Tento příspěvek je poznámkami doplněná přednáška, která byla pronesena dne 6. září 1996 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci prvního ročníku mezinárodní konference "Pražské rozhovory o církvích a státu", pořádané Společností pro církevní právo.

I. Úvod

Při diskusi o financování církví vzniká nezřídka dojem, že by bylo možno systém církevního financování z určité země bez dalšího vyměnit za systém z jiné země.

Ve skutečnosti se však při důkladnějším zkoumání ukazuje, jak je každý systém určován svým specifickým historickým vývojem.

To neznamená, že by určitý systém - svým pojetím církve, spravedlnosti i možností realizace - nemohl mít charakter určitého modelu, pokud jde například o zavedení nového, současné době více odpovídajícího systému financování, o němž se dnes uvažuje v zemích střední a východní Evropy.

Na základě dějinného vývoje - zejména vztahu státu a církve - se v různých zemích vytvářela rozličná uspořádání církevního financování. Chceme-li tyto formy financování nějak systematizovat, můžeme rozlišit dvě základní formy a u jedné z nich pak více dílčích forem.

První z forem financování církví je více či méně úplné financování církví státem, což je případ Belgie, Lucemburska a Řecka.

Druhou základní formou je převažující financování církví jejich členy. Tato základní forma ukazuje čtyři dílčí formy:

- systém darů a sbírek (USA, Francie, Portugalsko, Velká Británie, Irsko, Nizozemí);

- systém církevních příspěvků (Rakousko);

- systém církevní daně (Německo, Švýcarsko, skandinávské země);

- jiná daňová řešení (Itálie, Španělsko).

Za (případnou) třetí základní formu lze považovat převažující financování církve majetkovými výnosy (Velká Británie, Vatikánské Město), to lze však zařadit mezi obě svrchu uvedené základní formy.

Všechny tyto formy financování církve se v praxi uskutečňují pouze ve smíšených podobách. To znamená, že činnost církví je v Rakousku financována převážně církevními příspěvky, v Německu převážně církevními daněmi, v obou zemích však rovněž dary a sbírkami. Dílčí formy navíc neuvádějí veškeré prameny příjmů církve, nýbrž pouze ty, které bezprostředně finančně zatěžují jejich členy. K nim pak přistupují další církevní příjmy jako výnosy z vlastního majetku, a také státní podpory a subvence, k nimž členové církví přispívají pouze zprostředkovaně jako daňoví poplatníci.

Státní subvence plynou (téměř) ve všech zemích Evropské unie a USA - avšak v rozdílném rozsahu - do sociálně-charitativní služby církví (domovy důchodců, nemocnice atd.) a do církevních škol (ojediněle též do církevního vysokého školství), do vojenské a vězeňské pastorace, do péče o církevní památky. V této souvislosti lze uvést také osvobození církví od některých státních daní.

II. Financování církví státem

V Belgii se uskutečňuje první základní forma financování církví, totiž financování církve státem. V této zemi - s naprosto převažujícím katolickým obyvatelstvem - byly fixovány základy vztahů státu a církví v ústavě z roku 1831 kompromisem mezi katolickými a - převážně laicisticky orientovanými - liberálními politiky. Neuskutečnila se jím úplná odluka státu a církve - nicméně nastolil svobodu a vzájemnou nezávislost.

V návaznosti na napoleonské právo stanovil čl. 181 ústavy, že (skromné) platy a důchody duchovních se vyplácejí ze státního rozpočtu. Farářům a biskupům má být z veřejných prostředků zajištěno přiměřené ubytování nebo převzato odpovídající placení nájemného. Schodky při správě majetku církevních obcí - diecéze nevlastní po sekularizaci z dob francouzské revoluce žádný majetek - mají být hrazeny občanskou obcí. Při stavbě nebo opravě církevních budov vzniká nárok na státní finanční podporu. Stát, resp. úřední místa, hradí též výlohy teologických fakult (u katolických na 100 %, u protestantských na 60 %).

