Proti církevnímu zákoníku z roku 1917 byla vznesena výtka, že křesťanský život ovládá právem a příliš jej reglementuje zákonnými předpisy. Církevněprávní vliv na život věřících se projevoval např. v c. 858 CIC/1917, který předepisoval eucharistický půst od půlnoci nebo ve velmi diskutovaném "ius in corpus"1 v c. 1081 § 2 CIC/19172. Nezávisle na obou těchto příkladech konstatuje J. Klein "absolutní totalitarismus"3 v kanonickém právu. Katolická církev "usiluje pomocí svého kodifikovaného práva nejen o království Boží, nýbrž o katolický stát víry, protože pouze v něm vidí záruku uskutečňování království Božího podle svých představ".4 Podle F. Elsenera vane kodexem z roku 1917 pro jeho unifikační tendenci "do značné míry duch absolutismu"5. Jiní autoři vykreslovali obraz legalistického křesťana, který byl obětí výchovy ovládané církevním právem.6 Také podle mínění J. Ratzingera byl církevní život před Druhým vatikánským koncilem7 poznamenaný přehnanou pečlivostí, která se vyjadřovala přehnaným vyhlašováním a normováním a "příliš malou důvěrou ve vítěznou sílu pravdy"8, která žije ve víře a ve svobodě9. Francouzský koncilový teolog Y. Congar konstatuje: "Následkem přehnaného zdůrazňování úlohy autority a tendence zajistit pořádek dodržováním stanovených pravidel a jednotu skrze uniformitu si přivodil katolicismus, alespoň v novější době, nedůvěru".10 To, že CIC/1917 bral malé ohledy na svobodu rozhodování jednotlivého věřícího11, má příčinu především v tom, že papežové 19. století 12odmítali požadavky liberalismu v oblasti svobody myšlení, všeobecné svobody náboženství a vyučování13 a v hierarchickém chápání církve14.
Důvody, které zapříčinily chybějící svobodu rozhodování v CIC/1917, nemohou již být brány v úvahu pro novou kodifikaci kanonického práva, ke které došlo po Druhém vatikánském koncilu.
Ekleziologie koncilu, kterou vyjadřuje také nový církevní zákoník, je esenciálně určená myšlenkou lidu Božího,15 z níž vyplývá základní rovnost všech věřících16. Zdůraznění společného základního postavení všech křesťanů vylučuje myšlenku oddělenosti, která by chtěla rozdělit společenství věřících do různých skupin17. Církev je spíše společenství v Duchu svatém,18 v němž musí být dány možnosti tvůrčí spoluzodpovědnosti a tvůrčí svobody.19 Druhý vatikánský koncil navíc zdůrazňuje, oproti nechuti papežů 19. století k myšlence svobody,20 právo člověka na náboženskou svobodu.21 "Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí..."22 Každý křesťan má povinnost a právo "hledat náboženskou pravdu, aby si s použitím vhodných prostředků rozvážlivě utvořil správné a pravdivé úsudky svědomí".23 Koncil vyzývá všechny, kteří zaujímají úlohu vychovatelů, aby vychovávali a uschopňovali lidi k lásce ke pravé svobodě, k posuzování věcí podle vlastního rozhodnutí ve světle pravdy, a tím ke zodpovědnému jednání.24
Výpovědi koncilu o svobodě náboženství dávají poznat, že svoboda jednotlivce se vztahuje nejen na úkon víry, nýbrž i na celý rozsáhlý terén náboženských rozhodnutí a jednání.25 Podle názoru biskupa É.-J. de Smedta si křesťané musí "utvářet osobní názor, přesvědčit se o podstatě víry jejich společenství a o smyslu předpisů autority. Kdo se spokojí s tím, že se pasivně přizpůsobí učení, které se mu předkládá, aniž by vynaložil duchovní námahu v osobní reflexi a zkušenosti víry, není nikdy ideálním křesťanem".26 Tyto předpoklady, značně odlišné od CIC/1917 musely být zviditelněny v deseti směrnicích k revizi církevního zákoníku, schválených synodou biskupů z roku 196727 , v pokoncilním vývoji zákonodárství a konečně i v samotném novém CIC.
