Revue pro církevní právo číslo 9/98

Český středověký právník Kuneš z Třebovle


Dr. Miroslav Černý



V předhusitské době, zvláště ve druhé polovině 14. století, jež je obdobím patřícím k nejslavnějším etapám našich dějin, je možno nalézt několik klíčových osobností zásadního významu, kterým už byly věnovány rozsáhlé studie (Karel IV., Václav IV., Arnošt z Pardubic, Jan z Jenštejna). V jejich stínu pak často zůstávají někteří jejich spolupracovníci, bez jejichž úsilí na politickém poli nebo v duchovní či vědecké oblasti by celé této době chybělo něco z toho, co ji pro nás činí tak přitažlivou. Jejich zásluhou vznikala různá jednotlivá díla, vytvářená se samozřejmým vědomím toho, že tvoříme nedílnou součást křesťanské Evropy, že její civilizace je i naší civilizací a její hlavní centra - Řím, Boloňa, Paříž - jsou i našimi centry. Samotné město Praha se ostatně také řadilo k těmto nejvýznamnějším místům. V této době žil a působil právník Kuneš z Třebovle, jeden z nejbližších spolupracovníků pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Kuneš z Třebovle patří k druhé generaci právníků, kteří vyšli z Karlovy univerzity a jejichž jména jsou zapsána na začátku matriky pražské Universitas iuristarum. Tato Universitas představuje centrum české právní vzdělanosti, které sice původně vzniklo spolu s ostatními třemi fakultami jako součást stejného univerzitního založení z roku 1348, ale od roku 1372, kdy se oddělilo a osamostatnilo, žilo svou vlastní nezávislou existencí.

Klíčovým dokladem, ze kterého můžeme přibližně vyvodit základní údaje o první části Kunešova života, je papežské privilegium, vydané 28. ledna 1371 v Avignonu, kterým je Kunešovi přislíben pražský kanonikát. Kuneš se tedy podle nám známých údajů narodil v rozmezí let 1340-1345 ve vesnici Třebovel, která leží ve středních Čechách v oblasti Kolínska. Odtud přišel do Prahy, kde studoval filosofii, teologii a právo. Nejpozději v akademickém roce 1369-1370 byl již vysvěcený na kněze a spravoval faru ve Viticích. V této době měl už také titul bakaláře práva a jak bylo jeho povinností, začal právo v Praze sám i přednášet. Na jaře roku 1370 pobýval v Padově, která byla po Boloni druhým nejvýznamnějším právnickým střediskem. I zde se začlenil do akademického života, když na tamní univerzitě konal repetitiones a disputationes. Toto své zahraniční působení také neopomenul zdůraznit v nedochované žádosti o udělení kanonikátu, kterou adresoval papeži. Vzhledem ke skutečnosti, že v Praze se pěstovalo převážně studium církevního práva, pobyt v italských univerzitních městech byl pro studenty práva z Čech dobrou příležitostí pro prohloubení znalostí z dalšího důležitého oboru - z římského práva, kterému v Itálii byla věnována mnohem větší pozornost než v oblasti střední Evropy.

Po svém návratu do Čech získal Kuneš ještě v roce 1371 titul doctor decretorum. Třebaže není dochován žádný doklad o tom, že by po svém návratu z Itálie na pražské Universitas iuristarum dále systematicky přednášel některý z pravidelně přednášených oborů, nezůstával stranou univerzitního dění. V letech 1375 a 1376 uděloval studentům bakalářské hodnosti, v roce 1384 vystupoval jako jeden z ustanovených rozhodčí při sporu mezi fakultami teologie a svobodných umění. Především však v té době své právnické vzdělání využíval při působení na arcibiskupské kurii.

