K vybraným aspektům zákonnosti v církvi

S laskavým svolením autora otiskujeme jeho habilitační přednášku z oboru církevní právo, kterou dne 28. dubna 1998 úspěšně přednesl na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Současně habilitantovi gratulujeme k jeho úspěchu.

Úvodem

Pojem zákonnosti (legality) se v teorii kanonického práva zatím příliš neujal: toto heslo neobsahují ani slovníky (nezná ho ani rozsáhlý Lexikon für Theologie und Kirche) ani rejstříky renomovaných učebnic kanonického práva a nevyskytuje se ani v normativních kanonických textech. Mimo to - v zemích bývalého východního bloku - je tento termín zkompromitován atributem "socialistická" (socialistická zákonnost).

Přes toto historické zatížení, jež je plodem bývalé tzv. socialistické právní vědy, je zákonnost pojmem obecným, který nastavuje zrcadlo úrovni a fungování každého právního řádu, tedy i právního řádu Katolické církve, a je jedním z významných předpokladů právní jistoty. Stručně řečeno, pojem zákonnosti vyjadřuje ideální stav, kdy zákony jsou všeobecně dodržovány .

Obecná teorie práva nepodává jednotnou definici zákonnosti, nicméně celkem shodně se konstatuje, že uvnitř zákonnosti lze zřetelně rozlišit dva její základní aspekty: jednak aspekt legislativní, jednak aspekt aplikační.

K legislativním aspektům zákonnosti

Pojetí zákonnosti z tohoto hlediska se v kanonickém právu nebude příliš lišit od práva sekulárního (jinou otázkou je, že v kanonickém právu připadá v úvahu také legitimita tvorby právního obyčeje jakožto pramene práva co do právní síly rovnocenného zákonu). Požadavek zákonnosti při tvorbě kanonickoprávních předpisů znamená, že právní normy může vydávat jen takový orgán katolické církve, který je k tomu zákonem zmocněn (jde tedy o pravomoc toho kterého orgánu), dále v mezích stanovených zákonem (jde tedy o působnost čili kompetenci legislativního orgánu) a sice formou předepsanou zákonem (zvl. Pokud jde o promulgaci kanonického předpisu).

Tato oblast je zásadně "ošetřena" jednak kánony první a třetí stati všeobecných norem kodexu, jednak kánony upravujícími výkon moci zákonodárné a exekutivní (kán. 135 § 2 a 4 a kán. 136nn), jednak konečně kánony druhé knihy kodexu, které konkrétně svěřují normotvorbu jednotlivým grémiím. V této souvislosti chci - de lege ferenda - upozornit na některé legislativní, resp. Legislativně technické aspekty kanonického práva.

Zákonodárce jen zcela vyjimečně označuje své normativní právní akty termíny uvedenými v kodexu (tj. církevní zákon, obecně závazné nařízení a obecný prováděcí předpis), ostatně to v kanonickém právu (např. na rozdíl od české právní úpravy) nikde není předepsáno. Tím je značně ztíženo rozpoznání, zda v tom kterém případě jde o normu originární či derivativní, zákonnou či podzákonnou, ačkoli se tyto kategorie právních předpisů řídí odlišným právním režimem.

S  tím také souvisí někdy úmyslná, někdy bezděčná extenze exekutivy do legislativy, a to zvl. pokud jde o normativní instrukce, což je ostatně i bolestí i práva sekulárního. V právu kanonickém tomu napomáhá i nepříliš šťastné systematické zařazení pasáže o instrukcích do třetí stati všeobecných norem za právní úpravu skutečných pramenů práva (tj. generálních dekretů a generálních prováděcích dekretů), pasáž o instrukcích si lze lépe představit např. v osmé stati první knihy v souvislosti s právní úpravou exekutivy. Oblasti kanonickoprávních vztahů, jež by bylo vhodné upravit církevními zákony, resp. ostatními (samozřejmě vždy promulgovanými) normativními právními akty, bývají občas regulovány interními směrnicemi, jež tak ovšem via facti získávají značný externí vliv. Jeden příklad za všechny: Instructio pro solutione matrimonii in favorem fidei a navazující normae procedurales Kongregace pro nauku víry z roku 1973, jež v oficiálním věstníku Acta Apostolicae Sedis nikdy nebyly publikovány. Je-li privilegium Paulinum upraveno zákonem, bylo by adekvátní, aby na téže úrovni bylo upraveno i "Petrinum".

