Tento příspěvek byl základem přednášky pronesené dne 10. 9. 1998 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci mezinárodní konference Konfesní a konkordátní právo zemí středovýchodní Evropy.

V podmínkách transformace politického systému, od komunistického totalitarismu k demokracii, dochází k přeměně celého polského právního systému, včetně práva konfesního, tedy norem definujících záruky náboženské svobody a vztah státu k církvi. Tato přeměna je výsledkem střetávání různých tendencí, které mají svůj počátek v kulturní tradici i v ideologických axiomech politických stran. Jak ukazují srovnávací studie, k analogickým změnám dochází i v jiných zemích, zejména střední a východní Evropy. Než tedy přistoupíme k analýze aktuální situace v polském konfesním právu, zaměříme se na dva okruhy otázek: 1) jaké typy států existují z hlediska jejich vztahu k náboženství a církvím; 2) které z těchto typů měly místo v dějinách polské státnosti.

1. Klasifikace států

Vezmeme-li v úvahu podobnosti i rozdíly, jaké existují ve vztazích mezi státem a církví jakožto organizovaným náboženským společenstvím, hodnotí se státy podle dvou kritérií: 1) z hlediska společenského modelu, 2) podle způsobu právní úpravy vztahů státu a církve.

Pokud jde o kritérium společenského modelu, tj. o ideové a strukturní vztahy státu a církve, popřípadě o to, že tyto vztahy neexistují, rozlišujeme dva typy států: konfesijní a sekularizované.

1) Konfesijní státy se vyznačují formálním uznáním privilegovaného postavení jednoho náboženství nebo jedné z církví jako národního náboženství nebo jako oficiální církve;

2) Sekularizované státy definují vztah k náboženství a církvi na principu rovnosti náboženských přesvědčení a odluky mezi státem a církví. Nesetkáváme se však jenom s jedním modelem sekularizovaného státu. V závislosti na tom, zda představitelé státu zaujímají vůči náboženskému přesvědčení občanů neutrální, nebo nepřátelský postoj, rozlišujeme tři podoby sekularizovaného státu:

a) stát založený na čisté odluce, která existuje ve Spojených státech amerických;

b) státy založené na principu odluky církvi nepřátelské, mezi nimiž se ustálily dvě podoby, jmenovitě: liberální vznikla ve Francii během buržoazní revoluce; komunistická vznikla v SSSR během bolševické revoluce a po druhé světové válce byla nadiktována státům střední a východní Evropy. Komunistické státy byly v podstatě, konfesijními státy a rebours (opačné orientace), protože místo oficiálního náboženství vnucovaly celé společnosti ateistickou ideologii.

c) Státy založené na principu koordinované odluky, jinak nazývané principem kooperace. Taková koncepce vztahu státu a církví vznikla v Německu na základě Výmarské ústavy (1918) a později byla s jistými modifikacemi včleněna do právních systémů dalších demokratických zemí západní Evropy, např. Španělska a Itálie.

Pokud jde o způsob úpravy vztahů mezi státem a církví, rozlišujeme státy konkordátní a státy nekonkordátní.

1. Státy konkordátní definují svůj vztah k církvi dvoustrannou mezinárodní smlouvou - konkordátem. Dvoustranná úprava vztahů mezi státem a církví se vyvinula v evropském kulturním prostoru v kontextu křesťanského nábožensko-politického dualismu, kde katolická církev reprezentovaná Apoštolským stolcem získala během staleté tradice veřejnoprávní subjektivitu v mezinárodních vztazích. Díky tomu Apoštolský stolec zaujímá vůči vládám jednotlivých států partnerský postoj při řešení aktuálních problémů veřejného života a uzavírá s nimi mezinárodní dohody.

2. Státy nekonkordátní definují svůj vztah k církvi výlučně jednostranně, neboli formou zákona, z pozice svrchovanosti státu nad církví.

Výše uvedené typy států - konfesijní a sekularizované - se vzájemně nevylučují. Z historického hlediska musíme konstatovat, že i když kdysi byly konkordátní státy státy katolickými, tak v dnešní době jsou rovněž státy sekularizovanými. Třebaže praxe uzavírání konkordátů vznikla ve středověku, vůbec nepřestala být aktuální i v moderní době. Naopak, pomocí konkordátních smluv došlo k transformaci řady katolických států v státy sekularizované. Vlivem učení Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě a přítomnosti církve ve světě došlo k radikální změně v chápání předmětu konkordátu. Podstata této změny spočívá v tom, že v minulosti šlo o "výměnu privilegií", avšak dnes se jedná o záruky náboženské svobody, která je přirozenou součástí důstojnosti lidského jedince.

