Sbírka boloňského kamalduliána a mistra práva na tamější klášterní škole Graciána, nazvaná "Concordia discordantium canonum" (zkráceně "Decretum Gratiani") a sestavená kol roku 1140, je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších právních památek středověku. Existuje o ní přebohatá literatura a není cílem tohoto článku přidávat k ní další. Všechny učebnice právních dějin zabývající se onou dobou o ní pojednávají. Každý právník i každý teolog se o ní učí. Protože však Dekret není ani odborné právnické a teologické veřejnosti snadno dostupný (sám Corpus Iuris Canonici, jehož je Graciánův Dekret součástí, v Čechách (pokud vím) nevyšel, natož aby byl přeložen do češtiny), nebudu daleko od pravdy, odhadnu-li, že i většina těch, kteří se honosí titulem "doktor obojího práva", Dekret nikdy v ruce nedržela a učila se právě jen o n ě m, nikoli však z n ě j. A tak představy o tom, co vlastně Gracián sepsal, bývají dosti mlhavé.

Následující text chce tuto mlhu poněkud rozptýlit. Činí tak překladem tzv. "Zkráceného Dekretu" (Decretum abbreviatum), který ve vydáních Korpusu kanonického práva bývá předřazen vlastnímu textu Graciánova Dekretu (autor této zkratky není uváděn). Graciánova sbírka totiž, ač systematicky uspořádaná, je už pro svůj úctyhodný rozsah málo přehledná. A tak byla již brzy po svém vzniku opatřována různými rejstříky, nadpisy, indexy, obsahy (i metrickými!) atd. - i následující abreviací. Je ovšem třeba upozornit, že stručnost je zde na újmu přesnosti; v jednom či dvou řádcích ostatně dost dobře ani nelze zachytit obsah toho, o čem uvnitř jednotlivé distinkce či kauzy pojednává někdy i celá řada kánonů. To se týká i heslovitých odpovědí (solutiones) na otázky (quaestiones) v druhé části Dekretu. Mimo to se zdá, že autor si s precizností svého sumáře nedělal příliš hluboké vrásky. To vše při překladu působilo nejednu potíž. Protože však i tento "Zkrácený Dekret" je dnes již právní památkou sui generis, držel jsem se při překladu jeho textu i v případech, kdy jsem musel usuzovat na přílišnou interpretační volnost autora. Slova v závorce, tu a tam uváděná pro lepší pochopení textu, pocházejí od překladatele.

Pro překlad jsem (namátkou) použil: Corpus Iuris Canonici emendatum et notis illustratum, Gregorii XIII. Pontif. Max. jussu editum, indicibus variis novisque et appendice Pauli Lancellotti Perusini adauctum..., Basilej 1682. Za laskavé přehlédnutí překladu děkuji podpřevorovi strahovského kláštera Zdeňku Tadeáši Řehákovi, O.Praem.

Kniha Dekretu je rozdělena na tři části, z níž první obsahuje distinkce, druhá právní případy a třetí pojednává o zasvěceních. PRVNÍ ČÁST se dělí na sto jednu distinkci.

PRVNÍ distinkce pojednává o právu přirozeném a lidském, vymezujíc přirozeně samo právo a jeho druhy a rozlišujíc mezi právem psaným a nepsaným.

Druhá o právu kviritském čili římském, vymezujíc jeho druhy.

Třetí rozlišuje různá označení kanonického práva a stručně je vykládá.

Čtvrtá, k čemu slouží zákony a co nařizují posvátné kánony.

Pátá, kterak je přirozené právo nezměnitelné a že bez újmy trvá to, co je v něm obsaženo.

Šestá, zda se noční nečisté sny počítají za hřích; a ke konci se pokračuje o vznešenosti přirozeného zákona.

Sedmá uvádí zákonodárce, ukazujíc, jak započalo právo.

Osmá stanoví rozdíl mezi právem přirozeným a obyčejovým.

Devátá za pomoci autorit a příkladů dokazuje, že lidské zákony musejí ustoupit přirozenému právu.

Desátá ukazuje, že zákony vladařů podléhají kánonům.

Jedenáctá říká, že obyčej má ustoupit schváleným zákonům.

Dvanáctá praví, že má být zachován chvályhodný obyčej, který neodporuje ani posvátným kánonům ani pravdě ani dobrým mravům.

Třináctá žádá, aby se nepřipouštěla dispenz odporující přirozenému zákonu, leda aby se vyhnulo většímu zlu.

Čtrnáctá, že nikdo nemá spáchat menší hřích, aby se mohl vyhnout jinému většímu.

Patnáctá pojednává o době, kdy byly přijaty posvátné kánony, sepsány knihy (svatých Otců) a konány sněmy; a která díla lze připustit.

Šestnáctá stanoví, že mají být uznávány Kánony apoštolů; pak uvádí, v jaké době a za kterého papeže či císaře byly konány jednotlivé sněmy.

Sedmnáctá říká, že bez papeže lze konat (poradní) shromáždění, ne však sněmy.

Osmnáctá ukazuje, že partikulární sněmy nemohou stanovit obecné právo; proto se v té souvisloti uvádí, k čemu jsou užitečné, kolikrát do roka, v jaké době a pod čí autoritou se mají konat a že metropolita nemá nic požadovat od biskupů, kteří se shromáždili na sněmu. Dodává o trestu pro biskupa, který se nedostavil, ač byl na synod povolán.

Devatenáctá, pojednávajíc o účinnosti dekretálů, říká, že je třeba svědomitě plnit církevní přikázání.

Dvacátá říká, že při rozhodování věcí se má brát zřetel na posvátné kánony, ale při výkladu Písma na svaté učitele.

