Revue pro církevní právo číslo 2/95

Mancipium a servus na českých církevních statcích ve 12. století

Doc. JUDr. PhDr. Jiří Bílý, CSc.

O právních pramenech českého státu ve 12. století lze tvrdit, že starověké označení otroka servus není již jednoznačné, a neznamená tedy vždy bezprávného nevolníka v antickém smyslu, nýbrž, a to častěji, osobně nesvobodného sluhu v robotném postavení. Tento subjekt je v mnohem lidštějším poměru ke svému pánu, jenž se již neliší od prostého poddanství. Přes to, že nejen středověkému státu, ale i církvi byla cizí myšlenka o hospodářské a sociální rovnosti všech lidí, přece tyto rozdíly skrytě vyrovnávala hlásaná nauka, že křesťan křesťanu má být bratrem. Darovat otroku osobní svobodu byl bohulibý skutek v očích církve, kterým se získávaly zásluhy a odpykávaly hříchy.
Nejlepším dokladem pro milosrdnou praxi církve je příliv dobrovolných robotníků na církevní velkostatky. Cest do otroctví bylo několik. Zajetí ve válce, zrození v rodině otroka, veliké provinění, nezaplacení dluhu, za nějž ručil svým tělem, avšak i zlé doby, neschopnost nebo nemožnost uživit se na svobodě. Mnozí z otroků dostávali svobodu od svých pánů, když se však takový propuštěnec nedovedl uživit sám, požádal znovu, aby byl přijat mezi otroky, nejraději na církevních statcích. Tento zájem o robotné služby je patrný zvláště na církevních velkostatcích ve dvanáctém století a lze jej vysvětlit nejen z nemožnosti konkurovat velkostatkům, ale i ze zásadní přeměny sociálních vztahů, k níž zatím došlo.
Především postavení starověkého otroka (servus, mancipium) dávno přestalo a otroci se povznášeli do obecné vrstvy poddaných. Už to, že církev vymohla otrokům volno v neděli a o svátcích, sbližovalo je s ostatními osobně svobodnými obyvateli. Nadto stoupal jejich význam jako dovedných řemeslníků, zahradníků a hospodářů, nezbytných pro kulturní hospodářství klášterů. Konečně vyšší životní úroveň na církevní půdě a jistější zabezpečení života v blízkosti kláštera a biskupských měst bylo pro mnohé lidi důležitější než osobní svoboda, jež v té době neměla takovou cenu jako dens. Byly to právě klášterní velkostatky, které nejvíc přispěly k tomu, že se vytvořila jednotná vrstva poddaného obyvatelstva, k níž byli povzneseni bývalí otroci, a do níž však klesli i mnozí dříve svobodní obyvatelé, ba i mnozí drobní šlechtici, nikoli však vinou církve.
Druhý důvod, proč na církevních zbožích přibývalo těch, kteří se vzdávali své osobní nebo výrobní svobody a dali se do církevního poddanství, byla velkorysost církve, která těmto lidem umožňovala jak volbu zaměstnání, tak i návrat k svobodě. Když velmož Dobrech dává r. 1115 kladrubskému klášteru celé popluží, vymiňuje si pro syna službu u opata, jaká se mu bude líbit: buď mu bude sloužit jako poddaný robotník na půdě, kterou dostane od kláštera pro výživu své rodiny, anebo si vezme od kláštera nájem a bude z něho jako svobodný člověk platit obvyklý úrok. Jednou z cest nabytí svobody byla možnost, dát za sebe náhradu jiným člověkem, kterého získal (odtud vlastní jméno Náhrad, Záměn), nebo vrátit zálohu, kterou dostali od pána (v penězích nebo v dobytku), do jehož služeb vstupovali.
Třetí důvod, proč lidé utíkali na církevní statky, byly jistě tzv. imunity neboli vynětí církevních poddaných z pravomoci hradských úředníků, od nichž obyvatelstvo trpělo nejvíce. Od první imunity udělené poddaným olomouckého biskupství r. 1144 až do konce století vymohly si četné kláštery a kapituly podobné imunitní výsady, jež byly úlevou jak duchovním ústavům samým. tak jejich poddaným.
