G. Putz vychází z přirozeného právního pojetí lidských práv, kterými rozumí "onu sumu nezcizitelných a nezadatelných práv, která od přírody příslušejí každému člověku na základě jeho existence, nezávisle na příslušnosti k určitému státu nebo určité skupině" (s. 12). Za základní práva pokládá autorka "ústavně zakotvená a tím soudně vymahatelná lidská práva. Jsou to stěžejní práva individuí vůči státu" (s. 13). K tomu je možné poznamenat, že dosud ještě v mnoha státech světa nejsou soudně vymahatelná základní práva, i když jsou případně zakotvena v ústavě dotyčného státu.

První kapitola se snaží sledovat, jak lidská práva vykrystalizovala ve spisech Starého a Nového Zákona, v právním systému Izraelitů a ve filozofické tradici. Především z Nového Zákona vyplývá koncepce lidské důstojnosti. Již v díle Tomáše Akvinského lze nalézt myšlenky o právu na práci a vlastnictví, o právu na život, o právu na spravedlivé soudní řízení apod.

Ve 2. kapitole jde o zápas katolické církve o uznání politických svobod. Je zde zdůrazněn obrat v církevní oblasti, který představuje II. Vatikánum. Církev se odvažuje k diskusi a ke kompromisům v oblasti náboženské svobody, svobody mínění a svědomí. Rovněž vstupuje církev do dialogu s lidmi, kteří nejsou jejími členy, stoupenci.

Těžisko díla lze spatřovat ve 3. kapitole (Příspěvek katolické církve k sociálním základním právům). Sociální základní práva patří k ústředním bodům církevního zájmu a učení. Autorka zde věnuje pozornost křesťanskému sociálnímu učení, zejména sociálním encyklikám. G. Putz zdůrazňuje význam II. Vatikánského koncilu, který mj. vyzval církev k dialogu i s představiteli jiných vědních oborů než teologických. V mnoha vyspělých státech světa se již stala církev partnerem dialogu s představiteli hospodářskovědních oborů. K tornu můžeme poznamenat, že v České republice by se teprve měl rozvíjet takový dialog.

Další kapitola je věnována problematice "třetí generace lidských práv", přičemž hlavní pozornost je věnována právu na rozvoj. Na jeho prosazování v současností ve světě se významně podílí katolická církev. Z analýz 5. kapitoly vyplývá, že diskuse o lidských právech zaujímá stále širší pozici v církvích reformačního ražení a v ekumenickém hnutí.

V předposlední kapitole autorka poukazuje na zajímavou skutečnost, že Charta lidských práv zveřejněná v lednu 1947 výborem biskupů, teologů a laiků USA se v některých ze svých 50 článků obsahově překrývá s 30 články Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN v prosinci 1948. Lze usuzovat, že charta amerických katolíků měla významný vliv na formulaci Všeobecné deklarace lidských práv. Autorka dále analyzuje základní práva a povinnosti věřících a laiků zakotvená v Kodexu kanonického práva z roku 1983 — zde se jedná převážně o "křesťanská práva", tj. právní nároky, které jsou v souvislosti s křtem.

Závěrečná kapitola obsahuje stručné shrnutí poznatků. Autorka dochází sice k závěru, že idea lidských práv nevznikla zcela bezprostředně z biblické a filozofické tradice křesťanství (s. 348). Poukázala však názorně na stadia růstu ideje lidských práv v křesťanství.

Interdisciplinární přístup činí recenzovanou knihu poutavou a zajímavou. Z publikace jednoznačně vyplývá obrovský přínos křesťanství pro teorii lidských práv i pro jejich prosazování v praxi.