Mgr. Jan Czernin

Tento příspěvek je podstatnou částí magisterské diplomové práce, obhájené na Právnické fakultě Univerzity Karlovy dne 5. června 1996.

A) Právnické osoby v kanonickém právu

Právnická osoba (persona iuridica) je osoba vykonstruovaná po vzoru přirozené fyzické osoby, je tedy umělá, abstraktní. Právo jí však dává její konkrétní povahu. Codex Iuris Canonici z roku 1983 (dále jen CIC/1983) definuje právnické osoby ve hlavě druhé stati čtvrté knihy první. Dříve užívaný termín pro právnické osoby "morální osoba" se dnes užívá již jen pro dvě právnické osoby. Jsou to podle c. 113 § 1 Katolická církev (jako celek) a Apoštolský stolec. Církevní právnické osoby charakterizuje Norbert Ruf takto: "Právnická osoba je právním řádem uznaný nositel práv a povinností, které odpovídají podstatě tohoto právního subjektu a které slouží poslání církve (dílu zbožnosti, apoštolátu, lásky)". Tato definice odpovídá ustanovením c. 113 § 2 a c. 114 §§ 1 a 2.

Právnická osoba může vzniknout buď ze samotného ustanovení zákona - ex lege - nebo na základě zvláštního rozhodnutí příslušného představeného - ex actu (c. 114 § 1). C. 114 § 3 stanoví, že příslušný církevní představený udělí právní subjektivitu jen těm osobám, které opravdu sledují užitečný cíl a jsou po zvážení všech okolností vybaveny prostředky, které mohou stačit k dosažení stanoveného cíle.

Podobně jako sekulární právo rozlišuje i kanonické právo mezi korporacemi a nadacemi. C. 115 rozlišuje soubory osob (universitates personarum - nejméně tři fyzické osoby) a soubory věcí (universitates rerum). Soubory jednotlivců se dělí na soubory kolegiátní a nekolegiátní (sborové a nesborové) podle toho, zda při jejich úkolech záleží na společné vůli členů, či nikoliv (např. farnost: nekolegiátní soubor jednotlivců). V případě věcných souborů je jejich správa buď v rukou jedné fyzické osoby (rozhodování nekolegiátní), anebo v rukou několika osob (rozhodování kolegiátní). C. 115 § 3 definuje soubor věcí jako soubor věcí duchovních nebo hmotných.
Právnické osoby se dále dělí na veřejné a soukromé. Veřejné právnické osoby vymezuje ust. c. 116 § 1 pozitivně jako "soubory osob nebo věcí, které ustavuje příslušný církevní představený, aby v mezích jim stanovených účelů jménem církve podle ustanovení práva plnily sobě svěřený vlastní úkol z oblasti veřejného prospěchu". Veřejné právnické osoby jsou tedy zřízeny příslušnou církevní autoritou a jednají jménem církve.
Soukromé církevní právnické osoby jsou naopak vymezeny pouze mlčky. Jejich vznik je dán rovněž okamžikem rozhodnutí příslušné církevní autority, a to rozhodnutím o schválení jejich statutu. Nejednají však jménem církve, ale samy za sebe v mezích svých stanov.

Navenek zastupuje veřejnou právnickou osobu ten, komu obecné nebo partikulární církevní právo nebo stanovy tuto působnost přiznávají, soukromou právnickou osobu potom zastupují vždy osoby k tomu zmocněné stanovami (c. 118).

Pro vytváření vůle u právnických osob řízených kolegiátním jednáním platí zásady stanovené v c. 119, pokud právo nebo stanovy neurčují jinak. Rozlišuje se volba, která probíhá podle volebních pravidel ve skrutiniích (nejprve rozhoduje absolutní většina, po jistém počtu volebních kol stačí relativní většina), dále rozhodnutí v jiných záležitostech, kdy se stává právoplatným ten návrh, pro který hlasovala relativní nadpoloviční většina (minimálně o jeden hlas více, než je čtvrtina všech hlasů), a rozhodování o záležitosti, která se týká všech a zároveň každého jako jednotlivce, kdy je nutná absolutní většina.

Pokud jde o trvání právnické osoby, platí, že právnická osoba trvá svou přirozeností in perpetuum. Její existence zaniká dle c. 120 § 1 pouze právoplatným zrušením příslušným představeným nebo tím, že sto let nevyvíjela žádnou činnost. Soukromá právnická osoba zaniká také tím, že se sama rozpustí (likviduje) podle svých stanov nebo zaniká odnětím souhlasu příslušné církevní autority. Existence sborové právnické osoby (universitas personarum) nemusí být ukončena, dokud má alespoň jednoho člena. Podle c. 120 § 2 přísluší tomuto členu veškerý výkon práv. Příslušná církevní autorita může pověřit výkonem práv právnické osoby fyzickou osobu, která není příslušníkem předmětného souboru.
V c. 123 je upraven přechod majetku právnické osoby při jejím zániku. U veřejné právnické osoby se dispozice s jejím majetkem a majetkovými právy řídí právem, případně též stanovami zanikající právnické osoby. Jestliže stanovy dispozice neupravují, připadá majetek bezprostředně vyšší právnické osobě, vždy při zachování vůle zakladatelů a dárců a získaných práv. Církevní majetek veřejných právnických osob nebude nikdy bonum vacans, nikdy nebude bez vlastníka. Když by totiž pominul daný konkrétní účel, pro který byl darován, zbývá stále generální účel, pro který byl dán do vlastnictví právnické osobě založené na základě statusového práva církve - tj. kanonického. Generální účel, směřující k církvi skrze speciální účelové určení, je zjevný již při darování, odkázání, nadání např. pro určitou farnost či kostel. Jestliže však nebude možné naplnit bezprostřední, přímý účel, bude nadále možné plnit generální účel. Zanikne-li proto např. farnost, nemůže být církevní majetek v jejím teritoriu církvi odejmut, nejedná se o odúmrť, nýbrž zůstává ve vlastnictví církve. Připadá diecézi nebo vedlejší farnosti: tzv. kirchliches Heimfallrecht platí již od 13. století. Edward Rittner ovšem užívá termínu Heimfallrecht pro zásah do vlastnického práva církve; vedle sekularizace jde o menší zásah. Byla to státem nárokovaná odúmrť, totiž zabrání církevního majetku po církevních ústavech, které přestaly existovat. Dále uvádí, že v pozdějších dobách se státy těchto práv vzdaly, např. podle § 53 zák. č. 50/1874 ř. z. ze dne 7. května: "pomine-li některé církevní společenstvo nebo zřízení, které má své zvláštní jmění, připadne to jmění fondu náboženskému, ač není nějakým nařízením fundačním ustanoveno, nač se má obrátiti".

Při sloučení veřejných právnických osob dochází samozřejmě také k přechodu majetku, majetkových práv a závazků na vzniklou právnickou osobu. Musí však být rovněž dodržena vůle zakladatelů nadace a dárců co do určení majetku a plnění závazků a musí být zároveň zachována získaná práva.
Veřejná právnická osoba se však může také rozdělit, ať už se její část připojí k jiné právnické osobě nebo se z oddělené části vytvoří nová právnická osoba. V takovém případě se musí příslušná církevní autorita, které rozdělení přísluší, postarat o dodržení vůle zakladatelů a dárců a o zachování získaných práv a schválených stanov rozdělované právnické osoby. Majetek, majetková práva, dluhy a jiné závazky musí být rozděleny poměrně, podle zásady spravedlnosti a dobra, s přihlédnutím ke všem okolnostem a potřebám právních nástupců (c. 121). U soukromé právnické osoby záleží na jejích stanovách a její vůli.

