Právo člověka na náboženskou svobodu nabývá pro určení vztahů mezi státem a církví po II. světové válce stále více na významu nejen v obecném povědomí lidí, ale i v právní, správní a soudní praxi.

1. Počátek nových vztahů se datuje rokem 1948, kdy Světová rada církví v Amsterodamu poprvé zveřejnila "Deklaraci o náboženské svobodě". Vytýčila následující požadavky:

• Každý člověk má právo určit sám svou vlastní víru a své vyznání.
• Každý člověk má právo vyjadřovat své náboženské přesvědčení při bohoslužbě, vyučování a v praktickém životě a otevřeně vyslovovat z tohoto přesvědčení vyplývající stanoviska na vztahy v sociálních a politických organizacích.
• Každý člověk má právo spojovat se s ostatními a vytvářet s nimi společné organizace k náboženským účelům.
• Každá náboženská organizace, založená a udržovaná v souladu s právy jednotlivce, má právo určit si sama své zásady a svou praxi ve službě cílům, pro něž se rozhodla.

Stát má právo vyžadovat poslušnost zákonů, které byly vydány ve veřejném zájmu. Při užívání svých práv musí náboženská organizace respektovat práva jiných náboženských organizací.

2) Tato historicky významná deklarace o náboženské svobodě, kterou vydala Světová rada církví v roce 1948, byla přípravným krokem pro Všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou přijalo 10.12.1948 Valné shromáždění Spojených národů. Článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv obsahuje ochranu náboženské svobody:

"Každý člověk má nárok na svobodu myšlení, svědomí a náboženství", toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženství nebo přesvědčení i svobodu vyznávat své náboženství sám nebo ve společenství s jinými, veřejně nebo soukromě, výukou, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním náboženských zvyků."

Tímto vyjádřením náboženských práv působil tento článek ve Všeobecké deklaraci lidských práv průkopnicky. Stal se vzorem pro formulace v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech i pro ustanovení o náboženské svobodě v Evropské konvenci o lidských právech.

3) Na Všeobecnou deklaraci lidských práv, přijatou Spojenými národy 10. prosince 1948, navazuje významově konkretnější Evropská konvence o lidských právech ze 4. listopadu 1950. Tato konvence představuje dosud nejvyšší stupeň ve vývoji ochrany lidských práv v celých dějinnách mezinárodního práva.

Záruka práva člověka na náboženskou svobodu je v Evropské konvenci o lidských právech obsažena v čl. 9.

Podrobněji specifikuje náboženskou svobodu tím, že říká m.j. "Svoboda náboženství a vyznání nesmí být předmětem jiných, než zákonem daných omezení, která jsou v demokratické společnosti nezbytnými opatřeními v zájmu veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, zdraví a morálky nebo k ochraně práv a svobod druhých".

V dodatečném protokolu k Evropské konvenci lidských práv z 20. března 1952 se upřesňuje právo na vzdělání i z hlediska náboženství: "Právo na vzdělání nesmí být nikomu upíráno. Stát musí při úkolech, které převzal v oblasti výchovy a výuky respektovat právo rodičů zajistit výchovu a výuku v souladu s jejich vlastním náboženským a světonázorovým přesvědčením".

4) Pro moderní vývoj nauky katolické církve o vztahu církve a státu mají rozhodující význam výroky Druhého vatikánského koncilu (11.10.1962 - 5.12.1965). "Deklarace o náboženské svobodě" přijatá Druhým vatikánským koncilem přitom obsahově plně souhlasí se všemi zde zmiňovanými deklaracemi a dokumenty.

II. Nová orientace vztahů mezi státem a církví

Druhý vatikánský koncil ve svých šestnácti konstitucích vytýčil nový směr vývoje. Platí to i pro vývoj vztahů mezi státem, církví a současnou společností nejen v teologické vnitrocírkevní oblasti, ale i v tom, jak církev nově chápe své veřejné poslání ve všech oblastech sociálního a kulturního života. Zvláště důležité jsou v tomto směru "Deklarace o svobodě náboženství" (Dignitatis humanae) a "Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě" (Gaudium et spes).

Podle výroků koncilu už žádný stát nemůže a nesmí být "konfesijním státem", ale je spíše zavázán k náboženské neutralitě, takže na základě nábožensko-právní parity může garantovat všeobecnou náboženskou svobodu.

III. Význam základního práva na náboženskou svobodu.

Každá aplikace koncilových zásad do právních norem musí vycházet ze základního práva na náboženskou svobodu, kterou jak stát, tak církev považuje za základní právo každého občana státu. Dějinné zkušenosti posledních čtyř století ukazují o jak významný posun se jedná.

