Na otázku, kdo je řeholním kanovníkem, lze dát jednoduchou (a zásadně správnou) odpověď, že je to člen (sodalis) kanovnické řeholní společnosti, a to zpravidla kanovnického řádu. Tato odpověď však v sobě skrývá určité úskalí. Nikoli pokud jde o to, která řeholní společnost je společností řeholních kanovníků - to je zřejmé jednak z aprobačního aktu Apoštolského stolce při vzniku takové společnosti (popř. dříve i ze schvalovacího aktu diecézního biskupa), jednak z daleko dostupnějšího zdroje, jímž jsou konstituce (stanovy) toho kterého kanovnického založení. Otázka míří spíše tím směrem, zda v š i c h n i členové těchto kanovnických řeholních společností jsou skutečnými "kanovníky" v obvyklém smyslu toho slova.
Při pokusu o zodpovězení této otázky má autor na zřeteli pouze současný právní stav; nikoli snahu o podání historického průřezu instituce řeholních kanovníků; její historické zdroje jsou v míře nejnutnější zmíněny jen jako východisko pro lepší poznání současného stavu.
Bez jakékoli pochybnosti má instituce kanovníků (světských) i řeholních kanovníků společné kořeny; ty sahají až do 4. století (Eusebius z Vercelli, po něm zvl. Augustin z Hippo). Tehdejší "kanovníci", shromáždění zásadně kolem biskupa, byli vždy duchovními. Podle Lexikonu für Theologie und Kirche "kanovník (canonicus) znamená původně duchovního, ustanoveného a žijícího podle posvátných kánonů (církevních zákonů). V tomto významu se pojmu 'kanovník' užívá v koncilních dokumentech už od Niceje." V 8. století metský biskup Chrodegang sestavil pro své světské duchovní (canonici) zvláštní pravidla,mající určité rysy řehole benediktinské. Tato Chrodegangova "řehole", upravená jeho žákem Amalariem, byla na synodech v Cáchách roku 816 pod názvem "Institutio canonicorum" prohlášena za závaznou pro všechny kostely, při nichž bylo ustanoveno více (světských) duchovních. Odtud lze sledovat postupnou diferenciaci kanovníků na katedrální (u biskupských kostelů) a kolegiátní (při jiných, zvl. významných farních kostelích). Přibližně od této doby rovněž tyto sbory kanovníků nabývají v hrubých rysech podoby kapitul v recentním významu. Tito kanovníci se ovšem tehdy od benediktinských mnichů výrazně lišili vlastně jen tím, že neskládali slib chudoby. Od poloviny 9. století si kanovníci naopak začínají rozdělovat původně společný kapitulní majetek (massa communis) a upouštěji od společného života. To spolu s všeobecným téměř uvolněním církevní disciplíny během 9. a 10. století vedlo k úpadku života kapitul. Proto ve století následujícím (roku 1059) Lateránská synoda v duchu gregoriánské reformy ukládá kanovníkům opětovně společný život a vzdání se soukromého majetku. Ostijský biskup a kardinál Petr Damiani od svých kanovníků dokonce požadoval složení slibu chudoby. To už předznamenává reformu kanovnického života ve století dvanáctém, která je spjata zvláště se jménem zakladatele premonstrátského řádu a pozdějšího magdeburského arcibiskupa Norberta z Xanten. "Tyto snahy měly jedině ten účinek, že některá kolegia kanovnická, přijavše přísnější řád, úplně se změnila v řehole, kdežto větší díl kapitol katedrálních a kolegiátních obmýšlenou reformu nepřijal. 0dtud činěn jest rozdíl mezi canonici regulares a saeculares; prvojmenované dlužno počítati k řeholím, kdežto kapitolu katedrální nebo kapitolu kolegiátní tvořili toliko ti druzí." Avšak i po této "rozluce" kanovníků světských a řeholnich jde v obojím případě - nadále - o duchovni. (Jistě že ne vždy muselo jít o kněze: v určitých dobách stačila skutečně jen klerická tonsura, častěji však byl v případě kapitul, a zvl. šlo-li o dignity, požadován alespoň prvni stupeň vyšších svěcení, tj. podjáhenství, až se svěcení kněžské nakonec stalo obecné závaznou podmínkou k přijetí kanonikátu vůbec, jak bude dále ukázáno. (Za cenu určitého zjednodušení lze říci, že takto byl status kanovníků - i řeholních - obecně chápán až do Druhého vatikánského koncilu.)
