D. Singles, americká teoložka vyučující v Lyonu, začíná svůj příspěvek "Církev a žena : k pokračující diskriminaci", uveřejněný v roce 1979, střízlivým a pesimistickým konstatováním: "Taková je skutečnost: kvůli svému pohlaví jsou ženy v Katolické církvi striktně vyloučeny ze všech oficiálních instancí, zahrnujících funkce udílení svátostí, řízení a učitelského úřadu" (D. Singles, Die Kirche und die Frau: Zum Fortbestehen einer Diskriminierung, in: Concilium 15 /1979/, str. 661). Bohužel nelze popírat, že ženy byly v církvi po dlouhá staletí znevýhodňovány. Fundamentalistický výklad zprávy o stvoření a pádu v ráji již od počátku ztěžoval jejich postavení v teologii i v církvi. Pohled na ženu jako pomocnici muže a potenciální svůdkyni tak přispěl k tomu, že ženě bylo přiznáno vůči muži pouze nižší právní postavení. Právní postavení ženy v CIC z roku 1917
V zákoníku latinské církve, promulgovaném 27. května 1917 papežem Benediktem XV., se projevuje obava ze ženy jako potenciální svůdkyně. Podle c. 133 odst. 1 tohoto zákoníku duchovní nesměl častěji navštěvovat nebo přijímat ženskou osobu, která by mohla vzbuzovat podezření. Odstavec 2. tohoto kánonu dovoloval duchovním bydlet pouze se ženami, u nichž nemohlo nastat podezření vzhledem k blízkému příbuzenství nebo díky jejich počestnému způsobu života ve spojení s pokročilým věkem. Těmito ustanoveními a pravidly mělo být zajištěno zachovávání zákona celibátu pro kleriky.
Preventivní opatření vůči ženám nejsou pouze součástí právní úpravy postavení kleriků, nýbrž také právní úpravy svátostí. Svátost smíření mohla být udílena ženám - vyjma případu nemoci nebo jiné nouzové situace - pouze ve zpovědnici (c. 910 odst. 1), která byla veřejně přístupná a viditelná, a nacházela se v kostele nebo kapli určené ženám (c. 909 odst. 1), zatímco muži mohli být zpovídáni též v soukromých domech (c. 910 odst. 2).
I na jiných místech církevního zákoníku z roku 1917 se ukazuje, že z právního hlediska nebyla žena postavena na úroveň mužů. V kánonu 968 odst. 1 bylo ustanoveno, že svátostná svěcení může přijmout pouze pokřtěný muž, což znamenálo vyloučení ženy z jáhenského, kněžského a biskupského svěcení.
Podobně jako neplnoletí a duševně nemocní, nemohly si ani ženy po církevním sňatku svobodně zvolit místo svého bydliště (c. 93, odst. 1). Jako zákonné bydliště bylo manželce určeno bydliště jejího manžela. Následkem toho pak platilo za místo původu dítěte to místo, kde měl své bydliště otec (c. 90). Tyto normy byly založeny na pojetí manželství, stavějícím ženu pro její domnělou druhořadost v příběhu o stvoření pod vůdčí moc muže.
Pro udílení křtu ve zvláštních případech (křest v nouzi) byla muži přiznána přednost před ženou (c. 742 odst. 2). Vzhledem k případům, které mohou nastat, však tento kánon obsahuje zároveň významnou relativizaci předepsané posloupnosti: "Z důvodů vhodnosti (např. při křtu v mateřském lůně) má žena přednost před mužem, také před knězem, je - li přítomen, kromě toho si může žena zasloužit přednost i díky lepší znalosti křestního obřadu, ne však před duchovním." (K. Mörsdorf, Lehrbuch des Kirchenrechts II, München /Paderborn/ Wien, 12. vydání 1967, str. 17.)
Je žena v Katolické církvi bezprávná?