Dvacátá první pojednává o různých svěceních a stupních duchovních, učíc, kdo jsou vykonavateli čili služebníky kánonů, od nejvyššího k nejnižšímu; a stanoví rozdíly mezi postavením duchovních, dokazujíc, že vyšší nemá být souzen od nižšího.

Dvacátá druhá o důstojnosti římské církve a některých dalších (církví).

Dvacátá třetí o svěcení duchovních, počínajíc od římského biskupa až k ostiářovi.

Dvacátá čtvrtá o přezkoušení svěcenců.

Dvacátá pátá o úřadech duchovních, počínajíc ostiářem a pokračujíc až k biskupovi. Přibližně uprostřed distinkce uvádí počátek třinácti příkazů z Apoštolských kánonů a pokračuje slovy "Je třeba, aby biskup byl bezúhonný". A při této příležitosti pojednává o různém významu slova "úhona". A ukazuje, co je mravné a co dovolené.

Dvacátá šestá popisuje druhý příkaz z Apoštolských kánonů, že "biskup má být mužem toliko jedné ženy".

Dvacátá sedmá dosvědčuje, že k svatým svěcením nelze připustit ty, kdo odmítají slíbit zdrženlivost, rozlišujíc mezi slavným a jednoduchým slibem.

Dvacátá osmá dosvědčuje, že v západní církvi duchovním není dovoleno mít ženy, připojujíc podjáhenství, u nějž to dříve nebylo zakázáno. Viz co se tam poznamenává.

Dvacátá devátá ukazuje, že některé kapitoly je třeba vykládat s ohledem na důvod (vydání normy), některé s ohledem na dobu, některé s ohledem na místo, některé s ohledem na osobu.

Třicátá - protože v 28.distinkci bylo řečeno, že kněží od sebe nemají odvrhovat své ženy pod záminkou zbožnosti - zde říká, že to bylo stanoveno z jistého důvodu, totiž kvůli některým bludařům, kteří opovrhovali manželstvím.

Třicátá první dokazuje a pro (jednotlivá) území uvádí příklady, že duchovní mají zachovávat zdrženlivost a že zdrženlivost má být zachovávána všemi s výjimkou duchovních východních (obřadů).

Třicátá druhá ještě pokračuje o zdrženlivosti duchovních a říká, že ti, kdo mají nějaké ze čtyř svatých svěcení, jsou vázáni zdrženlivostí, a mají-li veřejné souložnice, nikdo nemá chodit na jejich mše.

Třicátá třetí ukazuje, že (ke svěcení) nemají být povýšeni bigamisté, tělesně postižení, půjčující na úrok, veřejní kajícníci, hráči, herci na divadle, zuřivci, ti, kdo se chtějí vloudit (ke svěcení), berou si nevěstky za ženy a mají souložnice.

Třicátá čtvrtá stanoví, že biskup se má vyhýbat přílišné důvěrnosti vůči domácím osobám i vůči příbuzným a že mu není dovoleno lovit zvěř.

Třicátá pátá pojednává o třetí kapitole Apoštolských kánonů, že svěcenec nemá být opilec.

Třicátá šestá říká, vysvětlujíc to, že duchovní mají mít přiměřenou znalost Písma svatého.

Třicátá sedmá ukazuje, že duchovní nemají brát zřetel na knihy pohanů, že však mají mít znalosti světských věd.

Třicátá osmá dokazuje, že kněz má být vzdělán ve vědách a nemá být neznalý kánonů; neznalost je totiž jemu samému nebezpečná.

Třicátá devátá ukazuje, že biskup má být moudrý ve vedení světských záležitostí, které díky jeho opatrnosti nezpůsobí církvi škodu.

Čtyřicátá vykládá pátou kapitolu Apoštolských kánonů, že biskup má být vážený; a pojednává nejprve o vnitřní důstojnosti, která spočívá ve ctnostech.

Čtyřicátá první pojednává o vnější vážnosti, která spočívá v důstojnosti, vystupování, oděvu a umírněnosti v pití a jídle.

Čtyřicátá druhá říká, že má být pohostinný.

Čtyřicátá třetí, že má být jednak cudný, jednak učený.

Čtyřicátá čtvrtá, že nemá být pijan, což je součást toho, co jsme řekli v 35.distinkci.

Čtyřicátá pátá, že (se biskupem nesmí stát ten), kdo usmrtil člověka.

Čtyřicátá šestá, že nemá být svárlivý.

Čtyřicátá sedmá, že nemá být hrabivý a že má dobře stát v čele svého domu.

Čtyřicátá osmá, že nemá být nedávno pokřtěný.

Čtyřicátá devátá stručně a krátce shrnuje předpisy Apoštolských kánonů. A stanoví příčiny a důvody, proč (lidé) zločinní a hříšní nemají být povyšováni na biskupy.

Padesátá pojednává o pádu a nápravě duchovních.

Padesátá první je o dvořanech čili úřednících, o těch, kdo jsou povinni podávat vyúčtování, o soudcích a advokátech, zda mají být svěceni, či nikoli.

Padesátá druhá je o převráceném pořadí svatých svěcení, neboli o duchovním, který byl chybně povýšen (ke svěcení).

Padesátá třetí o tom, zda úředníci mají či nemají být přijímáni mezi duchovenstvo či do kláštera. A tam se dokazuje, proč úředníci a jinak vázané osoby nemají být svěceny.

Padesátá čtvrtá, že otroci, kteří nebyli svými pány propuštěni, nemají být povyšováni (ke svěcení), dokud nedosáhli svobody.

