V politickém programu Liberálního fóra je v kapitole "Stát" věnován zvláštní oddíl vztahu státu a církve a požaduje se — s odvoláním na základní požadavek svobody svědomí a vyznání — jasná odluka státu a církve a naprostá neutralita státních institucí v náboženských otázkách. Dále se v tomto programovém prohlášení zavrhuje jakákoli vazba společenských norem na náboženské přesvědčení, označovaná jako "eticko-morální dozorčí úřad" cirkve. Uznává se však sociální, pedagogická i výchovně vzdělávací aktivita církevních institucí. Od církví se všeobecně požaduje, aby svým členům umožnily, v souladu s jejich přesvědčením, maximální společenskou angažovanost a svobodnou účast na společenskvch procesech.

Tento program si získal velikou pozornost médií a v souvislosti s tím byla řada prvků konfesního práva označena jako neodůvodněná privilegia církví. Z toho pak vyplvnul požadavek komplexně a nově řešit vztahy státu a církví.

Pokud se znovu ohlížíme na tuto diskusi. která byla místy vedena velmi provinciálně (polopravdy, předsudky a neurotické výpady nebyly k přehlédnutí). je třeba přiznat, že jde o součást celkového evropského klimatu. v němž probíhají podobné diskuse v mnoha zemích Evropy. Jmenujme alespoň Německo, Francii a velmi silně v současné době Švýcarsko. Všechno směřuje k novému rozdělení náboženských a po1itických zájmových sfér.

V popředí přitom stojí tři problémové okruhy:

1. Základní koncepce vztahu státu a církve v Rakousku, tj. otázka po jejich novém "modelu". Přitom je třeba mít na zřeteli, že se každý pohled na tyto vztahy promítá i do všech nábožensko-právních aspektů duchovní správy.

2. Majetkoprávní vztahy státu a církve.

3. Vymezení náboženského a právního aspektu vztahu státu a školství, zvláště pokud se týká vysokých škol.

Již mnohoznačnost možností, "jak takové heslo realizovat", ukazuje, že ve skutečně věcné diskusi by se nemělo vůbec používat. Je také příliš zatíženo různě intezivním a navíc zkreslujícím úhlem osobního pohledu. Smysluplným a rozumným východiskem plodné diskuse by se naproti tomu mohlo stát vymezení pojmu náboženského zájmu. Je nesporné, že převážná většina rakouských občanů má to, co lze nazvat "náboženský zájem". Jak stát na náboženské zájmy svých občanů reaguje, zda jim bude připisovat celospolečenský význam nebo zda je bude zásadně odsouvat do soukromé sféry nebo dokonce potlačovat, to je základní východisko pro budoucí formulaci koncepce vztahu státu a církve, resp. církví.

Z tohoto hlediska je rozhodující, jak má být pojímána konfesní a světonázorová neutralita státu. Z ústavy vycházející obecná svoboda náboženství a vyznání tvoří základní normativ i konfesního práva a podmiňuje neutralitu státu vůči různým náboženským vyznáním a světovým názorům. Oč je tento základ nepochybnější, o to různorodější důsledky jsou z něho vyvozovány.

Kulturněpolitické orientaci liberálů 19. století jsou poplatny ony pohledy, které vyvozují z principu neutrality státu vůči náboženství právě ono zesoukromění náboženství, jeho odsunutí do oblasti, která je společensky irrelevantní.

Spektrum těchto pohledů sahá od požadavku pouhé indiference až k požadavku agresivní privatizace náboženských zájmů. Z toho také vyplývá, že zastánci tohoto hlediska se chovají vůči jakékoli státní činnosti, která má náboženský rozměr, rezervovaně až odmítavě. Pro ně je zásadně nepřijatelné cokoli, v čemž by stát projevil identifikaci s čímkoliv náboženského charakteru, at' už jde o subvenci výuky náboženství na školách, státní teologické fakulty nebo třeba jen o kříže ve třídách.