2. Historický přehled vztahů mezi státem a církví v Polsku

Při řešení aktuálních problémů vztahu státu a církve bývají často východiskem vzorce a hodnoty zabudované v právní kultuře jednotlivého národa. Tento fenomén existuje rovněž v Polsku. Musíme si tedy všimnout, že ve více než tisíciletých dějinách polské státnosti docházelo v oblasti vztahů státu a církví ke značným změnám, nejen vlivem vnitřních faktorů, ale také vnějších (závislost na cizích zemích). V polských dějinách rozlišujeme následující období:

1. období I. Republiky (966-1795);

2. období II. Republiky (1918-1939);

3. období lidového Polska (1945-1989);

4. období III. Republiky (od r. 1989).

1. V období I. Republiky - které trvalo od přijetí křesťanství v roce 966 knížetem Měškem I. za přispění Čech do třetího dělení Polska v roce 1795 mezi tři sousední státy (Rusko, Prusko a Rakousko) - se Polsko historicky koncipovalo jako katolický stát patřící k latinské kulturní tradici. Je příznačné, že Polsko bylo současně státem interkonfesijním, kde nikdo nebyl pronásledován a kde nedošlo ke krvavým náboženským válkám, jaké se odehrály v důsledku reformace v západní Evropě. Byl to tedy katolický stát s otevřenou konfesionalitou, založený na principu úcty ke svobodě lidí všech vyznání. Tyto principy byly potvrzeny v Ústavě 3. května 1791 (první demokratické ústavě v Evropě).

2. V období II. Republiky (1918-1939) byl problém vztahu státu a církve upraven v ústavě z roku 1921 a v konkordátu z roku 1925.

2. 1 V ústavní diskusi o vymezení principů vztahu státu a církve po získání nezávislosti se střetávaly dvě protichůdné tendence. Levicové strany požadovaly, aby byl do ústavy včleněn princip "rozluky církve a státu". Naproti tomu pravicové strany předpokládaly, že nový stát bude mít katolický charakter. Nakonec se v ústavě ocitly kompromisní formulace, které obsahovaly záruky náboženské svobody a principy institučních vztahů.

a) Záruky náboženské svobody v rovině individuální, jaké se objevily v polské ústavě z roku 1921, byly identické s ústavami liberálních států. Mj. obsahovaly: princip rovnosti všech občanů bez rozdílu vyznání (čl. 118) i právo občanů svobodně vyznávat svou víru jak veřejně, tak i v soukromí, vykonávat náboženské obřady v rámci veřejného pořádku a veřejných zvyklostí, jakož i možnost změnit vyznání, nebo nevyznávat žádné náboženství (čl. 111-112). Bylo rovněž garantováno, aby církev mohla poskytovat duchovní péči osobám, které se nacházejí ve veřejných výchovných institucích, kasárnách, věznicích a útulcích.

Ústava rovněž garantovala výuku náboženství ve veřejných školách (státních i soukromých) jako povinný předmět pro všechny žáky mladší 18 let, s respektem k jejich konfesijní příslušnosti (čl. 120).

b) Ústava zavedla instituci uznávání náboženských společností zákonnou cestou a všem uznaným náboženským společnostem zaručila právo na: zřizování obcí za účelem hromadných a veřejných bohoslužeb; samostatné vedení svých vnitřních záležitostí, čili autonomii; vlastnění a nabývání movitého i nemovitého majetku, možnost ho spravovat a disponovat jím, možnost vlastnit a užívat své fondy a nadace i instituce pro duchovní a dobročinné účely; jakož i povinnost nevyvíjet činnost, která by byla v rozporu se zákony.

Tyto garance zahrnovaly soukromoprávní a veřejnoprávní subjektivitu uznané náboženské společnosti jako celku, bez rozlišování jejích organizačních složek.

Kompromisní charakter měl princip, který byl součástí ústavy, podle něhož katolická církev má z kulturních a sociologických důvodů "přednostní postavení mezi rovnoprávnými vyznáními" (čl. 114). Tento princip byl interpretován tak, jako by katolické církvi bylo přiznáno výsadní právo oficiální církve a stát se změnil v stát konfesijní.