V této souvislosti je jistě vítané i ustanovení čl. 18 apoštolské konstituce "Pastor Bonus", které římským dikastériím odnímá pravomoc vydávat obecně závazná nařízení (a fortiori i církevní zákony) bez speciálního schválení papeže. Lze jen litovat, že normativní akty těchto centrálních správních orgánů často nesou nepřesné označení, např. "decretum", ačkoli ve skutečnosti jde o normativní instrukci, a naopak.

Ve většině recentních právních řádů má zvláštní postavení ústava (resp. ústavní zákony), které se od ostatních ("běžných") zákonů liší (nej)vyšší úrovní právní síly. S ústavou souvisí i pojem obdobný zákonnosti, a sice ústavnost (konstitucionalita), která znamená soulad všech ostatních zákonů i podzákonných normativních právních aktů s ústavou. Jak známo, v průběhu rekodifikačních prací byl "projekt LEF" (Lex Ecclesiae fundamentalis) nakonec škrtnut, takže - z hlediska právní síly - je stejně významný kánon, který zakotvuje kolegialitu biskupského sboru s papežem, jako ustanovení, že všechny strany soudního spisu mají být číslovány a signovány notářem. Výsledkem je, že místo toho, aby mezi širokou věřící veřejností byly důkladně známy alespoň ty nejdůležitější, "ústavněprávní" normy (byť třeba na úkor těch ostatních norem "pro odborníky"), nejsou známy vůbec žádné (leda zprostředkovaně z jiných, neprávních zdrojů). V jednotlivých státech přitom bývají běžně vydávány ústavy jako samostatné publikace, dostupné co největšímu počtu občanů.

Naproti tomu jinou otázkou je absence ústavního soudnictví v církvi. Toto ústavní soudnictví, které zpravidla dobře funguje v moderních demokratických státech, by bylo v církvi (s ohledem na její hierarchickou strukturu a princip koncentrace moci) sotva myslitelné. Zatímco ústavní soud je v systému vrcholných státních orgánů při výkonu své činnosti na ostatních orgánech státu zcela nezávislý (a v určitém smyslu i jim nadřazený), nelze akceptovat, že by v církvi nějaký sbor soudců (byť sebeerudovanějších) autoritativně rozhodoval např. o tom, zda zákony nejvyšší zákonodárné (ovšem současně i nejvyšší soudní) moci jsou v souladu či v rozporu s církevní ústavou. Pokud jde o konformitu partikulárních církevních zákonnů nižších zákonodárců se zákony všeobecnými, plní tuto ústavně soudní funkci Papežská rada pro výklad textů zákonů.

Významným postulátem legislativního aspektu zákonnosti je tzv. přetrvávání práva (permanentia iuris), jež znamená, že právní norma, jakmile nabude platnosti, existuje nezávisle na trvání či netrvání legislativní či jiné pravomoci toho, kdo ji vydal (norma "žije vlastním životem"). Tento princip, napomáhající právní jistotě a stabilitě právního řádu, platí v českém právu bezvýhradně, v kanonickém právu pak v případě zákonů a obecně závazných nařízení vždy, v případě obecných prováděcích předpisů zásadně s tou výhradou, že by bylo výslovně stanoveno jinak (kán. 33 § 2: "…non autem cessant resoluto iure statuentis, nisi contrarium expresse caveatur").

