Revue pro církevní právo číslo 2/95

Církevní majetek ve Spolkové republice Německo

Dr. Jur. Wolfgang Loskand

    V minulém čísle jsme otiskli výtah z části knihy H. Marrého "Financování církve - v církvi a státu dneška". Tematicky šlo především o USA a některé ze států Evropy s vyjímkou Spolkové republiky Německo. Uvedli jsme, že s tímto systémem seznámíme své čtenáře prostřednictvím záznamu z přednášky Dr. Jur. Wolfganga Loskanda, rady Arcibiskupství Kolína nad Rýnem. Naše společnost setkání na němž W. Loskand přednesl projev na téma "Právní problémy správy církevního majetku v Německu", uspořádala v Praze 19. dubna 1995.
Posluchači se zde měli příležitost seznámit se s mnohostrannými problémy, které s financováním církve a se správou církevního majetku souvisejí. Hlavní teze přednášky zde přetiskujeme:

Církevní daň a její problémy.

Aby církev mohla plnit své úkoly, je odkázána na materiální prostředky. Což se vztahuje, alespoň v té oblasti, o které se teď bude hovořit, především na cír kevní daň. (Ta tvoří v arcibiskupství Kolín n/Rýnem 74 % celkových příjmů.)
To odpovídá záměru a očekávání i církevního práva. Ale ani ve starém CIC z roku 1917, ani v nově pojatém právu z roku 1983 nenalezneme přesný pokyn. Mluví se tam jen o povinnosti, kterou mají věříci, finančně přispívat na potřeby církve, a to formou dobrovolných darů. V tomto smyslu se v can. 222 § 1 říká:
"Křesťané jsou povinni přispívat na potřeby církve , aby měla prostředky, nutné pro boho- služby, pro apoštolát a charitativní činnost a také pro přiměřené vydržování těch, kdo ji slouží."
Pokud se zdanění uvalovaného diecézními biskupy týká, mluví se o něm v can. 1263 jen s velkou zdrženlivostí - snad s ohledem na poměry v SRN - "při zachování partikulárních zákonů a obyčejů, které mu poskytují širší práva".
Takže v protikladu ke kodexem hlásanému principu dobrovolnosti, pokud se týká darů od věřících, jedná se v případě daní o nucenou dávku.
Církevní daň je tedy pravá daň ve smyslu poplatkového práva. Podle něho jsou daně peněžní dávky, které nepředstavují plnění za určitý zvláštní výkon, ale které jsou - za účelem dosáhnout určitých příjmů - uloženy zákonnou právnickou osobou všem, u kterých nastává skutkový stav, na který zákon váže danou poplatkovou povinnost. Jejich vymáhání - a zde se jedná o skutečné jádro zajištění církevní daně státem - jde cestou státního úkonu ve zjednodušeném postupu správního vymáhání.

Vznik církevní daně.

