Revue pro církevní právo číslo 1/95

Legislativní úpravy církevního archivnictví

Vácslav Babička

V poslední době v souvislosti s restitucemi archivních fondů církevních institucí a s přípravou nového archivního zákona se objevila potřeba vyjasnit si a nově řešit právní vztahy mezi státními a církevními archivy. V období, kdy historické církevní archivní fondy byly většinou v operativní správě státních archivů, se s nimi nakládalo jako s integrální součástí Jednotného archivního fondu a byla jim věnována péče úměrná jejich historickému významu. V současnosti je zřejmé, že i když zůstane zachován v nějaké podobě dosavadní JAF, budou církevní fondy představovat elementy nestátního archivního fondu. Stát má však zájem na udržení dosavadní úrovně archivní péče o tyto fondy, neboť tvoří významnou část pramenné základny i pro státní a národní dějiny a vysoce hodnotné kulturní dědictví minulosti. Odtud pramení snahy legislativně zakotvit archivní péči i o nestátní archivní fondy včetně církevních při plném respektování vlastnických práv oprávněných majitelů.

Tento článek je výsledkem pokusu shromáždit podněty a srovnávací materiál ze zahraničí v oboru legislativních úprav církevního archivnictví. Hned úvodem je třeba říci, že tohoto materiálu není mnoho, neboť cizí archivní zákony se většinou týkají jen státních archivů nebo obecně hovoří o soukromých archivech, aniž by výslovně jmenovaly církevní. Z toho lze usuzovat, že církevní archivnictví má zpravidla autonomní a nezávislé postavení, i když to neplatí paušálně. Poměry v jednotlivých zemích se utvářely podle toho, která církev měla mezi občany nejsilnější vliv a jak se vyvíjel vztah státu a církví.

Legislativní reglementace církevního archivnictví se objevuje častěji v zemích převážně protestantských. Je to dáno historickým vznikem a vývojem těchto církví.1) Luterské církve vznikaly jako zemské církve pod patronací zemských vládců. Byly plně podřízeny státní moci a jejich organizace sledovala hierarchickou strukturu státní správy. Jiný byl vývoj reformovaných (kalvínských) církví. Ty vznikaly původně při obcích bez státního vlivu. Až přistoupením některých německých knížat k reformované církvi po roce 1550 se její struktura připodobnila v Německu a Švýcarsku luteránské církvi, kdežto ve Francii, Nizozemí a Skotsku se tato církev vyvíjela bez vlivu státu a stála v opozici proti zemským vládcům. V některých zemích, např. v Prusku, Bádensku nebo Anhaltsku, vznikly spojením luterské a reformované církve unionované církve, které měly zcela postavení státních církví.

Anglikánská církev zachovala dosavadní katolickou organizaci, ale v roce 1534 byla podřízena králi a vznikla z ní silně organizovaná státní církev. V 17. století se od ní odštěpily svobodné církve na bázi obcí, které se později, zejména v USA, spojovaly na národní nebo internacionální bázi, ale zcela mimo státní vliv.

V původních protestantských státních církvích nevznikla síť církevních archivů, neboť církve ukládaly archiválie do státních archivů, hlavně na ústřední úrovni. Nižší články církevní správy ukládaly archiválie do obecních archivů nebo měly archivy vlastní. To platilo až do odluky církví od státu. Po odluce vznikají církevní archivy a jejich míra samostatnosti závisí na míře nezávislosti církve na státu. Pokud se udržuje určitá závislost církví na státu, vyhražuje si stát i právo zasahovat do církevního archivnictví. Tak je to zejména ve švédském archivním zákoně, kde v čl. 2 se praví, že církevní archivy, archivy veřejných notářů a těch, kteří mají pověření vést registraci obchodních středisek, jakož i archivy berních úřadů a odhadců škod jsou považovány za archivy státních úřadů.2)Také ve Finsku podléhají církevní archivy státní reglementaci, a to podle zákona č. 635/1964 o církvi, na nějž odkazuje i finský archivní zákon.3) V Anglii se za součást archivního zákonodárství považuje výnos o farních registrech, zejména matrikách, schválený generálním synodem anglikánské církve 2. února 1978.4)

