1 Předběžné poznámky
S pohledem na třetí tisíciletí spojil papež Jan
Pavel II. ve svém apoštolském listu "Tertio millenio
adveniente" z 10. listopadu 1994 jednu ze svých nejnaléhavějších
proseb na biskupy, kněze a věřící. Velice mu leží na srdci jednota
křesťanů. "Vzhledem k blížícímu se novému tisíciletí si církev
vyprošťuje, aby rostla jednota mezi všemi křesťany různých vyznání
až k dosažení plného společenství". Ve své encyklice "Ut
unum sint" z 25. května 1995 papež zdůrazňuje, že ekumenismus,
hnutí za jednotu křesťanů, patří podstatně k životu církve a má
být jakoby plodem stromu, "který zdravě a bujně roste, dokud
nedosáhne svého plného rozvinutí". Na prahu přelomu tisíciletí
musí křesťané s Boží pomocí podniknout vše, co je v jejich moci,
aby vyhnali "přízraky minulosti" a "zbourali zdi
rozdělení a nedůvěry". V paderbornském dómu ještě jednou
výslovně řekl papež Jan Pavel II. 22. června 1996 během
ekumenické bohoslužby, že jako římský biskup vidí v překonání
rozdělení křesťanů jednu z pastoračních priorit svého pontifikátu.
Tím přijímá papež za svůj požadavek, který získal jasné obrysy
v průběhu Druhého vatikánského koncilu, totiž obnovení jednoty
všech křesťanů.
2 Příkaz ekumenismu
Dekret Druhého vatikánského koncilu "Unitatis redintegratio" začíná programovým výrokem: "Podpořit obnovení jednoty mezi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu". Dekret o ekumenismu platí v Katolické církvi jako magna charta ekumenického způsobu myšlení a jednání. Všichni katoličtí věřící v něm byli vyzváni "aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla". I když koncil neukázal "rychlou a bezproblémovou cestu k nové jednotě křesťanstva, rozděleného do mnoha církví s vlastním vyznáním", naznačil přece některé konkrétní kroky pro uskutečňování ekumenismu: vymýcení předsudků, obnova skrze vnitřní obrácení, modlitba, vzájemné porozumění, dialog mezi sobě rovnými, společné svědectví Kristu, spolupráce v rozmanitých oblastech, věrnost Kristu, pokud jde o církev. Na teologii byly přitom kladeny vysoké požadavky, aby se osvobodila ode vší protireformační a kontroverzní teologické křečovitosti a celou šíří se otevřela ekumeně. Musí se snažit formulovat vlastní učení s pohledem na druhé a při svých ekumenických snahách nesmí zapomínat na hierarchii pravd.
Z těchto rozmanitých úkolů k podpoře ekumenismu vyplývá,
že starost o znovuobnovení jednoty je "věcí celé církve,
jak věřících, tak i pastýřů". "Týká se každého podle
jeho schopností jak v každodenním křesťanském
životě, tak v teologickém a historickém bádání". Zákoník
latinské církve, Codex Iuris Canonici z roku 1983, nijak
nezdůrazňuje tento celostný ekleziologický závazek
k ekumeně, nýbrž ukládá celému biskupskému sboru a Apoštolskému
stolci, papežským vyslancům, biskupským konferencím a diecézním
biskupům úkol podporovat a vést ekumenické hnutí mezi katolickými
křesťany a setkávat se v lásce a v přátelství s nekatolickými
křesťany. Je pozoruhodné, že zákoník pro katolické východní církve,
Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium z roku 1990, v c.
902 zapojuje do ekumenické zodpovědnosti celou církev. Uvádí se
tam: "ekumenismus neboli podpora jednoty křesťanů se týká
církve jako celku všichni věřící, především pastýři, se musí za
tuto plnou jednotu, která je Kristovým přáním, modlit a moudře
na ní pracovat účastí na ekumenickém díle, které bylo podníceno
milostí Ducha svatého". Také Ekumenický direktář z 25. března
1993 znovu nabádá celou církev ke starosti o znovuobnovení jednoty.
Místní ekumena, která v CIC přišla příliš zkrátka, a v CIC neuvedené
ekumenické aspekty kněžské formace a jiných vzdělávacích činností
v církvi získávají novým Ekumenickým direktářem opět zvýšenou
pozornost.
3 Základy a funkce katolického církevního práva
3. 1 Ekleziologické základy církevního práva
Podle katolického pojetí je církevní právo skutečností, která není na církev přenesena zvnějšku, nýbrž patří k její podstatě a k jejím úkolům. Vytyčení cíle a provádění církevního práva je ekleziologicky určeno. Tím je možné pohlížet na církevní právo jako na funkci samotného pojmu církve.
Platné katolické církevní právo je rozhodujícím způsobem ovlivněno učením Druhého vatikánského koncilu o církvi. Papež Jan Pavel II. rozpoznává v CIC/1983 "velkou snahu...převést koncilní ekleziologii do kanonistické řeči". Papež stanoví pro církevní právo postulát, aby se stále orientovalo na obraz církve podle Druhého vatikánského koncilu, který je ve svém základě poznamenán myšlenkou communio.
Pro dogmatickou konstituci o církvi "Lumen Gentium" je cílem církevní communio umožnit hlubší společenství lidí s Bohem i mezi sebou. V Ježíši Kristu se communio jedinečným dějinným způsobem uskutečnilo a pokračuje skrze Ducha svatého, přebývajícího jedinečným způsobem v církvi a v srdcích věřících. Pojem communio obsahuje vedle teologických, christologických, pneumatologických a antropologických aspektů také strukturální elementy. Církev není pouze communio fidelium, nýbrž také communio hierarchica a communio Ecclesiarum. Církev jako communio hierarchica znamená, že povolané autority jsou, při vší rozdílnosti přijaté svátostné moci, spojeni ve společenství ke službě pro společenství. Pohled na církev jako na communio Ecclesiarum vychází z toho, že církev se uskutečňuje v místních církvích a sestává z místních církví.
