Tento příspěvek je překladem přednášky pronesené dne 10. 9. 1998 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci mezinárodní konference Konfesní a konkordátní právo zemí středovýchodní Evropy.

Obsahu a významu nové dohody mezi Svatým stolcem a Maďarskou republikou lze porozumět pouze za předpokladu, máme-li přehled o dějinách a dnešním stavu vztahu státu a církve v Maďarsku. Proto se pokusím nejprve ukázat základní rysy tohoto vztahu a v druhé části přednášky se budeme zabývat dohodou samotnou.

Konfesní právo starého Maďarska se vyznačovalo velmi složitou strukturou. Skládalo se z mnoha na sebe navršených právních norem. Když byla po druhé světové válce zveřejněna pětisvazková sbírka tehdy platných předpisů nutných pro správu církví, musel vydavavatel upozornit čtenáře v předmluvě na to, že se mohou vyskytovat zákony, které byly vydány před rokem 1514, nebyly zahrnuty do této sbírky, a přesto mohou být stále platné. Narozdíl od mnohých jiných evropských zemí neznalo Maďarsko před druhou světovou válkou něco jako základní zákon ve formě jediného dokumentu, dokonce ani konkordát nebo občanský zákoník. Maďarský právník pracoval zejména s Corpus Iuris Hungarici. Zákon č. XLIII: 1895 garantoval náboženskou svobodu, ale rozdílné právní postavení "inkorporovaných" náboženských společností zůstalo díky historickému vývoji odlišné. Tyto společnosti (katolická, pravoslavná, reformovaná, evangelická, unitářská, jakož i židovská náboženská společnost) byly označeny za historické církve, neboť jejich postavení nevyplývalo v podstatě až ze zákona 1895, ale z dějinného vývoje. Starý systém zachoval některé rysy státního paternalismu nad církvemi a zároveň postupně zaváděl náboženskou svobodu.

Vyjmenované vlastnosti starého maďarského konfesního práva jasně ukazují, že bylo technicky nemožné znovu zavést v postkomunistické době dřívější konfesněprávní úpravu, byť jen v základních rysech. Svým právním systémem patřilo předválečné Maďarsko k obzvláště starobylým státům, možná že dokonce k nejstarším a nejtradičnějším v daném regionu.

Období po válce přineslo zásadní změny v celém právním řádu země. Ústava vyhlášená roku 1949 a pozměněná roku 1972 zavedla odluku státu od církve a výslovně ustanovila (od roku 1972) vedoucí roli marxisticko-leninské strany. Jelikož tato strana vyžadovala od svých členů materialismus, bylo věřícím přisouzeno postavení občanů druhé kategorie. V ústavě změněné 23. října 1989 byla zrušena vedoucí úloha strany, čímž došlo, pokud jde o účast na výkonu veřejných funkcí, k zrovnoprávnění věřících a jiných nemarxisticky smýšlejících občanů s ostatními občany.

Ústava sice deklarovala právo na náboženskou svobodu již dříve, nicméně změna ústavy z roku 1989 jej formulovala přesněji a jasněji.

Je třeba zdůraznit, že ústava byla tehdy pozměněna, nikoli však napsána zcela znovu. Celý proces obnovy právního postavení církve měl charakter evoluce a nikoli revoluce. Nejdůležitější ustanovení o náboženství a církvích byly připraveny a vydány jednak příslušnými orgány socialistického státu, jednak později - po politických změnách, ale před volbami 1990 - státními orgány již nesocialistického státu, které ale fakticky zbyly po socialistickém období.

Nejdůležitější skutečností je v této souvislosti právní kontinuita mezi lidovou republikou a dnešní Maďarskou republikou. Jedním z důsledků je, že na zestátnění z let 1948-1951 se hledí jako na platné. I takzvané "navrácení" církevních nemovitostí není restitucí v pravém slova smyslu, nýbrž částečným odškodněním (viz níže).

2.1 Ústava a zákon o náboženství

Již v polovině roku 1989 byly postupně prohlášeny za neplatné zákazy a omezení, které zabraňovaly církvi v jejích aktivitách. Změněna byla i ústava. Příslušné ustanovení takto pozměněné ústavy zní :

"V Maďarské republice má každý právo na svobodu smýšlení, svobodu svědomí a náboženskou svobodu.

Toto právo zahrnuje právo na svobodnou volbu nebo přijetí náboženství nebo jiného vyznání, právo na vykonávání, vyučování a projev náboženství nebo vyznání formou náboženských úkonů a ceremonií nebo jiným způsobem na veřejnosti či v soukromí, jakož i právo pomlčet o svém náboženství nebo vyznání.

V Maďarské republice církve jsou činny a působí odděleně od státu".

Začátkem roku 1990 byl přijat nový zákon o svobodě svědomí, náboženské svobodě a církvích (zákon č. IV: 1990). Začíná preambulí, která deklaruje, že náboženství a církve si zaslouží vážnost, a odůvodňuje zákonné záruky svobody svědomí a náboženské svobody. Toto odůvodnění se v maďarském zákoně odvolává i na "mezinárodní závazky" státu. Základní význam církví je v preambuli spatřován v samotné náboženské činnosti, jejím kulturním, výchovném a sociálním přínosu, jakož i v působení církví ve školství a zdravotnictví a jejich péči o "národní povědomí". Jednotlivá práva, která zákon zaručuje, budou blíže osvětlena v dalším výkladu.

