Daleko rozsáhlejší je druhá část knihy, zpracovaná JUDr. Antonínem Hrdinou. Autorova syntéza právní vědy pěstované na našich právnických fakultách s formou mentis Kodexu kanonického práva (CIC/1983) je v teorii a obecné části kanonického práva ještě náročnější než v části zvláštní. O to obdivuhodnější je pružnost a vysoká míra reflexe, s níž se autor tohoto úkolu ujal.

K tomu používá metodologicky promyšlené prostředky:

• Analogie s jinými právními obory:
  "je na místě...přijetí jakýchsi kolizních norem (obdobných kolizním normám z mezinárodního práva soukromého), které by upravovaly poměry v případech prolínání oblastí práva kanonického a sekulárního" (s. 35). "V právu sekulárním neexistuje přímá obdoba, nicméně i ono pamatuje na možnost odstranění tvrdostí (zejm. v oblasti sociálního zákonodárství) (s. 83). "Pokud se vyskytují tzv. (vzorové stanovy( ... pak spíše než za stanovy ve smyslu kán. 94 bude třeba považovat je za normativní instrukce podle kán. 34" (s. 51 – zde autor dokonce volil analogii s institutem dnes již zaniklého zemědělskodružstevního práva).

• Vyklad kanonického práva pomocí pojmů naší jurisprudence i přes upozornění, že Kodex nebo kanonistika těchto pojmů nepoužívají:
  "Sám pojem normativního právního aktu je kategorií právní teorie (v kodexu se nevyskytuje) (s. 41). V kanonistice je pojem právního vztahu málo frekventovaný a pojem kanonickoprávního vztahu spíše ojedinělý. Přesto právě zde je – z hlediska teorie – nadmíru potřebný..." (s. 109).
  
• Preference právního charakteru kanonických norem:
  "Tento kánon (204 § 1), který je teologicko – legální definicí, neklade žádné požadavky na lidské chování a nelze jej proto chápat jako právní normu stricto sensu" (s. 63). "Norma kán. 222 § 2 ukládající křesťanům usilovat o sociální spravedlnost je potud imperfektní, že její nedodržení (tj. pasivitu v sociální oblasti) nelze právně sankcionovat" (s. 66).
  
• Přímé srovnání kanonické úpravy s úpravou českého sekulárního práva:
  "Podle kán. 7 se zákon stává právní normou (lex instituitur) vyhlášením (srv. např. čl. 52 ústavy ČR)" (s. 71).
  
• Požadavek vnitřní koherence systému kanonických norem:
  "...nedostatečnou náplastí je kán. 21, stanovící v pochybnostech presumpci platnosti zákona a požadující harmonizaci zákona dřívějšího se zákonem pozdějším" (s. 74).
  
• Upozornění na některé zásadní odlišnosti kanonického a sekulárního práva:
  "...zásada (ignorantia iuris non excusat(, platná v sekulárním právu bezvýhradně, má v kanonickém právu jen omezenou platnost" (s. 85). "V sekulárním právu důležité rozlišování práva veřejného a práva soukromého není v kanonickém právu praktické" (s. 99). Kodex sice rozlišuje moc zákonodárnou, soudní a výkonnou. "Nejde přitom o princip tzv. dělby (dekoncentrace) moci mezi různé orgány, jak ho pro státní sféru...formuloval...Montesquieu."
  

Z prací o teorii práva se autor nejraději opírá o knihu V. Knappa Teorie práva, Praha 1995, odtamtud například přejímá dnes již spíše opouštěné pojetí materiální pravdy při zjišťování faktické skutkové podstaty (s. 137). Přesto však autor není nikterak poplatný jednostrannostem, jimž podléhala naše jurisprudence v minulých desetiletích: " ... z téhož důvodu nelze kanonické právo prohlásit bez dalšího jen za právo historické (platné dnes asi stejně jako Chamurappiho zákony) s tou výjimkou, že je (normami právními jen na území Vatikánského státu´, a degradovat je na pouhý (souhrn statutárních a organizačních norem´" (s. 35).

Je dobře, že má dnes zájemce o církevní právo k dispozici učebnici J. R. Tretery i dvojdílná skripta I. A. Hrdiny. Pojetí obou autorů jsou komplementární. Hrdina se nevyhýbá právně teoretické spekulaci a promýšlí její kanonistickou variantu, Tretera přechází spíše do širšího záběru a včleňuje katolické kanonické právo do širšího kontextu soužití Katolické církve, jak se státem na jedné straně, tak s nekatolickými církvemi na straně druhé.

Stanislav Přibyl 1