Sociální nauka církve vypracovala koncept principu subsidiarity, jenž nalezl své klasické vyjádření v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno (1931), č. 79:
"... v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat."
Z této definice vyplývají dvě stránky subsidiarity:
a) neodnímat z rukou jednotlivců (nebo menších a nižších společenství) to, co mohou provést sami z vlastní iniciativy
b) "subsidiární asistence" - větší a vyšší společenství mají zasáhnout, jestliže jednotlivci nebo menší a nižší společenství nemohou sami dosáhnout toho, co je nutné a potřebné.
Původní uplatnění nalezl princip subsidiarity v sociální
nauce církve, která jej aplikovala především ve formě požadavků
vůči státu. Ten nemá nepřiměřeně zasahovat do života občanů a
ovšem také do vnitřních záležitostí církve. Naproti tomu se uplatnění
téhož principu pomaleji prosazovalo uvnitř samotné Katolické
církve. Srovnáním úpravy vybraných právních institutů v CIC/1917
a v CIC/1983 můžeme sledovat pokrok, jehož bylo dosaženo.
CIC/1917 nepřikládá principu subsidiarity žádný zvláštní význam. V době vydání tohoto kodexu se teprve rodilo pojetí subsidiarity, charakteristické pro katolické sociální učení. Navíc se v něm odráží i centralistické pojetí církve v duchu Prvního vatikánského koncilu. Přesto, či právě proto je třeba si povšimnout některých prvků subsidiarity ve vztahu mezi univerzální církví a církvemi partikulárními, které se nacházejí již v CIC/1917.
Podle c. 218 § 2 CIC/1917 přísluší papeži jako Petrovu nástupci nejvyšší a úplná jurisdikční pravomoc nad celou církví, přičemž jurisdikční pravomoc lze definovat jako "veřejnou moc vést pokřtěné ke všem věcem, vztahujícím se k jejich věčné spáse." Tato moc je charakterizována jako "vere episcopalis, ordinaria et immediata" a vztahuje se na každou partikulární církev (c. 218 § 2). Papežská jurisdikční pravomoc se vztahuje rovnou měrou na univerzální církev i na církve partikulární, v nichž však stojí navíc v čele biskupové jako "successores Apostolorum", kteří řídí své církve "cum potestate ordinaria sub autoritate Romani Pontificis" (c. 329 § 1). Jako diecézním biskupům jim náleží řádná jurisdikční pravomoc bezprostředně vést jim svěřené věřící (c. 334 § 1).
Přestože je úprava ve starém kodexu poznamenána dominancí papežské patriarchální moci, z hlediska koncepce subsidiarity je již v něm pozoruhodná mnohost partikulárních církví a duální pojetí vztahu mezi primátem a episkopátem. Univerzální církev není pouhým součtem partikulárních církví, nýbrž uspořádaný, svébytný organismus s papežem na vrcholu. Již v CIC/1917 přísluší každé dílčí církvi charakter církve, vedené nástupcem apoštola: slovem Ecclesia se zde označuje jak univerzální, tak partikulární církev.
Pro uplatnění principu subsidiarity v CIC/1917 je zajímavé především to, jak se upravuje "konkurence kompetencí" mezi papežem a diecézním biskupem. Římský biskup má bezprostřední a řádnou "biskupskou" jurisdikční pravomoc nad každou jednotlivou členskou církví (c. 218 § 2); tutéž pravomoc má i diecézní biskup, avšak územně ohraničenou na sobě svěřenou diecézi (c. 334 § 1). Druh a rozsah moci nad dílčí církví se tak u obou subjektů překrývají, ačkoli legitimace (pověření) je odlišná: v případě papeže jde o jeho postavení jako Petrova nástupce, u biskupa jde o jeho postavení hlavy dílčí církve. Je nepochybné, že papež na základě svého jurisdikčního primátu může provést "dirigistický" zásah do vedení partikulární církve, který je právně platný tak, jako kdyby k němu byl příslušný sám místní biskup.
Navíc byly některé důležité záležitosti vyhrazeny Římskému biskupovi jako tzv. "causae maiores" (c. 220). Právě tato výhrada případů, rezervovaných papeži "podle své povahy nebo pozitivním církevním zákonem", měla za následek, že značné množství otázek partikulárního práva bylo odňato rozhodovací pravomoci diecézního biskupa. Rozsah těchto "causae maiores" nám odhalují ty případy, které CIC/1917 výslovně vyhrazuje římskému biskupovi, resp. Apoštolskému stolci, jako např.:
- c. 215 § 1 - územní členění církve,
- c. 222 - svolání a provádění ekumenického koncilu,
- c. 392 - zřízení, změna a zrušení katedrálních a kolegiátních kapitul,
- c. 396 § 1 - propůjčování hodností,
- c.1241 - celocírkevní stanovení posvátných dob,
- c. 1376 - zřizování katolických univerzit a fakult,
- cc. 1557, 1962, 2227 § 1 - vyhrazení soudní pravomoci.