Ještě v 19. století se v církevním pojetí uplatňoval model "státní církve". V deklaraci o náboženské svobodě nešlo koncilu tak o všechny teologické souvislosti problematiky práv na náboženskou svobodu, ale především o zajištění práva na náboženskou svobodu v právním řádu, t.j. o právo občana státu praktikovat své náboženství nezávisle na jakémkoliv státním a společenském tlaku.

Koncil ale nepovažuje právo na náboženskou svobodu jako privilegium, které by mělo patřit pouze katolíkům nebo křesťanům, ale jako jedno z nejvznešenějších práv každého člověka.

IV. Obsah pojmu "náboženská svoboda"

Pojem náboženské svobody, který je základem "Deklarace o svobodě náboženství" Druhého vatikánského koncilu zahrnuje jak individuální náboženskou svobodu, tak svobodnou aktivitu církví samých , t.j. "korporativně- institucionální " svobodu církve.

V německém konfesním právu teprve po druhé světové válce došlo na základě rozhodnutí Spolkového ústavního soudu k zakotvení institucionálních svobod, jak to odpovídá modernímu současnému chápání.

Právo na svobodné rozhodování o vlastních záležitostech, které církvím garantuje ústava Spolkové republiky Německo z 23.5.1949 plně odpovídá nábožensko-právním představám Druhého vatikánského koncilu (čl. 140 ústavy spolu se čl. 137 odst. 3 věta 1 výmarské říšské ústavy z 11. 8. 1919).

To, že v minulém století byla zaručena pouze náboženská svoboda jednotlivce, ale ne "institucionální" neboli "korporativní" svoboda, vedlo k t.zv. kulturnímu boji, který vedl pruský stát s katolickou církví. Šlo o to, donutit evangelickou i katolickou církev, aby se podřídila státní moci. Jednalo se především o obsazování biskupských stolců a o správu církevního majetku.

Pro koncilové dokumenty o náboženské svobodě měla význam severoamerická inspirace, především chápání církevní svobody v USA. Zde jsou zásahy státu do vnitřního života církve nejen nepřípustné, ale v podstatě skutečně nepředstavitelné. Podle rozhodnutí amerického nejvyššího soudu z roku 1952 v případě Kedroff versus katedrála sv. Mikuláše se plná svoboda ("free exercise") vztahuje i na vnitřní organizaci církví.

I když hlavním problémem vztahu státu a církví není individuální, ale institucionální náboženská svoboda, oboje spolu úzce souvisí. Pokud je církev omezována, potlačována a pronásledována, je tím postižen i každý jednotlivý věřící. Vládcové v nacistickém Německu sice prohlašovali, že každý může být podle vlastní víry spasen, ale církve, zvláště katlickou církev, krutě pronásledovali, potlačovali a šikanovali. Proto koncil zdůrazňuje svobodu jednotlivců, i když jednají ve společenství, jak odpovídá společenské povaze člověka i náboženství samého. "Proto těmto společenstvím právem náleží svoboda - pokud se tím neporušují spravedlivé požadavky veřejného pořádku - řídit se vlastními pravidly, veřejně uctívat svrchované Božství, pomáhat svým členům při prožívání náboženského života, vzděláváním je podporovat a zřizovat si instituce, v nichž členové spolupracují na utváření svého života podle náboženských zásad."

V éře josefinismu, nacismu a komunismu, byly zásahy státu do života církve každodenní záležitostí. Proto koncil zdůrazňuje:

"Náboženským společnostem přísluší rovněž právo, aby jim světská moc nebránila právními prostředky ani administrativními zásahy vybírat si vlastní duchovní, vychovávat je, jmenovat a překládat, stýkat se s náboženskými představenými a společnostmi v jiných částech světa, stavět náboženské budovy a nabývat i užívat přiměřený majetek."

Druhý vatikánský koncil počítá vždy, když hovoří o státní moci s "právním státem", jehož orgány jsou ve svém jednání vázány právem a zákonem. Ze skutečnosti, že koncil požaduje, aby církvi příslušelo právo zřizovat náboženské budovy a získávat a užívat účelu odpovídající statky také vyplývá, že stát nemůže být oprávněn tyto budovy a jiný církevní majetek vyvlastnit. Pokud je protizákonným způsobem vyvlastnil, jak se mnohokrát stalo za komunistické vlády, pak z deklarace Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě i z Evropské konvence o lidských právech vyplývá, že jsou státy po obnovení práva a pořádku povinny tento majetek církvím vrátit a také poskytnout náhradu škody.

Dále koncil požaduje, aby měly církve a jiná společenství právo na veřejné učení a vyznávání víry slovem i písmem. Z toho také plyne, že musí mít církve právo - jako ve všech svobodných západních demokraciích - praktikovat duchovní péči v armádních jednotkách, v nemocnicích a nápravných zařízeních.

