Revue pro církevní právo číslo 7/97

Svoboda rozhodování v novém církevním právu

Felix Bernard

I. Poznámky k CIC/1917

Proti církevnímu zákoníku z roku 1917 byla vznesena výtka, že křesťanský život ovládá právem a příliš jej reglementuje zákonnými předpisy. Církevněprávní vliv na život věřících se projevoval např. v c. 858 CIC/1917, který předepisoval eucharistický půst od půlnoci nebo ve velmi diskutovaném "ius in corpus"1 v c. 1081 § 2 CIC/19172. Nezávisle na obou těchto příkladech konstatuje J. Klein "absolutní totalitarismus"3 v kanonickém právu. Katolická církev "usiluje pomocí svého kodifikovaného práva nejen o království Boží, nýbrž o katolický stát víry, protože pouze v něm vidí záruku uskutečňování království Božího podle svých představ".4 Podle F. Elsenera vane kodexem z roku 1917 pro jeho unifikační tendenci "do značné míry duch absolutismu"5. Jiní autoři vykreslovali obraz legalistického křesťana, který byl obětí výchovy ovládané církevním právem.6 Také podle mínění J. Ratzingera byl církevní život před Druhým vatikánským koncilem7 poznamenaný přehnanou pečlivostí, která se vyjadřovala přehnaným vyhlašováním a normováním a "příliš malou důvěrou ve vítěznou sílu pravdy"8, která žije ve víře a ve svobodě9. Francouzský koncilový teolog Y. Congar konstatuje: "Následkem přehnaného zdůrazňování úlohy autority a tendence zajistit pořádek dodržováním stanovených pravidel a jednotu skrze uniformitu si přivodil katolicismus, alespoň v novější době, nedůvěru".10 To, že CIC/1917 bral malé ohledy na svobodu rozhodování jednotlivého věřícího11, má příčinu především v tom, že papežové 19. století 12odmítali požadavky liberalismu v oblasti svobody myšlení, všeobecné svobody náboženství a vyučování13 a v hierarchickém chápání církve14.

II. Církevní zákoník z roku 1983

Důvody, které zapříčinily chybějící svobodu rozhodování v CIC/1917, nemohou již být brány v úvahu pro novou kodifikaci kanonického práva, ke které došlo po Druhém vatikánském koncilu.
Ekleziologie koncilu, kterou vyjadřuje také nový církevní zákoník, je esenciálně určená myšlenkou lidu Božího,15 z níž vyplývá základní rovnost všech věřících16. Zdůraznění společného základního postavení všech křesťanů vylučuje myšlenku oddělenosti, která by chtěla rozdělit společenství věřících do různých skupin17. Církev je spíše společenství v Duchu svatém,18 v němž musí být dány možnosti tvůrčí spoluzodpovědnosti a tvůrčí svobody.19 Druhý vatikánský koncil navíc zdůrazňuje, oproti nechuti papežů 19. století k myšlence svobody,20 právo člověka na náboženskou svobodu.21 "Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí..."22 Každý křesťan má povinnost a právo "hledat náboženskou pravdu, aby si s použitím vhodných prostředků rozvážlivě utvořil správné a pravdivé úsudky svědomí".23 Koncil vyzývá všechny, kteří zaujímají úlohu vychovatelů, aby vychovávali a uschopňovali lidi k lásce ke pravé svobodě, k posuzování věcí podle vlastního rozhodnutí ve světle pravdy, a tím ke zodpovědnému jednání.24
Výpovědi koncilu o svobodě náboženství dávají poznat, že svoboda jednotlivce se vztahuje nejen na úkon víry, nýbrž i na celý rozsáhlý terén náboženských rozhodnutí a jednání.25 Podle názoru biskupa É.-J. de Smedta si křesťané musí "utvářet osobní názor, přesvědčit se o podstatě víry jejich společenství a o smyslu předpisů autority. Kdo se spokojí s tím, že se pasivně přizpůsobí učení, které se mu předkládá, aniž by vynaložil duchovní námahu v osobní reflexi a zkušenosti víry, není nikdy ideálním křesťanem".26 Tyto předpoklady, značně odlišné od CIC/1917 musely být zviditelněny v deseti směrnicích k revizi církevního zákoníku, schválených synodou biskupů z roku 196727 , v pokoncilním vývoji zákonodárství a konečně i v samotném novém CIC.

Zásada 3, odstavec 2 směrnic "Principia quae CIC recognitionem dirigant" a pokyny papeže Pavla VI. pro novou kodifikaci církevního práva

V zásadě 3, odstavci 2 směrnic pro novou kodifikaci církevního práva se požaduje, aby kanonické normy neukládaly žádné právní povinnosti tam, kde k dosažení cíle snadněji postačí odkazy, napomenutí, rady a jiné prostředky, podporující utváření společenství věřících.28 Tato směrnice sleduje výrazně diakonicko-pastorační funkci 29církevního práva.30 Jednou z podstatných úloh církevního práva formovaného ekleziologií communio je "služba spáse, jíž se věřícím umožní a pomůže jít ve společenství Božího lidu svou cestu ke spáse ve vlastní zodpovědnosti a ve svobodném rozhodnutí."31 Obsah zásady 3, odstavce 2 papež Pavel VI. rád přijal a ještě rozvíjel.32 Podrobněji než kdy dříve zdůraznil zodpovědnou svobodu33 a požadoval, aby se věřícím přenechala odpovídající svoboda rozhodování.34 V tom, že papež Pavel VI. nastolil požadavek zákonného svobodného prostoru pro osobní rozhodování v náboženské oblasti ještě se zřetelem k první revizi návrhu CIC, lze snad spatřovat "implicitní kritiku"35 tehdejších pokusů o revizi.