V zásadě 3, odstavci 2 směrnic pro novou kodifikaci církevního práva se požaduje, aby kanonické normy neukládaly žádné právní povinnosti tam, kde k dosažení cíle snadněji postačí odkazy, napomenutí, rady a jiné prostředky, podporující utváření společenství věřících.28 Tato směrnice sleduje výrazně diakonicko-pastorační funkci 29církevního práva.30 Jednou z podstatných úloh církevního práva formovaného ekleziologií communio je "služba spáse, jíž se věřícím umožní a pomůže jít ve společenství Božího lidu svou cestu ke spáse ve vlastní zodpovědnosti a ve svobodném rozhodnutí."31 Obsah zásady 3, odstavce 2 papež Pavel VI. rád přijal a ještě rozvíjel.32 Podrobněji než kdy dříve zdůraznil zodpovědnou svobodu33 a požadoval, aby se věřícím přenechala odpovídající svoboda rozhodování.34 V tom, že papež Pavel VI. nastolil požadavek zákonného svobodného prostoru pro osobní rozhodování v náboženské oblasti ještě se zřetelem k první revizi návrhu CIC, lze snad spatřovat "implicitní kritiku"35 tehdejších pokusů o revizi.
Přeložil Stanislav Přibyl
Resumé
Tento příspěvek, přeložený s laskavým svolením autora, byl původně uveřejněn v časopise Theologisch – praktische Quartalschrift (1. sešit ročníku 1985). Článek chce ukázat, jak se uplatňuje v novém CIC/1983 pohled zákonodárce na svobodné rozhodování jednotlivého katolického křesťana, a to na pozadí staršího pojetí, kodifikovaného předešlým církevním zákoníkem (CIC/1917). Jako významný příspěvek přechodu k novému porozumění svobodě a zodpovědnosti křesťana autor vysoce hodnotí pokoncilní zákonodárství Pavla VI. Nejobsáhlejší pasáže jsou věnovány tematickému rozboru právní úpravy jednotlivých oblastí církevního života, ve kterých se svobodné rozhodnutí podle CIC/1983 uplatňuje: přijetí a praktikování víry, spiritualita, přistupování k Eucharistii, postní předpisy, volba životního stavu, smíšená manželství a mnoho dalších. Ocenění pozitiv i případná kritika nedostatků nového kodexu podléhají přísnému metodologickému záměru autora a jsou vždy argumentačně podložené.
Zusammenfassung
Entscheidungsfreiheit im neuen Kirchenrecht
Dieser mit freundlichen Genehmigung des Autors übersetzter Beitrag wurde ursprünglich in der Zeitschrift "Theologisch – praktische Quartalschrift" (1. Heft des Jahrgangs 1985) veröffentlicht. Der Artikel hat die Absicht zu zeigen, wie die Ansicht des Gesetzgebers auf die freie Entscheidung eines einzelnen katholischen Christen im neuen CIC/1983 zur Geltung kommt und zwar im Hintergrund der älteren, vom bisherigen kirchlichen Gesetzbuch (CIC/1917) kodifizierten Auffassung. Der Autor schätzt sehr hoch die nachkonziliare Gesetzgebung des Paul VI. als einen erheblichen Beitrag zur neuen Verständnis der Freiheit und der Verantwortung des Christen. Die umfangreichsten Partien werden der thematischen Analyse der rechtlichen Regelung der einzelnen Bereiche des kirchlichen Lebens gewidmet, in denen die Entscheidungsfreiheit nach dem CIC/1983 zur Geltung kommt: Annahme und Ausübung des Glaubens, Spiritualität, Kommunionempfang, Fastengebote, Wahl des Lebensstands, Mischehen und viele andere. Die Bewertung der Vorteile und eventuelle Kritik an den Mangeln des nueun Kodexes sind der strengen methodologischen Absicht des Autors unterworfen und haben jeweils eine argumentative Unterlage.