Katolické církevní právo bylo mezitím zřetelně ovládnuto principem communio, i když církvi ještě zůstává úkol, "důsledně uplatnit posledním koncilem zavedené pojetí communio bez výjimky ve všech oblastech a ustanoveních právního řádu církve". V neposlední řadě proto, že "celá církev je lid, sjednocený jednotou Otce i Syna i Ducha svatého"
Z ekumenického hlediska je třeba zdůraznit, že myšlenka communio jako vůdčí princip církevního práva v mnoha ohledech odpovídá reformačnímu pojetí církve a může se prokázat jako schopná ekumenického konsenzu.
Pro ekuménu je mimořádně důležité, že Katolická církev
od Druhého vatikánského koncilu již nezastává exkluzivistické
ztotožňování sebe sama s církví Ježíše Krista, nýbrž uznává církevní
prvky i vně viditelné struktury Katolické církve. Touto "teologickou
seberelativizací římské církve" byla teprve dána dekretu
o ekumenismu "skutečná hodnota". Zatímco doposud byla
všechna ostatní nekatolická církevní společenství označována za
heretická nebo schizmatická odštěpení od jediné pravé církve Ježíše
Krista, od Druhého vatikánského koncilu se objevuje zcela jiné
hodnocení nekatolických křesťanských společenství. "Konstituce
o církvi Lumen Gentium a v jejím důsledku i dekret o ekumenismu
Unitatis Redintegratio nastavily po dlouhých diskusích nově výhybky,
aby otevřely také katolickou ekleziologii do větší šíře".
Z ekleziologie communio Druhého vatikánského koncilu lze
vyvodit zásadní ekumenické důsledky. Koncil například "zasazením
papežského úřadu do kontextu biskupské kolegiality zároveň otevřel
možnost nové interpretace papežského (jurisdikčního) primátu v
základní církevní struktuře společenství místních církví (communio
ecclesiarum)". Je-li tomu tak, může být navzájem zprostředkována
nutnost papežské služby jednotě a s ní spojená autorita spolu
s vnitřním ohraničením tohoto úřadu, daným jeho funkcí. Takový
pohled na papežský úřad velmi pomáhá ekumenickému dialogu. Ze
skutečnosti, že církevní právo je determinováno ekleziologií,
vyvozuje R. Bertolino velmi zajímavé úvahy, které mohou
mít značný význam také pro ekumenické snahy církví. Na rozdíl
od státního právního řádu, omezujícího se na právní organizaci
existující občanské společnosti, se děje v církvi něco úplně jiného.
"Církev totiž nemůže vedle otázky, jaká je, uniknout ani
otázce, jaká by měla být: jak může ustavičně dosahovat toho, že
se již nyní uvádí do očekávání svého zakladatele v konečném eschatologickém
bodě? Ve skutečnosti víme, jak se dějiny i existence církevního
společenství uskutečňují mezi již a ještě ne. Z toho pak plyne,
že jednodušší otázka proč a jaké církevní právo se proměňuje v
otázku obtížnější: Proč a jaké právo pro jakou církev?".
S ohledem na článek 1 Dogmatické konstituce "Lumen Gentium",
ve kterém se říká, že církev je v Kristu zároveň svátostí, tj.
"znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty
celého lidstva", R. Bertolino: "A tomuto svátostnému
a všezahrnujícímu rozměru církve má odpovídat právní úprava. A
pouze v souladu s touto svojí katolickou povahou, s posláním,
které má plnit vůči všem lidem, a nejen ve vztahu k jedné jediné
specificky křesťanské církvi, může být kanonické právo definováno
skutečně jako církevní, univerzální. Je proto obzvlášť špatným
vymezením pojmu, jestliže se církevní právo vztahuje pouze na
církev tak, jak je, a ne na církev, jak by měla být. Zde leží
hlubší a rozhodující důvod pro znovuobjevení ekumenického práva
jako typicky církevního práva..." Pojetí církve, které zastává
R. Bertolino má velmi sympatické rysy. Ozřejmuje, že platné
církevněprávní normy musí být podřízeny konstruktivní ekleziologické
kritice. Jako orientační bod zde slouží církev, jaká by měla být.
Avšak popis církve, jaká by měla být, který by byl zároveň schopný
konsenzu, nebude nikterak snadný. Bude nemožné změnit církev skrze
její právo tak, aby bylo takovou, jaká by měla být. Přesto však
Bertolinovo pojetí církve umožňuje pozitivně - kritické odhalení
těch církevněprávních ustanovení, která zabraňují rozvoji, sebeuskutečňování
a jednotě církve.
3.2 K funkci církevního práva
V Apoštolské konstituci "Sacrae Disciplinae Leges", jíž papež promulgoval CIC/1983, zdůrazňuje Jan Pavel II., že účelem církevního práva nemůže být "nahrazení víry, milosti, charizmat a především lásky v životě církve nebo věřících". Církevní právo "má naopak v záměru navodit takový pořádek v životě společenství církve, který dá přednost lásce, milosti a charizmatům a současně usnadní jejich růst jak v životě společenství církve, tak jednotlivců, kteří k němu patří". Církevní právo má tedy přednostní úlohu, sloužit ve společenství církve řádu a svobodě. Nadto má přispívat k tomu, aby se v životě církve uskutečňovala spravedlnost a aby mohla být v konfliktních případech nacházena spravedlivá řešení.