2. Příklady z nového CIC, týkající se vlastní zodpovědnosti a svobody rozhodování jednotlivého křesťana

2.1. Předběžné poznámky

Na první pohled je nápadné, že CIC obsahuje oproti starému kodexu o 622 kánonů méně. Naznačuje se tím však také zmenšení počtu zákonných reglementací? Na tuto otázku nelze tak snadno odpovědět, neboť část zákonné matérie, která se dříve nacházela v kodexu, nyní upravují motu proprio, apoštolské konstituce nebo biskupské konference oprávněné k zákonodárství na základě vnitrocírkevní decentralizace.36 Z počtu kánonů obsažených v novém církevním zákoníku nelze dospět k závěru ohledně svobody rozhodování jednotlivého křesťana.37
Programově se o možné vlastní zodpovědnosti křesťana hovoří v Apoštolské konstituci "Sacrae disciplinae leges", jíž byl zákoník promulgován. Papež Jan Pavel II. v ní píše, že kodex "má v záměru navodit takový pořádek v životě společenství církve, který dá přednost lásce, milosti a charizmatům a současně usnadní jejich růst jak v životě společenství církve, tak jednotlivců, kteří k němu patří".38 V kodexu se opravdu výslovně zmiňuje zodpovědnost a svoboda věřících. V c. 212 § 1 se říká, že křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout, co duchovní pastýři prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.
Laikům je v c. 227 výslovně přiznáno právo na svobodu v oblasti světských záležitostí, jakou mají všichni občané.39

2.2 Svoboda v přijetí víry

To, že v záležitostech víry se uplatňuje "křesťanská poslušnost" (c. 212 § 1) CIC/1983), neznamená, že někdo může být nucen k víře. V c. 748 § 2 CIC/1983 se říká: Proti svému vlastnímu svědomí nesmí být lidé nikým nuceni k přijetí katolické víry". Již CIC/1917 zaručoval v c. 1351, že nikdo nesmí být nucen k přijetí katolické víry proti své vůli.40 Avšak proti starému CIC jsou v novém kodexu zřetelná dvě zlepšení, a sice v systematickém a v právně-teologickém ohledu.
Zatímco c. 1351 CIC/1917 byl obsažen v normativě o misii a tam platil jako jedno z ustanovení,41 v kodexu z r. 1983 se nalézá ustanovení o svobodném přijetí víry systematicky jako základní norma církevněprávní úpravy zvěstování.42
V c. 748 § 2 CIC/1983 je také zřetelný právně-teologický rozvoj nauky o svobodném přijetí víry, směřující k ochraně svědomí před jakýmkoli donucováním. Starý CIC ještě obsahoval v c. 1322 § 2 ještě zásadní povinnost člověka, usilovat o přijetí křesťanské víry a vyprošovat si přijetí do církve poznané jako pravé. V c. 748 § 1 CIC/1983 se však říká, že všichni lidé jsou povinni hledat pravdu o tom, co se týká Boha a jeho církve, a tuto poznanou pravdu mají na základě božského zákona právo a povinnost přijmout a zachovávat. Pro tento výrok nemůže být nový církevní zákoník podezírán ze snahy vhánět hledající lidi do katolické církve,43 nýbrž vykazuje smysl pro ekumenismus.44
CIC/1983 však již nezapracoval to, že podle deklarace o náboženské svobodě náleží uvedené právo na náboženskou svobodu i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu.45 Rovněž nebyl zohledněn ani H. Schmitzem navrhovaný dodatek o tom, "že nikdo nesmí být žádnou lidskou mocí, ani katolickou církví nucen zachovat svoji víru proti vlastnímu svědomí a před jinými ji veřejně vyznávat".46
Do rozporu se svobodným přijetím víry, které CIC každému žajišťuje, se tak dostává c. 868 § 2 CIC/1983. Ten dovoluje křtít v nebezpečí smrti dítě katolických a také nekatolických rodičů i proti jejich vůli.47
Toto ustanovení nyní platného kodexu prodělalo zajímavý vývoj. Má za sebou právně-teologický výškový let, který skončil tvrdým přistáním.
V CIC/1917 stanoví c. 750 § 1, že děti nevěřících smějí být pokřtěny v nebezpečí života proti vůli svých rodičů. Významné změny doznal tento paragraf v prvním návrhu práva svátostí z roku 1975. Podle něj smí být dítě katolických i nekatolických rodičů dovoleně pokřtěno v nebezpečí života pouze pokud tomu výslovně neodporuje vůle obou rodičů nebo jejich zákonných zástupců.48 Ve schématu z roku 1980 se pak znovu objevuje obrat "také proti vůli rodičů", avšak s omezením, že křest nesmí vzbudit nebezpečí nenávisti proti náboženství.49
Netrvalo to však dlouho a odkaz na případnou nenávist proti náboženství byl opět škrtnut. Zdůvodnění tvrdilo, že zlobná reakce na křest proti vůli rodičů je menším zlem.50
Do všeho přinesl ještě zmatek úvod k novému církevnímu zákoníku od W. Aymanse, ve kterém se říká: "Ke křtu je třeba podotknout, že norma, podle níž smí být dítě pokřtěno i proti vůli rodičů, se již neobjevuje. Je-li správné, že obecně má pro křest dětí klíčovou roli vůle rodičů, byla dotyčná změna kvůli věrohodnosti nutná".51 Tím, že norma o křtu dětí proti vůli rodičů však byla převzata obsahově beze změny z CIC/1917, zůstává Aymansovo přirozenoprávní zdůvodnění odpovídající změny pouhým postulátem. A. E. Hierold komentuje c. 868 § 2 CIC/1983 následovně: "Ve světle práva rodičů52 vzbuzuje toto ustanovení závažné pochybnosti a mělo by se proto aplikovat s krajní opatrností."53

2.3. Svobodný výkon víry

Požadovaná svoboda osvědčit víru vyplývá logicky z c. 748 CIC/1983, avšak nový kodex ji nevyjadřuje vlastní základní normou.54 Přesto se svoboda víry a rozhodování věřících zaručuje v jednotlivých kánonech.

