Presbyterní a kongregační
zřízení, jejich vznik a vývoj
O církevní správě v počátcích vývoje křesťanské církve není dostatek zpráv. Lze se jen domnívat, že byla jednoduchá. Od 2. století se objevila potřeba církevní organízaci podrobněji propracovat, aby byla církev schopna odolávat nebezpečí, které jí hrozilo zevnitř (hereze), ale i zvenčí (pronásledování). Církev tedy začala budovat církevní organizaci s římským biskupem v čele.
Reformace přinesla nové pohledy na způsob církevní správy. Zatímco reformace Lutherova svěřila vnější církevní správu do rukou světských knížat, kalvínská reformace stavěla na zásadách nezávislosti církve na světské moci. Jan Kalvín (1509 - 1564), švýcarský reformátor, zavedl v ženevském sboru čtyři kategorie církevních pracovníků, které se dělily o práci v církvi a o správu sboru. Pastoři (kazatelé) byli povoláni ke kázání Božího slova a ke službě svátostmi, presbyteři (starší) dozírali na život ve sboru, bděli nad kázní a vedli běžnou správu církve, doktoři (učitelé) dbali o čistotu víry a vykládali Písmo a diakoni obstarávali sociální péči. Pastoři se staršími tvořili konzistoř, která byla zastupitelstvem církve ustanoveným k její svobodné správě. Přibráním starších z řad laiků do vedení církve Kalvín položil základy presbyternímu zřízení.
Podrobněji byl presbyterní systém propracován až na půdě puritánského hnutí v Anglii v druhé polovině 16. století. Puritáni chtěli anglikánskou církev očistit (purify) návratem k zásadám Písma především v oblasti věroučné a liturgické, ale jejich úsilí směřovalo také ke změnám církevní správy. Puritáni usilovali o přeměnu anglikánské církve jako církve episkopální na církev presbyterní nebo kongregační.
Presbyterní zřízení je založeno na zásadě obecného kněžství všech věřících. Je charakterizováno vícestupňovostí církevní správy. Členové církve se účastní na její správě svobodnou volbou starších - presbyterů, kteří spolu s kazateli spravují sbor, a ze kterých se zase volbou vysílají zástupci do regionálních orgánů i do orgánů celé církve. Sbor je tedy podřízen vyšším orgánům, které se skládají z laiků I duchovních.
Církevní zřízení kongregačního typu spočívá v přesvědčení, že "bohoslužebně shromážděná obec (congregatio) je církví v plném smyslu a je nezávislá na vyšších instancích církevní nebo státní moci, podléhá jedině Kristu, tomu však plně a bezpodmínečně". Každý sbor tvoří samostatnou jednotku a nemá nad sebou žádný nadřízený orgán. Kongregacionalisté odmítají jakékoliv zásahy státu do věcí víry, trvají na důsledné odluce církve od státu.
Centrem největšího vlivu puritánů se stala Cambridge.
Thomas Cartwright (1535-1603), profesor teologie v Cambridgi, se ve svých přednáškách postavil proti vládě biskupů. Podle něho správa sboru měla být pod kontrolou voleného presbyterstva, které má pouze duchovní funkce a každý sbor si měl volit svého duchovního. Jde tedy v podstatě o kalvínský systém správy sboru staršími. Později Cartwright obhajoval vytvoření presbyterstva v každé diecézi. Položil tak základy anglickému presbyterianismu, který se nejvýrazněji projevil Westminsterským vyznáním víry a Westminsterskými katechismy a v oblasti církevní správy presbyterním zřízením v rámci národní církve. Anglický parlament byl v té době zastáncem presbyterianismu, ale v roce 1648 byl násilně rozehnán Cromwellem, což znamenalo i nástup kongregacionalismu.
Část puritánů, která se nepřipojila k presbyterním snahám Cartwrighta, si přisvojila myšlenky Henryho Jacoba (1563-1642). Jacoba lze považovat za zakladatele independentismu ( kongregacionalismu). Jacob zastával názor, že ve státní církvi má mít sbor právo volit si svého pastora a sám rozhodovat o svých vlastních záležitostech. Pro své názory byl vězněn. Od roku 1616 byl pastorem independentního sboru v Londýně. Independentní (kongregační) puritanismus rostl v Anglii pomalu, teprve pod Oliverem Cromwellem získal převahu nad presbyterianismem. Je nutné zdůraznit, že obě tyto větve, presbyterní i kongregační, byly součástí státní anglikánské církve. Cartwright a jeho stoupenci chtěli být presbyterní státní církví, v případě Jacobse a jeho stoupenců kongregační státní církví. Separatisté usilovali o oddělení od státu a církve a o vytvoření kongregační správy církve.
K představitelům separatismu patří Robert Browne (1550-1633). Pro svou ideu samostatnosti a nezávislosti na státní církvi byl pronásledován. Browne zdůrazňoval, že věřící mají být sjednoceni s Kristem a se sebou navzájem dobrovolnou smlouvou, funkcionáři sboru mají být voleni členy a žádný sbor nemá mít pravomoc nad druhým.
Další skupina kongregačních separatistů vznikla v Scrooby a pod vedením Johna Robinsona se nakonec usadila roku 1609 v holandském Leydenu. Členové této skupiny potom v roce 1620 emigrovali do Ameriky. V srpnu 1620 vyplulo asi sto kolonistů na lodi Mayflower do Ameriky. Přistáli v Plymouthu. Protože se nalézali mimo jurisdikci jakékoliv organizované vlády, uzavřeli ještě před přistáním (21. listopadu) Mayflower Compact, aby předešli možným nepokojům v kolonii. V dohodě se zavázali, že budou dodržovat všechny zákony, které budou později vydány. V Mayflower Compact byla aplikována idea smlouvy na politický život, tím byl rozšířen smluvní koncept separatistů i do oblasti civilní správy. Během své samostatné existence až do připojení k státu Massachusetts roku 1691 byla vláda plymouthské kolonie založena na této dohodě, která plnila funkci ústavy.
Ve 40. letech 17. století byla Anglie politicky ovládána presbyteriány, kteří měli v parlamentu převahu. Parlament zrušil v roce 1643 v anglikánské církvi biskupské zřízení a pověřil westminsterské shromáždění vypracováním řádu správy a vyznání víry národní církve. Westminsterské shromáždění se scházelo v letech 1643 až 1649. Výsledkem jeho práce byly mimo jiné i Westminsterské katechismy, které byly dokončeny v roce 1647. Westminsterské katechismy (malý a větší) jsou dodnes základními věroučnými dokumenty presbyterních církví na celém světě. Roku 1646 zavedl parlament v anglikánské církvi presbyterní zřízení.
Presbyteriáni v parlamentu nevěnovali pozornost armádě, která se stala svými postoji zastánkyní kongregacionalismu. Armáda pod vedením Olivera Cromwella roku 1648 "vyčistila” parlament. Ráno 6. prosince 1648 se armáda postavila před vchod do parlamentu a podle jmenovitého seznamu zatýkala presbyteriány, v parlamentu ponechala jen zbytek kongregacionalistů. Politická čistka v parlamentu umožnila radikální menšině ve spojení s vůdci armády postavit krále Karla I. před soud a 30. ledna 1649 ho pak popravit. Po popravě krále Cromwell vytvořil stát pod svou vlastní správou. V roce 1653 rozpustil neúplný parlament (Rump parliament) a s pomocí armády vládl až do roku 1658 jako diktátor.
Dva roky po Cromwellově smrti byla v Anglii obnovena monarchie a s ní i biskupské zřízení. Shromáždění puritánů byla zakázána a na dva tisíce jejich duchovních bylo vyhnáno ze svých sborů.
Ke změně situace v Anglii došlo až ve Slavné revoluci (1688), kdy byla na anglický trůn pozvána protestantská dynastie Oranžská. Roku 1689 byla Tolerančním aktem zavedena v Anglii tolerance pro protestanty. Tolerance však neznamenala rovnoprávnost. Státní a výsadami obdařenou církví zůstala církev anglikánská, ale puritánům bylo povoleno zakládat vlastní církve. V Anglii tak vznikaly nové církve. Jejich vyznání bylo reformované, lišily se hlavně typem církevního zřízení.
Puritáni, kteří přicházeli do
Ameriky v letech 1620 až 1640 (jejich počet se odhaduje na 20.000),
byli z velké části přívrženci kongregacionalismu. Kongregacionalismus
se stal v Nové Anglii státním náboženstvím. Každý sbor byl autonomní,
jeho základem byla smlouva, která spojovala věřící s Kristem a
navzájem mezi sebou. V Americe převládal kongregační způsob církevní
správy až hluboko do 19. století.