2. 2 Konkordát z roku 1925 upravoval právní situaci katolické církve a jejích organizačních jednotek v Polsku. Konkordát zaručoval katolické církvi, bez ohledu na ritus, naprostou svobodu v její činnosti (čl. 1), která zahrnovala uplatňování církevní jurisdikce při spravování vlastních záležitostí, jakož i uznání soukromoprávní subjektivity církevních organizačních jednotek (čl. 16, 17 a 24), které v ústavě nebylo.

Polský konkordát se - stejně jako jiné předkoncilní konkordáty - zakládal na principu "výměny privilegií" mezi Apoštolským stolcem a nejvyššími představiteli státu. Omezena ovšem byla svoboda církve při nominaci biskupů - Apoštolský stolec přiznal státu "privilegium" práva veta ohledně kandidátů na sídelní biskupy, které jmenoval Apoštolský stolec. Na druhé straně představitelé státu garantovali finanční dávky ve prospěch církevních beneficií.

3. Situace v lidovém Polsku. Totalitní komunistický režim v Polsku vnutil zemi po druhé světové válce také systém nepřátelské rozluky státu a církve. Komunistická moc se řídila svéráznou strategií a taktikou vůči náboženství a církvi. Tato strategie směřovala k vybudování komunistické společnosti, v níž marxistická ideologie a ateistický světový názor měly nahradit tradiční náboženství. Taktika pak spočívala v uznání specifických kulturních podmínek, které byly rozdílné od podmínek ruských.

Vláda schválila 12. září 1945 deklaraci, podle níž konkordát z roku 1925 "přestal platit". To znamenalo, že komunistická moc zavedla princip jednostranné regulace vztahů mezi státem a církví z pozice svrchovanosti státu nad církví (césaropapismus). Mezera v polském právním systému, která vznikla po vypovězení konkordátu, byla vyplňována pomocí správních aktů nebo soudních rozsudků, které neměly odůvodnění v zákonech. Tato politika sloužila ateizaci celé společnosti prostřednictvím státního aparátu a státních fondů. Projevy této politiky byly následující: sekularizace manželského práva, likvidace náboženské formy soudní přísahy; likvidace náboženských symbolů z veřejných prostor; laicizace školství omezováním vyučování náboženství ve veřejných školách až k jeho úplné eliminaci v roce 1961; zrušení soukromých škol zřízených církevními institucemi; zestátnění nemocnic a domovů sociální péče, které byly majetkem církevních institucí; zestátnění církevní charitativní organizace "Caritas"; likvidace církevních spolků; zásahy do vnitřních záležitostí církve, např. při obsazování církevních úřadů; úsilí dohlížet na kněžské semináře; postupná likvidace katolického tisku a církevních vydavatelství; omezení majetkových práv církve.

V ústavě Polské lidové republiky, která byla kopií ústavy SSSR, byla garantována svoboda svědomí a vyznání, stejně tak i princip odluky církve a státu. Právní a majetková situace církve měla být upravena formou zákonů. Praxe komunistické moci však těmto principům odporovala. A přestože ústava zaručovala rovnost občanů bez rozdílu vyznání, mocenský aparát diskriminoval věřící a veřejně praktikující občany. I když ústava předpokládala úpravu právní a majetkové situace církve formou zákonných úprav, byla tato regulace do roku 1989 pouze částečná.

Polští biskupové zaujali kritické stanovisko vůči této politice. Objevily se v něm dva postoje: 1) ochrana církve před nebezpečími ze strany agresivního ateismu; 2) připravenost vést partnerský dialog s představiteli státu nejenom v oblasti vztahů mezi státem a církví, ale také při ochraně lidských práv a národních zájmů.

Komunistická moc si uvědomovala, že úprava vztahů s katolickou církví by měla mít podobu dvoustranné smlouvy s Apoštolským stolcem, ale z ideologických důvodů nebyla schopna na ni přistoupit. Prvním projevem takového postoje bylo podepsání dvou dohod mezi představiteli Polské biskupské konference a komunistické vlády v roce 1950 a 1956, které byly krátce po podpisu porušeny. Druhým projevem bylo zahájení jednání s Apoštolským stolcem v roce 1974 za účelem přípravy dvoustranné konvence, které nebylo do roku 1989 ukončeno.

4. Období III. Republiky. Po podepsání kompromisní "dohody u kulatého stolu" (5. dubna 1989) mezi představiteli komunistické moci a opoziční nezávislé "Solidarity", byl zahájen proces normalizace vztahů mezi státem a církví v oblasti práva, který spočíval ve schválení nových normativních aktů a v jejich uvedení do praxe. Tuto normalizaci lze rozdělit do dvou etap: první - v letech 1989-1993, druhá - v letech 1993-1998.

