Poměr státu a církve v SRN je určován zejména Základním zákonem SRN (Zz SRN - tj. spolkovou ústavou z r. 1949), ústavami spolkových zemí, judikaturou ústavních soudů, zákony a dalšími předpisy a rovněž smluvním právem.
K fundamentálním normám Zz SRN pro poměr církve a státu patří:
- čl. 4 odst. 1 (zakotvení neporušitelnosti svobody víry, svědomí a svobody náboženského a světonázorového vyznání) a odst. 2 (garancie nerušeného výkonu náboženství).
- čl. 7 odst. 1 stanoví, že "veškeré školství je pod dozorem státu." Výuky náboženství, které je ve veřejných školách - s výjimkou bezkonfesních škol - řádným vyučovacím předmětem, se týkají odstavce 2 a 3 článku 7.
Některé normy upravující vztah státu a církve jsou starší než je doba trvání SRN založené v r. 1949. Na základě čl. 140 Zz SRN bylo recipováno do spolkové ústavy pět článků Výmarské říšské ústavy (čl. 136 - 139, 141) z r. 1919. Čl. 136 je věnován zejména ochraně občanských práv v souvislosti s náboženským vyznáním.
Podle čl. 137 odst. 1 státní církev neexistuje. Odst. 3 stanoví, že každá náboženská společnost upravuje a spravuje své věci samostatně a propůjčuje své úřady bez spolupůsobení státu nebo obce. Náboženským společnostem je přiznáno postavení korporací veřejného práva (odst. 5). Z tohoto statusu vyplývají zvláštní veřejnoprávní oprávnění. Náboženské společnosti jsou oprávněny vybírat daně podle ustanovení zemského práva (odst.6). Významná je garancie vlastnictví v čl. 138 odst. 2: "Vlastnictví a jiná práva náboženských společností a náboženských spolků vůči jejich ústavům, nadacím a jinému majetku, určenému pro náboženské vyučovací a dobročinné účely, jsou zaručena". Čl. 139 chrání neděle a státem uznané svátky jako dny pracovního klidu. Čl. 141 se týká duchovní péče v armádě, nemocnicích, trestnicích a jiných veřejných ústavech.
K uvedeným článkům Výmarské ústavy se váže i judikatura Spolkového ústavního soudu (např. tato rozhodnutí: 8 Verf GE 33, 23; 18, 385, 386 an.; 30, 415, 428; 42, 312, 321 an.; 19, 206, 216).
K poměru církve a státu ve spolkových zemích
Speciální ustanovení o poměru církví a státu se nenacházejí ve všech ústavách spolkových zemí. Např. ústava bavorská, brémská, hessenská, dále ústava Porýní - Falce a Sárska vycházejí z příslušných ustanovení Výmarské ústavy, resp. je provádějí. Ústava Severního Porýní - Vestfálska a ústava Bádenska - Würtemberska výslovně inkorporují čl. 140 Základního zákona SRN do zemské ústavy a doplňují jej.
V otázce poměru státu a církve lze přesto rozpoznat rozdílné akcentování v jednotlivých zemských ústavách. V zemských ústavách spíše převládají prvky sepětí církve a státu, pouze výjimečně např. ústava brémská (čl. 59 Zemské ústavy svobodného hanzovního města Brémy) a ústava hessenská (čl. 50 Ústavy země Hessensko) spíše zdůrazňují princip odluky církve a státu.
K problematice smluvního práva
V některých spolkových zemích upravují důležité otázky poměru státu a církve konkordáty a církevní smlouvy.
V SRN platí v současné době tyto konkordáty:
Bavorský konkordát z r. 1924 ve znění pozdějších pozměňovacích smluv,
Pruský konkordát z r. 1929,
Bádenský konkordát z r. 1932,
Říšský konkordát z r. 1933,
Dolnosaský konkordát z r. 1965.
(De facto má také Hesensko konkordát v podobě dvou biskupských smluv z r. 1963 a 1974.)
Mezi státem a evangelickými církvemi byly uzavřeny evangelické církevní smlouvy.
V SRN platí např. dosud:
Bavorská církevní smlouva z r. 1924 ve znění pozměňovacích smluv,
Falcká církevní smlouva z r. 1924,
Pruská církevní smlouva z r. 1931,
Bádenská církevní smlouva z r. 1932.
V období po vzniku SRN byla uzavřena řada smluv mezi jednotlivými spolkovýni zeměmi a evangelickými církvemi.
Závěrečné poznámky
Normy Zz SRN a příslušné recipované články Výmarské ústavy nezakotvují oddělení církve a státu. Poměr státu a církve v SRN se vyznačuje uznáním vzájemné nezávislosti při současné spolupráci v četných záležitostech společného zájmu.
V současné době v SRN se zdůrazňuje náboženská, konfesní a světonázorová neutralita demokratického pluralitního státu, který církvím garantuje svobodný prostor k veřejnému působení. Tím, že jsou církve uznány za korporace veřejného práva, požívají určitá zvláštní práva ve státní sféře. Stát tedy respektuje svobodu církví a svobodu svědomí. Neexistuje právo státu zasahovat do vnitřních církevních záležitostí (např. ke jmenování nebo k propuštění církevních hodnostářů, zaměstnanců).