B) Uznání právní subjektivity

Ve sporech týkajících se církevního majetku často zaznívá námitka ohledně nedostatku právní subjektivity církví a církevních institucí. Tyto názory se opírají mj. o starou a spíše filosofickou než právní myšlenku Antonína Hobzy, že název církevní majetek neznamená majetek, jenž církvi patří, nýbrž majetek, který slouží církevním účelům, a že vzhledem k tomu, že církevní jmění je jměním vázaným, které slouží určitým účelům veřejnoprávním, nemá otázka, kdo je vlastníkem církevního majetku, vlastně ani smysl. Jinde se naproti tomu uvádí, že autor vykládal o čemsi zcela jiném a že výklad se týkal zejména toho, že pro církevní majetek neplatí pravidlo volné dispozice, což však na vlastnictví samotném samozřejmě nic nemění a ani nic neměnilo.
Skutečnost, že církevní majetek slouží často zcela nebo zčásti k účelům veřejnoprávním, neznamená, že jde o majetek veřejný ve smyslu teorie veřejného vlastnictví. Jde o majetek soukromý, k němuž má vlastnické právo církev nebo určitá církevní právnická osoba, a přeneseně tedy členové církve, nikoli všichni občané státu. Vždyť veřejné užívání se může vztahovat i na materiální statky v soukromém vlastnictví. Příkladem může být právo veřejného užívání k soukromým prostranstvím, cestám nebo např. rovněž právo průchodu pasáží, zbudovanou v soukromém domě. Naopak právní vztahy týkající se státního fisku se řídí stejně tak soukromým právem jako veřejným. Záleží na dalším charakteru právního vztahu. Rozhodně se však nedá vyvodit z účelové vázanosti majetku neexistence právní subjektivity jeho vlastníka.
Bohužel byly v minulosti a jsou stále právní názory i právní praxe na právní subjektivitu Církve a církevních právnických osob, ať už veřejných nebo soukromých, založených podle církevního práva, různé. Pokud jde o církve, ve slovníku citovaném v poznámce se lze dočíst, že církve právnickými osobami byly. A. Hobza naopak tvrdí, že "celá katolická církev není v československé republice vůbec právním subjektem". Smutné na takovém právním přístupu je to, že neuznání právní subjektivity znamenalo zpochybňování skutečného stavu. Tehdejší právo platné na Slovensku přiznávalo výslovně právní subjektivitu právě jen Katolické církvi jako celku. Obecný občanský zákoník hovořil pouze o správcích církevních statků. Pokusy řešit majetkověprávní vztahy církví jinak než uznáním jejich právní subjektivity a vlastnického vztahu jako u každého jiného právního subjektu vedly ve svém důsledku pouze k úmyslnému postátnění církve. Třídění vlastnického práva na různé druhy pak bylo zavedeno výslovně v období komunistického totalitního režimu. Proto je dnes v Listině základních práv a svobod zakotveno, že: "Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

Důkazem právní subjektivity je bezpochyby schopnost nabývat a vlastnit určitý majetek. Zákon č. 50/1874 ř.z. víceméně předpokládal, že subjektem vlastnictví je především jednotlivá instituce církve (srov. § 38 odst. 2 citovaného zákona). Ustanovení § 14 citovaného zákona č.50/1874 ř. z. nám dává odpověď na otázku právní subjektivity Katolické církve a právnických osob zřízených podle jejích předpisů. Podle tohoto ustanovení "mají arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravovati vnitřní záležitosti církevní svých diecézí dle nařízení církevních, pokud tato nařízení neodporují zákonům státním" (jedná se o církevní jmění v diecézi). S ohledem na toto ustanovení právě citovaného dříve platného zákona č. 50/1874 ř.z. nám může dát odpověď po právní subjektivitě církve jen soubor vnitřních církevních norem, Corpus Iuris Canonici a později Codex Iuris Canonici (CIC/1917), na které tehdy platný zákon odkazoval (dnes na CIC odkazuje, pokud se jedná o právní subjektivitu jednotlivých útvarů církve, § 13 odst. 1) písm. g) zák. č. 308/1991 Sb.). Jak jsem uvedl již výše podle nového CIC/1983, tak i CIC/1917 upravoval podobně v c. 1245 a násl., že také všeobecná církev vedle dalších právnických osob církve je subjektem oprávněným nabývat vlastnictví. Konfesní zákony tedy výslovně přiznaly církvi právo zřizovat právnické osoby a vkládat do nich majetek.
Zásada nemo plus iuris transfere potest, quam ipse habet pak dokazuje, že tehdejší zákony přímo uznávaly rovněž existenci právní subjektivity církve jako celku.

Tento zákon zrušil obecnou generální klausulí všechny dosavadní zákony a nařízení týkající se církví a náboženských společností. Tím ovšem nezrušil existenci právem uznaných subjektů jako právnických osob již dříve vzniklých (tj. církev jako celek a právnické osoby zřízené podle jejích předpisů). Naopak, jednoznačně přiznal právní subjektivitu církvím jako takovým, vždyť např. v § 10 odst. 1 zákona zakotvuje právo státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností. Kdyby zde nebyl majetek náležející církvím a náboženským společnostem, nemělo by asi smysl vydávat předpisy o správě a úpravě dispozic s majetkem, který jim byl ponechán (např. vyhláška č. 315/1950 Ú.l., o převzetí správy některých majetkových podstat Náboženským fondem). Je třeba připomenout, že ani občanský zákoník z roku 1950 (zák. č. 141/1950 Sb.) podle § 563 neruší právnické osoby, které ke dni účinnosti trvaly (až na výjimky společností uvedených v § 563 odst. 3). Stejně tak nezrušil právní subjektivitu ani občanský zákoník č. 40/1964 Sb., dodnes ve znění pozdějších novel platný. Nedostatek právní úpravy občanskoprávního postavení (občanskoprávních vztahů) těchto právnických osob, který vznikl zrušením veškerých dosavadních konfesněprávních předpisů zákonem č. 218/1949 Sb., byl praxí řešen podle § 853 občanského zákoníku (dříve podle § 498), který výslovně připouští nebo upravuje analogii - použití občanskoprávní úpravy obdobného nebo podobného případu.
Podle Milana Kindla se otázkou právní subjektivity složek Římskokatolické církve dřívější Nejvyšší soudy zabývaly se stejným výsledkem dokonce vícekrát. Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 218/1949 Sb. a § 26 odst. 4 vládního nařízení č. 219/1949 Sb. došel tehdejší nejvyšší soud pod sp. zn. 1 Ec 73/57 k závěru, že římskokatolické kostely mají nadále i po účinnosti zákona č. 218/1949 Sb. právní subjektivitu. Stejně tak rozhodl pod sp. zn. Ec 365/57 týž soud ještě ve stejném roce o právní subjektivitě proboštského beneficia. Vedle těchto tehdy ještě nepublikovaných rozhodnutí vydaly dřívější nejvyšší soudní stolice několik stanovisek k usměrnění tehdejší soudní praxe. Šlo jednak o stanovisko dřívějšího unitárního Nejvyššího soudu, vydané pod sp. zn. Cpj 196/66, a další stanovisko, vydané pod sp. zn. NcS 79/67. Bylo v nich řečeno, že jednotlivé instituce církve jsou organizacemi podle ustanovení § 488 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platného v původním znění bez novel), tedy církevní právnické osoby byly vymezeny konfesním právem jako "jiné než socialistické organizace". Tento názor se nezměnil ani mnohem později. Podle stanoviska bývalého nejvyššího federálního soudu ze dne 7. 7. 1982 se sp. zn. Cpjf 82/82 můžeme konstatovat, že do církevního majetku byl zahrnován majetek kostelů, řádů a kongregací, jiných církevních nadací, církevních fondů a podobně, přitom "subjektem těchto jednotlivých druhů církevního majetku byla uvedená jednotlivá zařízení církve".

Zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností přiznává církvím jako celkům právní subjektivitu v § 4 odst. 3, mimo to podle § 13 odst. 1 písm. g) respektuje právo církví určit, kterým svým útvarům sama přizná právní subjektivitu: "K návrhu na registraci se přikládá základní dokument zakládané církve nebo náboženské společnosti (statut, řád, stanovy apod.), z kterého musí být patrno, které její útvary mají právní subjektivitu a v jakém rozsahu a kdo je oprávněn jejich jménem jednat."
Zákon zde tedy v otázkách právní subjektivity opět odkazuje na vnitřní předpisy církve podobně jako dříve zák. č. 50/1874 ř.z.