Padesátá pátá, zda tělesně vadní, bigamisté, nevzdělanci a veřejní kajícníci mají být svěceni, či nikoli.

Padesátá šestá, že nemají být svěceni synové kněží a osoby zrozené ze smilstva a cizoložství.

Padesátá sedmá pojednává o tom, zda mají být svěceny osoby pokřtěné v nemoci.

Padesátá osmá, že mniši nemají být svěceni bez přivolení opata.

Padesátá devátá, že (ani) vzdělaní laici nemají být bez přípravy svěceni.

Šedesátá ukazuje, jaký stupeň svěcení mají mít ti, kdo jsou vybráni za probošta či děkana nebo arcikněze či biskupa.

Šedesátá první ukazuje, že laici nemají být za biskupa voleni, nýbrž postulováni.

Šedesátá druhá ukazuje, že duchovním přísluší volit (biskupa) a lidu (přísluší) projevit souhlas.

Šedesátá třetí dokazuje, že laici se žádným způsobem nemají vměšovat do voleb biskupů.

Šedesátá čtvrtá stanoví, v které době a za čí přítomnosti mají být konsekrováni biskupové.

Šedesátá pátá říká, že biskup má být konsekrován arcibiskupem za přítomnosti všech biskupů provincie, pokud se neomluvili. A tam říká, že pokud dva nebo tři odporují ostatním, kteří souhlasí s biskupským svěcením, ať převáží většinové rozhodnutí.

Šedesátá šestá o povýšení na arcibiskupa, který má být svěcen všemi biskupy provincie, a že nemá být konsekrován méně než třemi (biskupy).

Šedesátá sedmá o povýšení čili svěcení na kněze.

Šedesátá osmá říká, že ti, kdo byli vysvěceni od osob, o nichž není zřejmo, že jsou biskupy, mají být vysvěceni opětovně. Neboli stanoví neopakovatelnost (platně uděleného) svěcení a (pojednává) o chorepiskopech.

Šedesátá devátá, že první tonsuru lze přijmout z ruky opata. Zvláště stanoví, že osoby bez svěcení nemají vykonávat posvátné služby v Boží církvi.

Sedmdesátá pojednává o tom, že nikdo nemá být svěcen bez titulu.

Sedmdesátá první, že nikdo nemá být svěcen od cizího biskupa.

Sedmdesátá druhá, že neznámý duchovní nemá být přijímán bez propouštěcího či doporučujícího listu.

Sedmdesátá třetí ukazuje, jak mají vypadat tzv. "litterae formatae" a propouštěcí listy.

Sedmdesátá čtvrtá pojednává o tom, zda má svěcení být udělováno proti vůli svěcenců.

Sedmdesátá pátá o době a dni konsekrace biskupů, jakož i o dobách svěcení jiných duchovních.

Sedmdesátá šestá o kvatembrových postech, a proč je třeba (o kvatembrech) se postit.

Sedmdesátá sedmá stanoví, jak postupně mají být duchovní svěceni, a také pojednává o časových odstupech (mezi jednotlivými svěceními).

Sedmdesátá osmá, v jakém věku mají být svěceni kněží.

Sedmdesátá devátá připomíná, že Nejvyšší velekněz může být ustanovován jedině od kardinálů.

Osmdesátá, na kterých místech mají být ustanovováni biskupové a arcibiskupové.

Osmdesátá první na závěr učí, že na biskupa má být vysvěcen jen ten, kdo se nedopustil zločinu; a že duchovní nemají žít se ženami.

Osmdesátá druhá učí, že biskup se má postarat o ty, kteří nemohou pracovat vlastníma rukama; a dodává, že dopustí-li se kdo z duchovních smilstva a činí pokání, může na základě dispenze setrvat v posvátné službě.

V osmdesáté třetí se učí, že prelát nejen má být prost hříchu, ale také že nemá souhlasit s hříchy druhých.

Osmdesátá čtvrtá žádá, aby prelát bděl nad ochranou chudáků, pomocí utiskovaným a nad péčí o kláštery.

Osmdesátá pátá pojednává o pohostinnosti duchovních, jíž jsou povinni biskupům.

Osmdesátá šestá dokazuje, že biskup má být učený, aby uměl napomínat podřízené. A rovněž že má být štědrý vůči těm, kdo trpí nouzí, a ne vůči hercům.

Osmdesátá sedmá dokazuje, že biskup má poskytovat ochranu vdovám, sirotkům a utlačovaným.

Osmdesátá osmá říká, že duchovní se nemají ze ziskuchtivosti věnovat podnikání, leda aby ze zbožnosti pomáhali sirotkům a vdovám.

Osmdesátá devátá říká, že biskup musí dobře stát v čele svého domu, aby uměl zachovávat předpisy při správě církevních záležitostí.

Devadesátá učí, jak mají být napravovány svárlivé osoby a že nemají být svěceny, pojednávajíc o dovolených a počestných úkonech.

Devadesátá první o způsobu zpěvu v církvi, a také o pravomoci zvoleného. Rovněž říká, že nestačí-li duchovním jejich obročí, mohou si prostředky nutné k obživě opatřit dovoleným řemeslem.

Devadesátá druhá říká, že se má zpívat více srdcem než hlasem.

Devadesátá třetí o poslušnosti nižších (duchovních) vůči vyšším a že se nikdo nemá stýkat s nepřáteli Římské církve.

Devadesátá čtvrtá o legátovi římského biskupa, že mu nesmí být bráněno ve výkonu úřadu a kdo by mu bránili, mají být exkomunikováni. Také dokazuje, že vyšší úřadem může nižšímu svěřit vedení svých záležitostí. A (také pojednává) o tom, čeho se odvažují arcijáhni.

