Revue pro církevní právo číslo 2/95

Novodobé předpisy kanonického práva a jejich překlady

Doc. JUDr. Jiří Rajmund Tretera

Předpokladem obnovy kanonistických studií v naší zemi po listopadu 1989 je schopnost rychle a dobře se orientovat především v kanonických předpisech, které v současné době platí. To je také požadavkem právní praxe. Znalost právních předpisů předchází jejich aplikaci. Na předpisy církevního práva, mezi nimi též na předpisy Církve katolické, tj. na právo kanonické, odkazuje také konfesní zákon č. 308/1991 Sb.
Význam pro současnou právní praxi mají rovněž kanonické předpisy pozdějšími zrušené, jejichž doba platnosti není ještě příliš vzdálená. To proto, že v důsledku přirozenoprávního zákazu retroaktivity práva je nutno jednotlivá v minulosti založená a dosud výslovně nezrušená subjektivní práva posuzovat podle těch právních předpisů, které platily v době jejich vzniku.
Každý kanonista, ale mnohdy i právník v praxi, má zapotřebí umět se orientovat především v latinských originálech kanonických předpisů. Pokles znalostí latiny, k němuž v poslední době došlo na celém světě, si vynucuje přibrat si jako pomůcku při nahlížení do originálů také jejich překlady do národních jazyků.
Úmyslem tohoho článku je podat základní informace o dostupných originálech a překladech kanonických předpisů platných v současné době nebo v minulosti nepříliš vzdálené, obzvláště pak o jejich překladech do češtiny.

Corpus Iuris Canonici

Tento mohutný svod šesti právních sbírek vzniklých v období let 1140 až 1500, jako celek promulgovaný papežem Řehořem XIII. dne 1. července 1580, byl účinný až do 18. května 1918. Mezi starými tisky vyniká zejména jeho lyonské vydání, které realizoval v roce 1622 Pavel Lancellottus. Mnohé z přetisků této edice lze nalézt v našich veřejných i klášterních knihovnách. V současné době nejužívanějším vydáním je lipské kritické vydání z roku 1879. Podle zpracování Emila Ludvíka Richtera jej i s důkladným výkladovým a odkazovým aparátem pořídil a ve dvou objemných svazcích vydal Emil Friedberg v nakladatelství Bernharda Tauchnitze. Je v knihovnách k dispozici v originále nebo ve fotomechanickém přetisku, který vyšel v Grazu roku 1959.
Pokud jde o překlad do češtiny, je nám známa jen malá ukázka textů, vybraných z uvedeného svodu sbírek kanonického práva, kterou lze nalézt ve Výboru z textů ke studiu obecných dějin státu a práva na s. 265 - 299. Vydal jej v Praze roku 1956 prof. JUDr. Josef Tureček s kolektivem, uvedená část je jeho dílem. I v době komunistického režimu se na právnické fakultě vyučovaly základní údaje o tomto historickém prameni kanonického práva. Informace o kodexovém právu v té době platném však v učebnicích právnických fakult chyběly; šlo o záležitost vysloveně v té době tabuizovanou. Jedinými vědeckými pracovišti, kde byla výuka platného kanonického práva s určitými omezeními připuštěna, byly teologické fakulty.