A) Právní úprava obročí, záduší a kostela podle CIC 1917

Codex Iuris Canonici z roku 1917 (dále jen CIC/1917) upravuje právnickou osobu kostel v c. 1162 a násl. Právnickou osobu obročí (beneficium) potom upravuje v páté části III. knihy: "obročí a ostatní nesborové církevní ústavy" v c. 1409 a násl. Právní subjektivitu těmto institucím přiznává jakožto nesborovým morálním osobám c. 99 v demonstrativním výčtu.
O instituci záduší se CIC/1917 zmiňuje jen okrajově v souvislosti se správou majetku v c. 1182 - 1184, které upravují právnickou osobu kostela. Záduší není žádná další právnická osoba, nýbrž zvláštní majetek ve vlastnictví kostela, určený k hospodářskému zabezpečení především stavebních oprav, dále výzdoby kostela a k vykonávání bohoslužeb. Církevní majetek se z hlediska předmětu tedy dělil na dva druhy: jednak šlo o jmění zádušní (bona fabricae), tj. majetek jednotlivého kostela sloužící k udržování chrámové budovy a hrazení bohoslužebných výdajů, jednak šlo o jmění obroční (bona beneficii), které bylo určeno k obživě duchovenstva příslušného kostela (také sem ovšem patřil nějaký nemovitý majetek sloužící hospodářským účelům - tzv. dotace rurální).
Roku 1874 byly pro Čechy nařízeny a založeny nové pozemkové knihy. Většinou také z této doby pochází zápisy vkladů vlastnického práva na "římskokatolický chrám farní" (nebo "filiální"), jde-li o majetek záduší, "římskokatolické farní beneficium", jde-li o majetek obročí.
Zádušní nebo obroční jmění nemuselo spočívat nutně v nemovitostech. Majetek je "jednota finančně ocenitelných práv určité osoby". Věcná práva mohou být zřízena k vlastní věci nebo k věci cizí (věcná břemena, užívací právo, oprávnění k jednorázovému nebo vícerázovému využití).
Jinými právy jsou např. dědické právo nebo právo plynoucí ze závazků třetích osob - patronátní právo (trvalý závazek k plnění).
CIC/1917 měl zájem na tom, aby právní vztah byl v souladu se světským právem ( c. 1523 o povinnosti správců), nebo na něj výslovně odkazuje (např. v cc. 1059, 1080 o neplatnosti sňatku, c. 1508 o promlčení, c. 1529 smlouvy o církevním majetku). Mnohá recipovaná ustanovení světského práva je proto mož- no chápat jako církevní partikulární právo v širším smyslu.
Světské zákony však často zasahovaly do právní úpravy kanonického práva, zejména v souvislosti s postátňováním církve. Paternalistický charakter měl rovněž zákon o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické č. 50/1874 ř. z. ze dne 7. května, který významně zasahoval do majetkového práva obročí, kostelů a záduší až do jeho zrušení zákonem č. 218/1949 Sb. Pojednává o obsazování církevních úřadů a obročí, o vykonávání církevní úřední moci a duchovní správy, o katolicko - teologických společenstvech, o církevním patronátu, o farních osadách, o církevním majetkovém právu a o státním dohledu na církevní správu.
Zákon vychází ze zásady, že co je vnější právní poměr - a tedy předmět zákona - určuje zákon sám. Církev sice neuznávala toto stanovisko, ale podvolila se vzhledem k daným poměrům (temporum ratione habita).
Podle Nařízení ministerstva kultu ze dne 20. června 1860, č. 162/1860 ř. z., podléhalo zcizení církevního majetku státnímu svolení. Zákon č. 122/1926 Sb. (tzv. kongruový zákon) a prováděcí vyhláška č. 124/1928 Sb. upravovaly platy duchovenstva státem uznaných církví a náboženských společností.
Některé uvedené normy konfesního práva byly uplatňovány jak za účinnosti Corpus Iuris Canonici (tj. do roku 1918), tak za účinnosti CIC/1917. Vycházím však pouze z CIC/1917. V právní úpravě nedošlo vydáním zákoníku k zásadním změnám v této oblasti.

a) podle kanonických předpisů
V cc. 1161 - 1181 jsou upraveny především organizační a kultovní záležitosti: podmínky výstavby chrámové budovy, svěcení nebo žehnání kostela, titul kostela, každoroční slavení posvěcení a titulního svátku, ztráta posvěcení nebo žehnání, znesvěcení kostela a rekonciliace, titul basiliky, vstup do chrámové budovy.
V c. 1182 § 1 je určena osobní příslušnost ke správě majetku, který je určen k financování oprav, výzdoby kostela a vykonávání bohoslužeb (záduší). U katedrálního kostela je příslušný biskup s kapitulou, není-li ze zvláštního titulu nebo platného obyčeje patrno jinak. Jde-li o kolegiátní kostel, je příslušná kapitula kolegiátního kostela. Jinak je to rektor kostela. C. 1182 § 2 stanoví příslušnost faráře nebo misionáře ke správě darů ve prospěch farnosti či misie, pokud nemá kostel vlastní správu odlišnou od farnosti (jakožto územní jednotky). Jestliže se podle c. 1183 ke správě přiberou další osoby, tvoří všichni spolu se správcem, případně jeho zástupcem, za jeho předsednictví radu zádušního jmění. Povinností rady bylo pečovat o náležitou správu kostelního majetku (c. 1184), podle c. 1523 jsou správcové povinni plnit svůj úkol s pečlivostí řádného hospodáře.
Pokud bylo potřeba shromáždit prostředky na obnovu kostela, vztahovalo se břemeno v tomto pořadí: 1. na majetek zádušního jmění, s výhradou té části, která je nutná ke konání bohoslužby a k řádné správě kostela, 2. na patrona, 3. na ty osoby, které pobíraly nějaké požitky pocházející z kostela, poměrnou částkou k těmto příjmům stanovenou ordinářem, 4. na farníky, které však měl místní ordinář spíše pobízet, aby podle svých možností přispěli (c. 1186).
Obdobné pořadí platí pro katedrální kostel (zádušní jmění, biskup a kanovníci v poměru k jejich příjmům po odečtení nutných výdajů na slušnou výživu, diecézanům podle jejich možností).
Jestliže nebylo možné některý kostel užívat žádným způsobem k bohoslužbě a nedostávalo se žádných prostředku k jeho obnově, mohl jej místní ordinář odevzdat ke světskému účelu, nikoliv nízkému. Pokud se jednalo o farní kostel, přenesl ordinář břemena s příjmy kostela a titul farnosti na jiný kostel (c. 1187).
Podle c. 1191 § 1 se veřejné kaple řídí týmž právem jako kostely.
Majetkovou podstatu kostela jako právnické osoby tvoří chrámová budova s vybavením, kultovním příslušenstvím, ale také hospodářský (kapitálový) majetek, jehož výnosy slouží k financování nákladů spojených se stavební údržbou chrámové budovy, ale i provozních nákladů bohoslužeb; dále sem patří i jiná majetková práva (věcná břemena, závazky ve prospěch kostela).

b) podle konfesních předpisů

Státní správa měla právo dohlížet na uchování jmění kostelů (§ 38 zák. č. 50/1874 ř. z., dále jen konf. předp.). V § 39 konf. předp. se vyžaduje, aby majetek kostela a majetek prebendy (obročí) byl od sebe oddělen, zvlášť spravován a aby bylo o obou vedeno zvláštní účetnictví. Jmění kostela má spravovat správce kostela a zastupitelstvo, tj. ti, kdo jsou povinnými přispívat na náklady kostela nebo kdož subsidiárně ručí (§ 41 konf. předp.), tedy farní osada a patron kostela (§ 42 konf. předp.). Biskupům a jejich náměstkům je zachována v mezích tohoto konf. předp. účast na správě církevního jmění podle církevního práva (§ 45).
K právnímu úkonu činěnému za kostel nebo jiný církevní ústav se vyžaduje podpis správce kostela a nejméně dvou členů výše zmíněného zastupitelstva. Podstatné změny na majetku záduší (kostela) nebo obročí bylo třeba hned oznámit státní správě (§ 49 konf. předp.).

