S laskavým svolením autora otiskujeme text jeho přednášky, kterou pronesl dne 15. října 1997 v prostorách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně na pozvání Moravsko-slezské křesťanské akademie a Společnosti pro církevní právo.

V tomto nevelkém sdělení nemíním podávat podrobné analýzy nebo otevírat nové problémy. Svůj úkol chápu daleko skromněji, totiž podat povšechné informace o stavu bádání a snad také vyzvat zájemce o historické studium v dějinách práva, církve i právní kultury, aby se zapojili do nového proudu výzkumů.

Při studiu dějin kanonického práva nelze přehlédnout jeho základní charakteristiku. Spolu s římským právem tvořilo dvojici učených práv. Jen tyto dva právní systémy byly předmětem univerzitní výuky, jen ony byly studovány a interpretovány metodami, které lze bez rozpaků označit jako vědecké. Snad nikde jinde nelze sledovat rozvoj právnického myšlení a umění interpretace právních norem výrazněji než ve škole glosátorů ve 12. a na začátku 13. století, kdy se tvořila východiska evropské právní kultury. Z obou těchto odvětví bylo receptivnější právo kanonické, které sahalo častěji ke vzorům a textům římskoprávním, zatímco římské bylo uzavřenější a ohlasy kanonického v něm byly řidší. Přispíval k tomu jistě i fakt, že kanonické právo se živě rozvíjelo, měnilo a doplňovalo s rozvojem nového zákonodárství.

Ve středověku, kdy již byla pod náporem islámu ztracena rozsáhlá křesťanská území ve východním středomoří a v Africe a kdy roztržka s východní církví byla dokonána, se hranice vzniku a užívání římského a kanonického práva zhruba kryly s hranicemi latinské kultury. Na rozsáhlých teritoriích, etnicky i politicky rozdílných a s různými systémy národních práv se prosazovala a byla přejímána učená práva, zvláště právo západní církve, jako jednotící síla, jež v průběhu staletí překlenula zásadní rozdíly a nabývala universalistického charakteru. To nepopírá, že i církev uznávala partikulární zvláštnosti, ale přece jen její všeobsáhlá organizace, řízená podle jednotných principů, i všude uznávané právo byly snad nejdůležitější unifikační silou, kterou středověk znal. Sblížení právních kultur bylo ve značné míře ovlivněno právem kanonickým a v nemenší míře i římským.

Přes tuto základní tendenci nelze nevidět, že postupné přejímání kanonického práva neprobíhalo ve stejných časových rovinách, že kromě základních zákoníků a právních spisů se tvořily i místní právní školy a že nerovnoměrné přijímání křesťanství znamenalo i zpoždění právních znalostí. Studium právních dějin jednotlivých zemí a států, s ohledem na význam kanonického i římského práva, je jistě jednou z povinností vědy. Stačí připomenout, že i mnohasvazkové dílo Ius Romanum Medii Aevi má své těžiště ve zpracování vlivu římského práva pro jednotlivé země, u nás vynikajícím dílem profesora Boháčka. I skromné sdělení, které si zde dovoluji předložit, patří do tohoto okruhu zájmů.

Římské právo bylo přijímáno sice především jako soukromé, kdy věda zprostředkovala jeho převzetí zejména v obchodním prostředí italských komun, ale výrazným jeho rysem byla i jeho povaha práva imperiálního. Bylo to právo vzniklé ve východořímském císařství v době absolutistické vlády a také středověcí římští císařové se hlásili k tomuto odkazu. Císař Friedrich II. dal připojit některé své císařské konstituce jako rovnocennou součást k justiniánské kompilaci a boloňská univerzita je také zařadila. I když zákonodárný pokus Karla IV., tzv. Maiestas Carolina, jen minimálně přejímá římskoprávní podněty, sama myšlenka vytvoření zákoníku navazuje nesporně na imperiální ideu. Ale Maiestas Carolina vykazuje i značné ohlasy práva kanonického, když její úvodní články se řídí obsahově i pořadím církevními zákoníky Liber Extra a Clementinae.

Není sice pochyb, že vnitřní církevní předpisy byly u nás známy od příchodu křesťanství, ale zůstává otázkou, zda byly také náležitě a ve všem zachovávány. Především trvalo dosti dlouho, než se prosadily křesťanské principy manželství, když zejména bylo třeba dlouho bojovat o monogamii. Nejstarší stopy uznávání či také jen propagování křesťanských právních zásad se vztahují, kromě organizačních záležitostí, právě k instituci manželství, ať už to je to v ediktu Boleslava II. z roku 992, adresovaném biskupu Vojtěchovi, kde se stanoví, že se má postupovat secundum statuta canonum, nebo v Dekretech Břetislavových z roku 1039, kde je ustanoven postup iuxta canonum scita.

Přesto však je nesnadné určit, které církevní zákony a které záznamy práva u nás platily. Staré sbírky předgraciánovské jsou zachovány jen zcela výjimečně a většinou je prokázáno, že k nám přišly až dodatečně. Ani ve starých katalozích knihoven nejsou nijak četné. Bezpečnější zprávu se dozvídáme od kronikáře Vincentia k roku 1159, kterého poslal biskup Daniel od obleženého Milánu do Bologně, pro emendis decretis et aliis libris. Dostaly se tedy právnické rukopisy k nám za dosti dramatických okolností o necelá dvě desetiletí později, než byl vytvořen Dekret Gratianův. Ale pro tuto dobu nemůžeme ještě počítat s větším proudem nákupů a tím méně domácích opisů kanonistických spisů. A nemůžeme vůbec počítat s hlubší teoretickou prací právnickou a s plným prosazením nároků církve na úrovni západní a jižní Evropy.

Velký a vleklý zápas mezi církví a světskou mocí, který po staletí vtiskoval zásadní rys evropským dějinám a dosáhl svého prvního vrcholu v boji o investituru a v Konkordátu wormském, neměl ještě dlouho odpovídající ohlas v českém státě. U nás církev stála pod převahou státní moci, neměla dostatečného vlivu ani pozemkového majetku a těžko prosazovala uplatnění svého právního řádu - práva kanonického. Podřízené postavení církve charakterizoval na císařském soudu roku 1187 ve sporu mezi vévodou Bedřichem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem vévodův zástupce tvrzením, že se nesluší, aby biskup podával žalobu proti panovníkovi, protože je jen jeho kaplanem. Rozhodnutí soudu, že biskup nepodléhá panovníkovi a že mu náleží hodnost říšského knížete jako německým biskupům, mělo proměnit mocenské vztahy mezi státem a církví v českém státě a tím i oslabit knížecí moc, ale ani to nepřineslo zásadní změnu. Pražskému biskupství chyběly základní znaky říšského knížectví, zejména panství nad vlastním územím a výkon výsostných práv. Když se sám biskup stal později panovníkem, splynula obojí hodnost v jediných rukách a dokonce po jeho smrti roku 1197 udělil nový vévoda Vladislav sám o své újmě investituru biskupu Milíku Danielovi nedbaje vůbec na právo císařské. Zlatá bula sicilská definitivně uznala právo českých panovníků investovat české a moravské biskupy, čímž zcela zanikla možnost pokládat je za říšská knížata.