Proti tomuto velmi zastaralému pojetí je třeba postavit nový model konfesní neutrality, který odpovídá současnému chápání základních svobod a pochopení úlohy dnešního státu. Tady nejde o vytěsnění, ale o pluralitní začlenění náboženství do současného společensko-pohitického života, jak to požaduje např. K. Schleich, P. Mikat a P. Haberle. Na místě starého pojetí státu, v jehož základu je i model privatizace církve, je nutné vycházet z pojetí moderního sociálního státu 20. století, státu, který se dostává do stále těsnějších vazeb se všemi společenskými silami, státu, který v sobě zahrnuje všechny produktivní sociální a hospodářské síly. Zaujímá přitom roli určitého správce všech těchto oblastí. Tento na službu orientovaný stát dneška je zaměřen na vytváření nových vztahů a snaží se o to, aby všechny skupiny společensky relevantní byly vzájemně koordinovány a mohly se zároveň podílet na rozvoji tohoto státu a mohly ho spoluvytvářet. Vlastní státní instituce přitom tvoří jen rámcový makroregulační orgán.

Pro takto chápaný stát jsou i náboženské zájmy občanů něčím, co musí být patřičně právně zohledněno. Snaha potlačovat náboženství, deklarovaná jako neidenti.fikace s ohledem na množství a druh úkolů, které moderní stát má (včetně povinnosti spoluorganizovat všeobsáhlé společenské zájmy), se stává brzdou a ve svých důsledcích i omezováním svobody občanu.

Rakouský stát, který zastává tuto moderní koncepci, se hlásí — v rámci ústavně daných předpokladů rovnosti církví a uznaných náboženských společností — k aktivnímu a kladnému zohledňování náboženských zájmů občanů a různých církevních aktivit. Tak např. při právně zaručené svobodě státem uznaných církví a náboženských společnosti řídit si svobodně vlastní vniřní záležitosti dochází — jak to odpovídá významu náboženských zájmů — k mnnoha styčným bodům s veřejným právem. Napříč všemu odvětvím práva nacházíme zákony, v nichž je zakotvena podpora církevní činnosti a jejímu pozitivnímu duchovnímu působení. Můžeme jmenovat třeba náhradní vojenskou službu, odmítnutí svědčit u soudu z náboženských důvodů, ohled na náboženské přesvědčení u státních svátků, ve školství, v pracovním a sociálním právu, zohledňují se i kultické potřeby v památkové péči atd.

Tento model, jak odpovídá charakteru svobodného a demokratického státu, a to je podstatné, není poplatný vzájemnému vztahu státu a církví jako institucí, ale slouží jednotlivci a uplatnění jeho svobod. Východiskem jsou náboženské a světonázorové zájmy občanů. Církve se zapojují až zprostředkovaně jakožto reprezentanti náboženských zájmů svých členů.

Aby však bylo zde řečeně správně pochopeno a nedošlo k nedorozumění:
tím nemá být paušálně obhajován současný ststus quo v rakouském konfesím právu. Konkrétní úprava závisí do značné míry na společenské realitě zvláště mezi státem a církví se jedná o oblast velmi citlivou na společenskou tmosféru. Pozitivní podpora církvi zakotvená v celém právním řádu musí odpovídat přínosu, který církve jako uznávaný společenský faktor přinášejí.

Z tohoto pohledu jsou důležité mnohé skutečnosti, jako je počet lidí vystupujících z církve nebo masový odklon od tradičních církví, i když se přímo navenek neprojeví zrušením členství, stejně jako stoupající pluralizace náboženského života apod. To pak hraje značnou roli při rozhodování, zda právní podpora církvím poskytovaná opravdu odpovídá jejich morální a společensko-politické roli, kterou hrají.