2.3.1. Nárok CIC/1983 na platnost

Zatímco c. 12 CIC/1917 v zásadě považoval za adresáty církevních zákonů všechny pokřtěné, c. 11 CIC/1983 zužuje okruh své působnosti výlučně na ty, kteří byli v katolické církvi pokřtěni a do ní přijati. Nekatolickým křesťanům se tím přiznává právo žít svůj vlastní křesťanský život. Katolická strana si je již nepřebírá.55

2.3.2. "Formálně distancovaní"

| Církevní zákoník z roku 1983 hovoří na rozdíl od CIC/1917 o "vystoupení z církve". Stanoví, že křesťan může odpadnout od katolické církve "formálním úkonem" (srov. cc. 1086 § 1; 1117; 1124 CIC/1983). Podle kodexu platného do 27. listopadu 1983 byli ti, kdo se formálně distancovali od církve, ještě podrobeni kanonické formě uzavření manželství (c. 1099 § 1 CIC/1917). K. Mörsdorf k tomu poněkud dvojznačně poznamenává: "Kdo jednou patřil ke katolické církvi, nemá mít ze svého odpadu žádnou výhodu...".56 Naproti tomu podle CIC/1983 již nejsou ti, kdo z církve vystoupili, vázani na kanonickou formu uzavření manželství (c. 1117 CIC/1983).57
V souvislosti s vystoupením z církve je třeba ještě poukázat na následující. Církev považovala toho, kdo vystoupil, za odpadlíka, který si podle c. 2314 § 1 č. 1 CIC/1917 přivodil exkomunikaci58 za trestný čin.59 Proti tomuto trestnímu ustanovení se vznášely námitky. Vystoupení z církve nelze podle názoru K. Mörsdorfa "jednoznačně zařadit mezi formy trestných činů apostaze, hereze a schizmatu"60, protože může být způsobena nejrůznějšími pohnutkami.61 Návrhy k novému církevnímu zákoníku proto vycházely z toho, že rozpor s církevním porozuměním víře musí být zkoumán a stanoven, aby pak mohl být případně uložen trest exkomunikace.62
I když není možno vystoupení z církve trestněprávně zařadit, lze usuzovat z c. 1364 § 1 ve spojení s c. 751 CIC/198363, že vystoupení z církve způsobuje samočinně nastupující exkomunikaci, je-li přestupkem proti víře a zřeknutím se církve jako společenství věřících.64

2.3.3. Právo na vlastní spiritualitu

V současnosti platný zákoník latinské církve činí zadost požadavku K. Rahnera, aby církev v rámci náboženského života "bojovala proti zmasovění a úniku do pouze kolektivního náboženského života: k nesamostatnosti, útěku před osobní zodpovědností, očekávání církevních pokynů shora na nesprávném místě...".65 K základním právům všech věřících náleží právo "na vlastní způsob duchovního života" (c. 214 CIC/1983).66 Řeholníkům se například ukládá povinnost, aby při využívání hromadných sdělovacích prostředků sami rozhodli o tom, co je škodlivé jejich vlastnímu povolání (c. 666). Přísluší jim také náležitá svoboda v otázkách duchovního vedení (c. 630 § 1).

2.3.4. Svoboda rozhodování v otázce předepsaného každoročního přijímání

Podle c. 859 § 1 CIC/1917 byl každý rozumu užívající katolický křesťan povinen nejméně jedenkrát za rok, a sice v době velikonoční, přijmout eucharistii. Místnímu ordináři bylo přitom dovoleno prodloužit velikonoční dobu v rámci určitého časového rozmezí (c. 859 § 2 CIC/1917). Z rozumného důvodu mohl také zpovědník dovolit určité časové pozdržení velikonočího přijímání (c. 859 § 1 CIC/1917).
Nový CIC přejal povinnost každého věřícího připuštěného k přijímání, přistoupit ke svatému přijímání alespoň jednou za rok. Obecně se musí toto přikázání splnit ve velikonoční době (c. 920 § 2). Nový je však dodatek : "pokud je (=přikázání) ze spravedlivého důvodu nesplní v jinou dobu během roku. Touto klauzulí se ponechává jednotlivému věřícímu svoboda, zvolit si ze spravedlivého důvodu jiný časový bod pro roční přijetí svatého přijímání.
Liturgicky velmi pochybná67 možnost, aby místní ordinář s ohledem na povinnost ročního svatého přijímání prohlásil dobu mezi 4. nedělí po 68stn69í a slavností Nejsvětější Trojice za dobu velikonoční70 se tak může opustit71.

2.3.5. Změny v přikázání o postu a zdrženlivosti

Božské přikázání činit pokání (Mk 1,15) upravuje církevní autorita kajícím řádem. CIC/1983 v cc. 1249 – 1253 v podstatě přejímá novou úpravu pokání72 z apoštolské konstituce Pavla VI. "Paenitemini" ze 17. 2. 1966.73 V popředí již nestojí až k farizejství zavádějící centrální předpis o zdržení se určitých pokrmů. Zdrženlivost se sice vztahuje především na masité pokrmy, avšak biskupská konference může požadovat zdrženlivost také od jiných pokrmů (c. 1251 CIC/1983). Biskupská konference má pravomoc uložit dokonce jiné formy pokání, zejména skutky lásky a úkony zbožnosti (c. 1253 CIC/1983). Zachovávání církevně předepsaných kajících dnů představuje i nadále závažnou povinnost.74 Církev však již nestanoví, ve kterých jednotlivých případech vede nedodržování kajícího předpisu k těžkému hříchu nebo vině. Podle platného práva těžce porušuje církevní přikázání o postu a zdrženlivosti ten, kdo bez omluvitelného důvodu opomíjí kvantitativně nebo kvalitativně značnou část předepsané kající povinnosti.75 Tím se každému křesťanu katolíkovi přiznává svoboda a zodpovědnost pro vlastní pokání ve smyslu novozákonního metanoia.

2.3.6. Svobodná volba životního stavu

V c. 219 CIC/1983 se všem věřícím přiznává právo svobodně si zvolit životní stav bez jakéhokoli donucení.76 Toto ustanovení církevního práva je recepcí a formulací všeobecného lidského práva na svobodný rozvoj osobnosti.77 Právo na svobodnou volbu životního stavu, má-li se odlišovat od CIC/1917 též materiálně, musí v církvi znamenat něco více, než pouze to, že nikdo nesmí být nucen uzavřít manželství, přijmout svátostné svěcení nebo vstoupit do institutu zasvěceného života či do společnosti apoštolského života.