K tomu navíc přistupují papežské rezerváty, které vyplývají z povahy věci, a ty, které jsou upraveny jinde než v církevním zákoníku. Tak široké vymezení "causae reservatae" však nebylo způsobeno pouze centralistickými tendencemi zákonodárce. Ještě začátkem tohoto století byla odbornost mnohých diecézních instancí vlivem nedostatečného vzdělání kněží spíše nedostatečná. Kromě toho diecézní biskupové velmi často nesídlili ve svých dílčích církvích a nechali se zastupovat svými generálními vikáři. Na druhé straně byl omezující centralistický efekt zmírňován poskytováním pověření ("facultates speciales"), též v rezervovaných případech, aby bylo možno pružně a včas reagovat na partikulární zvláštnosti.
Zbývá ještě zodpovědět otázku, zda byly možnosti zásahu papeže do řízení dílčí církve podle starého práva nějakým způsobem omezeny. Zde je třeba zdůraznit, že členění církve na církve dílčí a existence biskupů v hierarchickém zřízení spočívají na božském právu (c. 329 § 1, 108 § 3 CIC/1917), a proto nemohou být odstraněny.
To lze objasnit ve starém kodexu na příkladu "apoštolského administrátora". Předvídá se, že papež může v závažných a zvláštních případech ("ob graves et speciales causas") ustanovit apoštolského administrátora (c. 312) nezávisle na tom, zda diecéze má či nemá svého biskupa, časově omezeně nebo neomezeně. Subsidiární prvek lze spatřovat v tom, že ustanovení apoštolského administrátora, které má jistě velmi tíživé právní důsledky pro diecézního biskupa, může nastat pouze ze závažných a zvláštních důvodů (např. neschopnost biskupa k výkonu úřadu, zajetí, potíže při obsazování úřadu). Zejména z použití výrazu "aliquando" lze usuzovat na subsidiární charakter předpisu c. 312: toto slovo označuje výjimky, které stojí v úplném protikladu k tomu, co se obvykle nebo vždy děje. Na druhé straně je však třeba podotknout, že případné porušení principu subsidiarity by nemohlo být podle zásady "Prima sedes a nemine iudicatur" (c. 1556 CIC/1917) nijak sankcionováno.
Také úprava biskupské dispenzační pravomoci je zkušebním
polem aplikace principu subsidiarity. C. 81 CIC/1917 byl koncipován
v podstatě tak, že dispenzační pravomoc od ryze církevních zákonů
náležela pouze papeži, zatímco biskup mohl dispenzovat toliko
od zákonů partikulárního (diecézního) práva. Pro právně účinné
udělení dispenze od celocírkevních zákonů však biskup potřeboval
explicitně nebo implicitně propůjčenou moc. Tou disponoval podle
starého kodexu v případě skutkové pochybnosti ve věcech, od nichž
papež obvykle dispenzuje (c. 15), a v případě nebezpečí z prodlení
(c. 81). Zvláštní dispenzační pravomoci měli ordináři v případech
iregularit ex delicto u kandidátů svěcení (c. 990 § 1),
ohlášek před svěcením (c. 998 § 1) nebo před uzavřením manželství
(c. 1028,1043,1045) a ve věci stanovení posvátných dob (c. 1245).
Tyto dispenzační pravomoci však byly příliš omezené, než aby se
mohly stát zdrojem uplatňování subsidiarity.
Starý kodex vzbuzoval dojem, jako by pouze papež byl nositelem nejvyšší řídící mocí v církvi: "má nejen čestné prvenství, nýbrž i nejvyšší a plnou pravomoc nad veškerou Církví jak ve věcech, jež se týkají víry a mravů, tak i v těch, jež se týkají kázně a řízení Církve na celém světě" (c. 228 § 1). Avšak již podle starého práva platilo, že "obecný církevní sněm má nejvyšší moc nad celou církví" (c. 228 § 1).