Devadesátá pátá říká, že kněží mohou i za přítomnosti biskupů, třebaže jim jsou podřízeni, slavit svatá tajemství a kázat.

Devadesátá šestá říká, že laikům - ani císařům - není dovoleno někoho ustanovovat či rozhodovat o církevních věcech.

Devadesátá sedmá říká, že císař a ostatní knížata mohou církvi na její žádost pomáhat; a (říká) podřízeným, že Římská církev nemá odkudkoli přijímat vyslance bez řádných pověřovacích listin.

Devadesátá osmá říká, že duchovní z ciziny a ze zámoří nemají být přijímáni (ke svěcení) bez doporučení (alespoň) pěti biskupů.

Devadesátá devátá pojednává o primasech a jejich pravomoci a že nikdo nemá být nazýván "všeobecným" (patriarchou).

Stá pojednává o paliu a jeho užívání.

Stá první a poslední, že jedna provincie nemá být rozdělována na dvě.

DRUHÁ ČÁST, obsahující právní případy, je rozdělena na 36 kauz, z nichž každá obsahuje několik otázek.

PRVNÍ kauza má sedm otázek.

První se ptá, zda je hříchem prodávat duchovní věci. Odpověď: Ano.

Druhá, zda při vstupu do kostela či kláštera se mají požadovat a dávat peníze. Odp. Ne.

Třetí, zda je svatokupectvím kupovat církevní obročí. Odp. Ano.

Čtvrtá, zda se dopouští zločinu ten, pro nějž se jeho otec bez jeho vědomí dopustil svatokupectví. Odp. Omlouvá ho neznalost skutková, nikoli právní.

Pátá, zda je někomu dovoleno ponechat si to, co pro něj otec získal svatokupectvím. Odp. Podle přísného práva ne, podle milosrdenství lze zamhouřit oči.

Šestá, zda mají či nemají být odmítáni ti, kteří bez svého vědomí byli vysvěceni simonistou. Odp. Po dokázání nevědomosti ať jsou milosrdně snášeni.

Sedmá, zda lze přijmout do biskupské hodnosti toho, kdo se odřekl bludu. Odp. Přísnost káže sesadit ho, ale rozvážnost ponechat ho.

DRUHÁ kauza má osm otázek, a pátá v ní předchází čtvrtou.

První se ptá, zda při vnějším provinění je třeba zachovávat právní pořádek (při dokazování). Odp. Ano, nejde-li o notoricky známou skutečnost.

Druhá, zda oloupený může být někým obžalován. Odp. Ne, dokud mu není vráceno, co mu bylo odňato.

Třetí, jakým trestem mají být trestáni žalobci, kteří neunesli důkazní břemeno. Odp. Stejným trestem (který hrozil obžalovanému).

Pátá, zda v případě, že není žalobce, může být obviněný nucen k očistné přísaze. Odp. Ne, leda by šlo o veřejně bezectného.

Čtvrtá, zda může být odsouzen biskup na základě svědectví dvou svědků. Odp. Ano.

Šestá, jakým (opravným) prostředkem lze napravit věc. Odp. Odvoláním, jež však nemá být dovoleno tomu, kdo se odvolává za účelem protahování věci.

Sedmá, zda laici či mniši nebo kterékoli osoby nižšího postavení mohou být připuštěni k obžalobě osob výše postavených. Odp. Podle nového práva nikoli.

Osmá, jaká má být žaloba. Odp. Písemná.

TŘETÍ kauza obsahuje jedenáct otázek.

První, zda má být každému vráceno, oč byl oloupen. Odp. Ano, leda by šlo o zvláštní případy. Neboť nemá být odškodněn bezectný, odpadlík od víry, spravedlivě zbavený věci, vyobcovaný a podezřelý.

Druhá se ptá po odkladech, v kterém čase mají být povoleny: zda pouze po navrácení (odňatého), anebo zda mají být poskytnuty komukoli po předvolání k případu. Odp. Podle úvahy soudce.

Třetí, v délce kolika měsíců je lze v obou případech povolit. Odp. Viz výše.

Čtvrtá, zda bezectní mohou být připuštěni k podání svědectví. Odp. Ne, leda proti sobě podobným.

Pátá, zda lze předvést jako svědky osoby z domu (obžalovaného) anebo (naopak) jeho nepřátele. Odp. Ne.

Šestá, zda viník může být souzen mimo (církevní) provincii. Odp. Ne.

Sedmá, zda člověk nikoli bezúhonný může být soudcem. Odp. Ano, pokud to církev připustí.

Osmá, zda biskup může být souzen jedním člověkem. Odp. Ne, nýbrž pouze dvanácti biskupy, avšak Nejvyšší velekněz si může vyhradit vynesení rozsudku.

Devátá, zda žalobci mohou obžalovat nepřítomného a svědkové svědčit proti nepřítomnému. Odp. Ne.

Desátá, zda ti, kteří neuspěli při jednom jednání, mohou být

připuštěni k dalšímu. Odp. Ne.

Jedenáctá, zda obžalovaný může obrátit žalobu proti žalobci. Odp. Ne, leda by šlo o těžší zločin.

ČTVRTÁ kauza má šest otázek.

První, zda exkomunikovaný může obžalovat jiného. Odp. Ne.

Druhá, zda osoba mladší 12 let může svědčit v trestní věci. Odp. Ne.

Třetí, zda ten, komu je zapovězeno žalovat, může být svědkem. Odp. Ne.

Čtvrtá, zda táž osoba může být obžalovaným a (současně) svědkem. Odp. Ne.