2.2 Mezinárodní dohody s Katolickou církví

Mezinárodní dohoda se Svatým stolcem z 9. února 1990 obsahuje vypovězení dílčí dohody z roku 1964, znovuzavedení diplomatických styků a uznání skutečnosti, že otázky spojené s církví jsou již upraveny jednak novým CIC, jednak již zmíněným zákonem o svobodě svědomí, náboženské svobodě a církvích. Systém maďarského konfesního práva je tak založen primárně nikoliv na dvoustranných smlouvách, nýbrž více na suverénním zákonodárství jak církve, tak státu. Je třeba ovšem poznamenat, že 10. února 1994 byla podepsána dílčí dohoda mezi Maďarskem a Svatým stolcem o zřízení vojenského ordinariátu. O den později následovaly dohody mezi vládou a některými historickými náboženskými společnostmi o vojenské duchovní službě. Aby bylo možno uskutečnit tyto dohody, musel být přijat nový zákon, neboť § 7 zákona o náboženství (zákon č. IV: 1990) uznával v rámci vojenských zařízení pouze individuální náboženskou svobodu. Podle nového textu nestojí společným náboženským úkonům vojáků, s výjimkou vojenského služebního řádu, nic v cestě. K provedení dohod bylo vydáno vládní nařízení, kterým se upravuje vojenská duchovní služba. I když se po vládních změnách z léta 1994 pohlíží na řešení některých detailnějších otázek jinak, je vojenský ordinariát ve smyslu dohody zřízen a vyvíjí svou pastorační činnost. Statut tohoto ordinariátu bude podle čl. XII téže dohody vydán ministrem obrany se souhlasem ministerstva vnitra a biskupské konference. Jelikož ale církevněprávní statuty ordinariátů musí být podle čl. I, § 1 Apoštolské konstituce "Spirituali militum curae" vydány Apoštolským stolcem, nabízejí se tak různé možnosti interpretace povahy těchto ministerských úprav.

Základní právo na náboženskou svobodu je vyjádřeno uznáním práva církví na náboženskou výuku na státních (popř. státem podporovaných) školách, a to podle přání žáků a jejich rodičů v rámci nepovinného vyučování. Zahrnuje právo dětí účastnit se v souladu se světonázorovým popř. náboženským přesvědčením rodičů výuky náboženství a víry. Zákon neukládá církevním a soukromým školám povinnost umožnit výuku kteréhokoliv náboženství. Taková povinnost nevyplývá v žádném případě ze základního práva dítěte a rodičů na výchovu, která je v souladu s jejich přesvědčením. Rodiče jsou totiž při výběru konfesně nevyhraněné školy naprosto svobodní. Obce mají zároveň ze zákona povinnost zajistit výuku ve "světonázorově neutrálních" školách, aniž by tím došlo k nepřiměřenému zatížení dětí a rodičů, kterého se konfesijní školy nechtějí dovolávat. Nicméně se nezřídka na základě staré maďarské tradice stává, že i církevní školy umožňují svým žákům jiných vyznání odpovídající výuku náboženství.

V zákoně o školství je stanoveno, že státní a komunální výchovná a vzdělávací zařízení nesmějí být svázána s žádným náboženstvím nebo světovým názorem, ale mají povinnost poskytnout ve svém učebním programu věcné a všestranné informace o náboženstvích a světových názorech. Musí žákům také poskytnout základní etické znalosti. Státní výuka znalostí o náboženství a církevní výuka náboženství a víry jsou dvě odlišné věci. Výuka náboženství není součástí učebního programu školy, tedy ani součástí výše jmenovaných aktivit veřejných škol. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že církve mohou v rámci této výuky náboženství svou víru zprostředkovat a při tom jsou oprávněni děti vést k náboženskému přesvědčení. Nejedná se totiž o uznání povinnosti školy k všestrannému informování o fenoménu náboženství - o to se mají státní školy starat stejně v rámci svého učebního programu - nýbrž o formu náboženské výchovy. Přesto musí být ve všech těchto školách, jakož i v mateřských školách a kolejích umožněno všem církevním právnickým osobám, aby zde mohly vést dobrovolnou výuku náboženství a víry. Určení obsahu vyučování, jakož i jmenování a kontrola učitelů, organizace výuky, přihlašování se k výuce a vyhotovování vysvědčení jsou úkoly příslušné církevní osoby. Učitelé náboženství jsou placeni církví, která pro ně však mohla obdržet nemalou státní podporu. Tuto podporu skutečně až do konce roku 1997 dostávala. Pro rok 1998 nebyla stanovena žádná státní podpora tohoto vyučování. Vláda, úřadující od léta 1998, si předsevzala znovuzavedení této podpory. Až do novelizace § 19 (2) zákona č. IV: 1990 v prosinci 1997 byla státní podpora výuky náboženství ze zákona možná, nikoli ovšem povinná.