Církevní právo se zaměřuje na jedné straně na dobro společenství církve, na druhé straně pak na dobro jednotlivce. Dobro společenství církve je důležitým orientačním bodem pro církevní právo. Větší význam než obecné dobro má v církvi dobro jednotlivce, spása duše jednotlivých lidí. Často citovaný poslední kánon CIC (c. 1752) vystihuje tento požadavek následující formulací: "salus animarum in Ecclesia suprema semper lex esse debet". Spása duší musí být v církvi vždy nejvyšším zákonem.
Tím je právu v církvi přisouzena diakonicko - pastorální funkce. Slouží tomu, "aby věřícím umožnilo a pomohlo jít ve společenství Božího lidu svojí cestou ke spáse ve vlastní zodpovědnosti a ve svobodném rozhodnutí". Církevní právo má dále "přispívat k tomu, aby církev zachovala svoji identitu, zůstala věrná svému původu v Ježíši Kristu a neuzavírala se působení Svatého Ducha".
Z diakonicko - pastorální funkce církevního práva
lze mj. odvodit, že církevní zákony musí být vždy vhodné a určené
k tomu, aby podporovaly obecné dobro církve a příkaz spásy pro
lidi. Musí být proto svým obsahem mravně dobré, spravedlivé, přirozené,
nutné, užitečné a - co se týče spravedlnosti - také možné.
4 Ekumenické rozměry katolického církevního práva
4.1 Platnost církevního práva
Zákonná ustanovení CIC platí pouze pro katolíky,
náležející do latinské církve. Pro východní církve spojené s latinskou,
které mají od roku 1990 vlastní zákoník a pro církev anglikánskou,
starokatolickou a protestantské církve a církevní společenství
oddělená od Katolické církve si CIC v zásadě nečiní nárok platnosti.
Katolická církev se prostě nechce svým církevním právem někoho
zmocňovat. Pouze církevní zákony zavazují toliko ty, kteří byli
v Katolické církvi pokřtěni nebo do ní přijati. To však neznamená,
že by katolické církevní orgány neměly mít ekumenický význam pro
ostatní křesťany. Nekatoličtí křesťané mohou s lidským právem
Katolické církve přijít do styku "předem v oblasti smíšených
manželství nebo v jakýchkoli dalších případech, kdy se dostanou
do přímého styku s životem Katolické církve". Pro božské
právo (ius divinum) platí, že jím jsou vázáni všichni lidé, ať
jsou pokřtěni či nikoliv. Jestliže tedy církevní zákony svým obsahem
vyjadřují božské právo, jsou závazné pro všechny lidi, protože
božské právo "(spočívá) v oněch právně relevantních zásadních
skutečnostech, které podle katolického chápání patří k víře samotné
církve, a tudíž jeho nárok na platnost neplyne z vůle církve nebo
jakékoli její autority, nýbrž sám ze sebe". Avšak je velmi
obtížné adekvátně jej rozlišovat a rozpoznat od dějinných konkretizací
a forem zprostředkování, proto jsou mezi křesťany rozmanitá pojetí
toho, co náleží k ius divinum a co k ius humanum,
a tím také o tom, "čím církev může disponovat a čím ne".
Ekumenický direktář z roku 1993 svěřil církevní jurisprudenci
s ohledem na ekumenu zvláštní úlohu, zřetelně rozlišovat mezi
elementy božského a církevního práva, neboť církevní právo může
být měněno v závislosti na době, kultuře a místních tradicích.
Ve vzájemném ekumenickém přibližování hraje otázka božského práva
svoji roli například v otázkách úřadu v církvi, především papežského
úřadu, svátosti manželství nebo připuštění žen ke kněžskému úřadu.
4.2 Ekleziologické postavení nekatolických křesťanů
Křtem je člověk začleněn do církve Kristovy a patří
tak k věřícím (christifideles). To se vztahuje také na ty, kdo
byli pokřtěni mimo Katolickou církev, i když nejsou v plném společenství
s Katolickou církví. Katolický zákoník rozlišuje v souladu s Dogmatickou
konstitucí "Lumen Gentium", že po křtu nastane buď communio
plena nebo communio non plena. V plném společenství
církve se nacházejí ti pokřtění, kteří jsou ve viditelném svazku
církve s Kristem skrze svazek vyznání víry, svátostí a církevního
vedení. Jestliže pokřtěnému chybí některá ze součástí tohoto trojího
svazku, pak není plně začleněn do Katolické církve. Tak je možno
hovořit o rozličných stupních a vrstvách příslušnosti k církvi,
resp. členství v církvi. To má velikou závažnost pro ekumenu,
neboť řeč není o tom, "kdo je začleněn vpravdě (reapse),
nýbrž plně (plene) do společenství církve".
5 Ekumenicky relevantní normy katolického církevního práva
To, co je již společné ve víře, je nejlépe vyjádřeno
bohoslužebným společenstvím. Druhý vatikánský koncil hovoří o
"duchovním ekumenismu" jako o "duši celého ekumenického
hnutí". Proto si koncil výslovně přál společné modlitby a
bohoslužby slova jako prostředky k znovuobnovení jednoty a jako
znamení již existujícího duchovního společenství. Tím však není
nic řečeno o svátostném společenství.