Codex Iuris Canonici z roku 1917

Na rozdíl od předcházejícího svodu různých sbírek kanonického práva jde o jednotný zákoník, členící se do pěti knih a 2414 kánonů, z nichž se některé dělí dále na paragrafy a odstavce. Tento kodex byl promulgován dne 17. května 1917 konstitucí papeže Benedikta XV."Providentissima Mater Ecclesia" s účinností od 19. května 1918. Originál má velké množství vydání kapesních i objemu rozsáhlejšího.
V době mezi světovými válkami nikdo necítil potřebu Codex Iuris Canonici, ve zkratce CIC, překládat. Každý právník měl z osmiletého studia latiny na gymnáziu dostatek znalostí tohoto jazyka, aby textu rozuměl. Pokud šlo o duchovenstvo, o konkurzní zkoušce na místo farářské bylo dokonce stanoveno, že "z kanonického práva třeba vykonati zkoušku řečí latinskou".1 Správní aparát československého státu byl po roce 1945 rozšířen o mnohé, kteří již neměli klasické vzdělání. Snad i v církevní správě začala být potřeba překladu pociťována. A tak byla použita rozsáhlá překladová práce, kterou tehdy vykonal prof. JUDr. František Kop z právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kopův překlad celého kodexu získal církevní schválení v Římě pod č. PCI 8/47 s účinností ke dni 22. ledna 1948. Komunistický puč, k němuž došlo v následujícím měsíci, znemožnil publikaci schváleného překladu. Muselo se na ni počkat až do částečné liberalizace poměrů v roce 1968. Překlad byl tehdy vytištěn v Olomouci ve třech svazcích péčí prof. ThDr. Jaroslava Michala z Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích, pobočky olomoucké.
Do CIC z roku 1917 nahlížíme dnes častěji než do Corpus Iuris Canonici. Zákaz retroaktivity práva nás odkazuje na kodex z roku 1917 nejen pokud jde o posuzování majetkoprávních institutů vzniklých do 26. listopadu 1983 incl., ale i pokud jde o církevněprávní platnost manželství uzavřených do tohoto data. Je tedy více důvodů, proč by mělo význam i dnes pořídit aspoň pracovní přetisk českého překladu CIC z roku 1917.

Codex Iuris Canonici z roku 1983

Kodex kanonického práva z roku 1983 je právním vyjádřením výrazné reformy uvnitř Katolické církve započaté Druhým vatikánským koncilem (1962 - 1965). Byl promulgován 25. ledna 1983 konstitucí papeže Jana Pavla II. "Sacrae disciplinae leges" s účinností ke dni 27. listopadu 1983.3 Legislativní přípravu konaly desítky odborníků z celého světa bezmála dvacet let, od roku 1963, kdy byla za tím účelem ustavena papežem Janem XXIII. první komise. Některé právní instituty byly zaváděny již v průběhu přípravy a vyzkoušeny v praxi. (Jako příklad může posloužit institut biskupských konferencí.)
Nový kodex se člení se do sedmi knih a 1752 kánonů, z nichž některé se opět dělí na paragrafy a odstavce. Běžnou zkratkou jeho názvu se stalo označení CIC 1983, zatímco pro předcházejí kodex se začalo pro rozlišení užívat označení CIC 1917.

Zahraniční překlady CIC 1983

V řadě zemí byl překlad CIC 1983 do národních jazyků připravován komisemi odborníků již v průběhu sestavování originálního latinského textu. Jsou to biskupské konference v jednotlivých zemích, jimž dnes přísluší překlady do národních jazyků schvalovat. Překlady mají být vydávány společně s latinským originálem tak, že latinský text bývá otištěn vždy na levé straně a překlad do národního jazyka na pravé straně.
Tak byl ještě v průběhu roku 1983 pořízen odborníky z různých germanofonních zemí úřední překlad do němčiny a vydán nakladatelstvím Butzon & Bercker v Kevelaeru (SRN).
Také polský překlad byl velkou komisí odborníků pořízen promptně. Již v roce 1984 bylo vydáno nakladatelstvím Pallottinum v Poznani latinsko - polské znění pod názvem Codex Iuris Canonici - Kodeks prawa kanonicznego.
Anglické znění The Code of Canon Law, A Text and Commentary je pravidelně vydáváno nakladatelstvím Paulist Press v New Yorku.
Francouzské znění pod názvem Code de Droit Canonique Annoté, které přehlíží La Société internationale de droit canonique et de législations religieuses comparées ve spolupráci s právnickou fakultou univerzity v Ottawě a s právnickou fakultou katolického institutu v Paříži, vydávají nakladatelství Cerf v Paříži a Tardy v Bourges Cedex. Vydání z roku 1989 uvádí, že výklad vychází ze španělského komentáře komise Papežské univerzity v Salamance, jíž předsedal prof. Lamberto Echeverria.
Italské znění vychází pravidelně spolu s latinským originálem od roku 1983 pod názvem Codice di diritto canonico, Testo ufficiale e versione italiana pod patronátem papežských univerzit lateránské a salesiánské v Římě.