a) podle kanonických předpisů
C. 1409 definuje církevní obročí takto: 1. jedná se o ens iuridicum (právní jednotku), kterou natrvalo ustavila a zřídila příslušná církevní autorita, 2. skládá se z posvátného úřadu a práva pobírat příjmy z majetkového základu spojeného s úřadem. Majetkový základ obročí tvoří majetek, který je vlastnictvím samotné právnické jednotky, nebo pravidelná plnění (určité rodiny nebo právnické osoby, které se tak zavázaly - viz patronátní právo) nebo dobrovolné příspěvky věřících, připadající "majiteli" obročí nebo tzv. štolové poplatky v mezích diecézní nebo zvykovým právem určené výměry (c. 1410). Konkrétně se jednalo např. o biskupskou rezidenci, budovu fary, hospodářské budovy, les, pole, důl, movité věci jako nábytek a jiný inventář, příslušenství hospodářství, cenné papíry, peníze, věcná práva k věci cizí, pravidelné příspěvky určité rodiny, obce, státu, určitá dobrovolná plnění.
Církevní obročí se dělila na konsistorní a nekonsistorní; světská (přidělovaná světským duchovním) a řeholní; sídelní a nesídelní (podle sídelní povinnosti); ruční, dočasná či udílená do odvolání nebo trvalá či udílená na trvalo, podle toho, zda se udílejí odvolatelně nebo natrvalo; s duchovní správou nebo bez duchovní správy.
Ve III. knize, páté části, XXV. stati, I. hlavě je upraveno ustavení či zřízení obročí. Je zde stanoveno, která obročí může zřídit příslušná církevní autorita. V c. 1415 § 1 se říká, že zřízení je možné, jen když je zjištěno, že je zde pevný a přiměřený majetkový základ, z něhož by se mohly trvale pobírat příjmy. Ovšem § 3 tohoto kánonu hned dodává, že není zakázáno zřídit farnost nebo nevlastní farnost, i když se nedostává přiměřeného majetkového základu, může-li se rozumně předvídat, že potřebných prostředků nebude chybět odjinud. § 2 téhož kánonu konstatuje povinnost ordináře, spočívá-li majetkový základ v hotových penězích, uložit jej po vyslechnutí diecézní rady do jistých a výnosných pozemků nebo cenných papírů. C. 1421 upravuje přeložení obročí z jednoho místa na jiné, rozdělení, když se z jednoho obročí ustaví dvě nebo více obročí, rozčlenění, když se od některého oddělí část jeho území nebo majetku a přikáže se jinému obročí nebo zbožnému nadání nebo církevnímu ústavu, přeměnu, když nastane změna druhu obročí, zrušení, když zanikne úplně. Následující kánony pak upravují podmínky a příslušnost k těmto změnám. Bezdůvodné provedení změny by bylo neplatné (c. 1428 § 2).
Hlava III. pojednává o udílení obročí. Podle c. 1440 se udílejí obročí nezmenšená, s výhradou §§ 1 a 2 c. 1429: obročníkovi může být uložena povinnost poskytovat dočasný plat určitému příjemci s výhradou jeho přiměřeného podílu, u farních obročí pak mohou být uloženy platy jen ve prospěch z úřadu odcházejícího faráře nebo vikáře téže farnosti, nesmějí však přesahovat třetinu příjmů farnosti po odečtení jakýchkoliv výdajů a nejistých příjmů.
Hlava V. : Práva a povinnosti obročníků. C. 1472 přiznává obročníkovi právo na požívání práv, která jsou s obročím spojena. I když by měl obročník svůj majetek, může požívat obročních požitků, které jsou nutné k jeho slušné výživě, má však povinnost upotřebit přebytečné prostředky ve prospěch chudých nebo k zbožným účelům (c.1473). Obročník je povinen plnit svědomitě zvláštní břemena spojená s obročím. Podle c. 1476 § 1 je obročník opatrovníkem obročí a musí spravovat majetek příslušející k jeho obročí podle práva. § 2 téhož kánonu stanoví povinnost náhrady škody na obročí způsobené nedbalostí nebo jiným způsobem zavinění, místní ordinář má přimět obročníka k vyrovnání. Je-li farářem, může být odvolán z farnosti. Obročník nese obvyklým způsobem náklady spojené se správou obročního majetku. Výlohy na mimořádnou opravu obročního domu nesou ti, jimž připadá břemeno obnovit obroční kostel, pokud nestanoví zakládací listina nebo obyčeje jinak. Obročník je povinen co nejdříve provést menší opravy, aby se předešlo nutnosti větších oprav. C. 1481 upravuje situaci uprázdněného obročí. V takovém případě přirůstají požitky (tzv. intercalaria) z jedné poloviny k majetkovému základu obročí nebo ke společné majetkové podstatě, z druhé poloviny připadají kostelnímu majetku, pokud neplatí obyčej, že se požitky upotřebí k společnému blahu celé diecéze. Zvlášť je upraveno v c. 1483 v § 1, že biskupský stolní majetek svědomitě spravuje biskup. § 2 stejného kánonu stanoví povinnost udržovat biskupský dům v náležitém stavu, a jestliže je třeba, má být obnoven a opraven nákladem stolního majetku, pokud tato břemena nepřipadají ze zvláštního titulu jiným osobám (tzv. sarta-tecta povinnost).

b) podle konfesních předpisů
Příslušnost ke správě obročního majetku je dána duchovním poživatelům obročí (beneficiátům) pod dohledem patronů a pod vrchním dohledem biskupa a státu (§ 38 konf. předp.).
§ 59 konf. předp. stanoví, že tzv. intercalaria, výnosy uprázdněného obročí, plynou do náboženského fondu.
Do majetkového práva obročí významně zasáhl zákon č. 51/1874 ř. z., kterým se vyměřily příspěvky držitelů obročí do náboženského fondu na uhrazení potřeb Katolické církve, zvláště na zlepšení příjmů duchovenstva. Příspěvek měl formu daně z majetku s progresivní sazbou a platil se jedenkrát za desetiletí. Šlo o přerozdělování prostředků na církevní potřeby. Některá ustanovení konf. předp. o kostelích se týkají rovněž obročí.

a) podle kanonických předpisů
V rámci stati pojednávající o obročí upravoval CIC/1917 rovněž patronátní právo. V hlavě IV. v c. 1448 je definováno jako souhrn výsad, s některými břemeny, které příslušejí jako ústupek ze strany církve zakladatelům kostela, kaple nebo obročí, nebo jejich právním nástupcům.
Patronátní právo je
1. věcné, nebo osobní, podle toho, je-li spojeno s nějakou věcí, nebo přísluší-li přímo osobě,
2. církevní, laické, smíšené podle toho, zda vzniklo zásluhou osoby církevní, nebo světské,
3. dědičné, rodinné, rodové, smíšené, podle toho, přechází-li na dědice, nebo na členy zakladatelovy rodiny, anebo rodu, nebo na ty, kdož jsou zároveň dědici i členy zakladatelovy rodiny nebo rodu.
Již CIC/1917 zakazuje v c. 1450 § 1 vznik nových patronátních práv. § 2 téhož kánonu dovoluje, aby za věřící, kteří vystaví zčásti nebo zcela kostel nebo založí obročí, byly konány přímluvy, trvale nebo dočasně. C. 1451 § 1 nabádá místní ordináře k péči o to, aby se patroni namísto patronátního nebo presentačního práva spokojili s duchovními přímluvami.
Jinak měli patroni práva, která jsou uvedena v cc. 1452 až 1468. Výsady patronů jsou:
1. presentovat duchovního na uprázdněný kostel nebo uprázdněné obročí,
2. dostávat z přebytečných příjmů kostela nebo obročí, s výhradou plnění břemen a slušné výživy obročníka, kdykoli patron upadne v nouzi bez své viny,
3. mít v kostele svého patronátu, dovolují-li to právoplatné místní obyčeje, svůj rodový nebo rodinný znak, mít pořadí před ostatními laiky při průvodech nebo podobných úkonech, mít důstojnější sedadlo v kostele, mimo kněžiště a bez baldachýnu. Prezentace na uprázdněný kostel nebo obročí musí být uplatněna do čtyř měsíců, jinak se stává kostel (obročí) volně udělitelným (cc. 1457, 1458). Nikdo nemůže prezentovat sám sebe (c. 1461). Podle c. 1465 § 1 může patron prezentovat dvakrát, avšak nebude-li shledána ani osoba druhé prezentace vhodnou, stává se kostel nebo obročí pro tento případ volně udělitelným. Toto neplatí, pokud se prezentovaný vzdá kanonického ustanovení, potom má patron právo prezentovat znovu.
C. 1469 vyjmenovává břemena či povinnosti patronů:
1. upozornit místního ordináře, má-li za to, že kostelní nebo obroční majetek je promarňován, ale nevměšovat se do správy tohoto majetku,
2. znovu vystavět zchátralý kostel anebo provést na něm opravy nutné podle úsudku ordinářova, má-li patronátní právo z titulu vystavění a nepřipadá-li břemeno znovu vystavět kostel nebo jej opravit jiným osobám podle c. 1186,
3. doplnit příjmy, spočívá-li titul jejich patronátního práva v poskytnutí majetkového základu, když příjmy kostela nebo obročí poklesnou natolik, že nelze nadále buď vykonávat v kostele důstojným způsobem bohoslužby nebo udělit obročí.
Patronátní právo se vyvinulo v době, kdy chtěli mít světští feudálové vliv na svém panství při ustanovování faráře podobně jako panovník ve své zemi při ustanovování biskupa. Patron však zajišťoval zcela nebo zčásti existenci kostela nebo obročí. Heimerl a Pree naopak tvrdí, že k velkému rozšíření patronátů a břemen patrona došlo až v rámci josefínského církevního systému. Každý kostel musel mít patrona z důvodu zabezpečení údržby. Rittner uvádí, že původně neměl patron vůbec žádné povinnosti a že patronátní právo bylo určitou odměnou za jednorázově prokázané dobro např. vystavění kostela, nadání apod., ale jelikož se jednalo většinou o vrchnost, která nesla i státní veřejná břemena, nesla rovněž církevní břemena údržby kostela, a ta se stala po zrušení patrimoniální správy vzhledem k jejich nepamětnému provozování soukromoprávními věcnými břemeny.
Na rozdíl od ostatních práv patrona, která jsou v literatuře označována jako duchovní a nesmějí být předmětem úplatného zcizení, měl patron a jeho potomci právo na zaopatření pro případ, že by nezaviněně zchudl a neměl by právo na výživu od jiného.

