PROBLÉM VLASTNICKÉHO PRÁVA K NEMOVITOSTEM NA TZV. INKORPOROVANÝCH FARÁCH
JUDr. Ignác A. Hrdina, OPraem.
Následující úvaha o problému vlastnického práva k nemovitostem na tzv. inkorporovaných farách je motivována ryze prakticky. Během komunistické diktatury vykonávala majetková práva i k těm nemovitostem (kostelům, farním budovám apod.), které byly ve vlastnictví některé řeholní společnosti nebo k nimž tato společnosti měla nějaká majetková práva, jednotlivá biskupství (zejména formoou schvalování majetkoprávních dispozicprováděných jednotlivými farními úřady). Skuteční vlastníci (resp. oprávění) nebyli bráni v úvahu ani státními orgány (vůbec), ani místními ordináři (zpravidla). Řeholní nemovitý majetek, který sloužil (a nadále měl sloužit) církevním účelům, byl neplatnými právními úkony převáděn (většinou Náboženskou maticí) do vlastnictví farních úřadů.
Situace se změnila po listopadu 1989, kdy jednotlivým řeholním společnostem u nás byla deklarována (a odborem církví MK ČR potvrzena) plná právní subjektivita. Zákon č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb. byly řeholím vráceny některé z těch nemovitostí, které jim byly za komunismu protiprávně odňaty (uloupeny) a jejichž vlastníkem (přesněji však neoprávněným držitelem) byl československý stát. V Případech taxativně uvedených v příloze těchto zákonů je tedy vlastnické právo řeholních společností k předmětným nemovitostem evidentní a potud není předmětem zájmu tohoto článku.
Poněkud jiný je stav u nemovitostí, které patřily řeholním společnostem a ex tunc neplatnými právními úkony byly převedeny do "vlastnictví" jiných církevních právnických osob (nejčastěji farních úřadů). Ani zde není vlastnické právo řeholí (jimž svědčí původní zápisy v pozemkových knihách) zpochybňováno, ovšwm k obnovení právního stavu formou deklarace počáteční neplatnosti takvýchprávních úkonů a následnou opravou zápisu v katastru nemovitostí dochází v praxi spíše vyjmečně. Od vydání katastrálního zákona v roce 1992 a prováděcích předpisů k němu situaci navíc komplikuje fakt, že ke změně zápisu v katastru nemovitostí již nestačí (tak, jako před tím před středisky geodézie) souhlasné prohlášení stran, nýbrž pravomocné rozhodnutí soudu 1). Existuje oboustranný nezájem na obnově knihovního v těchto věcech, podporovaný názorem, že by nedělalo dobrý dojem, kdyby proti sobě u státního soudu stály - byť ryze formálně - dvě církevní právnické osoby.
Do třetí kategorie spadají případy nemovitostí na farách inkorporovaných nějakému řeholnímu řádu, pokud zápisy v pozemkových knihách nesvědčí (nebo nesvědčí jednoznačně) vlastnickému právo příslšné řeholní právnické osoby. V pozemkových knihách bývá totiž nezřídka jako vlastník uváděn "kostel", "fara", "beneficium" atd., tedy právnické osoby, které dnes platné kanonické právo (alespoň podle názvu) nezná. Otázka, kdo je dnes vlastníkem těchto nemovitostí, zda vždy a jednoznačně farnost, je praktická zejména proto, poněvadž i tyto objekty bývají často zchátralé, farnost na jejich opravy nemá prostředky a žádosti o finanční pomoc bývají ze strany konzistoří (zcela ve smyslu Jak 2,16) vyslyšeny jen výjimečně. Pokud se financování takových akcí ujímají samy řeholní společnosti, vystavují se (alespoň zdánlivému) riziku, že budou vlastně investovat "do cizíhoů, což by při universalitě a katolicitě církve vůbec nevadilo, pokud by mnhody "nezatékalo" do vlastních klášterních budov.