V roce 1375 se podařilo Kunešovi získat papežem přislíbený kanonikát v pražské katedrále, v roce 1377 je mu svěřen významný úkol synodálního kazatele a 29. května téhož roku se stává pražským generálním vikářem. V pražské metropolitní kapitule potom také zastává důležitý úřad kustoda. Především byl ale Kuneš nejbližším spolupracovníkem a právním poradcem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Je od něj pověřován diplomatickými posláními v Římě a doprovází jej na jeho cestách po Německu. Svými právnickými znalostmi podporuje arcibiskupa ve sporu s Vojtěchem Raňkovým z Ježova o oprávněnosti zavedení svátku Navštívení Panny Marie a o zrušení selských odúmrtí. V roce 1389 Kuneš definitivně končí své působení jako generální vikář a odchází do ústraní. V následujících letech se jeho jméno objevuje v pramenech již jen několikrát. Vzhledem k tomu, že v nedatovaném mandátu z tohoto období jej král Václav IV. jmenuje jedním ze svých pověřenců, kteří mají prozkoumat spolu s generálními vikáři platnost beneficií v pražské arcidiecézi, je pravděpodobné, že Kuneš přešel v poslední části svého života z tábora prelátů věrných povahově problematickému arcibiskupovi Janu z Jenštejna do tábora králových stoupenců. Podle dokumentu ze 6. května 1397, ve kterém se hovoří o vykonávání jeho závěti, zemřel na jaře tohoto roku.

Z pohledu právních dějin je z Kunešova díla nejdůležitější traktát De devolucionibus non recipiendis z roku 1388, ve kterém Kuneš z Třebovle obhajuje proti Mistru Vojtěchu Raňkovu z Ježova rozhodnutí arcibiskupa Jana z Jenštejna zrušit odúmrtní právo na arcibiskupských statcích. Podle zvyklostí té doby totiž rolníci, kterým byla přidělena zemědělská půda podle emfyteutického práva, ji mohli odkázat pouze přímým mužským potomkům. V případě úmrtí rolníka, který neměl žádné syny, se navrátila zemědělská půda zpět do rukou feudálního vlastníka v rámci jeho dominium directum. Ten ji potom za úplatu mohl dát k dispozici jiným osobám, zatímco vdova, dcery a případní další příbuzní zemřelého rolníka - třebaže během jeho života obdělávali půdu spolu s ním a žili také společně z jejích výnosů - zůstali náhle zcela bez prostředků. V polemice, která se rozpoutala kolem rozhodnutí arcibiskupa Jana z Jenštejna přiznat dědické právo také těmto ostatním příbuzným - zvláště vdově a dcerám - dostal Kuneš z Třebovle za úkol zpracovat z právního pohledu tuto problematiku a vyvrátit námitky Vojtěcha Raňkova z Ježova.

V traktátu, kterým se tohoto úkolu zhostil, použil veškeré dostupné právní prameny, z nichž velkou část ovšem citoval už o jedenáct let dříve při zcela jiné příležitosti - ve svých synodálních kázáních. Kuneš často cituje jednotlivé části z Justiniánova Corpus iuris civilis, odvolává se mimo jiné i na Bartola ze Saxoferrata. Ukazuje, že mu není neznámé ani klíčové středověké dílo procesní literatury Guilielma Duranta (Speculator) Speculum iuris. Přesto však Kuneš zůstává především kanonistou a teologem, a proto hlavní roli v jeho argumentaci hraje Decretum Gratiani, papežské dekretály a díla nejznámějších kanonistů: Inocence IV., Guidona de Baysio (Archidiaconus), Jana Andreae, Jindřicha ze Segusia (kard. Hostiensis) a Goffreda. Všechny tyto kanonistické prameny vycházejí pochopitelně z nauky biblických knih a církevních Otců: Augustina, Ambrože, Jeronýma, Řehoře, Bernarda.

Traktát De devolucionibus začíná úvodem, ve kterém Kuneš popisuje dosavadní průběh sporu a podává také kompletní znění privilegia, kterým se Jan z Jenštejna hodlal vzdát odúmrtního práva. Následuje šest stručných kapitol, ve kterých dokazuje Kuneš své jednotlivé právní teze, jimiž dokládá neoprávněnost rozšířené zvyklosti braní selských odúmrtí.

Převážně teologicky a církevněprávně zaměřená je diskuse o tom, zda v novozákonní době je pro zrušení odúmrtí oprávněný a dostačující argument z knihy Numeri Starého zákona, který původně arcibiskup a Kuneš použili a Mistr Vojtěch naopak příkře odmítnul. Kuneš se ale zvláště snaží proti opačnému tvrzení Mistra Vojtěcha, podle kterého rolníci jsou ribaldi et servi, prokázat, že rolníci žijící na arcibiskupských statcích jsou svobodní lidé, a tím pádem mají veškerá plná práva tak jako všichni ostatní lidé - a to i nakolik se týká odkazů a celého dědického práva. Citáty z justiniánského římského práva, o které se zde Kuneš opírá, připomínají klasické římské pojetí, podle kterého nejvýznamnější z artes, vykonávaných svobodnými lidmi, je zemědělská práce - ve středověku většinou naopak opovrhovaná. Kuneš se pokouší právě s pomocí římskoprávních pramenů objasnit podstatu otroctví. Připomíná rozdíl mezi přirozeným a pozitivním právem, kterým římské právo v Institucích zdůvodňovalo existenci otroctví. Proti otroctví vytyčuje právní definici svobody, podle níž "...libertas est naturalis facultas faciendi illud quod cuilibet placet; servitus autem constitucione gencium, quia quis domino alieno contra naturam subicitur". Každý člověk se tedy podle přirozeného práva rodí svobodný, zdůrazňuje Kuneš.