Důkazem toho, že stát vykonává svoji podporu nejen bez zásahů do svobody a nezávislosti církve, nýbrž také v pozitivní neutralitě a paritě je skutečnost, že ji poskytuje všem náboženským společenstvím, která zákonně uznává (to jsou dosud kromě katolického též protestantské, židovské, anglikánské, islámské a řecko- i rusko-pravoslavné). Čl. 181 belgické ústavy byl v roce 1993 rozšířen v tom smyslu, že náboženským společenstvím mohou být postavena na roveň také státem uznaná světonázorová společenství a že státní plat a zabezpečení náleží nejen duchovním, nýbrž také laickým spolupracovníkům.

Lucembursko je nejmenším členským státem Evropského společenství. Se svým obyvatelstvem, složeným z 90 % z katolíků, prodělalo podobný dějinný vývoj jako Belgie. Belgická ústava z roku 1831 sloužila lucemburské ústavě jako vzor. To platí také pro vztah státu a církve a pro financování církví. Díky tomu neexistuje ani v Lucembursku žádná státní církev. Čl.19 ústavy zaručuje náboženskou svobodu. Podle čl. 126 jsou duchovní církví (biskupové, kněží, částečně i laici) placeni ze státního rozpočtu. Všechna státně uznaná náboženská společenství se jako korporace veřejného práva těší stejným daňovým osvobozením jako soukromoprávní nadace. Sociálně-charitativní církevní zařízení a církevní školy dostávají státní subvence. Vzhledem k tomu, že v Lucembursku neexistuje žádná plně vybavená státní univerzita a na kněžském semináři se kromě kněží vzdělávají také laičtí učitelé náboženství, stát platí ředitele a profesory kněžského semináře.

Financování církve v Řecku se opírá o zcela jiná východiska než v Belgii a v Lucembursku. Jeho duchovně a nábožensko-konfesně dějinné pozadí ovlivňuje poloha na kulturním rozhraní Evropy mezi latinským Západem a pravoslavným Východem. Zatímco státy se západoevropskou tradicí latinské Evropy jsou poznamenány dualismem státu a společnosti, státu a církve, je stav v pravoslavné východní a jihovýchodní Evropě ještě dnes poznamenán "monismem v podobě cézaropapismu". Tak to zůstalo i po osvobození Řecka od čtyřsetleté turecké nadvlády v roce 1830. Proto i nejnovější výklad vztahu státu a církve v Řecku, který podal Charalámbes Papasthátis hovoří o "dále rozvinuté formě cézaropapismu", tedy o specifické formě státního církevnictví s dominancí státu nad řecko-pravoslavnou církví (nesoucí dokonce i jeho jméno). Státu dává ústava právo, "upravovat zákonem všechny důležité administrativní záležitosti církve, i ty, které se týkají její vnitřní podstaty".

Řecký stát téměř úplně převzal krytí finančních potřeb řecko-pravoslavné státní církve, jejíž členstvo tvoří 95,2 % veškerého obyvatelstva. V tom jsou zahrnuty platy a zajištění biskupů, farářů, jáhnů, kazatelů a laických zaměstnanců církve, subvencování diakonie a vzdělání pro službu v církvi. Budoucí pravoslavní duchovní jsou vzděláváni ve 21 školách s příslušnými internáty. Všechny jejich výdaje kryje stát učitelé jsou úředníci. Na státních univerzitách v Aténách a Tesalonice jsou teologické fakulty.

III. Financování církve jejími členy

1. Systém sbírek a darů

Druhou základní formou financování církví je jejich převažující financování vlastními členy a první dílčí formou je zde systém darů a sbírek. Záleží tu na rozhodnutí svědomí jednotlivého člena církve, zda, v jaké výši a na jaké účely bude církev financovat. Tento systém je vybudován především na úrovni farnosti, kde jsou dárci evidováni a oslovováni a kde se také spotřebovává největší díl příjmů z darů. Systém sbírek a darů je rozšířen v nejrůznějších zemích. Praktikuje se jak v klasických zemích se striktní odlukou státu a církve, civilizačně, technicky a (finančně) hospodářsky vysoce rozvinutých (v USA, ve Francii, Portugalsku), tak i v zemích, v nichž se určitá církev nachází v menšinovém postavení (jako například Katolická církev ve Švédsku).