K aplikačnímu aspektu zákonnosti

Aplikační aspekt zákonnosti vyjadřuje, že každý z adresátů právních norem je povinen je dodržovat a že ho v případě jejich porušení stihne právem předvídaná újma (ovšem žádná jiná, alespoň

ne ze strany nositelů veřejné moci). Tyto právní normy je povinen dodržovat i sám zákonodárce a i jeho může za nezákonné jednání taková újma postihnout (s určitou modifikací v případě nejvyššího zákonodárce, který se těší tzv. hmotněprávní exempci: "Prima Sedes a nemine iudicatur" - kán. 1404). Zákonodárce tedy sice může předepsaným způsobem platnou právní úpravu změnit, ale nemá ji porušovat. To je třeba poznamenat hned úvodem s ohledem na zmíněný již princip koncentrace moci v církvi: církevní zákonodárce není "princeps legibus solutus", jak Ulpianus charakterizuje císaře, a to nejen pokud jde o ius divinum (zde samozřejmě, jakkoliv tento pojem není příliš ostrý), nýbrž i pokud jde o zákony ryze církevní. Nemůže nedodržovat své vlastní normy s tím, že přece on sám je vydal a že je může kdykoli změnit. Ostatně i ve středověkém pojetí takové panovníkovy exempce, "uvolnění od předpisů práva", je vladař chápán jako ten, kdo je povznesen nikoli nad zákony, nýbrž nad právo obyčejové, do nějž může právě svými zákonodárnými akty zasahovat.

Jinou otázkou, která sice tématicky patří spíše k legislativnímu aspektu zákonnosti, nicméně s daným problémem úzce souvisí, je otázka po legislatině technicky žádoucím způsobu takových (a obdobných) zásahů. Abych se vrátil k Ulpianovy a k Digestům: Také pro nejvyššho církevního zákonodárce v určitém smyslu platí, že "quod principi placuit, legis habet vigorem", že jeho "voluntas ius est". Je nepochybné, že takováto vůle papeže, je-li projevena v dokumentu neprávní povahy (např. v encyklice, alokuci, exhortaci atd.), je významným instrumentem interpretace normativního textu, k němuž se eventuálně vztahuje. Potíže při aplikaci kanonického práva by mohly nastat, pokud by takový projev vůle nebyl v úplném souladu s některým normativním právním aktem všeobecného kanonického práva. Zde by v zájmu právní jistoty byla na místě novelizace předmětného právního předpisu, protože zásada "lex posterior derogat legi priori" zde není použitelná - ono "posterius" totiž není církevním zákonem. Uveďme příklad: může diecézní biskup duchovního inkardovaného do jeho diecéze proti jeho vůli "půjčit" do jiné (na kněze chudé) diecéze? Zjednodušená odpověď: podle kodexu nikoli (kán. 271 § 2 pouze říká, že duchovnímu může dovolit přesídlit na určitou dobu do jiné diecéze), podle čl. 32 apoštolské adhortace "Pastores dabo vobis" z roku 1992 ano.

Jestliže úvodem k legislativnímu aspektu zákonnosti bylo řečeno, že pojetí zákonnosti se z tohoto pohledu v právu kanonickém a sekulárním příliš neliší, pak v případě aplikačního aspektu zákonnosti něco podobného říci nelze. Je to důsledkem působení specifického kanonického principu, jímž je kanonická umírněnost. Jednak jde o případy aplikace kanonického práva ve vlastním smyslu, tak např. podle kán. 1341 má ordinář - i v případě spáchání trestného činu s obligatorní sankcí - přikročit k soudnímu či správnímu řízení trestnímu a k následnému uložení trestu "pouze tehdy, když poznal, že ani bratrským napomenutím ani důtkou ani jinou cestou pastorační péče" nelze dosáhnout cíle sledovaného trestním řízením. Dalším specifickým kanonickoprávním institutem, který sekulární právo prakticky nezná, je dispenz neboli zbavení vázanosti ryze církevním zákonem v individuálním případě a za spravedlivého a rozumného důvodu. Dále jde o individuální případy, kdy adresát právní normy není - servatis servandis - povinen dispoziční právní normy zachovat, resp. kdy její nezachování pro něj nepůsobí žádné sankční důsledky (jde o kvalifikované případy pochybnosti, neznalosti, omylu a nepozornosti). V té souvislosti je třeba zmínit také aplikaci kanonického práva podle epikie.