Riassunto
Libertá della decisione nel nuovo diritto canonico
Questo contributo, tradotto con un gentile permesso dell´autore é stato pubblicato per la prima volta nella rivista Theologisch – praktische Quartalschrift (1. fascicolo dell´anno 1985). L´intenzione dell´autore é quella di dimostrare come si fa valere lo sguardo del legislatoredel CIC/1983 alla decisione libera del singolo cristiano cattolico sullo sfondo della concezione precedente, codificata dal CIC/1917. L´autore esprime un´alta stima per la legislazione postconciliare di Paolo VI. che ha contribuito ad una nuova comprensione della libertá e della responsabilitá del cristiano. La parte piú estesa é dedicata a un´analisi tematica del regolamento giuridico dei singoli ambiti della vita ecclesiale in cui si fa valere la libertá della decisione secondo il CIC/1983: la ricezione e la pratica della fede, la spiritualitá, l´accostamento alla comunione, le prescrizioni di digiuno, la scelta di uno stato di vita, i matrimoni misti e tanti altri temi. L´apprezzamento dei valori positivi ed eventuali critiche delle imperfezioni del nuovo codice sono soggetti a un disegno metodologico rigoroso dell´autore e sono sempre fondati attraverso un´argomentazione.
1 Kriticky o tom viz H. Barrois, Die Personalität des Menschen in der Bewertung der neueren kirchlichen Ehegerichtsbarkeit, Freiburg – Basel – Wien 1978, 59-77
2Srov. J. G. Ziegler, Vom Gesetz zum Gewissen, Freiburg – Basel – Wien 1968,s. 237.
3J. Klein,Von der Tragweite des kanonischen Rechts: Skandalon um das Wesen des Katholizismus, Tübingen 1958,s. 115-180, 123.
4Tamtéž, s. 131
5F. Elsener, Der Codex Iuris Canonici im Rahmen der europäischen Kodifikationsgeschichte: A Müller/F. Elsener/P. Huizing, Vom Kirchenrecht zur Kirchenordnung? Einsiedeln 1968, s. 27-53, 51
6 A. Adam, Die Tugend der Freiheit, Nürnberg 1947, 76; srov. též J. Wittig, Die Erlösten: ThQ 19 (1921/22) 1-26
7Srov. J. Ratzinger, Das neue Volk Gottes. Entwürfe zur Ekklesiologie, Düsseldorf 1970, s. 265, pozn. 20.
8Týž, Freimut und Gehorsam: Wort und Wahrheit 17 (1962), s. 409-421, 420.
9Tamtéž
10 Y. Congar, Der Heilige Geist, Freiburg – Basel – Wien 1982, s. 169
11H. Heinemann poukazuje na to, že již v CIC/1917 se připouštěla svoboda rozhodování (H. Heinemann, Menschenrechte? Eine Anfrage an das Kirchenrecht: ÖAKR 25 /1974/, s. 238-255).
12 E. Iserloh, Die Religionsfreiheit nach dem II. Vatikanischen Konzil in historischer und theologischer Sicht: Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche 3, Münster 196, s. 13-33, 18-20.
13D. Ritschl, Liberalismus: Ökumene-Lexikon, Frankfurt 1983, s. 752 a násl.
14 Srov. U. Mosiek, Verfassungsrecht der Lateinischen Kirche I, Freiburg 1975, s. 45-51; N. Timpe, Das kanonistische Kirchenbild vom Codex Iuris Canonici bis zum Beginn des Vaticanum Secundum, Leipzig 1978, s. 34.
15Srov. LG 9-17.
16LG 32, 3: "Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla" (srov. LG 10,2).
17R. Puza, Die diakonische Funktion des Kirchenrechts – Gewandeltes Rechtsverständnis im neuen CIC?: AfkKR 151 (1982), s. 130 – 139, 138; srov. H. Müller, Die gemeinsame Berufung der Christen und besondere Berufungen in der Kirche: ThPQ 128 (1980), s. 358 – 367.
18Srov. LG 12; 14,2.
19B. Häring, Frei in Christus I, Freiburg – Basel – Wien 1982, s. 95 a násl.