Nelze jistě tvrdit, že by snad pravidla církevního života nebyla uplatňována. Zejména kláštery dodržovaly veškeré předpisy řádového života a jejich opati hráli nejednou významnou roli v hospodářském povznesení klášterního velkostatku i v politice. Ale to ještě neznamenalo skutečné prosazení veškeré váhy církve. Emancipace církve z převahy státní moci ještě nenastala a ani kanonické právo ještě neuplatnilo v mimocírkevních kruzích a v právní kultuře svůj zřetelný vliv.

Je to teprve 13. století, které umožňuje církvi organizovat plně svůj život a prosadit náležité užívání kanonického práva. Složitý zápas o církevní svobody, jak jej zahájil proti Přemyslu Otakarovi I. pražský biskup Ondřej, sice neskončil pro sama biskupa osobním vítězstvím, ale přece jen navazující konkordát z roku 1222 znamenal uplatnění církevního vlivu a práva církve. Jen mimochodem lze podotknout, že daleko silnějšího postavení si dobyli olomoučtí biskupové, zvláště biskup Bruno ze Schaumburku, než biskupové pražští, kteří byli daleko více vázáni přímým vlivem panovníků a jejich dispozice majetkem byly omezenější. Přesto však konkordát a uznání zvláštního postavení církve znamenaly opravdu rozhodný posun k církevním svobodám.

Brzy lze pozorovat nový prvek v listinách církevních institucí, totiž pronikání obratů z římského práva do listin. Je to projev už jemnějšího chápání ve formulaci právních jednání a výraz snahy precizovat ustanovení v co nejvyšší míře záruk. Ale tím proniká i respekt k řádnému soudnímu řízení podle zásad římsko-kanonického procesu. Ukazuje se podřízení procesním zásadám, které představují nesmírně důležitý prvek v úsilí o dosažení věcně správného rozhodování.

V jedné věci se nepodařilo prosadit zásady církevního soudnictví, totiž v odstranění ordálů ve světských soudech. Církev jednoznačně tyto tzv. boží soudy, spočívající na nadpřirozených důkazech a tudíž nepodávající rozhodnutí podle materiální pravdy, zakázala již na čtvrtém koncilu lateránském roku 1215. Ale tento zákaz měl již dlouhou předehru v dílech kanonistů 12. a počátku 13. století, kteří soustředěnými výklady prokázali jejich pohanský původ a nemožnost rozhodnout ve shodě se skutečným stavem věcí. Ale toto přísné odmítnutí nebylo dlouho obecně přijato na našich soudech světských, které i nadále sahaly k ordálům jako důkazním prostředkům. Ještě Kniha Rožmberská je přeplněna údaji, kterého způsobu ordálu se má užít v různých kauzách. Zemské právo české patří vůbec k posledním instancím, které uznávaly průkaznost důkazu ordálem. Ještě arcibiskup Arnošt z Pardubic ve Statutech z roku 1349 zakazoval kněžstvu asistovat při provádění ordálů, ale ani to je ještě neodstranilo úplně. Mimochodem řečeno, jsou to kromě našich zemí ještě Polsko, Uhry a pak už jen Frízsko, kde ordály mizí až koncem 14. nebo dokonce až v 15. století. Ale setrvačnost božích soudů v zemském právu, které lze porozumět ve zvláštním poměru šlechty k soudnímu rozhodování a vůbec k tvorbě práva, se u nás prokazuje proti všemu očekávání po jistou dobu ještě v soudech městských, které jinak aplikovaly zásady racionálního důkazu, jaké vyhovovaly městskému hospodářství a směně. Velká privilegia pro města Brno, Hlubčice, Německý Brod stejně jako falsum pro Jihlavu obsahují předpisy o důkazech soudním soubojem, žhavým železem, rozpálenými radlicemi nebo vodou, a teprve postupně mizí iracionální důkaz i z práva městského, jako poslední pak soudní souboj.

Ukazuje se, že pronikání dokonalejších forem soudního řízení naráželo ještě dlouho na neporozumění a dokonce na odpor, takže by bylo velmi zjednodušené tvrdit, že vliv kanonického práva a zvláště římsko-kanonického procesu se uplatnil rychle a úplně.

Jaké byly formy a prostředky, jimiž se prosazovalo kanonické a v menší míře i římské právo na naší půdě? Zde je třeba opatrně zacházet s pojmem recepce. Před zneužitím tohoto výrazu varuje ostatně i v minulých desetiletích vytvořené mezinárodní dílo Ius Romanum medii aevi. Zjednodušeně lze říci, že za recepci lze pokládat skutečně převzetí římskoprávního nebo kanonického principu do národních práv. Ale daleko větší význam mělo pozvolné přijímání metod a umění interpretace, kdy se mluví o romanizaci právního myšlení. Do hodnocení domácích práv proniká vyšší způsob jejich výkladu, který ovlivňuje i jejich příští rozvoj. Sáhněme opět k příkladům.

Proslulé Ius regale montanorum krále Václava II. přejímá, jak je dobře známo, ve své čtvrté knize řízení podle procesu římsko-kanonického v tak rozsáhlé míře, že lze mluvit o jeho recepci. V právní knize města Brna se rovněž uplatňují v široké míře ohlasy na římské právo, někdy dokonce i přímými obraty. Bylo to ostatně již předmětem velmi hlubokých studií a vyniká to ještě zřetelněji v nové kritické edici této významné právní památky. Rozdíl mezi oběma prameny však je zřetelný. V horním zákoníku, který mohl panovník volně uplatnit v rámci svého horního regálu a nemusel se ohlížet na odpor šlechty, jako tomu bylo v nezdařených zákonodárných pokusech, mohlo být daleko snadněji prosazeno řízení před soudem, jež bylo nejen ohlasem vyššího právního myšlení a vyšších právních znalostí, nýbrž také vyhovovalo potřebám racionálního a rychlého rozhodování. V brněnské knize se římské právo prosazuje všude, kde to odpovídá potřebám městského života v obligacích nebo v manželském právu, ale v řadě ustanovení se stále navazuje na tradiční právní principy městského práva. Stupeň rozvití vyšších práv je různý, byť vždy významný.

Pro srovnání sáhněme nyní k prameni hodně pozdnímu, ke Všehrdovým knihám devaterým. I když mistrovsky zpracoval právo zemské, tradičně rezistentní proti vlivům učených práv, přece jen nezapřel univerzitního vzdělance a prokázal znalost práva římského i kanonického. V jeho díle se to projevilo zejména tak, že na několik místech parafrázuje prameny učených práv, aby jimi ilustroval zemské instituce.

Právní vzdělanost, pěstovaná na univerzitách, se prokazovala také tím, v jaké míře byla v užívání právnická díla, ať již šlo o zákoníky, případně jiné soubory práv, nebo o jejich učené zpracování. Vysledovat, která díla byla u nás známa, není úkolem snadným, který je vždy spojen s průzkumem rukopisů v různých knihovnách. Výsledky současného bádání také převážnou většinou spočívají na nových objevech a analýzách rukopisných textů, jichž je ve srovnání s dosud vydanými díly naprostá převaha.