Pravní institut inkorporace v platném kanonickém právu
Na tomoto místě by se slušelo pojednat (i z hlediska historického) o starobylém právním institutu patronátu a s ním úzce souvisejícím a částečně se překrývajícím (neméně starobylým, snad už z 9. století pocházejícím) institutu inkorporace, zejména proto, poněvadž oby tyto právní instituty nejsou platným psaným kanonickým právem upraveny a nejsou proto příliš známy ani širší právnické veřejnosti. To se bohužel vymyká omezenému rozsahu tohoto článku, proto nezbývá než odkázat na odbornou literaturu2) Z hlediska tématu článku (vlastnické právo) není prozatím ani rozhodující, jední-li se v konkrétních případech o inkorporaci pouze quoad temporalia (tzv. incorporatio minus pleno iure) či o inkorporaci quoad temporalia et spiritualia (tzv. incorporatio pleno iure). Důležité naproti tomu je zodpovězení otázky, zda inkorporace (přivtělení farního beneficia 3) nějakému klášteru) je dnes ještě vůbec přípustné, tj. jedná-li se o právní, nebo naopak o protiprávní stav. Nepřímou odpověď dává již CIC 1917 (používá však nikoli termín incorporatio, nýbrž unio), když v kánonu 1423 § 2 takovouto unii zásadně zapovídá "(Místní ordináři) nesmějí však slučovat farnosti... s kláštery, kostely řeholníků anebo jinou právní osobou...". To může podle kán. 1425 CIC 1917 učinit pouze Apoštolský stolec. Pokud tedy k inkorporaci došlo před účinností CIC 1917, zůstává zachována nadále (inkorporace totiž nebyla prvním kodexem zrušena, nůbrž poze - ex nunc - rezervována Apoštolskému stolci).
CIC 1983 právní institut inkorporace vůbec nezná (ovšem ani ho nezavrhuje). V případě inkorporace minus pleno iure, která se týká pouze sféry majetkoví, není tedy důvodu domnívat se , že došlo k nějaké změně. Pokud však jse o inkorporaci pleno iure (tj. také quoad spiritualia), což je v případě klášterů pravidlem, dochází zde k zásadní změně potud, že podle současné právní úpravy žádný klášter nemůže být beneficiátem (farářem)., který by si pro správu tohoto beneficia jmenoval svého zástupce - vikáře, byť z řad vlastních kněží. Kán. 520 § 1 totiž neumožňuje, aby právnická osoba byla farářem. Vyjímku by musel povolit supra ius canonicum stojící římský velekněz, což lze sotva očekávat. Právo kláštera ad spiritualia se tedy při inkorporaci pleno iure dnes v praxi redukuje na prezentační oprávnění podle kán. 158-163. V takových případech ovšem nebude písemná dohoda podle kán. 520 §2 resp. 681 § 2 mezi diecézním biskupem a příslušným řeholním představeným příliš praktická, protože opus explendum (alespoň co do rozsahu) je dáno teritoriem farnosti, sodalis addecendus je určen prezentací řeholního představeného a následným ustanovením prezentovaného biskupem a konečně res oeconomicae jsou záležitostí kláštera, jemuž je farnost inkorporována (při respektování kán. 1266 - sbírky vypsané místním ordinářem). Tím samozřejmě není dotčeno právo místního ordináře odvolat takto ustanoveného řeholníka z úřadu (kán. 682 § 2 ovšem - jak vyplývá z logiky věci - pouze z kvalifikovaného důvodu, tj. z toho, pro který by prezentovanou osobu uznal za nevhodnou (srv. kán. 162), a to při současném (kumulativním) respektování kán. 192 a 193. V opačném případě by totiž účel právního institutu presentace byl zmařen.
