Právnická universita v Praze se nestala jako její rivalující trojfakultní universita centrem myšlenkového zápasu, který hýbal českou společností přelomu 14. a 15. století. V době schizmatu se pražští právníci přiklonili k římskému papeži Urbanu VI. V úvodu (první kapitola) podává autor výčet pramenů k dějinám právnické university. Nejvýznamnějším pramenem bude patrně matrika, v níž pravidelné zápisy začínají již rokem rozkolu právnické fakulty s fakultami zbylými, tedy 1372. Nesrovnalosti ovšem autor shledává u zápisů graduovaných. Dále jsou zde universitní statuta. Ve výčtu autor zmiňuje Ordinationes Arnošta z Pardubic z r. 1360, první kodifikovaná statuta z roku 1368. Obojím se prolínají spory mezi právníky a zbytkem university, jež jsou důsledkem neorganického spojení dvou koncepcí správy školy - boloňské (universita v rukou scholárů) a pařížské (universitní úřady v rukou mistrů). Roku 1373 právnická universita vypracovala svá vlastní statuta - jejich text ovšem nebyl nalezen.

Rovněž archív university není dochován. Údaje o některých studentech i graduovaných členech university lze najít v rotulech předkládaných papežskému stolci s prosbami o udělení beneficií. Jména mnohých právníků figurují i v aktech konsistoriálního soudu. Z pramenů narativních jmenuje autor tzv. Kroniku university pražské.

Následující kapitolu docent Jiří Kejř nazval Vznik a počátky pražské právnické university.Zvýrazňuje zájem Karla IV. o dění na universitě, uvádí příklady přímých zásahů panovníka do universitních dějů. I po rozdělení trvá spojitost mezi oddělenou universitou a zbývajícími třemi fakultami: vznikly sice dvě universitates, ale trvalo toliko jedno studium.

Témata organizace, správy a soudnictví jsou rozebrány v kapitole třetí. Rektory se stávali jen studenti, mezi které autor počítá i bakaláře, kteří pokračovali ve studiu. Akademický titul nebyl podmínkou další církevní dráhy, stačilo získat jen určité množství vědomostí. Jen nepatrný počet ze zapsaných dosáhl akademických grádů. Autonomie byla universitě výslovně uznána v obou zakládacích privi1egiích. Konstitutivním aktem zakládajícím členství v universitní komunitě pak byla imatrikulace. K posí1ení jurisdikce obou rektorů došlo roku 1374 dohodou s představiteli Většího města pražského. Na základě privi1egia Václava IV. z roku 1392 byli mistři, doktoři, studenti a jejich služebníci vyňati z pravomoci jakýchkoliv soudů v Českém království. Vývoj universitního soudnictví dovrši1 Bonifác IX. - roku 1397 vyňal všechny členy university z pravomoci soudů pražské arcidiecéze a odtud byli podřízeni toliko rektorovi ve věcech civi1ních i trestních. Universita měla zřejmě i vlastní vězení.

Nemalou pozornost věnuje docent Jiří Kejř vědecké a pedagogické činnosti členů university (čtvrtá kapitola). U nás se nesetkáváme s teoretickými spisy domácího původu, jako tomu bylo u starých právnických učení se staletými tradicemi. Většinou 1ze nalézt jen stopy po universitních lekturách, příručkách pro právní praxi a duchovní správu a repeticích (výklady k přesně vymezenému pramenu, které měly podat vyčerpávající interpretaci, shrnout všechny názory, i rozpory). Z přibližně čtyřset kdysi existujících kodexů autor našel pouze třicetjeden, z toho přes polovinu v knihovně o1omoucké kapituly. Jmenuje autory, jejichž práce pronikaly i do ciziny: Štěpána z Uherčic (penitenciální příručka Quaesti unculae), Mikuláše Puchníka (procesní příručka), Bohuslava z Krnova (1ektury ke knihám Dekretálů). Nejčastější zprávy jsou o přednáškách Liber extra. Na str. 52 - 57 podává autor přehled učitelů, kteří přednášeli o kanonickém právu. Římské právo stálo na okraji zájmu - prvním doktorem obojího práva se stal až roku 1402 Iohannes Naz.

Mezi slavnostní shromáždění a ceremonie (kapitola pátá) patřily volba a instalace rektora, a povyšování do akademických grádů bakaláře a doktora. Pravidelnou součástí chodu university byly i bohoslužby s kázáním.

Kapitola šestá nese název Osobnosti právníků a studentů. Autor považuje za vy1oučené dosáhnout přesných údajů o sociální skladbě právnické university. Konstatuje přísnou diferenciaci mezi simplices a nobiles (uvádí asi 7% všech zapsaných). Pauperes tvoři1i kolem 20% - nikdo z nich ale nedosáhl hodností. Z universitních národů byl nejpočetnější národ saský, pak polský (složený většinou ze slezských Němců) a následují bavorský a český. Základním rysem všeho dění na právnické universitě bylo sepětí školy s pražským klášterem v Emauzích, a s arcibiskupem. Řada vysoce kvalifikovaných právníků na vysokém učení přednášela, ale přece jen jejich h1avním zájmem byla jejich úřední činnost a s ní spjatá kariéra.

Poslední kapitola, sedmá, je věnována právnické universitě po vydání Dekretu kutnohorského. Podle autorova názoru se dekret mě1 vztahovat jen na trojfakultní universitu. Důsledky - secesi - musela ovšem právnická universita vytrpět společně se svojí trojfakultní sestrou. Následuje radikální pokles zájmu o studium v Praze. Ukončení činnosti právnické university nelze přesně určit. Za poslední akt její existence považuje autor intitulaci tří posluchačů rektorem zvoleným pro rok 1418 - 1419. V závěru knihy jsou připojeny dva exkursy: první o Umbertovi de Lampugnano, italském učenci a poslovi mi1ánského vévody Giangaleazza Viscontiho a jeho přednáškách v Praze, druhý pak věnovaný anonymnímu traktátu "Circa processum iudiciarium". Nakonec je připojen jmenný rejstřík.

Kniha přináší bezesporu veliké obohacení čtenáře o vhled do dějin právnického stavu a právnického studia a je dalším vzácným milníkem v životním díle autorově.

Mgr. Pavel Krafl, Brno