Jako pro všechny oblasti života církve, tak i pro život řeholních společností znamenal Druhý vatikánský koncil významný zdroj obnovy. Z hlediska našeho tématu je významné, že koncil jasně vymezil postavení řeholního stavu v církvi: "Z hlediska božského a hierarchického zřízení církve tento stav není uprostřed mezi stavem duchovním a laickým, ale Bůh povolává z obou těchto stavů věřící, aby využívali tohoto zvláštního daru v životě církve..." Řeholní stav tedy "nepatří :.. k hierarchickému zřízení církve...". Toto vymezení došlo svého právního vyjádření i v CIC 1983 (kán. 588, § 1), podle nějž "stav zasvěceného života není svou povahou ani stavem duchovním ani stavem laickým". Ani duchovní ani laici svým vstupem do společnosti zasvěceného života svůj kanonický stav nemění. Po vstupu do řehole duchovní zůstává duchovním, laik zůstává laikem (tj. nestává se duchovním), třebaže se od ostatních laiků (srv. pozn. 3) i navenek odlišuje např. řeholním oděvem. Na druhé straně koncil výslovně "zrovnoprávnil" řeholníky-laiky s řeholníky-duchovními, resp. konvršky s chórovými sestrami v tom podstatném. V případě řeholníků ve společnostech "nikoli pouze" (což ovšem znamená: převážně) 1 a i c k ý c h a v případě sester vůbec tak učinil kogentním způsobem: "Má se usilovat o to, aby ženské instituty dospěly k jedinému druhu sester, pokud okolnosti opravdu nevyžadují jiné řešení. V tom případě se má zachovat jenom ten rozdíl mezi osobami, který je dán růzností činností." Pokud jde o výše uvedenou kategorii mužských řeholí, koncil stanoví "Mužské kláštery a instituty, které nejsou pouze laické, mohou podle své povahy v mezích svých stanov přijímat kleriky a laiky, ale stejným způsobern a se stejnými právy a povinnostmi, kromě těch, které vyplývají z kněžského svěcení."; Toto ustanovení ovšem nelze per analogiam legis bez dalšího vztáhnout i na tak zvané d u c h o v e n s k é společnosti (instituta clericalia), jak je definuje kán. 588, § 2 CIC 1983.
Zde má tato "rovnoprávnost" své zákonné meze: bratři laici zde např. nemají pasivní volební právo při volbě opata,nemohou vykonávat funkci převora v právně samostatném klášteře atd. (v podrobnostech je třeba zkoumat konstituce jednotlivých řeholních společností). V případě kanovnických řádů navíc vyvstává otázka, zda tato "stejná práva a povinnosti" bratří laiků zahrnují i jejich status uvnitř společenství řeholních kanovníků, tedy zda i oni jsou skutečnými řeholními kanovníky.
Ve prospěch kladného zodpovězení takto položené otázky se někdy argumentuje institucí k a n o v n i c, které - jakožto ženy - samozřejmě nepatří k duchovnímu stavu. Rozbor této otázky by příliš vybočil z mezí daného tématu. Věc nelze odbýt konstatováním, že jde o historický fenomén, který je v současnosti anachronismem, protože o řeholních kanovnicích (canonissae regulares) mluví i normy platného partikulárního (nikoli však obecného) práva. Na druhé straně je zřejmé, že kanovnice není jakýmsi "kanovníkem v ženském provedení" a že mezi obojím jsou prvky shody, ale i rozdílnosti. Tím společným je však zásadně povinnost kanovnického (či snad výstižněji: kanonického) z p ů s o b u ž i v o t a (canonice vivere), a to platí bezpochyby i pro bratry laiky v řádech řeholních kanovníků. Že mezi tyto povinnosti kano(v)nického způsobu života patří na předním místě péče o exemplární slavení liturgie a specielně laus Dei in choro, je asi nadbytečné zdůrazňovat.
Mluví-1i platné kanonické právo o k a n o v n í c í c h (bez adjektiva "řeholní"), miní tím celkem jednoznačně členy katedrálních nebo kolegátních kapitul, tedy kanovníky "světské" (canonici saeculares oproti canonici regulares). Z předpisů platného kodexu stejně jednoznačně vyplývá, že takovým kanovníkem může být pouze kněz; tak např. kán. 503 stanoví, že "kapitula kanovníků, ať katedrální nebo kolegiátní, je společenstvím kněží..."; podle kán. 509, § 2 "kanonikáty uděluje diecézní biskup pouze kněžím...". CIC 1 917 v kán. 391, § 1 sice uvádí, že "kapitula kanovníků, ať katedrální ať kolegiálni či kolegiátní, je sbor duchovních", ale kán. 404, § 1 téhož kodexu okruh těchto duchovních zužuje na kněze, když obdobně jako kánon 509, § 2 CIC 1983 - stanoví, že "kanonikáty udělí biskup kněžím vynikajícím...". Dikce kán. 391, § 1 CIC 1917 zřejmě reflektuje právní stav z dob, kdy kanovník sice musel být duchovním (clericus), nikoli však knězem. Připady, kdy tzv. čestné kanonikáty bývaly