Učení Druhého vatikánského koncilu je poznamenáno snahou zohlednit celocírkevní plnou moc biskupů v jejich kolegiálním spojení. To se odráží i v mnoha ustanoveních nového Kodexu kanonického práva (CIC/1983) :
- spojení papeže jako Petrova nástupce s biskupy jako nástupci apoštolů (c. 330),
- stálé společenství papeže s ostatními biskupy (c. 333 § 2),
- spolupráce s biskupy při výkonu papežského úřadu,
- vykonávání celocírkevní moci biskupského kolegia na ekumenickém koncilu (c. 337 § 1) nebo společným jednáním (c. 337 § 2), přičemž však papeži náleží výběr nebo usměrňování těchto způsobů.
Z ustanovení kodexu vyplývá, že v církvi jsou dva nositelé nejvyšší moci: papež jako náměstek Kristův a kolegium biskupů s papežem jako hlavou. Proti tomuto kanonistickému pojetí však stojí koncepce, podle níž nejvyšší moc vykonává pouze biskupské kolegium s papežem jako hlavou, ať už se jedná o akt striktně kolegiální nebo naopak primaciální. Toto "dogmatické řešení" dává světovému episkopátu mimořádnou dynamiku, podepřenou praktickým uskutečňováním principu subsidiarity. Kodex však vidí v biskupském sboru a v římském biskupovi dva odlišné, i když vzájemně propojené nositele nejvyšší moci v univerzální církvi:
- papež a kolegium biskupů jsou pojednáváni v souvislosti s "nejvyšší autoritou církve" ve dvou rozličných článcích knihy II CIC/1983 (srov. cc. 331-335 a cc. 336-341),
- papežská moc nad univerzální církví na rozdíl od CIC/1917 není označena jako "vere episcopalis",
- titul "vicarius Christi" je na rozdíl od koncilových dokumentů přiznán pouze papeži, a nikoli biskupům,
- v c. 336 se uvádí, že kolegium biskupů je "také" nositelem nejvyšší a plné moci ve vztahu k univerzální církvi. Toto "quoque" hovoří pro dva odlišné nositele moci.
Ustanovením o papeži a biskupském sboru předchází v novém kodexu základní norma, podle níž z ustanovení Páně tvoří svatý Petr a ostatní apoštolové jediné kolegium, a stejně tak jsou spojeni papež jako Petrův nástupce a biskupové mezi sebou jako nástupci apoštolů (c. 330). Proto papež, ať už vykonává svoji primaciální funkci bez kolegiální spolupráce biskupa nebo jako hlava biskupského kolegia, zůstává vždy "pars collegii Episcoporum" ve smyslu c. 330. Navíc je zde ustanovení c. 334, které zavádí nutnost poradní pomoci: "papeži pomáhají při výkonu úřadu biskupové, kteří s ním spolupracují různým způsobem, včetně ekumenického koncilu ...". Také biskupové vykonávají svůj úřad v hierarchickém spojení s hlavou a členy kolegia (c. 375). Tomu odpovídá požadavek, aby každý jednotlivý biskup chránil a zachoval jednotu univerzální církve
Toto vzájemné spojení mezi papežem a biskupy by mohlo
být východiskem úvah o tom, že kolegialita biskupů se nemusí omezovat
pouze na kolegiální akty biskupského sboru podle c. 337 § 1,2:
může být naopak rozšířena do odstupňované, pružné koncepce kolegiální
spolupráce. Rozvětvená síť rozmanitých kolegiálních aktů by pak
měla za následek i faktické působení na vedení univerzální církve,
neboť by se v praxi zohledňovaly podněty a iniciativy uskutečňované
kolegiality. Tím by se důsledně uskutečnil i princip subsidiarity
ve vztahu církve univerzální a církví partikulárních.
Resumé
Princip subsidiarity je jedním z pilířů katolické
sociální nauky, která jím hodnotí kvalitu života občanské společnosti.
Advokát z Koblenze Paul-Stefan Freiling si ve své dizertační práci
"Das Subsidiaritätsprinzip im kirchlichen Recht" všímá
působení principu subsidiarity v církvi na všech jejích úrovních.
Tento příspěvek je shrnutím jeho myšlenek o prosazování subsidiarity
na nejvyšším stupni církevní organizace. Přestože CIC/1917 je
poznamenán silně centralistickým pojetím papežství v duchu Prvního
vatikánského koncilu, jsou již zde určité náznaky subsidiárního
vztahu mezi papežstvím a místními církvemi. CIC/1983 dává subsidiaritě
daleko větší prostor a záleží především na praktickém uskutečňování
vztahu papeže a sboru biskupů, nakolik se bude uplatňovat.