Od takto teoreticky vytýčené problematiky přechází ke konkrétně zaměřenému rozboru reality středověkých křesťanských Čech. Z toho pak vyvozuje, že zde nelze hovořit o otrocích, kterým by bylo možné upírat dědické právo. Svatý Václav, na kterého se Mistr Vojtěch odvolával, když dokazoval, že církev má právo brát odúmrtí na svých statcích, byl podle Kuneše naopak odpůrcem otroctví a vystupoval jako adsertor libertatis, když v době své vlády otroky vykupoval, aby je pak ihned mohl propouštět na svobodu. Kromě toho i z prokazatelné skutečnosti, že synové rolníků, stejně tak jako synové šlechticů, se mohou stát kleriky, je jasné, že rolníci jsou svobodní. Jinak by jejich synové nemohli být svěceni, protože církevní právo svěcení otroků na kněze zakazuje. To jsou pouze některé z mnoha argumentů, které Kuneš ve svém traktátů použil. Jediné otroctví, jediná servitus, jejiž existenci přiznává, je otroctví hříchu. Z tohoto pohledu pak pochopitelně nezáleží na tom, v jakém společenském postavení se člověk narodil. Rolníci, kteří žijí podle křesťanských zásad, mohou být v tomto smyslu dokonce svobodnější než sice učený, nicméně pyšný a netolerantní Mistr Vojtěch Raňkův.

Právní prameny, s nimiž Kuneš pracoval, byly pochopitelně pouze ty, které mu mohla poskytnout jeho doba - pozdní středověk. Nicméně ve způsobu, jakým je uměl použít při dokazování svobody všech lidí, svou dobu rozhodně předešel. Přiblížil se tak ideálům, které se staly samozřejmými teprve mnohem později, v období přirozenoprávního osvícenectví 18. století, jak zdůraznil na závěr svého článku věnovaného Kunešovi z Třebovle už profesor Miroslav Boháček.

Resumé

Doctor decretorum Kuneš z Třebovle je jedním z význačných právníků, kteří náleželi ve druhé polovině 14. století do prostředí pražské universitas iuristarum. Kromě pedagogické činnosti hlavním polem jeho působnosti byla ale pražská arcibiskupská kurie, kde stál po dlouhou dobu po boku arcibiskupa Jana z Jenštejna jako jeho generální vikář a důvěrný poradce. Na konci svého života (+1397) přešel z řad arcibiskupových stoupenců do tábora krále Václava IV. Své právnické znalosti Kuneš použil zvláště ve dvou dochovaných synodálních kázáních z roku 1377, dále v pojednání na obranu zavedení nového svátku Navštívení Panny Marie, ale především ve svém nejvýznamnějším díle, traktátu De devolucionibus, ve kterém bojoval proti tehdejší právní zvyklosti selských odúmrtí. Právnickými řešeními, ke kterým v tomto díle při obhajování individuální svobody a majetkových práv vesnického obyvatelstva Kuneš dospěl, předešel svou dobu a přiblížil se ideálům, které plně zazněly až v osvíceneckém období.