Česká reformace kongregacionalismus neznala. Stará Jednota bratrská, založená v roce 1457, byla církví episkopální. Ve sborech se na církevní správě podíleli laici volení mužským členstvem sboru, zvaní soudci. Ve vyšších stupních rozhodovali o záležitostech církve kněží, soudcové přibráni nebyli.
Kongregacionalismus k nám byl
vnesen zvenčí, z Ameriky, a to až ve druhé polovině 19. století.
A našel uplatnění ve dvou malých evangelických církvích, ve Svobodné
reformované církvi (nyní Církev bratrská) a v Bratrské jednotě
baptistů.
Počátky Církve bratrské je možné nalézt v 70. letech minulého století ve dvou proudech duchovního probuzení. Jedno vzniklo ve východních Čechách. Zde pod vedením tkalce Jana Balcara (1832 - 1888) vznikl v červnu 1870 první sbor budoucí Svobodné reformované církve.
Druhé ohnisko probuzení vzniklo v Praze. Roku 1872 sem přijeli z Bostonu evangelisté amerického Výboru pověřenců pro misii (American Board of Commissioners for Foreign Missions) - Henry A. Schauffler, Edwin A. Adams a Albert W. Clark a začali v Praze konat evangelizační přednášky. V roce 1874 odjel Henry Schauffler působit do Brna.
Od konce roku 1873 se konali náboženské přednášky na Starém Městě, v Bartolomějské ulici 16, v sousedství policejního ředitelství. Po několika pokojných letech se během roku 1875 začala hromadit "udání a osočování inspirovaná klimentským farářem Benjaminem Košutem”. Až do září 1876 se ještě dařilo policejnímu řediteli Dederovi "držet ochranou ruku nad Bartolomějskou”, ale pak musely být přednášky ukončeny. Práce mohla pokračovat jen ve ztenčeném měřítku v bytech misionářů a jejich spolupracovníků.
V březnu 1879 byla zakázaná i shromáždění s hosty v soukromých bytech. To donutilo bratry v Praze napsat v červnu 1879 petici, ve které vylíčili dřívější způsob konání evangelizací i zásahy, jimiž se proti nim obrátily rakouské úřady. Naznačili, že zásahy proti nim učiněné odporují státním zákonům, protože zasahují do ústavně zaručených práv. Peticí se obraceli na Evangelickou Allianci s důvěrou, že jim pomůže ukončit nezákonné zásahy rakouských úřadů.
Evangelická Alliance vyslala 6. listopadu 1879 deputaci k císaři s prosbou, aby byla svoboda víry a projevu svědomí zajištěna všem. Výsledkem bylo vydání výnosu ministerstva kultu a vyučování č. 13169 ze dne 8. prosince 1879 , kterým bylo uznáno, že " se přívržencům zákonem neuznaného vyznání nemá zabraňovati dovolenému provozování náboženství v domě…Pořádání veřejných shromáždění i tu za možné prohlášeno…”.
Již v roce 1879 se začalo uvažovat o možnosti založit novou církev. Adams doporučoval pro novou církev zřízení presbyterní, Schauffler a Clark byli pro zřízení kongregační. Tento směr pak zvítězil. 3. června 1880 byla v Praze založena Svobodná reformovaná církev, bylo formulováno první vyznání víry a první církevní řád a zvoleno tříčlenné staršovstvo. Ke sloučení pražského sboru s bysterským došlo roku 1892. Významným kazatelem pražského sboru byl Alois Adlof ( 1861 - 1927), který v něm působil od roku 1886. V této době se sbor scházel na Novém Městě, v Truhlářské ulici 24.
Roku 1882 byl založen spolek Betanie, který se stal nositelem majetkových práv církve k nemovitostem. Svobodná reformovaná církev jako státem neuznaná neměla právní subjektivitu. Prvním předsedou spolku se stal Albert W. Clark, jednatelem (až do roku 1925) byl Alois Adlof. Spolek Betanie měl vlastní účetnictví a pokladnu, o jednotlivé domy pečovaly hospodářské správy tvořené místními bratřími. Tento spolek spravoval církevní nemovitý majetek až do roku 1950, kdy se církev stala právnickou osobou s plnou způsobilostí k právním úkonům.
Od roku 1890 byly každoročně svolávány konference kazatelů a delegátů sborů. Konference se postupně vyvíjela ve vrcholný řídící orgán církve. Praktickou řídící činnost však stále ještě vykonávalo vedení bostonské misie.
Na církevní konferenci v roce 1898 byl zvolen dvoučlenný výbor k poradám s vedením misie. Tak se pomalu vytvářely prvky pozdějších správních institucí církve.
Na konferenci v roce 1904 bylo odhlasováno nové zřízení a byl ustaven nejvyšší výkonný orgán církve - Církevní výbor, který se skládal ze dvou zástupců misie, tří kazatelů a později přibyl i jeden laik.
Dalším mezníkem ve vnitřním budování Svobodné reformované církve je rok 1919, kdy byl na konferenci, která se konala ve dnech 28. a 29. května v pražském sboru na Královských Vinohradech, změněn Církevní výbor na Radu a církev přijala jméno Jednota českobratrská. Zápis o konferenci neobsahuje údaje o způsobu hlasování o změně jména, nalezneme v něm pouze : "načež povstáním celého shromáždění odhlasováno a modlitbou posvěceno jméno Jednota českobratrská”.
K další změně církevního zřízení, na které se pracovalo sedm let, došlo na konferenci v roce 1926. Zde se schválilo církevní zřízení, které se již nazývalo Řádem. Řád vyšel tiskem o rok později.
Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 došlo v Jednotě českobratrské k velkým změnám. V roce 1952 bylo se souhlasem Státního úřadu pro věci církevní přijato nové zřízení, které bylo nazváno Ústavou a byla zvolena nová Rada, která zastupovala církev v jednáních se Státním úřadem pro věci církevní. Církev se stala právnickou osobou a do jejího vlastnictví přešly církevní nemovitosti, spolek Betanie zanikl.
K poslední změně názvu církve došlo v roce 1967. Na konferenci v Brně 12. a 13. května byla Jednota českobratrská přejmenována na Církev bratrskou. Pro změnu hlasovalo 78 delegátů, proti bylo 21 delegátů, hlasování se zdrželo 11 delegátů. Návrh byl tedy přijat potřebnou dvoutřetinovou většinou. Změna jména byla odsouhlasena Ministerstvem kultury a informací č.j. 4 259/68 C ze dne 14. února 1968. Tato změna byla provedena na žádost slovenských sborů, protože název "českobratrská” chápaly více ve smyslu nacionálním než ve smyslu odkazu "českých bratří”.
V důsledku státoprávních změn v naší republice došlo v roce 1970 k příjetí nové Ústavy Církve bratrské, která obsahovala asymetrický model správy církve. Na Slovensku bylo vytvořeno Predsedníctvo Cirkvi bratskej odpovědné slovenské konferenci, ale česká část zůstala pod správou Rady - nejvyššího orgánu církve podléhajícího celocírkevní konferenci.
K přechodu na symetrický model
správy církve došlo v roce 1992 novou Ústavou, která ovšem v důsledku
zániku federace platila jen necelý rok. Tato Ústava byla zrušena
na konferenci 15. května 1993 Ústavou novou, která je platná
dodnes.
Baptistická církev vznikla v českých zemích téměř současně se Svobodnou reformovanou církví, její počátky jsou však spojeny s německou oblastí.
Němečtí baptisté dojížděli do Broumova v Čechách. Od roku 1858 zde začal misijně působit baptistický kazatel Magnus Knappe z Freiburgu z pruského Slezska. Trvalo několik let než pod vlivem jeho kázání uvěřila skupinka lidí. Mezi nimi byl i Václav Cineker, který se v roce 1874 nastěhoval do malé vesnice Hleďsebi u Prahy a ve svém domě začal konat shromáždění.
Vedle Cinekera v Čechách působil i kolportér britské biblické společnosti Augustin Meereis, který se setkal s kazatelem Svobodné církve reformované Jindřichem Novotným. 12. února 1885 byl Jindřich Novotný pokřtěn v baptistickém sboru v Lodži. Po svém návratu založil 25. března 1885 v Hleďsebi u Veltrus první baptistický sbor, který se stal základem "pražského sboru”. Za kazatele sboru byl zvolen Jindřich Novotný, za diakona bratr Václav Cineker.