Je příznačné, že se v té době začíná ujímat pro venkovský selský lid nový název: pauperes - chudí. V novém názvosloví lze cítit jakoby dech sociálně příznivějšího vnímání. Označení nevzniklo z pohrdání, nýbrž ze soucitu. Poprvé ho užil kronikář Vincentius k r. 1146 v protikladu k nobiles - šlechtě. Lze v něm tedy vidět církevní původ. Název pauperes se užíval již ve 12. století častěji než jiné názvy, výlučným se stal až v 13.-14. století.
Úhrnem lze tedy říci, že označení pro nesvobodný lid a jeho služby v latinských pramenech románské doby - a jinak psaných pramenů není - servus, servitus, servitium, znamená pouhou závislost, a nelze je ve většině případů překládat slovem "otrok" "otroctví", jak se často stává. O otroctví v původním významu lze mluvit nanejvýš v nejstarších dobách, zvláště byli-li označováni slovem "mancipium". Závislost servů (servus, mancipium, ancilla, familia) na jejich pánech byla ovšem různá, tu tužší, tu mírnější, jako vůbec veliká byla ve středověku nevyhraněnost pojmů. Tyto vrstvy, původně sociálně velmi rozdílné, začínají pozvolna splývat v jeiný stav nesvobodného neboli poddaného venkovského lidu. Kolik se udrželo svobodníků, o tom není dosud mezi badateli jednoty.
Ti nesvobodní lidé, kteří byli kostelům věnováni, jak se zdá k zvláštním službám, a zvali se proto dušníci (animatores, proanimati = pro spásu duše dárce daní), neměli zvláštního postavení mezi církevními poddanými. Bývali darováni buď s polem nebo bez pole. Pečovali patrně o potřeby kostela a kostelního záduší. Mezi nimi se zvlášť vytýkající zvoníci (campanarii) a hlídači kostela (custodes ecclesiae). Sama jejich služba je však sociálně povznášela a hmotné postavení jejich rodin bylo patrně lepší než jinde.
Blahodárný vliv církevního učení i praxe na sociální postavení obyvatelstva daleko převyšuje oba případy, kdy je doloženo, že i ze strany církevního zboží se sbíhalo, jak poznáváme také z velkého privilegia Přemysla Otakara I. z roku 1221, v němž se zakazuje světským pánům přijímat poddané zběhlé z církevní půdy. Vždyť většina biskupů, opatů a kanovníků této doby příslušela k vysoké a nízké šlechtě a mnohé z nich neudělala ani mitra a berla citlivějšími vrchnostmi v duchu Kristových příkazů. To však neřeší otázku, v jaké míře se projevovala tato fluktuace a v jakém poměru k světským panstvím, ani co k ní vedlo. Nemusela to být vždy tíže postavení, jako prostá naděje na lehší život jinde, příp. i soutěžní lákání světských pánů.
Postavení otroků v českých zemích bylo ve srovnání s Franckou říší horší, a to z těchto důvodů: byli prodáváni do ciziny, což bylo ve Francké říši za Karla Velikého zakázáno. Žádný zákon v českých zemích nezakazoval jejich zabití. Museli také pracovat celých šest dní pro svého pána, což tak udivilo montecassinského mnicha Vavřince, autora legendy o sv. Václavu z konce 10. století. Vlivem pokročilejšího křesťanství se však tyto poměry i u nás zlepšily.

POZNÁMKY

1. CBD I, str. 400: "Dobrech dedit terram od aratrum ...et ea conditione, ut si filius eius voluerit abbohi servire, serviat pro terra; et si noluerit abbali servire, solvat hospitalitatem".
2. Totiž v raně středověkém smyslu, kdy se postavení starověkých otroků již značně zlepšilo.