V Maďarsku nedošlo k reprivatizaci. Byly zde sice snahy - zvláště u zemědělského majetku - o obnovení předkomunistických vlastnických vztahů, avšak převážná většina veřejnosti a také zákonodárství považuje majetkový stav, který se utvořil během minulých desetiletí za legální, i když ne legitimní, nebo jej alespoň z praktických důvodů nenapadá. V letech 1991 - 1992 se parlament usnesl na řadě restitučních zákonů, které předpokládají neúplnou a navíc velmi degresivní náhradu škod nespravedlivě vzniklých soukromým osobám. Stát má sice právní povinnost reparace, avšak ta je omezena "společenskou spravedlností" a "hospodářskou únosností". Stát přitom uděluje odškodnění "ex gratia" jako svého druhu "novaci" nároků na odškodnění: tak lze vlastně chápat nároky na odškodnění, zakládající se na restitučních zákonech. Restituentům byly vydány "restituční kupóny", zvláštní cenné papíry, které lze při privatizaci státního majetku použít především k výměně za akcie ke státnímu vlastnictví. Restituční kupóny poskytnuté náhradou za vyvlastnění půdy mohly být použity při dražbách půdy jako platidlo.

Občanské organizace, například politické strany, získaly ze státního majetku to, co potřebují k uskutečňování svých cílů. To však byl výjimečný "příspěvek", se kterým se pro budoucnost již nepočítá.

Účelem zákona, na němž se parlament usnesl v roce 1991, bylo dosud neúplné odškodnění církví, jež byly těžce právně poškozovány, a na druhé straně též zajištění jejich funkčnosti a náboženské svobody.

Zákon předpokládá převedení nemovitostí, patřících kdysi církvím, které se v momentě, kdy zákon vstupuje v účinnost, nacházely ve státním nebo v obecním vlastnictví a mají sloužit těmto účelům: životu z víry (výkon náboženského kultu, konference, služební byt, výchova kněžského dorostu, řádový dům), vzdělání a výchově, zdravotnictví a sociálním službám, péči o mládež a kultuře (např. dům náboženské obce, muzeum apod.). Nárokované nemovitosti, odpovídající daným kritériím, však byly převedeny na církve pouze v rozsahu, který bere v úvahu úlohu státu a obcí, množství finančních prostředků a skutečné potřeby církví.

Církve sestavily seznam požadovaných nemovitostí pro zprostředkovací výbor, složený paritně ze zástupců vlády a církví, který vypracoval definitivní seznam nemovitostí doporučených k převedení. Předání majetku se má uskutečnit v průběhu deseti let, převedení některých budov však mohou církve nárokovat již během tří let. Seznam zhotovený zprostředkovacím výborem byl předložen vládě ke schvlálení. Každoročně - během uvedených deseti let - by mělo být převedeno minimálně 5% nemovitostí. Vláda má v rozpočtu zajistit k tomu potřebné finanční prostředky pro ubytování nebo odškodnění dosavadního vlastníka. K tomu je třeba podotknout, že obce se zákonem staly vlastníky dříve zestátněných majetků a přitom více než 3/4 restitučních plateb nenáleží přímo církvím, nýbrž místním samosprávám: náhradou za navrácení většinou zdevastovaných budov dostanou odškodnění, za něž mohou zřizovat nové instituce. Nechtěně se tak navracení budov církvím stalo vysoce diskrétní formou podpory samospráv.

Oprávněné církve nárokovaly přibližně 7000 budov, mezi nimi byly vlastnické vztahy prohlášeny přímou dohodou mezi stranami asi v tisíci případech. Přibližně 1500 nároků se ukázalo jako neopodstatněných. K rozhodnutí vlády došlo asi v tisíci případech. Zákon o rozpočtu z roku 1992 předpokládal tři miliardy forintů pro účely restitucí (tedy přibližně 30 miliónů ECU), pro rok 1994 pak 6 miliard forintů - celkově bude zákonné vyřízení procesu převedení majetku vyžadovat 143 miliard forintů. Ve státních rozpočtech pro rok 1996 a 1997 bylo určeno pro tento účel po čtyřech miliardách forintů. Katolická církev požádala o převedení 2300 budov, reformovaná církev asi 1000. Přes sto nároků uplatňují též evangelická církev a židovské náboženské obce.

Vláda opomíjí plnění zákonných závazků. Od roku 1995 se vedou jednání s církvemi, které již vícekrát snížily své nároky nebo místo předání majetku přijaly finanční odškodnění. Zákonem předpokládaná desetiletá lhůta pro vyřízení restitucí by se přitom mohlo prodloužit na dvacet let nebo by stát mohl vyplácet platby z restitučního fondu. Mimoto - přestože právní stav je jasný, došlo k určitým napětím ohledně financování institucí, které převzaly církve. Uspokojivé řešení by mohla přinést závěrečná dohoda z jednání se Svatým stolcem o majetkových otázkách a financování církve. Jiným náboženským vyznáním by mohla být umožněna obdobná jednání.