V roce 1886 postavil kazatel Novotný modlitebnu pro svůj sbor v zahradě svého domu ve Vršovicích. "První shromáždění se zde konalo 19. září 1886, ale už 5. ledna 1887 byla modlitebna úředně uzavřena, rakouské úřady nepřály práci nových církví”. Přesto misijní práce pokračovala dál.
Během deseti let počet členů tohoto sboru vzrostl z původních 16 na 180 členů a z jeho kazatelských stanic postupně vznikaly samostatné sbory. Na počátku tohoto století bylo sídlo sboru přemístěno na území dnešní Prahy. Na Královských Vinohradech (na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad) zakoupili baptisté v roce 1913 dům a ve dvoře postavili modlitebnu, která byla slavnostně otevřena 4. prosince 1921.
První moravský sbor vznikl v roce 1898 v Brně činností kazatele Norberta Čapka.
Po první světové válce vzniklo několik dalších sborů a v církvi došlo i k organizačním změnám. Na první celostátní konferenci, která se konala v roce 1919 ve Vavrišově (okres Liptovský Mikuláš), došlo k oficiálnímu ustavení církve. 25 sborů vytvořilo unii - Bratrskou jednotu Chelčického. Chtěli se tím přihlásit k české reformaci. Ale bratři na Slovensku v tom cítili nacionální význam a na celostátní konferenci v Klenovci v roce 1920 tento název pro sebe odmítli a ponechali si starý název Bratrská jednota československých baptistů.
Po druhé světové válce se církev rozrostla o členy z řad přistěhovalých emigrantů.
Stejně jako v Církvi bratrské znamenal nástup komunistů k moci v roce 1948 potlačení kongregačního principu, státní orgány získaly vliv na vedení záležitostí církve.
Název církve byl v roce 1949 změněn na Bratrská jednota baptistů.
20. září 1991 bylo na konferenci
delegátů sborů BJB rozhodnuto o vytvoření fondu, do kterého bude
přispívat každý sbor, a který umožní hospodářskou nezávislost
církve na státu. Od 1. ledna 1993 Bratrská jednota baptistů
nepobírá z vlastního rozhodnutí státní příspěvek a stala se církví
hospodářsky zcela samostatnou. Své duchovní si platí sbory samy,
ústředí jim v případě potřeby ( jedná se o vyjímečné případy)
vypomáhá až do poloviny platu.
Dříve než uvedu základní ustanovení církevních ústav v jejich časovém sledu a zhodnotím je, musím upozornit, že název těchto ústav se postupem času měnil. První základní norma, kterou církev přijala v roce 1880 při svém založení, se nazývá zřízením. Rovněž církevní ústava z roku 1904 nese název zřízení. Ve třetí ústavě z roku 1926 se objevuje nový název - řád. Teprve v roce 1952 se poprvé setkáváme s názvem ústava. Takto jsou označeny i všechny další ústavní normy z let 1970, 1992 a 1993.
Výraz "řád” použitý v roce 1926 by mohl zavádět. Od roku 1926 (do roku 1952) byl pojem "řád” používán pro označení normy nejvyšší právní síly, pro označení církevní ústavy. Dnes se používá ve zcela jiném významu, a to pro označení prováděcího předpisu k Ústavě, představuje tedy nižší normu než je Ústava církve. Poslední znění Řádu Církve Bratrské je z roku 1995.
Dále se musím ještě zmínit o počtu
ústavních norem, které církev měla. V předmluvě k Řádu z roku
1926, vydaného tiskem v roce 1927, se uvádí, že jde o čtvrté vydání
(přesnější by bylo znění) a jako třetí se označuje Zřízení z roku
1904. Podle toho by mezi Zřízeními z roku 1880 a 1904 mělo existovat
ještě jedno církevní zřízení. Avšak v předmluvě k církevnímu Zřízení
z roku 1904 se píše, že "novým zřízením se staré přijaté
roku 1880 mění nebo ruší”. Zda je správný údaj z roku 1927 nebo
údaj z roku 1904 se mi nepodařilo zjistit, protože archiv Církve
bratrské má v této době velké mezery. Nedochovalo se znění Zřízení
z roku 1880 a nejsou k dispozici ani všechny zápisy z konferencí
konaných v posledních letech minulého století. Při dalším rozboru
budu tedy vycházet z předpokladu, že Zřízení z roku 1904 bylo
v pořadí druhou a Řád z roku 1926 v pořadí třetí ústavní normou
Církve bratrské.
První zřízení Svobodné reformované
církve bylo vypracováno americkými misionáři E. A. Adamsem, A.
W. Clarkem a H. A. Schaufflerem. Nedochovalo se a proto je nemohu
ani citovat ani komentovat. Bylo však zřejmě zřízením typu kongregačního
právě tak jako zřízení z roku 1904, které je pro mě základní
normou dosvědčující principy kongregačního zřízení.
Z osmi oddílů tohoto církevního zřízení cituji ustanovení, která mají význam pro typové zařazení Svobodné reformované církve. "Věřící tvoří církev (církevní sbor)” (oddíl III.,1). "Samostatnými sbory jsou ty, jež si náklad na práci úplně nebo aspoň z polovice samy opatřují. Sbory nesamostatnými jsou ty, jež jsou vydržovány pomocí přátel” (oddíl III., 4). "Každý sbor má samosprávu v mezích tohoto zřízení” (oddíl II., 1.). "Sbor spravuje sám sebe ve svých církevních schůzích” (oddíl II., 2.). "Sbor volí si k práci kazatele, starší (presbytery) a jáhny (diakony)” (oddíl II., 3.). "Za příčinou vzdělání a porad sejdou se jednou za rok zástupcové sborů ke konferencím” . Konferenci tvoří kazatelé sborů a na každých 50 členů jeden zástupce volený sborem (oddíl IV.). Sbory dávají právo konferenci, aby dohlédla k určitým věcem vyjmenovaných v oddíle IV., 3. Z deseti bodů by se mohl samostatnosti sborů týkat bod sedmý, který dává konferenci právo, aby "činila usnesení poradná a závazná a bděla nad jejich prováděním". Ale podle oddílu IV., 4. "usnesení konference musí býti přednesena sborům, neboť sbor je poslední instancí své správy". Jestliže se některý sbor nepodřídí závaznému usnesení konference, výbor se sborem jedná a zkoumá jeho námitky. "Když sbor ani na opětovné usnesení následující konference ničeho nedá, považuje se za sbor, který do svazku konference Svobodné reformované církve nenáleží" (oddíl IV., 5.).
Poradním a výkonným orgánem konference je Církevní výbor, který se skládá ze tří členů volených konferencí a ze zástupců misie (oddíl V. ).
Nakonec cituji oddíl poslední, osmý, který se nazývá "Poměr ke státu": "Své církevní záležitosti chceme si spravovati sami…, a proto také nežádáme státního uznání".
Novým orgánem Svobodné reformované církve je Církevní výbor. Do této doby bylo vedení církve v rukách zástupců misie, ale už v zápise z konference konané roku 1897 se objevuje: Byl podán návrh na ustavení "církevní rady, která by církev svobodnou na venek zastupovala a vizitaci v jednotlivých sborech prováděla”. Rozhodnuto ustavit "provizorní komitét, který by prozatím ony funkce zastával a zároveň návrh tento přepracoval". Konečným výsledkem snah dosáhnout většího domácího vlivu na správu církve bylo ustavení Církevního výboru v roce 1904.
Celé církevní zřízení z roku 1904 je hustě doplněno biblickými citáty.
Stojí před námi otázka, zda toto církevní zřízení stojí na kongregačních principech. Toto zřízení považuje každý sbor za církev, klade důraz na úplnou nezávislost a samostatnost každého sboru, přiznává sboru samosprávu v mezích církevního zřízení, kterou sbor vykonává na svých církevních schůzích. Konference se schází k vzdělávání a poradám, a pokud se mluví o závazných usneseních, myslí se zřejmě víc na záležitosti rázu věroučného. Také nově zřízený Církevní výbor nemá vůči sborům nařizovací moc. Všechna ustanovení ve Zřízení z roku 1904 dokazují nezávislost a samostatnost jednotlivých sborů, které nad sebou nemají žádný nadřízený orgán. Proto považuji církevní zřízení z roku 1904 za zřízení kongregačního typu.