Obecně platí, že před protestantskými církvemi stojí úkol vydat církevní archivní zákony, řády a směrnice a zřídit ústřední církevní archivy s kvalifikovaným personálem.5) U nás v tomto směru pokročila archivní péče v Církvi československé husitské vydáním Řádu pro archivy, knihovny a sbírky církevních památek v Církvi československé husitské (schválen církevním zastupitelstvem 13.-14. 5. 1988 pod čj. 805/88-VI) a Směrnice pro vedení spisoven a výkon správy archivů náboženských obcí Církve československé husitské (schválena ústřední radou CČSH dne 10. 9. 1988 pod čj. 1747/88-VI).6)

Podobná situace jako u archivů protestantských církví panuje v islámském světě. Důsledkem spojení náboženských a politických funkcí islámu je i spojení státních a náboženských archivů.7)

Situace archivů pravoslavných církví byla ovlivněna tím, že značná část těchto církví působila v totalitních komunistických státech. Podle čl. 8 výnosu č. 274 Rady ministrů SSSR z 4. 4. 1980, schvalujícího Řád Státního archivního fondu SSSR a Řád Hlavní archivní správy při Radě ministrů SSSR, tvořily Státní archivní fond SSSR mj. dokumenty církevních institucí z období před odlukou státu a církve.8) V Jugoslávii nebylo právo církví zřizovat a spravovat své archivy dotčeno a církevní archivy byly považovány za jedny ze soukormých archivů. Jelikož obsahovaly kulturní statky celospolečenského významu, ukládal stát i soukromým vlastníkům archivů povinnost je uchovávat, zpracovávat a umožnit jejich veřejné využívání. Příslušné státní archivy tu vykonávaly právo dohledu nad archivy náboženských společností a v případě archivu patriarchátu ve Sremském Karlovci dokonce došlo již v roce 1949 k jeho předání do správy Srbské akademie věd, avšak vlastnická práva zůstala zachována srbskému ortodoxnímu patriarchátu.9)

Nejstarší a nejrozvinutější organizaci mají archivy katolické církve, které vznikaly při jednotlivých článcích duchovní správy a při klášterech, kde se někdy spojovaly s archivy škol a špitálů.10) Vyspělost archivů katolické církve je dána i tím, že již tridentský koncil (1545 - 1563) stanovil všeobecná pravidla pro vedení církevních archivů a tato pravidla se postupně zdokonalovala v kanonickém právu.11) Z kodexů kanonického práva se pak odvozovaly některé archivní předpisy pro partikulární církve. Např. 15. dubna 1923 vydal státní sekretář kardinál Pietro Gasparri oběžník o udržování, ochraně a využívání církevních archivů a knihoven v Itálii.12) Španělská biskupská konference schválila 26. února 1976 Reglamento de los Archivos Eclesiásticos Espaęoles,13 vypracovaný Junta Espaęola de Archiveros Eclesiásticos.

Pozoruhodné na tomto řádu je, že ukládá církevním archivům i kulturní a sociální působení, doporučuje účelné spojování církevních archivů v moderní ústavy s vyškoleným vědeckým a technickým personálem a mj. nabádá ke zřízení ústředního archivu mikrofilmů španělské církve. Pro organizaci a správu církevních archivů má velký význam i příklad vatikánského archivu, jehož interní předpisy14) jsou vzorem pro obdobné normy jiných církevních archivů. Připočteme-li k tomu činnost vatikánské archivní školy15) a vydávání odborné archivní literatury,16) pak je zřejmé, že o pevné právní a metodické zakotvení církevních archivů se stará sama katolická církev, a z toho důvodu se zřejmě nepociťuje nutnost upravovat tuto sféru státními zákony a navíc tu státy respektují církevní svrchovanost nad jejími archivy.17) Na druhé straně se ze strany církve v oblasti veřejného zájmu předpokládá dohoda se státem.18)