Církevní daň není žádný "vynález církve". Spíše jde o výsledek historických, politických a společenských změn.
Za zmínku stojí události napoleonské a ponapoleonské doby na historicko-politickém pozadí, zde zvláště seku- larizace podle tzv. hlavního usnesení říšských poslanců (Reichsdeputationshauptschluses - RDH) z 25. 2. 1803, kterým byla církev dalekosáhle připravena o svůj maje- tek a svou dosavadní existenční základnu. Z objemu církvi odebraného majetku byly odškodněny zvláště zemská knížetství na levém břehu Rýna, která Napoleon připravil o jejich panství.
K tomu nastaly všeobecné společenské proměny: přírůstek obyvatel, počátek industrializace, vznik velkých měst, vnitrozemský pohyb obyvatel směrem k průmyslovým centrům, vznik společenských diaspor. Pro znázornění to- hoto vývoje několik čísel z arcibiskupství Kolín:
Počet farností vzrostl od roku 1821 do roku 1900 z 685 na 1025 - počet kněží z 1600 na 3000.
Měla-li církev dostát novým úkolům, musela zvýšit své příjmy. Dosavadní systém zajištění státem, který se praktikoval od roku 1803, kde církev byla podporována státními příspěvky, se ukázal jako nadále neúnosný. Státní pokladna byla vůči své alimentační povinnosti liknavá a sekularizace způsobila, že její příspěvky byly horší než lepší a skutečným potřebám nedostačovaly. Když stát uznal společenský význam a věřejný zájem na dvou velkých církvích, propůjčil jim i část ze svého objemu daní. To nastalo v roce 1875 poté, co v jednotlivých zemích byly úspěšně zavedeny církevní daně. Z počátku to katolická církev vůbec nepřijímala s nadšením, protože měla obavu, že stát se tak zbaví své - sekularizací již dotčené - povinnosti platit a že se pokusí zrušit svou povinnost odškodňovat členy církve. Nicméně ani ze strany státu se neočekávalo, že jde o trvalé zařízení. Církevní daň měla být především jen dodatečným pomocným zdrojem pro speciální účely jednotlivých místních církevních společenství (Ortskirchensteuer). Ale také z tohoto provizoria se stalo - jak to bývá tak často, zvláště v oblasti daňového práva - trvalé zařízení.
Stát z počátku přísně bděl nad jednotlivými společenstvími a nad tím jak vykonávají správu propůjčených daní. Pokud měla tato společenství vysokou potřebu, bylo možno požadovat tomu odpovídající vyšší daně. Následkem toho nastala v jednotlivých společenstvích velmi rozdílná míra zatížení jednotlivých členů. Byla církevní společenství, která si mohla dovolit, vůbec nezvyšovat žádné daně, jinde se vyžadovalo zvýšení o 4 %, nebo dokonce až o 22 %.
Finanční vyrovnání uvnitř církve bylo státem zakázané tam, kde ho ani kanonické právo jako vyrovnání mezi účelově vázanými majetkovými jednotkami nepředvídalo, resp. nepovolovalo.
Tímto právním systémem, přizpůsobeným pouze potřebám místních společenství, se vystačilo až do počátku 20. století. Se začátkem vnitrocírkevní přestavby, si vedení církve začíná uvědomovat stále více a více úkoly na centrální úrovni, částečně proto, že v důsledku inflace zchudla jednotlivá církevní společenství, a tak se krok za krokem začínají vyvíjet - v neposlední řadě podle vzoru v roce 1919/1920 zavedeného placení daní jako říšských daní - z bývalých místních daní daně diecézní. Tento proces začínal nejprve státním řízením církevních daní asi v roce 1921 po čemž následovala řada stále více církvi nepřátelských zákonů a prováděcí praxe v létech 1933 - 1945. Tento proces skončil v roce 1949 znovuzavedením bývalého právního stavu ústavním zákonem z 23. 5. 1949 a v následujícím roce zahrnutím církevní daně do systému daní ze mzdy vybíraných státem. Církev rezignovala na vlastní správu daní a místo toho využila státní orgány finanční správy.Tyto daně jsou přepočítávány podle diecézí. Diecézím náleží také další rozdělování těchto prostředků.

Právní prameny církevního daňového práva.