20Srov. E.-W. Böckenförde, Einleitung zur Textausgabe der "Erklärung über die Religionsfreiheit": H. Lutz (vyd.), Zur Geschichte der Toleranz und Religionsfreiheit, Darmstadt 1977, s. 401 – 421, 416 a násl; srov. E Iserloh, Die Religionsfreiheit nach dem II. Vatikanischen Konzil, A.A.O. 13.
21DH 2,1. – K vnitrocírkevní relevanci deklarace o náboženské svobodě viz J: Brinkmann, Toleranz in der Kirche. Eine moraltheologische Untersuchung über institutionelle Aspekte innerkirchlicher Toleranz, Paderborn 1980, zvláště s. 7-65.
22DH 2,1.
23DH 3,1
24DH 8,2.
25E. Schrofner, Christentum und Menschenwürde. Religionsfreiheit als dogmatisches Problem; E: Klinger/K. Wittstadt (vyd.), Glaube im Prozeß. Christsein nach dem II. Vatikanum (sborník pro K. Rahnera), Freiburg – Basel – Wien 1984, s. 741-756, 755; srov. H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, Trier 1979, s. 31.
26 É.-J. de Smedt, Die pastoralen Konsequenzen der Erklärung: J. Hamer/Y. Congar (vyd.), Die Konzilserklärung über die Religionsfreiheit, Paderborn 1967, s. 237-259, 242.
27 Communicationes I (1969),s 77-85.
28 "Ne igitur normae canonicae officia imponant, ubi instructiones, exhortationes, suasiones aliaque subsidia, quibus communio inter fideles foveatur, ad finem Ecclesiae facilius obtinendum sufficientia appareant;..."(tamtéž, s. 79 a násl.)
29 Pavel VI., Projev z 19. 2. 1977: AAS 69 (1977) 208-212, 211 a násl.: Ius enim non est impedimentum, sed adminiculum pastorale;..." (německý překlad projevu Osservatore Romano (německé vydání z 18. 3. 1977), str. 4 a násl.; srov. také R. Puza, Die diakonische Funktion des Kirchenrechts – Gewandeltes Rechtsverständnis im neuen CIC?
30Srov. A. Abelli, Kirchenrecht im Geist des Konzils?: HerKorr 32 (1978), s. 617-623, 619-622.
31 H. Schmitz, Reform des kirchlichen Gesetzbuches. Codex Iuris Canonici 1963 – 1978, Trier 1979, s. 19.
32Srov. tamtéž
33 Pavel VI., Projev při generální audienci 25. června 1973: Osservatore Romano (německé vydání z 3. 8. 1973), s.1 a násl. "Musíme učinit všechno pro to, abychom zachovali křesťanské víře smysl pro svobodu a radost, která je jí vlastní. Nesmíme ji přetěžovat obtížnými a nadbytečnými zákony" ( s. 2).
34Pavel VI. Projev před Posvátnou římskou rotou z 4. 2. 1977: AAS 69 (1977), s. 147-153; německý překlad: Osservatore Romano (německé vydání z 11. 3. 1977), str. 4 a násl.: "Konečně nalezne své místo v kodexu ochrana spravedlnosti, protože právní život...ponechává jednotlivým věřícím jejich svobodnou zodpovědnost, která je nutná k budování Těla Kristova..."(č.19). "Cílem všeho zákonodárství musí být pomoc duchovnímu životu věřících, který se musí uskutečňovat spíše z vnitřního závazku svědomí a zodpovědnosti, než z donucování příkazy" (č.20); Týž, projev z 19. 2. 1977, č.16: Nejvznešenější úlohou církevního práva "je nepotlačovat, neomezovat nebo něco napadat, nýbrž má podněcovat, podporovat, ochraňovat a umožňovat prostor pravé svobody".
35 H. Müller, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?: AfkKR 150 (1981), s. 454-476, 469; srov. týž, Theologisch-kanonische Grundlagen der Grundrechte der Christen in der Kirche. Diskussion. Erster Beitrag: Die Grundrechte des Christen : Die Grundrechte des Christen in Kirche und Gesellschaft: Akta IV. mezinárodního kongresu pro církevní právo, vyd. E. Corecco/N. Herzog/A. Scola, Fribourg – Freiburg – Milano 1981, s. 97-101, 100.