Inkorporace a vlastnické právo
Mezi kanonisty nebylo jednoty v tom, zda inkorporace beneficia znamenala také přechod vlastnického práva k majetkové podstatě beneficia, či zda šlo o pouhý přechod iuris utendi et fruendi. První názor zstával např. S. Vering 4), k opačnému názoru se přiklání např. von Scherer5) a E. Rittner 6). Tomuto druhému názoru svědčí i historický vývoj právního institutu inkorporace. Ta podle názoru autora článku nejen neznamenala autoamtický přechod vlastnického práva, nýbrž naopak byla prováděna právě tehdy, kdy církevní zákonodárství omezovalo a popíralo soukromé vlastnictví ke kostelům (a to i tehdy, byl-li vlastníkem klášter). Institut inkorporace tehdy jaksi suploval nežádoucí soukromé vlastnické právo (tolerované stejně jen v přípaě klášterů jakožto církevních právnických osob), když se přibližně od 11. století via facti začalo rozlišovat u církevního úřadu na spiritualia (též altare, tj. vlastní funkce duchovní) pod vrchní správou biskupa a na temporalia (též ecclesia, tj. kostejlní budovu a práva majetková), jež mohl vykonávat klášter, k němuž bylo beneficium přivtěleno (inkorporováno). "Bylo tedy dovoleno spojovati beneficia církevní s kláštery ten způsob, že klášteru připadaly požitky beneficia, leč spolu též závazek vydržovati beneficiáta, ale tak že beneficiáta ustanovoval biskup na návrh kláštera. Připojené beneficium však zachovalo vždycky zvláštní svou bytnost".7) To je již zmiňovaná incorporatio minus plena, vedle níž se od 13. století vyskytuje též incorporatio plena jakožto nová právní forma spojení klášterů s kostely, kdy klášter sám byl tzv. věčným beneficiátem. Teprve tehdy se také - vedle již užívaného a obsahově odlišného termínu ius patronatus - ustálil výraz incorporatio. Pozdější kanonické zákonodárství přiznává řeholím právo vlastnit kostely (tak je tomu i v CIC 1983 - srv. kán. 611 3)). Jestliže ovšem dnes je klášter vlastníkem nějakého kostela, nebude to zřejmě na základě inkorporace (leč by tak bylo v aktu inkorporace uvedeno), nýbrž z jiného důvodu (např. proto, že jde o kostel klášterní, při němž byla později zřízena farnost, nebo proto, že jej klášter na svém pozemku vytavěl).
Nejprve je nutné připomenout, že v minulosti se církevní majetek z hlediska předmětu dělil na dva druhy: jednak šlo o jmění zádušní (bona fabricae), tj. majetek jednotlivého kostela sloužící k udržování chrámové budovy a k hrazení bohoslužebných výdajů (sem patři mj. i sama chrámová budova, ale také hospodářské pozemky atd.), jednak šlo o jmění obroční (bona beneficii), které bylo určeno k obživě duchovenstva příslušného kostela (také sem ovšem patřil nějaký nemovitý majetek sloužící hospodářským účelům - tzv. dotace rurální). Toto historické rozdělení zachovává ještě i CIC/1917, třebaže se o jmění zádušním zmiňuje spíše okrajově v souvislosti s jeho správou (kán. 1182 až 1184).
Jak vyplývá mj. z Pražského Ordinariátního listu z roku 1866 8), značná část zádušních i obročních pozemků v Čechách tehdy nebyla zaknihována, což představovalo značné riziko majetkové újmy církve. Když byly roku 1874 pro Čechy nařízeny a založeny nové pozemkové knihy, přistoupily česke ordinanaty k podrobnému mapování nemovitého církevního majetku za účelem provedení vkladů. Současně s tím nařídilo místodržitelství všem okresním hejtmanstvím, aby v součinnosti s konzistořemi, resp. vikariátními a patronátními úřady prověřila, zda se katastrální mapy shodují se skutečným stavem majetku církve (záduší, obročí) a náboženské matice, a aby byla zjednána potřebná náprava 9). Prof. K. Borový 10) k tornu uvádí: Do knih pozemkových budiž po pravidlu (nelze-li dokázati, že věc náleží jiné osobnosti fysické neb morální) při pozemcích zádušních vepsán, "římskokatolický chrám farní (neb filiální)", při pozemcích obročních "římskokatolické farní beneficium". Tak se také stalo a tak také dodnes znějí zápisy v pozemkových knihách. Podle nich jsou tedy v těchto případech vlastníky nemovitostí kostel nebo beneficium, jimž oběma (jakožto nesborovým morálním osobám) přiznává kán. 99 CIC/1917 v demonstrativním výčtu právní subjektivitu. Beneficium, jímž je i farnost, navíc kán. 1409 CIC/1917 nazývá výslovně ens iuridicum.