Koncil klade na církev a její činnost "požadavek zveřejnění", když prohlašuje, že k náboženské svobodě patří, aby náboženským společenstvím nebylo bráněno, aby ukázala zvláštní schopnost své nauky přispět k uspořádání společnosti a ke zduchovnění celého lidského konání a vytvářela spolky pro výchovu, kulturu, charitativní činnost a sociální život.

Zvláštní pozornost věnuje koncil rodině a náboženské výchově dětí. Rodiče mají právo určit druh náboženské výchovy svých dětí podle vlastního náboženského přesvědčení. Stát musí uznat právo rodičů svobodně pro své děti vybrat školy nebo jiná výchovná zařízení. V tom jim ze strany státu nesmějí být ani přímo ani nepřímo kladeny žádné překážky. Práva rodičů jsou porušována i tehdy, když jsou děti nuceny navštěvovat vyučování, které neodpovídá náboženskému přesvědčení rodičů, nebo když je závazně stanovena jenom jediná forma výchovy pro všechny, při níž je náboženské vzdělání zcela vyloučeno.

V tom případě je státní moc povinna nabízet na přání rodičů výuku náboženství integrovanou do všeobecné výuky.

Státní moc má chránit náboženské svobody všech občanů a:
"vytvořit podmínky příznivé rozvoji náboženského života" ......."a postarat se, aby rovnoprávnost občanů nebyla nikdy porušována z náboženských důvodů".

V. Filozoficko-antropologický základ náboženské svobody

Katolická církev nechápe seba sama - na rozdíl například od protestantského kolegialistického pojetí církeve a od pruského všeobecného zemského práva - jako souhrn individuí, která se na základě otevřené společenské smlouvy spojila za účelem uctívání Boha, ale jako společenství lidu Božího. Toto společenství založil Kristus a také se v něm v průběhu dějin stále obnovuje.

Koncil poukazuje na skutečnost, že každé náboženství má tendenci vytvářet společenství a také se společenství týká a proto má nutně "veřejný chararkter". V deklaraci "Důstojnost lidské osoby" se mluví o sociální povaze člověka, z čehož se odvozuje "korporativně- institucionální" podoba náboženské svobody. "Svoboda, .....která přísluší jednotlivým osobám, má jim být přiznána i tehdy, když jednají společně....."

VI. Historický význam "Deklarace o náboženské svobodě"

Historický význam Deklarace o náboženské svobodě tkví v tom, že se katolická církev zde neodvolatelně zříká využití státních mocenských a donucovacích prostředků k prosazování a plnění svého církevního poslání. Směrodatní a významní představitelé církevního práva ještě do koncilu zastávali stanovisko "konfesijního státu", kde se identifikuje stát a jeho zařízení s hlavním náboženstvím země, považovaným, po příp. uznávaným, za pravé.

Koncil se v tomto dokumentu důrazně hlásí k náboženské neutralitě moderního demokratického státu, což ale nesmí být vůbec chápáno jako akceptování státem nařízené náboženské lhostejnosti a již vůbec ne jako obhajoba "areligiozity" státu.

Ve vztahu katolické církve ke státu vzniká nové situace, která představuje výraznou cézuru v linii sahající už od císařů Konstantina I (306-337) a Theodosia I. (379-395), přes mnohé formy státní církve nebo státního náboženství

VII. Státní náboženská svoboda a dogmatický nárok církve na pravdu

Má-li stát zaručit úplnou náboženskou svobodu, musí se sám zřeknout vlastního náboženského nebo ideologického základu. Pokud se stát hlásí k ideologii církvi nepřátelské a identifikuje se s ní, není schopen náboženskou svobodu zaručit.

Na Druhém vatikánském koncilu se podrobně a vášnivě diskutovala otázka, je-li možné a jak sladit dogmatický nárok katolické věrouky na pravdu a povinnost každého člověka snažit se pravou víru poznat a tuto víru přijmout, se základním právem na náboženskou svobodu.

Rozhodující argument, který nakonec rozhodl o tom, že byla koncilová předloha přijata 2308 hlasy proti 70, bylo stanovisko, že přihlásit se k základnímu právu na náboženskou svobodu státu neznamená příznání se k náboženské netečnosti státu. Koncil konstatoval, že právo na náboženskou svobodu znamená osvobození od náboženského tlaku ze strany společnosti a nedotýká se církevní nauky o nábožensko-morální povinnosti člověka a společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově.