b) podle konfesních předpisů
Patronátní poměry měly být nově upraveny zvláštním zákonem (§ 38 konf. předp.), dokonce se zamýšlelo patronát zrušit. Prozatímně bylo pouze stanoveno, že patronova břemena nemohou být dále zvětšována a že se vztahují vždy jen k určitému kostelu nebo obročí. Nadále zůstávala v platnosti právní úprava obsažená v "Tractatus de iuribus incorporalibus" z roku 1679, který původně dával patronům oproti kanonickému právu ještě výhodnější postavení. Tento právní vztah se však během 18. století mění a na počátku 19. století se patroni považují za zatížené břemeny, nikoliv za oprávněné.
Patronátní břemena byla podle rozhodnutí Nejvyššího soudu břemeny věcnými, postavenými na roveň ostatním věcným břemenům, jimž je přiznáno právo na plnění.
Henner uvádí, že podle dvorního dekretu ze dne 14. 8. 1793 (Kropatschek X, č. 2944) a podle rozh. správního soudu (Budwinský, č. 12.130, 12.792, 3522H) není možný patronát na biskupských kostelích (katedrálních).
Na rozdíl od kanonického práva bylo možné podle konfesního práva na patronovi vymáhat splnění jeho břemen. Podle církevního práva by nevykonáváním patronát zanikl (c. 1469 § 3 CIC/1917).
Zvláštní konfesněprávní úprava patronátního práva nikdy přijata nebyla a výše uvedený právní stav byl změněn až zákonem č. 218/1949 Sb.. Podle § 11 odst. 1 tohoto zákona přešel veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy na stát a podle odst. 2 zanikly veškeré závazky přispívat na účely církví a náboženských společností opírající se o patronát, jiné právní důvody nebo dlouhodobé zvyklosti, až na výjimku závazků členů církví a náboženských společností vyplývajících ze stanov schválených státem.

B) Majetkové právo církevních právnických osob

a) podle kanonických předpisů
Úvodní ustanovení šesté části CIC/1917 "časný majetek církve" stanoví, že církev a Apoštolský stolec mají vrozené právo svobodně a nezávisle na světské moci nabývat, držet a spravovat časný majetek k dosahování vlastních cílů církve (c. 1495 § 1). § 2 téhož kánonu přiznává výslovně stejná práva kostelům a jiným právnickým osobám, zřízeným příslušnou církevní autoritou.
V c. 1496 je zakotveno právo církve vybírat od věřících (finanční prostředky) na bohoslužebné potřeby, na slušnou výživu duchovních a církevních pracovníků a na ostatní účely církvi vlastní.
Pojem církevní majetek je definován (c. 1497) jako časný majetek, hmotný i nehmotný, movitý i nemovitý, který náleží celé církvi jako celku nebo Apoštolskému stolci nebo jiné církevní právnické osobě. Posvátný majetek je ten, který je posvěcený nebo požehnaný, a tím určený k bohoslužbě. Při odhadu úřední ceny majetku je tato skutečnost zcela irelevantní (c. 1539). Naproti tomu drahocenný majetek musí mít značnou hodnotu z hlediska "umění, dějin nebo hmoty".
Každá právnická osoba v církvi může nabývat časný majetek všemi způsoby přirozeného nebo pozitivního práva, stejně jako je to dovoleno jiným (c. 1499). Podobná úprava přechodu církevního majetku při rozdělení právnické osoby nebo jejího území (u farnosti, diecéze, prelatury) nebo při zániku některé církevní právnické osoby jako podle CIC/1983 (viz výše), platila i podle právní úpravy CIC/1917.
C. 1502 odkazuje, co se týká placení desátků a prvotin, na partikulární ustanovení a obyčeje. V některých oblastech byly zcela dobrovolné, někde povinné. Dle c. 1504 může ordinář uložit kromě daní pro seminář (tzv. seminaristicum) mimořádnou a mírnou dávku všem obročníkům, světským i řeholním, když je diecéze ve zvláštní tísni. Cathedraticum - dávku na udržování katedrálního chrámu může ordinář uložit všem církevním právnickým osobám kromě exemptních.
Vydržení a promlčení (preskripce) vlastnictví jako způsob nabytí a pozbytí platí obecně pro církevní majetek stejně jako je upraven světským právem daného státu (c. 1508). Speciální úprava je dána následujícími kánony. Podle c. 1509 totiž vydržení nepodléhají:
1. věci božského práva,
2. věci, kterých je možné dosáhnout jen papežskou výsadou,
3. duchovní práva (k nimž laici nejsou způsobilí, šlo-li by o preskripci v jejich prospěch)
4. přesně stanovené a nesporné hranice církevních provincií, diecézí, farností, apoštolských vikariátů, apoštolských prefektur, opatství a prelatur mimo diecézi, resp. území hranicemi vymezené,
5. menší almužny a břemena,
6. obročí bez titulu,
7. vizitační právo a právo na poslušnost,
8. placení stoličného (roční poplatek právnických osob biskupovi podle c. 1504).
Lhůty pro vydržení jsou stanoveny pro nemovité a drahocenné movité věci, práva a žaloby - osobní i věcné, které přísluší přímo Apoštolskému Stolci na sto let. Pro ostatní církevní právnické osoby je vydržecí lhůta třicet let.
C. 1513 upravuje darování nebo odkázání majetku k zbožným účelům. Nabádá k dodržení vnějších náležitostí světského práva, a jestliže jich bylo opomenuto, mají se vyzvat pozůstalí k tomu, aby splnili zůstavitelovu vůli. Následující kánon stanoví, že při pořízení má být pečlivě určeno, jak majetek upotřebit a spravovat. Vykonavateli všech zbožných pořízení jsou ordináři: je jejich povinností dohlédnout na splnění zbožných pořízení . Doložky připojené k pořízení, které by této povinnosti ordináře odporovaly, jsou neplatné (c. 1515). Snížit, upravit či změnit poslední pořízení je možné jen z pádného důvodu a příslušný je zásadně pouze Apoštolský stolec, pokud dárce nebo zůstavitel tuto moc výslovně nepřiznal také místnímu ordináři. Toto neplatí, pokud se bez zavinění správce zmenšil příjem tak, že je plnění břemen nemožné. Potom může tato břemena přiměřeně snížit, kromě počtu sloužení mší svatých, i ordinář.

b) podle konfesních předpisů
Církevní majetek požívá stejné státní ochrany jako veřejně prospěšný majetek (§ 38 konf. předp.). Podle § 51 konf. předp. platí nadále ustanovení ministerského nařízení č. 162/1860 ř. z. o prodeji a zatěžování majetku kostelů, obročí a duchovních ústavů - totiž podmínka souhlasu biskupa, ale i státu, naopak podmínka souhlasu papežské kurie byla zrušena.
Přebytků majetku jedné právnické osoby může být použito za daných podmínek k podpoře jiné církevní právnické osoby (§§ 50, 53 a 54 konf. předp.).
Zanikne-li některá církevní právnická osoba, a není-li stanoveno ve zřizovací listině jinak, přejde její majetek do náboženského fondu (§ 53 konf. předp.).

