Otiskujeme záznam přednášky, kterou autor – významný polský znalec církevního a konfesního práva – přednesl ve Společnosti pro církevní právo v Praze dne 15. března 1995. Upozorňujeme, že článek nese z tohoto důvodu rysy mluvené řeči, nikoliv psaného traktátu. O autorovi: Prof. Dr. Remigiusz Sobanski je významným polským autorem zabývajícím se kanonickým právem. V roce 1992 vydal ve varšavském vydavatelstí "Akademia teologiii katolickiej" významné dílo pod názvem "Teoria prawa Koscielnego" . Profesor Sobanski je vedoucím katedry teorie církevního práva na Katolické teologické akademii ve Varšavě a dále profesorem Slezské univerzity v Katovicích.
Základem mého tématu je přiblížení vzájemných vztahů církve a státu, a to zejména od 18.století do dnešního dne. Jde o to ukázat, jak vypadají tyto vztahy v různých státech světa dnes a kde jsou kořeny a zdroje jejich dnešních úprav. Jestliže se ptáme po kořenech, nemůžeme nevzpomenout rozdělení řádů společensko-politického a náboženského, které zavedlo křesťanství. Žádná politická teorie ani politická událost neměla tak silný vliv na koncepci a sebeuvědomění státu jako právě křesťanství. Přestože křesťanství to nemělo v úmyslu a nepřineslo s sebou určitou koncepci státu. Ukázalo se, že faktický život neodpovídá vždy původním záměrům. Hlásání království Božího, tedy nepolitického poselství, mělo vliv na politickou historii Evropy. Týká se to hlavně západní Evropy, její latinské hemisféry. Na Východě zaujalo místo pohanského imperiálního náboženství křesťanské náboženství ve formě imperiálního cézaropapismu.
Mění se náboženský obsah i politická struktura, monolit státu s náboženstvím jako jeho složkou. Na Západě probíhá v meandrech historie onoho dualismu. Jelikož jsem odborníkem na církevní právo, výchozím bodem je pro mne církev. Nemohu tedy rovněž neupozornit na to, že zde máme co činit s tajemstvím evangelizace. Království Boží na tomto světě, uskutečňování toho, co je nadpřirozeného v přirozenosti, milosti v přírodě, vštěpování věčnosti i dočasnosti. To všechno jsou dvě strany jedné skutečnosti. Z tohoto tajemství evangelizace si věřící člověk vysvětluje napětí mezi pojmy církev a stát, sacerdotium-imperium, sacrum-profanum nebo právo a morálka.
Z hlediska víry tu máme co dělat s relativizací a současně s vtisknutím určitého smyslu. Věčnost relativizuje dočasnost, milost přírodu, morálka právo, církev stát. A přesto právě z této perspektivy všechno získává velice silný smysl - stát, právo. Prostě není silnější smysl světa než Bůh. Z hlediska víry v celém vztahu církve a státu jde o to, aby stát byl státem a církev církví. Bez tohoto pořadí se vztah stát-církev redukuje na vztah dvou institucí. V literatuře se o tom hovoří jako o společenstvích dokonalých, jako o základních právních řádech (italský pramen). Jde o vztah institucí, ale abychom jej pochopili, musíme vědět, oč v nich běží. Zvláště církev je zmíněna často v kategoriích výlučně politických jako konkurence státu - jedné ze sil tohoto světa. Přiznejme si však otevřeně, že církev k tomu také leckdy sama přispěla. Dnes jsme v té šťastné situaci, že jak církev, tak stát se podrobují kritické autoreflexi a kladou si otázku po svém smyslu. Tato reflexe nad státem byla zahájena osvícenskou filozofií a reflexe nad církví začala Druhým vatikánským koncilem. Mám na mysli reflexi, která ve svém důsledku měla vliv na struktury, a ne na praxi. Nyní již přecházím k té části, která je věnována 19. století a které je věnován můj referát.