5.1 Přijímání svátostí pokání, Eucharistie a pomazání nemocných nekatolickými křesťany
Při zodpovězení otázky společenství svátostného života s křesťany jiných církví a církevních společenství je třeba dbát dvou zásad:
a) Slavení svátostí v konkrétním společenství je znamením v ní existující jednoty ve víře, v bohoslužbě a v životě společenství. V tomto smyslu jsou svátosti, zvláště Eucharistie, pramenem jednoty křesťanského společenství a jeho duchovního života. "Tím je eucharistické společenství nerozlučitelně vázáno na plné církevní společenství a je jeho viditelným vyjádřením".
b) Křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství ve skutečném, byť ne dokonalém společenství s Katolickou církví (communio non plena). Křest zakládá svátostný svazek jednoty mezi všemi, kteří jsou jím znovuzrozeni a směřuje ke získání plnosti života v Kristu. Eucharistie je tedy "duchovní pokrm pro pokřtěné, které uschopňuje k překonání hříchu, k životu samotného Krista, ke stále hlubšímu začlenění do jeho Těla a stále intenzívnější účasti na celé ekonomii spásy tajemství Kristova".
Na základě obou těchto hledisek umožňuje Katolická církev v zásadě přístup k eucharistickému společenství a ke svátostem smíření a pomazání nemocných pouze oněm věřícím, kteří jsou s ní v jednotě víry, kultu a církevního života. Na druhé straně Katolická církev na základě týchž principů uznává, "že za jistých okolností, ve výjimečných případech a za určitých podmínek může být křesťanům jiných církví a církevních společenství přístup k těmto svátostem umožněn nebo dokonce doporučen".
Co se týče konkretizace tohoto výroku, nový Ekumenický direktář se přesně drží c. 844 CIC. Katoličtí udělovatelé udělují svátostí svátosti dovoleně pouze katolickým věřícím. Svátosti pokání, Eucharistie a pomazání nemocných však udělují dovoleně také příslušníkům východních církví, které nejsou v plném společenství s Katolickou církví, pokud o to sami žádají a jsou řádně připraveni.
V nebezpečí smrti nebo v jiných případech vážné a naléhavé nutnosti smí katolický udělovatel udělit nekatolickému křesťanu svátosti Eucharistie, smíření a pomazání nemocných, pokud není schopen přijmout tyto svátosti od udělovatele vlastní církve nebo církevního společenství, sám žádá o jejich udělení, projevuje o nich katolickou víru a je řádně připraven.
Také katolík může v případech nouze přijmout svátosti
pokání, Eucharistie a pomazání nemocných od udělovatele, "o
němž je známo, že byl platně vysvěcen podle katolického učení
o ordinaci".
5.2 Intercelebrace
Katolickým kněžím je výslovně zakázána eucharistická
koncelebrace s kněžími nebo duchovními církví nebo církevních
společenství, která nejsou v plném společenství s Katolickou církví.
Jednání proti tomuto ustanovení mohou být podle c. 1365 CIC postižena
"spravedlivým trestem".
5.3 Bohoslužba v nekatolickém kostele
Podle c. 933 může být Eucharistie slavena se svolením místního ordináře ze spravedlivého důvodu, a je-li vyloučeno pohoršení, i v chrámu nekatolické církve nebo církevního společenství. V případě potřeby může také diecézní biskup poskytnout k dispozici nekatolickým církvím a církevním společenstvím pro jejich náboženské obřady katolický kostel nebo jinou budovu.
Ekumenický direktář otevírá ještě další možnosti,
když konstatuje: "Vzhledem k sociálnímu rozvoji, rychlému
populačnímu a aglomeračnímu růstu, jakož i z finančních důvodů
může být v dlouhodobém časovém horizontu předmětem praktického
zájmu společné vlastnění nebo užívání bohoslužebných míst tam,
kde existují ekumenické vztahy a porozumění mezi náboženskými
obcemi".
5.4 Smíšené manželství
Smíšeným se rozumí takové manželství, které je uzavřeno mezi katolickým partnerem a platně pokřtěným partnerem, který není v plném společenství s Katolickou církví.
Uzavření smíšeného manželství je podle c. 1124 CIC úkonem, ke kterému je třeba dovolení. H. Heinemann to interpretuje jako znamení, "že církev nepovažuje takové uzavření manželství za žádoucí". Tento dojem však relativizují výroky papeže Jana Pavla II. v Apoštolském listě "Familiaris consortio". Podle papežova hodnocení vykazují manželství mezi katolíky a jinými křesťany "mnohé elementy, které je třeba ocenit a rozvíjet, jak pro svoji vnitřní hodnotu, tak i pro příspěvek, který přinášejí ekumenickému hnutí".
V cc. 1124 - 1129 CIC jsou obsaženy právní normy, jež musí být dodrženy při uzavírání smíšeného manželství. Církev požaduje po katolickém partnerovi, aby přislíbil, že se ze všech sil bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny v Katolické církvi a vychovány v katolické víře. Nekatolického partnera je třeba o tomto slibu včas informovat. Velké iritace a nejistoty způsobovalo v této souvislosti trestněprávní ustanovení c. 1366 CIC, který hrozí rodičům nebo jejich zástupcům nápravným či jiným spravedlivým trestem, jestliže svěří křest a výchovu svých dětí nekatolickému náboženství. V kanonistické literatuře nalezneme řadu pokynů a doporučení, aby se tento trest neaplikoval na smíšené manželství. Mezitím přinesl v této otázce nutné vysvětlení ze strany magisteria nový Ekumenický direktář: "Při plnění své úlohy zprostředkovat dětem katolickou víru bude katolická strana respektovat náboženskou svobodu a svědomí druhé strany. Bude pečovat o jednotu a trvání manželství i o udržení rodinného společenství. Jestliže přes všechny snahy nejsou děti pokřtěny a vychovány v Katolické církvi, katolická strana není stižena kanonickým trestem".
Také smíšená manželství jsou vázána na kanonickou formu uzavření manželství, tzn. jsou platně uzavřena pouze tehdy, jestliže svatebčané prohlašují svoji vůli vstoupit do manželství před osobou oprávněnou k tomu jménem církve a v přítomnosti dvou svědků.