Právě tak se tento systém nachází v "mladých církvích" v tzv. rozvojových zemích Afriky a Latinské Ameriky, převážně zemědělsky orientovaných a hospodářsky slabých, kde však nemůže kvůli chudobě obyvatelstva zdaleka přinášet dostačující finanční prostředky. Podobně jako jsou africké a latinskoamerické státy odkázány na zahraniční rozvojovou pomoc, nemohou tamní církve vystačit bez podpory církevních pomocných fondů z Evropy a USA. Přesto se především některé latinskoamerické státy pokoušejí zavést (církevněprávně závazný) systém příspěvků. Podobným směrem se ubírají církve ve Francii a v Nizozemí se svým (dobrovolným) kultovním, resp. církevním příspěvkem. A konečně zůstává systém darů a sbírek jediným možným systémem financování církve tam, kde církve žijí pod diktaturami nepřátelskými církvím .

Severoamerický systém sbírek a darů je třeba vidět na pozadí dějinného vývoje, resp. svobodných církví, z nichž Severoameričané získali svoji myšlenku svobody, která byla nosnou silou jejich země a v níž je třeba také hledat kořeny jejich nasazení a štědrosti právě vůči jejich církevním společenstvím. Ke sbírkám a darům přistupují poplatky z užívání, majetkové výnosy a státní příspěvky.

Sbírky, které tvoří v Severní Americe přes 50 % příjmů církví, slouží především financování farních, resp. sborových výdajů pro mateřské školky, školy, hřbitovy atd. Například v katolické oblasti bývají členům farnosti doručovány půlročně, čtvrtletně nebo měsíčně obálky s potiskem, který označuje účel daru a na němž je třeba křížkem označit výši obnosu, který dárce identifikovaný uvedením jména a čísla vkládá (zpravidla formou šeku). K tomu přistupuje řada "národních" sbírek, jejichž příjmy jsou určeny na sociálně-charitativní projekty, např. pro indiány a černochy v USA, pro Catholic Relief Service (CRS je obdobou německých fondů Missio, Misereor a Adveniat), na rozvojovou pomoc, pro Apoštolský stolec atd. Z podobných projektů plynula v poválečných letech velkorysá pomoc také pro Němce.

K těmto sbírkám přistupuje tzv. Fund Raising (= otevírání peněžních zdrojů) jako masová kampaň na farní a diecézní úrovni na rozmanité účely, které organizují nejen k tomu určení církevní spolupracovníci, ale také mimocírkevní aktivisté. "Fund Raising" je tedy známé nejen z církevní oblasti, nýbrž je rozšířené všeobecně a stalo se v USA dokonce učebním oborem vykládaným v učebnicích a vyučovaným na univerzitách.

K příjmům ze sbírek a darů přistupují často významné výnosy z majetku, které např. v chicagské diecézi kryjí přibližně 19 % výloh. V posledních letech se stala nepostradelnou nepřímá finanční podpora církve státem v oblasti péče o nemocné a vyššího školství. Největší místo v církevních výdajích zaujímá školství a vysoké školství řízené Katolickou církví v USA se svým úchvatným rozsahem 7865 základních škol, 1481 High Schools a 243 Colleges a univerzit (veřejné funkce jako školství nejsou v USA funkcemi státními, nýbrž náleží svobodným společenským silám). Stát navíc přispívá k finančnímu užitku církve daňovými úlevami, například tím, že se vzdává základní daně nebo daňovými odpisy z darů občanů na charitativní účely až do výše 50 % daňového základu.

Ostrým protikladem proti hospodářsky prosperujícím církvím v USA je (nouzová) hospodářská situace Katolické církve ve Francii. Jak k ní došlo? Za Francouzské revoluce Národní shromáždění dekretem ze 2. listopadu 1789 vyvlastnilo a zestátnilo významnou část církevního majetku, jímž církev dosud financovala své úkoly, a mnoho z něho prodalo, aby z výtěžku pokrylo finanční schodek státu. Napoleon se pokusil obnovit náboženský smír a dojednal s papežem Piem VII. konkordát, podepsaný 15. července 1801. Jako odškodnění za předešlé vyvlastnění církevního majetku převzal financování církve do budoucna francouzský stát, k němuž tehdy patřilo i jižní Nizozemí, dnešní Belgie a Lucembursko. Stát platil duchovní a nesl náklady na zřizování a údržbu a církevních budov.