Musím však ještě zmínit dvě skutečnosti, které v té době samostatnost a nezávislost sborů Svobodné reformované církve fakticky omezovaly. Za prvé to byla ekonomická závislost sborů na Výboru pověřenců pro misii (American Board). Téměř všechny sbory byly alespoň částečně misií podporovány (i když Zřízení z roku 1904 misii výslovně nezmiňuje a hovoří decentně o "pomoci přátel”). A finanční závislost nepochybně omezuje samostatnost a nezávislost.
Církevní zřízení z roku 1904 obsahuje již jednou citované ustanovení o tom, že Svobodná reformovaná církev nežádala státní uznání. Jako církev státem neuznaná neměla právní subjektivitu. Aby mohla nabývat nemovitosti, založila v roce 1882 celocírkevní spolek Betanie, který se stal nositelem majetkových práv k nemovitostem.
Vlastníkem sborového domu nebyl
tedy sbor, který nemovitost spravoval a užíval, ale spolek Betanie.
I tato skutečnost byla omezením samostatnosti sborů. Ukázalo se
to ve dvacátých letech, kdy musel být klatovský sbor vyloučen
ze svazku církve. Důvodem bylo letniční hnutí, které v tomto sboru
převládlo a bylo v rozporu s učením církve. Tento sbor se mohl
odtrhnout, ale nemohl užívat sborové domy ani na něj nemohl být
sborový dům převeden.
Toto církevní zřízení bylo přijato na konferenci, která se konala v Praze v květnu 1926.
Tímto Řádem bylo zavedeno trojstupňové členství: čekatelé, přípravní a řádní. Mluví se jen o sborech, na rozdíl od Zřízení z roku 1904 se již nerozlišují sbory samostatné a nesamostatné. Jiná je také formulace nezávislosti a samostatnosti sboru. Klade se důraz na "nezávislost a samostatnost každého sboru ve věcech správních” (oddíl III., 7.), zatímco znění z roku 1904 v této souvislosti mluvilo o věcech duchovních. Mám zato, že toto znění z roku 1904 bylo nedorozuměním, protože právě ve věcech věroučných t. j. duchovních se sbory ve Zřízení z roku 1904 zavázaly k jednomyslnosti.
Konference se schází "ku poradám, k usnášení se a ku vzdělání” - pravomoc usnášet se je ve srovnání se Zřízením z roku 1904 přidána. "Členy konference jsou všichni kazatelé a na každých (i započatých) 75 členů jeden zástupce ze sboru volený”(oddíl V., 2.).
Církevní výbor nahradila Rada Jednoty českobratrské (oddíl VI.), která byla složená "z devíti členů - mezi nimi nejméně tří nekazatelů - volených na tři roky, z nichž každý rok třetina odstupuje a z jednoho zástupce misie”. Tento třetinový způsob volby připomíná volby senátorů ve Spojených státech amerických.
V oddíle IX., který je označen "Poměr ke státu” je zdůrazněno oddělení církve od státu slovem "zásadně” : " …a proto zásadně také nežádáme státního uznání”.
V tomto Řádu je již většina biblických citátů vypuštěna.
Řád z roku 1926 se neliší podstatným způsobem od Zřízení z roku 1904. Sbory jsou nezávislé a samostatné ve věcech správních, o všech otázkách týkajících se sboru rozhoduje sbor na svých schůzích. Kompetence konference je sice poněkud rozšířena, schází se nyní i k usnášení, ale z ustanovení Řádu nelze dovodit, že by konference byla nadřízeným orgánem sborů.
Pravomoc Rady je také rozšířena ve srovnání s Církevním výborem z roku 1904. "Bez souhlasu Rady nemůže býti nikdo kazatelem nebo administrátorem” (oddíl VI., 14.). Rada dále "sleduje konání kázně ve sborech, když by sbor jednal proti zásadám biblickým a proti řádu Jednoty, provádí sama kázeň ve sboru” (oddíl VI., 6.). I přes tato ustanovení, která vymezují pravomoc Rady zasahovat do samostatnosti sborů, se domnívám, že i tento Řád je založen na kongregačních principech, protože zásahy Rady nelze označit za podstatné. Na nepříliš velký význam Rady pro život církve za první republiky, za Protektorátu a ještě krátce po něm můžeme usuzovat i z její činnosti a vybavení. Její agendu vyřizovali předseda a tajemník, kteří byli současně správci velkých sborů. Veškerým majetkem Rady byla jedna registrační skříň a až do roku 1950 neměla Rada ani vlastní místnost ani žádného zaměstnance.
Domnívám se tedy, že i v období
od roku 1926 až do vydání zákona č. 218/1949 Sb. byla Jednota
českobratrská církví kongregačního typu.
Nástup komunistů k moci v roce 1948 dával tušit, že církvím nastávají těžké doby. Tušení se proměnilo ve skutečnost, když vyšly zákon č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Praxe, která se na základě těchto zákonů vyvinula, daleko přesáhla omezení obsažená v zákoně. Od počátku vedl Státní úřad pro věci církevní všechna jednání s Radou Jednoty českobratrské a vůbec se neohlížel na to, že Jednota českobratrská je církví s kongregačním zřízením, a tudíž že jsou sbory samostatné. V jednání s církví chtěl mít Státní úřad pro věci církevní orgán, který by jednal za celou církev, a který by také za celou církev odpovídal. Je jasné, že Řád církve z roku 1926 státu vyhovovat nemohl.
Zde musím připomenout, že potřeba mít novou ústavu byla pociťována v Jednotě českobratrské od roku 1945. Byla utvořena Komise pro řád, která novou ústavu připravovala, ale svou práci nedokončila. Na konferenci v roce 1949 už nebyla zvolena s odůvodněním "nezvolena v důsledku chystaného nového zákona, o němž nevíme, co přinese za změny”.
Ústava z roku 1952 byla vypracována na nátlak Státního úřadu pro věci církevní. Jednotlivá ustanovení Ústavy musela být opravována podle příkazů tohoto úřadu. Byla to dlouhá, vyčerpávající jednání, která trvala dva roky. K jejímu schválení musela být svolána mimořádná konference v prosinci 1952 (pravidelné konference se konají v květnu). "Ústava byla jednomyslně přijata.”
23. února 1953 byla pak schválena Státním úřadem pro věci církevní pod č. j. 292.1-JČB-II/2.
Podle této Ústavy ke zřízení sboru může dojít jen se státním souhlasem (§ 16), kazatel musí mít k výkonu duchovenské služby státní souhlas (§ 19), "sbor hospodaří podle plánu a státně schváleného rozpočtu” (§ 27). "Konference je nejvyšším orgánem církve. Členy konference jsou členové Rady, kazatelé a zástupci sborů.” Na každých 100 členů sbor volí jednoho zástupce (§ 29). "Rada vyřizuje běžné záležitosti církve, zastupuje konferenci v dozoru nad veškerou činností církve, skládá se z 6 členů ” (§ 32). "Funkcionáři všech církevních orgánů se mohou ujmout svých funkcí až po potvrzení státem” (§ 40). "Hlasování se děje ve všech případech aklamací” (§ 43). Ještě IV. návrh ústavy, který podávala Rada, připouštěl hlasování lístky, ale nakonec musela církev přistoupit na to, že bude hlasováno výhradně aklamací. Jen hlasování aklamací dává totiž možnost zjistit, jak kdo hlasoval.
Srovnání Ústavy z roku 1952 s Řádem z roku 1926 ukazuje, že formálně jsou ustanovení Ústavy přesnější, jejich formulace odpovídá právním zvyklostem. V této Ústavě již nenalezneme ani jeden biblický citát. Obsahově se ale Ústava z roku 1952 podstatně liší od Řádu z roku 1926. Dosavadní kongregační zřízení bylo opuštěno ustanoveními § 29 a § 32 Ústavy, podle kterého je konference nejvyšším orgánem církve a konferenci v dozoru nad veškerou činností církve zastupuje Rada.
Praxe Státního úřadu pro věci církevní vedla k tomu, že Rada se stala rozhodujícím orgánem ve vztahu Jednoty českobratrské ke státu. Obracel se totiž ve všech záležitostech jen na Radu a žádal její rozhodnutí i v těch záležitostech, které příslušely konferenci. Takto vzrůstající agendu Rady nemohli obsáhnout předseda a tajemník, kteří vykonávali své funkce a současně byli správci velkých sborů. Bylo nutné opatřit pro Radu místnosti a zaměstnance.
Můžeme se jen domnívat, jak by
vypadala církevní ústava Jednoty českobratrské, kdyby nedošlo
k masívnímu zásahu ze strany státu. Jak jsem již zmínila, pracovala
Jednota českobratrská po roce 1945 sama na nové ústavě. Protože
postupem doby každá církev tíhne k institucionalismu, je možné,
že by Jednota českobratrská i bez státního dirigismu kongregacionalismus
opustila. Ústavou z roku 1952 kongregacionalismus v Jednotě českobratrské
zanikl.
