Revue pro církevní právo číslo 6/97
Pražský biskup Vojtěch
Stanislav Pšenička
23.dubna 1997 si celý náš národ připomíná tisící výročí smrti tohoto prvního velkého Evropana narozeného na území českého státu. Zásluhy druhého pražského biskupa o aplikaci kanonického práva jsou neopominutelné. Proto se i náš časopis připojuje k oslavě tohoto světce z doby nerozdělené křesťanské tradice následujícím příspěvkem, který je ovšem jen shrnutím základních údajů ze života této osobnosti. Zájemce o její hlubší poznání autor odkazuje na jím citovanou literaturu.
I.
Prameny
Hlavními prameny k životu svatého Vojtěcha jsou dvě nejstarší legendy, Canapariova a Brunona z Querfurtu, a Kosmova kronika. Tato díla jsou k dispozici jednak v latinských originálech, jednak v českých překladech. Moderní životopisy světce napsali Rudolf Holinka, František Dvorník, Václav Chaloupecký (text Chaloupeckého ve sborníku "Tvůrcové dějin") a Rudolf Turek (Turkovy biografie ve sbornících "Tisíc let pražského biskupství 973-1973" a "Bohemia sancta").
Charakteristické pro tyto jmenované životopisy je esejistické podání. Pro faktografii je z nich užitečná Holinkova a Turkova práce. Dvorníkův životopis je zajímavý pro poznání širších souvislostí, i když ani Holinkova a Turkova práce tento aspekt neopomíjí. V rámci slavníkovského problému velmi podrobně život svatého Vojtěcha zpracoval Rostislav Nový ve své úvodní studii v edici "Slavníkovci ve středověkém písemnictví". Rovněž je třeba upozornit na propracovaný příspěvek Jiřího Slámy ve sborníku "Svatý Vojtěch" (1997), který je výsledkem dlouhodobého zájmu autora o slavníkovskou problematiku. Literatura k církevní organizaci Čech desátého století je uvedena v Dějinách správy v českých zemích od Zdeňky Hledíkové a Jana Janáka.
II.
"Do čtyř stran svět širý se rozkládá: ve středu leží
Germánie, mocná to zem, kdys pověsti zvučné.
V jedné části je kraj, ne poslední významem, těsně
horami obklíčený - ten kraj se jmenuje Čechy -
proslulý zbraněmi svými i muži i bohatstvím všeho.
Lichým obětem však jest oddán příliš ten národ,
veliká Čechů část je svedena různými bludy,
pohrdá Tvůrcem světa a v nevěře stvoření slouží.
Ten totiž uctívá vody, ten kameny, jiný zas oheň,
ba je i takových dost, co křtem jsou omyti svatým,
křesťany však dle jména jsou jen a modláři skutky,
žijí pohanům rovni a božího zákona prosti."1
Tak autor legendy o svatém Vojtěchu Versus de passione sancti Adalberti líčí situaci pomalu se upevňujícího křesťanství v českých zemích desátého století. Toto křesťanství se projevovalo spíše vnějšími úkony, než aby bylo vnitřním prožitkem. To bylo prostředí, do něhož se Vojtěch v padesátých letech desátého století narodil jako syn charvátského knížete Slavníka a jeho manželky "ze slavného slovanského rodu"2, jak napíše později Bruno z Querfurtu. Jednalo se patrně o rod Přemyslovců. Kosmas ji později pojmenoval jako Střezislavu. Po otci se mohl podle legendisty Bruna Vojtěch rovněž pyšnit příbuzenstvím s německým králem Jindřichem, snad prvním toho jména.3
Vojtěch byl původně určen pro světský stav, jak napovídá i jeho jméno - Vojtěch.4
V legendě Versus de passione se vkládají do úst otce tato slova: "Ten mým jediným dědicem buď, ač bude-li dále,/ osudem ušetřen, žít, ten převezme statky i vládu!".5 Když však dítě dostalo krátce po porodu horečku a zdálo se, že smrt je neodvratná, zasvětili Vojtěcha rodiče Panně Marii, a tím určili jeho další osud. Takto to alespoň popisují legendisté.