Filozofie osvícenství je intelektuální zbraní boje s institucemi a doktrínami epochy. Šlo o období feudalismu a s tímto obdobím spojený absolutismus monarchů, o dominující systém vztahů státu
s církví. Tato filozofie odmítala názory zdůrazňující neměnnost struktur, kterým se má jedinec podřídit, a jako základní zásadu a nejvyšší cíl státu přijala občanské svobody. Mezi požadavky filozofie osvícenství měly významné místo náboženské svobody. Spojením osvícenského hesla o rozumu, jakožto výlučném činiteli života společnosti s požadavkem práv lidského jedince, včetně požadavku na náboženskou svobodu, bylo ze strany státu zdůvodňováno přetrhání tradičních svazků spojujících stát a církev. Stát má být podle této filozofie mluvčím všech včetně ateistů, má být světonázorově neutrální a jeho právo se má zakládat na rozumu, nikoliv na náboženských zásadách. Ve Francii byla zestátněna všechna církevní zařízení (ústava z 12.7. 1790), v Německu byla provedena sekularizace církevního majetku v roce 1803, v roce 1905 byla zahájena odluka církve od státu. Skončil tak tisíciletý úsek historie, jejíž tok plynul opravdu četnými meandry a byl zahájen korunovací Karla Velikého. Církev protestovala proti odluce tak, jak ji chápala osvícenská filozofie, a jak její praxi zahájila francouzská revoluce. Tato odluka byla ohrožením stávajícího řádu (ancien régime), zejména se jako nepřijatelný jevil požadavek náboženské svobody, odporující přesvědčení církve, že právo na existenci má jen opravdové náboženství, a tím je katolicismus. Z těchto zásad plynoucí požadavky mohla církev hlásat pouze v katolickém státě a takový tvoří osnovu učení Lva XIII. Již Lev XIII. si však uvědomil, že skutečnost neharmonizuje vždy s vyhlašovaným učením ( učení o tezi a hypotéze). Jako stále iluzornější se ukazovala být koncepce předpokládající trvalou existenci homogenního křesťanského společenství a jednotného křesťanského světa. Podle Lva XIII. je nezbytné brát na vědomí skutečnou situaci, ale jen těžko je možné ji akceptovat - odtud odstup vůči demokratickému státu a liberální koncepci základních práv. Církev se naproti tomu snaží o to, aby si zajistila veřejnoprávně garantovaný prostor, v němž by vyvíjela svou činnost a jako suverénní dokonalé společenství by předkládala politické direktivy, vyplývající z křesťanských zásad. Mezi těmito direktivami byla obsažena také idea náboženské tolerance, nezbytné pro zabránění většímu zlu. Byl to ústupek, nikoliv uznání faktické situace, čili zásad demokratického státu a idejí svobody. Je paradoxní, že církev nejenže se ocitla v opozici vůči původně křesťanské ideji lidských práv, ale že křesťanské ideje byly využity jako argument proti uspořádání obhajovanému církví. W. Kasper označuje jako tragedii novodobého rozvoje společnosti skutečnost, že typicky křesťanská hesla se obrátila proti církvi/1 .
Tento paradox vysvětluje historická perspektiva. Jen těžko se lze domnívat, že by církev neprotestovala (a skutečně to dělala v mnoha prohlášeních počínaje Řehořem XVI. a konče Piem XII.) proti odluce, směřující k vyloučení církve z veřejného života nebo k její likvidaci, anebo proti požadavku náboženské svobody, když odkazuje náboženství do soukromé sféry tak, aby v životě společnosti po něm nezůstala ani stopa. Jako příklad můžeme uvést dekret z 21.2. 1795 vydaný francouzským Národním konventem o odluce státu a církve. Sedmý bod tohoto dekretu praví: "Žádný znak příslušný nějakému kultu nesmí být umístěn na veřejném místě ani vně budov jakýmkoliv způsobem. Žádný nápis nesmí ukazovat na místo určení kultu. Žádná vyhláška ani výzva nesmí být učiněna za účelem svolání občanů na toto místo." Historie však také ukázala, že odluku je možné chápat a v praxi realizovat úplně jinak, že náboženská svoboda nemusí potlačovat náboženskost, nýbrž může příznivě ovlivňovat její rozvoj. Toto konstatování mělo vliv na stanovisko církve.
Uznání práva na náboženskou svobodu se uskutečnilo ze strany církve na II. vatikánském koncilu/2. S tímto uznáním šlo ruku v ruce uznání demokratického právního státu. Bez vlivu na toto uznání nezůstala ústavní profilace západních států po zkušenostech obou světových válek a totalitnách režimů 20.století. Předtím nevídaná ohrožení svobody člověka a pošlapání jeho důstojnosti názorným způsobem přispěly k poznání nutnosti hledání způsobů zaručení lidských práv. Hledání si získalo podporu ze strany církve. Ta se projevila jako přirozený spojenec všech, kterým ležela na srdci starost o důstojnost člověka. Po dvou stoletích chůze různými cestami se znovu setkaly ideje, jež vzešly z novodobého humanismu a z křesťanského učení o důstojnosti člověka. Začala se také rýsovat nová základna vztahů církve a státu. Dohody, které jsou uzavírány, nejsou již - ve svých výchozích principech - chápány jako ústupky nebo výsady, poskytované jednou nebo druhou stranou, nýbrž jako smlouvy s cílem vyvíjet praktickou součinnost ve prospěch lidí, vůči nimž stát a církev plní svoji úlohu.