36 A. Scheuermann, Zur Einführung in den CIC 1983: Ordenkorr. 24 (1983) s. 391-403, 394.
37Nicméně zůstává nadále v platnosti konstatování A. Hollerbacha, že církevní právo jako právo ustupuje do pozadí (A. Hollerbach, Neuere Entwicklungen des katholischen Kirchenrechts, Karlsruhe 1974, 33).
38Apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges" z 25. 1. 1983 , cit. podle: Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha 1994, VI-XXIII, XV.
39"To platí samozřejmě také pro kleriky" (M. Kaiser, Die Laien, HdbKathKR, s. 184-189, 188).
40 "Tato norma je v zásadě samozřejmá a byla by proto nadbytečná; formuluje však výslovně vůli církve chránit osobní svobodu" (H. Schmitz, Die Gesetzessystematik des CIC, München 1963, 322). O důležitosti této normy svědčí její citace v deklaraci o náboženské svobodě (DH 10, pozn. 9).
41H. Müller, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?, s. 462. "Protože (norma v c. 1351) má význam nejen pro kapitolu III "De sacris missionibus", nýbrž pro veškeré zvěstování Božího slova, měla by být správněji zařazena k úvodním normám tohoto titulu ve spojení s c. 1322" (H. Schmitz, Die Gesetzessystematik des CIC, s. 322; srov. P. Krämer, Religionsfreiheit in der Kirche. Das Recht auf religiöse Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung, Trier 1981, s. 15 a násl.).
42Srov. G. Luf, Glaubensfreiheit und Glaubesbekenntnis: HdbKathKR, s. 561-567, 565.
43 Srov. J. Klein, Grundlegung und Grenzen des kanonischen Rechts. Týž: Skandalon um das Wesen des Katholizismus, s. 88 – 114, 105.
44K ekumenickým perspektivám nového církevního zákoníku viz H. Müller, Der ökumenische Auftrag: HdbKathKR, s. 553 – 561, 558 – 561.
45 DH 2,2.
46H. Schmitz, Glaubens- und Bekenntnispflicht: GrNKirchR, s. 438 – 440, 439; srov. J. Brinkmann, Toleranz in der Kirche, na uvedeném místě, s. 53.
47 Za tímto ustanovením stojí teologické pojetí, že křest je jedinou cestou ke spáse (srov. c. 849 CIC/1983)
.
48 Schema documenti pontificii quo disciplina canonica de Sacramentis recognoscitur, Typ. Pol. Vat. 1975, c. 16 § 2.
49Schema Codici Iuris Canonici, Libreria Editrice Vaticana 1980, c. 822 § 2.
50Relatio, Typ. Pol. Vat. 1981, s. 201.
51W. Aymans, Einführung in das neue Gesetzbuch der lateinischen Kirche, vydal sekretariát Německé biskupské konference, Bonn 1983, s. 25.
52Srov. c. 1113 CIC/1917; DH 5; c. 226 § 2 CIC/1983.
53A. E. Hierold, Taufe und Firmung: HdbKathKR, s. 659 – 675, 668.
54Srov. G. Luf, Glaubensfreiheit und Glaubensbekenntnis, s. 566.
55P. Krämer, Religionsfreiheit in der Kirche, s. 30.
56 K. Mörsdorf, Kirchenrecht II, München – Paderborn – Wien 1967, s. 254.
57"Také zde se vyjadřuje tendence omezit okruh působnosti církevních právních předpisů" (P. Krämer, Die Zugehörigkeit zur Kirche: HdbKathKR, s. 162-171, 169).
58Srov. K. Mörsdorf, Kirchenrecht I, München – Paderborn – Wien 1964, s. 184.
59Týž, Kirchenrecht III, München – Paderborn – Wien 1979, s. 425.
60Tamtéž, s. 424.
61Tamtéž.
62Communicationes IX (1977), s. 305; srov. P. Krämer, Was bringt die Reform des Kirchenrechts?: StdZ 199 (1981), s. 651-659, 655 a násl.; týž, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?: StdZ 201 (1983), s. 316-326, 321; H. Schwendenwein, Das neue Kirchenrecht, Graz – Wien – Köln 1983, s. 357 a násl.