4.1 Konfesijní školy

Co se rozumí v maďarských právních normách pod pojmem "církevní školy", vyplývá z více právních pramenů. Nejprve je třeba poznamenat, že v maďarském právu se nejedná o "konfesijní", popř. "náboženské" školy, nýbrž o "církevní školy". Výchova s určitým světonázorovým zaměřením se může uskutečňovat v každé škole, která není státní nebo komunální. Tak může i čistě soukromá škola bez vazeb na církevní právnické osoby nabízet určitou náboženskou výchovu. Někdy se ale stává, že soukromá škola, která sebe samu označuje za "ekumenickou" nebo "křesťanskou", nepovoluje výuku náboženství.

Abychom si vyjasnili pojem církevní škola, musíme vycházet ze zákona o svobodě svědomí, náboženské svobodě a církvích, v kterém je stanoveno, že všechny církevní právnické osoby mohou vykonávat všechny výchovně-vzdělávací úkoly, které nejsou výlučně vyhrazeny státu. V rámci této činnosti mohou církevní právnické osoby zakládat ústavy a zařízení a provozovat je. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, je církevní škola výchovným nebo školským zařízením, které je provozováno církevní právnickou osobou, která v těchto zařízeních poskytuje výchovu nebo výuku. V oficiálním odůvodnění jednoho rozhodnutí ústavního soudu se říká, že se mohou dočasně vyskytovat taková zařízení, kde provozovatelem je stát, ale výchova a výuka je zajištěna církevní právnickou osobou. I takovéto školy se dnes oficiálně označují jako "církevní". Ústavní soud je toho názoru, že by vývoj měl směřovat k zavedení plného organizačního oddělení. Proto také výše zmiňovaný zákon o školství ukládá povinnost zrušit taková smíšená řešení. Ústavní soud považuje tedy za "církevní" ty školy, kde je výchova a výuka zajišťována církevní právnickou osobou nezávisle na tom, jestli je provozovatelem školy právě tato církevní právnická osoba, někdo třetí (např. soukromá) osoba nebo - a to i jen dočasně - stát či obec. V tomtéž rozhodnutí se říká, že církevní škola se identifikuje s naukou určitého náboženství. Dodává se též, že škola nemůže být zároveň neutrální a zároveň náboženská. Církevní škola nejen že smí, ale dokonce musí poskytovat určitou náboženskou výchovu. Je ale také možné, aby se škola, která není provozována církevní právnickou osobou a v které není této právnické osobě svěřena výchova, zavázala k tomu, že její výuka a výchova bude podávána v duchu konkrétní náboženské společnosti. Takovéto školy mohou být konfesijní, ale nikoli církevní. Aby mohla mít škola v názvu přídomek "katolická", vyžaduje se písemné osvědčení této skutečnosti, vydané církevními úřady. Vlastní jméno, které náboženská společnost užívá, požívá zákonné ochrany.

Je třeba poznamenat, že absolutní počet církevních škol (včetně mateřských škol a kolejí, ale bez vysokých škol) byl v roce 1997/98 294. Počet alumnů všech církevních (katolických a všech ostatních církevních) škol činil v roce 1995 na základních školách 2,3 %, na středních školách ale již 4,6 % všech žáků. V současné době je toto procento o něco vyšší.

4.2 Církevní vysoké školy

Po vládních změnách na jaře 1990 novelizoval parlament zákon o školství. V tomto zákoně byly uznány teologické vysoké školy (včetně kněžských seminářů), zatímco dřívější teologické fakulty byly kvalifikovány jako "teologické univerzity". Toto uznání se nijak nedotklo čistě církevního charakteru těchto zařízení. Bylo rovněž stanoveno, že se církevním teologickým vysokým školám a univerzitám dostane podobné státní finanční podpory jako státním vysokoškolským zařízením. Oficiální seznam státem uznaných církevních vysokých škol byl zveřejněn v úředním věstníku. Tento seznam byl během několika posledních let vícekrát rozšířen, neboť různé církve založily nové teologické vysoké školy. Zákon o vysokých školách předpokládá státní uznání nově vznikajících církevních univerzit a vysokých škol. Diplomy vydávané těmito teologickými zařízeními jsou uznávány podle stupně školy jako vysokoškolské nebo univerzitní diplomy. Stát se nezabývá obsahem diplomu, ani kvalifikací, která je jím prokazována. Některé právní předpisy státu o vysokých školách se nevztahují na církevní teologické instituty. Zákon o vysokých školách počítá s více situacemi, kdy lze aplikovat tyto předpisy na církevní teologické vysoké školy a univerzity. Základní rysy současné právní úpravy budou asi jen těžko měněny. Z hlediska vývoje je důležité, že všechny vysoké školy a univerzity v zemi, jakož i jejich doktorské programy a diplomy musí být akreditovány Národním akreditačním výborem. Pro církevní instituty obecně a pro teologické, popř. náboženskopedagogické vysoké školy a fakulty platí v jednotlivých případech některá specifická akreditační pravidla (proces a kritéria), která zohledňují, že výuka na katolických teologických institucích probíhá podle obecných norem církevního práva.

Na základě nových právních možností bylo znovu otevřeno nebo založeno několik katolických institucí se zaměřením na teologii nebo náboženskopedagogické vysokoškolské vzdělání (jako např. kněžský seminář ve městech Pécs a Veszprém). Před válkou probíhalo vzdělávání katechetů v církevních institucích, které ovšem nebyly uznány za vysoké školy. Nyní potřebuje církev v Maďarsku mnoho katechetů, protože výuka náboženství na státních školách se výrazně rozšířila. V této souvislosti poznamenejme, že po počátečním nadšení se v poslední době dostavilo určité vystřízlivění. Účast na hodinách náboženství v posledních letech znovu poklesla a drží se v průměru pod 30 %.

