Druhý oddíl obsahuje rozbor ústavního a všeobecněprávního základu systému církevních daní v SRN a popis různých aspektů státních subvencí církvím na jejich sociálně-charitativní, vzdělávací a výchovně osvětovou činnost.

Třetí oddíl podrobněji rozebírá jednotlivé právní vztahy a problémy vybírání církevní daně (např. při vystoupení z církve), správu církevní daně a její právní zajištění za pomoci státních soudů.

V posledním oddíle se autor zabývá i některými morálními a sociálními problémy církevní daně z hlediska vnitrocírkevního pohledu. Ukazuje se stálý rozpor mezi diskutovanými alternativami — založit placení církevní daně na dobrovolnosti, nebo na přinucení členů církve.

Na konci dochází autor k závěru, že církevní daň je pevný a nenahraditelný sloup financování církve (v SRN tvoří 70—80 % příjmů katolické církve). Bez této daně by byla řada činností církve zcela ochromena, a to především právě těch, kterými církev slouží celé společnosti. Je proto nezbytné církevní daň i do budoucna zachovat.

K textu je připojen dodatek 13 zákonů, vyhlášek a směrnic, které se uplatňují v SRN, se zvláštním zřetelem na poměry v diecézí Essen.

Různě modely vztahu státu a církve

Právo církve na vybírání daně od jejích členů vychází jak z výroků Bible, tak z církevní tradice. V současné době je právně zakotveno v CIC c. 222 §1,dálec. 1262 a 1263.

Pomineme-li státy, které se ztotožňují s některým náboženstvím a ideologií a ve jménu vládnoucí ideologie potlačují ostatní náboženství (nacistické Německo, islámské či komunistické státy), demokratické a svobodné země se chovají k církvím neutrálně a respektují jejich svobodu, a to i v ekonomické oblasti. Modely vzájemných vztahů jsou v podstatě tři:

a) nábožensky indiferentní státy, které striktně dodržují odluku státu od církví, ať již jsou k církvím nakloněny spíše pozitivně (USA), nebo spíše negativně (Francie);

b) státy, kde je sice také odluka státu a církve, ale které uznávají a zajišťují náboženské potřeby svých občanů a církevní instituce podporují (SRN, Rakousko);

c) státy na cestě od ztotožnění se s nějakou ideologií k demokratickému řešení (katolická Itálie a Španělsko, protestantské severské země jako je Dánsko, Švédsko), tutéž cestu nastoupily země tzv. východního bloku.

• systém darů a sbírek,
• systém církevních příspěvků,
• systém církevní daně, nebo jiné daňové systémy.

Tyto systémy se někde prolínají a vzájemně kombinují.
Vedle toho tvoří příjmy církví výnosy z jejich majetku a jiné nepřímé a účelové státní subvence.

Systém darů a sbírek

Tento systém je budován zpravidla na nižších organizačních ůrovních jako jsou farnosti. Zde je člen církve konkrétní potřebou osloven a záleží zcela na něm, zda a vjaké výši na daný účel přispěje.

Tento systém se nejvíce uplatňuje v zemích s tradiční odlukou církve a státu (USA, Holandsko) nebo tam, kde je církev výrazně menšinová (katolická církev ve Švédsku), konečně i v těžkých podmínkách "mladé církve" v chudých zemích Afriky a Latinské Ameriky a také tam, kde je církev potlačována a pronásledována.

Spojené státy americké

Systém sbírek a darů zde uplatňovaný odpovídá tradičnímu pojetí svobody, ale i základnímu obecnému postoji pro potřeby druhých se angažovat. Představuje asi 50 % příjmu církví. Dalšími zdroji příjmů jsou nemalé zisky a majetkové výnosy i státní příspěvky na určitou činnost. Ve farnostech se sbírky provádějí tak, že se v pravidelných obdobích (měsíčně nebo čtvrtletně) rozdávají obálky, na nichž je zřetelně, i odlišnou barevností, vyznačeno, na jaký účel bude dar použit. Dárce je vzhledem k označení šeku snadno identifikovatelný.

Tyto sbírky jsou určeny především na vlastní potřeby farnosti, mateřské školy, hřbitovy atd.

Dalším typem sbírek jsou velké "národní sbírky" na sociálně-charitativní účely, at' už na potřeby uvnitř státu (indiánů, černochů), nebo pro rozvojové země nebo na potřeby Vatikánu.

Jiný způsob získávání prostředků je tzv. Fund Raising (otevírání peněžních zdrojů), což bývají velkoryse založené kampaně na získávání prostředků na farní i diecézní úrovni na nejrůznější účely. Tento systém je v Americe tak běžný — a to nejen v církevním prostředí —‚ že je v USA samostatným univerzitním studijním oborem.