C) Správa církevního majetku

S majetkovým právem kostela a obročí je nerozlučně spjata správa jmění těchto právnických osob. Obecná úprava správy církevního majetku v kánonech 1518 a násl. se na správu obročí vztahuje vedle speciálního ustanovení kánonů 1476 a násl. Majetkoprávní samostatnost jednotlivých institucí (právnických osob - kostela, obročí) není absolutní. Stojí v plném právním podřízení církvi, která je neustálým opatrovníkem při správě a zcizování jejich vlastnictví.
Tak c. 1518 stanoví obecně, že římský velekněz je nejvyšším správcem a hospodářem všeho církevního majetku. Podrobněji je potom stanoveno v c. 1532 § 2, že se ke zcizení nemovitých anebo nespotřebovatelných movitých věcí vyžaduje svolení Apoštolského stolce, jde-li:
1. o drahocenné věci,
2. o věci, které přesahovaly hodnotu 30.000 lir nebo franků.
Podopatrovník je biskup diecéze, na jehož území se majetek nachází.
Místnímu ordináři (biskupovi) přísluší podle c. 1519 § 1 bedlivě dohlížet nad správou církevního majetku, který se nachází na území jeho diecéze. Podle § 2 téhož kánonu měl pravomoc upravit partikulárním právem (svým normotvorným právním aktem) vzhledem k právům, právoplatným obyčejům a okolnostem veškerý provoz správy církevního majetku v mezích obecného práva. V biskupském městě měl zřídit biskup radu, která se skládala z ordináře (biskupa) samotného, jež jí předsedal, a ze dvou nebo více správců, kteří měli být způsobilí a zběhlí rovněž ve světském právu. Měl je zvolit po vyslechnutí sám ordinář. Bez papežského svolení nesměli být v radě příbuzní (spříznění nebo sešvagření) ordináře v prvním a druhém stupni (tzv. zákaz nepotismu). Nestanovil-li CIC dále něco jiného, měli správci jen poradní hlas (c. 1520 § 3).
Jestliže neměl kostel nebo zbožné místo (jakožto založená právnická osoba) podle svých stanov nebo zakládací listiny zvlášť určeného správce, ustanovil místní ordinář (biskup) obezřelého, způsobilého muže s dobrou pověstí vždy na tři roky. Podle c. 1522 museli správci učinit přísahu, že povedou správu dobře a svědomitě. Byl pořízen inventář nemovitých a drahocenných movitých věcí. Správcové měli obecně stanovenou povinnost plnit svůj úřad s pečlivostí dobrého hospodáře.
Zvláště pak měli:
1. hledět na to, aby církevní majetek, svěřený do jejich péče, nebyl zničen nebo poškozen,
2. zachovávat předpisy jak kanonického, tak světského práva a pravidla, která byla určena zakladatelem nebo dárcem nebo příslušným představeným,
3. vymáhat včas příjmy z majetku a výnos, uchovávat je na bezpečném místě a upotřebit je podle úmyslu zakladatele nebo stanovených zákonů a předpisů,
4. uložit se souhlasem ordináře ve prospěch kostela peníze, jež zbývají po odečtení příjmů od vydání kostela,
5. vést náležitě účetnictví, knihy o příjmech a výdajích,
6. řádně vést kostelní archiv nebo opatrovat ve vhodné úschovně písemnosti a listiny, které prokazují majetková práva kostela, jejich opisy uložit v archivu kurie.
Jak církevní, tak světští správcové kostela třeba i katedrálního měli podle c. 1525 povinnost skládat každoročně místnímu ordináři účty ze správy.
Po obdržení písemného svolení ordináře mají správci ve své pravomoci rovněž právo zahájit jménem kostela spor. Když věc naléhala, stačilo povolení venkovského vikáře, který to musel ihned oznámit ordináři (c. 1526).
Hranice kompetence správce k právním úkonům za spravovanou právnickou osobu je stanovena v c. 1527 jako mez a způsob pravidelné správy. Právní jednání přesahující tyto hranice jsou platná jen tehdy, když pro ně dosáhne písemného oprávnění od ordináře (c. 1527 § 1). Kostel ručí za takové smlouvy, které uzavřeli správcové bez svolení příslušné církevní autority jen tehdy, když tím vznikl kostelu majetkový prospěch a jen do jeho výše (c. 1527 § 2).

Co se týče smluv v souvislosti se správou církevního majetku, odkazuje c. 1529 na úpravu světského práva, pokud nestanoví kanonické právo výslovně jinak a pokud to neodporuje božskému právu. Je možné uzavírat jak pojmenované, tak nepojmenované smlouvy. Jednalo se především o zcizení, pronájem, darovací smlouvu, zřízení zástavy nebo hypotéky.
Ke zcizení církevních nemovitých nebo nespotřebovatelných movitých věcí se podle c. 1530 vyžaduje:
1. písemný odhad věcí od poctivých znalců,
2. pádný důvod, naléhavá nutnost nebo zřejmá užitečnost pro církev nebo zbožnost,
3. svolení příslušné církevní autority.
C. 1531 stanoví, že věc nesmí být zcizena za nižší cenu, než je cena odhadní. Zcizení se provede veřejnou dražbou nebo se alespoň zveřejní. Rektor nebo představený jako správce kostela nemůže bez svolení ordináře odmítnout dar kostelu (c. 1536). C. 1537 zakazuje zapůjčení posvátných věcí k účelu, který odporuje jejich povaze. C. 1540 opět čelí nepotismu: tentokrát právě v souvislosti s prodejem nebo s pronájmem. Bez zvláštního povolení ordináře nesmí být prodán nebo pronajímán církevní nemovitý majetek jeho vlastnímu správci nebo jeho příbuzným nebo sešvagřeným do druhého stupně.
Pro smlouvy o pronájmu platí obdobné podmínky jako při zcizení církevního majetku. Rozhodující je cena nemovitosti a doba, na kterou se věc pronajímá (rozhodující hranice je devět let). Podle toho se vyžaduje buď schválení Apoštolského stolce, schválení ordináře se souhlasem katedrální kapituly a správní rady, schválení ordináře pouze po vyslechnutí správní rady nebo jen uvědomění ordináře (c. 1541 § 2). Smlouvy o pronájmu církevního pozemku se uzavírají jen na základě veřejné dražby nebo po zveřejnění jako u prodeje nemovitosti.

C. 1544 definuje pojem "zbožné nadace" jako časný majetek, darovaný nebo odkázaný právnické osobě církve, spojený s dočasným nebo trvalým břemenem celebrovat určitý počet mší svatých nebo konat určité období skutky zbožnosti a lásky k bližním. Jde tedy o syntalagmatickou smlouvu: dávám, abys dal. K přijetí takové nadace musí dát písemné povolení ordinář, který jej smí poskytnout až po náležitém zjištění, že právnická osoba je schopna splnit nová i stará břemena (c. 1546).

A) Právní úprava v CIC/1983

Podle platného práva, jehož základem je CIC/1983, nemusí být kostel nutně právnickou osobou. Na rozdíl od práva CIC 1917 by bylo dnes potřeba ke zřízení právní subjektivity zvláštního individuálního aktu příslušné církevní autority (c. 114). Dnes by byla právnická osoba kostela tudíž zřízena podle obecné úpravy jakožto universitas rerum seu fundatio autonoma (samostatná nadace) - c. 115 § 3 . Nové chrámové budovy mají být zásadně ve vlastnictví farnosti - jakožto nové právnické osoby. Kostel, který již před účinností nového kodexu existoval jako právnická osoba, neztrácí svou právní subjektivitu a zůstává právnickou osobou i nadále. Lze tak vyvodit z c. 4, který zní: "Nedotčena zůstávají již získaná práva a privilegia udělená a neodvolaná Apoštolským stolcem ve prospěch fyzických nebo právnických osob, jestliže jsou využívána a tento kodex je výslovně nezrušuje." Vzhledem k tomu, že nový kodex právní subjektivitu kostela nezrušuje, existuje toto svébytné právo i nadále. C. 9 upravuje zásadu zákazu retroaktivity nové právní úpravy, což se vztahuje samozřejmě rovněž na platnost založení právnické osoby podle dříve platného práva. Zánik právnické osoby je upraven obecně v c. 120 (viz výše v bodě I. I. VI.).
Správa kostela se podle nynější právní úpravy se co do obsahu od dřívější výrazně neliší. Příslušnost správce je dána c. 1279, který stanoví, že "správa církevního majetku přísluší tomu, kdo bezprostředně řídí osobu, které ten majetek patří". Jinak může určit partikulární právo, stanovy nebo zákonný obyčej. Ordinář má právo zakročit v případě nedbalosti správce. Statutární osobou musí být podle c. 556 na rozdíl od dříve platné právní úpravy vždy kněz. Zároveň mu musí být některý kostel, pokud se nejedná o farní, kapitulní nebo takový, který je připojen k domu řeholní společnosti či společnosti apoštolského života, svěřen do péče. Pokud se jedná o farní kostel je ke správě příslušný farář již ze své funkce, neboť právnická osoba farního kostela patří do sféry farnosti a podle dříve platného práva byl kostel nositelem právní subjektivity farnosti.