Po získání základního vzdělání na Libici byl urozený mladík poslán do Magdeburku, "aby se naučil svobodným uměním"6 (patrně 972). Magdeburk byl v té době významným církevním a misijním centrem, vybudovaným krátce před Vojtěchovým příchodem císařem Otou I.7 (v roce 967 bylo v Magdeburku zřízeno arcibiskupství8), a mohl mladému Slavníkovci poskytnout to nejlepší vzdělání, zcela srovnatelné s evropským průměrem, ba dokonce jej převyšující.9 Magdeburské vzdělání se tak stalo prvním krokem k Vojtěchovu tolik známému evropanství.
Do Čech se Vojtěch vrátil už jako podjáhen v roce 981 a "přivezl s sebou nemalé množství knih"10, jak zpravuje kronikář Kosmas. Je možné se domnívat, že mezi nimi byla i nějaká kniha kanonického práva. Vratislav Bušek, významný český kanonista, píše: "O druhém českém biskupovi sv. Vojtěchovi víme, že si přivezl z Magdeburgu ,nemalou zásobu knih‘ a můžeme předpokládat, že mezi nimi byla též sbírka práva kanonického, patrně Codex canonum, Dionysio-Hadriana."11
Mladý klerik se doma zařadil mezi kněžstvo pražského kostela. Slovy legendy Canapariovy, začal zde žít "jako rozmařilý bojovník" 12, než se stal svědkem toho, jak starý biskup Dětmar před svou smrtí (982) litoval, že "... můj hřích, ať jakýkoli, přece by došel milosti u dobrotivého Pána, kdyby se hříchy svěřeného lidu nepřidávaly k spoustě mých běd".13 (Canaparius) Tato událost předznamenává Vojtěchovo působení na pražském biskupském stolci, tak charakteristické svou náročností na jemu "svěřený lid", náročností, udivující v době, kdy si myšlenky clunyjského a dalších reformních hnutí dosud jen namáhavě razily cestu k všeobecnému uznání.
"Osiřelý pak lid se shromáždil poblíže Prahy;/ vévoda České země tam přišel i s velmoži svými,/ smýšlení svého lidu chtěl vyzkoumat, aby tak zvěděl,/ kohože k čestnému pastýře úřadu stanovit míní./ Ihned všichni vzkřikli a souhlasně zároveň řekli:/ Kdo by jím měl být jiný než on, náš chovanec Vojtěch?/ S břemenem tím a poctou se u něho shodují dobře/ urozenost a ctnost i věk, mrav, bohatství, život,/"14. Tak líčí legenda Versus de passione volbu Vojtěcha na uprázdněný biskupský stolec. Vojtěchovi novodobí životopisci (Chaloupecký, Dvorník) i ti, kteří se životem sv. Vojtěcha zabývali v rámci slavníkovských otázek (Nový, Sláma a Charvát, Turek) zdůrazňují politické pozadí volby Slavníkovce, snahu Přemyslovců tímto krokem přispět k uspokojivému modu vivendi mezi oběma rody. Tyto politické okolnosti jsou dalším prvkem, který bude biskupa Vojtěcha provázet na jeho životní pouti.
V roce 983 přijal Vojtěch ve Veroně investituru z rukou německého císaře Oty II. a mohučský arcibiskup jej poté vysvětil na biskupa pražské církve.
Abychom správně rozuměli potížím, na něž Vojtěch ve svém úřadu narážel, měli bychom si aspoň ve stručnosti shrnout postavení biskupa v Čechách v desátém století. Dá se charakterizovat jako nesoulad mezi požadavky, které vyplývaly z jeho duchovního poslání a které církev nikdy nepřestala zdůrazňovat, a faktickou možností tyto nároky prosazovat. V systému tzv. vlastnických kostelů, kde kostel - a důchody z něho plynoucí - patřily vlastníku pozemku, na němž byl kostel postaven, tj. zpravidla - v českých zemích v tomto období úplně - světskému pánovi (v českých zemích až do 11.století výlučně českému knížeti 15), a kde byl kněz jako zaměstnanec světského pána existenčně závislý na něm, a nikoli na svém biskupovi, se biskupova disciplinární pravomoc nad kleriky jen těžko mohla uplatnit. Tím spíše, že ani pražský biskup na tom tehdy nebyl lépe než jeho kněží. Statky, které přináležely pražskému biskupství, nebyly v systému vlastnických kostelů majetkem jeho, ale knížete. Biskup se tak ocital v pozici "knížecího kaplana"16.