Odhlédneme-li od manželských záležitostí (a to zvl. prohlašování nulity církevního manželství), je evidentní, že kanonické právo je ve své naprosté většině aplikováno ve správním (administrativním) řízení, jehož výsledkem je vydání individuálního správního aktu. Platný kodex učinil velký krok vpřed, když ve své sedmé knize upravil právní institut správního odvolání (hierarchického rekurzu) jakožto obecného opravného prostředku směřujícího proti správnímu rozhodnutí. Zde se však vývoj zastavil, aniž byl učiněn krok další, tj. právní úprava správního soudnictví. Toto správní soudnictví, tedy na kasačním principu fungující soudní kontrola zákonnosti individuálních správních aktů, je dnes jednou z obvyklých záruk zákonnosti v demokratických státech. Tak tomu mělo být po 2. Vatikánském koncilu i v katolické církvi. Apoštolská konstituce Pavla VI. "Regimini Ecclesiae universae" z 15.8.1967 v této věci učinila první kroky, když vytvořila druhou sekci Apoštolské signatury jakožto nejvyšší správní soud. Hlasy požadující zavedení kontroly správních rozhodnutí soudem (a to především na diecézní úrovni) argumentovaly potřebou právní ochrany "spravovaného" proti libovůli správce, který při vydávání individuálních správních aktů je (a ovšem nemůže nebýt) "iudex in propria causa". Zavedení věcně i instančně členěného správního soudnictví bylo v souladu s oficiálními rekodifikačními zásadami a bylo obsaženo i v posledním schématu (Schema Novissimum) návrhu nového kodexu z roku 1982. Na poslední chvíli, těsně před promulgací nového kodexu, však bylo správní soudnictví nejvyššími místy z návrhu textu překvapivě vypuštěno. Důvody tohoto rozhodnutí nebyly zveřejněny, papež zřejmě vyhověl "silové" argumentaci z řad hierarchie, že totiž diecézní biskup není správním úředníkem, jehož rozhodnutí by mohlo být revidováno soudem, zvláště když by tento sestával z jeho podřízených, že nad biskupem je jedině Řím atd. Právní úprava správního soudnictví tedy v kodexu zůstala na úrovni roku 1967 a představuje tak málo funkční torzo omezené na přezkumnou činnost druhé sekce Apoštolské sinatury, týkající se správních rozhodnutí římských dikasterií.

U správního řízení a u rizik pro zákonnost s ním spojených ještě zůstaňme. Tato rizika vystupují ve zvýšené míře ve správním řízení trestním, tedy při tzv. správním trestání. Že byly v novém kodexu vypuštěny tresty suspenze "ex informata conscientia" nelze v poslední čtvrtině 20.století považovat za nic jiného než za samozřejmost. Problémy nicméně přetrvávají v souvislosti s možností ukládat (resp. deklarovat) tresty ve správním řízení. Z dikce kán. 1342 § 1 a 2 sice určitým způsobem vyplývá, že kodex považuje za jedinou řádnou formu projednávání trestních záležitostí proces soudní, nicméně umožňuje trestání i v řízení správním, "kdykoliv spravedlivé důvody brání, aby se provedlo soudní řízení", aniž alespoň v demonstrativním výčtu naznačuje, co se oněmi "spravedlivými důvody" míní. V kán. 28 penálního schématu stálo na místě nynějšího tertmínu "iustae causae", umožňujícího širokou možnost uvážení, adjektivum "graves" (causae), přičemž podmínkou použití trestního správního řízení mělo mj. být, že důkazy o spáchání trestného činu jsou evidentní. Při poradách nad tímto schématem bylo dokonce navrhováno, aby celé správní řízení trestní bylo z kodexu vypuštěno, tento návrh byl však nakonec zamítnut. Dnes je nicméně zřejmé (a potvrdily by to bezpochyby i soudní statistiky), že správní trestání jakožto procesní cesty svou povahou spíše mimořádné je v praxi značně nadužíváno, tak např. Interdiecézní církevní soud v Praze od svého ustavení v roce 1982 žádnou trestněprávní kauzu neprojednával, což přirozeně neznamená, že by se v české církevní provincii vůbec netrestalo.