Učitel náboženství, který vyučuje ve škole, by měl mít podle platného školského zákona diplom duchovního nebo diplom pedagoga náboženství. Statut a odměňování učitelů náboženství jsou velmi nejasné. V této situaci je třeba mít na paměti právní postavení náboženskopedagogických vysokých škol.

Vzdělávání katechetů probíhá dnes v Maďarsku částečně v rámci církevních kurzů, které nejsou uznány za vysoké školy, částečně v státem uznaných církevních vysokých školách. Tyto mohou fungovat buď jako samostatné náboženskopedagogické vysoké školy, nebo jako kněžský seminář připojený k institutu. V tomto druhém případě má náboženskopedagogický institut nebo náboženskopedagogická sekce svůj vlastní studijní program a odlišuje se od kněžského semináře. Z hlediska církevního práva jsou tyto instituty považovány za "vyšší instituty náboženských věd" ve smyslu kánonu 821 CIC/1983. Na církevních náboženskopedagogických vysokých školách nebo v sekcích mohou studovat též posluchači státních vysokých škol a univerzit, kteří např. mají katolické náboženství jako druhý obor. V tomto případě dostanou ale dva různé diplomy od státní a od církevní vysoké školy. Kvalifikaci "katolický učitel náboženství" (popř. "učitel náboženství reformované církve") může doložit pouze diplom vydaný církevním institutem.

Církve byly již ve smyslu novelizovaného školského zákona a nyní též na základě zákona o vysokých školách od roku 1993 oprávněny zakládat vysoké školy a univerzity, ve kterých se vyučuje neteologickým vědám. V tomto případě je nutné státní uznání, pro které je třeba dbát odpovídajících kritérií. Diplomy a kvalifikace jsou ovšem státem uznávány. Tyto instituty mají nárok na stejnou státní finanční podporu jako obdobná státní zařízení. Jako první v této kategorii byla znovu zřízena reformovaná církevní pedagogická vysoká škola, na níž se vzdělávali učitelé a učitelé náboženství. V lednu 1993 uznal parlament Katolickou univerzitu Pétera Pázmányho, která vznikla v Budapešti rozšířením Katolické teologické fakulty. V lednu 1992 byla zřízena biskupskou konferencí se souhlasem Kongregace pro katolické vzdělávání vedle stávající církevní teologické fakulty fakulta humanitních věd (filozofická), čímž vznikla Katolická univerzita. Tato univerzita byla parlamentem jako taková uznána. Studijní plán a struktura teologické fakulty spolu s Kanonickým institutem "ad instar facultatis", který mezitím založila Kongregace pro katolické vzdělávání, se řídí konstitucí "Sapientia christiana". Ostatní fakulty se kromě konstituce "Ex corde Ecclesiae" řídí též příslušnými zákony státu. O několik měsíců později byla v Budapešti založena a státem uznána v tomto smyslu další univerzita Maďarské reformované církve.

V této souvislosti poznamenejme, že v Maďarsku nejsou žádné teologické fakulty na státních univerzitách. Několikrát již vyvstala otázka, zda by bylo možné otevřít v Maďarsku na státních univerzitách teologické fakulty. Zdá se, že forma odluky státu od církve, která je uplatňovaná v Maďarsku, vylučuje takovéto řešení. Ve výše zmíněném školském zákoně a v rozhodnutí Ústavního soudu se stanoví, že se státní škola nemůže vázat na žádné náboženství nebo světový názor. Tento princip je v maďarském právním řádu odvozován ze zásady světonázorově neutrálního státu a aplikuje se nejen na základní a střední školy.

Máme-li vše shrnout, lze říci, že Katolické církvi v Maďarsku patří různé školy a vyšší studijní ústavy. Katolická univerzita je církevní univerzita s fakultami teologickou, církevního práva a nově též dvěma světskými fakultami (začátkem roku 1995 totiž založila biskupská konference také právnickou fakultu, která byla později uznána státem). Jsou zde i kněžské semináře, které mají status státem uznaných teologických vysokých škol. V rámci těchto vysokých škol (a také v rámci budapešťské teologické fakulty) nebo i odděleně od nich zde existují církevní instituty a vysoké školy se zaměřením na náboženskopedagogické vzdělání. Je zde též několik málo církevních pedagogických vysokých škol, které byly církvím vráceny většinou i s dosavadním učitelským sborem.

Majetek církve, který byl zestátněn, nebyl navrácen, neboť právní normy a správní akty v této věci v minulosti vydané se oficiálně považují za platné, i když také za dosti nespravedlivé a škodlivé. Úplná a přímá restituce nebyla myslitelná též ze sociálních a hospodářských důvodů (v letech 1940 až 1950 byl velmi často tentýž pozemek odňat i více vlastníkům po sobě). Zákon přijatý v roce 1991 o bývalých církevních budovách se vztahuje jen na ty budovy, které sloužily před zestátněním náboženským, sociálním nebo kulturním účelům. Církev nemůže prostě požadovat jejich vrácení, ale může si na ně činit nárok, pokud je chce využít k obdobným účelům. Stát se zavázal, že současné vlastníky odškodní, popř. že zajistí plnění současných funkcí budovy jinými prostředky. Ty jsou ale vázány finančními možnostmi státu. Provádění zákona provázely značné potíže, přesto se dostavily také důležité výsledky. Proces "navracení majetku" ale v letech 1994-1997 téměř nepokročil. Je třeba poznamenat, že i samotné obce mohou navracet některé další církevní budovy. Pro taková opatření můžeme nalézt příklady i v těchto letech.

