Následující příspěvek je výňatkem z rozsáhlejšího autorova díla Concilium oecumenicum & Concilium Tridentinum. Jde o úvodní část, pojednávající o pojmu koncilu a synodu v katolickém církevním právu. Protože letos na jaře byly zahájeny první přípravné práce ke svolání plenárního koncilu na území českých zemí, zařazujeme ji pro její aktuálnost do této rubriky. Doufáme, že obdržíme od čtenářů další příspěvky k právní stránce jednání tohoto důležitého církevního orgánu a budeme moci jejich publikováním napomoci zdárnému průběhu jeho přípravy.
Jak vyplývá z autorovy předmluvy, byla příprava textu ukončena v březnu 1994, tedy ještě před publikací schváleného českého překladu CIC 1983. Proto jsou odkazy na tento Kodex citovány v latinském originále a v závorce uveden vlastní překlad autorův. Děkujeme čtenářům za pochopení a doporučujeme porovnání s překladem schváleným.
Nejprve se zamyslíme nad tím, co vlastně vůbec je koncil. Avšak než přejdeme k samotné věcné definici koncilu, zastavíme se krátce u jeho definice etymologické (slovní), která vůči věcné definici plní funkci pomocnou a přípravnou.
1. Slovo koncil
Slovo (termín) koncil je počeštěná podoba latinského slova concilium, které vzniklo složením slov cum a calare: slovo cum (zastarale com) znamená česky s, se a sloveso calare znamená volat, svolávat, vyhlašovat, takže koncil je podle své etymologie svolání.
2. Slovo synod
Koncil se také označuje slovem synod (případně synoda), které je pro změnu řeckého původu: Pochází od řeckého slova synodos (přesněji od polatinštělé podoby tohoto slova synodus), které vzniklo ze slov syn a hodos. Slovo syn znamená česky příslovce zároveň, spolu a předložku s, se a slovo hodos znamená cesta, stezka, chůze, takže synod je podle své etymologie schůze. Jak brzy uvidíme, má tento pojem poněkud širší rozsah než pojem koncil.
3. Slovo sněm
Hlavně ve starší české literatuře se setkáváme s tím, že se koncil označuje též slovem sněm: je však vyjádřením nejenom církevního shromáždění, ale i světského.
V naší práci budeme užívat termín koncil, protože je podle našeho názoru pro svou největší specifičnost termínem nejvhodnějším: má ze všech tří pojmů nejmenší rozsah (a největší obsah).
1. Co je koncil?
Obecně je koncil ve vlastním a přísném slova smyslu shromáždění biskupů Církve katolické svolaných k tomu, aby soudili a rozhodovali o záležitostech církevní nauky a kázně, a to pod legitimní (zákonnou) autoritou.To, že je koncil shromážděním, schůzí biskupů, odkazuje na jeho řecké označení synodos, synod, a to, že je svoláním biskupů, na jeho latinské označení concilium, koncil.
2. Co není koncil?
Když jsme definovali, co je koncil, zmíníme se ještě o tom, co podle této definice není koncilem: jde o tři církevněprávní orgány, které se sice v některých svých rysech s koncilem shodují, avšak v jiných podstatných nikoliv, takže nemohou být nazvány koncilem ve vlastním a přísném slova smyslu - je to diecézní synod (synodus dioecesana), biskupský synod (synodus Episcoporum) a biskupská konference (Episcoporum conferentia; respektive její plenární zasedání).
a) Diecézní synod
Diecézní synod není koncilem, neboť je to shromáždění pouze jednoho (diecézního) biskupa a vybraných kněží a věřících jeho diecéze, i když se pro něho užívá označení synod, o kterém už bylo řečeno, že je v podstatě řeckým synonymem latinského slova koncil.
b) Biskupský synod
Dalším církevněprávním orgánem, pro který se sice užívá označení synod, ale který opět není koncilem v pravém a přísném slova smyslu, je nový orgán, jenž vznikl po Druhém vatikánském koncilu: biskupský synod. Pojednávají o něm kánony 342-348 CIC (1983), z nichž první - kánon 342 - podává tuto definici biskupského synodu: "Synodus Episcoporum coetus est Episcoporum qui, ex diversis orbis regionibus selecti, statutis temporibus una conveniunt ut arctam coniunctionem inter Romanum Pontificem et Episcopos foveant, utque eidem Romano Pontifici ad incolumitatem incrementumque fidei et morum, ad disciplinam ecclesiasticam servandam et firmandam consiliis adiutricem operam praestent, necnon quaestiones ad actionem Ecclesiae in mundo spectantes perpendant."