Tato Ústava byla schválena na konferenci konané 29. a 30. května 1970 v Praze, Ministerstvem kultury Slovenské socialistické republiky byla odsouhlasena 23. června 1970 pod č. j. MK 4533/70-Pa a Ministerstvem kultury České socialistické republiky dne 29. června 1970 pod č. j. 367/70-III.
Vznik nové ústavy byl vyvolán státoprávními změnami - vznikem federace. Představuje asymetrický model správy církve. O záležitostech české části církve rozhodovala Rada a Konference, v nichž měla zastoupení i slovenská část církve.
Trojstupňové členství bylo změněno
na dvojstupňové, nyní má církev jen čekatele a plnoprávné členy
(§ 5). V § 13, který mluví o zřizování sborů, je vypuštěna podmínka
předchozího státního souhlasu (ale praxe zůstala stejná). Podle
§ 49 se "hlasování děje buď lístky nebo aklamací”. Jinak
se povaha této Ústavy ve srovnání s Ústavou z roku 1952 nemění,
i nadále je konference nejvyšším orgánem církve a Rada vyřizuje
"běžné záležitosti církve a zastupuje konferenci v dozoru
nad veškerou činností církve” (§ 25 odst. 1, § 28 odst. 1). Členy
konference jsou členové Rady, členové Předsednictva CB na Slovensku,
všichni kazatelé a zástupci sborů ( na 100 členů volí sbor jednoho
zástupce) ( § 25). I když se v základních ustanoveních této Ústavy
(rovněž jako v Ústavě z roku 1952) církev charakterizuje jako
"svazek samostatných sborů” (§ 1 odst. 1), nic to nemění
na tom, že je Ústava založena na zásadách presbyterního zřízení.
Ústava byla schválená na konferenci
23. května 1992. Znamená přechod na symetrický model církevní
správy. Byly zřízeny republikové konference (čl. 20 a násl.) a
republikové rady (čl. 23 a násl.). Záležitosti celé církve vyřizovala
celocírkevní konference, která byla vrcholným orgánem Církve bratrské
(čl. 31). Protože v důsledku rozdělení státu platila pouze jeden
rok, nezabývám se touto Ústavou podrobněji.
Tato Ústava nabyla platnosti schválením konferencí Církve bratrské 15. května 1993. Změna Ústavy z roku 1992 byla vyvolána rozdělením Československé federativní republiky na dva samostatné státy.
Podle článku 2 "vytváří Církev bratrská dvě větve: jednu na území České republiky, druhou ve Slovenské republice, které tvoří jednu církev. Jednota církve je vyjádřena shodnou Ústavou, Vyznáním a Řádem Církve bratrské….Vzájemná spolupráce obou větví se uskutečňuje podle společné dohody” (čl. 2 odst. 3). Podle této dohody se obě větve církve scházejí k celocírkevní konferenci jednou za dva roky.
Dvoustupňové členství bylo zachováno, ale prvním stupněm je nyní přípravné členství (čl. 5 odst. 1). Je zachována podřízenost sborů konferenci (čl. 21 a násl.).
"Za správu sboru odpovídají správce sboru, staršovstvo, členské shromáždění” (čl. 12). "Správcem sboru je ordinovaný kazatel, popřípadě Radou určený administrátor” (čl. 12, odst. 2). "Staršovstvo tvoří správce sboru, další kazatelé sboru v aktivní službě a starší, zvolení členským shromážděním. Má nejméně čtyři, nejvíce patnáct členů. Funkční období staršovstva trvá čtyři roky” (čl. 15). "Nejvyšším orgánem sboru je členské shromáždění, které tvoří plnoprávní členové sboru” (čl. 18).
"Nejvyšším orgánem církve je konference. Členy konference jsou členové Rady, kazatelé a delegáti sborů” (čl. 21). "Na každých započatých 150 členů vysílá sbor jednoho delegáta” (§ 51, odst. 2 Řádu). "Výkonným orgánem konference je Rada, která vyřizuje běžné záležitosti církve. Rada je nejvýše sedmičlenná, má nejméně dva nekazatele, v čele Rady stojí předseda, místopředseda a tajemník. Předseda je volen z řad ordinovaných kazatelů” (čl. 24).
Ústava obsahuje výslovné ustanovení o tom, že "Církev bratrská je právnickou osobou, a že právní subjektivitu mají též jednotlivé sbory” (čl. 33).
Podrobnější ustanovení, která
Ústavu rozvádějí, jsou obsažena v Řádu Církve bratrské, schváleném
13. května 1995 celocírkevní konferencí. Tento Řád obsahuje Členský
řád, Řád správy církve, Bohoslužebný řád a Jednací řád pro konferenci.
Ústava z roku 1952 výrazně změnila církevní zřízení tehdejší Jednoty českobratrské. Církev opustila kongregační princip. Sbory přestaly být samostatnými, nejvyšším orgánem církve se stala konference, fakticky se správa církve dostala do rukou Rady.
Pozdější církevní Ústava (1970) reflektovala pouze státoprávní změny, neznamenala zpětný posun v typologii církve. Za vlády komunistů by ovšem ani nebylo možné, aby se církev vrátila ke kongregačnímu zřízení. Pokud by sbory církve byly samostatné, drobila by se moc státu nad církví. Stát potřeboval mít v Církvi bratrské orgán, který by za dění v jednotlivých sborech odpovídal a s kterým by mohl stát jednat. Tímto orgánem se stala Rada Církve bratrské.
Ale ani po listopadu 1989, kdy církve dostaly možnost uspořádat si svou správu podle svého, nevidím v Církvi bratrské snahu vrátit se zpět ke kongregačnímu zřízení. Nic takového nenaznačuje ani Ústava z roku 1992, ani v současné době platná Ústava z roku 1993.
Preambule k Řádu Církve bratrské z roku 1995 sice uvádí, že "Církev bratrská je evangelikální církví s kongregačně-presbyterním zřízením”, ale nemyslím si, že je tento druh zřízení možný. Oba typy církevního zřízení jsou zcela odlišné. Buď jsou jednotlivé sbory v církvi samostatné, na vyšším církevním orgánu nezávislé, a pak jde o kongregační zřízení. Mají-li sbory nad sebou vyšší orgán, složený z volených laických zástupců a z duchovních, jedná se o presbyterní zřízení.
I kongregační zřízení mívá vyšší orgán, ale ten činí jen rozhodnutí poradní, doporučující. Závazná rozhodnutí může činit jen ve věcech věroučných, ale i pak je věcí sborů, zda taková rozhodnutí přijmou. Nepřijmou-li ho, nemohou zůstat sborem v rámci církve. Tak tomu bylo ve Svobodné reformované církvi podle Zřízení z roku 1904.
Kongregační církví zůstala Jednota českobratrská i po přijetí Řádu v roce 1926 až do začátku vlády komunistů.
Podle Ústavy z roku 1993 je nejvyšším orgánem Církve bratrské konference složená z volených zástupců sborů (delegátů) a duchovních (kazatelů) (čl. 21). Ani Rada není jen poradním orgánem, soustřeďuje se v ní výkonná moc, která omezuje samosprávu sborů. Podle Řádu církve jsou "Rada a konference společnými orgány sborů "(oddíl IV.).
Církev bratrská svou Ústavou z roku 1952 přešla od kongregačního zřízení k typu církve presbyterní. Současná Ústava presbyterní zřízení posiluje. Kazatelé, kteří na sborech pracují, jsou vypláceni z ústřední pokladny. (Když byla Církev bratrská kongregační církví, každý sbor si platil svého kazatele sám). ”Ekonom Rady sleduje výsledky hospodaření sborů " (čl. 31 odst. 1). Rada provádí ordinaci kazatelů (§ 29 Řádu správy církve), kazatel podléhá kázeňsky Radě (§ 31 Řádu správy církve). Našly by se i další příklady závislosti sborů na Radě.
Protože mezi znaky kongregačního zřízení patří i nezávislost církve na státu, je Církev bratrská církví typu presbyterního. Je stále finančně závislá na státu, od kterého pobírá státní příspěvek.