Přesto se podařilo i v našich knihovnách zjistit díla dosud neznámá nebo ojedinělá, která patří k významným nálezům posledních desetiletí. Stačí připomenout jen vůbec nejstarší zachovaný katalog boloňského stacionáře, to je pronájemce schválených textů k opisům, Compendium Wernera ze Schussenriedu, patřící k nejstarším zpracováním Dekretu Gratianova, zvláště cenné tím, že sáhlo k původní podobě Dekretu ještě před jeho konečnou úpravou, zcela neznámý aparát ke Klementinám, patřící k prvním dílům komentujícím tento papežský zákoník, jehož autorem je boloňský, jinak skoro neznámý právník Bernardus Maynardi, nebo pro nás zajímavou konkordanci Dekretu s Dekretály Heřmana z Prahy, který byl auditorem papežské kurie a skončil svou kariéru jako biskup v Ermlandu. K tomu lze přiřadit i nález nejstaršího znění statut německého národa na boloňské univerzitě, řeč Jana Naze na padovské univerzitě z roku 1400 i zjištění nových dosud neregistrovaných rukopisů právnických děl.

Prvním ukazatelem je průzkum dochovaných rukopisů, ale ty jsou jen zlomkem někdejšího bohatství. Cenným doplňkem k jejich studiu jsou údaje ve starých knihovních katalozích, které, byť mezerovité, přece jen podávají zprávy o dalších, dnes už nezachovaných rukopisech, které byly kdysi součástí knihoven v našich zemích. Katalogy jsou zachovány většinou pro důležité církevní instituce, jakými byly kapituly či kláštery, nebo pro univerzitní koleje, poměrně řídké jsou seznamy knih jednotlivých osob. Třebaže údaje odtud získané mají významnou hodnotu při pátrání po kanonistických spisech, které zde kdysi byly, je nutné si uvědomit jejich zlomkovitost. Ne každá knihovna si pořídila seznam knih, některé mají naopak několik postupně vzniklých katalogů, jiné pak jsou sepsány jen nedostatečně s nejistotou o jejich fondech.

V případě kanonistických spisů jde o zkoumání dosti obtížné. Především je třeba vyhledávat v mase ostatních spisů takové, které patří právní vědě nebo právní praxi, a již v tom někdy neurčitost zápisu nedovoluje poznat, zda z podobných názvů knih lze soudit skutečně na dílo z práva kanonického, resp. římského. Navíc bývá obvyklé, že katalogizátor uvedl jen první položku ze smíšených kodexů - a takových je většina - a nedbal na další obsah, takže spousta právnických děl zcela uniká evidenci. Ale tam, kde jde o dva či více katalogů téže knihovny, dochází mezi nimi k nesrovnalostem. Někdy se soupisy neshodují, nelze určit, zda rukopis uvedený v soupise novějším, se kryje se starším, a navíc nelze identifikovat dosud zachované rukopisy s položkami katalogů.

Ztráty, které naše knihovny utrpěly během věků, byly značné a nynější stav se jen v jednotlivostech kryje s údaji soupisů. Ze starých katalogů se podařilo určit přibližně 400 rukopisů obsahujících kanonistické spisy. Ovšem to vůbec nelze přirovnat celkovému počtu zapsaných děl, kterých bylo mnohem více, a také ne počtu spisů, jež byly v knihovnách, jejichž katalog nebyl pořízen nebo se nezachoval. Z těchto 400 rukopisů však až po naši dobu lze bezpečně ztotožnit pouhých 31 a snad ještě u dalších šesti lze připustit jejich existenci ve středověkých knihovnách.

Počet zachovaných rukopisů nepřesahuje v žádném případě 10% celkového původního stavu. Jako příklad diferencí mezi starými katalogy a dochovanými rukopisy lze uvést základní pramen dějin kanonického práva, Dekret Gratianův. Středověké katalogy jej zaznamenávají v 25 případech, v našich knihovnách existuje 11 rukopisů. Ale z nich ani jeden nelze ztotožnit s položkami soupisů, dokonce ani v knihovně pražské kapituly, která měla postupně několik katalogů. Je vidět, že studium středověkých soupisů knih a knihoven může být důležitým doplňkem ke zkoumání dodnes existujících rukopisů, ale bezpečné závěry z něho lze činit jen pro bezpečně určená díla, tedy jen pro nevelký zlomek zjištěných údajů.

Průzkum kanonistických rukopisů prokázal v našich dnešních knihovnách zatím asi 1000 kodexů, z nichž značná část obsahuje více spisů, takže připravovaný soupis obsáhne několik tisíc položek. Přičteme-li k tomu i množství nedochovaných rukopisů, lze počítat s úctyhodným bohatstvím právnických kodexů, jež existovaly v českém středověkém státu, a svědčí o vysokém zájmu o vědecké i praktické právní znalosti. Ale není možné pominout skutečnost, že jsou to především rukopisy až z doby pozdního středověku. Z klasické kanonistiky, to je z období od Dekretu Gratianova zhruba od roku 1140 do roku 1348, kdy zemřel věhlasný učenec Ioannes Andreae, zvláště však z jeho prvního století do vydání zákoníku papeže Řehoře IX. roku 1234, které je rozhodnou epochou pro vytvoření kanonistické vědy, je fond našich rukopisů přece jen omezen.

Je sice zjevné, že se upevňovala právní kultura a že se rozvíjel církevní právní život, fungovaly soudy a zpevňovala se i organizace, ale prameny k tomu stále nebyly dostatečně podrobné, abychom mohli plně ocenit jejich úroveň nebo případné kolísání v krizových situacích. Značná změna v tom nastala po založení arcibiskupství v Praze, kdy se upevňuje organizace církevních úřadů a soudů a zachované úřední knihy nebo soudní akta dovolují nahlédnout daleko hlouběji do veškerého právního života. Není třeba vypočítávat různé typy zápisů ani se jimi zabývat podrobně. Prokazuje se v nich pravidelná činnost arcibiskupských úřadů i soudu a lze se shodnout v mínění, že odpovídala potřebné úrovni, jaká byla vyžadována od církevní vlády.

Aspoň stručně je však třeba se zmínit, že na předních místech arcibiskupské správy a kapituly byli muži, kteří svou erudicí daleko přesahovali průměr vzdělanosti. Kromě svých úředních povinností patřili i k předním znalcům práva a nejeden z nich zanechal i cenné spisy. Generální vikáři pražské arcidiecéze byli z valné části právníci a utvrzovali svým působením význam právnického vzdělání jako předpokladu pro dosažení církevních hodností. Rozhodně byli právníci v převaze proti graduovaným teologům. Nejeden z nich získal své vzdělání v cizině.