Beneficiální právo CIC 1917 (cc. 1409 - 1488) nebylo do nového kodexu převzato. Je tedy podle c. 6 § 1 prvního odst. obecným právem zrušeno. To ovšem neznamená, že účinností nové normy zanikají samotné právnické osoby obročí založené již dříve. Působí zde opět cc. 4, 9, a 120 § 1. Výslovně mluví CIC 1983 o obročí jen jako o odumírajícím právním institutu v V. knize o majetku církve v c. 1272: "Biskupské konferenci přísluší, aby vhodnými normami, dohodnutými a schválenými Apoštolským stolcem, v zemích, kde jsou ještě obročí ve vlastním smyslu, řídila tak, aby výnos a pokud možno i sama majetková podstata obročí přešla pozvolna v zařízení podle c. 1274 § 1 ", což je diecézní fond, ze kterého mají být vydržováni duchovní, pokud o ně není postaráno jinak.
Dokud existují obročí, je možné pro udílení a uvolnění tohoto dnes již kvasiúřadu užívat cc. 145 - 196 nového kodexu o církevních úřadech. V praxi již nejde o skutečný církevní úřad jakožto duchovní správu, nýbrž o přidělení užívacího práva k určité majetkové podstatě. Ostatně taková praxe, že institut obročí samotný zabezpečoval především majetkové hodnoty, které sloužily k výživě duchovního, existovala již za účinnosti starého kodexu. Mezerou právní úpravy je rovněž zrušené ustanovení o právech a povinnostech beneficiátů. Příslušnost ke správě určuje opět obecný c. 1279 § 1: správa přísluší osobě, která obročí bezprostředně řídí. Takovou osobou je farář. Podle c. 1280 má každá právnická osoba svou ekonomickou radu. Ta však není statutárním orgánem, nýbrž působí pouze uvnitř. Pro správu obročí rovněž platí obecná právní úprava o správě majetku ve II. stati V. knihy. Je třeba, aby chybějící normy doplnilo partikulární právo, k čemuž např. v Rakousku a Bavorsku již došlo. V Itálii byla tato právnická osoba jako typ zrušena.

Patronátní právo a zároveň patronátní břemena nový kodex církevního práva již vůbec neupravuje. Avšak neobsahuje ani žádné zrušovací ustanovení, které by se vztahovalo již na vzniklé právní vztahy. Proto dříve vzniklá patronátní práva existují nadále jako již získaná práva (iura quaesita) podle c. 4. Partikulární patronátní právo je nadále v platnosti, pokud není v rozporu s ustanoveními nového kodexu (c. 6 § 1).
Heimerl a Pree proto tvrdí, že je možné, aby se pro již vzniklé patronátní vztahy nadále užívalo příslušných ustanovení CIC 1917.

Farnost byla podle starého kodexu definována jako část diecéze, tvořená farníky; farář byl pod biskupskou autoritou příslušný duchovní pastýř (cc. 216 § 1, 451 § 1 CIC/1917). Obdobně charakterizuje farnost CIC/1983 v cc. 374 § 1 a 515 § 1. Dříve nemusela být farnost nutně právnickou osobou. Podle c. 515 § 3 nového kodexu je však právnickou osobou ex lege, tedy vždy. Ať již měla či neměla farnost dříve právní subjektivitu, existuje mezi starým a novým institutem farnosti návaznost. Původní právní subjekt, který byl nositelem farních majetkových práv a povinností, byla právnická osoba kostel neboli nadace kostela, šlo tedy o soubor majetku. Hnutí tzv. společenské teologie sice prorazilo v oblasti právní teprve na II. vatikánském koncilu, avšak již dlouho předtím prakticky přebíral korporativní institut "farnost" funkci typických dřívějších kanonistických právnických osob: kostela a obročí. Heimerl a Pree uvádí, že případný přechod majetkové podstaty "starých" právnických osob na novou právnickou osobu farnost není z hlediska církevního práva zcizením majetku, nýbrž že jde o sdružení více právnických osob v jednu při provádění změn zákona (c. 121, viz výše v bodě I.I.VII.).
Farář zastupuje farnost ve všech právních věcech a dbá, aby farní majetek byl spravován podle ustanovení cc. 1281 - 1288 (c. 532). Ekonomická rada (c. 537) potom pomáhá faráři ve správě majetku, avšak není statutárním zástupcem a pouze vytváří vnitřní vůli farnosti. Pokud je podle c. 536 § 1 zřízena pastorační rada, může rovněž jednat o majetku, jenž je užíván přímo v pastoraci. Kompetence pro správu majetku jako takového však rozhodně nemá, předpokládá se ovšem spolupráce.
Existence právnických osob kostela a farnosti vedle sebe přináší určité problémy poukazující na zdvojení jednoho funkčního institutu. Tak např. u darů není vždy jednoznačně jasná příslušnost obdarovaného. C. 1267 v § 1 stanoví, že "pokud není znám opak, předpokládá se, že dary poskytnuté představeným nebo správcům kterékoliv právnické osoby církevní, i soukromé, jsou dány této právnické osobě." Farář je ovšem správce jak farnosti tak kostela. Takovou mezeru právní úpravy může opět vyplnit partikulární právo.

B) Správa církevního majetku

Rovněž nový kodex odkazuje ve věcech smluv o církevním majetku na světské právo, pokud normy neodporují božskému právu nebo kanonické právo nestanoví výslovně jinak (c. 1290).
Ke zcizení majetku, jehož hodnota přesahuje tzv. dolní hranici určenou právním aktem, se vyžaduje dovolení (c. 1291) diecézního biskupa nebo jiného příslušného představeného (u právnických osob nepodřízených diecéznímu biskupovi). Diecézní biskup k tomu potřebuje souhlas ekonomické rady a sboru poradců (c. 1292 § 1). Pro platnost převodu věci, jejíž hodnota přesahuje právním aktem určenou tzv. horní hranici nebo je darovaná církvi ze slibu nebo je umělecky nebo historicky cenná, se vyžaduje ještě dovolení Apoštolského stolce (c. 1292 § 2). Zároveň zde musí být dán spravedlivý důvod, jako je naléhavá nutnost, zřejmá potřebnost, zbožnost, charitativní účel nebo jiný závažný pastorační důvod, a písemný znalecký posudek (c. 1293).
Zpravidla se věc nemá převádět za cenu nižší než odhadní (c. 1294), neplatí již tedy absolutní zákaz prodeje za nižší cenu
. Podle c. 1297 má právní normy o pronájmu církevního majetku, zejména o dovolení, které je potřeba obdržet od představeného, vytvořit biskupská konference jako partikulární právo.
C. 1298 zakazuje jak zcizení tak pronájem církevního majetku vlastním správcům a jejich kognátským i agnátským příbuzným až do čtvrtého stupně bez zvláštního písemného dovolení příslušného představeného, pokud nejde o věc velmi malé hodnoty.

Na rozdíl od starého kodexu přichází nová právní úprava (c. 1303 § 1) s rozlišováním zbožných nadací jako samostatných souborů věcí, zřízených právním aktem církevního představeného jako samostatná právnická osoba (samostatné zbožné nadace) a hmotný majetek, daný veřejné církevní právnické osobě s dlouhodobým závazkem (nesamostatná zbožná nadace).
"Vykonavatelem všech projevů vůle, jak pro případ smrti, tak mezi živými, které jsou ve prospěch zbožných účelů je ordinář" (c. 1301 § 1). Podmínky platného přijetí nadace jsou stejné jako podle dříve platné právní úpravy. Partikulární právo může stanovit další podmínky pro zakládání a přijímání zbožných nadací (c. 1304 §§ 1 a 2).
Podle c. 1303 § 2 připadá po uplynutí doby majetek nesamostatné nadace svěřený právnické osobě podřízené diecéznímu biskupovi, pokud zakladatel nadace výslovně neprojevil jinou vůli, diecéznímu fondu zřízenému podle c. 1274 § 1, ze kterého má být postaráno o vydržování duchovních.