63 Srov. N. Ruf, Das Recht der katholischen Kirche, Freiburg – Basel – Wien 1983, s. 357 a násl.
64 P. Krämer, Die Zugehörigkeit zur Kirche, na uvedeném místě, s. 169; P. Gradauer, Der Kirchenaustritt und seine Folgen: ThPQ 132 (1984), s. 64-75, 66.
65 K. Rahner, Schriften zur Theologie II, Einsiedeln – Zürich – Köln 1961, s. 113. Srov. J. Ratzinger, Freiheit und Bindung in der Kirche: Akten des IV. Internationalen Kongresses für Kirchenrecht, s. 37-52, 51: "Pod společnou normou víry se musí dát větší prostor rozmanitosti duchovních pojetí a životních forem."
66Srov. LG 12,2; Schéma-LEF c. 14; viz též P. Hinder, Grundrechte in der Kirche, Fribourg 1977, s. 231 a násl.
67Srov. A. Adam, Das Kirchenjahr mitfeiern, Freiburg – Basel – Wien 1979, s. 75–81; H. Auf der Maur, Feiern im Rhytmus der Zeit I: Handbuch der Liturgiewissenschaft, díl V, vyd. H. B. Meyer aj., Regensburg 1983, s. 138.
68
69V německých diecézích bylo dokonce běžné, zahajovat velikonoční dobu již popeleční středou nebo první nedělí postní (J. Miller, Österliche Zeit: LThK VII, s. 1277).
70 C. 859 § 2 CIC/1917.
71 Jinak N. Ruf, který udává popeleční středu jako začátek velikonoční doby (N. Ruf, Das Recht der katholischen Kirche, s. 221).
72R. Sebott, Geheiligte Zeiten: HdbKathKR, s. 654-659, 657.
73Ap. konst. "Paenitemini" AAS 58 (1966) 177 – 198; NKD 2, 6 – 47.
74 Responsum Koncilové kongregace z 24. 2. 1967: AAS 59 (1967), s. 229.
75 Ap. konst. "Paenitemini" II § 2; srov. B. Häring, Frei in Christus I, s. 399 a násl.
76 Srov. Schéma-LEF c. 19.
77 M. Kaiser, Die rechtliche Grundstellung der Christgläubigen: HdbKathKR, s. 171 – 184, 178. Ke všeobecnému lidskému právu na svobodný rozvoj osobnosti viz T. Maunz/R. Zippelius, Deutsches Staatsrecht, München 1982, 171 – 174.
78 AAS 58 (1966), s.1186; srov. k tomu G. May, Die Aufhebung der kirchlichen Bücherverbote: Ecclesia et ius (Antologie pro A. Scheuermanna), vyd. K. Siepen/ J. Weitzel/ P. Wirth, München – Paderborn – Wien 1968, s. 547 – 571, 564 – 567.
79Srov. např. A. Sleumer, Index Romanus, Osnabrück 1951.
80 K. Mörsdorf, Kirchenrecht II, s. 438; H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 25.
81 R. Sebott píše o kánonech 822 – 832 CIC/1983: "Z těchto vývodů nového CIC je cítit směr k odprávničtění, spojený s apelem na větší zodpovědnost jednotlivce" (R. Sebott, Das neue kirchliche Gesetzbuch: HerKorr 37 /1983/ s. 128 – 134, 130).
82 P. Krämer, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?, s. 323; J. Prader, Das kirchliche Eherecht, Bozen – Würzburg – Innsbruck – Wien 1983, s. 133; srov též H. Zapp, Kanonisches Eherecht, Freiburg 1983, s. 209 – 213.
83MP "Matrimonia mixta": AAS 62 (1970), s. 257 – 263; NKD 28, s. 118 – 133.
84 H. Heinemann se přesto domnívá, že se v případě zákazu konfesně smíšeného manželství jedná také o zabraňující manželskou překážku (H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe: HdbKathKR, s. 796 – 808, 799; srov. také M. Kaiser, Neues im neuen Gesetzbuch der Kirche: StdZ 202 /1984/, s. 262 – 276, 275).