Od povinnosti dodržet tuto formu lze dispenzovat, jestliže kanonickému uzavření manželství brání vážné obtíže. Po udělení dispenze může být manželství uzavřeno před státním úřadem jako sňatek občanský, v evangelickém kostele jako evangelický nebo společný církevní před evangelickým duchovním za účasti katolického duchovního. Před Bohem a před Katolickou církví se pak stává platně uzavřeným a svátostným manželstvím. Dvojí sňatek nebo sňatek, při němž duchovní z různých církví společně nebo každý podle svého obřadu vyžadují manželský souhlas, není přípustný. Smyslem tohoto ustanovení je "zdůraznit jednotu manželství".
Uzavření smíšeného manželství, které má být slaveno
katolickým obřadem, se má zásadně konat v rámci bohoslužby slova.
Jestliže se však uzavření takového manželství děje v rámci slavení
Eucharistie, může se objevit problém připuštění nekatolického
partnera k jejímu přijímání. V Ekumenickém direktáři nalezneme
k této otázce velmi sofistickou odpověď: rozhodnutí o připuštění
nebo nepřipuštění nekatolického partnera k přijímání "je
třeba učinit v souladu s obecnými normami, platnými na tomto území,
ať jde o východní či jiné křesťany. Přitom je třeba brát v potaz
zvláštní situaci danou tím, že dva pokřtění křesťané přijímají
křesťanskou svátost manželství". V tomto výroku se zračí
teologické vědomí, že církev jako základní svátost se uskutečňuje
v každé jednotlivé svátosti a svátostném úkonu a že ve svátosti
manželství se uskutečňuje církev, a to jako "domácí církev".
V ní musí být dána možnost zakoušet také eucharistické společenství.
5.5 Nekatoličtí křesťané a služba křestního kmotra
Podle katolického pojetí by měli křestní kmotři náležet
té církvi nebo tomu církevnímu společenství, v němž je křest udělován.
Důvodem je, že kmotři nejen přebírají zodpovědnost za křesťanskou
výchovu pokřtěného, "nýbrž jsou přítomni jako zástupci společenství
věřících". Přece však může být na základě společného křtu
připuštěn pokřtěný z jiného církevního společenství jako svědek
křtu. Podle č. 98b Ekumenického direktáře je východním křesťanům
ze spravedlivého důvodu dovoleno převzít službu křestního kmotra.
Jako důvod se uvádí úzké společenství mezi Katolickou církví a
pravoslavnými církvemi křesťanského východu.
5.6 Služba slova
Ekumenický direktář z roku 1993 předpokládá, že diecézní biskup může z dobrého důvodu dovolit členu jiné církve nebo církevního společenství převzít při slavení Eucharistie úlohu lektora. Kázání při slavení Eucharistie je však podle c. 767 § 1 CIC vyhrazeno katolickému knězi nebo jáhnovi. Výměna kazatelů je proto možná pouze při bohoslužbách slova.
K otázce ekumenických bohoslužeb v neděli a dopoledne o církevních svátcích vydala Německá biskupská konference následující prohlášení:
"V určitých případech a ze závažných důvodů se může konat o nedělích a církevních svátcích dopolední ekumenická bohoslužba, při níž však nemá odpadnout slavení Eucharistie. Takové případy mohou nastat, jestliže:
(1) Náboženské obce oslavují zvláštní ekumenické události
(2) Politická obec slaví zvláštní, výjimečnou událost na místní úrovni. V tomto případě je třeba dbát toho, aby ekumenické bohoslužby nebyly organizovány politickými orgány, nýbrž mají být včas dohodnuty faráři příslušných církví
(3) Konají se zvláště důležité akce většího než místního dosahu".
Katolíkům však nadále zůstává povinnost slavit o
tomto dni Eucharistii, což jim má být umožněno.
5.7 Církevní pohřeb
Církevní pohřeb je čestná služba, kterou Katolická
církev prokazuje svým zemřelým členům. Církev prosí o duchovní
pomoc pro zesnulého a dodává žijícím útěchu a naději. Podle rozumného
uvážení místního ordináře může být církevní pohřeb dovolen také
příslušníkům některé z nekatolických církví nebo církevních společenství,
pokud se tak neděje proti vůli zesnulého a není k dosažení vlastní
duchovní. Předpokládá se též, že přitom nebudou porušována obecná
ustanovení o církevním pohřbu.
5.8 Církevní žehnání
V c. 1170 CIC se obecně uvádí, že žehnání jsou určena především katolíkům, avšak mohou být udělována i katechumenům a nekatolíkům.
"Veřejné modlitby za jiné křesťany, žijící nebo zesnulé, za potřeby a záležitosti jiných církví, církevních společenství a jejich duchovních mohou být přednášeny v litaniích a jiných prosebných modlitbách liturgické bohoslužby, ne však během eucharistické modlitby. Stará křesťanská liturgická a ekleziologická tradice dovoluje v eucharistické modlitbě vyslovovat pouze jména osob, které jsou v plném společenství té církve, která tuto Eucharistii slaví".
Biskup U. Wilckens komentoval tento předpis
slovy: "Pro toto pravidlo neexistuje podle mého názoru žádné
dogmaticky nutné důvody. Ve staré církvi nebyly jmenovány osoby
a skupiny v eucharistické modlitbě pouze tehdy, jestliže odmítaly
pro církevní společenství základní vyznání jediného Boha
v trojici a Ježíše Krista, Boha - člověka. V tom však -
Bohu díky! - nebyl nikdy rozdíl mezi katolickou a evangelickou
církví!"