V novém kodexu kanonického práva (dále CIC) se o archivní službě v církvi píše v knize II (o Božím lidu), titulu III (vnitřní řád partikulárních církví), kapitole II (diecézní kurie), článku 2 (kancléř a jiní notáři, jakož i archivy). Can. 486 předpisuje, že všechny dokumenty, které se vztahují k diecézi nebo k farnostem, musí být opatrovány s velkou péčí. V každé kurii má být zřízen na bezpečném místě diecézní archiv, tj. sbírka listin diecéze, v němž jsou dokumenty a písemnosti, které se vztahují k duchovním i časným záležitostem diecéze, určitým způsobem uspořádány a uloženy pod pečlivým uzavřením. K dokumentům, které se nacházejí v archivu, se má vyhotovit inventární seznam, tzv. katalog se stručnými údaji o obsahu jednotlivých spisů.

Can. 487 praví, že archiv musí být uzavřen a klíč k němu mohou mít pouze biskup a kancléř. Do archivu není nikomu dovolen přístup,pokud se neprokáže povolením biskupa nebo moderátora kurie a kancléře. Osoby, jichž se dokumenty týkají, mají právo obdržet autentický opis nebo fotokopii dokumentů veřejné povahy nebo dokumentů, které se k nim vztahují.

Can. 488 stanovuje, že dokumenty z archivu není dovoleno vydávat, leda na krátkou dobu a se souhlasem biskupa nebo moderátora kurie a kancléře současně.

Can. 489 hovoří o povinnosti zřídit v diecézní kurii tajný archiv, kterým může být přinejmenším vlastní skříň či přihrádka ve všeobecném archivu, pevně uzavřená a tak zajištěná, že ji není možné přenést na jiné místo. V tajném archivu musí být opatrovány s největší starostlivostí dokumenty chované v tajnosti. Každoročně jsou z tohoto archivu zničeny spisy o trestních spisech mravnostního charakteru, jestliže obžalovaní již zemřeli nebo uplynulo 10 let od vynesení rozsudku. Z trestního spisu se uchovává pouze krátká zpráva o skutkové podstatě přečinu spolu se zněním rozsudku.

Ustanovení o tajném archivu pokračují v can. 490 příkazem, že klíč k tajnému archivu smí mít pouze biskup, že v období sedisvakance smí být tajný archiv otevřen jen v případě skutečné nezbytnosti pouze administrátorem diecéze. Z tajného archivu se nesmějí vyjímat žádné dokumenty.

Odpovědnost diecézního biskupa za archivní službu je rozvedena v can. 491. Má se starat o to, aby i akta a dokumenty archivů katedrálních, kolegiátních a farních kostelů, jakož i ostatních kostelů nacházejících se na území jeho diecéze byly pečlivě chráněny a aby byly dvojmo vyhotovovány inventáře, soupisy, popř. katalogy, z nichž jeden exemplář je uložen ve vlatním archivu a druhý v diecézním archivu. Diecézní biskup se má starat i o to, aby byl v jeho diecézi zřízen historický archiv a aby dokumenty, které mají historický význam, byly v něm starostlivě opatrovány a systematicky uspořádány. Pro nahlížení do akt a dokumentů a pro jejich vydávání má diecézní biskup vydat směrnice.19)

V jiné části CIC se pamatuje na správu diecézních archivů v době sedisvakance. Can. 428 zakazuje těm, kteří v mezidobí mají odpovědnost za vedení diecéze, aby sami nebo s pomocí jiných odnášeli nějaké dokumenty diecézní kurie, ničili je nebo v nich cokoliv měnili.