Uznání novodobého, demokratického státu jako "teze" bylo usnadněno také rozptýlením obav, které církev chovala vůči státu, uznávajícímu odluku od církve za ústavní zásadu. Místo původní, z francouzské revoluce se vyvozující vize odluky směřující k vyřazení církve a náboženského prvku z veřejného života i odkázání náboženství jen do soukromé sféry zaujal průběhem doby postoj, náležitě oceňující význam náboženství a úlohu církve. Ukázalo se, že světskost státu nevylučuje jeho přátelský postoj k náboženství a církvi. V zemích německé jazykové oblasti se mluví o "systému vyvážené odluky"/3.
V tomto systému se předpokládá světskost státu, ale současně se uznává místo církve ve veřejném životě a její úkoly ve společnosti. Umožňuje se taková součinnost s náboženskými komunitami, která by odpovídala jejich sebeuvědomění. Bez vlivu zde nezůstal ani starší příklad odluky církve od státu v USA/4. Zde byly vyvozeny praktické závěry ze zkušeností evropských imigrantů. Náboženská svoboda a konfesní pluralismus byly uznány za předpoklad ochrany náboženského života, zaujímajícího ve veřejném životě Spojených států významné místo. Právě americký příklad dokázal, že odluka nemusí být nutně spojena se zeslabením vlivu na veřejný a kulturní život. Takto pojatá odluka nepřipouštějící privilegování kteréhokoliv vyznání přímo vybízela církve ke zvyšování a prohlubování vlivu na společnost, otevírala prostor ke kritickému dialogu se státem, poskytovala širší svobodu a upevňovala autonomii církve, nepodezírané již z toho, že vystupuje jako hlásná trouba etablovaného systému/5.
Tyto zkušenosti "západních" států však zdaleka nebyly všeobecné. Zatímco na Západě státy od dob osvícenství vyloučily mimo okruh svých zájmů problém pravdy (právě ve jménu mírového soužití svobodných a rovných občanů), na východě a uprostřed Evropy vyrostly státy zainteresované na šíření a vštěpování pravdy. Podle jejich vlastního prohlášení to ovšem nebyla pravda náboženská, nýbrž vědecká: ateismus údajně založený na výsledcích vědy. S pravdou propagovanou státem nesměla být stavěna na roveň nepravda, čili náboženská pověra. A podle zásady, že jen pravda má právo na existenci, byl zahájen boj se všemi, kteří tuto pověru hlásali - s náboženstvím a církví. S ohledem na náboženství zakořeněné v životě národů a na prolínající se historii států a církví, aby mohly být uvolněny a odstraněny tradiční svazky a náboženství bylo vyřazeno z veřejného života a z národní kultury, sáhlo se po schematu odluky církve od státu. Odluka v těchto zemích znamenala něco docela jiného než v západních demokraciích. Zatímco v těch druhých se časem stal náplní schematu vzájemný respekt a porozumění s náboženstvím, v lidově demokratických zemích odluka patřila i nadále do arzenálu třídního boje.
Nelze popřít ani utajit, že schema odluky bylo nejen zbraní v revolučním boji, ale také kamufláží. Vlastí komunistického státního zřízení byl Sovětský svaz. Tedy oblast, které se jen slabě dotkly důsledky osvícenské filozofie, a které setrvávaly v byzantské sféře cézaropapismu, jemuž byla odluka církve a státu, trůnu a oltáře, politiky a náboženství cizí. Potírané náboženství bylo nahrazeno ideologií "vědeckého" marxismu-leninismu a ta dávala legitimitu státní moci - projevy státní liturgie si budou obyvatelé komunistických států ještě dlouho pamatovat. Státní náboženství však ztratilo své věrné. Sekularizovaná "státní církev" se zhroutila. Státní moc se zde ocitla náhle zbavena jakékoliv legitimity - a to jak shora (ideologicky), tak také zdola/6.
Pádem komunismu se otevřel prostor pro veřejnou činnost více nebo méně utlačovaných církví. Mezi nimi má katolická církev všechny důvody ke zdrženlivému postoji vůči principu odluky. K obezřetnosti ji nutí jak vlastní nedávné zkušenosti, tak také porevoluční oživení této zásady, jíž se nedostalo v lidově demokratických zemích oné vyváženosti, vlastní západním státům. Se zřetelem k těmto zkušenostem se nelze divit, že samotný termín "odluka" vyvolává v církvi nepříznivé asociace.Znovu se dostávají ke slovu argumenty, jimiž se proti odluce bojovalo již před desítkami let. Skutečnost, že se církev distancuje od užívání termínu "odluka" a že existuje znepokojení, odůvodněné tím, co se stalo v minulosti, chápou rovněž politikové a právníci, kteří vyslovují své pochybnosti nad tím, zdali tento termín, s takovou historickou zátěží, je vhodný pro správné vystižení vzájemného vztahu církve a demokratického státu.