2.3.7. Zrušení cenzury knih

Do doby pokoncilního zákonodárství spadá zrušení cenzury knih. Od 15. 11. 196678, kdy byl vydán dekret kongregace pro nauku víry, rušící zákazy knih v c. 1399 CIC/191779 a tresty s nimi spojené (srov. c. 2318 CIC/1917), může každý věřící zapisovat knihy pouze na svůj osobní index. Zákaz knih zůstává totiž jako morální povinnost, od níž nemůže osvobodit žádná lidská autorita.80
Zrušení zákazů knih směřuje k tomu, aby se jednotlivci – členu církve přiznala větší svoboda pro zodpovědné rozhodování.81
Nicméně zůstává právem a povinností pastýřů církve dozírat na to, aby tištěným slovem nebo používáním hromadných sdělovacích prostředků nebyla poškozována víra ani mravy křesťanů (c. 823 CIC/1983). Biskupové mohou posuzovat spisy vydávané věřícími jejich diecéze, pokud se týkají víry nebo mravů a v nutných případech mají povinnost a právo je odmítnout (tamtéž). Podle c. 831 § 1 CIC/1983 nesmí křesťané katolíci psát do novin, časopisů a jiných periodik, které obvykle zjevně napadají katolické náboženství nebo dobré mravy, pokud k tomu nemají spravedlivý a rozumný důvod.

2.3.8. Změny v otázce smíšených manželství

Rozdílnost vyznání manželů nepatří již podle nového zákoníku mezi manželské překážky.82 Přísný zákaz CIC/1917 uzavření manželství dvou pokřtěných, z nichž jeden je katolík a druhý náleží k heretickému nebo schizmatickému náboženskému společenství (c. 1060 CIC/1917), zrušil papež Pavel VI. v motu proprio "Matrimonia mixta" z 31. 3. 1970.83 K uzavření manželství se vyžadoval již pouze dispenz místního ordináře od překážky odlišného vyznání. Podle c. 1124 CIC/1983 se již nevyžaduje formální dispenz. Přece však zůstává dovolení pro uzavření smíšeného manželství vyhrazeno příslušné autoritě.84
Náš pohled na interkonfesní manželství musí být doplněn poukazem na ustanovení o křtu a výchově dětí. Podle MP "Matrimonia mixta" měla katolická manželská strana závažnou povinnost dát upřímný slib, že učiní vše pro to, aby její děti byly pokřtěny a vychovávány v katolické církvi.85 Toto ustanovení bylo převzato do c. 1125 č. 1 CIC/1983.86
V motu proprio "Matrimonia mixta" byla také abrogována trestní sankce stanovená v c. 2319 § 1 č. 3 a 4, podle níž se katolíci, kteří dají své děti křtít a vychovávat mimo katolickou církev, dopuštějí trestného činu a podléhají exkomunikaci87. Se zřetelem na základní myšlenku nové úpravy smíšených manželství, směřující k úctě k základnímu právu na manželství a rodinu a ke svobodnému rozhodnutí víry a svědomí88 je nepochopitelné, jak mohlo být do CIC/1983 zařazeno ustanovení c. 1366. Podle něj budou rodiče nebo zákonní zástupci, kteří dají své děti pokřtít nebo vychovat v nekatolickém náboženství, potrestáni nápravným nebo jiným spravedlivým trestem. Na rozdíl od trestněprávního ustanovení CIC/1917 se zde již nejedná o samočinný trest, nýbrž o trest, který je třeba stanovit, neboť se vyžaduje přinejmenším posouzení konkrétní situace místním biskupem.89 Zbývá však prozkoumat, jak dalece se tato trestněprávní úprava vůbec vztahuje na smíšená manželstv,90 která na rozdíl od dřívějška nemusí dávat žádné právní záruky pro katolickou výchovu dětí.91
V církevněprávním systému utvářeném zásadami ekumenismu a svobody rozhodování jednotlivce je toto ustanovení cizorodým tělesem.92

2.3. 9. Tolerování pohřbu žehem

Již v době, kdy probíhal II. vatikánský koncil, byl instrukcí Svatého oficia zmírněn zákaz pohřbu žehem, uvedený v c. 1203 § 1 CIC/1917.93 Církevní pohřeb zpopelněných byl povolen v případech, kdy se spálení těla neděje z důvodů popírání dogmat, sektářství nebo nenávisti vůči Katolické církvi. Omezení kladená takovému pohřbu byla odstraněna novým "Ordo Exsequiarum" z 15. 8. 1969.94 Ze slavení pohřbů má však být i nadále zřetelné, že církev dává přednost pohřbu do země před žehem.95 Proto i c. 1176 § 3 CIC/1983 doporučuje zachovat "zbožný zvyk" pohřbívání těl zemřelých do země.96 Nový CIC v zásadě nezakazuje pohřeb žehem. Je zapovězen pouze tehdy, koná-li se z důvodů odporujících křesťanské víře (c. 1184 § 1 č. 2 CIC/1983). "Touto novou úpravou se nejen zmírnila církevní disciplína, nýbrž přiměřeně se respektuje také svobodné rozhodnutí věřícího o svém vlastním pohřbu".97

2.3.10. Svobodná volba školy

Oproti CIC/1917, který zakazoval navštěvování nekatolických škol (c. 1374 CIC/1917) se v novém zákoníku z roku 1983 přiznává rodičům právo svobodně zvolit dětem školu (c. 797 CIC/1983). Rodičům se navrhuje svěřit děti školám, v nichž je zajištěna katolická výchova. V opačném případě se mají postarat o to, aby se náležitá katolická výchova dála mimo školu (c. 798 CIC/1983).

2.3.11. Důsledky členství v zednářské lóži

Členství v zednářské lóži již podle c. 1374 CIC/1983 nevede k exkomunikaci ipso facto jako podle c. 2335 CIC/191798. CIC/1983 stanoví, že ten, kdo se stane členem sdružení, které brojí proti církvi, bude potrestán spravedlivým trestem. Sdružení tohoto druhu však nejsou vyjmenována99, přestože CIC/1983 nezmiňuje žádné trestní sankce ve věci členství v zednářské lóži, zůstává v platnosti morální zákaz Německé biskupské konference z 12.5. 1980100 ohledně vstupu do lóže.101
Posouzení svobodného zednářství Německou biskupskou konferencí bylo potvrzeno a zostřeno prohlášením Kongregace pro nauku víry z 26.11. 1983102, vydaného kvůli chybějícím údajům o svobodném zednářství. Prohlášení Kongregace znovu opakuje negativní soud církve proti svobodozednářským sdružením a zakazuje příslušnost k lóži. Katoličtí křesťané náležející ke svobodnému zednářství se nacházejí ve stavu těžkého hříchu a nemohou přistupovat ke svatému přijímání.103 Prohlášení Kongregace jde v této otázce dále než CIC/1983, který trestá interdiktem pouze ty, kdo proticírkevní sdružení vedou nebo řídí (c. 1374). Zbývá jen očekávat, jak se projeví toto římské odmítnutí "snahy o nový modus vivendi mezi církví a svobodným zednářstvím".104