Druhým momentem, který prospěl úrovni právní vědy a výuky bylo založení pražské univerzity, jejíž právnická fakulta zahájila pravidelnou činnost nejpozději roku 1350. Ale již předcházející období ukazovalo zájem o právnické vzdělání. Čeští scholárové na italských univerzitách nepatří k výjimkám. Byly to zejména slavná boloňská univerzita, ale neméně i padovská, které přitahovaly studenty z Čech. Dozvídáme se i o studentech, kteří se dali zapsat i na jiné univerzity, mj. i v Orléansu, kam vyslal král Václav jakéhosi Konráda, aby se vzdělal v právech a mohl pomoci při sestavení zamýšleného zákoníku. Vraceli se nejednou ozdobeni univerzitními hodnostmi nebo aspoň základním vzděláním a najdeme mezi nimi významné hodnostáře biskupského a po roku 1344 i arcibiskupského dvora. Ale přiváželi s sebou i knihy, jež koupili v cizině nebo si dali opsat, případně sami opsali nebo pořídili záznamy z přednášek svých učitelů. Založení právnické fakulty i o něco později, roku 1372, vznik samostatné právnické univerzity byly dovršením zájmu o právnické studium.

Naprostá převaha zájmu studujících i profesorů se vztahovala k právu kanonickému. O právu římském sice byly podávány rovněž informace, ale byly vlastně jen doplňkem ke studiu práva kanonického. Soustavný výklad římského práva není v památkách pražského právnického učení zjištěn a také univerzita udělovala hodnosti jen v kanonistice. Teprve roku 1402 je prvním doktorem obojího práva v Praze Jan Naz, pozdější odpůrce husitství a pak i biskup ve švýcarském Churu. Soustředění k právu kanonickému se dá ovšem snadno vysvětlit. Na právech studovali především ti, kdo se snažili získat si předpoklady k dosažení církevních hodností. Nelze přehlédnout také vazby pražské kapituly s univerzitou, když někteří přednášející byli i významnými hodnostáři kapituly.

Tomu odpovídala i skladba posluchačů. Ve srovnání s fakultou svobodných umění studovali na právnické univerzitě většinou posluchači starší a také zámožnější, kteří dosáhli nejednou již dříve určitého postavení v církevní správě. Ti se snažili doplněním právnického vzdělání získat předpoklady k další kariéře a nelze popřít, že se jim to často podařilo. Ale bylo i množství imatrikulovaných posluchačů, kteří se vůbec nepokoušeli o vážné studium, protože jejich zápis jim umožňoval těšit se akademické svobodě a podléhat jen univerzitnímu soudnictví, jako byli synové z obchodnických rodin z ciziny, kteří vlastně byli agenty svých otců, nebo sluhové vznešených členů univerzity či jejich domácí instruktoři, kteří s nimi přicestovali. Ale většině posluchačů stačilo nabýt si dostatečných znalostí práva a nepokoušeli se ani o dosažení akademických gradů bakaláře nebo dokonce doktora. Příčinou byla nejednou i délka a nákladnost studia, u kleriků potřeba mít na dostatečnou dobu dispens od povinnosti rezidenční nebo často i nezájem o prohloubené studium, které přesahovalo jejich praktické zájmy. Proto také je nízký počet těch, kdo skutečně získali titul bakaláře či vyšší. Na právnické univerzitě bylo od jejího samostatného vzniku roku 1372 zapsáno 3563 posluchačů, z nichž až do zániku školy roku 1419 dosáhlo bakalářského titulu 235 a doktorského 47. Akademického gradu tedy dosáhlo necelých 8% posluchačů. Doktorát pak byl udělen v průměru jen jeden ročně.

Jaká byla úroveň právnického studia? Máme v ruce jen zlomky někdejší činnosti, protože často nebyly přednášky zapsány nebo kolovaly jen v opisech pořízených posluchači podle živého slova přednášejícího. Z toho, co se zachovalo, je možné poznat, že úroveň výuky nebyla nízká, ale díla mezinárodního významu, jež by byla mohla ovlivnit rozvoj právní vědy, postrádáme. Rozšířené byly přednášky o Dekretálech Řehořových doktora Bohuslava z Krnova, které se zachovaly v několika domácích, ale převážně v zahraničních knihovnách, kam si je odnášeli pražští studenti po návratu domů, ale nejde o texty vydané samým autorem a jím definitivně redigované, protože jde jen o reportáta posluchačů. Nejpronikavější dílo v Praze vzniklé, traktát o odúmrtích Kuneše z Třebovle, který ve shodě se záměry arcibiskupa Jana z Jenštejna odsuzoval neoprávněné braní odúmrtí, je vynikajícím dílem, které argumenty římského i kanonického práva hájí selskou svobodu, ale týká se do té míry domácích poměrů, že nedosáhlo širšího ohlasu. Určitého rozšíření v cizině však došla procesní příručka, kterou sestavil známý pražský právník a mnohoobročník Mikuláš Puchník.

Právnická univerzita byla důležitým centrem právní učenosti i společenského života. Lze to poznat z toho, že na ní se konala slavnostní uvítání významných návštěv vysokých církevních hodnostářů i reprezentantů mezinárodní politiky v Praze, ale roku 1385 také slavnostní přednášky vyslance milánského vévody, pavijského profesora Uberta de Lampugnano. Jeho s veškerou učeností sestavené projevy měly posílit pozici krále Václava IV. jako panovníka Říše, zejména prosazováním názoru, že již samou volbou za krále se nabývá titulu císaře a že všichni křesťané jsou podrobeni římskému impériu. Bývají pokládány za jeden z prvních, ne-li vůbec první státoprávní spis.

Máme zde co činit s církevní elitou, se vzdělanými znalci nebo aspoň představiteli církevní správy. Jak se však promítaly právnické znalosti do běžného života kléru, zvláště venkovského? Nelze říci, že byly úměrné požadavkům kladeným na běžné povinnosti duchovních. O nízké jejich úrovni svědčí soudobá svědectví a zejména otřesné zprávy z vizitačního protokolu archidiakona Pavla z Janovic, mimochodem také významného právníka, z let 1379 až 1382. Nebylo téměř kněze, který odpovídal představě duchovního správce, nebylo téměř nepravosti, které by se nedopouštěl. Mnozí neměli ani diecézní statuta, jak bylo jejich povinností, z nichž by mohli získat základní znalosti o církevní správě.

Přesto církevní spisovatelé usilovali o vytvoření základních příruček pro poučení kléru. Byl to nesmírně rozšířený druh spisů, určených pro zpovědníky. Ale bylo by mylné pokládat je jen za ryze teologická díla. Duchovní správce v nich hledal poučení nejen pro pastorální činnost a pro zpovědní praxi. V nich byla obsažena i pravidla o organizaci a správě, o řešení běžných právních případů i o disciplíně. Tyto spisy, jež vznikaly od začátku 13. století až do počátku 16., byly různého druhu od mohutných a vysoce fundovaných knih až po malé veršované spisky pro prosté kněze, od teologických výkladů o zpovědi a pokání až po právnicky vysoce erudovaná díla. Byly to tzv. Summy confessorum nebo Summy de casibus conscientiae, které jsou již tradičně zařazovány do pramenů a literatury práva kanonického. Jejich studium patří stejně jako k historii mravů i do historie práva. Bylo pro toto spojení právního poučení s teologickým raženo označení ius poenitentiale, aby vynikla jeho vnitřní charakteristika a obsah.