Církvím bylo ve větší míře umožněno, aby vykonávaly sociální a kulturní činnost. Práce církve je v těchto oblastech dovolena a dokonce někdy i žádoucí, a to nejen v domovech seniorů a v nemocnicích, ale i v různých typech škol a výchovných zařízeních. Maďarský zákon zdůrazňuje, že církve vykonávají všechny tyto činnosti a mohou ve všech těchto oblastech zakládat některé vlastní instituty, pokud to zákon nevyhrazuje státu. Těmto institucím je garantována stejná finanční podpora ze státního rozpočtu, jaké se dostává státním zařízením podobného druhu. Je jasné, že tato podpora nevystačí na udržení se těchto institucí. Mezitím došlo k změnám přerozdělovacího systému tak, že podstatnou část financování převzaly obce. Tato část - podle interpretace státních orgánů - mohla být, ale nemusela vyplácena na církevní školy a jiná zařízení. Tak byla ekonomická situace církevních ústavů citelně méně příznivá než v případě státních. Proto byl v letech 1994-1997 problém tzv. dodatečné podpory církevních škol ze strany obcí důležitým tématem diskusí mezi státem a církvemi.

Financování církví, tj. financování vlastní náboženské činnosti se realizovalo v letech 1994-1997 prostřednictvím dobrovolných příspěvků, darů věřících, štolových poplatků a významné státní podpory, kterou parlament každoročně poskytoval, ač nebyla zákonem zaručena. Stát rovněž ročně přispíval určitou sumou na rekonstrukční práce a v roce 1995 poskytl podporu církevním důchodovým fondům.

Maďarský zákon o náboženství počítal s některými zvýhodněnými podnikatelskými aktivitami církví, které se však nestačily ještě plně rozvinout. Pro začátek bylo stejně důležité, jako v případě budov, o kterých již byla řeč výše, aby církve měly stabilní systém příjmů. Rakouský systém příspěvků byl v Maďarsku vyloučen, protože podle zdejšího práva nelze státními donucovacími prostředky zajišťovat platnost církevních zákonů. Ve svých závěrečných ustanoveních předpokládal zákon o církevních budovách nový zákon o financování církví. Ten byl obzvláště zapotřebí, neboť budovy navrácené církvím se nacházely ve špatném stavu a církve neměly prostředky na jejich obnovu a provozní náklady. Jedním z nejnaléhavějších úkolů tedy bylo vypracovat systém financování církví. Zákonodárné řešení tohoto problému bylo důležité zejména pro velké církve.

Jak již bylo výše zmíněno, není systém maďarského konfesního práva vybudován převážně na dvoustranných úpravách, ale spíše na autonomním zákonodárství jak státu, tak církve. Poznamenejme, že bod 3 dohody se Svatým stolcem z 9. února 1990 předpokládá společné řešení problémů, které vyžadují vzájemnou dohodu. Byla tu tedy možnost k rozšíření dvoustranných úprav. Zmíněné prvky dokazují, že maďarské konfesní právo vychází z principu oddělení státu od církve a vykazuje určité znaky systému koordinované odluky, i když normy přijaté společně oběma stranami mají jen omezený význam. Přesto výše zmíněná pasáž ústavy stanoví princip odluky. V oficiálním odůvodnění této pasáže novelizované ústavy se říká, že oddělení státu a církve představuje základní podmínku náboženské svobody. Citovaná preambule zákona o svobodě svědomí a náboženské svobodě proklamuje vysoký význam církví. Dá se tedy říci, že systém odluky v Maďarsku převažuje. Zejména po zrušení Státního církevního úřadu byla provedena různá nová opatření, která podle mínění mnoha odborníků připomínala státní vrchnost nad církvemi, jako např. založení Náboženské rady v roce 1989, která byla později zase zrušena. Jelikož se konkrétní obsah těchto principů dotváří teprve v jednotlivých úpravách a celý systém není ještě úplný, mohou vést různé interpretační tendence k zcela odlišným právním aplikacím. Bylo by asi věcně nesprávné, vykládat současný maďarský systém v duchu zcela nepřátelské odluky nebo jako organický systém koordinované odluky.

§ 60 novelizované ústavy, který odpovídá čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dodává, že každý má základní právo nezveřejňovat údaje o svém náboženském vyznání nebo světovém názoru. Jedním z důsledků takto formulovaného práva jsou pak ustanovení zákona o svobodě svědomí a náboženské svobodě. V § 3 (2) se zakazuje ukládání informací o náboženství do státních (úředních) evidencí.

