1. Statistická data
Celkový počet obyvatel Spolkové republiky Německo činil v roce 1992 přibližně 81 milionů. Z toho je 29,2 milionů protestantů a 28,0 milionů katolíků. Vedle nich žije v Německu 1,65 milionů muslimů a 32.319 židů. Členové dvou největších křesťanských církví představují tedy dohromady přibližně 70% veškeré německé populace.
2. Církevní organizace ve Spolkové republice Německo
Katolická církev má v současné době na území Německa sedm církevních provincií. Sídly metropolitních stolců jsou Bamberg, Berlín, Hamburk, Freiburg i.B., Kolín, Mnichov-Freising a Paderborn. Uvedené provincie zahrnují vedle sedmi stejnojmenných arcidiecézí ještě devatenáct dalších diecézí.
Evangelická církev Německa (Evangelische Kirche Deutschlands) je unií dvaceti čtyř právně samostatných protestantských zemských církví.
Na základě ústavy (Základního zákona) SRN z 23. května 1949 má každá katolická diecéze (resp. arcidiecéze) a každá evangelická zemská církev právní status veřejnoprávní korporace. Důsledná rovnoprávnost mezi Katolickou církví a Evangelickou církví Německa je jedním ze základních principů německého konfesního práva a základním předpokladem pro náboženský mír, který naštěstí v SRN vládne již značnou dobu. Kromě katolické a evangelické církve existuje v Německu řada menších náboženských vyznání. Postupem času byl značnému počtu z těchto menších denominací v souladu s výslovně stanovenými ústavními předpoklady také udělen status veřejnoprávní korporace.
Další menší náboženské skupiny se mohou organizovat jako soukromoprávní sdružení podle ustanovení občanského zákoníku. V rozsahu, jenž je technicky a organizačně proveditelný, mají menší denominace právo, aby s nimi ze strany státu bylo v rámci správy vzdělávacích a kulturních záležitostí jednáno stejně jako s oběma největšími církvemi.
Konfesněprávní úprava je v Německu založena na následujících hlavních postulátech:
1. důsledná právní a organizační odluka církevní a státní sféry;
2. náboženská neutralita státu, která však nemá být chápána jako náboženská lhostejnost státu, ale spíše jako pozitivní forma neutrality, doprovázená ochotou k blízké spolupráci mezi církvemi a státem v rozličných oblastech;
3. záruka jak rozsáhlé individuální svobody vyznání, tak rozsáhlé svobody jednání pro celé církve a všechna ostatní náboženská a duchovní sdružení;
4. uznání postavení církví ve veřejné sféře, jež je ústavně vyjádřeno udělením veřejnoprávního statutu církvím;
5. rozmanité formy spolupráce mezi státem a náboženskými kongregacemi, zvláště spočívající:
6. ve státní podpoře církví a dalších náboženských společenství, v první řadě v podpoře církvemi organizované náboženské výuky, která je ve všech státních školách povinně zařazena jako předmět do jejich osnov;
7. ve zřízení fakult katolické a evangelické teologie na některých státních univerzitách;
8. v organizaci evangelické a katolické duchovní péče ve vojenských složkách;
9. v účinných opatřeních pro poskytování duchovní péči ve veřejných nemocnicích a vězeňských zařízeních;
10. ve státní pomoci při vybírání církevních daní;
11. ve spolupráci mezi církvemi a státem v oblasti sociálních služeb, obzvláště prostřednictvím charitativních organizací, jako jsou zvláště Caritasverband v Církvi katolické a Diakonisches Werk v Evangelické církvi;
12. v účinném a z církevního hlediska potřebném přihlížení k církevním zájmům ve sféře veřejného rozhlasu a televize.
Pokud bychom se měli pokusit vyjádřit vztah mezi církvemi a státem v SRN v jedné krátké větě, pak bychom mohli systém veřejného práva týkající se vztahu církví a státu v Německu charakterizovat jako liberální systém kooperace (spolupráce), jehož základní principy jsou zakotveny v ústavním právu a v právu tvořeném veřejnými smlouvami.