Úprava správního trestního řízení v kán. 1720 sice přiznává obviněnému právo na obhajobu a vydání trestního rozhodnutí ordinářem podmiňuje jeho jistotou o spáchání trestného činu, nicméně v trestním řízení (i správním!) je třeba zjistit i další podmínky trestní odpovědnosti, jako je protiprávnost činu, přičitatelnost v důsledku zavinění atd. Je nasnadě,že v této souvislosti může při mimosoudním trestání snáze docházet k pochybením hmotněprávního i procesněprávního rázu a tím i k nezákonnostem, nehledě k tomu, že trestající ordinář (na rozdíl od relativně nezúčastněného soudu) může spíše jednat pod vlivem určitého afektu, zvláště když předmětným skutkem bylo způsobeno značné pohoršení, když musí odpovídat na nepříjemné otázky stran věci ve hromadných sdělovacích prostředcích atd. Mimo to byla z textu kodexu vypuštěna možnost soudního přezkoumání trestního dekretu, jak ji předpokládalo ještě administrativní schéma z roku 1972. A tak nelze než souhlasit s tím, co na adresu současné právní úpravy říká De Bernardis, že toto patří k oněm elementům práva, které ohrožují právní jistotu.

Avšak zákony neaplikují jen hierarchické (výkonné a soudní) orgány církve, nýbrž - třebaže nikoli v technickém smyslu slova - všichni jejich adresáti. Za cenu určitého zjednodušení je lze rozdělit do dvou kategorií: na "laiky" a na "profesionály".

V prvním případě, tedy v případě laiků (přesněji těch křesťanů, kteří nevykonávají nějakou zvláštní službu v církvi vyžadující znalosti kanonického práva) souvisí dodržování zákonnosti s úrovní jejich právního vědomí, a to de lege lata (rovina de lege ferenda se zpravidla vyčerpává úvahami o možném zrušení celibátu, ordinaci žen a povolení přístupu ke svátostem rozvedeným, kteří následně uzavřeli civilní sňatek). Mají-li být plněny právní povinnosti, je na prvním místě třeba zachovávat zákony. Mají-li být zákony zachovávány, je třeba znát jejich obsah (odhlédněme zde např. od spontánního zachovávání norem přirozeného práva). Tato znalost musí být recipientům právních norem zprostředkována způsobem adekvátním jejich poměrům. Při doslova celosvětové působnosti všeobecných norem kanonického práva se tyto poměry budou případ od případu značně lišit. Už z toho vyplývá, že úroveň právního vědomí (a tím i požadavky na úroveň zákonnosti) bude třeba posuzovat diferencovaně: jiná situace bude v Kolíně nad Rýnem, jiná v Kolíně nad Labem, jiná konečně v apoštolských prefekturách sahelové zóny. Vedle znalosti kanonického práva se ovšem na jejich dodržování, resp. nedodržování přirozeně podílí vztah jeho recipientů k církvi jakožto zákonodárci (ono "sentire cum Ecclesia"), motivačně zde působí rovněž příklad ostatních věřících (zvláště snad pastýřů církve), vnější vlivy prostředí (věřící - ateistické - lhostejné…), někdy i strach z "pekelného ohně" atd. Tato problematika však překračuje rámec této přednášky.