V první etapě docházelo k regulaci vztahů mezi státem a církví formou jednostranných normativních aktů. Jedná se o následující:

1) tři zákony z 17. května 1989: zákon o garanci svobody svědomí a vyznání; zákon o vztahu státu ke katolické církvi; zákon o sociálním zabezpečení duchovních ;

2) akty týkající se obnovení vyučování náboženství ve veřejných školách, vydané v letech 1990-1992.

V druhé etapě došlo ke stabilizaci vztahů mezi státem a církví na základě dvou nových, na hierarchické stupnici výše postavených normativních aktů:

- Ústava Polské republiky z 2. dubna 1997.

- Konkordát mezi Apoštolským stolcem a Polskou republikou ratifikovaný 23. února 1998.

Předmětem zákonů z 17. května 1989, jejichž prostřednictvím byla zahájena normalizace vztahů mezi státem a církví, jsou:

1) záruka náboženské svobody v individuální rovině,

2) principy institucionálních vztahů mezi státem a katolickou církví, jakož i mezi státem a ostatními církvemi a náboženskými společnostmi.

-

1. Záruky náboženské svobody v individuální rovině

V zákonech z roku 1989 je náboženská svoboda garantována jako právo občanů na svobodu svědomí a vyznání. Do jisté míry se jedná o recepci záruk respektovat svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které jsou obsaženy v mezinárodních úmluvách týkajících se lidských práv. Ve formulacích těchto záruk je ještě patrný vliv pozitivistické komunistické ideologie. Výrazně se to ukázalo zejména v proklamaci práva mlčenlivosti v otázkách náboženského přesvědčení, stejně tak i práva na svobodu svědomí a vyznání jakožto práva občanů, nikoli jako práva lidského. Tyto garance se ovšem vztahovaly nejenom na občany, ale také na obyvatele cizích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti.

Záruky náboženské svobody byly pojaty z negativního hlediska, jako svobody od donucování, a z pozitivního hlediska, jako svoboda veřejně projevovat své přesvědčení a plnit náboženské úkony soukromně nebo veřejně (čl. 1-7 zákona o svobodě svědomí a vyznání).

Postupně začalo být rodičům zaručováno právo na výchovu dětí ve shodě s jejich náboženským přesvědčením ve veřejných školách formou nepovinného předmětu. V zákonu z roku 1989 byla garantována pouze katechese v katechetických střediscích. Vyučování náboženství ve veřejných školách bylo zavedeno v letech 1990-1992. Obnovení výuky náboženství ve školách vyvolalo ostrou nevoli zastánců sekularizovaného státu, kteří prosazovali církvi nepřátelskou odluku. Odpůrci vyučování náboženství ve školách podali dvakrát stížnost k Ústavnímu soudu Polské republiky a jednou - k Evropské komisi pro lidská práva ve Štrasburku. Stížnosti byly zamítnuty jako bezdůvodné.

2. Záruky náboženské svobody v institucionální rovině

Záruky náboženské svobody v institucionální rovině byly garantovány ve dvou zvláštních zákonech:

- ve vztahu ke katolické církvi v "zákoně o vztahu státu ke katolické církvi", který vznikl na základě jednání s představiteli Polské biskupské konference;

- ve vztahu k ostatním církvím a náboženským společnostem v "zákoně o zárukách svobody svědomí a vyznání", kterývznikl na základě jednání s představiteli Polské ekumenické rady.

Významné změny v oblasti institucionálních vztahů, ke kterým došlo na základě zákona o vztahu státu ke katolické církvi, se týkají následujících oblastí:

1) Stát uznává soukromoprávní subjektivitu církevních organizačních jednotek. Tím byla vyplněna mezera, která existovala v polském právním systému od vypovězení konkordátu v roce 1945.

2) Uznává se právo církve plnit své poslání i mimo hranice Polské lidové republiky Princip právo církve plnit "své funkce", jak je definován v ústavě Polské lidové republiky, komunistická moc redukovala pouze na oblast kultu. Nový zákon pojímá poslání církve šířeji, tzn. garantuje církvi nejen právo projevovat veřejně náboženské úkony, ale také právo svobodně vychovávat a vyučovat děti a mládež, zakládat a vést vlastní školy a jiná osvětová a výchovná střediska, řídit vlastní semináře a vysoké školy, zakládat vlastní spolky, věnovat se charitativní činnosti, právo rozvíjet křesťanskou kulturu a pro tento účel mít přístup k hromadným sdělovacím prostředkům, jako jsou tisk, knižní publikace, rozhlas a televize.