1. Výuka náboženství ve státních školách
Pro církev v Německu jsou velice důležitými ustanoveními konfesního práva ty předpisy, které se týkají výuky náboženství ve všech státních školách jako součást státem schválených školních osnov. Dokonce všechny soukromé školy musí náboženskou výuku v rámci řádných školních osnov, obecně se sládající ze dvou hodin týdně, nabízet, i v případě, že škola byla založena výslovně jako "bez vyznání". Náboženská výuka je konfesní. Proto musí být výuka vedena v souladu s věroučnými principy každého jednotlivého náboženského vyznání a v odlišných třídách rozdělených podle náboženské příslušnosti. Církve mají právo určit obsah, materiály, učební metodu a knihy používané v těchto třídách. Církve mají také právo dohlížet nad výukou náboženství a to prostřednictvín církvemi jmenovaných úředníků, jejichž úkolem je určit, zda je toto vyučování ve skutečnosti vedeno v souladu s církevními principy a učením.
Od doby, kdy výuka náboženství je spojená s církevní naukou víry, byla otázka, zda má tato výuka klasifikována, přetřásána na soudním fóru. Spory nebyly na prvním místě v tom, zda známka získaná z náboženské výuky má význam na postup žáka do vyššího ročníku, resp. zda žák by měl opakovat ročník z důvodu neúspěchu v náboženské výuce. Spíše se vedly spory o to, zda známka získaná v náboženství by mohla mít pozitivní efekt, tj. zda má být považována jako jakákoli jiná známka při vypočítávání žákova známkového průměru. Tento problém je primárně důležitý, když přijetí na univerzitu je v sázce pro tzv. "numerus clausus".
V uvedené otázce Spolkový správní soud v Berlíně rozhodl, že vyučování církevní nauky víry v třídách s náboženskou výukou je přípustné. Nic nebrání skutečnému ohodnocení úspěchu v těchto třídách, a proto nebrání udělování známek, která jsou relevantní úrovni úspěchu nezbytného pro postup z jednoho ročníku do druhého. Náboženská výuka jako výuka v každé jiné akademické či akademicky orientované disciplíně, je také zaměřena k získání vědomostí. Není to žákův postoj k víře, ale jeho znalost, která je základem k hodnocení jeho úspěchu a tak k určení známky.
Zákonný charakter náboženské výuky v SRN je konfesní a povinný. Žák může však se dát z vyučování náboženství vypsat. Do dovršeného 14 roku věku však o tom rozhodují jeho rodiče nebo jiní zákonní zástupci. V okamžiku, kdy žák dosáhne věku 14 let, může se rozhodnout sám. Na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let počet studentů rozhodujících se pro neúčast na náboženské výuce na vyšších stupních škol byl relativně vysoký, dosahoval na některých školách až 30% všech studentů. Výsledkem toho bylo, že většina zemí zavedla pro tyto studenty povinný předmět zvaný etika. Počet žáků opouštějících náboženské vyučování pak okamžitě klesl a dnes je to obecně jen malé procento.
Spolkovým ústavním soudem byla řešena otázka, zda je náboženství povinným předmětem spojeným s vyznáním žáka či zda je povinně volitelným pokud jde o konfesní zaměření. Řešilo se:
1) zda by rodiče při zápise svého dítěte do první třídy mohli rozhodnout, že dítě bude navštěvovat náboženské hodiny vyznání jiného než je jeho vlastní a
2) zda žák, který dosáhl věku 14 let a který se tak může rozhodnout nenavštěvovat náboženskou výuku, by si mohl zvolit, že se bude účastnit výuky jiného vyznání než je jeho vlastní.
V Německu jak katolická, tak protestantská církev se shodují, že žák by měl navštěvovat náboženské hodiny pouze svého vyznání, ledaže by obě církve vyjádřily souhlas, že vyučování může být vedeno ve druhém vyznání. V zemích Porýní-Falcko a Bádensko-Würtembersko se církve dohodly na tom, že během pokročilejších stupňů vyšších škol, zejména na vysokých školách, může být studentům může být povoleno navštěvovat výuku náboženství jiného vyznání, a to po dobu dvou z pěti semestrů, jež tvoří univerzitní úroveň, aby získali příležitost seznámit se s učením a postoji jiného vyznání.
Zkušenost zatím ukázala, že tato volba přináší pouze relativně malý užitek. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe rozhodl v tomto případě tak, jak i znalci práva vztahu církve a státu v SRN předpokládali, že náboženská výuka je povinný konfesní předmět, takže každý student může navštěvovat výuku náboženství pouze svého vyznání, ledaže by obě dotčené církve a správa státních škol souhlasily s udělením výjimky.