Ve struktuře vzájemných vztahů státu a církve je třeba brát v úvahu I opačný směr, který se projevuje třeba v konkordátu vyjádřením povinnosti církve vzít ohled na státní zájem při jmenování biskupů. Podle čl. IV a podle dodatečného protokolu konkordátu z roku 1933/34 ‚je Svatý stolec vázán sdělit jméno designovaného nebo zvoleného biskupa či koadjutora rakouské vládě, aby se dozvěděl, zda proti těmto osobám nejsou nějaké politické námitky. Pokud by bvly vzneseny, mají se obě smluvní stranu snažit o vhodné řešení. Pokud by se však nedohodly, má Svatý stolec svobodu jmenovaní prosadit. Vzhledem k tomu, že žádné vztahy nemohou být jen jednosměrnou cestou, jeví se toto konkordátní řešení, které papeže nijak nesvazuje ani nevyřazuje, rozumné a účelné.

Tento nábožensko—právní rámec zaměřený na občana je rámcem dynamickým, který musí při svém naplňování vůči církvím jakožto institucím, kolem nichž se krystalizují náboženské zájmy občanů, vycházet především z angažovanosti těchto církví a jejich členů jakožto občanů. Důsledkem této dvnamiky je i to, že všechna dohodnutá ustanovení, mohou být následně podrobena věcné diskusi.

Ve veřejné diskusi o privilegiích církve se nejvíce ozývala tři témata. k nimž bych chtěl uvést nyní několik poznámek.

I. Majetkoprávní vztahy státu a církve v Rakousku

Ve vztahu církve a státu v Rakousku iuuá otázka financouání církví centrální postavení. V následujícím pojednání se problematika omezí na financování Katolické církve jako církve v Rakousku co do počtu členu největší.

Od dob Josefa II. až do nacíonálně socialistické úpravy v roce 1939 byla Katolická církev financována smíšeným systémem, v němuž bvly vlastní příjmy církve doplňovány státními dotacemi. To však mělo za následek, že církev podléhala značnému vlivu a kontrole ze strany státu.

Kongruální zákonodárství zakotvilo financování duchovní činnosti církve z prostředků náboženského fondu. Tento fond byl naplněn majetkem pocházejícím z klášterů zrušených za Josefa II. a doplňuje se přímo ze státního rozpočtu. Stavební činnost je financována z patronátních zdrojů, přičemž stát je jedním z veřejných patronů, který se v jednotlivých zemích na stavebních nákladech podílí různě. Přímá církevní daň zavedena nebyla, i když již v roce 1884, v zákonu o katolících, se o takové dani ve formě správních příspěvků uvažovalo.

Zásadní změna přišla 1. května 1939, po převzetí moci národně socialistickým režimem. Nový způsob financování církve měl jednoznačný cíl — zasadit církvi zničující úder. Tento zákon se týkal církve katolické, evangelické a starokatolické. Náboženský fond přešel do majetku Říše a své příspěvky nemohly církve, stejně jako jakékoliv jiné spolky, vymáhat státní exekucí, ale jen žálobou tu civilního soudu.

Zákon o příspěvcích církve, i když byl zřejmě církvi nepřátelský, převzal i rakouský právní řád druhé republiky, ale v takzvané státní smlouvě byla alespoň řešena otázka odškodnění.

Díky příznivé hospodářské situaci bylo odškodnění řešeno konkordátem mezi Rakouskem a Svatým stolcem v roce 1960. Většina z bývalého náboženského fondu přešla na stát a za to bylo církvi poskytnuto jednorázové odškodnění a další finanční příspěvky z rozpočtu. Roční výše těchto příspěvků byla 50 mil. šilinků plus hodnota platů 1250 A-úředníků ve IV. mzdové kategorii. Dnes je roční příspěvek 150 mil. a počet státem placených úředníků a jejich kategorie zůstávají nezměněny. Podobná opatření se týkají i evangelické. starokatolické a židovské náboženské obce.

Vedle toho stát nese ze 100% náklady na výuku náboženství ve školách (což zahrnuje nejen mzdu učitelů a inspektorů, ale i knihy a další pomůcky, jakož i nájem místností pro vyučování). Plně jsou hrazeny platy učitelů církevních škol, které mají veřejnoprávní charakter. To budí nelibost u necírkevních privátních škol s jinak stejným postavením, které tyto výhody nemají.