Je nutné zdůraznit rovněž skutečnost, že slovní spojení "odluka církve od státu" se nevyskytuje v mezinárodních dokumentech, věnovaných ochraně lidských práv. Zejména jde o dokumenty vzniklé v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Právě v těch se projevuje angažovanost západních států při obraně lidských práv se zřetelným zaměřením na situaci v komunistických státech. O vědomí závažnosti tohoto problému svědčí jeho zařazení do tzv. prvního koše. Zásada náboženské svobody byla podrobně a konkrétně vymezena na vídeňské konferenci (1989). Byl tam nastíněn obraz státu usilujícího o občanské svobody, odmítajícího konfesní charakter státu nebo stát založený na jednom světovém názoru. Současně však šlo o stát, zainteresovaný na veřejném působení náboženství a na účasti církví ve veřejném dialogu. Státy se zde zavázaly nejen odstranit právní a faktické překážky existující ve vztahu k vyznáním, ale také provádět aktivní náboženskou politiku ve smyslu vytváření atmosféry vzájemné tolerance a úcty.
Uvědomění si nutnosti součinnosti však ani v nejmenším neznamená, že všechny problémy jsou již vyřešeny. Naopak vystupují tím ostřeji, čím větší potíže prožívá stát během procesu stabilizace demokracie a církev při evangelizaci. Církev se nemůže oprostit od starostí a obav s ohledem na sociální procesy, které by ji mohly v zemích s křesťanskou tradicí postavit do situace diaspory, jak tomu bylo v dobách předkonstantinovských a jak je tomu v mnoha zemích světa i dnes/7. Na druhé straně se v některých státech projevují tendence k definování národní identity v konfesních kategoriích, podle nichž je "pravý" Rus nebo Srb pravoslavný, "pravý" Bosňan je muslim a "pravý" Polák nebo Chorvat je katolík. Znovu ožívají staré atavismy a projevují se důsledky zaostávání v rozvoji demokracie. Také jde o pomalé zvládání učení církve obsažené v dokumentech posledního koncilu. Ukazuje se také, že pro křesťany je snazší zaujmout postoj (alespoň deklarativně) vůči totalitnímu státu, protože byl státem ideologickým, a tedy i průhledným a jednoznačným. Když křesťané byli v opozici, hlásili se k ideologii opačné. Demokratický stát se však nehlásí k žádné ideologii. Nemá jediný světový názor, protože je neutrální. Je otevřen hodnotám a je závislý na výsledcích voleb. A přesto není jiné východisko než uznávat a budovat pluralistický stát otevřený různým koncepcím a kulturním představám, různým náboženským, sociálním a etickým obcím. Takový stát není prost střetů a konfliktů. Ty však probíhají podle stanovených pravidel. Základní a nezvratnou zásadou však je dodržování lidských práv.Právě tento stát dává optimální, nejpříznivější předpoklady pro to, aby církev mohla plnit své poslání/8.
Pozitivní postoj vůči státu jakožto nástroji společného zájmu nevylučuje zaujímat kritické postoje. Zvláště tehdy, je-li nezbytné, aby církev vyslovila svůj nesouhlas s nespravedlností nebo prosazovala vnímání sociálních problémů. Nejnovější historie ukazuje, jaký mají pro stát význam zprostředkova– telské služby církve v konfliktních situacích nebo doplňkové aktivity například v podobě charitativní činnosti.
Právní stát je určitá právní struktura. V jejím rámci probíhá - nikoli bez napětí - život společnosti. Ke slovu přicházejí různé představy a tužby, působí sociální síly. Jakožto stát orientovaný "sociálně" a "kulturně", chrání také aktivity orientující se na realizaci všeobecně uznávaných hodnot. Mezi těmito silami zaujímá čestné místo církev. Církev je spoluzodpovědná za tento svět a jeho instituce, a tedy i za stát. V tomto druhém případě je církev odpovědná nepřímo, protože stát má takovou hodnotu, jakou hodnotu mají jeho občané. Na ně, na sociální základnu působí církev tím, že upevňuje axiologické základy státu a občanské ctnosti. Stát, který skrze náboženskou svobodu zabezpečuje církvi svobodu činnosti, má právo očekávat takovouto nepřímou součinnost. Východiskem a měřítkem této součinnosti zůstává vždy člověk žijící na území vymezeném hranicemi státu.