Nejdůležitější právní prameny, a to zemského, po příp. ústavního práva, spočívají na článku l4O ústavy (GG) a článku l37 odst. 6 výmarské říšské ústavy, (WR) přičemž garantované svobody (podle čl. 4 GG a čl. l4O GG a 137 odst. 3 WR) pro působení církví jsou zajištěny. Dalšími právními prameny jsou různé smlouvy mezi státem a církví (konkordáty). Ke státním právním pramenům konečně náleží také výnosy zemských ústav právě tak jako směrnice prostého zemského práva. (Zákon o zemské církevní dani s doprovodnými prováděcími předpisy.)
K tomu náležejí ještě církevní právní zdroje, v podobě nařízení o církevní dani a určení míry možného zvýšení procenta církevní daně u těch společenství, která mají právo zvyšovat míru daňového zatížení. Skloubení státních a církevních právních podkladů vychází z rámcových státních zákonů o církevních daních, které vyžadují a v rozdílné míře slouží po doplnění církevními daňovými předpisy. Zde např. stanoví stát, do jaké míry může být církevní daň jako dodatečná daň zvyšována. Potom stát přenáší (na žádost náboženských společenství) řízení a vybírání církevních daní na finanční úřady. Dále zavazuje zaměstanvatele, aby získávali a odváděli církevní daň. Určuje, které zemské a obecní orgány jsou (u plošných opatření) úředně příslušné pomáhat správě daní a otevírá tak cestu pro použití právních nástrojů pro vymáhání církevní daně podle správního a finančního práva.
Ke správě církevní daně náleží stanovení podmínek placení církevní daně. V nich se určuje začátek a konec platební povinnosti (s ohledem na státní zákon o vystoupení z církve), regulace zvyšovaných druhů církevních daní, objem a druh použití církevní daně, a zpravidla také postup při prominutí církevní daně a vnitrocírkevní právní pomocné postupy.
Dříve jmenované systémy řízení církevní daně nabývají státním schválením a uznáním, stejně jako zveřejněním v církevních úředních vyhláškách, znaky i pro stát závazného opatření veřejného práva. Výše procentaní církevní daně se v podstatě v tom kterém běžném roce řídí podle toho, jaký se očekává a v tom kterém běžném roce ve státním rozpočtu zakotvuje, nárok církve na základě počtu jejích věřících. V arcibiskupství Kolín je to od roku 1975 9%, (dříve to bylo 10 %).
Stále znovu se diskutuje otázka je-li církevní daň oprávněná daň, zda to není zastaralé privilegium, které je třeba odstranit, protože může zpochybnit ryzost církevního svědectví a zda by se nemělo - za dnešních změněných životních podmínek - na ni resignovat.
Jako výsledek takové analýzy a diskuse by podle mého názoru mělo být zjištění: Systém řízení církevní daně odpovídá základnímu pojetí neutrality státu v otázkách světového názoru a odpovědnosti státu za kulturu. To poslední neobsahuje jen povinnost podporovat školy, vysoké školy, divadla, rozhlas atd. Je také povinností státu podporovat svobodu a rozvoj duchově-kulturní oblasti, aby ve společnosti skutečně působila. Když stát podporuje církev, nijak ji neupřednostňuje, ale umožňuje jí jeji veřejnou funkci ve službě celé společnosti a jednotlivcům, kteří pak mohou v církevně-náboženském okruhu najít svou svobodu a sebeurční. Nakonec je také nutno se zmínit o neméně významné funkci církevní daně a to její úloze jako garanta svobody církví. Ty mohou svou svobodu využít jen tehdy, když mají k dispozici odpovídající hmotné prostředky. Církevní daň jim je poskytuje a zajištuje tak jedinečnou nezávislost na státu. Mimoto zajišťuje pro svobodu církve podstatný předpoklad: svobodu duchovních osob jako hlavních nositelů církevního vlivu (především po konci naturálního hospodaření, kdy se dříve funkční obročí ukázala pro zajištění farností nadále neúnosná).

Správa majetku v katolických církevních obcích.

Církev nezískává materiální prostředky nezbytné pro její všestrannou duchovní i sociální činnost jen z církevní daně, ale také z nezanedbatelné části ze správy majetku místních obcí. Tento majetek spravovat, rozmnožovat a spolu s přidělenými prostředky z církevní daně s ním odpovědně zacházet, je úkolem církevního předsta- venstva (Kirchenvorstand). To je pak správcem a zákonným zástupcem majetku církevní obce.

Právní podklady.

Jak, resp. podle jakých zásad a pravidel máme tuto úlohu v církvi chápat, určuje jak církevní stejně tak i státní (veřejné) právo:
- pokud se týká církevního práva, pak CIC, zvl. cc.1273f
- ze strany státu rozhoduje zákon o správě majetku z 24.07.1924 (VVG) především ekonomické pokyny pro správu majetku církevních obcí a společenství.
Datum zákona, který ze strany státu tyto poměry uspořádal - 1924 - ukazuje na to, že zde zákonodárcem byl pruský stát, který se této záležitosti ujal nejprve zákonem z roku 1875 a později zákonem z roku 1924. Stalo se to důkazem mimořádného společenského uznání významu církve.
Jak odpovídá toto "státní vměšování" do vnitřních cír kevních záležitostí ústavním zásadám - v této souvislosti musíme myslet na ústavou zaručené právo na samposprávu, resp. zajištěnou svobodu k "řízení vlastních záležitostí" u církve - můžeme zákon o správě majetku (VVG) chápat jako státem uznané zvykové právo a tímto odůvodnit i jeho závaznost.