Tento vývoj byl ukončen zákonem z 9. prosince 1905 o odluce církve a státu. S laicistickým, církvi nepřátelským a radikálním úmyslem odstranil institut státně uznávaných náboženských společenství a zrušil financování církve státem. Držiteli majetku se staly místo náboženských společenství tzv. kultovní spolky, resp. pro Katolickou církev od roku 1924 ve spolupráci s ní "diecézní spolky", které nahradily kultovní spolky. Zákon z roku 1905 "přinesl sekularizační úder. Ústava z roku 1958 nadále zakotvuje laicizaci republiky: republika neuznává, neplatí a nepodporuje žádný kult".

75 % celkových příjmů Katolické církve ve Francie dnes pochází ze sbírek a darů. 25 % přichází z dobrovolného tzv. kultovního příspěvku, jehož výši stále větší počet diecézí stanoví orientačním číslem jednoho procenta z příjmu člena církve, avšak závazná církevněprávní úprava zde chybí. Tento kultovní příspěvek se vybírá ve farnostech každoročně, většinou v postní době, a platí jej přibližně 45 % katolíků. Slouží k zabezpečení výloh farního kléru, který je ještě dnes velmi bídně placen. Samotné zrovnoprávnění katolických kněží se sociálně zabezpečenými osobami, zavedené zákonem z roku 1978, by vyžadovalo čtyřicetiprocentní zvýšení kultovního příspěvku. Na otázku, zda heroický život chudých kněží ve Francii vedl k oživení a k větší přitažlivosti církve, odpovídají znalci skepticky. Mladý klérus se snaží najít přiměřeně placenou práci ve druhém, světském povolání, čímž jedná na úkor primárně žádoucí kněžské služby.

Církevní vysoké školy pro katolickou teologii, které zastupují chybějící katolické teologické fakulty na státních univerzitách nejsou s to nabídnout svým vyučujícím přiměřené platy, které by jim dovolily věnovat veškerý čas vyučování a bádání. Nejsou proto přitažlivé pro vědecký dorost. Je tedy jasné, že Katolická církev ve Francii naléhavě potřebuje nové uspořádání svého financování, i když jeho realizace bude velmi těžká.

Zvláštní úprava existuje ve třech východních departmentech Bas-Rhin, Haut-Rhin a Mossele, kde dějinný vývoj vedl k tomu, že církve dosáhly štědrého požehnání příslušného - německého nebo francouzského - režimu, a státní subvencování zde zůstalo zachováno.

Francouzský odlukový zákon z roku 1905 zjevně ovlivnil nové, církvi nepřátelské vládce v Portugalsku po revoluci z roku 1910, kteří vyhlásili princip odluky církve od státu a přijali jej do portugalské ústavy. Ústava z roku 1976 tuto odluku sice zachovává, avšak bez nepřátelských tendencí vůči náboženství a církvi. Konkordátem ze 7. května 1940 byla církev uznána jako právnická osoba a požívala výjimečného statutu jako hlavní náboženství země.

Náboženská společenství nejsou přímo financována státem, působí zde však mechanismy nepřímého financování.

Church of England ve Velké Británii je příkladem toho, že ne všechny státní církve jsou finančně vydržovány státem. Zatímco anglikánské církve Walesu a Severního Irska jsou "disestablished" (odstátněny), Church of England je církví státní, s královnou v čele.

Státní finanční podpora církve stojí sotva za zmínku. Církev musí financovat sebe sama z výnosů svého značného jmění, jež bylo ztenčeno sekularizací. K tomu přistupují poplatky, dary a dobrovolné příspěvky, které se označují typicky anglickým způsobem jako "voluntary - but due", tedy povinně dobrovolné.

Irské obyvatelstvo tvoří z více než 95 % katolíci. Až do roku 1871 byla (anglikánská) Church of Ireland státní církví s právním nárokem na finanční podporu dokonce i od těch, kteří k ní nenáleželi; tedy i od katolíků. Ti byli navíc podrobováni mnohým újmám. Jejich církev nedostávala žádnou podporu z veřejných prostředků. Od roku 1871 byla Church of Ireland odstátněna. Tehdy začala platit také v irském právu - kromě oblasti školství - zásada odluky státu a církve. Po zřízení nezávislého samostatného irského státu v roce 1921 následovalo podle čl. 8 ústavy svobodného Irska zaručení náboženské svobody i ustanovení o financování církve podle britského vzoru, aniž však Katolická církev v Irsku vlastnila srovnatelný majetek. Podle dnes platné ústavy "stát zaručuje, že žádné náboženství nebude finančně podporovat".