2.4. Hodnocení výsledků

Nový CIC může vyvolat smíšené pocity svých čtenářů. Na mnoha místech uskutečňuje koncilní ideu svobody a zodpovědnosti jednotlivého věřícího, na jiných místech se jí naopak vzdává a znovu se zde objevují dávno překonané relikty starého kodexu.
I když církevní zákoník respektuje a chrání svobodu rozhodování i osobní zodpovědnost jednotlivého křesťana,105 nepodařilo se v něm koncipovat pojem duchovní svobody jako opačný pól k "potestas sacra"106a vzdát se např. uložení povinnosti věřícímu vyžádat si dispenz od povinnosti zachovávat sváteční den (srov. c. 1245 CIC/1983).107
Bylo by také možno uvážit, zda by duchovní a ekleziální nutnost každoročního přijímání108 a zpovědi109 neměla smysl spíše ve formě doporučení místo předpisu ukládajícího povinnost, jež však nemá žádné právní účinky (cc. 920 § 1; 989 CIC/1983).
Souhrnně lze říci, že současný Codex Iuris Canonici nevychází ve všem vstříc naléhavé žádosti papeže Pavla VI., aby byl náboženský život ovládán menším počtem zákonných reglementací a církevní zákoník dal jednotlivému věřícímu větší prostor k vědomě odpovědnému jednání. Bude záležet na dalším právním vývoji v církvi, zda bude stále zřetelněji ukazovat, "že nesloužíme žádnému účetnímu, nýbrž nekonečně moudrému a velkorysému Bohu".110

Přeložil Stanislav Přibyl

Resumé

Tento příspěvek, přeložený s laskavým svolením autora, byl původně uveřejněn v časopise Theologisch – praktische Quartalschrift (1. sešit ročníku 1985). Článek chce ukázat, jak se uplatňuje v novém CIC/1983 pohled zákonodárce na svobodné rozhodování jednotlivého katolického křesťana, a to na pozadí staršího pojetí, kodifikovaného předešlým církevním zákoníkem (CIC/1917). Jako významný příspěvek přechodu k novému porozumění svobodě a zodpovědnosti křesťana autor vysoce hodnotí pokoncilní zákonodárství Pavla VI. Nejobsáhlejší pasáže jsou věnovány tematickému rozboru právní úpravy jednotlivých oblastí církevního života, ve kterých se svobodné rozhodnutí podle CIC/1983 uplatňuje: přijetí a praktikování víry, spiritualita, přistupování k Eucharistii, postní předpisy, volba životního stavu, smíšená manželství a mnoho dalších. Ocenění pozitiv i případná kritika nedostatků nového kodexu podléhají přísnému metodologickému záměru autora a jsou vždy argumentačně podložené.

Zusammenfassung

Entscheidungsfreiheit im neuen Kirchenrecht

Dieser mit freundlichen Genehmigung des Autors übersetzter Beitrag wurde ursprünglich in der Zeitschrift "Theologisch – praktische Quartalschrift" (1. Heft des Jahrgangs 1985) veröffentlicht. Der Artikel hat die Absicht zu zeigen, wie die Ansicht des Gesetzgebers auf die freie Entscheidung eines einzelnen katholischen Christen im neuen CIC/1983 zur Geltung kommt und zwar im Hintergrund der älteren, vom bisherigen kirchlichen Gesetzbuch (CIC/1917) kodifizierten Auffassung. Der Autor schätzt sehr hoch die nachkonziliare Gesetzgebung des Paul VI. als einen erheblichen Beitrag zur neuen Verständnis der Freiheit und der Verantwortung des Christen. Die umfangreichsten Partien werden der thematischen Analyse der rechtlichen Regelung der einzelnen Bereiche des kirchlichen Lebens gewidmet, in denen die Entscheidungsfreiheit nach dem CIC/1983 zur Geltung kommt: Annahme und Ausübung des Glaubens, Spiritualität, Kommunionempfang, Fastengebote, Wahl des Lebensstands, Mischehen und viele andere. Die Bewertung der Vorteile und eventuelle Kritik an den Mangeln des nueun Kodexes sind der strengen methodologischen Absicht des Autors unterworfen und haben jeweils eine argumentative Unterlage.