První české pokusy o pracovní překlad CIC 1983

Pořízení vlastního českého nebo slovenského překladu s úředním schválením nebylo v ČSSR za komunistické diktatury možno dosáhnout. Bylo součástí stranické linie KSČ znemožnit církvi pořízení úředního překladu CIC 1983. Profesionální pracovníci státního dozoru nad církvemi v ústředí, krajích a okresech i personálně značně početného proticírkevního oddělení StB bránili církevním představitelům uvádět ustanovení nového kodexu vůbec do života, a to i v záležitostech ryze vnitrocírkevních.2 Součástí represivní až likvidační politiky režimu vůči církvím byla tendence diskreditovat církve také tak, že byly nuceny žít v poměrech co nejvíce retardovaných.
Přesto bylo samizdatem rozšířeno několik více či méně zdařilých anonymních překladů CIC 1983. Používaly je zejména skrytě působící církevní ústavy při neveřejných formách studia teologie a také církevního práva. Jako příklad lze uvést františkánské studium v Liberci nebo studium dominikánů v Praze a Brně, které tehdy používalo samizdatového překladu CIC 1983 zvaného salesiánským. Z právněhistorického zájmu se pokoušíme shromáždit všechny tehdejší pokusy o překlad. Zatím jsme vypátrali tři takové překlady do češtiny a jeden do slovenštiny.
Dosud nebylo vyhodnoceno, kolik překladové práce bylo vykonáno v exilu. Pozoruhodný a svého času používaný byl překlad oddílu CIC 1983 o řeholním právu. Jeho autorem je dominikán ThDr. Matouš Miloslav Videman. Byl publikován Křesťanskou akademií v Římě roku 1988 jako příloha ke spisu prof. Jaroslava Němce "Rozvoj duchovních řádů v českých zemích".
Poslední pracovní překlad CIC 1983 byl pro studijní účely vydán nakladatelstvím MCM v Olomouci roku 1992 a jeho autorem je odborný asistent církevního práva na CM teologické fakultě Palackého univerzity ThDr. František Polášek.

Schválený překlad CIC 1983 do češtiny

Jistě nebylo snadným úkolem přeložit z latiny do češtiny tak rozsáhlý komplex právních předpisů jakým je kodex kanonického práva. Byl to čin veliké zodpovědnosti, protože jde o kodex v současné době platný a zavazující. S úctou si připomeňme jméno autora, který se tohoto téměř nadlidského výkonu výtečně zhostil: je jím nestor současné české kanonistiky, profesor Univerzity Karlovy JUDr. ThDr. Miroslav Zedníček. Vykonal tuto práci sám, v krátkém termínu, aniž by přerušil plnění náročných pedagogických funkcí jediného učitele - kanonisty na katolické teologické fakultě UK.
Překlad byl schválen Českou biskupskou konferencí ke dni 8. prosince 1993. Vydáním bylo pověřeno nakladatelství Zvon v Praze. Publikace pod názvem Kodex kanonického práva, Úřední znění textu a překlad do češtiny, Latinsko - české vydání s věcným rejstříkem v rozsahu 812 stran byla na knihkupecký trh expedována v prvních dnech dubna 1994.

Poměr CIC 1983 k dřívějšímu církevněprávnímu zákonodárství

Abrogační klauzule obsažená v ustanovení c. 6 § 14 Kodexu roku 1983 zrušila ke dni jeho účinnosti celý CIC 1917 a některé další církevní zákony. Ustanovením c. 5 byly zrušeny také některé právní obyčeje, a to v přesně vymezeném okruhu. Ostatní zákony a jiné normy církevního práva včetně právních obyčejů zůstaly nedotčeny, a to jak na rovině práva všeobecného (světového), tak práva partikulárního (diecézí a jim podobných dílčích církví) nebo zvláštního (např. té části řeholního práva, kterou vytvářejí řeholní instituty vlastní zákonodárnou činností).
Nadále si účinnost ponechala dosud nabytá práva a výsady.
V platnosti zůstaly mezinárodní smlouvy Apoštolským stolcem do té doby uzavřené.