Katolické církvi záleží na tom, aby výchozím bodem úprav bylo konstatování II. vatikánského koncilu, že "politické společenství a církev jsou ve svých oblastech na sobě nezávislé a autonomní" (Gaudium et spes 76). Církev usiluje o to, aby vzájemné vztahy byly upraveny smlouvou. Za takovým stanoviskem stojí defenzivní myšlení, totiž úsilí o právní zajištění vlastní svobody. Forma smlouvy má také hlubší zdůvodnění - dnešní stát je světonázorově neutrální, tudíž nekompetentní v otázkách světového názoru tj. náboženství. Stát má chránit svobodu a rovnost všech občanů, a tedy i jejich vyznání. Tato vyznání prostřednictvím církví vyvíjí činnost na území státu. Stát je nemůže a nesmí ignorovat. Kontakt státních úřadů s náboženskými komunitami je nevyhnutelný a ty potřebují zákonné podklady a normy pro rozhodnutí, která činí. Jestliže stát sám stanoví takové normy, přestává být světonázorově neutrální. V tomto případě totiž zaujímá určité stanovisko v otázkách týkajících se vyznání a náboženství, ať už je to stanovisko příznivé, či nikoliv. Zachování světonázorové neutrálnosti státu slouží právě smlouvy. Tvoří podklad pro právní úpravy založené nikoliv na světonázorové představě a volbě státu, nýbrž na respektování náboženské svobody a identity náboženských komunit. Proto také současné státy uzavírají takové smlouvy, a to nejen s Apoštolským stolcem, který má právní subjektivitu v oblasti mezinárodního práva, nýbrž i s jinými církvemi. Díky tomu si stát uchovává svoji světonázorovou neutrálnost a zákony, založené na takových smlouvách a dohodách, mají zesílenou právní moc (leggi rinforzate)/9.
Fundamentální normy těchto smluv znamenají pro církve závazek dodržovat právní řád státu. Pro stát jsou zárukou svobody a volnosti působení církve v souladu s jejími vlastními zásadami. Závazek k dodržování právního řádu státu není pro křesťany jen samozřejmou občanskou loajalitou, nýbrž je to také závazek, který je ve vlastním zájmu církve.Nejen občané, nýbrž i církve se cítí bezpečné ve státě, kde vládne zákonnost. (Dodejme jen ještě, že stvrzení o dodržování státního práva má mimořádný význam ve společnostech s nízkou právní kulturou.)
Záruka svobody a volnosti působení církví je dnes v demokratickém státě samozřejmostí. Avšak při konkrétním naplňování záruk se projevuje rozdílnost stanovisek. Ta se projevila např. při diskusi o polské ústavě a konkordátu. Nechyběla politická stanoviska, která si církev nemohla vyložit jinak než jako chuť zavřít ji do sakristie.Vyskytla se i úřední vyjádření expertů, redukující záruky svobody a volnosti působení na pouhé připuštění činnosti církví, tedy na pouhé tolerování náboženství. Naproti tomu v západních demokraciích - jako např. v Německu/10 - znamenají právní záruky takovou ochranu působení církví, která je zbavuje břemene střetů na kolbišti sil zaktivizovaných ve vlastním skupinovém zájmu a dovoluje jim působit v souladu s jejich vlastními vnitřními zásadami. (Uznání odlišného statutu církví, než je status různých organizací veřejného života, vyžaduje samozřejmě, aby se církve samotné nezapletly do střetů na politickém nebo stranickém kolbišti.) A co více, uvědomění si úlohy církví jako významné pro upevnění axiologické základny státu vede k tomu, že zákonodárství státu se neomezuje na pouhé zajištění svobody existence, ale jde při usnadňování činnosti církví ještě dál. Projevuje se to ve fiskální oblasti, ve zpřístupnění účasti v institucích veřejného života, v umožnění součinnosti ve výchovných a vzdělávacích procesech. Některé příklady Vás mohou zajímat. Například v Belgii duchovní "uznaných" konfesí (katolické náboženství, protestantské, anglikánské, pravoslavné, izraelské, muslimské) jsou placeni státem jakožto funkcionáři (pracovníci) organizací, které jsou považovány za organizace veřejně prospěšné. Obce se zavazují zajistit duchovním bydlení. Stavba a údržba budov je dotována státem. Jsou poskytovány subvence pro církevní organizace. Nemovitosti určené ke kultovním účelům jsou osvobozeny od daní. Ve Španělsku smlouva z r. 1979 stanoví: "Stát se zavazuje spolupracovat za tím účelem, aby katolická církev mohla získat prostředky pro zajištění odpovídající životní úrovně a životních prostředků." Daňoví poplatníci mohou 0,5% daní věnovat na potřeby církve. V Itálii daňoví poplatníci mohou O,8% daně věnovat určité církvi. Peníze těch, kteří této možnosti nevyužijí, jsou rozdělovány proporcionálně. Každý občan může každý rok určit 2 milióny