Starý kodex také výslovně řeší otázku správy: Zádušní jmění spravuje podle kán. 1182 § 1 CIC/1917 — není-li ze zvláštního důvodu nebo právoplatného obyčeje stanoveno jinak — rektor kostela (tedy ne vždy farář, protože i filiální kostely měly právní subjektivitu), popř. spolu s radou zádušního jmění kostela (kán. 1183 § 1 a 1184). Beneficiát jakožto opatrovník obročí pak spravuje majetek příslušející kjeho beneficiu (kán. 1476 §1 CIC/19 17).
Nový kodex zná beneficium propriae dictum (obročí ve vlastním smyslu) jen jako odumírající právní institut a zmiňuje ho v V. knize upravující majetkové právo církve (kán. 1272). O záduší (bona fabricae) pak nemluví vůbec. Naproti tomu výslovně přiznává právní subjektivitu farnostem (kán. 515 § 3). Připadnou otázku, zda je podle nové právní úpravy farnost právním nástupcem beneficia, bude tedy třeba zodpovědět negativně, bereme-li v úvahu, že termín "farnost" je podmnožinou pojmu "beneficium". I v CIC/1917 byla farnost jedním z druhů beneficií, u nějž došlo k určité změně v obsahu, aniž však tato změna měla za následek přerušení právní kontinuity (farnost jakožto jeden z druhů beneficií měla právní subjektivitu i za starého kodexu a diky kán. 515 § 3 CIC/1983 ji nepřestala mít ani poté, co beneficium proprie dictum přestává existovat).
Poněkud komplikovanější je situace pokud jde o jmění zádušní, konkrétně např. kostel. Lze důvodně pochybovat, že by kostel dnes měl právní subjektivitu (jako za platnosti CIC/1917, kán. 99). Ex lege ji nemá, musel by ji tedy mít na základě rozhodnutí příslušného představeného (kán. 114) jakožto universitas rerum seu fundatio autononia (v českém překladu samostatná nadace) podle kán. 115 § 3, což příliš neodpovídá; navíc mi o rozhodnutích takového druhu není nic známo. Pokud by kostel nadále zůstával právnickou osobou, muselo by např. každé podání (církevním i státním úřadům), které se týká kostela jakožto hlavní součásti zádušního jmění (fabrica ecclesiae), začínat: "Římskokatolický kostel v ...‚ zastoupený farářem X. Y. ..." Takto formulované podání bylo u nás po účinnosti CIC/1983 asi sotva kdy učiněno.11> Nelze se tomu divit do konce roku 1989, kdy rozhodujícím pro všechny právní (i protiprávní) úkony týkající se církevního majetku bylo razítko příslušného církevního tajemníka. To se ovšem naštěstí změnilo.
Ad 1. Domnívám se, že sledovanému cíli neprospěje, jestliže se kláštery budou u diecézi domáhat uznání svého vlastnického práva k nemovitostem (ať zádušním, ať obročním) u inkorporovaných farností. Sotva lze totiž jednoznačně prokázat, že by jim svědčil nějaký právní titul, třebaže z praktického hlediska by toto řešení (alespoň v některých případech) mohlo být pro diecéze výhodné ("zbavily" by se totiž zchátralých objektů, na jejichž opravu jim chybějí finanční prostředky). Stejně tak málo funkční jsou snahy některých místních ordinářů ponechat si všechna práva i k inkorporovaným farnostem a všechny povinnosti (majetkové i pastorační) svalit na kláštery. Mám na mysli např. zpochybňování prezentačního oprávnění klášterů, neuznávání práva řeholního představeného odvolat svého kněze bez souhlasu diecézního biskupa podle kán. 682 § 2, požadování odvodů do svépomocných diecézních fondů z příjmů inkorporovaných farností 12) atd.
