Jedním z hlavních představitelů přirozenoprávní školy je Tomáš Akvinský. Tento největší křesťanský teolog a filosof začlenil svoji nauku o zákonu a spravedlnosti do II. dílu Theologické summy.

Tomáš definuje zákon jako "zařízení rozumu k obecnému dobru, prohlášené od toho, jenž pečuje o společnost" (Th. summa, 1. část II. dílu). Zákon je zde nutné ovšem chápat nejobecněji, ne tedy pouze jako označení pro pozitivní právní normu, která má sílu zákona.

Pojem zákona obsahuje esenciální znaky:

1. Zákon existuje v rozumu (jako ens rationis), protože zkon je nějakým pravidlem, měřítkem lidských skutků. A pravidlem lidských skutků je rozum.
2. Účelem zákona je vždy obecné dobro: Nemůže tedy existovat zákon, který by nesměřoval k obecnému dobru, např. proto, že by byl amorální.
3. Zákon přihlíží k obecnému dobru, které však může zařizovat buď celé společenství (dnes např. v referendu), nebo někdo, kdo zastupuje celé množství (dnes např. Parlament). Zákon tedy nemůže stanovit osoba soukromá, ale veřejná, jež pečuje o společnost.
4. K pojmu zákona náleží jeho vyhlášení: Zákon je jakýmsi pravidlem, doslova "měřítkem" lidských skutků - aby však bylo možné srovnávat skutky s jejich pravidlem, musí být toto pravidlo obecně známé. Proto je k prohlášení zákona nutné k tomu, aby záko měl svou moc.

Tomáš rozlišuje, jak bylo ve středověku zvykem, zákon věčný (všeobecný, věčný mravní řád), zákon Božský (Starý a Nový zákon), zákon přirozený a zákon lidský.

Zákon přirozený chápe jako podíl mravního řádu v mysli člověka. Jde o morální zásady dané člověku, například vědomí, že není dovoleno páchat zločiny apod.

Zákon lidský je to, co se dnes běžně chápe jako pozitivní právo.

Zákon a spravedlnost

Zde se dostáváme k jádru přirozenoprávní Tomášovy nauky, kterou lze shrnout do vědy: Nespravedlivý zákon není zákonem. "Zákon" může být nespravedlivý dvojím způsobem:

1. "zákon" je nemorální: v takovém případě se nesmí (v tom, v čem je nemorální) nikdy dodržovat.
2. Někdy však "zákon" nenutí občany k jednání mravně zlému, ale např. odporuje obecnému dobru nebo zákonodárce překročil svou pravomoc, nebo je jinak vadný. V takovém případě člověk není povinen tento "zákon" dodržovat, ledaže by tím došlo k zmatku, nebo by takové jednání svádělo druhé k jednání mravně zlému.

Litera a účel zákona

Jak už bylo řečeno, podle Tomáše je zákon zařízení k obecnému blahu lidí. Pokud se však míjí tímto účelem. nemá sám o sobě závazné moci, protože není zákonem.

Zákonodárce nemůže vidět všechny jednotlivé případy, proto stanoví zákon k obecnému užitku podle těch případů, které nastanou většinou. Může však nastat výjimečná situace, kdy nějaký zákon, který je jinak prospěšný, není vhodný pro konkrétní osob nebo konkrétní případ, protože by jednání podle litery zákona způsobilo nějaké zlo, neboby se tím zabránilo nějakému vyššímu dobru. V takovém případě Tomáš rozlišuje dva typy situací:

1. 1. Hrozí nebezpečí z prodlení: zde se nemá jednat podle litery zákona, ale podle jeho účelu (kterým je obecné dobro). Jde tedy o jakousi analogii krajní nouze, občan nejedná proti zákonu, ale mimo slova zákona (pozn. autora: neboť text zákona je zde chápán pouze jako prostředek k dosažení cíle zákona).
2. Nebezpečí z prodlení nehrozí: zde má příslušná státní autorita právo promíjet v zákonech, ovšem ne na úkor obecného dobra. Nelze však pochopitelně prominout příkazy, jejichž dodržení je nemorální.

Zvláštní část

Tomáš se ve zvláštní části zabývá nejen spravedlností a soudem obecně, ale analyzuje také loupež, krádež, vraždu, postavení soudce, žalobce, svědka, obhájce a viníka při soudním jednání.

Například zastává názor, že obhájce nesmí vědomě hájit nespravedlivou věc, protože by tím spolupůsobil při konání zla. Obhájce, který přijme nespravedlivou kauzu, nespravedlivě ubližuje tomu, proti komu poskytuje zastání. Proto advokát tuto věc nemá přijímat, nebo pokud se tak již stalo, má opustit věc nebo přimět nespravedlivou stranu k ustoupení či k narovnání bez škody protivníka. Obhájce nesmí ale ani v takovém případě zradit svého klienta a nechat druhou stranu vyhrát, stejně tak nesmí nikdy lhát.

Zajímavý je názor Tomáše na udělení milosti. Vládce, který má plnou moc ve státě, může dovoleně viníka osvobodit, pokud to není škodlivé prospěchu státu a jestliže poškozený s tím souhlasí. Z tohoto zjevně plyne, že amnestii, na rozdíl od milosti, odmítá.

Pokud jde o trest smrti, uvádí zde, je-li nějaký člověk nebezpečný společnosti, je chvalitebně a prospěšně zabit, aby se zachovalo společné dobro. To však pochopitelně nenáleží soukromí osobě.

Akvinský T.: Theologická summa, 2 část, Red Soukup P E. Olomouc, Bohov+dné učiliště řádu dominikánského, 1938
Dacík, R M: Mravouka, Olomouc, Krystal, 1946

O autorovi

Mgr. Ivan Kolesár, nar. 1966 v Praze, studium na PF UK ukončil v roce 1991, pracuje jako právník ve státní správě.