Can. 535 pamatuje na archivy nejnižších článků správy katolické církve - farností. V každé farnosti musí být po ruce farní knihy, tj. křestní, svatební a úmrtní matrika a jiné knihy podle předpisů biskupské konference nebo diecézního biskupa. Farář se má starat o to, aby tyto knihy byly řádně vedeny a starostlivě opatrovány. Do křestní matriky se vkládají také zápisy o biřmování a vše, co se týká kanonického osobního stavu věřících ve vztahu k manželství, k adopci, k přijetí svátostného svěcení, ke složení věčných slibů v řádovém institutu a ohledně změny ritu. Každá farnost musí mít vlastní pečeť. Listiny, které se vystavují o kanonickém osobním stavu věřících, jakož i všechna akta, která mohou mít právní význam, jsou podepisována farářem nebo jeho pověřencem a stvrzena farní pečetí. V každé farnosti musí být k ruce sbírka listin, tj. archiv, v němž jsou uchovávány farní knihy společně s listy biskupů a jinými dokumenty. Archiv reviduje diecézní biskup nebo jeho pověřenec při visitaci nebo při jiné vhodné příležitosti. Farář má pečovat o to, aby se dokumenty nedostaly do rukou nepovolaných osob. Starší farní knihy mají být uchovávány stejně pečlivě podle předpisů partikulárního práva.20)

U katolické církve v Německu a Rakousku můžeme v poslední době pozorovat trend vedoucí k centralizaci církevních archivů. Tento jev byl zprvu vyvolán praktickou potřebou převzít do péče archivy farností, které zůstaly bez duchovního. Postupně se však toto řešení uplatňuje i na další historické archivy farností, děkanátů, vikariátů, kapitul a jiných církevních institucí, neboť tato centralizace umožňuje poskytnout těmto archivům odbornou péči, lépe je zajistit před poškozením a badatelům usnadňuje přístup k archiváliím.21)

Kontakt se státním archivnictvím se v církevní sféře projevuje tím, že do archivních předpisů katolické církve se přejímají některá zákonná ustanovení, týkající se výslovně pouze státních archivů. Tak např. ve výnosu německé biskupské konference o uschovacích lhůtách ze dne 21. 6. 1976 se v bodě 7. říká, že je třeba respektovat obecně platné právní předpisy, zejména u uschovacích lhůt v obchodních a daňových záležitostech.22) Také pravidla pro využívání archiválií v církevních archivech respektují obecně platné archivní zásady a právní předpisy o ochraně dat a osobnosti.23)