Církevní obec - (Kirchengemeinde).

Církevní obec je nositelem majetkových práv místní církevní ogranizace. Je "vynálezem" pruského státu a jako veřejnoprávní společnost - stejně jako občanské sdružení - je také shodně členěna.
Až do konce l9. století byli všichni nostitelé práv k církevnímu majetku tzv. fondy, byl to souhrn majetku s často různorodým určením, zastupovaným farářem. Právní samostatnost těchto fondů nebyla pruským zákonodárcem odstraněna. V tomto ohledu se choval vůči církvi spíše neutrálně, jen přenesl zastupování a řízení tohoto jmění v církevní obci na nového nositele odpovědnosti, a to na církevní představenstvo.
Z formulace "majetek v církevní obci" bylo jasně vyjádřeno, že církevní obec nastoupila vedle dosavadních nositelů práv, fondů.

Církevní představenstvo - (Kirchenvorstand).

Církevní představenstvo je orgán, prostřednictvím kterého se projevuje církevní obec jako právnická osoba a podílí se tak na právním životě. Sestává z duchovních pověřených řízením společenství z pastorálního hlediska a z - podle velikosti obce - různého počtu volených členů:
- do počtu věřících 1 500 : 6 členů
- do počtu věřících 2 000 : 8 -"-
- do počtu věřících 10 000 : 12 -"- - nad tento počet 16 -"-
Dále podle biskupského nařízení náleží k církevnímu představenstvu další členové, kteří se stávají členy církevního představenstva automaticky, jsou to: hlavní z pomocných duchovních z řad světského kléru, tedy kaplan nebo jáhen, pokud jsou v obci oba, pak se členem stává kaplan a ne jáhen. Při konkurenci na stejném stupni, vylučuje ten s delší dobou svěcení osobu s kratší dobou, při stejném počtu let od svěcení pak má přednost starší před mladším.

Volitelnost.

Volitelný do církevního představenstva je každý člen obce, kterému je v den voleb alespoň 21 let a bydlí rok v té obci, ve které má církevní obec sídlo.

Volební právo

vzniká 18- tým rokem a volitelní jsou jen členové farní obce (jinak než při PRG) t.j. katolíci, kteří ve farní obci bydlí. Přitom nezáleží na místě policejního přihlášení, na zanesení do karty hlášení obyvatel, ale na tom, zda dotyčná osoba ve farní obci, ve které chce volit nebo být volena, má těžiště života. To lze leckdy posoudit jen u konkretního případu. Pokud se v této souvislosti volební právo dotyčného do seznamu farnosti nebo volebního seznamu kandidátů nezanese, musí se to výslovně místní obci sdělit.

Funkční doba.

Volební období člena církevní rady trvá šest let. Končí nástupem doplňovací volbou určeného náhradníka. Předčasně končí ztrátou volebního práva, tedy úmrtím, odstěhováním, zbavením svéprávnosti, uvalením kurately, nebo zbavením čestných práv občanských, stejně jako abdikcí nebo sesazením. O předčasném vzdání se úřadu rozhoduje na příslušnou žádost církevní představenstvo. Rozhodne kladně, pokud je závažný důvod (muži nad 60 let a více než 6 let v úřadě, ženy kdykoliv a bez zvláštního důvodu).
Jakmile člen přestane vykonávat svou funkci, musí být představenstvo okamžitě doplněno, a to ze seznamu náhradníků, pokud se tento seznam osob již vyčerpal, pak doplňovací volbou.

Jednotlivé prvky církevního jmění.

Různý majetek církve se odlišuje podle svého určení a je odděleně spravován. Podle příslušnosti mohou se vyskytnout také rozdíly s ohledem na práva a povinnosti faráře.

Nemovitosti (Fabrikfonds).