5.9 Konverze
Podle c. 883 č. 2 CIC mají kněží, kteří na základě svého úřadu nebo z pověření diecézního biskupa přijímají odloučené křesťany do plného společenství Katolické církve, povoleno udílet biřmování. K tomu podává vysvětlení Ekumenický direktář z roku 1993: "Při současném stavu našich vztahů s církevními společenstvími, která vzešla z reformace v 16. století, nedošlo ještě ke konsenzu o významu, svátostném charakteru ani o udělování svátosti biřmování. Následkem toho musí věřící z těchto společenství, kteří chtějí vstoupit do plného společenství Katolické církve, přijmout svátost biřmování podle učení a obřadu Katolické církve, než mohou být připuštěni k eucharistickému společenství".
K tématu konverze je třeba podotknout, že římskokatolická
církev vychází ve svých ekumenických snahách samozřejmě z toho,
že křesťané z jiných církví a církevních společenství touží po
katolické víře a přijetí do Katolické církve. Konverze z Katolické
církve k jiné církvi nebo církevnímu společenství je kvalifikována
- pokud nejde o změnu obřadu (srov. c. 112 CIC) - jako odpad od
katolické víry. Tato skutečnost může vzbuzovat dojem, že v ekumeně
jde ze strany Katolické církve v posledu o to, přivést a přijmout
odloučené křesťany ke Katolické církvi.
5.10 Křest dětí proti vůli rodičů
Jako ekumenicky problematický se ukazuje c. 868 §
2 CIC, který připouští, aby dítě katolických i nekatolických rodičů
smělo být v nebezpečí smrti pokřtěno také proti vůli rodičů. Toto
ustanovení vyvolalo značné pochybnosti a námitky, protože "obecně
náleží při křtu dítěte klíčová role vůli rodičů" a svátost
se chápe v zásadě jako znamení a prostředek k vyjádření a posilnění
víry. Norma c. 868 § 2 CIC je pochopitelná jen tehdy, vidí-li
se ve křtu jediná cesta ke spáse. Toto právní ustanovení však
nemá sloužit k tomu, aby se stal křest prostředkem misionaření,
nebo dokonce "nucené katolizace". V c. 748 § 2 CIC je
řečeno jednoznačně: "Proti svému vlastnímu svědomí nesmí
být lidé nikým nucení k přijetí katolické víry".
5.11 Další normy o nekatolických křesťanech
Platný zákoník latinské církve předvídá možnost, aby duchovní nebo členové nekatolických církví a církevních společenství byli zváni jako pozorovatelé k diecézním synodám. Podle H. Heinemanna připouští c. 443 § 6, aby se nekatoličtí křesťané účastnili jako hosté partikulárních sněmů.
Nekatoličtí křesťané získali mezitím v Katolické
církvi také právo obracet se na církevní soud jako žalobci. Na
církevním soudu mohou být v důsledku toho činní také nekatoličtí
zástupci a advokáti.
6 Význam katolického církevního práva pro ekumenu
Při zkoumání některých církevněprávních norem může vzniknout z ekumenické perspektivy dojem, že platné katolické církevní právo je "spíše brzdou než hnací silou ekumenického hnutí". Obzvlášť "neskladný kus" se nachází, jak jsme si ukázali, v křestním právu, které v nebezpečí smrti umožňuje křest dítěte katolických a dokonce i nekatolických rodičů také proti jejich vůli. Toto velmi povážlivé ustanovení však není pro katolické církevní právo příznačné. To obsahuje totiž celou řadu ustanovení, na nichž lze pozorovat ekumenický pokrok, např. uznání křtu v nekatolických církvích a církevních společenstvích, umožnění katolického pohřbu nekatolickým křesťanům, osvobození od trestněprávní sankce při nekatolickém křtu a výchově dětí ve smíšeném manželství.
Při hodnocení ekumenicky relevantních církevněprávních norem nelze pominout to, co při pohledu na CIC/1983 předložil k úvaze H. Fries: "Kodex není dokumentem pro celou věčnost, nýbrž etapou na dějinné cestě církve. Je více či méně zdařilým výrazem konkrétní situace, která je vždy zároveň koncem i začátkem. Záleží na Katolické církvi jako celku i na všech jejích částech, tedy i na nás, zda kodex bude znamenat hranici a bariéru nebo krok kupředu". Církevní právo však nemůže vytvářet ekumenické společenství jinak než možnou recepcí ekumenických prohlášení o konsenzu a konvergenci jednotlivých církví a církevních společenství. Pro další právní vývoj v Katolické církvi má velký význam jak recepce výsledků, jichž bylo dosaženo v ekumenickém dialogu, tak i ekumena žitá na místní úrovni. Přestože "církevní právo (většinou) neosvěcuje teologii cestu vpřed, nýbrž je spíše vlečkou", kterou za sebou teologie táhne, neměla by být ekumenická setkání poznamenána "divoce bující ekumenickou svépomocí v církevněprávní zemi nikoho". Spíše je třeba plně využívat a naplňovat již existující možnosti platného církevního práva vztahující se k ekumeně. V Ekumenickém direktáři z roku 1993 je slovy Dekretu o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu výslovně řečeno, že starost o znovuobnovení jednoty je věcí celé církve, jak věřících, tak pastýřů. Toto konstatování učitelského úřadu bude mít přirozeně důsledky pro ekumenu na místní úrovni. "Jestliže nějaká konkrétní místní obec není považována za uspořádané místo života z víry, a tím též ekumeny, nýbrž za pole k vlastnickému sebeuspokojování, pak se také jednostranná fixace na úřad a vedení v církvi (aniž by se při tom muselo ztratit uznání úřadu v Božím lidu) bude muset rozplynout ve prospěch samostatného, i když ne izolovaného poslání a zodpovědnosti celého lidu Božího v příslušném místě. Ekumenu nebude určovat obdivný nebo zlobný pohled na to, co vedení církve učinilo nebo zanedbalo, nýbrž vlastní činy v ní. Za přesvědčením, že tato priorita platí též pro ekumenu, stojí v neposlední řadě církevnědějinná zkušenost, že takřka všechna obnovná hnutí v církvi začínala zdola, a teprve po následné zkoušce ze strany vedení církve získala potvrzení. Kdo si zachoval cit pro životnost Božího lidu, bude proto velmi pozorný k tomu, co se děje v místě, k mnohotvárnosti rozmanitých skupin a iniciativ, snažících se jak o odvážné kroky, které je třeba riskovat, tak k těm, kteří horují za zachování a uchování. Dění v místě je v neposlední řadě místem zkoušky a osvědčení také pro teology a jejich práci".