Poznámky

1) Blaschke, Karlheinz: Das Archivwesen in den protestantischen Kirchen. Janus - Bulletin de la section des Associations profesionnelles du Conseil International des Archives. No 2, décembre 1983, s. 31-34.
2) Archivum 28, 1982, s. 372-377.
3) Finský archivní zákon č. 184/1981 z 20. 2. 1981.
4) Parochial Registers and Records Measure, 1978, No.2. Archivum 28, 1982, s. 393-398.
5) O současné situaci archivů evangelické církve v Německu jsme se dozvěděli při přednášce dr. Edity Štěříkové dne 27. září 1993 v SÚA. Poměry jsou v každé spolkové zemi odlišné. Např. ve Falci existuje ústřední církevní archiv s odborným personálem. V zemi Rheinland - Pfalz je archivnictví evangelické církve decentralizováno do superintendatur a farností. Ve farnostech jsou ustanoveni archiváři (Archivordner), jejichž povinností je pořádat archiv. Dozorčí a poradenskou pravomoc nad nimi mají tzv. Archivpfleger. Ve Würtembersku existují regionální církevní archivy a osoby do funkce Archivpfleger dosazuje ústřední zemský archiv. V Hessensku byl v roce 1966 založen Ústřední archiv hessensko-nasavský. Archiv zemské církve tu založil již před válkou zemský prelát Diehl, ale archiv většinou shořel při náletu v r. 1944. Zachované archiválie byly uloženy jako depositum ve státním archivu a jejich správou byl pověřen jeden archivář z Koblence. V regionu Nassau jsou archivy konsistoří uloženy ve státních archivech.
6) Tiskem vyšlo v r. 1990 pro vnitřní potřebu CČSH, na sestavení se podílel hlavně dr. Bohdan Kaňák, archivář ústřední rady CČSH.
7) Abdullah Abu Essah: Religions Archives in the Islamic World. Janus (cit. v pozn. 1), s. 37-38.
8) Archivum 28, 1982, s. 338-352.
9) Madzar, Bozo: Das Archivwesen der Ostkirchen. Beispiel: Die Serbische Orthodoxe Kirche. Janus (cit. v pozn. 1), s. 27-29.
10) Molette, Charles: Les archives de l`Église catholique. Janus (cit. v pozn. 1), s. 19-25.
11) Srovnání dvou posledních kodexů kanonického práva z r. 1917 a 1983 v oboru archivních předpisů obsahuje mj. studie Constante van de Wiela "Kerkelijk archiefwezen. Historiek en huidige wetgewing." In: Archives et bibliothćques de Belgique 57, 1986, 1-2, s. 381-409 (Miscellanea Carlos Wyffels).
12) Jenšovský, Bedřich: Z římských ústavů. ČAŠ 2, 1924, s. 216-221. - Hronek, Josef: Papež Pius XI. a jeho péče o archivnictví. Časopis katolického duchovenstva 67, 1926, s. 355-356.
13) Archivum 28, 1982, s. 179-184.
14) Např. Regolamento dell`Archivio Vaticano, Roma 1927, obsahující statut, organizační a badatelský řád. U nás nejznámější informativní publikace o tomto archivu je asi Fink, Karl August: Das Vatikanische Archiv. Einführung in die Bestände und ihre Erforschung unter besonderer Berücksichtigung der deutschen Geschichte. Rom 1943.
15) Od ledna 1924 byla přeměněna paleografická škola ve Vatikánu na školu archivní. Viz Hronek, J., op. cit.
16) Enchiridion archivorum ecclesiasticorum. Roma 1966. - Duca, S. - Pandzic, B.: Archivistica ecclesiastica. Cittá del Vaticano 1967. - Bollettino dell`Associazione archivistica ecclesiastica.
17) Přehled vývoje církevní archivní legislativy podává Hoffmann, H. L.: De evolutione legislationis archivisticae inde ab impulsu accepto a Concilio Tridentino usque ad promulgationem Codicis Iuris Canonici ..., in: Periodica de re morali canonica liturgica, 48, 1959, s. 142-152.
18) "Je důležité připomenout, že Codex iuris canonici je zákoník vydaný mimo hranice našeho státu a žádá si zvláště v tom, kde se dotýká oblasti veřejnoprávní, dohody se státem. To je záležitostí jednání mezi sborem biskupů a ordinářů a představiteli státu. V těchto věcech nemohou jednotliví kněží uvádět "novoty" kodexu do praxe podle svých představ, ale jen podle pokynů svých ordinářů." - Srv. Polášek, František: Nový kodex v duchovní správě. Duchovní pastýř 35, 1986, 8, s. 154.
19) Pro Itálii byl vydán 5. 12. 1960 papežský výnos ordinářům a řádovým představeným o správě archivů (Acta Apostolicae Sedis 1960, s. 1022), otištěný a komentovaný ve zprávě A. Cohausze Der Heilige Stuhl und die kirchliche Archivpflege in der Neuzeit, Archivar 15, 1962, 3, sl. 203 a násl.
Také katolická církev v Německu vydala řadu interních předpisů a směrnic pro církevní archivy při zasedání biskupské konference:
23.-26. 9. 1968 - Richtlinien für die Erhaltung und Verwaltung der kirchlichen Archive in Deutschland - Muster einer Archivordnung
24.-27. 2. 1969 - Sicherstellung der Archive nicht mehr besetzter Seelsorgestellen
22.-25. 9. 1969 - Verfilmung der Kirchenbücher durch die Genea- logical Society
16.-19. 2. 1970 - Verschiedene Empfehlungen zum Archivwesen
18.-21. 9. 1972 - Kassationsordnung
24.-27. 9. 1973 - Ostkirchenbücher
26. 8. 1974 - Vervielfältigung von kirchlichen Archivalien
21. 6. 1976 - Aufbewahrungsfristen
16. 1. 1978 - Deponierung des Schriftguts nicht mehr hauptamtlich besetzter Seelsorgestellen in den Bistumsarchiven, Führung der Taufmatrikeln, Fortbildung von Regis- tratur- und Archivpersonal
30. 4. 1979 - Vervielfältigung kirchlicher Archivalien
19. 9. 1988 - Anordnung über die Sicherung und Nutzung der Archi- ve der Katholischen Kirche
26. 6. 1989 - Empfehlungen für den Umgang mit amtlichen Schrift- und Dokumentationsgut im Nachlaß des Diözesanbischofs
Všechny jsou otištěny ve Führer durch die Bistumsarchive der katholischen Kirche in Deutschland, 2. Auflage, Verlag Franz Schmitt, Siegburg 1991, s. 47-62. Komentář k Anordnung über die Sicherung und Nutzung der Archive der Katholischen Kirche otiskl Toni Diederich v Archivar 42, 1989, sl. 187-198.
Při líčení situace v Rakousku se opírám o údaje z přednášky Lorenze Mikoletzkého Die rechtliche Stellung der Archive der Wirtschaft, der Kirchen und der Parteiarchive in Österreich, přednesené na semináři o otázkách archivního práva dne 12. října 1993 ve Vídni.
20) Tato pasáž je zpracována podle 2. latinsko-německého vydání CIC v nakladatelství Butzon & Bercker v Kevelaer v r. 1984. Do doby, než bude k dispozici český překlad (má vyjít v roce 1994 v nakladatelství Zvon), lze stručné údaje najít v knize Jiřího Rajmunda Tretery Církevní právo, nakl. Jan Krigl, Praha 1993, zejm. s. 114-131. Kánony týkající se archivů katolické církve jsou také ocitovány ve Führer durch die Bistumsarchive der katholischen Kirche in Deutschland, s. 41-43.
21) Indra, Bořivoj: Archivnictví ve Spolkové republice Německo. SAP 41, 1991, 1, s. 131-132. - Wurster, Herbert W.: Die Zentralisierung der Pfarrarchive im Bistum Passau. Mitteilungen für die Archivpflege in Bayern 31, 1989, s. 40-57.
22) Führer..., op.cit., s. 52.
23) Např. Anordnung über die Sicherung und Nutzung der Archive der Katholischen Kirche (19. 9. 1988), § 8 odst. 4 nebo rakouské badatelské řády diecézních archivů, citované v práci Siegfrieda Haidera Die Handhabung der Schutzfristen in den österreichischen Archiven, Scrinium 41, 1989, s. 32-35.