Pátá, zda má být exkomunikován ten, kdo je předvolán k (projednávání) případu a nedostaví se. Odp. Ano, pokud neprokáže spravedlivý důvod nepřítomnosti.

Šestá, zda podvodný žalobce může být vyslechnut ve vlastní věci. Odp. Ano, nejde-li o trestní záležitost.

PÁTÁ kauza má šest otázek.

První, jakým trestem má být potrestán ten, kdo napíše pomlouvačnou žalobu. Odp. Vyobcováním, pokud neprokáže, co napsal.

Druhá, kolikrát má kdo být předvolán k (projednání) případu, než je exkomunikován. Odp. Ne pouze jednou, nýbrž dvakrát.

Třetí, zda se někdo může zúčastnit projednávání trestní věci prostřednictvím zástupce. Odp. Ne, pokud nejde o vznešenou osobu. Avšak u civilního případu bezpráví ano.

Čtvrtá, zda lze bez synodálního výslechu odsoudit biskupa. Odp. Ne.

Pátá, zda má být považován za nepřítele ten, kdo někoho obžaluje. Odp. Ne, jestliže tak učiní z lásky.

Šestá, jakým trestem má být potrestán ten, kdo nedokáže to, co tvrdí. Odp. Týmž trestem (který hrozil obžalovanému).

ŠESTÁ kauza má pět otázek.

První, zda osoby zločinné nebo bezectné mohou zbožného biskupa obžalovat ze svatokupectví. Odp. Ne.

Druhá, jestliže biskup chce obžalobu obrátit proti žalobci, zda má být dána víra jeho prostému slovu. Odp. Ne.

Třetí, zda je dovoleno žádat rozsudek od biskupa jiné provincie. Odp. Ne, leda v případě odsouzení.

Čtvrtá, k jakému soudu se lze obrátit, nejsou-li biskupové provincie jednotni ve svém rozsudku. Odp. K soudu arcibiskupů a biskupů sousední provincie.

Pátá, zda v případě, že chybí žalobce, může být viník nucen k dokazování (své viny). Odp. Ne, avšak je-li bezectný, může být nucen k očistné přísaze.

SEDMÁ kauza má dvě otázky.

První, zda za života biskupa může být jiný vysvěcen pro tutéž provincii. Odp. Ne, pokud původní nebyl přeložen nebo neodstoupil. Avšak pro nemoc nebo stáří je mu dáván koadjutor.

Druhá, zda ti, kteří odstoupili z důvodu nemoci, mohou po uzdravení žádat biskupský stolec zpět. Odp. Ne.

OSMÁ kauza obsahuje pět otázek.

První, zda je biskupovi dovoleno, aby si vybral nástupce. Odp. Ne.

Druhá, zda při volbě biskupa mají platit intervence přátel. Odp. Ne.

Třetí, zda je simonií složit po volbě přísahu o nepřijímání závazků, které mohou poškodit nebo omezit církev (diecézi). Odp. Ano, pokud o tom (před volbou) předcházela úmluva.

Čtvrtá, zda je duchovním dovoleno odchýlit se od rozhodnutí biskupa obžalovaného ze zločinu před vynesením rozsudku. Odp. Ne před odsouzením, leda cestou odvolání se.

Pátá, zda se osoba obžalovaná před papežem může vrátit bez jeho apoštolského listu. Odp. Ne.

DEVÁTÁ kauza má tři otázky.

První, zda osoba vysvěcená od exkomunikovaného má být odstraněna (z úřadu). Odp. Ne, jestliže nevěděla, že (světitel) je exkomunikovaný.

Druhá, zda je arcibiskupovi nebo biskupovi dovoleno světit cizí duchovní. Odp. Ne bez propouštěcí listiny vlastního biskupa.

Třetí, zda je dovoleno arcibiskupovi omilostnit nebo odsoudit duchovní svého sufragána. Odp. Ne, leda v případě zanedbání (povinnosti sufragánem) nebo bylo-li podáno odvolání.

DESÁTÁ kauza obsahuje tři otázky.

První, zda kostel se vším svým majetkem podléhá biskupovi či jeho nařízením. Odp. Ano.

Druhá, zda je biskupovi dovoleno zcizovat věci kostela. Odp. Ne, leda v určitých případech.

Třetí, co se od jednotlivých kostelů může požadovat jako "cathedraticum" (tj. roční poplatek biskupovi). Odp. Dva solidy.

JEDENÁCTÁ kauza má tři otázky.

První, zda duchovního lze pohnat před světský soud. Odp. Ne.

Druhá, jakým trestem má být potrestán ten, kdo pohnal duchovního před světský soud. Odp. Exkomunikací.

Třetí, jakým trestem má být potrestán ten, kdo se nezachoval podle rozsudku biskupa. Odp. Sesazením.

DVANÁCTÁ kauza obsahuje pět otázek.

První, zda je duchovním dovoleno mít vlastní majetek. Odp. Nikoli řeholníkům.

Druhá, zda je dovoleno darovat věci náležející kostelu. Odp. Ne, leda v určitých případech.

Třetí, zda duchovní mohou to, co nabyli z majetku církve, přenechat, komu chtějí. Odp. Ne, pouze církvi.

Čtvrtá, komu mohou duchovní přenechat to, co pochází jednak z jejich majetku, jednak z majetku církve. Odp. Částečně církvi, částečně dědicům.

Pátá, zda je duchovním dovoleno pořizovat závěť. Odp. Ano, o vlastním majetku.

TŘINÁCTÁ kauza má dvě otázky.

První, zda desátky je třeba odvádět z důvodu místní nebo osobní příslušnosti. Odp. Z obojího (důvodu).