lir pro potřeby konference biskupů na zajištění životních podmínek a potřeb kléru. Ukazuje se, že takovéto právní předpisy nejsou v rozporu se sekulárním charakterem státu - sekulárnost je zde pojímána jako respektování autonomie a rozdělení a vymezení kompetencí, nikoliv jako zastření náboženských horizontů lidské činnosti nebo jako negace místa náboženství ve veřejném životě. Jde zde o to, aby na úsecích, na něž se vztahuje státní právo (jako škola, armáda, vězení, manželství) nebyla náboženskost občanů ignorována. Kromě toho je důležité, aby politická forma státu, která je v demokracii schopná absorbovat všechno, co je sto ji vyplnit duchem odpovědnosti a solidarity, zůstávala otevřená také náboženské inspiraci pokud tato obstála ve veřejné konfrontaci a byla akceptována společností. Státní právo nepřebírá tuto inspiraci přímo, nepřebírá jakýsi (náboženský) "morální systém", neusiluje o etické nebo náboženské formování občanů, ale navazuje na základní etický konsensus společnosti. Skrze tento konsensus se mohou setkat s ohlasem ve státním právu etické zásady hlásané náboženstvím (např. pokud jde o trvalost manželství). Stát nemá důvod, aby se před touto inspirací zavíral. Pokud zůstávají zachovány demokratické procedury tvorby práva a pokud je stále brán zřetel na závislost práva na sociální bázi, pak nehrozí nebezpečí identifikace státního práva s jedinou etickou volbou ani její monopolizace. Stát v tomto případě zůstává státem sekulárním, ale nestává se státem sekularizujícím.
Při popisu aktuální situace se omezím na Evropu a pominu státy, které jsou státy de iure konfesními, jako je Dánsko, Velká Británie a Řecko. Vybírám proto Německo a Francii jako státy, které se nacházejí na pólech modelově odlišných, a také Rakousko z důvodů historických.
Vezmeme-li v úvahu modely podle jejich systematického zařazení v učebnicích, všimneme si značného přiblížení faktické situace a v důsledku toho také sblížení situace právní jednotlivých zemí. Bez ohledu na to, zda-li vztahy církev-stát byly upraveny smlouvou nebo jenom interním zákonodárstvím, faktická situace se stává čím dál tím víc vzájemně podobnou. Soudím, že to vyplývá:
1) ze zcela nepochybně pevné základny pro respektování základních lidských práv (a to včetně náboženské svobody),
2) z toho, že je vnímána a uznávána společenská užitečnost náboženství.
Ne bez významu zůstává také vliv evropského dokumentu z r. 1986, kdy Evropská unie vznikla z důvodu vytvoření společného trhu, ale od tohoto roku její kompetence zasahují do sféry kultury, ochrany prostředí a postupují dále například do pracovního práva. Je samozřejmé, že přinejmenším po ekonomické stránce Evropská unie bude mít vliv na vztah církve a státu, a že v budoucnosti přispěje k dalšímu sblížení situace v jednotlivých zemích.
Německo
Situaci v Německu považuje mnoho autorů za optimální (včetně právníků). Grundgesetz (Spolková ústava) a ústavy jednotlivých zemí:
1) zaručují náboženskou svobodu, 2)zaručují autonomii církví a náboženských komunit, 3) zakazují Staatkirche, čili státní církev. Církev a stát jsou organizačně rozděleny. Náboženská svoboda je chráněna, a to jak v rozsahu individuálním, tak i v rozsahu institucionálním. Stát dohlíží na dodržování rovnosti, a to jak občanů bez ohledu na jejich vyznání a světový názor, tak také jednotlivých konfesí bez ohledu na jejich právní status. Církve dnes mají status "Körperschaften des öffentlichen Rechts" (tzv. instituce veřejnoprávní), pokud takovýto status měly 11. 8. 1919 podle Weimar Reichsverfassung (Výmarské říšské ústavy), případně získaly tento status později. Podmínkou získání tohoto statutu je náležitý počet příslušníků a jeho trvalost. Tento status na základě ustanovení ústavy poskytuje právní, majetkovou a procesní způsobilost. Je zdůvodněn významem církví pro veřejný život, ale neznamená jejich organické vtělení do státu. Náboženská svoboda je interpretována extenzivně.To znamená, že její pozitivní příznaky nemusejí ustupovat před negativními (například žák, který se nechce modlit, nesmí jiným překážet nebo v tom zabraňovat). Pacientovi smí být položena otázka, jakého je vyznání. Jde pouze o to, aby se tento pacient mohl svobodně vyzpovídat či přijmout jinou formu duchovní péče.
Podrobnosti: 1) Výuka náboženství je s výjimkou města Brém "konfessionelles Pflichtfach", tedy povinný předmět, ze kterého je možné se odhlásit. Po odborné stránce výuka náboženství zůstává pod dohledem církví (missio canonica).