V tomto celém systému získávání prostředků pomocí sbírek a darů je problémem, jak zjistit při velkém počtu migrujících obyvatel ty, kteří mají být sbírkou osloveni. Je třeba např. sledovat volební seznamy, i když v nich církevní příslušnost není udávána, a tyto nově příchozí oslovovat. Protože však občané — členové církví — od těchto společností očekávají určitou pomoc a různé výhody, v převážné většině se po přestěhování pomocí tzv. ohlašovacích karet u své církve sami přihlásí. Výnos vlastního majetku církví je ve srovnání se zdroji ze sbírek a darů menší. Např. v diecézi Chicago tvoří 19 % církevních příjmů. V poslední době se výrazně rozšiřuje systém státních příspěvků na zdravotně-sociální a vzdělávací církevní instituce. Soukromé církevní školství má v USA značnou prestiž. Stát podporuje církevní instituce i jinak, např. promíjením daní z některých jinak zdaňovaných majetků a až 50 % zdanitelného příjmu z podnikání.

Francie

Systém sbírek v chudé církví Francie se od bohaté církve v USA výrazně liší. I když i zde jsou místní historicky podmíněné rozdíly, důsledky laicizujícího dekretu z roku 1905 ještě nebyly překonány.

Ze sbírek pochází ve Francii 75 % příjmů, 25 % tvoří tzv. příspěvek kultu, který je sice dobrovolný, ale směrné číslo představuje 1 % z příjmu člena církve. Vybírá se většinou jedenkrát ročně — v postní době — a platí ho cca 45 % katolíků. Většinou slouží platům duchovních, kteří jsou odměňování na hranici životního minima. Nový zákon umožňuje zrovnoprávnění katolických kněží v oblasti sociálního zabezpečení. Jeho naplnění v praxi by však vyžadovalo zvýšení stávajícího příspěvku o40 %.

Již dvě generace kněží žíly ve Francii na hranici chudoby, a jak se ukazuje, nepřispělo to ani k oživení, ani k větší přitažlivosti církve. Mladý klerus proto hledá většinou druhé, světské zaměstnání. Teologické fakulty odměňují své vyučující nesrovnatelně hůře než ostatní vysoké školy, takže jim chybí vědecký dorost.

Stát, který v roce 1905 převzal všechny církevní budovy, je nyní dává církvi zdarma k dispozici. Také přispívá církvi na její činnost v oblasti zdravotní a vzdělávací. Na základě tzv. zákona Debré z roku 1959 plyne církevním školám značná podpora ze státních prostředků, ale za cenu stále větší kontroly a zasahování ze strany státu do výukových programů.

Systém církevních příspěvků

Nizozemsko

V holandských diecézích se v poslední době vedle sbírek rozšířil systém tzv. církevního příspěvku, který tvoří 1—3 % z příjmu každého Člena církve a v současné době představuje cca 68 % ekonomických zdrojů církve. I když je dobrovolný, začíná mít charakter církevní daně.

Výnosy z majetku církve tvoří v Holandsku asi 10 %jejích příjmů. Bohatý stát zde bohatě dotuje katolické univerzity a teologické fakulty.

V Holandsku také stále stoupá tlak na zvyšování státních příspěvků na církevní školy a různá sociální zařízení s odůvodněním, že občan, od kterého stát požaduje stále větší daně, má méně prostředků na dary pro církev, a stát má naopak větší zdroje na podporu všeobecně společensky prospěšných aktivit.

V zemích, kde je církev tradičně v převážné míře odkázána na podporu od svých věřících, se ukazují nejen klady takového systému, jako je jeho adresnost a bezprostřední zapojení lidí do církevních aktivit pro ně přehledných, ale zároveň zápory tohoto systému. Církev je tady stále více odkázána na své finančně silné členy, kteří ji mohou ovlivňovat v nežádoucím směru. Např. v tom, aby se prostředky nevynakládaly tam, kde by to bylo nábožensky či sociálně potřebné, ale politicky či jinak nepopulární. Spojení církve s bohatými vrstvami je proto stále více kritizováno a hledá se alternativní řešení.

Systém příspěvků v Rakousku

Rakousko je jedinou zemi s povinným církevním příspěvkem, zakotveným již v zákoně z roku 1939. Dnes je snaha uvést tento zákon, v jehož pozadí byla církvi nepřátelská nacistická moc, při respektování náboženské svobody do souladu s ústavou z roku 1867, která znovu nabyla platnosti. Hospodářsko-právní vztahy mezi Sv. Stolcem a Rakouskem z roku 1960 vycházejí z předpokladu, že bude dále platit církevní příspěvek, se kterým může církev zcela volně disponovat. Ztroskotaly ale snahy tento systém vylepšit tím, že by stát pomáhal určovat výši tohoto příspěvku nebo se zúčastnil jeho vymáhání tzv. politickou exekucí.