V právní úpravě svátostí v CIC z r. 1917 nalezneme ještě dva další významné příklady právního znevýhodnění ženy. Podle c. 813 odst. 2 nesměly ženy při slavení mše svaté vykonávat u oltáře žádné služby, vyjma spravedlivého důvodu pro nepřítomnost mužské osoby. Ale i pak bylo ženě zabráněno v přístupu k oltáři a směla odpovídat pouze z dálky. Dnes už je asi všeobecně známo, že za tímto církevněprávním zákazem stály motivy kultické čistoty, které však se zřetelem ke stavu vědeckého poznání jsou v církvi neudržitelné.
Mužská dominance v právu latinské církve byla zřetelná rovněž v c. 756 odst. 2, který stanovil, že při rozdílnosti obřadu rodičů v rámci Katolické církve měly být děti pokřtěny podle obřadu otce, pokud podle partikulárního práva neplatila jiná úprava.
Také ve spolčovacím právu CIC z r. 1917 byla žena právně znevýhodněna. Ženám bylo totiž zabráněno v plném členství v bratrstvech. Mohly mít pouze účast na jejich "duchovních plodech". Všechna ostatní práva vyplývající z příslušnosti k bratrstvu byla vyhrazena mužům (c. 709 odst. 2). Majetkové právo obsahovalo dvě normy, které diskriminovaly ženu. Podle práva mohli být biskupovi při správě majetku nápomocni pouze muži (c. 1500 odst. 1 a 1521 odst. 1). V CIC z r. 1917 byly ještě další kánony, podle nichž neměli muž se ženou rovné postavení (viz. cc. 500 odst. 2, 1263 odst. 2, 1067 odst. 1 a c. 1074, 1979 a 2004 odst. 1).
Teprve s encyklikou "Pacem in terris" papeže Jana XXIII. z roku 1963 a s dokumenty Druhého vatikánského koncilu se změnilo mínění učitelského úřadu o ženě. Jan XXIII. v této encyklice uznává a zdůrazňuje, že žena právem zaujímá v domácím životě i ve státě práva a povinnosti, které odpovídají důstojnosti lidské osoby ("Pacem in terris": AAS 85 /1963/ 267, č. 41).
Zásada rovnosti muže a ženy podle Druhého vatikánského koncilu
Koncil svolaný papežem Janem XXIII. konstatuje v pastorální konstituci "Gaudium et spes" o církvi v dnešním světě, že ženy působí již téměř ve všech oblastech života. Proto je třeba jim umožnit, aby naplno převzaly svoji roli ve shodě s vlastními přirozenými vlohami. Je záležitostí všech, aby byla uznána a podporována vlastní a nutná účast žen v kulturním životě (GS čl. 60 odst. 3). Konciloví otcové neodmítli snahu ženy o právní a faktické zrovnoprávnění s mužem, nýbrž rozpoznali v ní oprávněnou touhu "po plném a svobodném životě důstojném člověka" (GS čl. 9 odst. 2 a 3).
Protože mezi všemi lidmi, stvořenými k obrazu Božímu je zásadní rovnost, koncil požaduje překonat a odstranit "jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy pleti, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru" (GS čl. 29 odst. 1 a 2). Je však nápadné, že koncil - i Jan XXIII. ve své encyklice "Pacem in terris" - staví požadavky po zrovnoprávnění ženy především vůči státu a společnosti, ale nikoli však vůči samotné církvi. Tento dojem se však změní, zaměříme-li se na dva jiné koncilové dokumenty.
V dogmatické konstituci o církvi "Lumen gentium" je zásada rovnosti muže a ženy v církvi uvedena s odvoláním na Gal 3, 28 a Kol 3, 11 a christologicky zdůvodněna. "Není tedy v Kristu a v církvi žádná nerovnost vyplývající z rasy nebo národa, ze společenského postavení nebo pohlaví, poněvadž už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (LG čl. 32 odst. 2).
Dekret o apoštolátu laiků "Apostolicam actuositatem" stanoví, že ženy "mají zvýšit svoji účast i v různých oborech církevního apoštolátu".