Poněkud jiná situace je u tzv. "osob práva znalých", typicky tedy (alespoň lze doufat) u duchovních. I u nich se lze setkávat s porušováním zákonnosti. Odhlédneme-li od ryze subjektivních faktorů, nalézáme zhruba dvojí teoretické východisko projevů nezákonnosti:

Porušování zákonů "zleva" je většinou bohatě odůvodňováno aggiornamentem, pastoračními úkoly církve a (špatně pochopeným) Häringovým sloganem, že totiž "Liebe ist mehr als Gebot". Zde můžeme např. myslet na hromadné udělování absoluce bez splnění podmínek stanovených v kán. 961 (s odůvodněním, že je třeba věřícím maximálně zpřístupnit svátost smíření), na slavení eucharistie mimo kostel, zvl. v bytech u stolu, v rozporu s kán. 932) s odůvodněním, že je třeba pěstovat ekuménu zdola) atd. Ve skutečnosti jde ovšem většinou o projev malé úcty vůči zákonodárci: "My to víme lépe než v Římě."

Naproti tomu porušování zákonnosti "zprava" vychází paradoxně z hypertrofní úcty vůči zákonodárci - jenže vůči tomu minulému, který přece vykonával zákonodárnou moc za mnohdy diametrálně se lišících poměrů. Tomuto zákonodárci, který by s takovým postupem ostatně asi sotva souhlasil, se - v rozporu s obecně uznávanými principy právní teorie i se zásadami logicko empirického uvažování - přiznává právo vydávat absolutně neměnné právní normy, čili z druhé strany: současnému zákonodárci se upírá právo měnit a zrušovat zákony jeho předchůdců (a to eventuelně i pod sankcí "hněvu apoštolských knížat Petra a Pavla"). Zde můžeme myslet na ignorování 2. Vatikánského koncilu a jeho dokumentů, na odmítání "Montiniho mše" atd. Takové postoje vedou tyto osoby (doslova papežštější než papež) zákonitě do tábora neposlušnosti vůči církevní autoritě (viz kauzu Lefebvre). V pozadí ovšem stojí nevyslovené (a pyšné) o vlastním právu subjektivního (spíše však svévolného) rozhodování ve věcech ortodoxie i ortopraxe, ve věcech církevní disciplíny.

Závěrem

Římský básník Quintus Horatius Flaccus byl pohan, ale byl to moudrý pohan, jeho "aurea mediocritas" má i v církvi v dnešním světě mnoho co říci. Nejde přitom o vlažnost, nýbrž o umění vyhýbat se extrémům, které jsou nakonec vždy tak či onak škodlivé. Jedním z  úkolů práva (i kanonického práva) je tuto "zlatou střední cestu" pomoci narýsovat. Přítomnost právní úpravy brání bezbřehé ("pneumatické") libovůli chování křesťanů (zamezuje tedy stavu ne-zákonnosti, anomie), obecnost právní úpravy pak chrání svobodu křesťanů v mezích vytyčených zákony (a to rovnou svobodu, tj. pro všechny podle stejného měřítka). Potud je kanonické právo skutečně "ars boni et aequi". A tak toto právo nejen napomáhá realizaci žádoucího chování, jak ho co nejobecněji vymezil už Ulpianus: "Honeste vivere, alterum ne laedere, suum cuique tribuere", nýbrž (vzhledem ke své vertikální dimenzi) pečuje i o to, aby uvnitř onoho "quisque" byl - také a především - zahrnován ten, jemuž má vposledku i kanonické právo sloužit. Jinak řečeno: nejen tedy "Caesari suum tribuere", nýbrž také "reddere quae sunt Dei, Deo".(srv. Mt 22,21).