Resumé:

Podaný přehled naznačuje, že zatím neexistuje jednotné řešení vztahu státních archivních orgánů a církevních archivů, což je způsobeno rozdílným postavením archivů ve správní struktuře jednotlivých církví, rozdílným vztahem státu k jednotlivým církvím a rozmanitými formami uspořádání vztahů mezi státem a církvemi obecně, rozdílným historickým vývojem církví jako celku a partikulárních církví a rozdílným vývojem péče o archivy v jednotlivých církvích. Nalezení jednotného modelu ani nelze v blízké době očekávat, neboť církevní archivnictví prochází procesem technických, organizačních a metodických proměn a na jejich výsledku bude záležet i poměr mezi církevními archivy a státními archivními orgány. Přechod k větší unifikaci legislativních, metodických, organizačních a technických zásad v práci církevních archivů lze ale dle mého soudu očekávat jako výsledek aktivity zájmových profesních sdružení církevních archivářů, která se rozvíjejí na národní i mezinárodní bázi a která od počáteční fáze výměny zkušeností překračují do fáze vzájemného ovlivňování a spolupráce.


PhDr. Vácslav Babička, nar. 28. 5. 1949 v Čáslavi, v r. 1972 absolvoval filosofickou fakultu University Karlovy, obor historie - čeština, od r.1972 zaměstnán ve Státním ústředním archivu v Praze, od r. 1992 jako ředitel tohoto archivu, od r. 1991 vedoucí historické sekce České křesťanské akademie.