Abstract
Selected problems of application of the principle
of subsidiarity in Canon Law
The principle of subsidiarity
is one of the pillars of catholic social science, which uses it
to assess the quality of life of civil society. Koblenz lawyer
Paul-Stefan Freiling takes into account the effect of the principle
of subsidiarity in church on all of its levels in his thesis "Das
Subsidiaritätsprinzip im kirchlichen Recht". This contribution
is a summary of his ideals about the enforcement of subsidiarity
on the highest level of Church organization. Although the CIC/1917
is marked by a strongly centralistic conception of papacy along
the lines of the First Vatican Council, there are already some
signs of subsidiary relations between the papacy and local Churches.
CIC/1983 gives much more room to subsidiarity and the extent in
which it will be enforced depends mainly on the relationship between
the Pope and the college of bishops in practice.
Zusammenfassung
Ausgewählte Probleme der Anwendung des Subsidiaritätsprinzips
im kanonischen Recht
Das Subsidiaritätsprinzip ist einer der Pfeiler
der katholischen Soziallehre, die mit ihm die Qualität des Lebens
der Bürgergesellschaft bewertet. Der koblenzer Rechtsanwalt Paul-Stefan
Freiling in seiner Dissertation "Das Subsidiaritätsprinzip
im kirchlichen Recht" betrachtet das Wirken des Subsidiaritätsprinzips
in der Kirche auf allen ihren Ebenen. Dieser Beitrag stellt eine
Zusammenfassung seiner Gedanken über die Durchsetzung der Subsidiarität
auf dem höchsten Grad der kirchlichen Organisation. CIC/1983 stellt
der Subsidiarität einen viel grösseren Raum zur Verfügung und
es hängt vor allem von der praktischen Verwirklichung der Beziehung
des Papstes und des Bischofskollegiums ab, inwieweit sie zur Geltung
kommt.
Riassunto
Problemi scelti dell applicazione del
principio di sussidiarietŕ nel Diritto Canonico
Il principio di sussidiarietŕ č uno dei pilastri
della dottrina sociale della Chiesa che tramite di esso valuta
la qualitŕ di vita della societŕ civile. Avvocato di Koblenz Paul-Stefan
Freiling contempla nella sua tesi "Das Subsidiaritätsprinzip
im kirchlichen Recht" leffetto del principio di sussidiarietŕ
nella Chiesa su tutti i suoi livelli. Questo contributo riassume
i suoi pensieri sul modo come si fa valere la sussidiarietŕ su
livello piů alto dellorganizzazione ecclesiastica. Nonostante
che il CIC/1917 č segnato da una concezione fortemente centralistica
del papato nello spirito del Concilio Vaticano I., sono giŕ qui
certi sintomi del rapporto sussidiario tra il papato e le Chiese
locali. CIC/1983 concede alla sussidiarietŕ uno spazio assai piů
vasto. Dipende soprattutto dalla realizzazione pratica del rapporto
del Papa e del Collegio dei Vescovi fino a che punto si farŕ valere
la sussidiarietŕ.
________________________________
O autorovi
Stanislav Přibyl se narodil roku 1966 v Praze.
V letech 1985 - 89 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Teologické studium započal v letech 1990 - 91 na Katolické teologické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pokračoval a dokončil v letech
1991 - 95 na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Je členem
řídícího výboru Společnosti pro církevní právo a spoluredaktorem
Revue církevního práva.
Stanislav Přibyl was born in Prague in 1966. He
studied at the Faculty of Law, Charles University, from 1985-1989.
He started his theological studies in the years 1990 to 1991 at
the Catholic Theological Faculty of the Charles University in
Prague and he continued and finished studying at the Pontifical
Lateran University in Rome. He is member of the directors board
of the Society for Canonic Law and co-editor of the Review of
Canonic Law.
Stanislav Přibyl wurde im 1966 in Prag geboren.
In den Jahren 1985 - 89 studierte er an der juristischen Fakultät
der Karlsuniversität in Prag. Sein theologisches Studium hat er
in den Jahren 1990 - 91 an der Katholischen theologischen Fakultät
angefangen und in den 1991 - 95 an der Päpstlichen Lateranunivarsität
in Rom fortgesetzt und abgeschlossen. Er ist Mitglied des Ausschusses
der Gesellschaft für Kirchenrecht und Redakteur der Revue für
Kirchenrecht.
Stanislav Přibyl č nato nel 1966 a Praga. Negli anni 1985 - 89 ha studiato nella Facoltŕ Giuridica dell Universitŕ di Carlo. I suoi studi teologici ha cominciato 1990 - 91 alla Facoltŕ Teologica Cattolica dell Universitŕ di Carlo a Praga, continuato e finito 1991 - 95 alla Pontificia Universitŕ Laterananse a Roma. Fa parte del Comitato della Societŕ di Diritto Canonico ed č redattore della Rivista di Diritto Canonico.