Stát je zainteresován na charitativní činnosti církví (péče o nemocné a staré, dětské školky). Vymezuje církvím zčásti přednost před vlastními institucemi a zajišťuje finanční podporu.
Církve působí jako společenské síly v četných pluralisticky strukturovaných orgánech jako např. v radě rozhlasu. Institucionální spojení mezi státem a církví jsou slučitelná s platným ústavním právem, které nemá příkaz striktního oddělení státu a církve.
JUDr. Marian Ondrašik, CSc.
Poměr státu a církve v Rakousku je určován zejména rakouskou spolkovou ústavou, ústavními zákony, judikaturou Ústavního
soudního dvora, ústavami spolkových zemí, zákony a dalšími předpisy, smluvním právem.
Ke klíčovým ústavním normám v oblasti této problematiky patří články l4 a l5 státního základního zákona z 21. prosince L867, RGBL. Nr. 142, o všeobecných právech občanů. Tento státní základní zákon byl článkem 149 odst. 1 Rakouské spolkové ústavy (tj. spolkový ústavní zákon BGBL. Nr. 1/1920) prohlášen za ústavní zákon federace.
Článek 14 garantuje individuální náboženskou svobodu. Věta první tohoto článku zní: "Každý má zajištěnou plnou svobodu víry a svědomí." - Práva náboženské svobody patří k subjektivním veřejným právům, která mohou být obhajována v řízení před Ústavním soudním dvorem nebo před Správním soudním dvorem.
Čl. 15 se týká sféry korporativní náboženské svobody - zaručuje každé zákonně uznané církvi a náboženské společnosti právo společného veřejného výkonu náboženství, samostatné spravování svých vnitřních záležitostí (tj. vnitřní organizaci, věrouku, liturgii apod.)
Čl. 15 garantuje rovněž ochranu církevních ústavů, nadací a fondů sloužících kultovním (bohoslužebným), vyučovacím a dobročinným účelům vůči sekularizaci, tj. vůči vyvlastnění a (popřípadě nebo) vůči převedení pro necírkevní účely.
Z článku 15 vyplývá stanovisko, že zákonně uznané církve a náboženské společnosti požívají postavení "korporace veřejného práva."Církve a náboženské společnosti jsou částečně osvobozeny od živnostenské, pozemkové, korporační daně, dále od daně z přidané hodnoty, daně z darování, poplatků a cel.Od toho je třeba odlišovat zvýhodnění církví a náboženských společností v oblasti odvodů (viz např. spolkový řád odvodů BGBL 194/1961). Veřejnoprávní postavení církví a náboženských společností zahrnuje i soukromoprávní způsobilost, subjektivitu. Zákonem uznané církve a náboženské společnosti mají proto všechna práva, ktará příslušejí právnickým osobám jako např.vlastnická způsobilost, procesní způsobilost v občanskoprávním a správním řízení, legitimace stížnosti před soudy veřejného práva, dále tato subjektivně veřejná práva: rovnost před zákonem, neporušitelnost vlastnictví, živnostenská výdělečná svoboda, právo na zákonného soudce, neporušitelnost domovního práva, listovní tajemství, svoboda mínění a tisková svoboda.
Stát nemůže z vlastní iniciativy třídit nebo propůjčit žádný úřad v církvi nebo náboženské společnosti. V Rakouské republice působí zákonně uznané církve: Katolická církev, evangelické církve, ortodoxní církve, starokatolická církev, metodostická církev, mormonská církev, arménská apoštolská církev, novoapoštolská církev. Pro křesťanské církve v současném Rakousku je příznačný aktivní ekumenismus.
Zákonem uznané náboženské společnosti jsou: Izraelská náboženská společnost, islámské společenství, buddhistická náboženská společnost.
Podle čl.16 státního základního zákona (RGBL. Nr. 142/1867) příslušníkům náboženského vyznání zákonem neuznaného je dovolen domácí výkon náboženství, pokud není protiprávní ani neporušuje morálku.
Yýše zmíněné články 14, 15, 16 je třeba vykládat v sovislosti s čl. 9 Evropské konvence k ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě Rakouské státní smlouvy (1955) se Rakouská republika zavázala napravit poškození práv a zájmů, která způsobil nacistický režim vlastníkům z důvodů rasových nebo náboženských. Byla provedena spolkověprávní opatření. Každoročně dostávají katolická církev, starokatolická církev, evangelické církve, izraelitská kultovní obec finanční částky z federálních prostředků.
Vztahy Rakouska ke katolické církvi jsou upraveny řadou smluv na mezinárodní úrovni. Zákonná práva církve jsou tím mezinárodněprávně zajištěna. Základ tvoří rakouský konkordát z r. 1933/34. Kromě toho existují další dílčí konkordáty.
Poměr státu a církve se v Rakousku historicky vyvíjí, přibližně od r. 196O se stává partnerským poměrem koordinace. Tento poměr bývá označován i jako "systém demokratickoparitní shody" (konkordance). Právní úprava, která vymezuje a garantuje práva ve vztahu církve a státu přispívá k tomu, že v současném období nejsou v podstatě rozpory mezi státem a církví v Rakouské republice. Tento stav prospívá státu, církvi i společnosti.