Církve a náboženská společenství oddělená od státu ve všeobecnosti nemají statut právně způsobilých sdružení. Jejich vlastnictví je proto přeneseno na správce. Téměř všechny (umělecko-) historicky významné kostely v Irské republice náleží právně i dnes anglikánské menšinové církvi.

Nizozemí, v němž je díl katolického a protestantského obyvatelstva přibližně stejně veliký, má systém vztahu státu a církve, v němž odluka není striktní, nýbrž je spojena s elementy státní podpory a kooperace mezi státem a církví. V současné době převažující nizozemská teorie státu a základních lidských práv vykazuje zajímavé paralely s německou ústavní teorií. Podle ní vyžadují základní práva "za určitých podmínek pozitivní státní jednání, aby se zajistilo jejich skutečné fungování ...; vyžadují to, že finanční podpora církve a náboženství je za určitých okolností dovolená, aby bylo právo na náboženskou svobodu chráněno svého vyprázdnění". Církve v Nizozemí mají právní status soukromoprávních právnických osob sui generis.

V otázce financování církví se Belgie a Holandsko ubíraly při stejné výchozí situaci jiným směrem. Zatímco v Belgii nelze popřít ústavně zakotvené financování církví, v Nizozemí bylo dohodou státu a církví a parlamentním zákonem zrušeno.

V katolických diecézích v Nizozemí přistoupil v posledních letech ke sbírkám a darům (dobrovolný) tzv. církevní příspěvek, pro jehož výši je doporučována určitá procentuální sazba (1-3%) příjmu. Dnes činí tyto prostředky 68 % veškerých příjmů církví. Za zmínku stojí - ve srovnání s Francií - blahobytná Katolická církev v Nizozemí, která hradí 10 % svých výloh z výnosů vlastního majetku.

Církve v Nizozemí usilují o státní subvencování svých výdajů na obecně prospěšné činnosti. Poukazují v této věci na jev, který lze zjistit i v jiných zemích, že zvyšováním daňového zatížení občanů stát podlamuje ochotu občanům k dobrovolným výkonům. To se podařilo již roku 1920 státním subvencováním svobodných škol. V Nizozemí je více než 70 % všech škol ve svobodném, převážně církevním držení se státními subvencemi. To znamená zrovnoprávnění svobodného a státního školství a odstranění školního monopolu.

2. Systém církevního příspěvku a církevní daně

Systémy financování v Rakousku, Německu, Švýcarsku, skandinávských zemích a také v Itálii a ve Španělsku načrtneme pouze ve stručnosti. Jedná se o systémy, které jsou si navzájem příbuzné díky značně podobným vztahům státu a církve. S výjimkou skandinávských zemí jsou poznamenány organizačním oddělením státu a církve, individuální a korporativní náboženskou svobodou, státní podporou této svobody a mnohostrannou kooperací státu a církevních společenství.

Rakousko je jediná země, ve které se uskutečňuje systém obligatorního církevního příspěvku. Církve vybírají na základě státního zákona o církevním příspěvku z 1. května 1939 soukromoprávní příspěvky, z nichž kryjí převážnou část svých finančních potřeb. Stát pomáhá pouze v případě žaloby na nedošlé příspěvky, kvalifikované před civilním soudem jako nezaplacené spolkové příspěvky s možností výkonu rozhodnutí (soudní exekuce). Administrativní donucení, které se skrývá také za církevní daní v Německu a ve Švýcarsku, se u rakouského církevního příspěvku v nemalém počtu případů projevuje civilními žalobami a exekucemi.

Důvodem vzniku církevní daně v Německu bylo protiprávní odnětí, sekularizace církevního majetku rozhodnutím Říšské deputace z roku 1803.

Německá knížata, která se tohoto církevního majetku zmocnila, převzala jako kompenzaci povinnost odpovědnosti za financování potřeb církve.