3) Navrácení nemovitostí, které v minulém období církevním institucím zabavila vládnoucí moc. Na základě tohoto zákona byla vytvořena zvláštní majetková komise, složená z představitelů Polské biskupské konference a vlády, rovněž byly definovány normy jejího postupu (čl. 60-70). Tato komise rozhoduje s definitivní platností o navrácení nebo náhradě zabaveného majetku.

Velký význam mají také obecné záruky, podle kterých se katolická církev ve svých záležitostech řídí "vlastním právem" (čl. 2), tedy právem kanonickým, a také schválení zákona o vztahu státu ke katolické církvi jako zvláštního zákona (čl. 4).

K obdobným změnám došlo rovněž v právním postavení nekatolických církví a jiných náboženských společností na základě zákona "o zárukách svobody svědomí a vyznání" z 17. května 1989. Tento zákon zaručuje zrovnoprávnění církví a náboženských společností bez ohledu na způsob úpravy jejich právního postavení a zavádí dva způsoby této regulace: 1) na základě zákona (čl. 8), 2) na základě zápisu do seznamu církví a jiných náboženských společností administrativní cestou (čl. 30-34). Velmi snadný způsob při získání registrace umožňuje vznik stále nových sekt.

K stabilizaci vztahů mezi státem a katolickou církví v Polsku došlo v letech 1997-1998. Přispělo k tomu:

1. schválení nové ústavy Polské republiky 2. dubna 1997;

2. ratifikace konkordátu 23. února 1998.

K ratifikaci konkordátu došlo po více než čtyřech letech od jeho podpisu. Zpomalení ratifikačního procesu způsobily postkomunistické politické strany (Svaz demokratické levice, Unie práce, část Polské lidové strany a Unie svobody), které po volbách - v září roku 1993 - získaly parlamentní většinu. Odpůrci ratifikace konkordátu se snažili zastrašit společnost, pomocí sdělovacích prostředků šířili mylné názory o údajných nebezpečích spojených s jeho ratifikací. Tvrdili, že konkordát je v rozporu s platnou ústavou a že ratifikace konkordátu bude vyžadovat novelizaci mnoha zákonů, umožní vznik konfesijního státu, diskriminaci nekatolíků atd. K ratifikaci konkordátu došlo teprve po parlamentních volbách v září 1997, kdy postkomunistické strany ztratily parlamentní většinu.

V debatě nad návrhem nové ústavy, která probíhala v ústavněprávním výboru polského parlamentu, došlo stran návrhů týkajících se vztahu státu a církve k neshodám mezi stoupenci dvou koncepcí sekularizovaného státu. Naproti tomu nezazněly požadavky učinit z Polska konfesijní stát. Politici z postkomunistických stran se snažili prosadit do ústavy model nepřátelské odluky, vycházející z ústavy Polské lidové republiky nebo z ústavy Francouzské republiky. Polští biskupové, kteří se účastnili veřejné debaty o návrhu ústavy, přišli s požadavkem, aby ústava vycházela z tradičních hodnot, vlastních polské kultuře; proto se k těmto návrhům postavili kriticky. Podobný postoj zaujali politikové stran středu a pravice, které měly v parlamentu minulého volebního období menšinu.

Odpůrci ratifikace konkordátu zpochybnili soulad konkordátu s ústavou Polské republiky. Proto Sejm, kde většinu tvořily postkomunistické strany, pozastavil souhlas s ratifikací konkordátu a ustanovil mimořádnou komisi k vyjasnění otázek souladu konkordátu s budoucí ústavou. V diskusi nad návrhem nové ústavy bylo nutné vyslovit nesouhlas s formulací principů, které by byly v rozporu s normami, jak jsou formulovány v konkordátu.

Tyto principy se týkají: státního zřízení, formy úpravy vztahů státu a církve a také účinnosti konkordátu v polském právním systému.

1. 1 Principy týkající se společenského modelu

Odpůrci ratifikace konkordátu spatřovali rozpor mezi principem "oddělení církve od státu", který je formulován v čl. 82 současné ústavy Polské republiky, a čl. 1 konkordátu, kde se uvádí, že: "Polská republika a Apoštolský stolec stvrzují, že stát a katolická církev jsou - každý ve své oblasti - nezávislé a autonomní a zavazují se plně respektovat tento princip ve vzájemných vztazích a při spolupráci na rozvoji člověka a obecného dobra."