Církevní soudnictví v době Vojtěchově v Čechách ještě neexistovalo. Soudní pravomoc ve věcech manželských si pražský biskup musel vydobýt jako ústupek od knížete (992). Tuto pravomoc navíc vykonával na příkaz knížete jako jeho úředník, a to pouze v určitých, vymezených případech (rozlučování manželství příbuzných).17 Nemožnost prosadit požadavky, které si Vojtěch jako biskup vytyčil, vedla nakonec podle legendistů k jeho prvému odchodu z Prahy (988). Podle legendistického podání se jednalo o čtyři kanonické delikty: mnohoženství, sňatky mezi příbuznými 18 , sňatky kněží a prodej křesťanských otroků pánům-nekřesťanům.19
Vojtěch odešel do Říma. Složil do rukou papeže svůj úřad 20a poté - volný - chtěl navštívit Jeruzalém. Cestou se však zastavil v klášteře Monte Cassino a rozhodl se pro mnišský život. Nakonec vstoupil do kláštera sv. Alexia a Bonifáce v Římě (990).
Neklidné česko-polské poměry vyvrcholily v roce 990 rozsáhlou válkou, v níž byl Boleslav II. poražen (ztráta Slezska a Malopolska). Otřesená pozice přemyslovského knížete zřejmě vedla jednak k návratu svatého Vojtěcha do Prahy (992), jednak k zostření napětí mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Pražský biskup se vracel jako vítěz. Součástí ústupků, které mu musel český kníže učinit, bylo založení břevnovského kláštera (993), jemuž byla zaručena svobodná volba opata 21(jeden ze základních požadavků clunyjské reformy), a vydání ediktu, kterým Boleslav umožnil Vojtěchovi rozloučit manželství mezi příbuznými a svolil k zakládání kostelů a vybírání desátků 22. Stručná formulace obsahu Boleslavova ediktu podle rukopisu z 12.století nám neumožňuje větší závěry.
Do části, v níž vypráví o druhém působení svatého Vojtěcha na biskupském stolci, řadí Bruno z Querfurtu zmínku o biskupově misijní činnosti u uherských kmenů.23
Smír mezi příliš náročným biskupem a světskou mocí však nebyl trvalý. Bruno z Querfurtu píše: "Stalo se - jako se stává mezi chybujícími lidmi - že jistá paní zapomněla na svou urozenost a dopustila se cizoložství; když hřích vyšel najevo, chtěl manžel ženu zabíti. Ona pak zděšena se utekla k biskupovi a ten ji ukryl v chrámě svatého Jiří za oltářem, aby aby vyjednával o zadostiučinění a jí zachránil život."24 To se však nestalo. Ozbrojený dav naopak porušil právo azylu a ženu popravil. Tato událost je uváděna legendisty jako příklad jednání obyvatelstva pražské diecéze, které nakonec vedlo biskupa k jeho druhému odchodu (994).
Za Vojtěchovy nepřítomnosti došlo v Čechách k vyvrcholení sporu mezi Přemyslovci a Slavníkovci přepadem Vojtěchových bratří na Libici (995). Ke svému konci dospívalo i Vojtěchovo působení v českých zemích. Když byl biskup donucen papežským rozhodnutím (996) opustit klášter svatého Alexia a Bonifáce, kam se znovu uchýlil, a vrátit se do své diecéze, vymohl si podmínku: v případě, že by mu bylo znemožněno působení v Čechách, bude zproštěn svých povinností pražského biskupa 25 a bude se moci věnovat misiím. A tak se i stalo. Svatý Vojtěch byl Čechy odmítnut a poté, co strávil několik měsíců na dvoře Oty III. jako císařův důvěrný rádce, odešel do Polska a odtud do Prus, kde byl roku 997 zabit.
1 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, s. 102.
2 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s.134.