Pro stanovení výše tohoto příspěvku má církev dosti volného manévrovacího prostoru, protože zde nenavazuje bezprostředně na celý daňový systém, jako např. v SRN, kde je stát kritizován, že působí ‚jako tichý výběrčí církevních daní". To, že nejde o veřejnoprávní dávku znamená, že není státem regulovatelná, ale i to, že se na jejím vybírání stát nepodílí.

Vybírání a správa tohoto příspěvku však pohltí v Rakousku 10—15 % z jeho výše, zatímco např. v SRN poskytuje tyto služby církvi stát gratis, navíc dává k dispozici potřebné podklady o výši příjmu. To, že v Rakousku není možné výši příjmů potřebnou ke stanovení církevního příspěvku přesně podchytit, znamená podle kvalifikovaných odhadů ztrátu celé jedné třetiny církevního příspěvku.

Vymáhání příspěvků na neplatičích je také složité. Opírá se ještě o zákon z roku 1939, v němž prý na přímý pokyn Hitlerův bylo zakotveno, že při vymáhání není možné použit přímé cesty, tzv. politické exekuce, ale je nutné neplatiče žalovat soukromoprávní cestou u civilních soudů, k čemuž z pochopitelných důvodů sahá církev jen velmi zřídka a nerada. U židovské obce je dosud v platnosti "rakouské kuriózum s tragickým pozadím", příspěvek označovaný jako "kultovní daň", pocházející z izraelského zákona z roku 1890. U něj v protikladu k církevnímu příspěvku možnost vymáhání pomocí státní exekuce existuje. Protože nacistický stát řešil "židovskou otázku" jinak, se zrušením zákona se neobtěžoval.

To, že není možné odpovídajícím způsobem kontrolovat příjmové podklady členů církve, má za nás ledek, že se církevní příspěvek stále zmenšuje. Proto roste tlak, aby byl tento příspěvek více přizpůsoben církevní dani.

Rakouský stát přispívá na hospodaření církve rozsáhlými daňovými úlevami na dani z příjmu, majetku, pozemků atd. Stát hradí i jiné činnosti církví, subvencuje mzdy učitelů katolických škol a hradí výuku náboženství na veřejných školách.

Systém církevní daně

Systém církevních daní je typický pro země svobodné spolupráce mezi státem a církví, při plném vzájemném respektování. To, že stát církevní daň sám spravuje, má několik pozitivních efektů — je vymahatelná správním aktem, aniž by muselo dojít k žalobě, ale i tyto případy jsou vzácné, protože daň je srážena zaměstnavatelem přímo ze mzdy. Pokud však stát musí při vymáhání daně zasahovat, neznamená, že by působil jako brachium saeculare církve, ale vykonává akt své suverénní právní moci. Může tak vystupovat pochopitelně jen tam, kde je občanovi zajištěna svoboda volby příslušnosti k církvi.

Švédsko a Dánsko

Zatímco katolická menšina ve Švédsku (cca 100 tis. členů) žije ze sbírek a darů, 95 % občanů evangelického vyznání platí církevní daň. Jiné církve zde — na rozdíl od SRN nebo Švýcarska — nemohou výhody církevní daně využívat. Daň představuje asi 1,25 % zdanitelných příjmů. Vybírá se zároveň s ostatními daněmi. Přesto i nečlenové evangelické církve platí 30 % sumy církevní daně, což má odpovídat přínosu evangelické církve na celospolečenské potřeby. Také zde se projevily snahy po zrovnoprávnění všech církví ve vztahu k církevní dani, ale evangelická církev se proti tomu ostře ohradila, takže se uskutečňují jen dílčí reformy starého systému, které mají za cíl zlepšit podmínky i malých náboženských společností.

V Dánsku jsou podmínky obdobné jako ve Švédsku. Církevní daň se zde začala platit v roce 1970.

Švýcarsko

Poměry ve Švýcarsku se kanton od kantonu liší. Ve většině z nich se však vybírá církevní daň. Základ daně stanoví někde církve, někde stát. Některá společenství vybírají daň zároveň s obecními daněmi, jinde vybírá daň sama církev. Odlišnosti jednotlivých kantonů jsou přitom značné. Některé církve a náboženské společnosti se však bez církevní daně obejdou.