I naše literatura právní byla obohacena o dílo takového zaměření, a to nikoli nevýznamné a velmi rozšířené, totiž o Quaestiunculae, jejichž autorem byl významný pražský právník a jeden z prvních učitelů práv na neoddělené ještě fakultě, Štěpán z Uhřetic, označovaný též z Roudnice. Různá zkrácená zpracování pro prostší duchovní byla přístupna jak finančně tak i obsahem také pro soukromé uživatele knih. Naproti tomu velké Summy, jakou je základní dílo Summa de casibus Rajmunda z Pennaforte, Summa confessorum Jana z Freiburku, tzv. Summa Pisana nebo rozšířené Poenitentiale Thomase Chobhama, připisované papeži Innocenci IV., jednomu z proslulých papežů - právníků, patří zpravidla jen institucím velkým a vybaveným dobrými knižními fondy. Lze dodat, že i menší knihovny, jež jinak postrádají díla právnická, mají skoro vždy nějaký spis spadající do této kategorie.

Není to jen okruh právnického vzdělání a právní praxe, který získává z pronikání kanonického práva impulsy k rozvoji a zdokonalení, nýbrž i širší kulturní obzoroku Stačí připomenout závažný vliv českých představ o sv. Jeronýmovi jako světci slovanském, jak se to legendisticky rozvíjelo ve 14. století, kdy zejména klášter na Slovanech byl místem tohoto kultu. Tradice sv. Jeronýma, podporovaná samým Karlem IV., se šířila z Itálie a přinášela humanistickou úctu ke vzdělání. Hlavním iniciátorem tohoto hnutí byl, jak se všeobecně přijímá, slavný právník Ioannes Andreae, který se zasazoval o šíření jeronýmovského kultu vlastním příkladem i autorstvím významného díla Hieronymianum opus, jež si získalo značný vliv i u nás. K nám se dostalo nejspíše s prvním profesorem pražské právnické fakulty, boloňským učencem, jehož získal pro Prahu sám Karel IV., Bonsignorem de Bonsignori, jehož činnost učitelská je v Praze prokázána. Spis Ioannis Andreae představuje tedy i pro český kulturní svět značný přínos. Není sice dílem po výtce právnickým, ale nezapře erudici svého autora. Je třeba brát v úvahu i věhlas slavného právníka i obecnou úctu k jeho dílům, rozšířeným po veškeré Evropě, i politický rys národního, domněle slovanského, zabarvení jeronýmovského kultu, který vedl dokonce k existenci zvláštního typu světcova zobrazení v českém prostředí.

Druhá polovina 14. století je už ve znamení plné platnosti kanonického práva v církevním životě a stoupajícího jeho vlivu i na další právní a kulturní okruhy. Právo nebylo jen mechanickým uplatněním principů. Muselo se prosadit v různých vrstvách a v odlišném prostředí a také v závislosti na době. Není lineární aplikace kanonického práva mimo vlastní církev.

Nemusíme ani připomínat, v jakém neutěšeném stavu se církev ocitla za papežského schismatu po roce 1378. Už dávno rozvinutý fiskalismus církve a její mocenské nároky byly předmětem kritiky reformních hnutí. Nešlo jen o dávno se objevující kacířské sekty, s nimiž církev zápasila pomocí protikacířského soudnictví, a kde to nepostačovalo, i válečnými výpravami. Objevuje se příznačný rys. Ne už tápavé a neujasněné vize sektářů, ale vědomá kritika, opřená o veškerý aparát soudobé učenosti, která se staví proti učení církve a proti jejímu systému. A v této souvislosti dostává nový rozměr i argumentace kanonickými předpisy. Útok je veden především proti hierarchicko-juristické struktuře církve. Jsme na prahu husitské revoluce.

V naší souvislosti musíme znovu otevřít otázku "Husitství a kanonické právo". V husitské literatuře nacházíme ryze právnické spisy jen zřídka. Ale právní názory je nutno hledat v jakémkoli druhu literatury, tedy i v teologických traktátech a disputacích, v manifestech, v soudobé korespondenci a třeba i v básnických skladbách. Stačí připomenout, že plné odůvodnění čtyř pražských artikulů, tedy zásadního a základního husitského programu a pak i ústavy, se opírá především o argumenty převzaté z kanonického práva, především z Dekretu Gratianova.

Je třeba konstatovat, že u Husa a jeho následovníků je po Bibli nejcitovanější oporou jejich názorů Dekret Gratianův. Na stovkách míst reformně zaměřených spisů nalezneme odvolání na kapitoly Dekretu, a to i v případech prudkého útoku na církevní instituce. Dokonce i nejdůležitější převrat v liturgii, přijímání večeře Páně pod obojí způsobou, je důsledkem studia Dekretu, když Jakoubek ze Stříbra našel svůj hlavní a inspirující argument v kapitole Comperimus papeže Gelasia z konce 5. století, který odsuzuje podávání svátosti bez kalicha jako neúplné.

Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu, kdy kanonické právo a církevní řády jsou napadány prostředky kanonického práva, není jednoduché. Východiskem je úvaha, že kanonické právo je těsně propojeno s teologií, že je jen velmi obtížné stanovit hranice mezi nimi a v mnoha otázkách je nutno přihlédnout k oběma disciplinám. Není nijak přesně vymezena hranice mezi trestným činem a hříchem, mezi manželstvím jako právním poměrem a svátostí, mezi obligací a jejím mravním oprávněním, mezi postavením klerika jako duchovního správce a správce majetku a dokonce ani mezi jurisdikcí a magisteriem. Scholastičtí učenci věnovali úvahám o právu obsáhlé kapitoly v teologických dílech a postačí připomenout vrcholné dílo středověké teologie a filosofie, Teologickou sumu sv. Tomáše Akvinského, kde v části Secunda secundae jsou probrány zásadní otázky práva z hlediska morální teologie. A již v předchozím výkladu jsme se setkali s četnými sumami pro zpovědní praxi, kde je spojitost práva s bohovědnými naukami evidentní.

K tomu přistupuje skladba Dekretu Gratianova, který je sestaven ze 4000 kapitol nejrůznějšího původu a doby vzniku. Ke skutečně právním pravidlům, jako jsou papežské příkazy nebo usnesení koncilů, přistupuje pestrá směsice dalších ustanovení, např. fragmenty ze spisů svatých Otců, liturgická pravidla, morální příkazy či jiné výňatky, jejichž juristická náplň byla až sekundární a teprve zařazením do systému právních sbírek a v nejvyšší míře do Dekretu nabývají váhy právního pramene. Právě tento charakter právních pravidel opřený o morální principy byl východiskem Husovy i husitské výzbroje pro kritiku církve i jejího práva.

Vidíme tedy, že mimojuristický výklad právních pravidel dával silný náboj husitským názorům o právu. Dogmatická a normativní povaha pramenů ustupuje do pozadí a je zatlačena jejich náplní morální a etickou. Právo tu vystupuje v jakémsi vnitřním rozporu, kdy v podrobení kritériu Písma nemůže obstát jako kategorický ukazatel.