Církve potvrdily v letech 1990 - 1991 svůj nárok na výraznější účast ve výchově, kultuře a zdravotnictví a v této souvislosti též na budovy, které jim byly násilně odňaty. Stanovisko katolické biskupské konference z 20. srpna 1990 zdůrazňuje cíl obnovení spravedlnosti a vedle toho potvrzuje s ohledem na hospodářskou sílu země princip funkcionality. Podle něj slouží církev se svými institucemi obecnému dobru a majetková restituce zajišťuje její finanční nezávislost a tím odluku státu a církve. Podobně i nekatolické církve potvrdily princip funkcionality a odstupňovaného sledu restitucí, a zdůraznily nutnost jednání a dohod. Zákon rovněž předvídá takový způsob financování církví, který si přejí samy církve, k němuž však dosud nedošlo. Lze očekávat řešení systémem daně z příjmu, snad podle "italského modelu".

Ústavní soud vydal důležité rozhodnutí, týkající se zákona o vlastnictví, jímž se vyjasnily rovněž základní otázky vztahu státu a církve.

Na ústavní soud se obracelo větší množství žalob, směřujících proti rozličným aspektům zákona o vlastnictví. Předmětem žalob byla mimo jiné právě skutečnost, že zákon nezajišťuje existenci světonázorově neutrální školy v každém místě, což znamená protiústavní diskriminaci jiných organizací, které utrpěly podobné majetkové škody, a dále, že některá ustanovení zákona poškozují práva obcí a že zákon nebyl přijat dvoutřetinovou většinou, předepsanou pro otázky základních práv.

Ústavní soud tyto žaloby svým rozhodnutím v zásadě odmítl, přitom však prohlásil za nulitní paragraf, předpokládající odškodnění, které šlo nad rámec (byť neúplných) restitucí jednáním a dohodami mezi státem a přislušnou církví. Možnost, kterou nabízel paragraf prohlášený za nulitní, mohla být chápána buď jako státní příspěvek k finanční nezávislosti církví nebo jako úprava restituce. Protiústavně diskriminační by byla v prvním případě vůči církvím, které od roku 1948 neutrpěly žádné majetkové škody, ve druhém případě vůči jiným sdružením osob, které utrpěly podobné majetkové škody, avšak neposkytuje se jim odškodnění. Schopnost církví fungovat, ani náboženská svoboda nezakládají nárok na odškodnění, které by šlo nad rámec restitucí.

To, že zákon prolamuje zásadní odmítnutí reprivatizace a - byť neúplně - přiznává určité právnické osobě předměty jejího vlastnictví, je vzhledem ke zvláštním vlastnostem církví v souladu s ústavou. Účelem zákona č. 1991/XXXII. je podle jeho preambule jednak "částečná náprava těžkých právních křivd" a dále "poskytnutí věcných, materiálních podmínek k činnosti" církví. Dotyčné nemovitosti sloužily k určitým účelům a mají se k nim tedy užívat. Navrácení je přiměřené skutečné činnosti a potřebě církve, dbá se na princip "funkcionality".

Protiústavní diskriminace přichází v úvahu pouze mezi srovnatelnými oprávněnými nebo povinnými subjekty. Církve přitom nelze postavit na roveň s jinými sdruženími (např. stranami, komorami, spolky nebo dokonce soukromými osobami). Účel a způsob návratu majetku se zásadně liší od konceptu "neúplného odškodnění nespravedlivých majetkových škod občanů". Toto rozlišení plyne z funkční odlišnosti majetkových podstat u postižených subjektů. Zákon slouží v první řadě nikoli napravení majetkových práv, nýbrž odčinění nespravedlnosti proti výkonu náboženství.

Náboženství zahrnuje lidskou osobu jako celek. Svoboda náboženství je nedělitelná od funkční schopnosti církví. Neoddělitelnost od individuálního základního práva a potřeba autonomie církví nepřipouští srovnání církví s jinou právnickou osobou, s výjimkou obcí (místních samospráv), avšak i toto srovnání pokulhává. V mnoha ohledech se církve naopak podobají jiným společensky užitečným sdružením v soukromé sféře. Rozličná sdružení byla a jsou vybavována majetkem, což je neodlučitelné od základních lidských práv, která realizují, a pouze zčásti se tento proces kryje s restitucemi. Tak byly od převratu vybavovány majetkem obce, politické strany, odbory a pojišťovny. Vzhledem k tomu, že se jedná o nápravu škod, lze považovat za oprávněné, že církve, které škodu neutrpěly (většinou proto, že v době zestátnění ještě neexistovaly) se na restitučním procesu nepodílejí.