Výpovědi Druhého vatikánského koncilu se staly základem reformních prací na novém zákoníku latinské církve, které začaly mít smysl teprve po ukončení koncilu (srov. H. Schmitz, Der Codex Iuris Canonici von 1983, HdbKathKR, vyd. J. Listl, H. Müller, H. Schmitz, Regensburg 1983, str. 38).
O rovnosti ženy a muže adresovala společná synoda biskupství ve Spolkové republice Německo papeži svoje votum, v němž jej žádá, ať "se postará o to, aby všechna ustanovení církevního práva odpovídala důstojnosti a právní rovnosti ženy" (Dienste und Ämter 7, 1: Gemeinsame Synode. Offizielle Gesamtausgabe I, Freiburg, 3. vyd. 1982, str. 633).
Právní postavení ženy v Kodexu kanonického práva z roku 1983
V novém zákoníku latinské církve, který je v platnosti od 27. listopadu 1983, je zásada rovnosti muže a ženy chápána na základě rovnosti všech věřících podle Druhého vatikánského koncilu v Lumen gentium čl. 32 odst. 2. Kánon 208 říká: "Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů (srov. též c. 204 CIC 1983)". Tento základní zákon platného církevního práva se také v zásadě uplatňuje v celém zákoníku. Všude tam, kde se v CIC z r. 1983 říká, že nějakou církevní funkci může vykonávat laik, jedná se samozřejmě také o ženu.
Ženy i muži se mohou podle církevního práva ujímat nejrůznějších úkolů v církvi. Mohou být činní jako letoři a akolyté, mohou vést liturgické modlitby, udílet křest (srov. c. 861 odst. 2 CIC 1983 - podle tohoto kánonu už neplatí při udílení křtu přednost muže před ženou). Žena může rozdávat svaté přijímání (c. 230 odst. 2 a 3), asistovat při uzavírání manželství a udílet některé svátostiny. Podle nového chápání pojmu církevního úřadu (c. 145 odst. 1) může být takový úřad v zásadě svěřen také laiků, tedy i ženám.
Ženám je podle platného zákoníku přiznána možnost ujmout se úřadů na církevním soudu. Mohou být přijaté do senátu jako soudkyně (c. 1421 odst. 2), působit jako přísedící nebo vyšetřující soudci (cc. 1424, 1428 odst. 2). Těmito ustanoveními nově kodifikovaného církevního práva se opravdu učinil významný krok pro zrovnoprávnění ženy a muže, neboť ještě v pokoncilním zákonodárství byly ženy z církevního soudnictví vyloučeny. Toto zrovnoprávnění ženy a muže na církevních soudech je však ještě zapotřebí uvést do praxe.
Podle nových norem církevního práva je ženám dovoleno spolupracovat na správě církevního majetku (cc. 429 odst. 1, 537, 1279 odst. 2, 1280, 1282, 1287 odst. 1 a c. 1289). Mohou se účastnit koncilů a synod (cc. 339 odst. 2, 443 odst. 4, 463 odst. 2), spolupracovat v poradních orgánech a zaujímat zodpovědné funkce ve farní pastoraci. Velmi zřetelné je zrovnoprávnění muže a ženy v církevním manželském právu. Kánon 1135 stanoví stejné povinnosti a rovná práva obou manželů ve společenství manželského soužití. Manželka může proto mít ze spravedlivého důvodu vlastní trvalé nebo přechodné bydliště.
Lze konstatovat, že většina právních ustanovení, která v církvi znevýhodňovala ženu oproti muži, byla zrušena. Až na některé drobné církevněprávní vady však zůstává základním a principiálním rozdílem v právech mužů a žen vyloučení ženy ze svátostných svěcení. K platnému přijetí svátostných svěcení je podle kánonu 1024 oprávněn pouze pokřtěný muž. Ustanovení, které bylo doslovně převzato ze zákoníku z r. 1917 (c. 968 odst. 1), vyjadřuje disciplínu ploatnou v latinské církvi, aniž by ji však kvalifikovalo jako božské právo.
Je žena v katolické církvi bezprávná?