Riassunto

Libertá della decisione nel nuovo diritto canonico

Questo contributo, tradotto con un gentile permesso dell´autore é stato pubblicato per la prima volta nella rivista Theologisch – praktische Quartalschrift (1. fascicolo dell´anno 1985). L´intenzione dell´autore é quella di dimostrare come si fa valere lo sguardo del legislatoredel CIC/1983 alla decisione libera del singolo cristiano cattolico sullo sfondo della concezione precedente, codificata dal CIC/1917. L´autore esprime un´alta stima per la legislazione postconciliare di Paolo VI. che ha contribuito ad una nuova comprensione della libertá e della responsabilitá del cristiano. La parte piú estesa é dedicata a un´analisi tematica del regolamento giuridico dei singoli ambiti della vita ecclesiale in cui si fa valere la libertá della decisione secondo il CIC/1983: la ricezione e la pratica della fede, la spiritualitá, l´accostamento alla comunione, le prescrizioni di digiuno, la scelta di uno stato di vita, i matrimoni misti e tanti altri temi. L´apprezzamento dei valori positivi ed eventuali critiche delle imperfezioni del nuovo codice sono soggetti a un disegno metodologico rigoroso dell´autore e sono sempre fondati attraverso un´argomentazione.
1 Kriticky o tom viz H. Barrois, Die Personalität des Menschen in der Bewertung der neueren kirchlichen Ehegerichtsbarkeit, Freiburg – Basel – Wien 1978, 59-77
2Srov. J. G. Ziegler, Vom Gesetz zum Gewissen, Freiburg – Basel – Wien 1968,s. 237.
3J. Klein,Von der Tragweite des kanonischen Rechts: Skandalon um das Wesen des Katholizismus, Tübingen 1958,s. 115-180, 123.
4Tamtéž, s. 131
5F. Elsener, Der Codex Iuris Canonici im Rahmen der europäischen Kodifikationsgeschichte: A Müller/F. Elsener/P. Huizing, Vom Kirchenrecht zur Kirchenordnung? Einsiedeln 1968, s. 27-53, 51
6 A. Adam, Die Tugend der Freiheit, Nürnberg 1947, 76; srov. též J. Wittig, Die Erlösten: ThQ 19 (1921/22) 1-26
7Srov. J. Ratzinger, Das neue Volk Gottes. Entwürfe zur Ekklesiologie, Düsseldorf 1970, s. 265, pozn. 20.
8Týž, Freimut und Gehorsam: Wort und Wahrheit 17 (1962), s. 409-421, 420.
9Tamtéž
10 Y. Congar, Der Heilige Geist, Freiburg – Basel – Wien 1982, s. 169
11H. Heinemann poukazuje na to, že již v CIC/1917 se připouštěla svoboda rozhodování (H. Heinemann, Menschenrechte? Eine Anfrage an das Kirchenrecht: ÖAKR 25 /1974/, s. 238-255).
12 E. Iserloh, Die Religionsfreiheit nach dem II. Vatikanischen Konzil in historischer und theologischer Sicht: Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche 3, Münster 196, s. 13-33, 18-20.
13D. Ritschl, Liberalismus: Ökumene-Lexikon, Frankfurt 1983, s. 752 a násl.
14 Srov. U. Mosiek, Verfassungsrecht der Lateinischen Kirche I, Freiburg 1975, s. 45-51; N. Timpe, Das kanonistische Kirchenbild vom Codex Iuris Canonici bis zum Beginn des Vaticanum Secundum, Leipzig 1978, s. 34.
15Srov. LG 9-17.
16LG 32, 3: "Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla" (srov. LG 10,2).
17R. Puza, Die diakonische Funktion des Kirchenrechts – Gewandeltes Rechtsverständnis im neuen CIC?: AfkKR 151 (1982), s. 130 – 139, 138; srov. H. Müller, Die gemeinsame Berufung der Christen und besondere Berufungen in der Kirche: ThPQ 128 (1980), s. 358 – 367.
18Srov. LG 12; 14,2.
19B. Häring, Frei in Christus I, Freiburg – Basel – Wien 1982, s. 95 a násl.
20Srov. E.-W. Böckenförde, Einleitung zur Textausgabe der "Erklärung über die Religionsfreiheit": H. Lutz (vyd.), Zur Geschichte der Toleranz und Religionsfreiheit, Darmstadt 1977, s. 401 – 421, 416 a násl; srov. E Iserloh, Die Religionsfreiheit nach dem II. Vatikanischen Konzil, A.A.O. 13.
21DH 2,1. – K vnitrocírkevní relevanci deklarace o náboženské svobodě viz J: Brinkmann, Toleranz in der Kirche. Eine moraltheologische Untersuchung über institutionelle Aspekte innerkirchlicher Toleranz, Paderborn 1980, zvláště s. 7-65.
22DH 2,1.
23DH 3,1
24DH 8,2.
25E. Schrofner, Christentum und Menschenwürde. Religionsfreiheit als dogmatisches Problem; E: Klinger/K. Wittstadt (vyd.), Glaube im Prozeß. Christsein nach dem II. Vatikanum (sborník pro K. Rahnera), Freiburg – Basel – Wien 1984, s. 741-756, 755; srov. H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, Trier 1979, s. 31.
26 É.-J. de Smedt, Die pastoralen Konsequenzen der Erklärung: J. Hamer/Y. Congar (vyd.), Die Konzilserklärung über die Religionsfreiheit, Paderborn 1967, s. 237-259, 242.
27 Communicationes I (1969),s 77-85.
28 "Ne igitur normae canonicae officia imponant, ubi instructiones, exhortationes, suasiones aliaque subsidia, quibus communio inter fideles foveatur, ad finem Ecclesiae facilius obtinendum sufficientia appareant;..."(tamtéž, s. 79 a násl.)
29 Pavel VI., Projev z 19. 2. 1977: AAS 69 (1977) 208-212, 211 a násl.: Ius enim non est impedimentum, sed adminiculum pastorale;..." (německý překlad projevu Osservatore Romano (německé vydání z 18. 3. 1977), str. 4 a násl.; srov. také R. Puza, Die diakonische Funktion des Kirchenrechts – Gewandeltes Rechtsverständnis im neuen CIC?
30Srov. A. Abelli, Kirchenrecht im Geist des Konzils?: HerKorr 32 (1978), s. 617-623, 619-622.
31 H. Schmitz, Reform des kirchlichen Gesetzbuches. Codex Iuris Canonici 1963 – 1978, Trier 1979, s. 19.
32Srov. tamtéž
33 Pavel VI., Projev při generální audienci 25. června 1973: Osservatore Romano (německé vydání z 3. 8. 1973), s.1 a násl. "Musíme učinit všechno pro to, abychom zachovali křesťanské víře smysl pro svobodu a radost, která je jí vlastní. Nesmíme ji přetěžovat obtížnými a nadbytečnými zákony" ( s. 2).