Nemohu souhlasit s preambulí k
Řádu z roku 1995, který Církev bratrskou označuje za "církev
s kongregačně-presbyterním zřízením”. Jsem si vědoma toho, že
typ zřízení církve se určuje obtížně, a to podle církevní ústavy
i podle praxe. Musím připustit, že určení hranice, do které je
církev ještě kongregační, a přes kterou se už stává církví presbyterní,
je záležitostí subjektivního pohledu. Podle mého názoru je dnes
Církev bratrská církví typu presbyterního.
První ústava Bratrské jednoty baptistů, kterou jsem měla k dispozici, je z roku 1930 a nazývá se "Zřízení Bratrské jednoty baptistů (Chelčického) v ČSR”. Byla jednomyslně schválená na konferenci v Jelšavě dne 25. srpna 1930. Podle oddílu II., § 2 této ústavy "baptisté tvoří sbory, t. j. náboženské obce. K zdárnějšímu plnění společných úkolů se jednotlivé sbory sdružují v župy a Jednotu, jež nese jméno Bratrská jednota baptistů (Chelčického). Každý sbor spravuje své vnitřní i vnější záležitosti sám, je samosprávný”. "Sbor jako demokratická a samosprávná jednotka vyřizuje své záležitosti ve výborových a sborových schůzích” (§ 9). "Nejvyšším sborovým orgánem je sborová schůze” (§10). "Do kompetence sboru spadá rozhodovati: o volbě kazatele, diakonů a funkcionářů, o sborové činnosti, o sborovém majetku, o dělení nebo rozpouštění sboru” (§ 11). "Hospodářství a finanční záležitosti spravuje si sbor podle vlastního plánu….Sbor nakládá volně se svým majetkem "(§ 19).
Podle oddílu III., § 21 se "sbory sdružují v župy a to: českou, moravskou, slovenskou a podkarpatskou za účelem snažší misijní a zájmové spolupráce”.
"Konference Jednoty jest nejvyšším orgánem Jednoty…Konference Jednoty má hlavně tyto úkoly: přezkoumává oprávněnost delegátů na schůzích, projednává společné hospodářské a misijní záležitosti Jednoty, povoluje vydání k plnění úkolů Jednoty, opatřuje prostředky k tomu cíli, navrhujíc a schvalujíc příspěvky sborů na účely Jednoty, volí členy výboru a bdí nad jejich činností, v dohodnutí se župami rozhoduje o pomoci slabým sborům, přijímá a vylučuje sbory…Konference volí na mezidobí konferenční výbor, který Jednotu representuje, provádí konferenční usnesení a řídí činnost Jednoty " (oddíl IV.).
I když tato ústava považuje za nejvyšší orgán Jednoty konferenci, výčet úkolů konference ukazuje, že sbory nejsou konferenci podřízeny. Sbory jsou podle této ústavy samostatné . Kongregační princip je posilován častými sborovými schůzemi, které se konají "nejméně šestkrát za rok "(§ 10).
Další Ústava baptistů byla přijata celostátní konferencí sborů v Brně 9. května 1969, doplňky byly přijaty celostátní konferencí sborů v Praze 25. června 1971. Ministerstvem kultury SSR byla schválená 13. září 1971 pod číslem MK 5221/1971-Pa a byla evidovaná Ministerstvem kultury ČSR .
Hlava I., §1 Ústavy výslovně uvádí, že "Bratrská jednota baptistů v Československu je křesťanskou církví kongregačního směru”. "Bratrská jednota baptistů je společenstvím samostatných sborů na území ČSSR "(§ 12).
"Orgány sboru jsou: staršovstvo sboru, revizoři a sborové shromáždění” (§ 14). "Sborové shromáždění je nejvyšším orgánem sboru. Do jeho kompetence patří: volit a odvolávat kazatele sboru…, zajišťovat krytí potřeb sboru, schvalovat majetkoprávní změny…, volit revizory účtů, schvalovat rozpočet a závěrečné účty…, rozhodovat o rozšíření, dělení, spojení nebo rozpuštění sboru "(§ 17).
Místo žup jsou nyní dvě oblasti: pro české země a pro Slovensko. "Oblastními orgány jsou oblastní rady starších, oblastní revizoři účtů a oblastní konference sborů” (§ 19 a násl.). ”Celostátními orgány církve jsou Ústřední rada starších, revizoři účtů a celostátní konference sborů.” Poměrně nepočetná církev měla tedy třístupňovou správu. Mezičlánkem t. j. oblastními orgány, byla řešena federalizace státu. Podle mého názoru řešili baptisté státoprávní změnu lépe než Církev bratrská se svým asymetrickým modelem.
Církevní zřízeni baptistů považuji stále za zřízení kongregační, protože ani Ústava z roku 1969 svým obsahem neruší samostatnost sborů.
14. října 1988 schválila celostátní konference sborů Ústavu novou, která vstoupila v platnost schválením Sekretariátem vlády ČSR pro věci církevní i Sekretariátem vlády SSR pro věci církevní pod č. j. 12 582/1988-VII.
Podle § 1, odst. 1 je "Bratrská jednota baptistů…(dále jen BJB) společenstvím samostatných církevních sborů baptistů (kongregačního charakteru)”. "Všechny záležitosti týkající se Bratrské jednoty baptistů vyřizují příslušné orgány BJB - Ústřední rada BJB v ČSSR, Rada BJB v ČSR, Rada BJB v SSR a jednotlivé sbory BJB prostřednictvím příslušných zodpovědných pracovníků, kteří jsou voleni podle této ústavy. Výše uvedené orgány jsou právnické osoby” (§ 2). Ustanovení poslední věty § 2 nepovažuji za správné. Právnickou osobou může být Bratrská jednota baptistů jako celek a také jednotlivé sbory, nikoliv však jejich orgány. Stejnou výhradu mám také k § 30, který uvádí, že "jednotlivé Rady a Ústřední rada mohou…samostatně nabývat majetek”. Právní subjektivitu může mít jen organizace, nikoliv její orgány.
Jako v Ústavě z roku 1969 tak i v této Ústavě se konference označuje jako konference sborů BJB. Tím se zvýrazňuje kongregační princip. Po celou dobu totalitní komunistické vlády byl praxí i v baptistické církví kongregační princip suspendován. Ústřední i oblastní orgány BJB byly nuceny mnohé záležitosti patřící do pravomoci sborů projednávat se státní správou samy.
V současné době platná Ústava Bratrské jednoty baptistů je z února 1995. Tiskem byla vydána téhož roku a obsahuje tři přílohy: Zásady a stanoviska, Volební řád a Sborový řád (modelový návrh). Smysl slova "modelový” je vysvětlen v závěrečném ustanovení tohoto Řádu. ”Sbory jej mohou pozměnit podle svých potřeb v souladu s ústavou BJB.”
K ustanovením, která jsou důležitá pro určení typu církevního zřízení:
"Bratrská jednota baptistů je společenstvím baptistických sborů…, které se dobrovolně sdružily…”(oddíl I., 1). "Každý místní sbor je křesťanskou církví…”(I., 3). "Členem BJB se může stát ten sbor, který přijímá obsah této ústavy, požádá o členství písemně a byl přijat Sjezdem delegátů” (III., § 1). "Sjezd delegátů je nejvyšším orgánem BJB” (IV., § 2 odst. 2). "Rada zástupců sborů se schází…zpravidla dvakrát ročně a zúčastňují se jí dva zástupci z každého sboru, členové Výkonného výboru a zástupci odborů BJB” (IV., § 2 odst. 3). "Výkonný výbor je výkonným nástrojem BJB, schází se nejméně čtyřikrát do roka a tvoří ho volení pracovníci (předseda, místopředseda, tajemník, dva členové)" (IV., 4). "Sbory jsou hospodářský samostatné "(V., § 6 odst. 3).
Nesprávná formulace o právní subjektivitě orgánů BJB obsažená v předchozí Ústavě je nahrazena ustanovením, podle kterého je "právnickou osobou BJB, jednotlivé sbory, případně účelová zařízení” (V., § 5 odst. 1).
Podle Sborového řádu (příloha č. 3) je "nejvyšším orgánem sboru sborové shromáždění…, kolektivním duchovním vedením sboru je volené staršovstvo a sborová rada je výkonným nástrojem sboru. Jádro sborové rady tvoří všichni, kdo byli sborem pověřeni pracovat na některém úseku sborové práce…Zaměřuje se zejména na organizační a hospodářské úkoly, realizuje sborová usnesení. Sborová rada podléhá sborovému shromáždění " (§ 12).
