Musím říci, že tato problematika je zároveň také velmi citlivou a do jisté míry choulostivou záležitostí, protože se tu nejedná o otázky neosobní, ale o takovou oblast života, která se dotýká drtivé většiny obyvatelstva naší vlasti.

S danou problematikou se nesetkávám pouze v teorii, ale i v praxi jako kněz katolické církve římského (západního) obřadu, obvykle nazývané a také registrované jako "římskokatolická církev". Proto některé argumenty budou vycházet nejen z právních zásad, ale i z praktické zkušenosti.

Pro odvrácení nepochopení však cítím povinnost upozornit, že nejsem žádným oficiálním nebo zmocněným představitelem či mluvčím katolické církve, ale pouze jedním z teologů, kteří se danou problematikou zabývají.

Tato skutečnost byla mnoha věřícími lidmi pociťována jako tíživá, protože pro věřící je důležité, aby manželství bylo uzavřeno coram Deo — před Bohem. Některé církve, např. konkrétně katolická církev (a to ve všech svých obřadech) předepisuje takové uzavření manželství — tedy náboženským obřadem — podle předpisů kanonického práva k platnosti takového manželství z hlediska církve 2) . To vedlo k tomu, že — a od nynějška budu hovořit pro zjednodušení pouze o katolících, aniž by to neplatilo i o jiných věřících —katolíci byli nuceni k dvojímu obřadu — před orgánem státu a před orgánem církve, přičemž ovšem není psychologicky možné obojímu obřadu dávat týž obsah a důležitost. Proto tedy jeden z těchto obřadů nutně musel být chápán jako pouhá právní formalita, vynucená strohou právní úpravou. (I když je pravdou, že nelze jednoznačně říci, že by takto negativně byl všemi katolíky vnímán a hodnocen obřad před orgánem státu, protože bohužel někteří katolíci se vnitřně neztotožňovali — a po pravdě řečeno tornu bylo a asi bude vždy — s náboženským obřadem.) Každopádně tato situace nebyla zdaleka optimální z vnitřních, tj. psychologických i náboženských důvodů.

Novela zákona o rodině 3), která dává alternativní možnost uzavření manželství buď před orgánem státu, nebo před orgánem (každé registrované) církve či náboženské společnosti, byla proto nejen představiteli katolické církve, ale i drtivou většinou katolíků přijata s pocitem ulehčení. A to je jejím nesporným přínosem a nespornou výhodou.

Od začátku však bylo jasné — a praxe to potvrdila — že novela nebyla domyšlena do všech důsledků, a to v těchto oblastech:

• chápání manželství: ne každá církev a náboženská společnost má rozpracováno vlastní manželské či rodinné právo, které dává morální jistotu naplnění podmínek pro vznik manželství požadovaných sekulárním právem;

• správní řízení: ustanovení novely o tom, že skutečnost uzavření manželství má příslušný duchovní nahlásit kompetentnímu orgánu státní správy, neřeší zdaleka všechny administrativní záležitosti, zejména v oblasti vedení státních matrik, a předpokládá, že všichni duchovní (nebo alespoň zmocnění duchovní) všech registrovaných církví a náboženských společností budou schopni zajistit, že při uzavření manželství před orgánem církve či náboženské společnosti budou naplněna všechna ustanovení sekulárního práva, což je někdy dost komplikované, zejména v případě uzavírání manželství s cizími státními příslušníky.

Další riziko — nebezpečí selhání lidského faktoru, např. tím, že duchovní nenahlásí skutečnost uzavřeni manželství náboženským obřadem státnímu orgánu — však nelze nijak preventivně právně ošetřit, toto nebezpečí existuje i u státních orgánů.

Pro řešení této situace se nabízí více možností, např. obnovení povinnosti občanského sňatku, ato bud' v dřívější podobě včetně povinnosti konat náboženský obřad až po obřadu občanském, a to příp. i pod hrozbou sankce (viz bod 2 tohoto článku, pozn. 1), nebo v mírnější podobě —náboženský obřad by mohl proběhnout zcela nezávisle na obřadu občanském, tedy před či po něm. Toto řešení je bezesporu jednodušší z hlediska státní administrativy, a to i pro mezinárodněprávní vztahy. Na druhé straně vyvolává toto řešení opět těžkosti popsané již v bodě 2 tohoto článku, a proto by jistě bylo mnohými lidmi chápáno jako nové omezení náboženské svobody proti nyní platnému právnímu stavu.