Povinnost státu neregistrovat náboženskou příslušnost, nevylučuje, aby ten, kdo chce vykonávat určité náboženství, ji v této souvislosti úřadům sdělil. Tak stanoví výslovně např. vyhláška ministerstva spravedlnosti o výkonu náboženství vězni. Podle názoru Ústavního soudu se na dobrovolné bázi mohou provádět ankety a statistiky (např. za účelem rozdělování finančních podpor církvím) ohledně náboženství. Dalším důsledkem odluky je, že zákon o náboženské svobodě zajišťuje autonomii církve i tím, že zakazuje zřizování státních orgánů k řízení církví nebo vykonávání dozoru nad nimi. Úřad státního tajemníka pro církevní vztahy existoval nejprve při Úřadu ministerského předsedy a později v rámci ministerstva školství. V žádném případě však nemohl a nesměl plnit funkci předválečného ministerstva kultury. Tehdy nebyla v Maďarsku zavedena odluka na ústavním základě. Funkce státního tajemníka pro vztahy s Katolickou církví při úřadu ministerského předsedy byla v roce 1994 zrušena, aby byla o dva roky později byla znovu zavedena v podobě státního tajemníka pro církevní vztahy. Tatáž funkce byla po vládních změnách v létě 1998 svěřena nově zřízenému ministerstvu kultury.

S odlukou, se zákazem registrovat náboženskou příslušnost, jakož i s ustanoveními zákona o náboženství týkajícími se právní rovnosti všech registrovaných náboženských společností (v současnosti okolo 75) úzce souvisí dvě skutečnosti. Na jedné straně se musí zacházet se všemi církvemi stejně, na druhé straně může být společenská realita jednotlivých církví natolik odlišná, že si ze strany státu vyžaduje diferencovaný přístup na rovině konzultací a výměn informací.

20. června 1997 byla podepsána dohoda mezi Svatým stolcem a Maďarskou republikou o financování činností Katolické církve v Maďarsku v oblasti veřejných služeb a duchovního života, jakož i o některých majetkových otázkách (dále jen "dohoda"). Maďarský parlament ratifikoval dohodu až v prosinci 1997. Dohoda vstoupila v platnost teprve v dubnu 1998 výměnou ratifikačních listin. Relativně dlouhá časová prodleva mezi podepsáním dohody a jejím vstoupením v platnost má svůj praktický význam.

Dohoda byla nejprve navržena biskupskou konferencí začátkem roku 1996. Biskupové totiž přišli na to, že církevní školy a ostatní zařízení, která vykonávají veřejné služby, nedostávají, přes ustanovení zákona č. IV: 1990, § 19 (1), stejnou státní podporu, jako komunální školy. Zrovna tak zjistili, že navracení církevních nemovitostí se na základě zákona č. XXXII: 1991 již neprovádí. Současně připravily státní úřady změny školského zákona a zákona o vysokých školách, které byly pro církevní instituce v některých ohledech nepříznivé. Ve stadiu příprav byl rovněž zákon o financování církví. Z formálního hlediska byla účast Svatého stolce důležitá z toho důvodu, že stát chtěl novelizovat se souhlasem církví zákon o církevních nemovitostech.

Ministerský předseda Gyula Horn vyjádřil při své návštěvě Vatikánu připravenost k dvoustranným jednáním. I když byla témata jednání (jako například problémy církevního školství a vysokého školství) stanovena relativně rychle, došlo v létě 1996 k novelizaci školského zákona a zákona o vysokých školách, a to v mnohých bodech i přes silné protesty církví. Na podzim 1996 byl přijat zákon o právu občanů disponovat s 1 % daně z příjmů fyzických osob. Tento zákon se týkal přímo předmětu právě probíhajících jednání. Zákon byl navíc nanejvýš nevhodný pro financování církví, protože zavedl konkurenci mezi tisíci nadacemi, kulturními zařízeními, muzei a církvemi. Mezi tolika možnostmi si měl občan zvolit jednu. Komise Svatého stolce pro vyjednávání zveřejnila k tomu své stanovisko, podle kterého "si Katolická církev nepřeje dělat zvyk z možnosti, kterou obsahuje zákon ve své nynější podobě".

Dohoda se zabývá třemi hlavními tématy: 1) financováním činnosti Katolické církve (dále jen "církev") ve veřejných službách; 2) financováním církve ve vlastním slova smyslu, tj. financováním činnosti církve v oblasti duchovního života; 3) některými otázkami bývalých církevních nemovitostí.

O financování veřejných služeb poskytovaných církví stanovil již zákon č. IV: 1990, § 19 (1), že tato činnost má být finančně podporována ze strany státu ve stejné míře jako obdobná činnost státu. Nejdůležitějším bodem v této souvislosti bylo, že čl. 2, I. kapitoly dohody církvi garantuje, že se jí dostane pro její vzdělávací zařízení stejné podpory jako provozovatelům obdobných státních nebo komunálních zařízení. Podle stanoviska církve byl tak potvrzen princip, jinak již obsažený v dřívějším zákoně, že církve mají nárok jak na přímou podporu vyplývající z normativ, tak na dodatečnou podporu zprostředkovanou obcemi. Vláda sice tento zákon interpretovala jinak, přesto byla v kapitole III. dohody garantována i tato dodatečná podpora. Dodatkový protokol k dohodě obsahuje detailní předpisy o výpočtu výše této podpory. Dohoda přesto nepřinesla nové řešení, které by bylo zvláště výhodné pro katolíky. Ústavní soud rozhodl totiž již na jaře 1997, že při provádění školského zákona ústava vyžaduje, aby stát nebo místní samospráva vyplácely dodatečnou podporu, jdoucí nad rámec normativních podpor, a to ve výši, která odpovídá podílu na veřejných úkolech (prakticky tedy počtu žáků a druhu školy). Dohoda tak obsahuje, pokud jde o tuto otázku, dodatečnou mezinárodní garanci.