Ústava BJB je velice stručná a dává mnoho prostoru pro výklad jejích ustanovení. Není například vůbec stanovena kompetence nejvyššího orgánu - Sjezdu delegátů. I když je možné, aby všechna ustanovení týkající se sborů byla přesunuta do Sborového řádu, chybí mi v Ústavě alespoň definice sboru. Pojmem sbor Ústava používá aniž by ho vysvětlila.
Dochází i k zaměňování pojmů. Členství v BJB se nevztahuje na fyzické osoby, jak je obvyklé v jiných církvích, ale na sbory (viz výše cit. oddil III., 1). Teprve příloha č. 3 - Sborový řád - mluví o členech sboru.
V platné Ústavě BJB je zvýrazněn laický prvek. Kazatelé (správci sboru) nejsou z titulu svého úřadu delegáty na Sjezd delegátů (IV., § 2 odst. 2). Kazatel sboru není také ex officio předsedou staršovstva (§ 20 Sborového řádu), jak tomu je v Církvi bratrské (čl. 13 bod 7. Ústavy CB). Podle § 21 Sborového řádu nemusí být kazatel ani správcem sboru, sborové shromáždění může za správce sboru zvolit někoho jiného.
V platné Ústavě BJB chybí jasné vymezení práv a povinností sboru ve vztahu k celé církvi. Také organizační struktura (oddíl IV.) je podána velice stručně. Přesto považuji Bratrskou jednotu baptistů stále za církev kongregačního typu, i když současná Ústava kongregační zřízení výslovně nezmiňuje.
Platná Ústava Církve bratrské se podstatně liší od Ústavy BJB. Ústava BJB ponechává sborům velkou volnost tím, že jim předkládá Sborový řád pouze jako modelový, sbory mohou zvolit podle svých potřeb úpravu odchylnou. U Církve bratrské je Řád správy církve závazný pro všechny sbory bez možnosti odchylné úpravy. Dále bych chtěla upozornit na Přílohu č. 1 Ústavy BJB, která obsahuje Zásady a stanoviska. "Věříme, že každý místní sbor má svobodu a odpovědnost hledat a nalézat, co je Kristovou vůlí v jeho vlastním životě a díle” (zásada č. 7). "Zasazujeme se o oddělení církve od státu, jež má svůj základ ve výlučnosti Kristovy vlády v církvi. Stát by neměl mít žádnou legislativní moc ve věcech náboženské víry nebo se nějak podílet na řízení církví” (zásada č. 12).
Církev bratrská přešla na pozice presbyterní, zatímco BJB považuji i nadále za církev se zřízením kongregačním. I když ve svých počátcích byly obě tyto církve kongregační, dnes jsou, pokud jde o typ jejich zřízení, zcela odlišné. Není tedy možné nadále stavět Církev bratrskou a Bratrskou jednotu baptistů na jednu stranu typového spektra a ostatní protestantské církve na stranu druhou.
Poslední ústava této církve je v platnosti od 8. února 1995, kdy byla vyhlášena synodní radou. Tato ústava se nazývá "Církevní zřízení”. Církevní zřízení provádějí celocírkevní řády, které usnáší synod, a která jsou závazná pro celou církev.
V preambuli tohoto Zřízení se uvádí, že "církev se spravuje podle zásad presbyterně-synodních”. Tato charakteristika je obsažena znovu v ustanovení § 3 odst. 1. Českobratrská církev evangelická je církví typu presbyterního. Dodatek "synodní” nemění nic na charakteristice církve jako církve presbyterní, protože postihuje pouze vyšší stupeň církevní správy. I v nejvyšším stupni církevní správy, v synodu, vidím znaky presbyterního zřízení, t. j. zastoupení laiků volených seniorátním shromážděním (konventem).
"Církev je zřízena a spravuje se…ve třech stupních:
a) základní jednotkou je farní sbor (stručně sbor);
b) širší jednotkou je seniorátní sbor (stručně seniorát);
c) nejširší jednotkou je povšechný sbor, celá církev.
Sbory všech tří stupňů mají právní subjektivitu” (§ 3 odst. 1). "Vedení a správa každého církevního sboru přísluší jeho církevním orgánům v širším slova smyslu, kterými jsou: shromáždění, správní orgán a představitelé sboru” (§ 5, odst. 1).
"Shromáždění (shromáždění farního sboru čili sborové shromáždění, shromáždění seniorátního sboru čili konvent, shromáždění povšechného sboru čili synod) je základním řídícím orgánem příslušného sboru” (§ 5, odst. 3).
"Správní orgán (staršovstvo, seniorátní výbor, synodní rada) vykonává správu příslušného sboru” (§ 5, odst. 4).
"Představitelé sboru (kazatel a kurátor, senior a seniorátní kurátor, synodní senior a synodní kurátor) vykonávají úkol zvěstovatelský, vyznavačský, strážný a pastýřský; dozírají, aby jednání i usnášení církevních orgánů bylo ve shodě s církevním zřízením a příslušnými řády….”(§ 5, odst. 5).
Představiteli sboru jsou ve všech třech stupních dvojice, jeden duchovní, druhý laik, zvaný kurátor. Církev bratrská funkci kurátora nemá, ale i v ní se uplatňuje laický živel obdobně. Církev bratrská má také na rozdíl od Českobratrské církve evangelické jen dva stupně církevní správy, ale to je při její početnosti přirozené.
Církevní zřízení Evangelické církve
je založeno na trojstupňové církevní správě (§ 3). Na úrovni sborů
volí sborové shromáždění staršovstvo (§ 19), staršovstvo volí
poslance do konventu (§ 22) a konvent zase volí poslance do synodu
(§ 25). Českobratrskou církev evangelickou řadím mezi církve presbyterního
typu. Na rozdíl ale od Církve bratrské (která se označuje za církev
s kongregačně - presbyterním zřízením, ale podle mého názoru je
založena na presbyterních zásadách), se Evangelická církev za
církev presbyterní ve svém Zřízení sama označuje.
Tuto církev zařazujeme mezi tzv. malé protestantské církve. Navazuje přímo na tradici staré Jednoty českých bratří a považuje se za její dědičku.
V současné době platná ústava Jednoty bratrské, nazvaná Řád Jednoty bratrské, byla schválena na mimořádném synodu, který se konal 7.-9. listopadu 1991 v Nové Pace a vstoupila v platnost dnem vyhlášení - 1. 1. 1992. Toto znění bylo opraveno v roce 1995.
V rámci světové Unitas Fratrum tvoří Jednota bratrská v České republice jednu z devatenácti provincií, jejichž zástupci se každých sedm let scházejí na synodu světové Jednoty bratrské. Tento synod schvaluje "Církevní řád Unitas Fratrum”, který je závazný pro všechny provincie. Řádem Jednoty bratrské z roku 1992 bylo poprvé zahrnuto úplné znění "Církevního řádu Unitas Fratrum” do ústavy české provincie. Pro přehlednost jsou ustanovení Řádu světové Jednoty odlišena kurzívou a v závorce je vždy uveden paragraf, pod kterým je lze najít v anglickém originále. Za těmito ustanoveními pak následují ustanovení řešící specifickou situaci české provincie. Ustanovení Církevního řádu světové Jednoty jsou bezprostředně závazná i pro českou provincii.
Ve své práci nesleduji mezinárodní vztahy Jednoty bratrské, omezuji se pouze na základní rysy církevní správy, které se uplatňují v Jednotě bratrské v České republice.
Správa sborů se neliší od správy sborů v Církvi bratrské, rozdíl je pouze v pojmenování orgánů sboru. Řád Jednoty bratrské nazývá shromáždění členů sboru sborovou radou (3.44.5). Staršovstvo volené sborovou radou je radou starších a "jejím předsedou je z moci svého úřadu správce sboru” (3.44.12a).
Unitas Fratrum je rozdělena na provincie (3.14.1 Řádu světové Jednoty). Mezi devatenácti provinciemi vypočtenými v tomto ustanovení je na prvním místě zařazena provincie česká. Nejvyšším ústavním orgánem provincie je její synod” (3.41.1). "Každý úřad v Jednotě bratrské odvozuje od něj přímo nebo nepřímo svá práva a povinnosti” (3.41.5a). Členy synodu jsou zástupci volení jednotlivými sbory a "z moci svého úřadu duchovní v činné službě, členové Úzké rady a biskupové provincie” (3.41.7).
"Synod provincie volí radu provincie jako nejvyšší správní orgán provincie” (3.43.1 Řádu světové Jednoty).” Rada české provincie je statutárním orgánem Jednoty bratrské a nazývá se Úzká rada "(3.43.5). "Úzká rada je tříčlenná” (3.43.6). Do Úzké rady jsou volitelní všichni plnoprávní členové Jednoty bratrské (Příloha 2, Řád voleb, § 11).