Druhá, zda se promlčuje právo přijímat a (povinnost) odvádět desátky. Odp. Ano.

ČTRNÁCTÁ kauza má šest otázek.

První, zda je duchovním dovoleno domáhat se u soudu svých věcí. Odp. Ano.

Druhá, zda ve věcech týkajících se kostela je třeba vyslechnout svědky téhož (kostela). Odp. Ano.

Třetí, zda je úrokem, přijme-li se něco nad to, co bylo půjčeno. Odp. Ano.

Čtvrtá, zda je duchovním či laikům dovoleno brát úroky. Odp. Ne.

Pátá, zda se z úroků mají poskytovat almužny. Odp. Ne.

Šestá, zda mohou činit pokání ti, kteří půjčovali na úrok. Odp. Ne, dokud mají u sebe to, co mají vrátit.

PATNÁCTÁ kauza má osm otázek.

První, zda je přičitatelné to, co osoby učinily z nevědomosti nebo z nepříčetnosti. Odp. Ne, pokud si nevědomost samy nezavinily.

Druhá, zda je duchovním dovoleno požadovat dávky pro úhradu nákladů (svého) patrocinia. Odp. Ano.

Třetí, zda kněz může být odsouzen na základě udání ženy, s níž zhřešil. Odp. Ne.

Čtvrtá, zda v den Páně mohou biskupové vyšetřovat případy. Odp. Ne.

Pátá, zda tomu, kdo popírá zločin, může být uložena očistná přísaha. Odp. Ne, leda by platil za bezectného.

Šestá, zda v trestních věcech může být doznání vynucováno torturou. Odp. Ne.

Sedmá, zda jáhna či kněze může sesadit výlučně biskup. Odp. Ne.

Osmá, zda ten, kdo se doznal nebo byl usvědčen z toho, co spáchal před svěcením, může vykonávat posvátnou službu. Odp. Ne.

ŠESTNÁCTÁ kauza má sedm otázek; a v ní je pátá otázka postavena na třetím místě.

První, zda je mnichům dovoleno vykonávat posvátné služby. Odp. Ano, s přivolením biskupa a se souhlasem opata.

Druhá, zda je jim dovoleno ke svým kaplím ustanovovat kněze. Odp. Ano, pokud jim (kaple) náležejí "plným právem" (pleno iure).

Pátá, zda je biskupům a opatům dovoleno činit si z titulu územního práva nárok na kostel. Odp. Ne.

Třetí, zda se promlčují práva kostela. Odp. Ano.

Čtvrtá, zda může kostel na (jiném) kostelu či klášteru (něco) získat vydržením. Odp. Ano.

Šestá, zda ten, kdo do věci v majetku kostela, kterou má v držení jiný, vnikne vlastní mocí, prohrává spor. Odp. Ano, ale ne kostel.

Sedmá, zda je někomu dovoleno přijmout obročí z ruky laika. Odp. Ne, pokud kostel nebo klášter nemá patronátní právo.

SEDMNÁCTÁ kauza má čtyři otázky.

První, zda se proviní proti slibu ten, kdo odstoupil od úmyslu svého srdce. Odp. Ne, pokud jde o církev, leda by ho pronesl ústy.

Druhá, zda se obročí mají navrátit tomu, kdo se jich v nemoci zřekl. Odp. Ano, pokud nebyl při smyslech.

Třetí, zda je následně dovoleno vrátit se do vlastního tomu, kdo se odevzdal klášteru. Odp. Ne.

Čtvrtá, zda si na svůj majetek může činit nárok ten, kdo bez svolení svého opata odešel z kláštera. Odp. Ne.

OSMNÁCTÁ kauza má dvě otázky.

První, zda opat, poté co se stane biskupem, nabývá majetek pro (místní) církev nebo pro klášter. Odp. Dokud byl opatem, nabýval pro klášter; ale poté, co se stal biskupem, nabývá pro (místní) církev.

Druhá, zda opat má být vybrán nebo ustanoven od biskupa. Odp. Od biskupa má být posvěcen, ale zvolen bratřími.

DEVATENÁCTÁ kauza obsahuje tři otázky.

První, zda biskup musí povolit duchovním, aby vstoupili do kláštera. Odp. Ano.

Druhá, pokud tak nechce učinit, zda jim je dovoleno vstoupit (do kláštera) proti jeho vůli. Odp. Ano.

Třetí, zda je řeholním kanovníkům dovoleno přestoupit do kláštera mnichů. Odp. Ne bez souhlasu jejich preláta.

DVACÁTÁ kauza obsahuje čtyři otázky.

První, zda chlapce odevzdané klášterům lze nutit, aby tam setrvali. Odp. Ne, pokud tam nevstoupili po dosažení věku, kdy chápou, oč jde.

Druhá, zda ti, kteří vstoupili do kláštera bez přivolení rodičů, mohou jimi odtamtud být vzati zpět. Odp. Ano, do roka a do dne, pokud nedosáhli věku, kdy chápou, oč jde.

Třetí, pokud někdo přijal mnišský oděv proti své vůli, zda může být nucen, aby si ho ponechal. Odp. Ne, leda by následně souhlasil.

Čtvrtá, zda je dovoleno přejít z jednoho kláštera do druhého. Odp. Ano.

DVACÁTÁ PRVNÍ kauza má pět otázek.

První, zda duchovní může být připsán ke dvěma kostelům. Odp. Ne.

Druhá, zda je duchovním dovoleno od svého kostela přejít k jinému. Odp. Ne bez listiny nebo dovolení jejich preláta.

Třetí, zda je duchovním dovoleno převzít zastupování ve světských záležitostech. Odp. Ne, leda z důvodu zbožnosti.