Koncilem není biskupský synod proto, že nemá právo rozhodovat. To vyjadřuje kánon 343: "Synodi Episcoporum est de quaestionibus pertractandis disceptare atque expromere optata, non vero easdem dirimere de iisque ferre decreta, nisi certis in casibus potestate deliberativa eandem instruxerit Romanus Pontifex, cuius est in hoc casu decisiones synodi ratas habere."
c) Biskupská konference
Další druh shromáždění biskupů, který není koncilem, je biskupská konference, respektive její plenární zasedání: ve své dnešní podobě je - stejně jako biskupský synod - novým typem církevněprávního orgánu. Zabývají se jí kánony 447-459 CIC (1983), z nichž první - kánon 447 - ji definuje: "Episcoporum conferentia, institutum quidem permanens, est coetus Episcoporum alicuius nationis vel certi territorii, munera quaedam pastoralia coniunctim pro christifidelibus sui territorii exercentium, ad maius bonum provehendum, quod hominibus praebet Ecclesia, praesertim per apostolatus formas et rationes temporis et loci adiunctis apte accommodatas, ad normam iuris."
Od koncilu se liší biskupská konference tím, že nemá vlastní zákonodárnou moc, ale jen zákonodárnou moc delegovanou, tj. svěřenou jí papežem, a to buď obecně kodexem nebo zvláštním pověřením.
Koncily můžeme rozdělit na dva základní druhy: na partikulární (concilium particulare) a na všeobecné (concilium universale, generale) neboli ekumenické (concilium oecumenicum).
1. Partikulární koncily
Partikulární koncily dělíme dále na provinční (concilium provinciale) a plenární (concilium plenarium).
a) Provinční koncil
Provinční koncil je shromáždění biskupů jedné církevní provincie.
b) Plenární koncil
Plenární koncil je shromáždění biskupů více církevních provincií, dnes obvykle na území jedné země, které spadá pod jednu biskupskou konferenci.
2. Všeobecné neboli ekumenické koncily
Všeobecné neboli ekumenické koncily jsou shromáždění všech biskupů. Protože o ně nám jde v této naší úvaze především, budeme se nyní jimi zabývat podrobněji v následujících zvláštních oddílech.
Podle výše uvedeného rozdělení koncilů se druhý základní druh koncilu nazývá všeobecný (universale, generale) nebo ekumenický (oecumenicum). Druhé označení - ekumenický - se nám jeví vhodnější, protože je specifičtější, takže dále budeme užívat jen toto.
Slovo ekumenický je odvozeno od řeckého slova oikumené, což česky znamená obývaná země, obydlený svět, zemský okrsek, přeneseně pak lidstvo a vůbec celý svět včetně přírodního kosmu.
Proč toto slovo užíváme pro určitý druh koncilu, pochopíme, když si nyní uvedeme definici tohoto koncilu.
Ekumenický koncil je shromáždění biskupů Katolické církve svolaných z celého křesťanského světa k tomu, aby soudili a rozhodovali o záležitostech církevní nauky a kázně, a to pod autoritou papeže.
Srovnáme-li tuto definici s obecnou definicí koncilu, vysvitnou nám specifika ekumenického koncilu, tedy to, co ekumenický koncil činí ekumenickým a čím se odlišuje od ostatních druhů koncilu. Jsou to tato dvě specifika:
a) to, že je shromážděním biskupů svolaných z celého křesťanského světa: můžeme říci z celého zemského okrsku - odtud tedy jeho název ekumenický;
b) to, že je pod autoritou papeže.