Věc by měla být řešena jednáním, a to asi nikoli na úrovni biskupská konference — konference vyšších řeholních představených, nýbrž přímo mezi dotčenými stranami (tj. jednotlivými diecézemi a jednotlivými kláštery). Iniciativa by měla, jak odpovídá logice věci, vzejít od klášterů, a patrně by měla mít formu žádosti o výslovné uznání již existujících práv pramenících ze skutečnosti inkorporace jednotlivých farností. Kladné vyřízení takovéto žádosti ze strany diecéze pak nebude mít konstitutivní, nýbrž pouze deklaratorní charakter. To by byl ovšem ideální případ.
Protože však inkorporace je historický právní institut sahající mnohdy až několik set let nazpět, bude nepochybně docházet k případům, že klášter neprojeví po více než čtyřicetileté přestávce o inkorporovanou farnost zájem (např. bud' proto, že nemá dostatek vlastních kněží, nebo proto, že poloha takové farnosti neumožňuje život v komunitě). V takovém případě by bylo namístě, aby se klášter svých práv z inkorporace zřekl. Ovšem vzhledem k tornu, že fakt inkorporace je pro klášter také zdrojem povinností, vyžadoval by takový právní úkon přivolení ze strany místního ordináře (obdobně jako u zániku patronátu vzdáním se).13> Může však dojít i k opačné situaci:
Klášter bude mít zájem spravovat (většinou In solidum) i diecézní farnosti (zejména pro jejich blízkost sídlu kláštera, která dovolí komunitní život), a to natrvalo. V takových případech by ovšem uzavření smlouvy mezi diecézním biskupem a příslušným řeholním představeným podle kán. 520 § 2, resp. 681 § 2 bylo nutné. Domnívám se, že nic nebrání tornu, aby diecézní biskup v rámci takové smlouvy přiznal, a to rovněž natrvalo, řeholnímu ordináři (ne už ovšem klášteru jakožto právnické osobě) prezentační oprávnění.14) Stejně tak je myslitelné, že by takováto smlouva v rámci řešení rerum oeconomicarum obsahovala např. opční ustanovení o převodu vlastnického práva k farním nemovitostem na klášter (5 eventuálním zřízením věcného břemene ve prospěch farnosti), a to např. za závazek kláštera trvale hradit veškeré náklady, které farnosti vzniknou. 15)
V praxi asi bude docházet k různým kombinacím naznačených řešení, modifikovaným zpravidla existencí patronátních práv (i povinností), která kláštery měly (popř. která na ně přešla) k inkorpovaným farnostem.
Ad 2. Nezávisle na tom, co bylo řečeno sub 1, by bylo žádoucí, kdyby kompetentní autorita (patrně biskupská konference po dohodě s konferencí vyšších řeholních představených) jednoznačně deklarovala, který právní subjekt je oprávněn jednat jménem právnických osob, jimž svědčí zápisy v pozemkových knihách, a jakých schvalovacích doložek je v případě určitych dispozic třeba (kláštera asi vždy, diecéze patrně jen je-li předmětem zcizení fabrica ecclesiae). Například (přijme-li se právní názor uvedený v kapitole o právní subjektivitě a právní sukcesi) že v případě, je-li v pozemkových knihách jako vlastník uvedeno beneficium, popř. obročí nebo fara, jde u nynější farnosti o identitu v subjektu vlastnického práva, který doznal pouze změnu názvu. Naproti tornu je-li v evidenci nemovitostí uveden jako vlastník kostel, popř. záduší, je nynější farnost právním nástupcem této dnes již neexistující právnické osoby. Pro potřeby jednání se státními orgány by bylo žádoucí, aby k takovému pustupu vydal kladné stanovisko odbor církví Ministerstva kultury ČR. Dokonalý knihovní pořádek, kdy i označení vlastníka v katastru nemovitostí bude shodné s nynějším oficiálním názvem právnické osoby, je zřejmě hudbou daleké budoucnosti.
Závěrem se autor článku omlouvá za zkratkovitost vyjadřování, diktovanou omezenými časovými možnostmi. Řada problémů je jen naznačena, aniž je navrženo jejich řešení. Věc by si zasloužila daleko podrobnější zpracování.