Směrodatné kritérium slova Božího vyústí také v uznání hlavní kategorie husitské právní teorie, podle níž zákon Boží je vrcholnou normou, která v sobě obsahuje všechny ostatní normy a nemůže být ani doplněna ani měněna. To nakonec vede k Husovu dílu, inspirovanému Wyclifem, O postačitelnosti zákona božího (De sufficientia legis Christi), podle kterého vše, co nemůže být uvedeno v soulad s Božími příkazy, je třeba pokládat za nálezky lidské, které mají být zavrženy. Je samozřejmé, že takto důsledně nebylo možno postupovat ve skutečném životě, nicméně Boží zákon byl principem, který byl respektován. Stačí upozornit, že dvě rozhodnutí ve věcech horních, zapsaná v kutnohorské městské knize z doby husitských válek, prohlašují, že jsou vydána podle Božího zákona.

Útok proti církevnímu mocenskému i hospodářskému systému byl tak mocný, že církev vyšla z revoluce těžce postižena a církevní soudy byly na dlouho zastaveny. Není také sporu o tom, že se na tom podílela jakási inverze kanonického práva, tak jak je pojímali husitští teoretikové v jejich propojení práva a morálky, práva a etiky, práva a teologie. Je třeba dodat, že proti dřívějšímu spontánnímu sektářskému odmítání práva církve je husitské učení hluboce podloženo teoretickými úvahami a nijak nezaostává za soudobou učeností teologie i práva. I husitští učenci se snažili získat si znalost kanonického práva, jak je prokázáno např. i o táborském biskupovi Mikuláši z Pelhřimova nebo o Husově průvodci v Kostnici M. Petru z Mladoňovic.

Pokusy o restauraci katolictví, které probíhaly již brzy po skončení husitských válek a po ústavních změnách, se samozřejmě musely pokoušet i o návrat církevního soudnictví. Znalosti práva však nebylo možno už nabývat na pražské právnické univerzitě, jež zanikla s počátkem revolučních převratů, a zájemci o studium odcházeli na italské univerzity, z nichž zejména Padova se stala jejich cílem. Zde si usilovně obstarávali nebo sami opisovali kanonistické spisy nebo pořizovali reportáta z přednášek, jak to činili pozdější významní hodnostáři pražské katolické konsistoře Václav z Krumlova, Křížanovský, zásadní odpůrce husitství Hilarius Litoměřický nebo pozdější brněnský písař Jan Thabrarr, kteří přinesli několik desítek opisů. Bylo by dobře, kdyby se podařilo ještě blíže vysledovat jejich poměr k jejich padovskému učiteli, kterým byl významný kanonista Iacobus Zocchus de Ferraria, jehož přednášky si zaznamenávali a v jehož domě dokonce dočasně pobývali. Své znalosti práva stavěli do služeb nového budování církevní organizace a energicky bojovali proti husitské části Čech v době krále Jiřího.

Na tomto místě je snad možné naše výklady zastavit. Dospěli jsme k době, kdy se mění církevní poměry, kdy se blíží již světová reformace, jež přináší nové jevy v právním životě církve i států. Proměny v církvi samé i v husitství již ohlašují jiný, nový věk. K tomu lze dodat už jen několik obecnějších postřehů.

Jakkoli mohly být naše úvahy o pronikání kanonického práva ve středověku jen kusé a vzhledem k množství a obtížnosti látky vlastně jen povrchní, přece jen bylo možno z nich vyčíst, jak věřím, společného jmenovatele, totiž skutečný život církve ve společnosti v mnoha podobách a spojitostech. To je připomínkou, že právní historie nemůže být pouhým juristickým zkoumáním norem. I mimonormativní pohnutky a proměny tvoří realitu, na níž reaguje právo, i ony si vynucují historické objasnění ve veškerých souvislostech společenských a kulturních. Ve stejné míře musí být zkoumán vznik a význam právních pravidel i veškeré historické pozadí, jehož byly výrazem, stejně jako formy pramenů, jež o tom svědčí. Pouhá právnická erudice k tomu nestačí, je třeba ji doplnit interdisciplinárními pohledy a všestranným bádáním.

Výběr z literatury:

BOHÁČEK, M.: Literatura středověkých právních škol v rukopisech kapitulní knihovny olomoucké, Praha 1960.

(Italský překlad:) Le opere delle scuole medievali di diritto nei manoscritti della Biblioteca del Capitolo di Olomouc, Studia Gratiana 8, 1962, s. 307 - 402.

Právní ideologie předhusitského zastánce selské svobody, Sborník historický 8, 1961, s. 103 - 132.

Římské a kanonické právo v díle Všehrdově, Právněhistorické studie 7, 1961, s. 147 - 199.

Nuova fonte per la storia degli stazionari Bolognesi, Studia Gratiana 9, 1966, s. 407 - 460.

Das römische Recht in der Praxis der Kirchengerichte der böhmischen Länder im XIII. Jahrhundert, Studia Gratiana 11, 1967, s. 273 - 304.

Note marginali agli statuti della nazione tedesca a Bologna recentemente scoperti, in: Studi in onore di Edoardo Volterra VI., Milano 1969, zvl. otisk.

Zur Behandlung juristischer Handschriften in den neueren Handschriftenkatalogen, Studie o rukopisech 9, 1970, s.147 - 169.

K rozšíření legistických rukopisů v českých zemích, Studie o rukopisech 10, 1971, s. 1 - 63.

Římské právo v listinné praxi českých zemí 12. - 15. století, Sborník archivních prací 24/2, 1974, s. 461 - 486.

Einflüsse des römischen Rechts in Böhmen und Mähren, Ius Romanum Medii Aevi, Pars V,11, Mediolani 1975.

CHENEY, C. ROKU: Three Decretal Collections before Compilatio IV: Pragensis, Palatina I. and Abricensis II., Traditio 15, 1959, s. 464 - 483.

ČERNÝ, M.: Il "doctor decretorum" Kuneš di Třebovel. Edizione critica e analisi storico-giuridica del suo trattato "De devolutionibus", Roma 1988.

HLAVÁČEK, I.: Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica, Monographia 11, Praha 1965.

HLEDÍKOVÁ, Z.: Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské, Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et historica, Monographia 41, Praha 1971.

JIREČEK, H.: Právnický život v Čechách a na Moravě v tisícileté době od konce IX. do konce XIX. století, Praha - Brno 1903.

KEJŘ, J.: Les manuscrits du décret de Gratien dans les bibliothčques tchécoslovaques, Studia Gratiana 8, 1962, zvl. otisk.

Das Hussitentum und das kanonische Recht, in: Proceedings of the Third International Congress of Medieval Canon Law - Monumenta iuris canonici, Series C: Subsidia, vol. 4, cittŕ del Vaticano 1971.

Ioannis Andreae "Hieronymianum opus" a jeho ohlas v českých zemích, Studie o rukopisech 12, 1973, s. 71 - 88.