Rozhodnutí ústavního soudu projednalo a vyložilo vedle interpretace ustanovení ústavy o otázce zákonodárství, jež vyžaduje dvoutřetinovou většinu, také otázku vztahu státu a církve, a tím nastolilo důležitá měřítka, jichž je třeba dbát.

Podle uvedeného rozhodnutí ústavního soudu musí "stát v náboženských a jiných otázkách přesvědčení a svědomí zaujímat neutrální postoj. Z práva na náboženskou svobodu vyplývá povinnost státu zajistit možnost svobodné tvorby individuálního přesvědčení. Odluka církve a státu neznamená, že stát nebere na zřetel zvláštnosti náboženství a církve."

Náboženská neutralita státu je předepsána a zaručena v § 60 odst. 3 ústavy, podle něhož církev působí odděleně od státu. Z principu odluky vyplývá, že stát nemůže být institucionálně provázán s církvemi nebo s jednou z nich, nesmí se identifikovat s učením některé církve, a na druhé straně se nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí církví nebo zaujímat stanovisko ve věroučných otázkách. Tím, že vyjádření státu jsou nepřípustná právě v otázkách obsahových, tedy těch, které jsou pro náboženství konstitutivní, mohou se rozhodnutí o náboženství a církvi týkat pouze abstraktní rámcové úpravy, skrze níž se církve začleňují do neutrálního právního systému. Právě oním neutrálním a všeobecným zákonným rámcem poskytuje stát nejvyšší míru náboženské svobody. Odluka zároveň neznamená, že stát nemá brát v úvahu specifika církví, respektive některé konkrétní církve. Právní formou "církev" zajišťuje stát vhodné postavení náboženských skupin ve společenském soužití. Pojem "církev" nabývá odlišný význam z hlediska státu a z hlediska náboženství. Stát pojednává o církvi pouze poskytnutím této zvláštní právní formy. - V jiném rozhodnutí, jehož předmětem byla žaloba na normativní předpis zákona č. 1990/IV. "o svobodě svědomí a náboženství a o církvích", podle něhož se "církve" jako takové registrují pouze v případě, že disponují větším počtem členů než sto, poukázal ústavní soud na to, že svobodný výkon náboženství nemá žádnou souvislost s uznáním "církve". Náboženské skupiny se mohou svobodně rozhodnout, zda a v jaké formě sdružení se chtějí nechat zaregistrovat. Mezi právy rozličných společenství osob není nijaký podstatný rozdíl. Stát má volnost ve vytváření možností pro seskupení soukromých osob, pokud tím neomezuje jejich práva a svobody.

Odluka státu a církve nezbavuje stát povinnosti zajišťovat pozitivní i negativní náboženské svobody, jež jsou navzájem rovnocenné. Stát nemůže ani pozitivní, ani negativní náboženskou svobodu považovat za základ, proti němuž by se opak chápal jako výjimka. Podobně nelze z neutrality státu odvozovat negativní náboženskou svobodu, čili svobodu "od náboženství", ani náboženskou indiferenci. Je povinností státu, podporovat možnost volby pro všechny.

Obsah principu odluky je určen historickými okolnostmi. Dnešní význam ustanovení ústavy o odluce je tedy třeba vykládat v pohledu na úlohu církví v dějinách Maďarska, s přihlédnutím k současné sekularizaci. V úkolech, které kdysi byly polem působnosti církví, avšak nyní je přebírá stát (vzdělání, péče o nemocné, sociální práce), nevylučuje odluka spolupráci, přestože i zde jsou žádoucí rigorózní záruky odluky. Rovné postavení všech registrovaných církví (v současnosti přes šedesát) by nemělo zabraňovat zohlednění skutečné společenské úlohy jednotlivých církví

Souhrnně lze vztah státu a církví v Maďarsku hodnotit s ohledem na vývoj v letech po převratu jako odluku otevřenou ke kooperaci, jíž jsou cizí jak instituce státního církevnictví, tak i náboženská indiference státu.

Dne 20. června 1997 byla v Římě podepsána dohoda mezi Apoštolským stolcem a Maďarskou republikou, která upravuje financování církevních škol, systém financování potřeb Katolické církve prostřednictvím převodu 1% daně z příjmu a také restituci nemovitého církevního majetku. Podle této dohody má být do roku 2011 uspokojeno 885 restitučních nároků. Zbývající část nároků má být převedena do reparačního fondu, který obsahuje částku 42 000 000 000 HUF. Fond bude valorizován v případě devalvace národní měny. Katolická církev obdrží každoročně 4,5% z fondu počínaje rokem 1998 a 5% počínaje rokem 2001.