Čtvrtá, zda je duchovním dovoleno zdobit se skvělými oděvy. Odp. Ne.

Pátá, jakým trestem mají být potrestáni duchovní, kteří se utečou ke světskému soudu. Odp. Exkomunikací.

DVACÁTÁ DRUHÁ kauza přináší pět otázek.

První, zda se má skládat přísaha. Odp. Ano, v případě nutnosti.

Druhá, zda je křivopřísežníkem ten, kdo přísahá falešné a míní pravdivé. Odp. Ano, pro úmysl klamat, i když je poté říkán opak.

Třetí, zda je duchovním dovoleno odepřít biskupovi obvyklou poslušnost. Odp. Ne před (jeho) odsouzením.

Čtvrtá, zda je třeba zachovat nedovolenou přísahu. Odp. Ne.

Pátá, zda je křivopřísežníkem ten, který jiného nutí křivě přísahat. Odp. Ano.

DVACÁTÁ TŘETÍ kauza má osm otázek.

První, zda válčení je hřích. Odp. Ne, děje-li se ze spravedlivého důvodu.

Druhá, co je spravedlivá válka. Odp. Taková, která se vede na příkaz představeného za účelem navrácení (uloupených) věcí nebo odvrácení bezpráví.

Třetí, zda bezpráví (hrozící) druhům je třeba odvrátit zbraněmi. Odp. Ano.

Čtvrtá, zda mají být ukládány tresty. Odp. Ano, od toho, komu to přísluší.

Pátá, zda je hříchem, když soudce nebo (soudcův) služebník usmrtí viníka. Odp. Ne, (je-li to) ze spravedlivého důvodu.

Šestá, zda zlí (lidé) mají být nuceni k dobru. Odp. Ano.

Sedmá, zda bludaři mají být zbaveni svého majetku i majetku svého kostela. Odp. Ano.

Osmá, zda je duchovním dovoleno pozvednout zbraň. Odp. Ne vlastní rukou, leda v případě nutnosti.

DVACÁTÁ ČTVRTÁ kauza má tři otázky.

První, zda bludař může někoho exkomunikovat. Odp. Ne.

Druhá, zda někdo může být po smrti exkomunikován. Odp. Ano, pro bludařství.

Třetí, zda pro hřích pána (domu) může být exkomunikována jeho rodina. Odp. Ne, ale může být stižena interdiktem.

DVACÁTÁ PÁTÁ kauza má dvě otázky.

První, zda se někdo s odvoláním na privilegium může bránit proti obecnému právu. Odp. Ano.

Druhá, zda pozdější privilegia ruší předchozí. Odp. Ano, byla-li udělena z jisté vědomosti.

DVACÁTÁ ŠESTÁ kauza obsahuje sedm otázek.

První, zda jsou věštci ti, kteří jménem smyšlené pověry předpovídají budoucí věci. Odp. Ano.

Druhá, zda je věštění hříchem. Odp. Ano.

Třetí, odkud má věštění původ. Odp. Od Peršanů.

Čtvrtá, jaké jsou druhy věštění. Odp. Čtyři podle počtu, dva podle formy, což můžeš vidět.

Pátá, zda věštci mají být exkomunikováni. Odp. Ano.

Šestá, zda ten, kdo byl exkomunikován biskupem, může být smířen knězem. Odp. Ne bez domluvy s biskupem, s výjimkou naléhavých případů (nebezpečí života).

Sedmá, zda umírajícím má být ukládáno pokání. Odp. Ne, ale má jim být oznámeno.

DVACÁTÁ SEDMÁ kauza má dvě otázky.

První, zda může existovat manželství mezi těmi, kdo učinili slib (čistoty). Odp. Ne, jde-li o slavný slib; jinak (je tomu), je-li (slib) jednoduchý.

Druhá, zda je ženichovi dovoleno odstoupit od nevěsty. Odp. Ne, jde-li o "desponsatio de praesenti" (tj. o uzavření manželství, a nikoli o pouhé zásnuby).

DVACÁTÁ OSMÁ kauza obnáší tři otázky.

První, zda vzniká (řádné) manželství mezi nevěřícími. Odp. Ne.

Druhá, zda je konvertitovi dovoleno vzít si jinou ženu za života první. Odp. Ano, žije-li oddělen od oné nevěřící (ženy).

Třetí, zda je bigamistou ten, kdo měl před křtem jednu ženu a po křtu má další. Odp. Ano.

DVACÁTÁ DEVÁTÁ kauza má dvě otázky.

První, zda vzniká manželství mezi otrokem a svobodnou. Odp. Ano, není-li překážkou omyl.

Druhá, zda když ho prve považovala za svobodného a poté shledala otrokem, může ho opustit. Odp. Ano.

TŘICÁTÁ kauza má pět otázek.

První, zda je (muži) dovoleno plnit (manželské) závazky vůči ženě, která se stala kmotrou (jejich vlastního) syna. Odp. Ano, pokud (ke kmotrovství) nedošlo se souhlasem obou.

Druhá, zda lze uzavřít manželství mezi dětmi. Odp. Ne.

Třetí, zda duchovní či adoptivní děti rodičů si mohou brát jejich přirozené (tělesné) děti. Odp. Ne.

Čtvrtá, zda je někomu dovoleno vzít si za ženu kmotru své ženy. Odp. Ano, po smrti ženy, jestliže kmotrovství předcházelo manželství.

Pátá, zda tajné (klandestinní) manželství platí, když je uzavřeno manželství veřejné. Odp. V církvi nikoli.

TŘICÁTÁ PRVNÍ má tři otázky.