C) Majetkové právo církevních právnických osob podle CIC 1983

Cc. 1254 § 1 a 1255 zakotvují podobně jako CIC 1917 vrozené právo Katolické církve, Apoštolského stolce, místní církve - diecéze, farnosti, a jakékoliv jiné právnické osoby nabývat, držet, spravovat a převádět majetek podle práva.
C. 1254 § 2 navíc demonstrativně vypočítává vlastní cíle, ke kterým církevní majetek slouží: konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti.
C.1256 výslovně stanoví, že vlastnictví přísluší pod opatrovnictvím či dozorem papeže právnické osobě, která tento majetek zákonně získala. Následující c. 1257 v § 1 však stanoví, že veškerý majetek, který patří církvi, Apoštolskému stolci, nebo jiným veřejným právnických osobám, je majetek církve a řídí se následujícími kánony a vlastními stanovami. Tímto ustanovením se vyjadřuje jednota církve oproti národnímu, či lokálnímu separatismu, ale především se jím zdůrazňuje závaznost ustanovení kodexu, zejména o správě církevního majetku. Majetkové poměry soukromé právnické osoby jsou upraveny vlastními stanovami; pokud není výslovně odkázáno na CIC 1983, kánony se na ně nevztahují.
Pojem církevní majetek není na rozdíl od úpravy majetkového práva v CIC 1917 definován a tříděn. Nicméně c. 1269 mluví o posvátných věcech. Není dovoleno je užívat ke světským účelům, jestliže nepozbyly zasvěcení nebo žehnání.
Podle c. 1260 má církev obdobně jako dříve právo vyžadovat od křesťanů příspěvky potřebné pro její vlastní účely.
Příspěvky věřících jsou určovány normami biskupských konferencí (c. 1262). C. 1261 § 1 stanoví právo křesťanů poskytovat majetek ve prospěch církve, v § 2 tohoto kánonu je uvedena povinnost biskupa oznámit věřícím povinnost přispívat na potřeby církve pro bohoslužby, apoštolát a charitativní činnost, pro přiměřené vydržování těch, kdo ji slouží (c. 222 § 1) a vhodným způsobem naléhat na její plnění. Diecézní biskup má po projednání s ekonomickou radou a s kněžskou radou právo určit sobě podřízeným veřejným právnickým osobám přiměřenou daň na potřeby diecéze. Soukromým církevním právnickým osobám a fyzickým osobám může uložit pouze mimořádnou přiměřenou dávku, a to jen v případě závažné potřebnosti, zároveň musí být toto jeho rozhodnutí v souladu s partikulárními zákony a obyčeji (c. 1263).
Stejně jako ve starém kodexu je i v CIC 1983 v can 1265 § 1 zakázáno (při zachování práv žebravých řeholních společností) jakékoliv soukromé osobě, fyzické nebo právnické, vyžadovat bez písemného svolení vlastního ordináře (biskupa) a místního ordináře příspěvky pro zbožné účely.
Dary poskytnuté správci určité právnické osoby patří této právnické osobě, jestliže nevyplývá z darování něco jiného (c. 1267 § 1).
Podle c. 1267 § 2 je možné dary odmítnout jen ze spravedlivého důvodu a věci větší hodnoty jen se svolením ordináře, pokud jde o veřejnou právnickou osobu, obdobně se postupuje při přijímání daru zatíženého břemenem.
C. 1267 § 3 stanoví, že dary od věřících poskytnuté na určitý účel lze použít jen k tomuto účelu.
Podle c. 1268 je možné nabýt nebo pozbýt vlastnictví vydržením nebo promlčením (preskripcí). Podmínky uvedené v dalších kánonech zákoníku (cc. 197 - 199) jsou obdobné, jako ve starém kodexu.
Biskupové přispívají podle možností vlastní diecéze k obstarání prostředků, které potřebuje Apoštolský stolec pro poskytování služby celé církvi (c. 1271).

A) Současný právní stav

B) Evidence církevních právnických osob

C) Majetek "historických právnických osob" a jeho správa

D) Statutární orgány "historických právnických osob"

Diplomová práce pojednává o právní úpravě právnických osob kostela, záduší a obročí, o jejich správě a majetkových právech.
Charakteristika jednotlivých právních institutů vychází především z pramenů, kterými jsou Codex Iuris Canonici z roku 1917 a Codex Iuris Canonici z roku 1983. Zatímco CIC/1917 obsahuje mnohem konkrétnější ustanovení vztahující se k těmto druhům právnických osob, z CIC/1983 se na tyto vztahují pouze ustanovení obecná. Výjimkou je ustanovení CIC/1983 týkající se obročí. Převedení majetku obročí do diecézního fondu však udává tomuto ustanovení charakter přechodný.
Kostel nebo obročí se podle právní úpravy CIC/1917 staly ex lege svou existencí právnickými osobami. Podle CIC/1983 by nový kostel nebo obročí vznikly jako právnické osoby jen na základě vydání zvláštního individuálního právního aktu o založení samostatné nadace.
Právní úprava vztahu týkající se "historických" právnických osob není v CIC/1983, jak už bylo řečeno, až na obecná ustanovení obsažena, zároveň však nový zákoník neobsahuje jejich zánik ex lege. Proto je třeba pro právní vztahy v CIC/1983 neupravené hledat právní úpravu v partikulárním církevním právu. Některé biskupské konference odkazují na dříve platnou obecnou církevněprávní úpravu - na CIC/1917. Autor uvádí jako příklady právní úpravy v Bavorsku a Rakousku. (Tuto část diplomové práce jsme vynechali.)
Součástí popisu jednotlivých právnických osob a jejich správy je také do značné míry probrána konfesněprávní úprava od druhé poloviny 19. stol. do první poloviny 20. stol.
V závěru práce je podána aktuální zpráva o prozatímní úpravě problematiky v diecézích v České republice, totiž o příslušnosti zastupování těchto "historických" právnických osob statutárním orgánem farnosti, jakožto nové právnické osoby podle CIC/1983.

Zusammenfassung

Die Diplomarbeit behandelt die Rechtsstellung der juristischen Personen Kirche, Kirchengut und Pfründe, ihre Verwaltung und Vermögensrechte. Bei der Beschreibung der einzelnen juristischen Institute geht der Autor vor allem von den Quellen Codex Iuris Canonici 1917 und Codex Iuris Canonici 1983 aus. Während der CIC/1917 viel mehrere konkrete Bestimmungen über diese kirchlichen juristischen Personen enthält, finden sich im CIC/1983 nur allgemeine Bestimmungen. Eine Ausnahme ist die Bestimmung des CIC/1983 über die Pfründe, nach der das Vermögen der Pfründe in einen Diözesanfond übertragen werden soll.
Nach der alten juristischen Regelung war die Kirche oder Pfründe eine juristische Person ex lege, nach dem CIC/1983 könnte eine neue Kirche oder Pfründe nur auf Grund eines speziellen Individualaktes als selbständige Stiftung entstehen.
Da in den Bestimmungen des CIC/1983 die Rechtsbeziehungen der juristischen Personen Kirche und Pfründe nicht neu geregelt und gleichzeitig diese Personen ex lege nicht aufgelöst sind, ist es daher nötig, für diese juristischen Beziehungen eine Lösung im kirchlichen Partikularrecht zu finden. So weisen einige Bischofskonferenzen auf das früher geltende allgemeine Kirchenrecht, auf den CIC/1917 hin. Der Autor führt als Beispiele die juristische Regelung in Bayern und in Österreich an. (Diesen Teil der Diplomarbeit haben wir ausgelassen.)
Bei der Darstellung der einzelnen juristischen Personen und ihrer Verwaltung wird ebenfalls ein Teil des Staatskirchenrechts zu diesen Themen von der zweiten Hälfte des 19. bis zur ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts angeführt.
Der Schlussteil der Arbeit beinhaltet den aktuellen Bericht über die vorläufige Regelung des Problems in der Tschechischen Republik, in der die Zuständigkeit der Vertretung dieser "historischen" juristischen Personen dem Statutarorgan der Pfarrei als neuer juristischer Person nach dem CIC/1983 zukommt.

O autorovi

Mgr. Jan Czernin, narozen 1972 v Plzni, Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval v roce 1996. Je členem Společnosti pro církevní právo.

Mgr. Jan Czernin, geboren im Jahre 1972 in Pilsen, studierte in den Jahren 1991-1996 an der juristischen Fakultät der Karlsuniversität in Prag. Er ist Mitglied der Gesellschaft für Kirchenrecht.