Po stopách prvního profesora práv na pražské univerzitě, Studie o rukopisech 15, 1977, s. 3 - 12.

Der Apparat zu den Klementinen von Bernardus Maynardi, Bulletin of Medieval Canon Law, 13, 1983, s. 49 - 56.

Prameny a literatura kanonického práva ve středověkých soupisech knihoven v českých zemích, Studie o rukopisech 24, 1985, s. 7 - 69.

The medieval canon law in manuscripts of Bohemian libraries, in: Proceedings of the Seventh International Congress of Medieval Canon Law - Monumenta iuris canonici, Series C: Subsidia, vol. 8, Cittŕ del Vaticano 1988.

Sbírka projevů z doby rozkvětu pražské právnické univerzity, Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis Carolinae Pragensis 29/2, 1989, s. 15 - 69.

Dějiny pražské právnické univerzity, Praha 1995.

KUTTNER, S.: Repertorium der Kanonistik (1140 - 1234) - Prodromus corporis glossarum, Studi e testi 71, Cittŕ del Vaticano 1937.

MICHAUD-QUANTIN, P.: Sommes de casuistique et manuels de confession au moyen ®ge (XII - XVI sičcles), Annalecta mediaevalia Namurcensia 13, Louvain - Lille - Montréal 1962.

OTT, E.: Beiträge zur Receptions-Geschichte des römisch - canonischen Processes in den Böhmischen Ländern, Leipzig 1879.

Das Eindringen des kanonischen Rechts, seine Lehre und wissenschaftliche Pflege in Böhmen und Mähren während des Mittelalters, Zeitschrift der Savigny - Stiftung für Rechtsgeschichte - Kanonistische Abt. 3, 1913, s. 1 - 107.

SCHULTE, F.: Die canonistischen Handschriften der Bibliotheken ... in Prag, Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft de Wissenschaften, Prag 1868.

Die Geschichte der Quellen und Literatur des Canonischen Rechts, I - IV, Leipzig 1875 ns.

VANĚČEK, V.: Pronikání římského a kanonického práva na území dnešního Československa od 2. pol. 9. století do 1. pol. 14, století, Právněhistorické studie 12, 1966, s. 27 - 40.

(Italské zpracování:) Le penetrazione del diritto romano e canonico nel territorio dell odierna Cecoslovacchia a partire dalla seconda met del IX secolo sino alla prima met del secolo XIV, in: Atti del Convegno internazionale di studi Causeriemi III, Milano 1968, s. 1275 - 1291.

ZELENÝ, R.: The Quaestiunculae of Stephan of Roudnice, Appolinaris 38, 1965, zvl. otisk, Roma 1966.

Councils and Synods of Prague and their Statuts (1343 - 1361), Appolinaris 45, 1972, zvl. otisk, Roma 1972.

ZELENÝ, R. - KADLEC, J.: Učitelé právnické fakulty a právnické univerzity pražské v době předhusitské (1349 - 1419), Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis Carolinae Pragensis 18, 1978, s. 61 - 106.

Resumé

(shrnutí v českém jazyce - bude dodáno dodatečně)

Abstract

The penetration of Canonic Law into medieval Czech (Bohemian) state

After Christianization of the country, the Church, canonic law made its way through the Czech countriess only gradually. The penetration of learned laws, especially the canonic law was a long-term process, in which the dominance of the state over the church meant a serious obstacle. Although the internal church standards were mostly respected and Decretum Gratiani became known in 1159 already, the state supremacy still prevailed and the church managed to become emancipated only after concordat with the king, Přemysl Ottokar I. in 1222.

This favourable situation became soon apparent in various ways. The sources take in the terms from learned laws, the organization of the church offices becomes stabilized and the smooth methods of the higher canonic law system find their success mainly in romanization of the law thinking, especially in the upper and city laws. On the other hand, the country law keeps resisting the influence of the learned laws as it was openly shown in lawsuit evidence-giving before the country court, which included ordeals up to the end of the 14^th century.

The lawyer scholarship can be judged in particular when studyinjg the canonic sources and literature, no matter whether these are available up to these times or in catalogue-recorded manuscripts. The heyday of the canonic law can be seen in the decades after establishment of the Prague archibishopry, which needed for its offices and courts a number of experienced lawyers, and after foundation of the Prague university. The Faculty of Law and since 1372 the independent Law University was the centre of the teachings, which served the extensive part of the northern, central and eastern Europe.

The Hussite revolution meant the end of this University, but brought about a new form and grasping of the legal facts. Jan Hus and his successors emphasized the moral commitment of the legal standards, which have their origin in the Law of God and condemned the execution of the church laws of that time as contradicting this law. At the same time, however, their knowledge of the legal sources, especially the Decretum Gratiani was abreast of the time.

The disruption caused by the Hussite wars left its deep signature on the church and forced the regular church court hearings to stop for almost a hundred years. Only after the war in the 50s of the 15^th century, the Catolic scholars resumed the former tradition of their efforts, which led them to Bologna and Padova, where they upgraded their law knowledge. After their return, they dedicated their efforts to the fight against the Hussite part of the country and the king, Jiří of Poděbrady.

Zusammenfassung

Das Eindringen des kanonischen Rechts in den mitttelalterlichen Bhmischen Staat

Nach der Christianisierung des Landes hat sich das Recht der Kirche - das kanonische Recht in den bhmischen Lndern nur schrittweise durchgesetzt. Das Eindringen der gelehrten Rechte, besonders des kanonischen Rechts, war ein langwieriger Prozess, bei dem die bermacht des Staates gegenber der Kirche ein ernstes Hindernis bedeutete. Obwohl die inneren kirchlichen Regeln berwiegend respektiert wurden und das Decretum Gratiani bereits seit dem Jahr 1159 bekannt war, dauerte die Suprematie des Staates weiterhin an und der Kirche gelang es erst nach dem Konkordat mit Knig Přemysl Otokar I. vom Jahre 1222 ihre Emanzipation durchzusetzen.

Diese gnstige Lage wurde bald in verschiedenen Richtungen sichtbaroku In die Urkunden drangen aus den gelehrten Rechten bernommene Wendungen ein, die Organisation der kirchlichen Behrden festigte sich und die feinen Methoden des hheren kanonischen Rechtssystems fanden ihren Widerhall vor allem in der Romanisierung des Rechtsdenkens, besonders im Berg- und Staatsrecht. Dagegen das Landrecht trotzte lange dem Einflu der gelehrten Rechte, was sich auffallend in der Beweisfhrung bei dem Prozess vor dem Landgericht offenbarte, das fast bis zum Ende des 14. Jahrhunderts die Ordalien einhielt.

Die juristischen Gelehrsamkeit lt sich vor allem an dem Studium der kanonistischen Quellen und Literatur beurteilen, seien es schon bis zum heutigen Tag vorhandene oder in den alten Bibliothekskatalogen verzeichnete Handschriften. Die Bltezeit des kanonischen Rechts kann man in den Jahrzehnten nach der Erhebung des Prager Erzbistums, das eine Reihe erfahrener Juristen fr ihre mter und Gerichte bentigte, und nach der Grndung der Prager Univesitt erblicken. Die juristische Fakultt und seit 1372 selbstndige juristische Univesitt war ein Zentrum der Lehre, die einem ausgedehnten Teil Nord-, Mittel- und Ostmitteleuropas diente.