V některých kantonech musí i osoby bez vyznání platit 50 % církevní daně. Ve 20 z 26 švýcarských kantonů jsou povinny platit církevní daň i právnické osoby. V určitých kantonech se možnost participovat na církevní dani otevřela pro katolickou církev až v letech 1963—1972. To umožnilo duchovním věnovat se více pastoraci. Odhadovalo se, že do té doby musili asi třetinu svých sil věnovat na materiální zajištění církve.

I když i ve Švýcarsku se objevily snahy po odloučení církví od státu, lidové hlasování v roce 1980 to 79 % hlasů odmítlo.

Španělsko

Podle smlouvy mezi Sv. Stolcem a státem z roku 1979 o hospodářských záležitostech mělo se během tří let od podepsání smlouvy přejít od systému státních dotací církve k systému církevní daně. Každý plátce daní musí určit, na jaký účel má být jeho daň použita. Tímto způsobem se počítalo, že by byl pro církev zajištěn stejný objem prostředků, jaký jí předtím poskytovaly státní dotace. I zde se jeví tendence zavést financování církve ze sbírek, ale je to většinou odmítáno jako anachronismus. Mecenášství je neperspektivní - členové církve mají stále menší finanční zdroje a stále menší chuť k obětem.

Tak byli v roce 1988 daňoví poplatníci poprvé postaveni před možnost, aby sami rozhodli o 0,52 % svých daňových povinností a určili, zda má tato částka být použita pro církev, nebo pro jiné kulturní a humanitární účely. Zároveň bylo dohodnuto, že stát doplní přímou subvencí to, co by církvi proti minulému způsobu financování chybělo.

Ukázalo se, že 37 % poplatníků (což odpovídá počtu návštěvníků kostela) určilo svou daň pro církev. Do budoucna počítá církev s většími zdroji, protože 80 % Španělů jsou katolíci a přes polovina plátců daně svou možnost volby — zřejmě z neznalosti — nevyužila, takže pak podle zákona byly prostředky použity na jiné účely. Na počátku uvádění nového systému do života tak katolická církev získala asi jen třetinu prostředků, které předtím dostávala od státu, ostatní doplnil stát.

Itálie

Nový italský, stejně jako španělský systém financování církve se nacházi ve stadiu přeměn. Lateránský konkordát z roku 1929 se změnil smlouvami mezi Sv. Stolcem a italským státem v roce 1984. Tím se zcela nově konstituovaly i ekonomické vztahy státu a církve.

Od roku 1990 odpadlo mzdové a jiné sociální zajištění kléru ze strany státu. V diecézích byl zřízen institut, resp. fond pro zajištění obživy kněži. Těmto institutům, které jsou právnickými osobami, plynou i určité důchody ve formě beneficií a obročí. Podobný institut se zřídil i na úrovni biskupské konference v Římě s cílem vyrovnávat rozdíly mezi bohatými a chudými diecézemi.

Na konto těchto institutů může od roku 1989 každý italský občan věnovat částku do 2 mil. lir, která mu je odečtena od daňového základu. Od roku 1990 pak může každý plátce daní z příjmu rozhodnout o použití 0,8 % zpoplatněných příjmů, zda je určí na potřeby církve, nebo ponechá státu, aby je využil pro jiné humanitární účely. Tím stát zároveň zjišťuje poměr mezi počtem těch, kteří chtějí podporovat církev, a ostatními plátci. V témže poměru jsou pak rozděleny zbylé prostředky těch, kdo ve svém daňovém přiznání možnost volby nevyužili a o svých prostředcích nerozhodli.

Procento, o němž mohou poplatníci volně rozhodovat, vždy — počínaje rokem 1993 — nově určuje každé tři roky komise, složená ze zástupců státu a biskupské konference.

Biskupská konference je povinna vládě ročně předkládat zprávu o použití takto ziskaných prostředků. Dary určené církvi stát osvobozuje od daně z příjmu a dalšími způsoby církev daňově zvýhodňuje.

Stát Vatikánské Město

Tento stát je financován z výnosu vlastního kapitálu a z výnosů majetku, který obdržel od italského státu podle Lateránských dohod v roce 1929 jako kompenzaci za ztrátu církevního území v roce 1870.

Obdobným způsobem — převážně z výnosů vlastního majetku — je financována i církev anglikánská.

Ukazuje se však, že nashromáždění dostatečného objemu majetku a jeho ekonomicky efektivní správa je velmi náročná záležitost, která vyžaduje sama o sobě vysoké náklady, které výnosy podstatně snižují, a nadto tento způsob vede k ustavičným předhůzkám o "bohaté církvi".