Učitely, kteří mohou vést náboženskou výuku, jsou pouze ti, kteří byli zvláště určeni jednotlivými náboženskými sdruženími jako vhodní pro tento účel. Každý katolický učitel náboženství potřebuje tudíž obdržet zvláštní missio canonica (kanonické pověření) od příslušného diecézního biskupa. Pokud je tato missio canonica odvolána, učitel automaticky ztrácí kvalifikaci požadovanou pro vedení náboženské výuky. Evangelická církev má podobné požadavky vycházející z tzv. vocatio. V mnoha případech soudy jednoznačně rozhodly, že odňatá missio canonica zbavuje učitele autority vést výuku náboženství a že stížnost uplatněná proti odnětí kanonického pověření je vnitřní církevní záležitostí a nelze ji řešit před u státními soudy.
Problémy v oblasti náboženské výuiy v SRN dnes nevyplývají ze vztahu církví a státu, ale spíše z potíží uvnitř církví, zejména v oblasti náboženského vzdělání a v osobní náboženské a teologické nejistotě mnoha učitelů. Jak ale lze pozorovat v poslední době, situace se naštěstí v této oblasti konsolidovala a postupuje směrem k ještě většímu zlepšení.
2. Teologické fakulty
Ve Spolkové republice Německo jsou katolické teologické fakulty na jedenácti státních univerzitách: v Augsburgu, Bambergu, Bonnu, Freiburgu im Breisgau, Mohuči, Mnichově, Münsteru, Pasově, Řezně, Tübingenu a Würzburgu. Kromě toho v Německu existují katolické teologické semináře univerzitní úrovně, a to v diecézích Eichstatt, Fulda, Paderborn a Trevír, stejně tak množství kolejních škol teologie vedených řeholními řády, jako je Jezuitská kolej sv. Jiří ve Frankfurtu nad Mohanem.
Evangelické teologické fakulty jsou na osmnácti státních univerzitách: v Berlíně, Bochumi, Bonnu, Erlangenu - Norimberku, Göttingenu, Greifswaldu, Halle - Wittenbergu, Hamburku, Heidelberku, Jeně, Kielu, Lipsku, Mohuči, Marburku, Mnichově, Münsteru, Rostoku a Tübingenu. Evangelické teologické církevní semináře byly založeny v Bethelu (Bielefeldu), Neundettelsau - Heilsbronnu a Wuppertalu.
Katolické teologické fakulty na státních univezitách jsou právně charakterizovány jako státní instituce výslovně uznané Apoštolským stolcem. Jejich postavení je upraveno jak sekulárním, tak církevním právem. Z tohoto pohledu jsou vedeny zcela shodným způsobem jako náboženská výuka v ostatních školách.
Na teologických fakultách může vzniknout jistý právní problém týkající se zvláště jmenování profesorů teologie. Je nesporné, že katolickou teologii může vyučovat pouze ten, kdo obdržel od biskupa diecéze "nihil obstat", který je zvláštní formou kanonického pověření. Je zároveň nesporné, že nemůže dále vyučovat, když mu biskup toto oprávnění odejme. Biskup ale musí odpovědné vládě příslušné země poskytnout odůvodnění, proč "nihil obstat" odňal.
3. Právo církví vybírat daně
Základní zákon Spolkové republiky Německo z 23. května 1949, uděluje církvím, jež mají status veřejnoprávní korporace, právo vybírat daně.
Církve vybírají tzv. církevní daně od členů svých farností a sborů na základě státních seznamů plátců daní a podle specifikací obsažených v zákonech přijatých jednotlivými státy (čl. 140 Základního zákona ve spojení s čl. 137(6) výmarské ústavy pro Německou říši). Během posledních čtyřiceti let byly církevní daně a právo církví vybírat daně příležitostným předmětem proticírkevní agitace v určité části tisku, jako je např. časopis Der Spiegel a různá jiná masová media, např. týdeník Stern. Teologická legitimita práva církví vybírat daně je nesporná. Právní legitimita církevní daně byla žalována před Spolkovým ústavním soudem alespoň v deseti případech. Bez výjimky a pochybností soudy vždy potvrdily ústavnost církevního daňového práva.