Věcné změny v CIC 1983

CIC 1917 byl plodem snahy uspořádat legislativní látku do té doby rozptýlenou do šesti sbírek starého svodu vyhlášeného roku 1580 pod názvem Corpus Iuris Canonici do zákoníku jediného, jednotného a výlučného. Nepředstavoval žádný větší zlom v právním řádu církve.
Jinak je tomu v případě CIC 1983. Již jeho inspirátor papež Jan XXIII. se rozhodl v lednu 1959 pro rozsáhlou právní reformu. Tento záměr se rozhodl realizovat po projednání zásad se světovým episkopátem. Chtěl použít nejen formy běžného konzultačního řízení, které se provádí korespondenčně, ale považoval za potřebné shromáždit biskupy a teologické i právní odborníky, aby se církevním právem zabývali v souvislosti s komplexním rozborem problematiky církve uprostřed dnešního světa. Svolal proto neočekávaně do Říma všeobecný (ekumenický) koncil a v březnu 1963 byla ustavil komisi pro zpracování nového zákoníku.
Nový CIC se od starého liší odlišnou systematikou i obsahem. V obou případech to souvisí s přehodnocením některých teologických důrazů.
Zdůrazňuje se, že církev je Boží lid (Populus Dei), všeobecné kněžství všech věřících a princip kolegiátnosti biskupského sboru. Povinnosti a práva laiků včetně rozsáhlého práva sdružovat se v konsociacích jsou zabudována do společné kapitoly týkající se povinností a práv kleriků. Laici mají podíl na správě církve jako členové farních i diecézních hospodářských i pastoračních rad, jako soudcové církevních soudů apod.
Decentralizace pravomocí z papeže na biskupy je zřejmá zejména v systému dispenzí a rezervátů. Zábrana proti přehmatům na straně biskupů je dána zvýšením kolegiátnosti jejich zodpovědnosti a rozhodování. Na úrovni diecézí spolupracuje s diecézním biskupem zpravidla několik auxiliárních (pomocných) biskupů. Vedle funkce generálního vikáře obsazují často nově vytvořenou funkci biskupských vikářů. Na úrovni národní se zřizují biskupské konference. A na světové úrovni rovněž nový orgán, převážně volený biskupský synod, jehož zasedání jsou častá.
Církev více než dříve hájí svobodu svědomí nejen svých členů, ale všech lidí na světě (koncilový Dekret o svobodě svědomí). Rozvoj ekumenické nauky vedl ke změnám norem týkajících se vztahů k jiným vyznáním. V dnešním manželském právu se uznávají i sňatky, které katolíci po vnějším vystoupení církve uzavřou jinou uznanou formou než kanonickou.

Vztah CIC a CCEO

Na závěr je třeba ještě upozornit, že CIC 1983 byl vydán jen pro Církev latinskou5(viz c. 1 CIC 1983) neboli západní, tj. pro onu část Katolické církve, v jejímž čele stojí papež jako patriarcha Západu. Východní katolické církve se řídí vlastním právem.
To bylo nejprve spojeno do několika kodifikačních celků, označovaných společným názvem CICO - Codex Iuris Canonici Orientalis (tak např. v klareciánské edici - viz dále). Jsou to:
CICO 1949 - De disciplina sacramenti matrimonii pro Ecclesia Orientali (manželské právo)
CICO 1950 - De iudiciis pro E. O. (právo procesní)
CICO 1952 - De religiosis, de bonis temporalibus et de verborum signifacatione pro E.O. (právo řeholní, majetkové, obřadní)
CICO 1957 - De ritibus Orientalibus de personis pro E.O. (osobní právo).
Nakonec bylo právo východních katolikých církví sjednoceno úplně, a sice v zákoníku zvaném Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium, ve zkratce CCEO. Tento kodex byl papežem promulgován 25. října 1990 a nabyl účinnosti ke dni 1. řijna 1991.
První nám známou překladovou verzi v češtině v rukopise připravil ThDr. Matouš M. Videman, OP, práce na dalším zpracování byly již zahájeny.