V průběhu 19. století se německé státy této povinnosti zbavovaly tím, že ji přesouvaly na členy církví zaváděním církevní daně. Přešly tak od principu financování z obecného státního rozpočtu k samofinancování církví jejich členy a přispěly tím zároveň (nechtěně) k nezávislosti církví na státu.

Dnes mají církve právní status korporací veřejného práva sui generis. Církevní daň je zakotvená v ústavě, její výše a účel je stanoven volenými církevními grémii ve smlouvách mezi státem a církvemi, a její vybírání přísluší státu na návrh církví.

Zásadní význam pro systém církevní daně je možnost daná čl. 140 ústavy, aby církevní daň byla vybírána jako dodatková daň k určitým obecním nebo státním daním - k dani z příjmu, majetkové a pozemkové dani. Obě velké církve se rozhodly pro církevní daň z důchodu a příjmu jako hlavní zdroj. Směrodatná byla pro tuto volbu snaha o co možná nejdůslednější nastolení (daňové) spravedlnosti. Volbou státní daně z příjmu jako měřítka pro církevní daň platí pro obě daně etický princip zdanění podle individuální schopnosti hospodářského výkonu, který spočívá ve společných zásadních hodnoceních moderní nauky o daních a křesťanské sociální etiky. Tímto společným zásadním hodnocením je určena jak daňová úleva existenčně minimálního příjmu, tak i spravedlivé zdanění manželů a rodin, které od státního zákonodárce důrazně žádá Spolkový ústavní soud.

Jako další církevní daň předpokládá zákonodárství o církevní dani tzv. Kirchgeld - příspěvky v pevné nebo odstupňované výši, které nejsou vázány na daně a jsou určitými církevními obcemi vybírány jako doplňkový zdroj také od těch, kteří neplatí daň z příjmu a tudíž ani církevní daň z příjmu. Konečně je třeba v této souvislosti zmínit opatření k nastolení spravedlnosti v právu církevního zdanění, která vyrovnávají nespravedlivé tvrdosti a mají v církevní praxi starou tradici v podobě obnovování spravedlnosti v jednotlivých případech.

Církevní daň není z evropských zemí zavedena pouze v Německu. Tento způsob financování církve svými členy zná též Švýcarsko a skandinávské země. Ve Švýcarsku, které není členem Evropského společenství a Evropské unie a v němž mají kompetenci k uspořádání vztahu státu a církve kantony, je ve většině z nich vybírána církevní daň. Na rozdíl od Německa s jeho rozsáhlým centralizovaným diecézním a církevně-zemským daňovým systémem je ve Švýcarsku zaveden zpravidla decentralizovaný daňový systém na úrovni místních církví s církevními obcemi jako věřitelskými subjekty.

Ve výjimečné situaci se nachází Ženevský kanton s úplnou odlukou (členského) státu a církve, a proto zde také není zavedena církevní daň. Podobně ani kanton Waadtland (kanton De Vaud u Lausanne) nezná církevní daně. Zde však bylo v šedesátých letech zavedeno referendem občanů kantonu státní financování církví. Kanton platí příjmy farářů v pastoraci i duchovních v nemocnicích, obce se finančně starají o údržbu kostelů a jiných církevních budov. Taková zcela samozřejmě se uskutečňující konfesněprávní rozmanitost ve svobodném švýcarském spolkovém státě by mohla být příkladem a vzorem pro zachování kulturní a tím i konfesněprávní identity členských států Evropské unie.