34Pavel VI. Projev před Posvátnou římskou rotou z 4. 2. 1977: AAS 69 (1977), s. 147-153; německý překlad: Osservatore Romano (německé vydání z 11. 3. 1977), str. 4 a násl.: "Konečně nalezne své místo v kodexu ochrana spravedlnosti, protože právní život...ponechává jednotlivým věřícím jejich svobodnou zodpovědnost, která je nutná k budování Těla Kristova..."(č.19). "Cílem všeho zákonodárství musí být pomoc duchovnímu životu věřících, který se musí uskutečňovat spíše z vnitřního závazku svědomí a zodpovědnosti, než z donucování příkazy" (č.20); Týž, projev z 19. 2. 1977, č.16: Nejvznešenější úlohou církevního práva "je nepotlačovat, neomezovat nebo něco napadat, nýbrž má podněcovat, podporovat, ochraňovat a umožňovat prostor pravé svobody".
35 H. Müller, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?: AfkKR 150 (1981), s. 454-476, 469; srov. týž, Theologisch-kanonische Grundlagen der Grundrechte der Christen in der Kirche. Diskussion. Erster Beitrag: Die Grundrechte des Christen : Die Grundrechte des Christen in Kirche und Gesellschaft: Akta IV. mezinárodního kongresu pro církevní právo, vyd. E. Corecco/N. Herzog/A. Scola, Fribourg – Freiburg – Milano 1981, s. 97-101, 100.
36 A. Scheuermann, Zur Einführung in den CIC 1983: Ordenkorr. 24 (1983) s. 391-403, 394.
37Nicméně zůstává nadále v platnosti konstatování A. Hollerbacha, že církevní právo jako právo ustupuje do pozadí (A. Hollerbach, Neuere Entwicklungen des katholischen Kirchenrechts, Karlsruhe 1974, 33).
38Apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges" z 25. 1. 1983 , cit. podle: Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha 1994, VI-XXIII, XV.
39"To platí samozřejmě také pro kleriky" (M. Kaiser, Die Laien, HdbKathKR, s. 184-189, 188).
40 "Tato norma je v zásadě samozřejmá a byla by proto nadbytečná; formuluje však výslovně vůli církve chránit osobní svobodu" (H. Schmitz, Die Gesetzessystematik des CIC, München 1963, 322). O důležitosti této normy svědčí její citace v deklaraci o náboženské svobodě (DH 10, pozn. 9).
41H. Müller, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?, s. 462. "Protože (norma v c. 1351) má význam nejen pro kapitolu III "De sacris missionibus", nýbrž pro veškeré zvěstování Božího slova, měla by být správněji zařazena k úvodním normám tohoto titulu ve spojení s c. 1322" (H. Schmitz, Die Gesetzessystematik des CIC, s. 322; srov. P. Krämer, Religionsfreiheit in der Kirche. Das Recht auf religiöse Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung, Trier 1981, s. 15 a násl.).
42Srov. G. Luf, Glaubensfreiheit und Glaubesbekenntnis: HdbKathKR, s. 561-567, 565.
43 Srov. J. Klein, Grundlegung und Grenzen des kanonischen Rechts. Týž: Skandalon um das Wesen des Katholizismus, s. 88 – 114, 105.
44K ekumenickým perspektivám nového církevního zákoníku viz H. Müller, Der ökumenische Auftrag: HdbKathKR, s. 553 – 561, 558 – 561.
45 DH 2,2.
46H. Schmitz, Glaubens- und Bekenntnispflicht: GrNKirchR, s. 438 – 440, 439; srov. J. Brinkmann, Toleranz in der Kirche, na uvedeném místě, s. 53.
47 Za tímto ustanovením stojí teologické pojetí, že křest je jedinou cestou ke spáse (srov. c. 849 CIC/1983)
. 48 Schema documenti pontificii quo disciplina canonica de Sacramentis recognoscitur, Typ. Pol. Vat. 1975, c. 16 § 2.
49Schema Codici Iuris Canonici, Libreria Editrice Vaticana 1980, c. 822 § 2.
50Relatio, Typ. Pol. Vat. 1981, s. 201.
51W. Aymans, Einführung in das neue Gesetzbuch der lateinischen Kirche, vydal sekretariát Německé biskupské konference, Bonn 1983, s. 25.
52Srov. c. 1113 CIC/1917; DH 5; c. 226 § 2 CIC/1983.
53A. E. Hierold, Taufe und Firmung: HdbKathKR, s. 659 – 675, 668.
54Srov. G. Luf, Glaubensfreiheit und Glaubensbekenntnis, s. 566.
55P. Krämer, Religionsfreiheit in der Kirche, s. 30.
56 K. Mörsdorf, Kirchenrecht II, München – Paderborn – Wien 1967, s. 254.
57"Také zde se vyjadřuje tendence omezit okruh působnosti církevních právních předpisů" (P. Krämer, Die Zugehörigkeit zur Kirche: HdbKathKR, s. 162-171, 169).
58Srov. K. Mörsdorf, Kirchenrecht I, München – Paderborn – Wien 1964, s. 184.
59Týž, Kirchenrecht III, München – Paderborn – Wien 1979, s. 425.
60Tamtéž, s. 424.
61Tamtéž.
62Communicationes IX (1977), s. 305; srov. P. Krämer, Was bringt die Reform des Kirchenrechts?: StdZ 199 (1981), s. 651-659, 655 a násl.; týž, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?: StdZ 201 (1983), s. 316-326, 321; H. Schwendenwein, Das neue Kirchenrecht, Graz – Wien – Köln 1983, s. 357 a násl.