Stát a církev se také zavázaly k spolupráci s cílem zachování a rozmnožení kulturního dědictví církve (zvláště archivů, knihoven, muzeí a ostatních sbírek), jakož i jejich zpřístupnění veřejnosti (kapitola I., čl. 4 /1/). Smlouva počítá se státní podporou na provoz a renovaci církevních kulturních památek, jakož i církevních archivů a knihoven, přičemž podkladem pro výpočet výše této podpory je částka poskytnutá státem na tyto účely v roce 1997 (kapitola I., čl. 4 /2/). Dohoda předpokládá, pokud jde o detailní otázky církevních památek a sbírek, další dohody mezi příslušnými státními orgány a biskupskou konferencí (kapitola I., čl. 4 /3/).

Další důležitou otázkou z prvního tematického okruhu je financování církevních vysokých škol a univerzit. Zákon o vysokých školách, novelizovaný v roce 1996, rozlišuje několik zdrojů financování vysokých škol. Některé druhy podpor obdržely církevní školy v závislosti na počtu studentů a zaměření studia, zatímco jiné podpory zůstaly vyhrazeny státním vysokým školám. V tomto ohledu poznamenejme, že zákon č. IV: 1990, § 19 (1), který garantuje církevním vzdělávacím zařízením stejnou podporu ze strany státu, se vztahoval i na vysoké školy. Tehdy byl totiž systém škol a vysokých škol upraven v jednom školském zákoně. A tak i zákon o náboženství vycházel při úpravě financování z těch institucí, na které se vztahoval školský zákon. Později stát rozdělil právní úpravu problematiky škol a vysokých škol do dvou různých zákonů. Od té doby aplikovaly úřady předpisy o stejném financování jen na základní a střední školy. Proto bylo důležité, že dohoda zaručila v čl. 3 kapitoly I. stejné financování církevních vysokých škol a univerzit jako státních. V této souvislosti řeší dohoda dva specifické problémy: 1) počet studijních míst financovaných státem a 2) výši finančních podpor pro studijní místa na teologických vysokých školách a fakultách. Počet státem financovaných míst na státních univerzitách určuje Vědecká vysokoškolská rada. Tento orgán určuje rovněž počet financovaných světsky zaměřených studijních míst na církevních vysokých školách a univerzitách. Aby toto číslo nebylo příliš nízké, obsahuje dohoda (kapitola I., čl. 3 /1/) určitou záruku, že počet studijních míst financovaných státem nebude snižován. Stát nemá právo rozhodovat o počtu studentů teologie a náboženské pedagogiky. To je totiž - stejně jako konfesijní teologické vzdělání vůbec - čistě církevní záležitostí. Proto stát v dohodě (kapitola I., čl. 3 /4/ ) garantuje finanční podporu studentů teologie a náboženské pedagogiky na státem uznaných ("akreditovaných") církevních vysokých školách a univerzitách. Celkový počet takto podporovaných studentů nesmí překročit počet 2500. Studentům kněžských seminářů a studentům se zaměřením na náboženskou pedagogiku z církevních vysokých škol se dostane stejné podpory, jaká je poskytována studentům humanitních oborů pedagogických vysokých škol, zatímco studentům teologických fakult bude vyplácena stejná suma jako studentům filozofických fakult na státních univerzitách. Dodejme, že výuka teologie není úkolem svěřeným státem církvi, nýbrž čistě církevní činností, která odpovídá kritériím vysokoškolského vzdělání.

Druhým tématem dohody je otázka církevních nemovitostí. Lhůta pro předání části nemovitostí, které měly podle zákona č. XXXII: 1991 připadnout církvi, byla prodloužena do roku 2011. Do této kategorie patří něco přes 800 nemovitostí, které jsou uvedeny v příloze č. 2 k dohodě. Hodnota ostatních církevních budov zmíněných v tomto zákoně - o zemědělských pozemcích a dalších hospodářských prostředcích není v dohodě vůbec řeč! - se transformovala do finančního fondu, který slouží církvi k financování aktivit v oblasti duchovního života (kapitola II., čl. 1, 2). Tento fond obnášel v roce 1997 teoreticky 42 miliard forintů . Stát považuje tento nárok církve za dlouhodobý vklad, který se každoročně valorizuje obdobným způsobem, jako se při sestavování rozpočtu vypočítává znehodnocení forintu vůči devizovému koši. Roční výše výnosu z tohoto imaginárního fondu činí do roku 2001 4,5% a od roku 2001 5%.