Podle prohlášení kongregace pro nauku víry o otázce připuštění ženy ke kněžskému úřadu z 15. října 1976 nelze odvozovat připuštění ženy ke kněžství z rovnosti práv lidské osoby. Kněžství nelze už pro samotnou svoji povahu chápat jako právo, nýbrž jako službu Bohu a církvi. Ani křest k němu nepropůjčuje nějaký osobní nárok. S těmito výroky kongregace je třeba souhlasit, nelze jimi však odůvodnit vyloučení ženy z kněžského úřadu, protože to, co říká, platí jak pro ženu, tak i pro muže. Úmyslem prohlášení Kongregace však není přinést závazný důkaz pro normativní charakter dosavadní praxe církve. Chce ji spíše osvětlit na základě analogie víry.
K otázce připuštění ženy k jáhenství Kongregace pro nauku víry ještě nepřistoupila. Řím v této záležitosti ještě neodpověděl. Krajně zdrženlivé stanovisko Říma k otázce svátostného svěcení ženy se odráží v c. 230 odst. 1 platného zákoníku. Podle něj je liturgické ustanovení natrvalo udílených služeb lektorátu a akolytátu vyhrazeno muži. Vzhledem k tomu, že toto zákonné ustanovení je třeba vidět v souvislosti s vyloučením ženy ze svátostných svěcení, nelze na něj pohlížet jako na samostatnou právní normu, která by omezovala ženu.
Závěrem lze shrnout, že žena v Katolické církvi podle CIC z roku 1983 není v žádném případě bezprávná. Přesto však nebylo dosaženo ani v novém právním dokumentu církve úplného zrovnoprávnění s mužem, ačkoliv podle pojetí německých biskupů má právě církev "být vzorem pro rovnocenné a partnerské soužití a spolupráci mužů a žen" (Zu Fragen der Stellung der Frau in Kirche und Gesellschaft. Die Deutschen Bischofe č. 30, vyd. Sekretariát Německé biskupské konference, Bonn 1981 str. 19).
Přesto však může být z pohledu CIC 1983 odmítnuto zastaralé chápání ženy jako druhořadé bytosti v příběhu o stvoření i představa ženy jako potenciální svůdkyně. Jestliže se přesto v teologii takové nebo podobné myšlenky znovu předkládají, pak za to není zodpovědné církevní právo. Tvrzení teoložky D. Singlesové, že ženy jsou v Katolické církvi pro své pohlaví striktně vyloučeny ze všech oficiálních funkcí, pochází z doby před novou kodifikací církevního zákoníku a neobstojí při pohledu na novou právní situaci. Církevněprávní normy umožňují zodpovědnou a rovnoprávnou spolupráci žen v nejrůznějších oblastech činnosti církve. Z této skutečnosti vyvozuje H. Heinemann následující závěr: "Kdo chce zdůvodnit nerovnoprávné postavení ženy v církvi, nemůže se již odvolávat na církevní právo" (H. Heinemann. Die Stellung der Frau im neuen Codex Iuris Canonici, in Pastoralblatt 37 /1985/ str. 50 - 52, zde 55).
Resumé
Autor nejprve analyzuje Kodex kanonického práva z roku 1917 a nachází v něm četná ustanovení, která upřednostňovala muže do té míry, že právní postavení ženy bylo v církvi mnohdy vůči muži skutečně druhořadé. K pochopení změn, které v otázce postavení ženy v církvi přinesl nový Kodex z roku 1983, považoval autor nejprve za vhodné věnovat pozornost dokumentům papeže Jana XXIII. a Druhého vatikánského koncilu. Projevem nerovného postavení muže a ženy by mohla být dnes již pouze nemožnost svěcení žen, což však není právní, nýbrž teologická problematika. Citované příklady z CIC/1983 naopak svědčí pro zrovnoprávnění ženy v současném církevním právu.
Zusammenfassung
Ist die Frau in der katholischen Kirche rechtlos?