Jednota bratrská se liší od Církve bratrské tím, že má biskupský úřad. V ustanoveních Řádu světové Jednoty se říká, že obnovená Jednota přijala biskupství jako dědictví od staré Jednoty bratrské. Dále se uvádí, že "dnes se díváme na biskupský úřad v obnovené Jednotě jinak, než v Jednotě staré. Tenkrát měl biskup církevně správní a administrativní funkci. Dnes tato funkce s biskupským úřadem nemusí být nutně spojena” (4.52.3). Biskup byl podle Ústavy z roku 1985 "strážcem učení a řádů církve” a ani nová ústava mu nepřiznává práva v přímé správě církve, ale vidí jeho poslání především v oblasti duchovní: "Biskup Jednoty bratrské je konsekrován ke zvláštní kněžské a pastýřské službě” (4.52.3 Řádu světové Jednoty). Biskupové jsou voleni synodem (§ 13 Řádu voleb) a jsou členy synodu (3.41.7).
Pokusím se o typologické zařazení
Jednoty bratrské, i když to činím s určitými pochybnostmi. Ty
jsou spojeny s otázkou, zda úkol kněžské a pastýřské služby, který
mají biskupové v Jednotě bratrské, je součástí správy církve.
Biskupové Jednoty bratrské nemají žádné správní pravomoci, a to
je podstatný rozdíl od biskupů v Církvi římskokatolické. Domnívám
se, že církev nelze posuzovat jen podle její správní pravomoci.
Církev je duchovní organismus, při jeho správě mají tedy duchovní
hlediska důležitou úlohu. Považuji tedy duchovní kompetence biskupů
v Jednotě bratrské za součást správy církve, a proto označuji
zřízení Jednoty bratrské za zřízení presbyterní s episkopálním
prvkem.
Zřízení Svobodné reformované církve, 1904
Řád Jednoty českobratrské, 1927
Ústava Jednoty českobratrské, 1952
Ústava Církve bratrské, 1970
Ústava Církve bratrské, 1992
Ústava Církve bratrské, 1993
Vyznání a řád Církve bratrské, 1995
Zřízení Bratrské jednoty baptistů (Chelčického) v ČSR, 1930
Ústava církve Bratrská jednota baptistů, 1969
Ústava Bratrské jednoty baptistů, 1988
Ústava Bratrské jednoty baptistů, 1995
Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické, 1995
Řád Jednoty bratrské v ČSSR, 1985
Řád Jednoty bratrské, 1992
Zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní
Zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem
Petice podané z Čech Evangelické Allianci r. 1879, Zpráva deputace vyslané od Evangelické Alliance do Vídně r. 1879, Přílohy, J. Baštecký, Praha 1881
Materiály z archivu Rady
CB
ADLOF, Alois: Nástin svobodných církví křesťanských, zvláště pak Svobodné reformované církve české, nákladem Křesťanského spolku mladíků v Čechách, Praha 1905
BROWN, John: The English Puritans, University Press, Cambridge 1910
CAIRNS, Earle, E.: Christianity Through the Centruje, Nozder publishing house, Michigan 1977
COWARD, Barry: The Stuart age: England, 1603 - 1714, Longman, London 1994
Českobratrská rodina, ročník VIII., Praha 1932
Českobratrská rodina, ročník XXVI., Praha 1950
Český ekumenismus, Ekumenická rada církví v ČSR, Praha 1976
FILIPI, Pavel: Křesťanstvo, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1996
FLYNN, John, S.: The Influence of Puritanism on the political and religious thought of the English, John Murray, London, 1920
Historie sborů BJB v ČSR, informační brožura, Praha 1994
Kolektiv: Sto let ve službě evangelia 1880 - 1980, jubilejní sborník Církve bratrské, Praha 1981
Kolektiv: Sto let života víry 1885 - 1985, jubilejní sborník Bratské jednoty baptistů v ČSSR, Praha 1989
LOETSCHER, Lefferts, A.: A Brief History of the Presbyterians, The Westminster Press, Philadelphia 1983
MEEREIS, August: Šedesát let apoštolem, Nakladatelství Bratrské jednoty Chelčického, Praha 1922
ŘÍČAN, Rudolf: Dějiny Jednoty bratrské, Kalich, Praha 1957
ŘÍČAN, Rudolf: Od úsvitu reformace k dnešku, YMCA, Praha 1947
ŠOLTÉSZ, Štěpán: Dějiny křesťanské církve, Kalich, Praha 1990
TRETERA, Jiří Rajmund: Církevní právo, nakladatelství Jan Krigl, Praha 1993
Základy učení křesťanského, sborník extensních přednášek Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, Praha 1951
ZELINKA, Timoteus, Č.:
Přehled dějin Svobodné reformované církve a Jednoty českobratrské
za sedmdesát let 1880 - 1950, Rada Jednoty českobratrské
Resumé
Na začátku své diplomové
práce podává autorka rozdíl mezi presbyterním a kongregačním církevním
zřízením a historický vývoj kongregacionalismu ve světě i v českých
zemích. Dále se zabývá dokumenty ústavního práva Církve bratrské
v historickém přehledu od Zřízení z r. 1880 až po současnou Ůstavu
z r. 1993. Kritériem hodnocení všech těchto dokumentů je míra
zachování kongegacionalistického principu v církevní organizaci.
Podobně zkoumá autorka ústavní dokumenty jiných církví vzešlých
z reformace, které působí v České republice. Z nich jedině Bratrskou
jednotu baptistů lze charakterizovat jako církev s kongregačním
zřízením.
Abstract
Autorka vzkazuje, že oficiální
angl. překlad názvu Církve bratrské zní: The Brethern Church.
Zusammenfassung
Das rechtliche Systhem
der Kongregationskirchen und die Ordnung der Brüderkirche
Am Anfang ihrer Diplomarbeit
erklärt die Autorin den Unterschied zwischen der Presbyter- und
Kongregationsordnung der Kirchen und die historische Entwicklung
des Kongregationalismus in der Welt und in den tschechischen Ländern.
Weiter befasst sie sich mit den verfassungsrechtlichen Dokumenten
der Brüderkirche in einer historischen bersicht von der Ordnung
aus dem Jahre 1880 bis zur heutigen Verfassung (1993). Ein Kriterium
für die Bewertung aller dieser Dokumente ist für die Autorin das
Mass an der Einhaltung des Kongregationsprinzips in der kirchlichen
Organisation. hnlich untersucht die Autorin die Verfassungsdokumente
anderer von der Reformation hervorgegangener Kirchen, die in der
Tschechiscen Republik tätig sind. Unter diesen lässt sich nur
die Baptistische Brüdergemeine als eine Kongregationskirche charakterisieren.
Riassunto
Il sistema giuridico
delle Chiese Congregazionali e lordinamento della Chiesa dei
Fratelli
Allinizio della sua tesi
lautrice espone la differenza tra un ordinamento presbiterale
e quello congregazionale delle Chiese e inoltre uno sviluppo storico
del congregazionalismu sia nel mondo sia in Boemia. Inoltre esamina
i documenti del diritto costituzionale della Chiesa dei Fratelli
nel riassunto storico a partire dallOrdinamento del 1880 fino
allattuale Costituzione del 1993. Come criterio di valutazione
di tutti questi documenti serve la misura del mantenimento del
principio congregazionale nellorganizzazione ecclesiastica. Allo
stesso modo lautrice esamina i documenti costituzionali delle
altre Chiese nate dalla riforma che sono attive nella Repubblica
Ceca. Tra queste soltanto lUnitŕ Fraterna dei Battisti puó caratterizzarsi
come Chiesa con un ordinamento di tipo congregazionale.
O autorovi
Mgr. Michaela Beňová rozená
Kejřová se narodila roku 1973 v Praze. Právnickou fakultu Univerzity
Karlovy absolvovala roku 1997.
Mgr. Michaela Beňová was born
in 1973 in Prague. She graduated at the Faculty of Law of Charles
Umiversity in 1997.
Mgr. Michaela Beňová geb. Kejřová
wurde im Jahre 1973 in Prag geboren. Ihr Studium an der juristischen
Fakultät der Karlsuniversität hat sie im Jahre 1997 abgeschlossen.
Mgr. Michaela Beňová da ragazza
Kejřová é nata nellanno 1973 a Praga. I suoi studi nella Facoltá
di giurisprudenza dellUniversitŕ Carlo ha concluso nellanno 1997.