Další možnostijeponechání současné praxe jenom s mírnými úpravami, především administrativního rázu, jsem však přesvědčen, že je třeba hledat řešení, které se vyrovná se všemi závažnými námitkami.

Jako další alternativa řešení se nabízí tzv. licenční systém, spočívající v tom, že by byla zachována možnost uzavření manželství občanským nebo náboženským obřadem, ne však již automaticky pro všechny registrované církve a náboženské společnosti, ale pouze pro ty, které na vlastní žádost k tomu dostaly od státu licenci.

Toto řešení má také jisté nevýhody (především z hlediska státní správy):

• je nutné rozlišovat mezi jednollivými církvemi a náboženskými společnostmi, což může být označováno jako vytváření jejich nerovnoprávného postavení, příp. dokonce jako diskriminace některých z ních;

• je nutné komunikovat s orgány církví a náboženských společností majících licenci k uzavírání sňatků se sekulární platností.

• ne každá církev či náboženská společnost má vypracováno vlastní rodinné či manželské právo,4~ takže zavedením rozlišování prostřednictvím licence se nevytváří různé postavení církví a náboženských společností, ale faktický stav je pouze ošetřen právními normami;

• ne každá církev či náboženská společnost má zájem o možnost uzavírání manželství se sekulární platností před vlastními orgány;

• žádná církev ani náboženská společnost není automaticky zmocněna k uzavírání manželství se sekulární platností, ale teprve po prozkoumání jejich příslušných vlastních předpisů, a to nezávisle na faktu registrace;

• má-li církev či náboženská společnost zájem obdržet licenci a nemá přitom potřebné vlastní normy, je tím vedena k tomu, aby takové normy vytvořila;

• žádný člen církve či náboženské společnosti mající licenci není nucen k dvojímu sňatkovému obřadu, což má nesmirný morální a psychologický dopad. Na druhé straně je mu to z hlediska sekulárního práva umožněno, pokud to sám chce 5).

I přes těžkosti, které by tímto řešením vznikly, se ze zásadních důvodů k tomuto řešení kloním. Zásadním důvodem pro mě nejsou jen již popsané psychologické a náboženské důvody, ale především přesvědčení, že právo má respektovat realitu v těch bodech, které nejsou právně nepřijatelné, a především sloužit životu lidí v jeho různých oblastech, a proto nemá z důvodu zjednodušování nutit lidi k řešením, které jsou pro ně velmi obtížně přijatelná, byt' jsou právně jednodušší.

Jistě bude nutné při nové úpravě přesněji specifikovat vztah a spolupráci mezi orgány církví majících licenci a státními matričními orgány. Pro zachování spravedlivé a nutné autonomie sekulárních a náboženských autorit a pro maximálně možné zamezení vzniku nenáležitých manželství z pohledu sekulárního práva navrhuji:

• zásadní oddělení matričního řízení u orgánů státní správy od předmanželské přípravy v církvích a náboženských společnostech. 5)

• uzavření manželství před orgánem církve či náboženské společnosti mající příslušnou licenci by mělo platnost v sekulárním právu pouze tehdy, pokud by nu pt uri e n ti předem vykonali matriční řízení u orgánu státní správy a tento orgán o tom vydal orgánu církve osvědčení (potvrzení), orgán církve či náboženské společnosti by pouze předepsaným způsobem potvrdil skutečnost náležitého vykonání sňatkového obřadu;

• uzavření manželství náboženským obřadem při jiném než popsaném postupu by pro obor sekulárního práva bylo právně irelevantní.

• zde snad může být pro mnohé čtenáře novinkou citování z kodexu kánonů východních katolických církvi (Codex canonuni Ecclesiarum orientalium), je to však nutné pro úplnost pohledu z hlediska právní úpravy v katolické církvi. Tato církev je totiž jen jedna, přestože římskokatolická a řeckokatolická církev jsou u nás z pohledu sekulárního práva registrovány jako dvě různé církve, což je vyvoláno odlišnou právní disciplinou v různých obřadech téže katolické církve.