Am Anfang analysiert der Autor den Kodex des kanonischen Rechts aus dem Jahre 1917, und findet dort zahlreiche Verfügungen, die den Mann gegenüber der Frau insoweit vorzog, daß die Rechtsstellung der Frau in der Beziehung zum Mann in der Kirche manchmal wirklich zweitrangig war. Zum Begreifen der Veränderungen, die in der Frage der Rechtsstellung der Frau in der Kirche der neue Kodex aus dem Jahre 1983 btrachte, hat der Autor für notwendig gehalten, die Aufmerksamkeit den Dokumenten des Papstes Johannes XXIII. und des II. Vatikanischen Konzils zu widmen. Die Äußerung der ungleichen Stellung von Mann und Frau könnte heute nur noch die Unmöglichkeit der Frauenordination sein, die aber keine Rechtsproblematik darstellt, und gehört eher der theologischen Untersuchung. Die angeführten Beispiele aus dem CIC/1983 zeugen im Gegenteil für die rechtlich Gleichstellung der Frau im gegenwärtigen Kirchenrecht.
Riassunto
La donna nella Chiesa Cattolica é priva di diritti?
All´inizio l´autore analizza il Codice di Diritto Canonico del 1917, trovandovi numerose disposizioni che prepongono l´uomo alla donna fino al punto che la posizione giuridica della donna nella Chiesa era tante volte secondaria rispetto all´uomo. Per una migliore comprensione dei cambiamenti concernenti la posizione della donna nella Chiesa che ha portato il nuovo Codice del 1983, l´autore ha considerato opportuno dedicare l´attenzione ai documenti del Papa Giovanni XXIII. e del Concilio Vaticano II. Attualmente rimarrebbe forse una sola manifestazione della posizione ineguale dell´uomo e della donna: l´impossibilitá della ordinazione sacerdotale delle donne che risulta peró come una problematica teologica piú che giuridica. Gli esempi citati dal CIC/1983 attestano piuttosto l´equiparazione della donna nel Diritto Canonico attuale.
O autorovi
Dr. Felix Bernard se narodil r. 1955 v Quakenbrücku. Studoval teologii a ekonomii v Münsteru a v Bonnu. V roce 1985 byl v Osnabrücku vysvěcen na kněze. V roce 1986 se stal doktorem teologie v oboru církevního práva. V současné době zastává funkci církevního soudce v Osnabrücku a zároveň je pověřen výukou náboženství a církevního práva na univerzitě v Osnabrücku a na vysoké škole ve Vechtě. Tento jeho článek uveřejňujeme s laskavým svolením katolické tiskové agentury KIPA, sídlící ve švýcarském Freiburgu.
Autor
Dr. Felix Bernard, geboren 1955 in Quakenbrück, studierte in Münster und Bonn Theologie und Volkswirtschaftslehre. 1985 wurde er in Osnabrück zum Priester geweiht. 1986 folgte die Promotion zum Doktor der Theologie im Fach Kirchenrecht. Gegenwärtig ist er als Diözesan- und Untersuchungsrichter am Bischöflichen Offizialat Osnabrück und als Religionslehrer und als Lehrbeauftragter für Kirchenrecht an der Universität Osnabrück sowie an der Hochschule Vechta tätig. Sein Artikel veröffentlichen wir mit freundlicher Genehmigung der Katholischen Internationalen Presseagentur in Freiburg (Schweiz).
Autore
Il Dr. Felix Bernard é nato nel 1955 a Quakenbrück. Ha studiato teologia ed economia a Münster e a Bonn. Nel 1985 é stato ordinato sacerdote a Osnabrück. Nel 1986 é diventato dottore in teologia con una specializzazione in Diritto Canonico. Attualmente svolge la funzione di giudice ecclesiastico a Osnabrück e contemporaneamente é insegnante di religione e di Diritto Canonico nell´Universitá di Osnabrück e nella Scuola Superiore a Vechta. Questo suo articolo é stato riprodotto grazie alla gentile concessione dell´agenzia di strampa cattolica KIPA che ha sede a Freiburg (Svizzera).