2) Existují teologické fakulty na státních univerzitách.
3) Činnost duchovních pastýřů v armádě, ve vězeních, v nemocnicích je institucionalizována.
4) Církevní daň existuje a je možno se od ní dát osvobodit prostřednictvím "Kirchenausdrückerklärung", tzn. prohlášení o vystoupení z církve. Činí 8 - 10% z daní.
5) Charitativní činnost je podporována státem podle principu státní pomoci.
6) Existují vlastní úpravy pracovních vztahů, avšak existuje také možnost odvolat se k všeobecným pracovním soudům.
7) Je možné účastnit se práce ve veřejnoprávním rozhlase a ve veřejnoprávní televizi mimo jiné prostřednictvím členství v programových radách.
Rakousko
1) Náboženská svoboda a rovnost všech, přičemž stát vede konfesní registraci. Kdo dosáhl 18 let věku, může svobodně změnit vyznání. Musí to však ohlásit na příslušném úřadě, který se jmenuje "Bezircksverwaltungsbehörde". Tento úřad informuje příslušnou konfesi, kterou tento občan opustil.
2) Zákonem uznané církve a náboženské komunity mají:
a) zaručenou korporativní náboženskou svobodu,
b) jsou korporacemi, institucemi veřejnoprávními, což znamená, že jejich nezávislost a právní způsobilost a autonomie není státem udělována, nýbrž uznávána, jejich Innerangelegenheiten (tedy vnitřní záležitosti) jsou závislé na jejich vlastním vědomí a sám tento pojem má oporu v ustanovení ústavy,
c) "Außerangelegenheiten" (tedy vnější, zahraniční otázky) katolické církve upravuje konkordát z r. 1933,
d) výuka náboženství je ve státních školách povinná, na začátku roku je možné se odhlásit,
e) existují teologické fakulty.
Francie
1) základem je zásada odluky zavedená zákonem z r. 1905, s výjimkou tří departmentů, které se kryjí s územními diecézemi Štrasburk a Mety, kde základem je konkordát z r. 1801. Tato zásada předpokládá ignorování náboženství a církve, což se však projevilo jako nerealistické. Těžko dnes najít adekvátní definici vymezení této situace, spíše je možné ji jenom popsat. Stát je sekulární, francouzsky l`Etat laique, laicité de l`Etat (sekularizace státu) - tzn. stát nepodporuje žádné náboženství a nevměšuje se do otázek církví. Ale neznamená to, že nemůže nebo nesmí vzít na vědomí jejich existenci. V průběhu let právní rozhodování osciluje mezi negativní neutralitou (restriktivní uplatňování práva) a pozitivní neutralitou, přičemž kriterium zde netvoří pravda nýbrž svoboda, rovnost a spravedlnost.
2) Existuje rovnost všech vyznání a vyznání vyvíjejí svou činnost v rámci soukromého práva.
3) Existuje náboženská svoboda. Náboženství nebo jeho neexistence nemůže působit na právní postavení občana (například na jeho přístup do úřadů).
4) Majetek mohou církve vlastnit jako association culturel - kulturní sdružení, na což Katolická církev přistoupila v r. 1923. Budovy a kostely jsou státní, tj. které církev užívala v r. 1905, jsou určeny k bezplatnému užívání a udržuje je stát.
5) Zvláštní je situace řádů. K získání právní způsobilosti je nezbytné speciální uznání ze strany státu, které do r. 1970 bylo dost těžko dosažitelné. Od r. 1970 jsou návrhy vyřizovány příznivě.
6) Podle zásady svobody svědomí stát umožňuje náboženskou službu v nemocnicích, vězeních, internátech. Zákon Debreux (loi Debreux), pojmenovaný po ministrovi, který se o jeho přijetí zasadil, a to umožňuje duchovním výuku náboženství ve veřejných školách, pokud si to rodiče přejí s alespoň částečnou mzdovou úhradou. V r. 1959 byla zavedena duchovní pastýřská činnost v armádě.
7) Od r. 1974 mají církve k dispozici tzv. okénka (hlídky nebo rubriky) v rozhlase a v televizi. A to ne tak jako církve, nýbrž jako jedny z velkých hnutí duchovních a filozofických. Od r. 1981 jsou připuštěny soukromé místní rozhlasové stanice. Využila toho pařížská arcidiecéze, která má rádio Notre Dame de Paris.
8) Soukromé školy jsou prakticky konfesní. Každý, kdo má kvalifikaci, si takovou školu může založit. Deset procent škol jsou školy katolické. Zákon Debreux z r. 1959 také umožnil, aby byly finančně podporovány státem. Jestliže uzavřou smlouvu o přidružení, podléhají dozoru, který nenarušuje jejich charakter, musí realizovat osnovy veřejných škol. Stát přebírá osobní výdaje a náklady na udržování školy. V r. 1981 prezident Mitterand vystoupil s iniciativou na vytvoření en grand service de l`education.