Scholion: Jiný význam slova ekumenický
Jak už bylo řečeno, v případě koncilu užíváme označení ekumenický, protože jde o shromáždění biskupů z celého světa. Aby však nedocházelo k nejasnostem, je třeba poznamenat, že slovo ekumenický se také užívá ve významu usilující o opětné sjednocení křesťanských církví.
Základ však mají oba významy slova ekumenický společný, totiž vyjádření něčeho celosvětového: v případě koncilu celosvětového episkopátu Katolické církve a ve významu druhém celosvětového křesťanstva.
Účastníky ekumenického koncilu je nejprve třeba rozdělit na ty, kdo mají rozhodující hlas (suffragium deliberativum) - jen ti se nazývají koncilní Otcové (Patres concilii) -, a na ty, kdo tento rozhodující hlas nemají a mají nanejvýš hlas poradní (suffragium consultivum).
1. Účastníci koncilu s rozhodujícím hlasem právem vlastním
Vlastním právem se mohou a mají účastnit s rozhodujícím hlasem ekumenického koncilu všichni biskupové Církve katolické, jak to i ostatně vyplývá z definice ekumenického koncilu. Vyjadřuje to kánon 339 § 1 CIC (1983): "Ius est et officium omnibus et solis Episcopis qui membra sint Collegii Episcoporum, ut Concilio Oecumenico cum suffragio deliberativo intersint."
2. Účastníci koncilu s rozhodujícím hlasem právem uděleným
Dále mohou být koncilními Otci s rozhodujícím hlasem ti, kterým bylo toto právo uděleno nejvyšší církevní autoritou, tedy papežem.
Toto právo může být papežem uděleno obecným právem, jak tomu bylo v případě starého CIC (1917), který stanovil v kánonu 223 § 1, že rozhodující hlas na ekumenickém koncilu mají vedle biskupů kardinálové, i když nejsou biskupy, opati a preláti nullius, opati v čele mnišských kongregací a nejvyšší představení exemptních kněžských řeholních řádů.
Právo rozhodujícího hlasu na koncilu může být papežem též uděleno jednotlivě - tuto možnost poskytuje nový CIC (1983) v kánonu 339 § 2: "Ad Concilium Oecumenicum insuper alii aliqui, qui episcopali dignitate non sint insigniti, vocari possunt a suprema Ecclesiae auctoritate, cuius est eorum partes in Concilio determinare."
Do druhé skupiny účastníků koncilu, kteří mají nanejvýš poradní hlas, patří především teologové, kanonisté a jiní odborníci (periti) - výslovně je zmiňuje starý CIC (1917) v kánonu 223 § 3.
V minulosti se koncilů též zúčastňovali světští panovníci nebo jejich vyslanci, aby koncil chránili, případně i předkládali své návrhy, a heretici a schismatici, aby se před koncilem zodpovídali ze své hereze nebo schismatu.
Podmínkami vyžadovanými k tomu, aby nějaký koncil byl ekumenický, jsou už zmiňovaná specifika ekumenického koncilu, totiž to, že jde o shromáždění biskupů svolaných z celého křesťanského světa a že je pod autoritou římského papeže.
Vyžaduje se, aby byli svoláni na koncil všichni biskupové. Není však nutné, aby se všichni na koncilu skutečně sešli (ani by to nebylo možné), dokonce ani to, aby se sešla jejich většina, ale tolik, aby zastupovali celou církev.
Tak na prvních osmi východních koncilech byla jen velmi slabě zastoupena západní latinská církev, avšak toto zastoupení se chápe jako dostatečné, neboť zde byl většinou svými legáty zastoupen papež. Tyto východní koncily také projednávaly otázky, které západní církví momentálně nehýbaly (na druhé straně to byly většinou otázky týkající se víry celé církve). Podobně na tridentském koncilu bylo hlavně zpočátku přítomno poměrně dost málo biskupů, a přesto se tento koncil chápe jako ekumenický.
1. Jak papež vykonává svou autoritu nad ekumenickým koncilem
Svou autoritu nad ekumenickým koncilem vykonává papež - řečeno latinsky - congregando, praesidendo, confirmando, čili tím, že koncil svolává, že mu předsedá - a to sám nebo skrze své legáty - a že ho potvrzuje.