Stát také plně financuje státní teologické fakulty, a to čtyři katolické a jednu vangelickou fakultu. Vedle toho nese stát náklady spojené s duchovní službou v armádě a v nápravných zařízeních.

Stát podporuje církve i tam, kde nejde o náhradu určitých výkonů, např. zvýhodňuje církve při placení daní a cel, což lze také chápat jako nepřímé subvencování.

V současné diskusi často zaznívá požadavek, aby se církve samy financovaly v rámci dobrovolného příspěvkového sytému. To by byla pro rakouské církve katastrofa. Takový sytém vyžaduje odpovídající sociální a mentální strukturu a ta v Rakousku není. Je však ve Spojených státech amerických, kde tento systém — na rozdíl např. od Francie — ůspěšně funguje.

Takový příspěvek sám by tvořil jen malou část celkové částky potřebné na financování církve, ale je nejčastějším předmětem diskusí. Je to zbytečné i proto, že zde stát v ničem církev nezvýhodňuje, naopak při vymáhání příspěvků jí negarantuje ani to, co zajišťuje ostatním spolkům a sdružením.

Mávnutím ruky nelze odbýt ani vnitrocírkevní diskusi, v níž se ozývají námitky teologické, kritizující nežádoucí propojení mezi penězi a členstvím jednotlivce v církvi. Řešením se jeví tzv. španělský a italský model, kde daňový poplatník si do určitého procenta sám určí, na co má být část jeho daní použita, zda pro církev, nebo na jiný kulturní a humanitární účel. Pro rakouskou církev by však nestačilo v těchto zemích používané procento (0,8 %)‚ ale bylo by třeba čtyřnásobně více.

Přesto se zdá toto řešení perspektvní a je naděje, že by zklidnilo současnou napjatou situaci.

2. Výuka náboženství

Ve stávající diskusi v Rakousku v souvislosti s požadavkem na odluku státu a církve zaznívá i požadavek na zrušení výuky náboženství na školách. Jedná se o mylné pochopení konfesní neutrality státu. Nadto je právo na výuku náboženství na školách zakotveno v ústavě a změna takového zákona potřebuje stejné kvorum jako každý ústavní zákon. Tyto požadavky vycházejí z překonaného liberalismu minulého století. Výuka náboženství není jen projevem náboženské svobody občanů, ale souvisí i s ústavními právy rodičů, která musí stát garantovat a rozvíjet i tam, kde "v oblasti výchovy a vzdělání převzal úkoly a práva rodičů" se závazkem "vykonávat je v souladu s jejich náboženským a světonázorovým přesvědčením".

Protože podle či. 14 spolkové ústavy v záležitostech týkajících se škol a církví je zapotřebí pro přijímání a změnu zákonů nadpoloviční většiny poslanců a souhlasu dvou třetin přítomných, vyžaduje každá úprava značnou jednotu názorů (mluví se o "kvaziústavních" zákonech). Přitom je třeba stále mít na zřeteli § 2. odst. 1 zákona o organizacích škol (nazývaný "cílový paragraf'), v němž se školám ukládá "podílet se na rozvoji zařízení pro mládež odpovídajícím systémem výuky v souladu s tradičními náboženskými a sociálními hodnotami a hodnotou pravdy, dobra a krásy".

Nemělo by se přehlížet, že zajišťování výuky náboženství je pro stát i plněním společenského konsenzu, jako základní podmínky existence demokratického systému. Tento problém výstižně vyjádřil Ernst W. Böckenförde:

"Svobodomyslný, sekulární stát žije z předpokladů, které sám nemůže zajistit." Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i ujednání s Katolickou církví v konkordátu o školách z roku 1962, v němž se církev jednoznačně zavazuje přispívat k pozitivní výchově občanů. Výslovně se tam proto říká, že výuka náboženství "neslouží ideologické indoktrinaci společensky sporných hodnot privilegovanými skupinami, ale musí být chápána jako nástroj, jehož pomocí je zajišťována a rozvíjena náboženská a světonázorová svoboda".