Přeložil: Stanislav Přibyl

Resumé

Tento příspěvek umožňuje srovnat právní úpravu restitucí církevního majetku v Maďarsku s jejich stavem v ČR. Maďarský zákon o majetkovém stavu bývalých církevních nemovitostí z roku 1991 stanoví pouze rámcovou obecnou úpravu církevních restitucí, a proto mají pro jejich praktické provádění velký význam jednání zástupců vlády a církví a některá rozhodnutí ústavního soudu. Definitivní věcné a časové upřesnění průběhu restitucí bylo stanoveno v nedávné době dohodou mezi Apoštolským stolcem a Maďarskou republikou.

Zusammenfassung

Die Regelung der Lage des ehemaligen kirchlichen Eigentums in Ungarn

Dieser Beitrag ermöglicht einen Vergleich der rechtlichen Regelung der kirchlichen Restitutionen in Ungarn mit ihrem Zustand in der Tschechischen Republik. Das ungarische Gesetz über die Regelung der Eigentumslage der ehemaligen kirchlichen Immobilien aus dem Jahre 1991 legt lediglich eine allgemeine Rahmenregelung der kirchlichen Restitutionen fest, deshalb sind für ihre praktische Durchführung von grosser Bedeutung Verhandlungen der Vertreter der Regierung und der Kirchen und einige Entscheidungen des Verfassungsgerichts. Eine endgültige sächliche und zeitliche Präzisierung des Verlaufs der Restitutionen wurde unlängst durch einen Vertrag zwischen dem Apostolischen Stuhl und der Ungarischen Republik festgesetzt.

Riassunto

Il regolamento della posizione dei beni una volta ecclesiastici in Ungheria

Questo contributo rende possibile un confronto tra un regolamento giuridico delle restituzioni dei beni della Chiesa in Ungheria con la loro situazione nella Repubblica Ceca. La legge sulla posizione dei beni immobili una volta appartenenti alla Chiesa, entrata in vigore nel 1991, fissa soltanto un regolamento generico delle restituzioni ecclesiastiche a perció sono di una notevole importanza per la loro realizzazione pratica sia le trattative tra i rappresentanti del Governo e delle Chiese, sia le decisioni della Corte Costituzionale. Una precisazione definitiva materiale e temporale dello svolgimento delle restituzioni era stabilita poco tempo fa tramite un accordo tra la Sede Apostolica e la Repubblica Ungherese.

O autorovi

Dr. Balázs Schanda se narodil roku 1968 v Budapešti. V roce 1993 ukončil studium práv v Budapešti a poté studoval v SRN a Velké Británii. V roce 1993 se stal pracovníkem Ústavního soudu Maďarské republiky, od roku 1997 působí jako asistent u téhož soudu a současně přednáší ústavní právo na Právnické fakultě Univerzity Loránda Etvse v Budapešti a církevní právo a maďarské konfesní právo na Institutu kanonického práva Katolické univerzity Pétera Pázmányho v Budapešti. Publikace Dr. Schandy jsou věnovány především otázkám náboženské svobody a vztahu církve a státu.

Dr. Balázs Schanda wurde im Jahre 1968 in Budapest geboren. Im 1993 schloss er sein rechtswissenschaftliches Studium in Budapest ab und danach studierte er in der BRD und in Grossbritanien. Im 1993 wurde er Angestellter des Verfassungsgerichts der Ungarischen Republik, seit 1997 ist er als Assistent bei demselben Gericht tätig und gleichzeitig hält er Vorträge im Verfassungsrecht an der Juristischen Fakultät der Loránd Eötvös Universität in Budapest und im Kirchenrecht und ungarischen Staatskirchenrecht auf dem Institut des kanonischen Rechts der Katholischen Universität Péter Pázmány in Budapest. In seinen Veröffentlichungen widmet sich Dr. Schanda vor allem den Fragen der religiösen Freiheit und der Beziehung von Staat und Kirche.

Dr. Balázs Schanda é nato nell´anno 1968 a Budapest. Nel 1993 si é laureato in diritto a Budapest dopodiché ha studiato in Germania e in Gran Bretagna. Nel 1993 é diventato impiegato della Corte Costituzionale della Repubblica Ungherese dove svolge dal 1997 un´attivitá dell´assistenete e nello stesso tempo insegna il Diritto Costituzionale alla Facoltá Giuridica dell´Universitá Loránd Eötvös a Budapest e il Diritto Canonico con il Diritto Ecclesiastico ungherese all´Istituto di Diritto Canonico dell´Universitá Cattolica di Péter Pázmány a Budapest. Le pubblicaziooni del Dr. Schanda sono dedicate soprattutto alle questioni di libertá religiosa e di rapporto tra la Chiesa e lo Stato.