Autoritu římského papeže nad koncilem potvrzuje i současný CIC (1983): Kánon 338 § 1 praví: "Unius Romani Pontificis est Concilium Oecumenicum convocare, eidem per se vel per alios praesidere, item Concilium transferre, suspendere vel dissolvere, eiusque decreta approbare." Kánon 338 § 2 dále praví: "Eiusdem Romani Pontificis est res in Concilio tractandas determinare atque ordinem in Concilio servandum constituere; propositis a Romano Pontifice quaestionibus Patres Concilii alias addere possunt, ab eodem Romano Pontifice probandas."
O autoritě papeže nad koncilem mluví dále kánon 340: "Si contingat Apostolicam Sedem durante Concilii celebratione vacare, ipso iure hoc intermittitur, donec novus Summus Pontifex illud continuari iusserit aut dissolverit."
A konečně kánon 341 § 1 říká: "Concilii Oecumenici decreta vim obligandi non habent nisi una cum Concilii Patribus a Romano Pontifice approbata, ab eodem fuerint confirmata et eius iussu promulgata."
Téměř totéž vyhlašuje i předchozí CIC (1917).
2. Rozdělení ekumenických koncilů podle jejich vztahu k papeži
Mluvili jsme o tom, že papež svou autoritu nad ekumenickým koncilem vykonává tím, že ho svolává, že mu předsedá a že ho potvrzuje. Avšak z těchto tří způsobů vykonávání jeho autority nad koncilem je zcela nutné pouze to třetí, totiž, aby koncil potvrdil. Můžeme proto ekumenické koncily podle jejich vztahu k papeži rozdělit do tří skupin:
a) na koncily, které papež jen potvrdil
- to je I. a II. cařihradský koncil (381 a 553);
b) na koncily, kterým papež předsedal (skrze své legáty) a které potvrdil, ale které nesvolal
- je to šest zbývajících východních koncilů: I. nicejský koncil (325), efezský (431), chalcedonský (451), III. cařihradský (680-681), II. nicejský (787) a IV. cařihradský (869-870);
c) na koncily, které papež svolal, kterým předsedal (buď sám nebo skrze své zástupce) a které potvrdil
- to jsou koncily zbývající.
V Brně dne 13. června 1994, fr. Štěpán M. FILIP O.P.
Resumé
K pojmu koncilu obecně a ekumenického koncilu zvláště
Tato práce přispívá k vyjasnění terminologických nepřesností, kterých jsme v současné době svědky. Podává nejprve etymologický rozbor pojmů koncil a synod. Poté definuje pojem koncilu pozitivně i negativně, tj. odlišením od diecézního synodu, biskupského synodu a biskupské konference. Dříve než přistupuje k výkladu ekumenického koncilu, uvádí ještě koncily partikulární - provinční a plenární. Ekumenickému koncilu se věnuje podrobněji: kromě etymologického rozboru a definice pojmu se zabývá především problematikou jeho účastníků a podmínek vyžadovaných k tomu, aby koncil byl ekumenický. Kromě současné právní úpravy bere v úvahu i kodex z r. 1917, který obsahoval normy, na jejichž základě byl svolán Druhý vatikánský koncil.
O autorovi
Mgr. PhDr. Štěpán Martin Filip, Lect. s. Theol., OP, se narodil 1963 v Brně. Absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy university - obor historie a archivnictví - a získal doktorát filosofie. V červnu 1995 dokončil studia na Cyrilometodějské teologické fakultě Palackého univerzity v Olomouci a byl promován jako magistr teologie. V září téhož roku složil na Generálním studiu čs. provincie Řádu dominikánského zkoušky, na jejichž základě mu byl udělen řádový vědecký titul Lector Sacrae Theologiae. Studuje nyní postgraduálně na Univerzitě sv. Tomáše (Angeliku), oddělení v Bologni, kde působí rovněž jako submagistr studentů. Je členem Společnosti pro církevní právo.