Třetím velkým tématem dohody je možnost, aby soukromé osoby disponovaly dalším 1% své progresivní daně z příjmu fyzických osob. Toto procento nemůže již být připsáno různým nadacím, ale jen církvi, nebo speciálním státním fondům (kapitola II., čl. 4 /1/). Jelikož je prohlášení o připsání poměrně složité a každý občan disponuje jen 1% vlastních daní, nemůže církev očekávat z těchto zdrojů žádné vysoké sumy. Mezi katolickými věřícími je počet důchodců a sociálně slabších relativně velký. Proto stát v dohodě garantuje, že tuto sumu doplní do výše 1,7 miliardy forintů, pokud by ji nedosahovala suma vybraná z daňových přípisů (kapitola II., čl. 4 /2/). Toto doplnění je zajištěno jen do roku 2001. Potom mají strany přezkoumat situaci těchto zdrojů příjmů (ibid.).

Na základě dohody maďarský stát poskytuje dle svých možností další mimořádné podpory pro přesně definované účely stanovené biskupskou konferencí (kapitola II., čl. 4 /3/). Dohoda rovněž zajišťuje, že platná zvláštní daňová zvýhodnění církve nebo církevních činností nebudou měněna v neprospěch církve bez jejího souhlasu (kapitola II., čl. 4 /4).

Po podepsání dohody, v prosinci 1997, prakticky v době ratifikace došlo k přijetí mnoha zákonů, které na jedné straně prováděly obsah dohody , na druhé straně ale obsahovaly některé změny pro církev nepříznivé, které jsou zčásti v rozporu s dohodou tehdy rychle ratifikovanou, ale ještě ne platnou a které zčásti upravují otázky stojící mimo okruh témat upravených dohodou.

Zvláštní problém vyvstal tím, že zákon č. CXXIII: 1997 zrušil ustanovení § 19, odst. 2 zákona o náboženství a nahradil ho odkazem na zákon o financování církví. Zatímco dřívější právní úpravy obsahovaly obecnou možnost, ale ne povinnost státního financování duchovního života, přináší nový zákon taxativní seznam možného státního financování. To by mohlo být pro církev výhodné, jelikož některé formy financování jsou církvi zajištěny. Přesto se zdá, že nový zákon odporuje dohodě. Umožňuje státní podporu některých již započatých renovačních prací církevních budov nebo jiných stavebních prací jen pro rok 1999. Dohoda oproti tomu (kapitola II., čl. 4 /3/) zajišťuje možnost podpory bez jakýchkoli časových omezení. Je také problematické, že v novém zákoně o financování církví není zmíněna dosavadní státní podpora poskytovaná školám na výuku náboženství. Aby bylo možné i nadále vyplácet tuto podporu - což je záměrem nové vlády-, je nutné buď změnit zákon, anebo financovat výuku náboženství prostřednictvím školy. V tomto případě se však nabízí otázka, jaké má být právní postavení výuky náboženství ve škole, aby byl dodržen princip odluky církve od státu a zároveň byla zaručena svoboda církví vyučovat náboženství.

Nové státní zákonodárství dává sice i ostatním církvím možnosti, které jsou Katolické církvi zajištěny na základě dohody, nenutí je však k tomu, aby z nich činily zvyklost. Církve mohou například přijímat 1% daně z příjmu fyzických osob, připsaného na základě prohlášení fyzické osoby, ale až poté, co se přihlásí pro tento účel dobrovolně u finančního úřadu. Složitější je přeměna nároků na navrácení nemovitostí do finančního fondu. Některé protestanské církve tvrdí, že na základě svého církevního zřízení nedisponují ústředními orgány, které by byly kompetentní rozhodovat o této otázce. Pro Katolickou církev je v tomto směru rozhodující postavení Svatého stolce. Je třeba poznamenat, že zákon č. XXXII: 1991 o církevních nemovitostech nepočítá s navrácením jednotlivých církevních budov těm církevním právnickým osobám, kterým před zestátněním patřily, nýbrž jen opravňuje církve registrované v Maďarsku k tomu, aby požadovaly navrácení těchto nemovitostí k určitému účelu. Jsou to církve, a nikoli právnické osoby v jejich rámci, které mohou vznést takový nárok. Na základě zkoumání vnitrocírkevního práva historických maďarských protestantských církví asi nelze dojít k závěru, že by tyto církve byly povinny považovat nemovitosti svých církevních obcí, zestátněné před 50 lety, za majetek příslušných místních církevních obcí. Tyto církve totiž podle svého pojetí nemají suverénní, na státu nezávislé majetkové právo. Přeměnu nároků na navrácení církevních nemovitostí ve finanční fond si se státem dohodla i Srbská pravoslavná církev, podobně jako Katolická církev. Lze očekávat podobnou dohodu i s židovským náboženským společenstvím.

Vyskytují se i další body, ve kterých zákony přijaté na konci roku 1997 odporují dohodě, zejména v mnohých otázkách školství a vysokých škol. Pro řešení těch otázek, které souvisejí s interpretací nebo aplikací dohody, předvídá sama dohoda společné řešení stran ( kapitola V. /1/). Podle oficiálních sdělení by měla být v krátké době ustavena smíšená komise pro tuto činnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že v Maďarsku byla vybudována základní struktura vztahu mezi státem a Katolickou církví. Je ale stále mnoho otázek, které vyžadují řešení při spolupráci obou stran. Nezbývá než si přát, aby se právní stát v Maďarsku dále rozvíjel a právní poměry byly stabilnější a předvídatelnější.

Z němčiny přeložil Štěpán Hůlka.