Abstract


Zusammenfassung

Der tschechische mittelalterliche Jurist Kuneš von Třebovel

Der doctor decretorum Kuneš von Třebovel ist einer der bedeutesten Juristen, die in der zweiten Hälfte des XIV. Jahrhunderts in das Milieu der Prager universitas iuristarum gehörten. Außer seiner pädagogischen Aktivität war das Hauptgebiet seiner Tätigkeit die prager erzbischöfliche Kurie, wo er lange Jahre als Generalvikar und vertraulicher Berater des Erzbischofs Johann von Jenštejn gewirkt hat. Im letzten Abschitt seines Lebens (+1397) ist er überlaufen zu den Anhängern vom König Wenzel IV. Seine juristische Kenntnise hat Kuneš gezeigt schon als Synodalprediger in den zwei erhaltenen Ansprachen vom Jahre 1377, und später in einem Schrift, mit dem er die Einführung des Maria Heimsuchung Festes verteidigt hat. Sein bedeutenderes Werk ist aber das Traktat De devolucionibus, wo Kuneš gegen damaligen Rechtsinstitut des bauerlichen Heimfallsrechts gekämpft hat. In den juristischen Argumenten, in denen er die individuelle Freiheit und die Eigentumsrechte der Bauern verteidigt hat, erklingen einige Ideale, die sonst erst viel später, in der Zeit der Aufklärung, allgemein proklamiert wurden.

Riassunto

Il giurista della Boemia medievale Kuneš di Třebovel

Il doctor decretorum Kuneš di Třebovel č uno degli importanti giuristi, i quali provenivano nella seconda metŕ del trecento dal ambiente della universitas iuristarum di Praga. Oltre la sua attivitŕ pedagogica, il campo principale, nel quale svolgeva le sue attivitŕ, stava presso la curia della arcidiocesi di Praga, dove collaborava per lunghi anni con l'arcivescovo Giovanni di Jenštejn come il suo vicario generale e consigliere di fiducia. Nella ultima fase della sua vita (+1397) passň perň nel campo opposto dei sostenitori del Re Venceslao IV. La sua buona conoscenza del diritto mostrň Kuneš nelle due finora conservate prediche sinodali del anno 1377, ed anche in un trattato, nel quale diffendeva la introduzione della nuova festa mariana di Visitazione, e sopratutto nella sua opera piů importante, che č il trattato De devolucionibus, nel quale lottava contro la prassi giuridica delle devoluzioni dei rustici. Nelle soluzioni giuridiche, che proponeva nel suo trattato nel nome della diffesa della libertŕ individuale e del diritto alla proprietŕ dei abitanti delle campagne, sovrapassň Kuneš il suo tempo ed č arrivato alla formulazione degli ideali, i quali hanno trovato il suo pieno sviluppo soltanto molto piů tardi, nel tempo di illuminismo.



O autorovi

Dr.Mgr. Miroslav Černý se narodil roku 1958 v Praze. Studoval filozofii, teologii a právo v Římě. Po získání doktorátu obojího práva působil šest let jako asistent na katedře právních dějin Lateránské univerzity v Římě. Církevní právo přednášel na Jihočeské a Západočeské univerzitě. Od roku 1993 vyučuje římské právo na právnické fakultě ZČU v Plzni. Je členem společnosti pro církevní právo a Iuris canonici medii aevi consociatio. Ve své vědecké práci se soustředí zvláště na středověké právní dějiny.

Dr.Mgr.Miroslav Černý was born in 1958 in Prague.............

Dr.Mgr.Miroslav Černý ist geboren im Jahre 1958 in Prag. Sein philosophisches, theologisches und juristisches Studium hat er in Rom absolviert. Nach der Erreichung des Doktorats in utroque iure war er für sechs Jahre tätig als Assistent für das Fach "Mittelalterliche Rechtsgeschichte" an der Lateranuniversität in Rom. Das Kirchenrecht hat er unterrichtet an den Universitäten von Südböhmen und Westböhmen. Seit 1993 trägt er das Römisches Recht an der Juristischen Fakultät in Pilsen vor. Er ist Mitglied der Gesselschaft für Kirchenrecht und der Iuris canonici medii aevi consociatio. In seiner wissenschaftlichen Arbeit konzentriert er sich an die mittelalterliche Rechtsgeschichte.

Dr.Mgr. Miroslav Černý č nato nel 1958 a Praga. Ha studiato la filosofia, teologia e il diritto a Roma. Si č laureato in utroque iure e svolgeva per sei anni il compito del assitente presso la cŕttedra della storia del diritto medievale alla Universitŕ Lateranense di Roma. Ha insegnato il diritto canonico alle Universitŕ di Boemia Sud e di Boemia Ovest. Dal anno 1993 insegna il diritto romano presso la facoltá di legge della Universitŕ di Plzeň. Č membro della societŕ di diritto canonico e di Iuris canonici medii aevi consociatio. Nel suo lavoro scientifico si concentra alla storia del diritto medievale.