Jan Tomáš Vojtěch Berghauer, dean of The Saint-Peter-and-Paul(s Royal Collegial Chapter of Canons at Vyšehrad Johann Thomas Adalbert Berghauer, Dekan des königlichen St. Peter-u.-Paul Kollegialkapitels in Wyschehrad Jan Tomáš Vojtěch Berghauer, Decano del Sti. Pietro e Paolo Capitolo Regale collegiale a Praga - Vyšehrad
"A nebudeť jim jitřního světla," tak zní motto k slavnému románu z počátku našeho století, který svou černobílou konstrukcí českého světa období baroka zasáhl výrazně do historického povědomí našeho národa. "Temno" se tak stalo nejenom názvem vynikajícího literárního díla, ale bohužel i symbolickým označením pro dějinnou realitu českých zemí po Bílé hoře. Historická skutečnost však narozdíl od románové fikce není nikdy černobílá.
Je možná příznačné, že text dotýkající se jednoho z axiologicky nejvíce zatížených období českých národních dějin napsal autor, pro jehož metodu byla a je charakteristická nechuť k jednoznačnému odsuzování, k mentorování dějin a osob. Je to určitá plachost vůči snadným soudům a zároveň "kanonická umírněnost" vůči historickým postavám, která je na autorovi sympatická. Velmi pěkně jsou tyto jeho rysy vidět právě na životopisu osobnosti vyšehradského děkana Berghauera, známého ponejvíce jako autora spisu na obranu Jana Nepomuckého Protomartyr poenitentiae. Berghauera by šlo jistě velmi snadno i dnes, přes patrnou změnu náhledu na české baroko v očích široké veřejnosti, odsoudit, zejména pro jeho náboženskou intoleranci. Urfus ovšem pečlivě ukazuje, že stíny, které bychom mohli na tomto českém prelátu vidět, jsou mnohdy předem dány dobovým kontextem a zároveň jsou vyvažovány i světlými povahovými rysy hrdiny, jakkoli je autor - jak už jsme naznačili - zdrženlivý ve svých soudech, ať už zá/porných, nebo kladných. Citujme nyní v tomto smyslu příznačnou pasáž ze začátku III. kapitoly, nazvané Cesty života:
"Berghauer měl příznivce i ochránce. Obojího bylo zapotřebí a patřilo to jistě k nezbytnostem. Na prospěchářství a protekci není třeba přitom hned myslit. Byly to vztahy jemnější: úspěšní v nich hledali schopné a naopak."
"Jemnější" autorova metoda vyvažování pro a proti je zvlášť patrná v kapitole čtvrté, nazvané Barokní učenec a historik, kde autor vytýká Bergahauerovu historickou a vědeckou erudici, jež kupodivu (proč se však divíme?) neodpovídá schematickému obrazu "primitivního pátera". Náš kněz z doby temna se dokonce stává na sklonku života členem osvícenské Societas incognitorum.
Na závěr snad ještě několik slov k autorově jinému výraznému rysu, kterým je nejen vytříbený jazyk, ale zároveň i tomu odpovídající složitá, dokonce by se mohlo říci rafinovaná, výstavba textu, navenek vyhlížející přitom velmi jednoduše. Jdeme-li však do textu hloub, vidíme nejen jak jsou navzájem propojovány mnohočetnými vazbami jednotlivé výpovědi v samotném textu, ale zároveň jak celek "diskutuje" s jinými texty. Odkazy v poznámkách se tak stávají nikoli pouhými doklady autorovy věrohodnosti či píle, symptomatický je jejich neobvykle malý počet, ale skutečnými odkazy na texty, jejichž obsah je ne opominutelným doplněním textu nad čarou.
Stanislav Pšenička