63 Srov. N. Ruf, Das Recht der katholischen Kirche, Freiburg – Basel – Wien 1983, s. 357 a násl. 64 P. Krämer, Die Zugehörigkeit zur Kirche, na uvedeném místě, s. 169; P. Gradauer, Der Kirchenaustritt und seine Folgen: ThPQ 132 (1984), s. 64-75, 66. 65 K. Rahner, Schriften zur Theologie II, Einsiedeln – Zürich – Köln 1961, s. 113. Srov. J. Ratzinger, Freiheit und Bindung in der Kirche: Akten des IV. Internationalen Kongresses für Kirchenrecht, s. 37-52, 51: "Pod společnou normou víry se musí dát větší prostor rozmanitosti duchovních pojetí a životních forem." 66Srov. LG 12,2; Schéma-LEF c. 14; viz též P. Hinder, Grundrechte in der Kirche, Fribourg 1977, s. 231 a násl. 67Srov. A. Adam, Das Kirchenjahr mitfeiern, Freiburg – Basel – Wien 1979, s. 75–81; H. Auf der Maur, Feiern im Rhytmus der Zeit I: Handbuch der Liturgiewissenschaft, díl V, vyd. H. B. Meyer aj., Regensburg 1983, s. 138. 68 69V německých diecézích bylo dokonce běžné, zahajovat velikonoční dobu již popeleční středou nebo první nedělí postní (J. Miller, Österliche Zeit: LThK VII, s. 1277). 70 C. 859 § 2 CIC/1917. 71 Jinak N. Ruf, který udává popeleční středu jako začátek velikonoční doby (N. Ruf, Das Recht der katholischen Kirche, s. 221). 72R. Sebott, Geheiligte Zeiten: HdbKathKR, s. 654-659, 657. 73Ap. konst. "Paenitemini" AAS 58 (1966) 177 – 198; NKD 2, 6 – 47. 74 Responsum Koncilové kongregace z 24. 2. 1967: AAS 59 (1967), s. 229. 75 Ap. konst. "Paenitemini" II § 2; srov. B. Häring, Frei in Christus I, s. 399 a násl. 76 Srov. Schéma-LEF c. 19. 77 M. Kaiser, Die rechtliche Grundstellung der Christgläubigen: HdbKathKR, s. 171 – 184, 178. Ke všeobecnému lidskému právu na svobodný rozvoj osobnosti viz T. Maunz/R. Zippelius, Deutsches Staatsrecht, München 1982, 171 – 174. 78 AAS 58 (1966), s.1186; srov. k tomu G. May, Die Aufhebung der kirchlichen Bücherverbote: Ecclesia et ius (Antologie pro A. Scheuermanna), vyd. K. Siepen/ J. Weitzel/ P. Wirth, München – Paderborn – Wien 1968, s. 547 – 571, 564 – 567. 79Srov. např. A. Sleumer, Index Romanus, Osnabrück 1951. 80 K. Mörsdorf, Kirchenrecht II, s. 438; H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 25. 81 R. Sebott píše o kánonech 822 – 832 CIC/1983: "Z těchto vývodů nového CIC je cítit směr k odprávničtění, spojený s apelem na větší zodpovědnost jednotlivce" (R. Sebott, Das neue kirchliche Gesetzbuch: HerKorr 37 /1983/ s. 128 – 134, 130). 82 P. Krämer, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?, s. 323; J. Prader, Das kirchliche Eherecht, Bozen – Würzburg – Innsbruck – Wien 1983, s. 133; srov též H. Zapp, Kanonisches Eherecht, Freiburg 1983, s. 209 – 213. 83MP "Matrimonia mixta": AAS 62 (1970), s. 257 – 263; NKD 28, s. 118 – 133. 84 H. Heinemann se přesto domnívá, že se v případě zákazu konfesně smíšeného manželství jedná také o zabraňující manželskou překážku (H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe: HdbKathKR, s. 796 – 808, 799; srov. také M. Kaiser, Neues im neuen Gesetzbuch der Kirche: StdZ 202 /1984/, s. 262 – 276, 275). 85MP "Matrimonia mixta" č. 4. 86H. Zapp, Kanonisches Eherecht, s. 214 a násl. 87 MP "Matrimonia mixta", č. 15. 88H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 27; H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe, s. 807. 89 H. Heinemann, Die konfessionsverschiedene Ehe, s. 806. 90Srov. tamtéž. 91P. Krämer, Was brachte die Reform des Kirchenrechts?, s. 226, pozn. 21. 92H. Müller, Geist und Gesetz. Das neue Gesetzbuch für die Kirche; Südwestfunk. Glauben heute – ze 22. 5. 1983 (rukopis), str. 9; týž, Ein neues Gesetzbuch für die Kirche. Erwartung und Wirklichkeit: Pastoralblatt 35 (1983), s. 354 – 360, 358. 93Instructio de cadaverum crematione z 5. 7. 1963: AAS 56 (1964), s. 822 a násl. 94Ordo Exsequiarum, Typ. Pol. Vat. 1969, Normae generales, č. 15. 95Tamtéž. 96 "V pohřbu do země vidí církev největší podobnost s pohřbem Páně" (H. J. F. Reinhardt, Das kirchliche Begräbnis: HdbKathKR, s. 840 – 844, 840). 97 H. Schmitz, Tendenzen nachkonziliarer Gesetzgebung, s. 31. 98 "Nomen dantes sectae massonicae aliisve eiusdem generis associationibus quae contra Ecclesiam vel legitimas civiles potestates machinantur, contrahunt ipso facto excomunicationem Sedi Apostolicae simpliciter reservatam" (c. 2335 CIC/1917). 99Biskup J. Stimpfle vidí u svobodozednářských spolků naplnění skutkové podstaty machinací proti církvi. Když katolík vstupuje do takového spolku, je podle jeho názoru třeba aplikovat cc. 1364 a 1374 CIC/1983 (J. Stimpfle, Freimaurerei und katholische Kirche. Nach Veröffentlichung des neuen Kirchenrechts: IKZ Communio 13 /1984/, 166 – 174, 173). 100Prohlášení Německé biskupské konference z 12. 5. 1980 k otázce členství katolíků ve svobodném zednářství: AfkKR 149 (1980), s. 164 – 174. 101 R. Sebott, Der Kirchenbann gegen die Freimaurerei ist aufgehoben: StdZ 201 (1983), s. 411 – 421, 416. 102Prohlášení Kongregace pro nauku víry ke svobodnému zednářství z 26. 11. 1983: Osservatore Romano (něm. vyd. z 2. 12. 1983), s. 3. 103 Tamtéž – Tvrzení, že katolík, který je členem zednářské lóže, se nachází ve stavu těžkého hříchu, není po morálně-teologické stráncke zcela neproblematické. K podmínkám pro těžký hřích viz J. Mausbach/G. Ermecke, Katholische Moraltheologie I, Münster 1954, s. 339 – 343. 104 Freimaurerschelte: HerKorr 38 (1984), s. 4 a násl. 105 H. Müller, Theologisch-kanonische Grundlagen der Grundrechte der Christen, s. 100; týž, Geist und Gesetz, s. 8; týž, Ein neues Gesetzbuch für die Kirche, s. 357. 106 H. Schmitz, Der Codex Iuris Canonici von 1983: HdbKathKR, 33 – 57, 47. K pojmu duchovní svobody viz W. Aymans, Kirchliche Grundrechte und Menschenrechte: AfkKR 149 (1980), s. 389 – 409, 403 – 406; týž, "Munus" und "Sacra potestas": Akten des IV. Internationalen Kongresses für Kirchenrecht, s. 185 – 202, 196 – 199. 107 H. Müller, Das Sonntagsgebot – Anachronismus oder heilsamer Appell?: ThPQ 122 (1974), s. 150 – 163, 162; týž, Freiheit in der kirchlichen Rechtsordnung?, s. 470, pozn. 106. 108Srov. cc. 897 a násl. CIC/1983. 109Srov. c. 959 CIC/1983. 110 L. Örsy, In der Spannung zwischen Gestz und Leben: Orientierung 47 (1983), s. 158 – 161. 161.