Der Umsturz der hussitischen Revolution bedeutete ein Ende dieser Hochschule, aber brachte eine neue Form und Auffassung oder rechtlichen Tatsachen. Johnnes Hus und seine Nachfolger betonten die moralische Verbindlichkeit der Rechtsnormen, die ihren Ursprung in dem Gesetze Gottes haben, und dadurch die laufende Praxis des Kirchenrechts als diesem Geseteze widersterbend verurteilen. Dabei aber standen ihre Kenntnisse der Rechtsquellen, besonders des Decretum Gratiani, auf der Hhe der Zeit.

Die Umwlzungen der Hussitenkriege haben die Kirche scwer betroffen und die regelmige Kirchengerichte fast auf ein Jahrhundert zum Schwiegen gebracht. Erst nach den Kriegsjahren in den fnfzigen Jahren des 15. Jahrhunderts knpften wieder katholischen Scholaren an die frhere Tradition an und ihre Bestrebungen fhrten sie nach Bologna oder Padova, wo sie ihre juristische Bildung vollendeten. Nach der Rckkehr haben sie ihre Krfte dem Kampf gegen den hussistischen Teil Bhmens unter Knig Georg von Podiebrad eingeweiht.

Riassunto

La penetrazione di Diritto Canonico nello Stato Boemo medievale

Dopo la cristianizzazione del paese, il Diritto Canonico si faceva valere nei Paesi Boemi solo gradatamente. La penetrazione dei iura docta, in particolare del Diritto Canonico era un processo di lunga durata di cui ostacolo piú grave era la dominazione dello Stato sopra la Chiesa. Benché le regole ecclesiastiche interne fossero prevalentemente rispettate e il Decretum Gratiani fosse noto giá a partire dallanno 1159, la supremazia dello Stato perdurava piú oltre e la Chiesa riuscí di conseguire la sua emancipazione solo attraverso il Concordato con il re Přemysl Otakar I. dallanno 1222.

Questa situazione favorevole si fece visibile nei diversi aspetti. Nei documenti apparivano nuovi concetti estratti dai iura docta, lorganizzazione degli uffici ecclesiastici si consolidava e i metodi delicati del sistema giuridico canonico trovavano un´eco soprattutto nella romanizzazione del pensiero giuridico, prima di tutto nel diritto di minera e nel diritto municipiale. Invece il diritto del paese si opponeva all influsso dei iura docta, ciň che si rivelava appariscentemente nelle prove del processo davanti al tribunale del paese che manteneva gli ordali quasi sino alla fine del 14. secolo.

Lerudizione giuridica si puó valutare soprattutto dallo studio delle fonti e della letteratura canonica, sia quella che č alla disposizione fino a oggi, sia quella che si trova indicata nei cataloghi bibliotecari antichi. Il tempo della floridezza del Diritto Canonico va inserito nei decenni dopo l erezione dell Arcivescovato di Praga che aveva bisogno di una schiera dei giuristi periti per i suoi uffici e tribunali, e nel tempo dopo la fondazione delľ Universitŕ di Praga. La Facoltŕ Giuridica e a partire dallanno 1372 lUniversitŕ Giuridica autonoma rappresentava un centro della giurisprudenza che serviva alle vaste parti delľ Europa settentrionale, centrale e orientale.

Il rivolgimento della rivoluzione hussita significava la fine di questa scuola, tuttavia portň una nuova forma e concezione dei fatti giuridici. Jan Hus e i suoi seguaci sottolineavano un obbligatorietŕ morale delle norme giuridiche che avevano la loro origine nella legge divina e criticavano la prassi canonica corrente come opposta contro questa legge. Dalľ altra parte la loro conoscenza delle fonti di diritto, soprattutto del Decretum Gratiani raggiungevano il livello del tempo.

I rivolgimenti delle guerre hussite colpirono gravemente la Chiesa e cagionarono un silenzio piú che centennario dei tribunali ecclesiastici. Soltanto dopo gli anni di guerra negli anni cinquanta del 15. secolo gli studiosi cattolici ricuperarono la tradizione precedente e i loro sforzi li conducevano a Bologna o a Padova dove finivano i loro studi giuridici. Dopo il loro ritorno consacravano le loro forze alla lotta contro la parte hussita di Boemia dominata dal re Jiří z Poděbrad.

O autorovi

Doc. JUDr. Jiří Kejř se narodil roku 1921 v Praze. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1948. Jako vědecký pracovník Akademie věd v Praze se soustředil na studium dějin církevního práva, středověkých měst a husitství. Je autorem několika set vědeckých pojednání v uvedených oborech. Jako nestraníkovi mu nebylo dovoleno za minulého režimu vykonávat pedagogickou činnost, kromě krátkého období na konci šedesátých let. Po roce 1989 se habilitoval na právnické fakultě v Praze.

Docent JUDr. Jiří Kejř was born in Prague in 1921. He graduated at the Faculty of Law, Charles University in 1948. As a scientist at the Science Academy in prague, he focused on the study of history of ecclesiastical law, medieval cities and Hussite movement. He has written several hundreds of scientific studies about these subjects. As he wasn´t a member of the Communist Party in the times of the former regime, he wasn´t allowed to teach except for a short period of time at the end of the 60´s. After 1989 he took a higher doctorate (he qualified as "docent", a special title in the Czech Republic) at the Faculty of Law in Prague.

Doz. JUDr. Jiří Kejř wurde im Jahre 1921 in Prag geboren. Er promovierte an der Juristischen Fakultät der Karlsuniversität im Jahre 1948. Als wissenschaftlicher Arbeiter der Akademie der Wissenschaften in Prag hat er sich an das Stuidium der Kirchenrechtsgeschichte, der mittelälterlichen Städte und des Hussitentums konzentriert. Er ist Autor von mehreren Hunderten wissenschaftlicher Abhandlungen in diesen Fächern. Da er kein Mitglied der Kommunistischen Partei war, wurde ihm nicht gestattet, die pädagogische Tätigkeit zu entfalten, ausgenommen einen kurzen Zeitabschnitt gegen Ende der sechziger Jahren. Nach dem Jahre 1989 habilitierte er sich an der Juristischen Fakultät in Prag.

Doc. JUDr. Jiří Kejř č nato nel 1921 a Praga. Si č laureato nella Facoltŕ Giuridica delľ Universitŕ di Carlo nel 1948. Incaricato come assistente scientifico delľ Accademia delle Scienze a Praga si č concentrato agli studi della storia del Diritto Canonico, delle cittŕ medievali e del Movimento Hussita. Ha pubblicato centinaia trattazioni scientifiche nei campi menzionati. Non essendo stato membro del Partito Communista, non gli era permesso uno svolgimento del lavoro pedagogico, eccetto un breve periodo alla fine degli anni sessanta. Dopo ľanno 1989 ha preso la libera docenza nella Facoltŕ Giuridica a Praga.