Pro církevní zákonodárství a jeho rozvoj má "místní dění" podstatný význam v rámci učení o církvi jako communio Ecclesiarum. Pro teorii a praxi kanonického práva platí, že obyčeje, představy, požadavky a možnosti místní církve mohou nabýt právní relevance. Opakovaně se to již projevilo v ekumenickém procesu.
Ekumenickým příkazem pro církevní právo je rozlišování
mezi elementy božského a lidského práva, které umožní přiměřený
vývoj církve a zároveň adekvátní zohlednění kulturních a místních
tradic. Tím se církevní právo vztahuje nejen k církvi, jaká je,
nýbrž také na církev, která se stále vyvíjí a směřuje k jednotě.
K diakonicko-pastorální funkci práva v církvi podstatně patří
pomáhat církvi, aby se neuzavírala Svatému Duchu, který dá jednotu
křesťanů jako dar. Čas, kdy se tak stane, však nemůže církevní
právo Duchu svatému předepisovat.
7 Závěrečná poznámka
Příkaz ekumenismu, daný Druhým vatikánským koncilem, aby byla znovuobjevena jednota všech křesťanů, ještě není splněn. Byly již podniknuty významné kroky na cestě k jednotě, jiné stojí ještě před námi, jako např. formální a autoritativní uznání a recepce "Společného prohlášení Luterského světového svazu a římskokatolické církve k nauce o ospravedlnění". Mezitím se zdá být jednomyslným názorem teologů i hodnostářů různých církví a církevních společenství, že ekumena nemá a nesmí být pěstována ve smyslu "ekumeny návratu". Pro znovuobnovení církevní jednoty budou nutnými kategoriemi tolerance a pluralita. "Kde, když ne ve vnitrokřesťanské ekumeně může vládnout pravá pluralita, a tím také tolerance, k níž patří především hluboké přesvědčení o rovném postavení a hodnotě více forem víry? Pluralita a tolerance mají nejhlubší zakotvení v samotném Božím Zjevení, jehož strukturálními složkami jsou svoboda a pluralita, a proto nemohou a nesmějí být existující rozdíly naformulovány jako důvody hereze a rozdělení...". Ve svém Apoštolském listu "Orientale lumen" papež uspokojuje v podstatných bodech tento požadavek, když formuluje ohledně znovuobnovení jednoty se všemi křesťany Východu následující směrodatný poznatek:
"Podle dnešního pohledu se jeví jasně, že pravá
jednota byla možná jen při úplném respektu k důstojnosti druhých
že se tedy obyčeje a zvyklosti latinské církve nepovažovaly za
celkově dokonalejší nebo lépe vhodné k tomu, aby zviditelňovaly
plnost pravého učení že této jednotě muselo dále předcházet vědomí
společenství, které proniká celou církev a nemělo by se omezovat
na dohodu mezi zástupci na nejvyšší úrovni. Dnes víme - a stále
se o tom ujišťujeme - , že jednota se stane skutečností, jak a
kdy Pán bude chtít, a že vyžaduje přínos citlivosti a kreativity
lásky a při tom snad také vyjití z již historicky ověřených forem".
To, co je zde řečeno, by mělo platit jako všeobecná ekumenická
maxima.
Resumé
Katolické pojetí ekumenismu je vyloženo v dekretu
Druhého vatikánského koncilu "Unitatis redintegratio"
a aktualizováno v dokumentech papeže Jana Pavla II. Autor příspěvku
zkoumá návaznost kanonickoprávních ustanovení na tyto programové
dokumenty. V CIC/1983 se odzrcadluje koncilová nauka o církvi
jako "communio" a chápání nekatolických křesťanů jako
těch, kdo se již nacházejí v určitém, byť ne plném společenství
s Katolickou církví - communio non plena. Nový kodex proto přináší
některá uvolnění dřívější přísné disciplíny v konkrétních ustanoveních
o udílení a přijímání některých svátostí, o bohoslužbách v nekatolických
kostelích, o smíšených manželstvích, církevním pohřbu, žehnáních
apod. Kromě těchto nových možností jsou zde hranice církevního
práva, které však nejsou neodstranitelné: církevní právo nabyde
ekumenického rozuměru, jestliže nebude pouze fixovat stav církve,
jaká je, nýbrž vytyčí představu církve, jaká by měla být. Kromě
právních možností je navíc důležité konkrétní uskutečňování ekumeny
na místní úrovni.
Abstract
The Commandment of Ecumenism - Opportunities and
Limits in Catholic Canon Law
The Catholic approach to ecumenism is set out in
decree of the Second Vatican Council "Unitatis redintegratis"
and has been brought up to date in the acts and documents of Pope
John Paul II. The author of the work examines the links of Canon
Law provisions to these programmatic documents. In document CIC/1983
the Conciliar doctrine concerning the Church as a "communio"
is clearly reflected as well as the perception of non - Catholic
Christians being those who now find themselves in a certain, although
not full communion with the Catholic Church - communio non plena.