Majetek kostela má v němčině odvozené označení z "fabrica ecclesiae" (kostel, církevní budovy). Jedná se přitom o fondy, k nimž patří budovy sloužící bohoslužbě a nuné pastorační činnosti (kostel, farní budova, školka, farní ubytovna), samozřejmě také toho se týkající finanční kapitál, pocházející z přídělu církevní daně, z darů, sbírek a kapitálových výnosů.
Při správě zvláště svrchu jmenovaných majetků církevním představenstvem a když ono zastupuje tyto majetky navenek a uzavírá v tom smyslu smlouvy, může dojít k napětí a konfliktním situacím ve styku s pravomocemi faráře.
Jeho "polem" je pastorace, a je věcí církevního představenstva mu toto působení umožňovat a ne brzdit. Práva církevního představenstva jsou vždy omezena na oblast hospodářskou a majtko-právní. Pokud jde o bohoslužbu a vykonávání pastorace, když jsou příslušné finanční prostředky k dispozici (t.zn. použitelné a ne plánované pro jiné priority nebo určeny na úspory), má církevní představenstvo povinnost, pastorační cíle podporovat, případně jim napomáhat realizací čínností, které jsou jen církevnímu představenstvu vyhrazeny (usnesením, podáním žádosti, podpisem smlouvy).
Právě řečené platí nejen pro pořízení jednotlivých předmětů nebo pro stavební záměry. Týká se to také zaměstnávání osob, např. ve školkách. V této oblasti církevnímu představenstvu náleží rozhodnutí o osobní vhodnosti kandidáta, stejně jako služební dozor faráři. Církevní představenstvo může ve všech případech poukázat na nedostatek mzdových prostředků. Do oblasti pastoračních rozhodnutí faráře patří mimo jeho systemizačně daný status ("Dienstvorgesetzte" Status) také jemu přiřčené domácí právo (Hausrecht) vzhledem k církevním budovám (kostel, domov mládeže, farní sál). Církevní představenstvo je v daném případě příslušné k jen uzavření potřebných smluv.

Místní jmění (Stellenvermógen) (jmění určené lokálně ?)

je další podstatná část jmění místních církví (farní fondy, vikariátní fondy, kostelnické fondy (Kústerei fonds) - dříve nazývaná obročí nebo benefiční jmění.
Pokud se těchto majetků týče platí zde určité zvláštnosti, a to díky dříve významné hospodářské funkci tohoto jmění pro tehdejšího místního vlastníka (Stelleninhaber). Dostal prakticky " v léno" po dobu svého úřadu správu tohoto majetku a k němu užívací právo podobné požívacímu právu. Jemu poskytované beneficium tvořilo základ, alespoň pro nejnutněší ekonomické zajištění výdajů na jeho životní potřeby. Vzhledem k tomu, že se pak začala obecně zavádět církevní daň a zároveň počalo odměňování duchovních pevným platem, ztratil tento systém (alespoň v této době) hospodářský význam, který se mu kdysi přikládal. Dnes jako dříve však zůstaly zachovány s tím spojené právní skutečnosti (pokud se týká příslušností, práv a povinností místního vlastníka a církevního představenstva).
Tak vyplývá z užívacího práva faráře určité omezení církevního představenstva pokud jde o jeho práva řídit a pokud jde o jeho kompetence při zastupování a jednání navenek. Práva místního vlastníka zůstavají nedotčena, jak říká VVG, tam, kde jsou jmenovitě určeny příslušnosti v jakých případech a co může církevní představenstvo zastupovat a spravovat.
Užívací právo faráře je omezeno na období, kdy vykonává funkci. Proto nemůže na delší období nad tuto hranici uzavírat žádné pachtovní a nájemní smlouvy (v našem biskupství zdomácněl termín devítiletého časového limitu). Smlouvy na delší období mají právní účinnost jen se souhlasem církevního představenstva.
Jinak je to u dispozic t.j. obchodů s nemovitostmi, kde se mění stav či podstata bývalého pozemku (k tomu patří také těžba dřeva nebo dobývání štěrku aj.) Tady je příslušné pouze církevní představenstvo, na druhé straně ale zase vyžaduje při uzavírání takových smluv souhlas místního vlastníka (který ho nesmí svévolně odepřít, resp. musí ho udělit, pokud se rozhodnutí církevního přrdstavenstva pohybuje v mezích daných zásadami správy majetku a pokud by odmítnutí takového souhlasu vedlo ke škodám.