Diskuse kolem polského konkordátu nás nutí všimnout si ještě jednoho aspektu problému. Začalo se totiž vypočítávat, kolik získala církev a kolik získal stát. Ponecháme-li stranou skutečnost, že takovýto přístup svědčí o chápání konkordátu jako politického kompromisu a o vidění vztahu církev-stát z pohledu moci nad lidmi a "vlády nad dušemi", pak tento přístup nebere v úvahu, že to není stát, kdo vyvíjí činnost v církvi, nýbrž církev, která působí na území státu. Stát-alespoň demokratický stát- nepůsobí ideologicky na občany, to dělají náboženství a takový je také jejich smysl. Stát chrání svobodu, popřípadě "svobodu od ...", náboženství přinášejí poučení o tom, jak svobody užívat. Účinnost jejich působení je závislá na bohatství jejich duchovních zdrojů. Postavení církví ve společnosti, jejich formující vliv na společnost nezávisí ani na právu ani na příznivém, či nepříznivém postoji státu. Závisí na síle jejich víry, na občanské angažovanosti, na mravní úrovni, na vnímavosti a citlivosti na společné dobro a na společný zájem. Proto nejen fundamentálnějším, ale důležitějším a pastoračně naléhavějším problémem než problém církev a stát je problém církev a společnost.
Poznámky:
1 Autonomie und Theonomie. Zur Ortsbestimmung des Christentums in der modernen Welt, v: H.Weber, D.Mieth (vyd.), Anspruch der Wirklichkeit und christlicher Glaube, Festschr. A. Auer, Düsseldorf 1980, 24.
2 Prohlášení "Dignitatis humanae. Také: Jan XXIII., enc. Pacem in terris, Jan Pavel II., dopis z 1.IX. 1980 účastníkům KBSE.
3 "Balanciertes Trennungssystem" - E.W. Böckenförde, Staat-Gesellschaft-Kirche, v.: Religionsfreiheit. Die Kirche in der modernen Welt. Schriften zu Staat-Gesellschaft-Kirche, III, Basel-Wien 1990, 162.
4 Lev XIII., Ep. Longinqua oceani z 6.I. 1895 - CIC Fontes III, n.628, s.460-468.
5 H.Maier, Politik und Religion, v.: P.Koslowski (vyd.) Die religiöse Dimension der Gesselschaft. Religion und ihre Theorien, Tübingen 1985, 142.
6 E.Busek, tamtéž.
7 H.Maier, Dienste der Kirche am Staat. Entwurf einer Typologie, v.: H.Marré, J.Stüting (vyd.) Essener Gespräche zum Thema Staat und Kirche 25, Münster 1991, 6, upozorňuje, že ke službě státu se vztahuje 1P 2,18.
8 To neznamená, že by církev mohla činit plnění svého poslání závislým na příznivých podmínkách. Církev působí a plní své poslání všude tam, kde žijí lidé věřící v Krista, a to také v totalitních nebo nepřátelských státech, a tehdy právě vyvíjí činnost ve prospěch svobody tím, že reaguje na její omezování.
9 P.A.d`Avack, Trattatio di diritto ecclesiastico italiano. I: Parte generale, Milano 1980.
10 E.W.Böckenförde (pozn. 3), 160-164.
11 "L etat laique", nikoliv "l etat laicise".
Resumé
Autor ve své přednášce na téma "Vztahy církve a státu" přiblížil vztahy církve a státu v evropské civilizaci od osmnáctého století až po současnou situaci. Zkušenosti západních států nelze bezpodmínečně aplikovat v postkomunistických zemích, nelze však aplikovat ani zkušenosti tradičně katolických zemí jako je například Polsko.
Formy právních úprav vztahů církve a státu jsou determinovány Druhým vatikánským koncilem, a to především jeho ideou, že: "politické společenství a církev jsou ve svých oblastech na sobě nezávislé a autonomní" (GS 76).
Profesor Sobaňski nám představil modely, jak fungují v Německu a Francii, tedy ve státech, které se nacházejí na pólech modelově odlišných a dále v Rakousku, jehož systém je nám blízký především historicky.
Sobaňski dále podotýká, že bez významu není ani dokument z roku 1986, kdy Evropská unie vznikla sice především z důvodů ekonomických, ale její kompetence zasahují do sféry kultury, ochrany životního prostředí, pracovního práva a přinejmenším po stránce ekonomické budou mít vliv i na vztahy církve a státu.
Podle záznamu přednášky ze dne 15. 3. 1995 zpracovala Jitka Musiolová, lektoroval Doc. JUDr. Jiří R. Tretera