Klareciánská edice

Institutum iuridicum Claretianum vydává v Římě edici originálního znění všech celocírkevních zákonů vydaných od promulgace CIC 1917 do současnosti pod názvem "LEGES ECCLESIAE post Codicem iuris canonici editae". VII. svazek z roku 1994 obsahuje všechny kodifikace: CIC 1917, CICO 1949, 1950, 1952, 1957, CIC 1983, CCEO 1990. Do tisku ho připravil prof. D. Andrés Gutiérrez z Papežské univerzity lateránské.

Poznámky

1) Pejška, svazek II, s.214
2) Příklady: státní úřady komunistického Československa odmítaly uznat instituci stálých jáhnů, ať již svobodných nebo ženatých, a jejich zařazení do duchovní správy; bránily vytvoření biskupské konference.
3) Na tento den připadla v roce 1983 první neděle adventní, tj. začátek nového liturgického roku.
4) C. nebo can. = canon, kánon. Cc. nebo cann. = canones, kánony.
5) Pro větší srozumitelnost bývá označována také zastaralým názvem Církev římskokatolická, který neodpovídá dikci církevních kodexů. "Pro všeobecnou církev mají kodexy termín jediný: Církev katolická. Západní část je důsledně nazývána Církev latinská, východní část Církev (církve) východní s dodatkem sui iuris" (Poláček, s. 75)

Literatura

Hemperek, Piotr a Góralski, Wojciech: Historia žródel i nauki prawa kanonicznego, in Komentarz do Kodeksu prawa kanonicznego, I/1, vyd. KUL, Lublin, 1995
Michal, Jaroslav: Dějiny pramenů poznání kanonického práva s přihlédnutím k dějinám práva římského, vyd. ÚCN, Praha, 1967
Pejška, Josef: Církevní právo, I-III, Obořiště 1932, 1934, 1937
Poláček, Vladimír: Východní manželské církevní právo, Rektorát UPJŠ, Košice 1991
Tretera, Jiří Rajmund: Sbírky církevního práva, in: Kodifikace - mezníky právních dějin, vyd. PF UK, Praha, 1994
Tretera, Jiří Rajmund: Kodex kanonického práva z r. 1983 a jeho český překlad z r. 1993, článek v časopise českých právníků Všehrd č. 8 roč. XXVI/94, vyd. Všehrd, Praha, 1994
Tureček, Josef a kol.: Výbor z textů ke studiu obecných dějin státu a práva, SPN, Praha, 1956

Resumé

Novodobé předpisy kanonického práva a jejich překlady

Nejen odborníci na církevní právo, ale právníci, vykonávající praxi, přicházejí v České republice od listopadu 1989 stále více do styku s normami katolického církevního práva, nazývaného také právem kanonickým. Autonomie církevního práva je v některých oblastech českým konfesněprávním zákonodárstvím uznávána.
Článek odpovídá na otázku, kde kanonické předpisy nalézat. Poskytuje poučení o nyní platných zákonících a také o sbírkách, jejichž doba účinnosti není příliš vzdálená a podle nichž se při zákazu retroaktivity práva posuzují právní vztahy vzniklé za jejich účinnosti.
Pokud jde o Corpus Iuris Canonici, účinný do 18.5.1918, autor odkazuje na kritické vydání lipské z r. 1879 a fotomechanický přetisk z r. 1959. S prvním kodexem - CIC 1917 - účinným až do 26.11.1983, je možné se seznámit také v oficiálním českém překladu z r. 1947, publikovaném v r. 1968. Pokud jde CIC 1983, platný v současné době pro západní církev, autor upozorňuje na překlady do některých světových jazyků i na oficiální latinsko-českou versi, vydanou r. 1994. Nakonec informuje o zákoníku katolíků východních obřadů.

O autorovi

Doc. JUDr. Jiří R. Tretera, narozen 1940 v Praze, právnickou fakultu absolvoval 1957-62, rigoróní řízení v oboru mezinárodní právo vykonal a doktorát práv obdržel r. 1967. Do r. 1990 pracoval převážně v oborech hospodářského a občanského práva. Církevní právo přednáší od r. 1984, nejprve na skrytě působícím studiu dominikánů, od r. 1990 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se pro tento obor v lednu 1993 habilitoval.