Nadační fondy a jmění (Stiftungs(Fonds)vermógen)

vzniklé dary nebo závětními odkazy (věnování, jejichž výnos se má použít ke splnění učitých účelových vydání (příp. časově omezených). Pokud tato vázanost trvá, nesmí být podstata toho jmění dotčena. Ve vyjímečných případech je možné s biskupským souhlasem - pokud zůstane dostatečně velký zůstatek - použít část prostředků na bohoslužebné nebo pastorační účely. Po skončení závazků nebo vydání se nadační jmění (znovu formálně) přidělí církevním fondům (Fabrikfonds).

Jak provádět správu majetku.

Zde se ukazuje, že činnost církevního představenstva není srovnatelná s jakýmkoliv obecním nebo městským zastupitelstvem. Církevní představenstvo není žádný samostatně rozhodující parlament církevní obce, jeho úkolem je také konkretní činnost všude tam, kde to zájem jmění místní obce vyžaduje.
Díl této odpovědnosti se zpravidla přenáší na "důchodního", ("Rendant") který provádí příslušné platby, vede účetní knihy církevní obce, proplácí faktury a eviduje je, vede nutnou korespondenci atd. Důchodní je volen na tři roky z řad církevního představenstva, nebo jmenován z okruhu osob, které do církevního představenstva nepatří, pak ale potřebuje schválení církevními dozorčími orgány.
Důchodním nemůže být předseda církevního představenstva, jeho náměstek a tzv. komoří (Kámmerer), t. j. člen církevního představenstva, který je zmocněn dávat příkazy k platbám. Nově byl v arcibiskupství zaveden model centrální nebo děkanské ekonomické složky (Rendantur) s úřednickým personálním obsazením. Rendatury jsou nositeli práv svazu církevních obcí (Gemeindeverband), s rozsáhlou právní pravomocí (Entlastungsmóglichkeit dosl. možnost zprostit žaloby). Jsou odvolací instancí pro připojené církevní obce, případně jejich církevní představenstva.
Delegování řídících povinností (na důchodního) vyvolává nutnost zřídit kontrolní orgán, kterým je dozorčí výbor, volený církevním představenstvem. Tento výbor musí alespon jednou za rok provést namátkovou revizi církevní pokladny. Taková kontrola se musí také provést na konci volebního období důchodního a také při roční účetní uzávěrce.
Správa majetku také vyžaduje kontrolu inventury a výnosů. První s ohledem na nemovité jmění (Liegenschaftsvermógen), druhé ve vztahu k dosažené rentě ze jmění, které je pronajato, propachtováno, nebo je tvoří odměna ze zděděných zemědělskkých práv (Erbbauerrechtsvergabe), vždy podle daných stávajících hospodářských podmínek. Porovnání s úrokovou mírou je často nepříjemné, ale nutné, aby se vyloučila ztráta na majetku.
V úvahu se zde musí brát výhoda církevních společenství, kterým je poskytován bonus ve výši 30% dosažených příjmů, které jsou volně k dispozici církevní obci (freie Rúcklage).
Věcná, efektivní organizace práce církevního představenstva může mít různou podobu. Může být
- tvořena kuratoriem či výbory (např. pro výstavbu, hřbitov, mateřskou školku, osobní záležitosti atd.)
- založena jen na určení funkcí a kompetemcí pro ty, kdo připravují usnesení
- řešena pomocí vnější instituce, která obdrží pověření k zastupování a s tím spojenou plnou moc a to buď plnou moc speciální pro specifikovaný jediný účel, nebo druhovou (Gattungsvollmacht) pro určitý druh činností.
Dát universální plnou moc je nepřípustné, protože je to neslučitelné s odpovědností církevního představenstva jako orgánu.
Plná moc druhová musí být omezene předmětem, např. popisem pověření na právo jednat, označením mezí co do výše hodnot, do nichž je možno jednat nebo délky času s ohledem na domácí rozpočtové plánování (Haushaltsplanansatz).