Koncilová deklarace o náboženské svobodě by byla v dobách konfesně zaměřeného státu a státní církve tj. i během 19. století, vzhledem ke zcela jinak utvářené politické, společenské a náboženské situaci tehdejší doby, nepředstavitelná. Od těch časů se ale poměry změnily. Když se stát i církev stejnou měrou zřeknou postulátu konfesijního základu státu, uznají tím náboženskou neutralitu státu. Teprve pak může být stát domovem všech občanů, nezávisle na jejich náboženském vyznání.

Bezprostředním důsledkem "Deklarace o náboženské svobodě" po Druhém vatikánském koncilu bylo zrušení dřívějšího postavení katolické církve v tradičně katolických státech jako je Portugalsko, Španělsko (1977) a Italie (1984). Své postavení privilegovené státní církve opustila katolická církev také i v jihoamerických státech.

VIII. Rozdíl mezi církví a státem v jejich podstatě

Druhý vatikánský koncil akcentuje zřetelně rozdíl mezi státem a církví pokud jde o jejich podstatu. Církev, která si dělá nárok být zároveň "znamením a ochranou transcendence lidské osoby" výslovně prohlašuje, že nesmí být žádným způsobem zaměňována s politickým společenstvím a že není vázána na žádný politický systém. Koncil odmítá jakoukoli kompetenci církve pokud jde o čistě politickou, hospodářskou a sociální oblast. Poslání a cíl církve patří náboženskému řádu.

Z koncilových dokumentů jasně vyplývá, že se církev považuje za společenství víry a spásy, které má oproti státu a všem jiným sociálním skupinám specificky nezaměnitelný úkol, který je v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě stručně vyjádřen, že církev má úkol: "zvěstovat lidstvu Krista jako vykupitele světa".

Koncil tak staví do popředí funkci církve zprostředkovat spásu a její transcendentní úlohu více, než četné dokumenty o vztahu státu a církve z 19. století, které jsou do značné míry soustředěny na protikladnost institucí státu a církve a na vymezení jejich vzájemných kompetencí.

IX. Vlastní právní moc církve

Stát i církev slouží "osobnímu a společenskému povolání týchž lidí", i když z různého hlediska. Přitom jsou politická společenství a církev ve své oblasti navzájem nezávislí a autonomní. Církev a stát jsou při vzájemném vymezování svých kompetencí odkázány na táž objektivní, t.j. z povahy věcí vyplývající kriteria. I právo na náboženskou svobodu jednotlivce a právo vytvářet náboženské organizace není žádným neomezeným právem. Využívání náboženské svobody se musí začlenit do do rámce veřejného pořádku svobodného státu. Spravedlivý veřejný pořádek (iustus ordo publicus) může vytvářet přípustnou hranici pro využívání náboženské svobody. Ani pojem veřejného pořádku nemůže být státem stanoven libovolně, ale musí vycházet z objektivních a věcných kriterií - vyjádřeno jazykem Ústavního soudu Spolkové republiky Německo musí být určen podle "hledisek právního státu".

Církev však má právo "podrobovat morálnímu posouzení politické záležitosti, pokud to vyžadují základní práva lidské osoby nebo spása duší".

X. Nutnost úzké spolupráce mezi církví a státem

Stejně rozhodně jako požaduje svobodu a nezávislost na státu, církev prohlašuje, že je připravena se státem spolupracovat, bez ohledu na jeho politický systém, pokud jsou zachována lidská práva. Sloužit osobnímu a společenskému povolání lidí mhou stát i církev tím účinněji, čím "více a lépe pěstují pravou spolupráci".

Koncil se nepovažoval za příslušného vyjadřovat se ke konkretní situaci konfesního práva v jednotlivých státech. Současná podoba vztahů mezi státem a církví je v každém státě výsledkem dlouhého a neopakovatelného procesu v průběhu vlastních a jedinečných dějin té které země a není ji možno přenést na jiný stát nebo na jiné kulturní prostředí.

Druhý vatikánský koncil se rozhodně staví proti radikálnímu oddělení státu a církve, ale požaduje naopak jejich úzkou spolupráci. Pokud se stát a církev navzájem ignorují je to vždy ke škodě lidí, jako příslušníků církve i jako občanů. Úloha církve v dnešním světě není omezena na oblast kultu. Svůj úkol si může vytýčit pouze církev sama podle toho, jak sama sebe chápe.

Koncil proto v Deklaraci o svobodě náboženství považuje za součást náboženské svobody i nárok náboženských společenství, aby jim nebylo bráněno ukázat zvláštní sílu jejich učení pokud jde o uspořádání společnosti a oživování veškeré lidské aktivity.

Přeji Vám všem, aby stát a církev v České republice co možná nejúžeji, harmonicky a přátelsky spolupracovali pro blaho všech lidí.