Ve skandinávských zemích může církevní daň vybírat pouze zemská konfese zčásti se státem propojená a jím upřednostňovaná, totiž evangelická luterská církev, zatímco malá náboženská společenství, jako například katolické, daň nevybírají. Evangelická luterská státní církev v Dánsku má - podobně jako v dalších skandinávských zemích - vedle církevní daně ještě dva významné finanční zdroje; jednak státní příspěvky na platy a důchody a finanční výpomoci na opravy církevních budov a movitých předmětů; dále příjmy z církevního majetku a pozemkového vlastnictví. Švédská luterská státní církev (Svenska luterska staatskyrkan) spravuje lesy, budovy a jiný majetek v hodnotě mnoha miliard švédských korun. Synod jako nejvyšší orgán Švédské luterské státní církve s rozhodovací pravomocí však překvapivě významnou většinou vyhověla návrhu sociálnědemokratické vlády a s účinností k roku 2000 rozhodla, že se rozváže dosavadní propojení státu a církve, které zde bylo od dob reformace. Zdá se, že vývoj se ubírá německým směrem. Z evangelické luterské státní církve se má poté stát veřejnoprávní korporace. Nezdá se však, že by předpokládané změny měly rozhodující vliv na církevní daň. Od roku 2000 se sice nazývá "církevní příspěvek", avšak bude vyměřována státními daňovými úřady a zaměstnavateli v dosavadní výši procentuální sazby příjmu. Potěšující novinkou pak bude to, že také ostatní (státem uznaná) náboženská společenství budou mít od roku 2000 možnost vybírat od svých členů církevní příspěvky za pomoci státu a zaměstnavatelů.

3. Nové modely financování církví

Nové a odlišné řešení církevního financování bylo zavedeno ve Španělsku a v Itálii.

V Itálii může od 1. 1. 1990 každý plátce daně z příjmu, který je italským občanem, ať je či není členem některé z církví, připsat určitou procentuální výši (v současnosti 0,8 %) své daně z příjmu nebo ze mzdy, kterou musí i beztak platit, buď některé ze (smluvně určených) církví nebo přenechat státu na sociální a humanitární účely.

Podobný systém byl zaveden ve Španělsku již ke dni 1. 1. 1988. Procentuální výše daně z příjmu, kterou lze připsat buď církvi nebo státu na podporu kulturních potřeb z jeho strany, je zde o něco nižší, činí jen něco málo přes půl procenta.

Zde schází dvě významné komponenty příznačné pro církevní daně: předně předpoklad poplatníkova členství v církvi, a dále závaznost placení církevní daně od všech členů dotyčné církve, zajišťující jejich rovnoprávnost.

V tomto způsobu financování církve lze ostatně spatřovat skrytou formu státního subvencování církví, neboť stát se ve prospěch církví zříká části jemu náležejících daní.

Je třeba ještě připomenout vatikánský stát s ústředními církevními orgány, který územně zahrnuje část města Říma a stojí pod suverenitou Apoštolského Stolce. Jeho finanční zdroje představují jak peněžní příděly z místních církví (např. tzv. haléř sv. Petra), tak taxy a poplatky především z výnosů majetku, pocházejícího z velké části z odškodňující sumy, jež zaplatil italský stát roku 1929 po Lateránských dohodách za utrpěnou ztrátu církevního státu a odnětí církevního majetku v roce 1870.

Přeložil Stanislav Přibyl

Resumé

Tento příspěvek je poznámkami doplněná přednáška, která byla pronesena 6. září 1996 na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze v rámci mezinárodní konference "Pražské rozhovory o církvích a státu", pořádané Společností pro církevní právo. Autor podává schematický přehled různých forem financování církví - státní financování, systém darů a sbírek, systém církevních příspěvků nebo daní a jiná daňová řešení. Na příkladu jednotlivých zemí ukazuje historické kořeny a pozitivní i negativní důsledky zavedení konkrétního způsobu financování. Autor upozorňuje, že v žádné zemi není pouze jediný zdroj financování církví a že různé modely financování nemohou státy střední a východní Evropy mechanicky přejímat od západních vzorů.

Abstract

Anglicky:

Systémy financování církví v zemích Evropské unie a v USA

Zusammenfassung

Die Systeme der Kirchenfinanzierung in Ländern der Europäischen Union und in den USA

Bei diesem Beitrag handelt es sich um einen mit Anmerkungen versehenen Vortrag, der am 6. September 1996 in der Juristischen Fakultät der Karlsuniversität zu Prag anlässlich des ersten Jahrgangs der internazionalen Konferenz "Prager Gespräche über Kirchen und Staat" gehalten wurde. Der Autor stellt eine schematische bersicht verschiedener Finanzierungsformen der Kirchen dar - Finanzierung durch den Staat, das Spenden- und Kollektensystem, das Kirchenbeitrags- und Kirchensteuersystem und andere steuerliche Lösungen. Am Beispiel der einzelnen Länder zeigt er historische Wurzeln und positive als auch negative Folgen der Einführung einer konkreten Finanzierungsweise. Der Autor macht aufmerksam, da es in keinem Land nur eine Quelle der Kirchenfinanzierung gibt und dass verschiedene Modelle der Kirchenfinanzierung in den Mittel- und Osteuropäischen Ländern nicht mechanisch nach den westlichen Vorbildern übernommen werden können.