dříve propůjčovány i vysoce postaveným laikům, představují právě výjimku z tohoto pravidla, nehledě k historickým excesům, kdy i vysoké církevní úřady (svou povahou dokonce spojené s výkonem duchovní správy) bývaly svěřovány laikúm. Jiná situace je v případě ř e h o l n í c h kanovníků (canonici regulares). Platný kodex je sice výslovně zmiňuje, ale jaksi "obiter", aniž podává jejich legální definici. Činí tak v kán. 613 v souvislosti s právní samostatností řeholních domů řeholních kanovníků. Obdobným způsobem - ovšem v jiné souvislosti - mluví o řeholních kanovnících také kán. 49l, § 1 CIC 1917, když stanoví jejich precedenci před mnichy. Ovšem např. už Decretum Gratiani zmiňuje expressis verbis řeholní kanovníky v souvislosti se zákazem jejich přestupu do klášterů mnichů (pojem "řeholní kanovník" tehdy představoval téměř opozitum ke slovu "mnich"). Řeholní kanovník je nepochybně řeholník-člen řeholní společnosti řeholních kanovníků. Musí jít o takového člena, který je této společnosti inkorporován řeholními sliby (srv. kán. 654 CIC 1983), nikoli tedy např. o donáta, obláta, terciáře, a to sliby doživotními (zpravidla slavnými). Odporovalo by tradici této instituce, aby někdo byl kanovníkem "na dobu určitou", tj. do uplynutí doby, na níž byly složeny dočasné sliby. Otázka se tedy redukuje na zjištění, zda k a ž d ý člen řádu řeholních kanovníků s doživotními sliby je kanovníkem; jinak řečeno: zda je zde podle práva podmínkou duchovní stav (status clericalis), resp. ordo (diaconatus či dokonce presbyteratus, jako je tomu dnes u kanovníků světských). Obecné právo tuto věc neřeší, proto je na místě obrátit pohled k právu partikulárnímu.
Autor se zde z praktických důvodů omezuje na sledování partikulární právní úpravy v řádu premonstrátských řeholních kanovníků. Jejich základní právní předpis, "Constitutiones Ordinis canonicorum regularium Praemonstratensium", nemluví o tom, k d o je oním řeholním kanovníkem. Je zde tedy určité dubium; a protože čl. 337 odst. 2 těchto konstitucí říká, že v případě mezery v právu nebo v pochybnosti se nemá ustupovat od výkladu předchozího řádového práva, je třeba sledovat právní úpravu platnou až do roku 1970, kdy byly přijaty konstituce nové. Tuto právní úpravu obsahují "Statuta renovata Ordinis Praemonstratensis", přijatá řádovou generální kapitulou v roce 1947. Článek (statutum) 16, § 1, odst. 7 říká: "In his Statutis veniunt nomine:... C a n o n i c i, clericus,qui solemnem professionem emisit, ea tamen lege, ut quae de canonicis dicuntur, applicentur quoque illis, qui simpliciter professi sunt, et novitiis, non autem conversis." Statuta tedy precizně rozlišuji:
1) Kdo je kanovníkem (jen klerik se slavnými sliby);
2) Na koho je třeba normy o kanovnících přiměřeně vztáhnout (i na novice, ne však na konvrše; s ohledem na čl. 15 Perfectae caritatis byl by však zákonodárce musel dnes stanovit: t a k é na bratry laiky).
Statuta byla přijata za účinnosti CIC 1917; tam je tedy třeba hledat definici pojmu "clericus". Podle kán. 108, § 1ze duchovními (clerici) nazývají "ti, kdož aspoň přijetím prvních postřižin se věnují božským přísluhám". Tento právní stav se však změnil už v roce 1973 vydáním instrukce "Ministeria quaedam", kterou byly zrušeny tonsura, nižší svěcení asubdiakonát. Za duchovního je tedy nadále považován jen ten, kdo přijal alespoň první stupeň kněžství, tj. jáhen. 0 deset let později nový kodex v kán. 266, § 1 stanovi, že "přijetím jáhenství se osoba stává duchovním" ("fit clericus").
Z uvedeného vyplývá, že v premonstrátském řádu je řeholním kanovníkem ten, kdo (cumulative): 1) složil slavné řeholní sliby; 2) je duchovním (tj. přijal alespoň jáhenské svěcení). Nové konstituce se ovšem této problematice elegantně vyhnuly, když (s výjimkou vlastního názvu) vůbec pojmu "řeholní kanovník" neužívají a mluví pouze o "členech" (sodales).
Pokud jde o ostatní společnosti řeholních kanovníků bylo by třeba zabývat se jejich partikulárním právem, aby bylo možno zjistit, zda vůbec (a pokud ano, jak) je předmětný pojem definován a zda tedy lze postavit stejný sylogismus o premisách:
maior: kanovnik je duchovni;
minor: duchovní je jáhen
s výše uvedenou konkluzí. Více než tisíciletá historie instituce kanovníků by svědčila pro kladnou odpověď.
(Zpracováno pro zasedání komise "De vita canonica et de spiritu Ordinis" premonstrátského řádu v listopadu 1995 v priorátu Bois-Seigneur-Isaac v Belgii..)