85MP "Matrimonia mixta" č. 4.
86H. Zapp, Kanonisches Eherecht, s. 214 a násl.
87 MP "Matrimonia mixta", č. 15.
88H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 27; H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe, s. 807.
89 H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe, s. 806.
90Srov. tamtéž.
91P. Krämer, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?, s. 226, pozn. 21.
92H. Müller, Geist und Gesetz. Das neue Gesetzbuch für die Kirche; Südwestfunk. Glauben heute – ze 22. 5. 1983 (rukopis), str. 9; týž, Ein neues Gesetzbuch für die Kirche. Erwartung und Wirklichkeit: Pastoralblatt 35 (1983), s. 354 – 360, 358.
93Instructio de cadaverum crematione z 5. 7. 1963: AAS 56 (1964), s. 822 a násl.
94Ordo Exsequiarum, Typ. Pol. Vat. 1969, Normae generales, č. 15.
95Tamtéž.
96 "V pohřbu do země vidí církev největší podobnost s pohřbem Páně" (H. J. F. Reinhardt, Das kirchliche Begräbnis: HdbKathKR, s. 840 – 844, 840).
97 H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 31.
98 "Nomen dantes sectae massonicae aliisve eiusdem generis associationibus quae contra Ecclesiam vel legitimas civiles potestates machinantur, contrahunt ipso facto excomunicationem Sedi Apostolicae simpliciter reservatam" (c. 2335 CIC/1917).
99Biskup J. Stimpfle vidí u svobodozednářských spolků naplnění skutkové podstaty machinací proti církvi. Když katolík vstupuje do takového spolku, je podle jeho názoru třeba aplikovat cc. 1364 a 1374 CIC/1983 (J. Stimpfle, Freimaurerei und katholische Kirche. Nach Veröffentlichung des neuen Kirchenrechts: IKZ Communio 13 /1984/, 166 – 174, 173).
100Prohlášení Německé biskupské konference z 12. 5. 1980 k otázce členství katolíků ve svobodném zednářství: AfkKR 149 (1980), s. 164 – 174.
101 R. Sebott, Der Kirchenbann gegen die Freimaurerei ist aufgehoben: StdZ 201 (1983), s. 411 – 421, 416.
102Prohlášení Kongregace pro nauku víry ke svobodnému zednářství z 26. 11. 1983: Osservatore Romano (něm. vyd. z 2. 12. 1983), s. 3.
103 Tamtéž – Tvrzení, že katolík, který je členem zednářské lóže, se nachází ve stavu těžkého hříchu, není po morálně-teologické stráncke zcela neproblematické. K podmínkám pro těžký hřích viz J. Mausbach/G. Ermecke, Katholische Moraltheologie I, Münster 1954, s. 339 – 343.
104 Freimaurerschelte: HerKorr 38 (1984), s. 4 a násl.
105 H. Müller, Theologisch-kanonische Grundlagen der Grundrechte der Christen, s. 100; týž, Geist und Gesetz, s. 8; týž, Ein neues Gesetzbuch für die Kirche, s. 357.
106 H. Schmitz, Der Codex Iuris Canonici von 1983: HdbKathKR, 33 – 57, 47. K pojmu duchovní svobody viz W. Aymans, Kirchliche Grundrechte und Menschenrechte: AfkKR 149 (1980), s. 389 – 409, 403 – 406; týž, "Munus" und "Sacra potestas": Akten des IV. Internationalen Kongresses für Kirchenrecht, s. 185 – 202, 196 – 199.
107 H. Müller, Das Sonntagsgebot – Anachronismus oder heilsamer Appell?: ThPQ 122 (1974), s. 150 – 163, 162; týž, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?, s. 470, pozn. 106.
108Srov. cc. 897 a násl. CIC/1983.
109Srov. c. 959 CIC/1983.
110 L. Örsy, In der Spannung zwischen Gestz und Leben: Orientierung 47 (1983), s. 158 – 161. 161.