Stojí také za úvahu, což se v současné diskusi často přehlíží, že státní dohled nad výukou náboženství a nad soukromými církevními školami je pro stát přínosem i potud, že neztrácí kontrolu nad činností jednotlivých společenských skupin, což má svůj význam např. zvláště nyní u stále vzrůstajícího počtu soukromých islámských škol.

3. Teologické fakulty na státních univerzitách

Sekulární stát, tak jak má zakotvenou svou funkcí v konfesním právu, může na univerzitách zřizovat a podporovat teologické fakulty. Pokud je zřídí a ony zajišt'ují rozvoj a výuku teologie určité konfese, je zavázán ke spolupráci s příslušnými církvemi. Média tuto propojenost skandalizují a diskuse se vede kolem otázky, do jaké míry je za současných poměrů taková institucionální propojenost žádoucí a vhodná. Je smutné, že i některé církevní kruhy legitimitu těchto tradičních vztahů zpochybňují a podporují odstranění státních teologických fakult z univerzit. Podle našeho názoru však zachování těchto fakult patří do rámce kulturní odpovědnosti státu a jejich privatizace by byla ahistorická, krátkozraká a rozvoji teologie byjen ublížila.

Jiná otázka je právní stav těchto fakult. Je nutné přiznat, že právní úprava v konkordátu z roku 1933-34 už nevyhovuje a neodpovídá dnešním potřebám. Obraz těchto fakult se od roku 1933 výrazně změnil. Dříve na teológických fakultách studovali v převážné míře adepti kněžství, dnes převažují laici, a to ve značné míře ženy, které dříve teologii nestudovaly vůbec. Změnil se i obraz profesorského sboru a obsahová náplň studia. Výrazný vzrůst počtu studentů se projevil i většími nároky na počet vyučujících a to se projevilo především v počtu asistentů.

Revize právních ustanovení, vyplývajících z minulého konkordátu je nutná i proto, že v roce 1975 a v roce 1993 došlo v rakouském univerzitním školství k mnoha právním změnám. Týkaly se organizace a postavení univerzit, především posílení jejich autonomie a připodobnění podnikovému organizačnímu systému. To vše — logicky — konkordát v úvahu brát nemohl.

Nové úkoly je třeba znát, aby je bylo možné vtělit do právních noreni. Směr církevních aktivit se však mění. V 19. století byly klasickými oblastmi konfesního práva spoluúčast státu při obsazování církevních úřadů a při správě církevních majetků, stejně jako manželské právo a právní normy týkající se škol, dnes naopak vystupují do popředí jiné problémy, jejichž řešení je i pro církev výzvou. Jde o pracovní a sociální právo, ochranu památek, ochranu dat, zdravotnictví, požadavky Evropské unie z hlediska církve atd.

Konečně jen v souvislosti s těmito problémy je možné si v celé šíři uvědomit, že právní rámec vztahů státu a církve závisí na tom, jak bude v této době bouřlivých společenských změn církev společností přijímána. Současný í bitdoucí prostor. který bude mít církev k dispozici. závisí na její angažovanosti jako instituce i na angažovanosti každého jednotlivce v ní. angažovanosti ve věrohodné pastorační péči. Jen z toho lze odvodit, ospravedlnit a právně zdůvodnit institucionální zajištění církve.

Přitom je podstatné. aby se sama církev neredukovala jen na ochránce památek a činitele v nesporně významné sociální a charitativní službě, ani nepřipustila nechat někým svůj obraz takto omezit. Církev jako pouhá sociálně-kulturní instituce by byla libovolně nahraditelná a podporovala by vlastní sekularizaci. Rozhodující je její nenahraditelné duchovní poslání ve společnosti. z něhož odvozuje i své právně významné postavení ve státě.

Přeložila Ing. Jana Mindlová, CSc.