Po určitý čas se diskutovalo ohledně právní přípustnosti požadavku, aby zaměstnavatelé odečítali daně ze mzdy svých zaměstnanců, a to ve veřejném i soukromém sektoru. Ale také zde soudy rozhodly ve prospěch církví. Podle německého církevního daňového práva, církevní daň není lokální a neplyne přímo do rozpočtu jednotlivé farnosti, ale je daní odevzdávanou diecézi resp. evangelické zemské církvi (církevní oblasti). Od příslušníků svobodných povolání vybírá církevní daně příslušná daňová autorita. Zaměstnavatelé jak ve státním tak soukromém sektoru odečítají církevní daně ze mzdy svých dělníků a zaměstnanců a odevzdávají je odpovědným daňovým autoritám. Jednotlivé daňové úřady postupují církevní daně Regionálnímu církevnímu úřadu, který je pak transferuje jednotlivým katolickým diecézím nebo příslušným evangelickým církevním útvarům. Diecéze nebo evangelické oblastní církve využívají příjmů z církevních daní k podpoře duchovních a na platy mnoha laických osob pracujících v církevních službách. Část převádějí na jednotlivé farnosti, a to takový podíl příjmů, který odpovídá jejich potřebám.
Církevní daň je vlastně tzv. daňová přirážka. Je vypočítána podle výše daně z příjmů zaměstnanců a státních zaměstnanců, kterou jim jejich zaměstnavatel samostatně sráží podle výše jejich platu. Pro příslušníky "svobodných povolání" je vypočítávána podle daně z příjmů, kterou odvádějí přímo finančním úřadům. V jihoněmeckých zemích výše církevní daně odpovídá 8% obnosu, který daňový poplatník platí jako daň z příjmu, v severoněmeckých zemích odpovídá její výše 9 % výše tohoto obnosu.
Ve Spolkové republice Německo církevní daně tvoří nejdůležitější zdroj příjmů, z něhož se financují církevní aktivity. Katolická církev a evangelické zemské církve dohromady ročně obdrží na církevních daních přibližně šestnáct miliard německých marek. Příjmy z církevních daní jsou téměř rovnoměrně rozděleny mezi katolickou církev na jedné straně a evangelické zemské církve na straně druhé.
Jedině díky církevní dani mohou církve ve Spolkové republice Německo jak uspokojovat své finanční závazky platit mzdy duchovním i velkému množství laických zaměstnanců, tak financovat mnoho sociálních a charitativních institucí, mateřských a církevních škol, stále nabízet rozmanitost dalších služeb jako je předmanželské a osobní poradenství a odborné a osvětové programy.
Názor katolické církve v SRN je takový, že teologická legitimita a zásadně správná povaha církevního zdaňování by měla být zachována. Tento systém reflektuje vyzkoušenou opravdovou spolupráci mezi církvemi a státem v Německu již přes sto let.
Německý církevní daňový systém je efektivní a v konečné analýze slouží jak církvi tak i státu samotnému. Kdyby církevní daně nebyly vybírány, stát by musel nést břemeno mnoha odpovědností, které prostřednictvím různých sociálně charitativních církevních institucí nese dnes církev.
V zájmu zajištění efektivní svobody vyznání, Spolkový ústavní soud výslovně rozhodl, že každý člen církve ve Spolkové republice Německo musí mít kdykoli možnost ukončit své členství v církvi, a tak i ukončit svou povinnost platit církevní daň. Toto ukončení členství v církvi se děje doručením prohlášení s daným obsahem státní instituci, což má shodné důsledky podle spolkového i zemského práva.
Zachování církevního zdaňování znova a opět vyzývá církve, aby vysvětlovalay důležitost a nezbytnost vybírání a využívání církevních daní. Církev poskytuje toto vysvětlení v navrhovaném rozpočtu, který obsahuje detailně vypracovaný seznam všech příjmů a výdajů. Všechny diecéze publikují svůj rozpočet na počátku každého roku. Rozpočet tak dovoluje všem zainteresovaným členům jednotlivých farností, aby se informovali důkladně o rozsahu a skutečném využití příjmů pocházejících z církevních daní. Mimoto církev poskytuje toto vysvětlení také prostřednictvím skutečnosti, že o využití těchto příjmů z církevních daní nerozhoduje pouze biskup s duchovními dané diecéze sám. Naopak, rozhodnutí je dosahováno ve shodě s církevním daňovým výborem v každé diecézi, jehož většina se skládá z volených laických osob, které mají v této oblasti obzvláštní zkušenosti.
Z anglického originálu přeložila Vanda Rubešová.
Název originálu: The Relation between Church and State in Germany
Text byl mírně zkrácen.