3 C.d., s. 134. Druhou možností by bylo příbuzenství s bavorskou větví saského rodu, z něhož pocházel císař Jindřich II. K problému příbuzenství Slavníkovců se saskou dynastií se podrobně vyjadřuje i Dušan Třeštík ve své nové práci (Počátky Přemyslovců, Praha 1997).
4 Vojtěch = útěcha voje, viz c.d., s. 134.
5 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 103. Z této zmínky by se rovněž mohlo vyvozovat, že Vojtěch byl Slavníkovým nejstarším synem. Úvahu o tom, že Vojtěch byl nejstarší z legitimních synů charvatského knížete, a proto předurčen k panování, nalezneme v úvodní studii Rostislava Novotného Slavníkovci v raně středověkých Čechách k edici Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s.46. K původně plánované světské dráze srv. i příslušné místo v Canapariově legendě.
6 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 135. Srv. příslušné místo v Canapariově legendě.
7 Rudolf Holinka k tomu píše: "Jak řečeno, Ota I. založil v Magdeburku arcibiskupství s úmyslem, aby se stalo východiskem christianizace v slovanských zemích a katedrální škola magdeburská měla vychovávat saský a hlavně slovanský dorost pro kněžský stav se zvláštním zřetelem k účelům misijním." Holinka, R.: Svatý Vojtěch, Brno 1947, s. 34.
8 Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, 1, Praha 1991, s.60.
9 Správcem magdeburské školy byl mnich Oktrik, později působící u císařského dvora a známý zejména svou disputací s Gerberetem z Aurillacu, pozdějším papežem Silvestrem II. Viz Nový, Rostislav: Slavníkovci v raně středověkých Čechách, in Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 47.
10 Kosmova kronika česká, Praha 1950, s. 47.
11 Bušek, Vratislav: Učebnice církevního práva, I, Praha 1946, s. 107. Tato sbírka pocházela z 8.století a byla doplněním již staré sbírky církevních předpisů z první poloviny 6.století. V roce 802 byla Dionysio-Hadriana prohlášena v Cáchách za říšský zákon. Viz Bušek, V., c.d., s. 57 a 71.
12 Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 126.
13Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 126.
14 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 108.
15 Viz Hledíková, Zdeňka - Janák, Jan: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989, s. 207.
16 Ještě v roce 1187 na říšském sněmu v Řeznu zástupce českého knížete ve sporu s pražským biskupem prohlašuje tohoto za knížecího kaplana, který nemá právo podávat proti svému pánovi žalobu. Viz Kejř, Jiří: O říšském knížectví pražského biskupa, in Československý časopis historický 4/1991, s. 481-492.
17 Tak podle rukopisu z 12.století po biskupově návratu v roce 992 "kníže Boleslav za přítomnosti všech předních mužů uložil řečenému biskupovi, aby podle kanonických ustanovení rozloučil ta manželství, o nichž zjistí, že byla proti svatému zákonu uzavřena mezi příbuznými". Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 360.
18 Je třeba si uvědomit, že okruh příbuzných, mezi nimiž byl sňatek zakázán, byl podle tehdejšího kanonického počítání stupňů značně široký. Viz Bušek, V.: Učebnice dějin práva církevního, II, s. 105-106.
19Zajímavý výklad k problému křesťanských otroků podává František Dvorník, který usuzuje, že se jednalo o otroky, získané v polsko-českých střetech na konci osmdesátých let, a jejich vykupování pražským biskupem se v protipolské náladě panující na pražském dvoře mohlo jevit jako projev spojenectví s nepřítelem. Cf Dvorník, F.: Sv. Vojtěch, Řím, 1967, s. 45-46
20 Rostislav Nový, František Dvorník i Rudolf Holinka se vyslovují pro Vojtěchovu rezignaci. František Dvorník ovšem věc problematizuje poukazem na to, že "ani papež, ani mohučský arcibiskup neučinili nic k znovuobsazení pražského biskupství." (Dvorník, F.: Svatý Vojtěch, Řím 1967, s. 37.)
21 Viz text protekčního papežského privilegia in Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 364-365.
22 Text ediktu in Slavníkovci ve středověkém písmenictví, s. 360.
23 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 145.
24 Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 144.
25 Nový, R.: c.d., s. 61-62. Viz příslušné pasáže v legendách.