Jak se projevuje činnost církevního představenstva ?

Především přijímáním usnesení a vystavením písemné plné moci s podpisy v takové formě, jaká se vyžaduje pro příslušné právně závazné prohlášení. Určitá právní jednání vyžadují pro právoplatnost plné moci ještě navíc souhlas dozorčích orgánů. Tyto případy jsou výslovně uvedeny v čl. 7 a 8 katalogu, který obsahuje všechny pokyny k takovým jednáním a byl vydán jako biskupské právo (gem.§ 21 VVG) (bischófliches Recht). Tento seznam pojala biskupská konference nově, na základě odpovídajícího pověření novým Kodexem z roku 1983, t.j. byl rozšířen o právní jednání, která představují riziko pro základní jmění. Mimoto byla mez, kde je povinnost žádat o schválení, po případě přesněji věc dokumentovat, zvýšena u právního jednání z 10 000,- DM na 20 000.- DM.
Nové schvalovací předpisy platí teprve po schválení řimskou kongregací(!) - (Rómische Kongreation).

Činnost církevního představenstva představují
- porady a přijímání usnesení na zasedáních (žádné usnesení nesmí vzniknout kolováním (Rundlaufbeschluss)
- po předchozím řádném pozvání (písemně nebo alespoň jeden den před zasedáním s vyjmenování všech bodů programu)
- zasedání se svolá, když je zapotřebí (podle mínění předsedy) nebo když o to žádá minimálně třetina členů.
Neformální pozvání může být uznáno jen tehdy, když s ním souhlasí všichni přítomní členové.
Shromáždění je schopno usnášení, když je přítomna minimálně polovina členů.
Hosté mohou být vzhledem ke své odbornosti přizváni na zasedání církevního představenstva, ale nepodílejí se ani na poradě, která vede k formulaci usnesení, ani na usnesení samotném.

Vyloučení pro podjatost (Befangenheitsausschluss)

nastane, když se nějaký člen sám podílí na předmětu, který je předmětem usnesení.

Otázky ručení (Haftungsfragen)

Ručení orgánu

Smluvní plnění a škodní náhrady směřují vždy jen na církevní obec.
Osobní ručení přichází v úvahu jen při deliktu, t.j. když člen v souvislosti se svou úřední povinností se dopustí úmyslného provinění (podvodného získání výhod) nebo zanedbání (např. posypací povinnosti, ví-li a má-li povědomí o akutní nebezpečné situaci, otevřené stavební jámě, neosvětleném nebezpečném místě), které někomu jinému způsobily škodu.
Osobní odpovědnost také přichází v úvahu, když někdo jedná jako zástupce bez plné moci.
Když nezplnomocněný zástupce jednal a věděl, že mu chybí plná moc, ručí plněním nebo náhradou škody (§ 179 ods.1 BGB)
Když nevěděl o tom, že mu chybí plná moc, ručí jen u škod, způsobených ztrátou důvěr (Vertrauensschaden) (§179 odst. 2 BGB)
Pokud protistrana věděla, že chybí plná moc nebo o tom měla vědět, odpadá ručení nezplnomocněného jednatele úplně.

Kolín, 29.3.l995 Wolfgang Loskand

S h r n u t í

Autor popisuje církevní daň a její význam v NSR pro život církve. Zmiňuje i historické souvislosti vzniku a vývoje církevní daně. Uvádí její zákonné podklady v oblasti konfesního i světského práva. Zabývá se i konkretními současnými problémy správy této daně. Dochází k závěru, že církevní daň je nezbytné zachovat i do budoucna, protože představuje nutnou podmínku na státu nezávislé existence církve. V další části se autor soustředil na druhý zdroj příjmů církve v NSR, a to na její majetek. Velmi prakticky ukazuje jak je tento majetek v NSR spravován. Vykládá i pojmy, s pruským státem spojené, jako je církevní obec (Kirchengemeinde) a církevní představenstvo, kterým se církevní obec projevuje navenek jako právnická osoba (Kirchenvorstand) a popisuje detailně jejich činnost.