Revue pro církevní právo číslo 9/98

P. ThDr. ICLic. Jiří Svoboda


Stanislav Přibyl


Mezi kanonisty nalezneme nejen vyučující a právní teoretiky, ale také ty, kteří svoji činnost zcela zasvětili právní praxi. To platí pro soudního vikáře Interdiecézního soudu v Praze, P. ThDr. Svobodu.

Narodil se 20.3. 1941 v Praze. V letech 1958-1963 vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu se sídlem v Litoměřicích. Kurs kanonického práva absolvoval u doc. ThDr. Jaroslava Michala. Jeho přednášky oceňuje jako velmi dobrý základ pro všechna svá další kanonickoprávní studia. Na kněze mohl být vysvěcen 13.4. 1966, až po absolvování základní vojenské služby. Jeho světitelem byl biskup František Tomášek, tehdy apoštolský administrátor pražské arcidiecéze.

Po svěcení vystřídal kaplanská místa v Chebu a Františkových lázních, v letech 1967-1976 byl administrátorem v Bochově, okres Karlovy Vary. Mezitím začal v roce 1971 doktorandské studium teologie, které dovršil roku 1975 obhajobou doktorské práce na téma "Přístup moderního člověka ke svátosti pokání". Při zkoumání vývojových linií kající praxe v církvi se v této práci zabývá také původními patristickými prameny. V roce 1977 byl jmenován soudcem tehdejšího Metropolitního soudu v Praze, který byl v polovině osmdesátých let organizačně přebudován na interdiecézní soud na základě dekretu římské Apoštolské signatury. Na soudu se vystřídali jako soudní vikáři postupně: ThDr. František Vaněk, ThDr. Josef Pašek a ThDr. Antonín Liška. V roce 1985 byl ThDr. Svoboda jmenován viceoficiálem. Jeho vzestup až k funkci soudního vikáře, do níž byl jmenován ke dni 1.12. 1991, souvisí s přílišným pracovním zatížením ThDr. Lišky, který byl roku 1988 jmenován pomocným biskupem pražským a zastával vedle funkce soudního vikáře též (s ní v zásadě neslučitelný) úřad generálního vikáře a v roce 1991 byl nakonec jmenován biskupem českobudějovickým.

Jako účastník každoročně pořádaných sympozií kanonického práva na Spiši vyhověl ThDr. Svoboda přání arcibiskupa Zenona Grocholewského, aby alespoň vedoucí funkcionáři církevních soudů v dnes již svobodných zemích nabyli kanonickým právem předepsaného vzdělání (srov. c. 1420 § 4 CIC/1983). Proto v roce 1994 započal studium kanonického práva na právnické fakultě Lateránské univerzity v Římě, které ukončil licenciátem kanonického práva obhajobou licenciátní práce na téma "Vyloučení dobra dětí" u profesora José Castańa, OP. V současné době pokračuje na Lateránské univerzitě ve studiu k získání doktorátu kanonického práva. Hodlá obhájit doktorskou práci "Štěpán z Roudnice a jeho Questiunculae".

Vedení právnické fakulty Lateránské univerzity uznalo, že ThDr. Svoboda nemůže opustit svoji funkci soudního vikáře v Praze, a proto mu dovolilo studovat licenciátní i doktorandský kurs kanonického práva dálkově. Na Interdiecézním soudu je v první instanci 64 nedořešených causae pendentes k 1.1. 1997. V samotném roce 1997 byly přijaty další 34 kauzy a vyřešeno jich bylo z obou skupin celkem 43, k vyřešení zbývá 50. Ve druhé instanci jako odvolacím soudu vůči Interdiecéznímu soudu v Olomouci bylo k 1.1. 1997 devět causae pendentes a v roce 1997 bylo přijato 14 nových. Per decretum jich bylo vyřešeno deset, rozsudky bylo pět rozhodnuto affirmative, dvě negative. ThDr. Svoboda konstatuje jednoznačný narůst počtu řešených případů, do roku 1989 přicházelo na soud průměrně 15, maximálně 20 žádostí ročně, v nedávných letech osciluje počet každoročně přijatých případů okolo třicítky. Do toho nejsou započteny případy favor fidei, kterých bylo k 1.1. 1997 dvanáct a další tři přibyly. Interdiecézní soud v Praze má pro svoji práci v současnosti k dispozici kromě soudního vikáře a dvou jeho adjunktů (viceoficiálů) jedenáct soudců a čtyři obhájce svazku.

Soudní praxe velmi zřetelně prozradí, která ustanovení CIC/1983 se nejvíce aplikují. Z kanonických důvodů neplatnosti manželství pro vadu souhlasu je na arcidiecézním soudě v Praze nejčastější aplikace c. 1095 3 - neschopnost převzít podstatné manželské povinnosti z psychických důvodů. Následuje ustanovení c. 1095 2 - závažná porucha soudnosti co do podstatných manželských práv a povinností, avšak v tomto případě je menší pravděpodobnost dosažení konečného rozsudku affirmative: za rok 1997 pouze třikrát, zatímco negative devětkrát. Úspěšnější jsou výsledky při aplikaci omylu nebo vyloučení některého z "dober" manželství - bonum sacramenti, bonum prolis a bonum fidei.

Podle ThDr. Svobody je zde Interdiecézní soud proto, aby pomáhal řešit tíživou situaci manželů, a je pro něj imponující již sám fakt, že ti katoličtí křesťané, kteří se dožadují pomoci soudu, tím od samotného počátku prokazují svoji dobrou vůli.