První, zda může být pojata za manželku ta, která byla dříve poskvrněna cizoložstvím. Odp. Ano, pokud ten, kdo s ní cizoložil, jí za života muže neslíbil manželství anebo se nepodílel na jeho smrti.

Druhá, zda dcera může být někomu proti své vůli dána za ženu. Odp. Ne.

Třetí, zda se po zasnoubení svým otcem může vdát za jiného. Odp. Ano, jestliže (se snoubencem) není srozuměna.

TŘICÁTÁ DRUHÁ má osm otázek.

První, zda je možno vzít si za ženu nevěstku. Odp. Ano.

Druhá, zda může být nazývána manželkou ta, jíž si někdo vzal jen kvůli pohlavnímu styku. Odp. Ne.

Třetí, zda žena má být poslušna příkazů svého děda, který je svobodný, anebo otce, který je otrokem. Odp. Děda.

Čtvrtá, zda za života ženy je někomu dovoleno chtít zplodit děti se služebnou. Odp. Ne.

Pátá, zda ta, která byla znásilněna, ztrácí počestnost. Odp. Ne.

Šestá, zda cizoložník může propustit (svou) ženu pro cizoložství. Odp. Ne.

Sedmá, zda za života propuštěné si může vzít jinou. Odp. Ne.

Osmá, zda si může vzít alespoň nevěřící, aby se obrátila k víře. Odp. Ne.

TŘICÁTÁ TŘETÍ kauza má pět otázek.

První, zda nějakou ženu lze odloučit od muže pro impotenci. Odp. Ano.

Druhá, zda se odloučená může vdát za toho, s nímž dříve smilnila. Odp. Ano, po vykonání pokání.

Třetí, zda pouhou zkroušeností srdce může být zahlazen hřích. Odp. Ano, kde není příležitost ke zpovědi.

Zde je třeba upozornit, že z důvodu traktování této třetí otázky se dále pojednává o kajícnosti (De poenitentia), kterýžto traktát je rozdělen na sedm distinkcí.

První se ptá, zda sama zkroušenost srdce zahlazuje hřích. Odp. Ano, chybí-li kajícníkovi příležitost ke zpovědi.

Druhá, zda lze ztratit milost, kterou jednou člověk měl. Odp. Ano na světě, ale ne v nebi.

Třetí, zda pokání lze opakovat. Odp. Ano, s výjimkou (pokání) slavnostně učiněného.

Čtvrtá, zda se vracejí hříchy jednou odpuštěné. Odp. Ne, (pokud jsou) upřímně (vyznané).

Pátá, jaký způsob je třeba zachovávat při ukládání a přijímání pokání. Odp. Podle úsudku vlastního uvážlivého kněze.

Šestá, kdo se má komu zpovídat. Odp. Vlastnímu knězi, je-li uvážlivý, jinak jinému s jeho souhlasem.

Sedmá, zda je plodné pokání přijaté ve strachu ze smrti. Odp. Ano.

Čtvrtá otázka třicáté třetí kauzy je, zda je manželský úkon zakázán během modlitby. Odp. Ano.

Pátá, zda muž bez souhlasu ženy a naopak může slíbit pohlavní zdrženlivost. Odp. Ne.

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ kauza má dvě otázky.

První, zda se proviní cizoložstvím ta, která pokládá manžela za mrtvého a vdá se za jiného. Odp. Ne.

Druhá, zda po návratu prvního (manžela) má být donucena odejít od druhého a vrátit se k prvnímu. Odp. Ano.

TŘICÁTÁ PÁTÁ kauza má deset otázek.

První, zda je dovoleno vzít si ženu z vlastního příbuzenstva. Odp. Ne.

Druhá, zda je dovoleno vzít si ženu z příbuzenstva své manželky. Odp. Ne.

Třetí, do jakého stupně je třeba zdržet se sňatku se svými příbuznými a s příbuznými své manželky. Odp. Dříve až do sedmého, dnes až do čtvrtého.

Čtvrtá, proč se příbuzenství počítá až do sedmého stupně. Odp. Na způsob sedmi dnů stvoření světa.

Pátá, jak se mají počítat stupně příbuzenství. Odp. Tak, jak je to ukázáno na stromu (příbuzenství).

Šestá, kdo má potvrdit přísahu (o příbuzenství). Odp. Příbuzní a sousedé.

Sedmá, zda ti, kdo jsou zrozeni z krvesmilství, mají být (právně) považováni za syny. Odp. Ne.

Osmá, zda příbuzní, kteří se nevědomky spojili (v manželství), mohou zůstat spolu. Odp. Ne, leda s papežskou dispenzí v pátém nebo dalším stupni.

Devátá, zda manželství rozloučené prostřednictvím falešných svědků má být obnoveno poté, co vyjde najevo, že církev byla oklamána. Odp. Ano.

Desátá, když něčí bývalá (žena) uzavře nové manželství, zda si mohou děti z něj zrozené brát příbuzné prvního muže. Odp. Ne.

TŘICÁTÁ ŠESTÁ A POSLEDNÍ kauza má dvě otázky.

První, zda se ten, kdo násilím zadržuje pannu, dopouští únosu. Odp. Ano.

Druhá, zda se unesená může vdát za únosce. Odp. Jistě.

TŘETÍ ČÁST je o zasvěcení a obsahuje pouze pět distinkcí.

První pojednává o posvěcení kostelů a sloužení mší.

Druhá o svátosti eucharistie.

Třetí o svátcích slavených v průběhu roku.

Čtvrtá o svátosti křtu.

Pátá o biřmování a postu.

Z latiny přeložil JUDr. Antonín Ignác Hrdina

technická úprava Stanislav Pšenička.