Riassunto

I sistemi del finanziamento delle Chiese nei paesi dell Unione Europea e negli Stati Uniti

Questo contributo č una lezione glossata che č stata letta il 6. Settembre 1996 nella Facoltŕ di Giurisprudenza dell Universitŕ di Carlo a Praga nel corso della conferenza internazionale "Colloqui Praghesi delle Chiese e dello Stato" che era organizzata dalla Societŕ di Diritto Canonico. Lautore presenta un riassunto schematico delle varie forme di finanziamento delle Chiese - finanziamento statale, un sistema delle offerte e delle collette, un sistema dei contributi o delle tasse ecclesiastiche nonché altre soluzioni fiscali. Sull esempio dei singoli paesi dimostra le radici storiche e le conseguenze sia positive, sia negative dell adottamento di un sistema concreto del finanziamento. Lautore fa notare che in nessun paese cč una fonte unica del finanziamento e che i paesi dell Europa Centrale e Occidentale non possono recepire meccanicamente i vari modelli del finanziamento dall Occidente.

O autorovi

Profesor Dr. iur. Heiner Marré byl do května 1994 promotorem iustitiae essenského biskupství. Je profesorem konfesního práva na právnické fakultě Ruhrské univerzity v Bochumu. Stejný obor vyučuje na essenském kněžském semináři a na katolické teologické fakultě münsterské univerzity. Je spoluzakladatelem Essenských rozhovorů na téma stát a církev a spoluvydavatelem stejnojmenné knižní edice, v níž vyšlo již 32 svazků.

Těžištěm jeho bádání je srovnávání konfesněprávních systémů i modelů financování církví v Evropě a v USA. Na toto téma hovořil 6. září 1996 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Praze. 28. května 1997 byl zvolen čestným členem Společnosti pro církevní právo v Praze.

Anglicky:

Professor Dr.iur. Heiner Marré war bis Mai 1994 Justitiar des Bistums Essen. Er ist Professor für Staat-Kirche-Recht an der Juristischen Fakultät der Ruhr-Universität Bochum. Für dasselbe Fachgebiet lehrt er am Essener Priesterseminar sowie an der Katholisch-Theologischen Fakultät der Universität Münster. Er ist Mitbegründer der Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche und Mitherausgeber der gleichnamigen Schriftenreihe, von der inzwischen 32 Bände erschienen sind.

Sein Forschungsschwerpunkt ist der Vergleich der Staat-Kirche-Systeme sowie der Modelle der Kirchenfinanzierung in Europa und den USA. ber dieses Thema sprach er am 6. September 1996 in der Juristischen Fakultät der Karlsuniversität in Prag. Am 28. Mai 1997 wurde er zum Ehrenmitglied der Gesellschaft für Kirchenrecht in Prag gewählt.

Il professor Dr.iur. Heiner Marré svolgeva fino a maggio 1994 la funzione di promotore di giustitia del vescovato di Essen. É incaricato come professore del Diritto Ecclesiastico nella Facoltŕ di Giurisprudenza dell Universitŕ della regione Ruhr a Bochum. Insegna la stessa disciplina nel seminario a Essen e nella Facoltŕ Teologica a Münster. Appartiene tra i fondatori dei Colloqui di Essen sul tema Stato e Chiesa ed č coeditore di una collana dello stesso titolo nella quale sono usciti giŕ 32 volumi.

Il punto principale della sua ricerca rappresenta la comparazione dei sistemi del napporto Stato-Chiesa nonché del finanziamento delle Chiese nellEuropa e negli Stati Uniti. Su questo tema ha parlato il 6. Settembre 1996 nella Facoltŕ di Giurisprudenza dellUniversitŕ di Carlo a Praga. Il 28. Maggio 1997 era eletto da membro donore della Societŕ di Diritto Canonico a Praga.