The new codex therefore brings a certain relaxion of the previous
prevailing strictness into individual provisions relating to the
conferring and receiving of certain sacraments, divine services
is in non - Catholic churches, mixed mariages, church burials,
blessings etc. Apart from these new opportunities are also to
be found here limits within Canon Law, which aren´t however insurmountable:
Canon Law can obtain an ecumenical dimension if it avoids confining
itself merely to a formal definition of the Church as it is, but
instead turns to the task of describing the concept of the Church
as it should be. Apart from these legal opportunities there is
in addition the important work of realising ecumenicalism at the
local level.
Zusamenfassung
Der ökumenische Auftrag - Möglichkeiten und Grenzen
des katholischen Kirchenrechts
Die katholische Auffassung des kumenismus ist im
Dekret des II. Vatikanischen Konzils "Unitatis redintegratio"
dargelegt und in den Dokumenten des Papstes Johannes Paul II.
aktualisiert. Der Autor des Beitrags untersucht die Anknüpfung
der kirchenrechtlichen Bestimmungen auf diese programmatische
Dokumente. Im CIC/1983 widerspiegelt sich die Konzilslehre über
die Kirche als "communio" und die Auffassung der nichtkatholischen
Christen als solcher, die sich in einer bestimmten, wenngleich
nicht vollen Gemeinschaft mit der katholischen Kirche befinden
- communio non plena. Der neue Codex bringt daher einige Mässigungen
der früheren strengen Disziplin in seinen konkreten Bestimmungen
über Erteilung und Empfang einiger Sakramente, über Gottesdienste
in den nichtkatholischen Gotteshäusern, über konfessionsverschiedene
Ehen, kirchliches Begräbnis, Segnungen u. dgl. Neben diesen neuen
Möglichkeiten gibt es auch kirchenrechtliche Grenze, die sich
doch allmählich beseitigen lässt - das Kirchenrecht wird seine
ökumenische Dimension erwerben, falls es nicht nur den Zustand
der Kirche wie sie ist fixiert, sondern eine Vorstellung der Kirche
wie sie sein sollte aufstellen wird. Ausser der rechtlichen Möglichkeiten
ist von grosser Bedeutung die kumene vor Ort.
Riassunto
Il mandato ecumenico - le possibilitá e i limiti
del Diritto Canonico
La concezione cattolica dellecumenismo é esposta
nel decreto del Concilio Vaticano II. "Unitatis redintegratio"
ed é attualizzato nei documenti del Papa Giovanni Paolo II. Lautore
del contributo esamina laggancio delle norme di Diritto Canonico
a questi documenti programmatici. Il CIC/1983 rispecchia la dottrina
del Concilio sulla Chiesa - "communio" e la concezone
dei cristiani non cattolici come coloro che si trovano in una
certa sebbene non piena comunione con la Chiesa Cattolica - communio
non plena. Per questo il nuovo codice porta certi rilassamenti
di una rigida disciplina precedente nelle disposizioni concrete
riguardanti il conferimento e la ricezione di alcuni sacramenti,
funzioni religiose negli edifici delle Chiese non Cattoliche,
matrimoni misti, esequie, benedizioni ecc. Oltre queste nuove
possibilitŕ ci sono anche limiti del Diritto Canonico che tuttavia
non sono irremovibili - il Diritto Canonico otterrá una dimensione
ecumenica se non soltanto fisserá uno stato della Chiesa cosí
come é ma allo stesso imposterá unimmagine della Chiesa cosí come
dovrebbe essere. É importante che le possibilitá giuridiche vengano
inoltre aggiornate tramite una realizzazione dellecumenismo su
livello locale.
O autorovi
Dr. Felix Bernard se narodil v roce 1955 v Quakenbrücku.
Studoval teologii a ekonomii v Münsteru a v Bonnu. V roce 1985
byl v Osnabrücku vysvěcen na kněze. V roce 1986 se stal doktorem
teologie v oboru církevního práva. V současné době zastává funkci
církevního soudce v Osnabrücku a zároveň je pověřen výukou náboženství
a církevního práva na univerzitě v Osnabrücku a na vysoké škole
ve Vechtě.
Dr. Felix Bernard was born in 1955 in Quakenbrück.
He studied theology and economics in Münster and in Bonn. In 1985,
he was ordained in Osnabrück. In 1986, he was graduated as a theology
doctor in the province of ecclesiastical law. At present, he functions
as a church justice in Osnabrück and simultaneously he is charged
the tuition of religion and ecclesiastical law at the University
in Osnabrück and at the College in Vechta.
Dr. Felix Bernard, geboren 1955 in Quakenbrück,
studierte in Münster und Bonn und Volkswirtschaftslehre. 1985
wurde er in Osnabrück zum Priester geweiht. 1986 folgte die Promotion
zum Doktor der Theologie im Fach Kirchenrecht. Gegenwärtig ist
er als Diözesan- und Untersuchungsrichter am Bischöflichen Offizialat
Osnabrück und als Religionslehrer und Lehrbeauftragter für Kirchenrecht
an der Hochschule Vechta tätig.
Il Dr. Felix Bernard é nato nel 1955 a Quakenbrück. Ha studiato teologia ed ecenomia a Münster e a Bonn. Nel 1985 é stato ordinato sacerdote a Osnabrück. Nel 1986 é diventato in teologia con una specializzazione in Diritto Canonico. Attualmente svolge la funzione di giudice ecclesiastico a Osnabrück e contemporanemente é insegnante di religione e di Diritto Canonico nelľUniversitá di Osnabrück e nella Scuola Superiore a Vechta.