Legal humanism as an expression of european legal development
Rechtshumanismus als Ausdruck der europäischen rechtlichen Entwicklung
Umanesimo giuridico come un'espressione dello sviluppo giuridico europeo
V první části monografie se autor věnuje rozboru dosavadního zpracování tématu a konstatuje nesporný fakt, že u nás evropskému právnímu humanismu nebyla věnována dostatečná pozornost. Český čtenář má vlastně k dispozici kromě učebních pomůcek právnických fakult pouze práce profesora Valentina Urfuse věnované recepci římského práva, německy psanou studii J. Klaboucha, encyklopedické příručky M. Bartoška a práce starších českých romanistů O. Sommera, M. Boháčka či civilisty E. Otta.1 A právě z tohoto důvodu považuji za nesmírně záslužnou práci kapitolu o stavu bádání evropských a zejména německých autorů zabývajících se dějinami soukromého práva. Práce Guido Kische, H. -E. Trojeho, H.E. Thiemeho, Fr. Wieackera či P. Koschakera tvoří, soudě nejen dle rozsáhlého poznámkového aparátu, který mimochodem v řadě nakladatelství z monografií vymizel, základ, z kterého Seltenreich při zpracování své práce vycházel a osobitým a tvůrčím způsobem jej zpřístupňuje i českému zájemci o právně historickou tématiku. Z dalších autorů Seltenreich využil zejména práci italského historika D. Maffeie o počátcích právního humanismu v Itálii či práce amerických badatelů. Určitou autonomní součást knihy pak tvoří zájem o dějiny právního stavu a právnického vzdělávání, kde se autor opíral především o práce A. Kaufmanna, H. Coinga a P. Classsena. Při zpracování osudů hlavních představitelů směru právního humanismu pak autor využil zpracování dostupných biografií a studií.
I pro poučenější veřejnost bude jistě zajímavé sledovat vymezení samotného pojmu právního humanismu jako způsobu zpracování římského práva ( tzv. mos gallicus) a zároveň autorem sledované spojení právního humanismu s humanismem jako takovým. Autor přitom definuje i takové pojmy jako je renesance, reformace a humanismus zejména v jejich vztahu k přechodu středověku v novověk.
A právě zde se ukazuje, že zájem Radima Seltenreicha není omezen pouze na úzce vymezenou právně historickou tématiku, ale zasahuje i do literatury, filosofie či umění. Vlastní jádro práce začíná autor úvodem do vývoje především soukromého práva v jednotlivých hlavních státech Evropy - především v Itálii, Německu, Francii a Anglii, a to zejména ve vztahu k otázce jak se v národním právu projevil jev zjednodušeně nazývaný recepcí římského práva. Na tomto místě je možno snad autorovi adresovat jednu z nemnoha výtek - a sice využití převážně pouze německých prací i pro vývoj anglického a francouzského práva, kde jsou k dispozici reprezentativní práce domácích autorů.
Poté pokračuje vykreslením důvodů, proč je v evropské právní vědě hledána alternativa dosavadnímu zpracování římského práva - tzv. mos italicus - representovaný dosavadními italskými školami recepce římského práva, glosátory a komentátory. Autor se tak snaží ukázat na pracích jednotlivých osobností právního humanismu v čem spočívala podstata právního humanismu jako právně historického jevu. Čtenář je tu postupně seznámen se světově známými jmény jako je Andreas Alciatus, Ulrich (Udalricus) Zasius, Guillaume Budaeus - Budé, Jacobus Cuiacius ( Cujas), Antoine Faber či Hugo Donnellus ( Zasius, Budé a Cuiacius byli již současníky označováni za "triumviratus constituendae rei pandectariae"), ale i dalšími příslušníky především francouzské školy soustředěné kolem univerzity v Bourges. Všímá si též pohnutých osudů některých francouzských humanistů po bartolomějské noci a seznamuje čtenáře i se vznikem nizozemské školy elegantní jurisprudence se sídlem na univerzitě v Leydenu.
Seltenreich se přitom zejména věnuje dvěma základním otázkám - za prvé právnickému vzdělávání na tehdejších univerzitách, zejména italských, německých a francouzských, a za druhé vlastnímu objektu právního humanismu - recipovanému římskému právu. Činí tak v části práce nazvané Rysy právního humanismu, kde se věnuje nejprve změnám, které právní humanismus přinesl v práci se základními římskoprávními prameny. Konstatuje, že právě díky právnímu humanismu dochází nejprve k edicím justiniánského práva a rozvoji právně historické literatury vůbec, a poté na základě nových edic i k novému způsobu práce s římsko právním textem - k jeho kritickému, systematickému výkladu obohaceném též o studium řeckých textů. Proto se autor věnuje konkrétním příkladům prací právních humanistů, zejména jednotlivým vydáním částí justiniánské kodifikace (zvláště pak Digest a Codexu), až po edice Georga Haloanderovy a vydání justiniánské kodifikace Dionyssiem Gothofredem, jež definitivně dala justinánským kodifikacím název Corpus Iuris Civilis. A právě v této souvislosti se Seltenreich věnuje i kanonickému právu, zejména ve vztahu ke kodifikačním snahám vedoucím k přijetí zákoníku známého jako Corpus Iuris Canonici. Stejně tak autor analyzuje i podobu humanistických komentářů, monografií a lexik. Vyzdviženy jsou například dodnes využívaný komentář Jacoba Gothofreda, syna Dionyssiova, k Theodosiově kodexu či Donellovy Commentarii iuris civilis. Stranou nezůstalo ani pojednání o topice a systematice římského práva v podání právního humanismu či o názorech právních humanistů na otázku aequity. Právě v této části, zabývající se vlastním římským právem, je možno hledat a najít nejvíce z toho, co zpracování římského práva v pojetí právního humanismu dalo evropskému právnímu vývoji.
Jak autor výslovně uvádí, pro srovnání a mimo vlastní rámec své práce, připojil na závěr krátké shrnutí právního vývoje ve vztahu k právnímu humanismu a recepci římského práva i v českých zemích. Činí tak zřejmě i z toho důvodu, že předkládaná práce má nesporně ambici státi se doplňkem základních prací pro výuku římského práva na právnických fakultách.
Poměrně obsáhlé německé resumé pak zpřístupňuje Seltenreichovu práci i zahraničnímu čtenáři.
Některé autorovy postřehy, zejména ve vztahu ke kritice společenského postavení právnického stavu, mají nadčasovou platnost. Zároveň bych rád čtenáře upozornil na čtivé zpracování a především jazykovou úroveň textu, který se spíše než suché vědecké mluvě blíží krásné literatuře.
JUDr. Jan Kuklík, Dr