Konečně v čl. 25 ústavy - schválené Národním shromážděním - byly formulovány kompromisní principy, které obsahují některé prvky převzaté z liberální ideologie a z nauky Druhého vatikánského koncilu.

Nejdříve byly formulovány principy převzaté z liberální ideologie, a to:

- "Církve a jiné náboženské společnosti jsou rovnoprávné" (čl. 25 odst.1);

- "Představitelé veřejné moci v Polské republice zachovávají nestrannost v otázkách náboženského, světonázorového a filozofického přesvědčení a zajišťují svobodu jeho projevu ve veřejném životě" (čl. 25, odst. 2). Tato formulace byla přijata místo navrhované formulace o světonázorové neutralitě státu, jak ji navrhovaly politické strany. Princip neutrality se setkal s protestem Polské biskupské konference pro jeho dvouznačnost. Může totiž znamenat: 1) radikální zákaz veřejně projevovat náboženské přesvědčení; 2) stejný přístup k lidem ze strany státní moci v soukromém i veřejném životě, bez ohledu na jejich náboženské a světonázorové přesvědčení. Z důvodu vyloučení neutrality v prvním z uvedených významů byla do čl. 25, odst. 2 zanesena formulace "nestrannosti" s možností "svobodného vyjadřování náboženského přesvědčení ve veřejném životě".

Shodné s učením Druhého vatikánského koncilu jsou principy respektování autonomie a nezávislosti církve a státu, stejně jako jejich spolupráce na obecném dobru. Čl. 25, odst. 3 říká, že: "Vztahy mezi státem, církvemi a ostatními náboženskými společnostmi se zakládají na principech respektování jejich autonomie a vzájemné nezávislosti každého v jeho oblasti, jakož i spolupráce pro dobro člověka a obecného dobra". Principy formulované v čl. 1 konkordátu mezi Apoštolským stolcem a Polskem jsou tedy zpřesněním čl. 25, odst. 3 ústavy. Ústava obecně definuje vztahy mezi státem, církvemi a ostatními náboženskými společnostmi, konkordát pak - vztahy mezi státem a katolickou církví.

1. 2 Forma úpravy vztahů mezi státem a církví

Odpůrci konkordátu argumentovali, že v ústavě není zmocnění k úpravě vztahů s katolickou církví v podobě smlouvy s Apoštolským stolcem. Tato primitivní námitka ztratila jakékoliv opodstatnění nabytím platnosti nové ústavy. Čl. 25 ústavy byl doplněn o následující formulaci: "Vztahy mezi Polskou republikou a katolickou církví upravuje mezinárodní smlouva uzavřená s Apoštolským stolcem a další zákony (odst. 4). Vztahy mezi Polskou republikou a ostatními církvemi a náboženskými společnostmi upravují zákony přijaté na základě smluv, které uzavřela vláda s jejich představiteli" (odst. 5). Na základě tohoto znění byly nejvyšší političtí představitelé Polské republiky zmocněni k úpravě vztahů s katolickou církví v dvojí podobě: mezinárodní smlouvou s Apoštolským stolcem a formou zákonů.

Z čl. 25, odst. 1, kde stojí, že "církve a jiné náboženské společnosti jsou rovnoprávné", plynou pozitivní důsledky i pro jiné náboženské společnosti - konkrétně: nutnost rozšířit záruky, které jsou obsaženy v konkordátu, na jiné církve a náboženské společnosti skrze jiný právní prostředek. Takovým prostředkem je - v souladu s čl. 25, odst. 5 ústavy - zákon přijatý na základě dohody mezi představiteli vlády a jednotlivých církví a náboženských společností. Je třeba upozornit, že v posledních letech přijal parlament Polské republiky řadu zvláštních zákonů definujících právní postavení jednotlivých minoritních církví, na nichž se vláda shodla s jejich představiteli a v nichž jsou obsaženy stejné záruky jako v konkordátu.

1. 3 Záruky náboženské svobody v individuální rovině

Předmětem konkordátu jsou garance náboženské svobody v rovině individuální, kolektivní a institucionální. Vzniká totiž problém souladu norem obsažených v konkordátu s normami obsaženými v ústavě z 2. dubna 1997. Je zřejmé, že ústavní normy mají obecnější dosah než normy obsažené v konkordátu. Garance formulované v konkordátu jsou tedy konkretizací ústavních práv člověka v otázce svobody svědomí a náboženského vyznání. Východiskem je zde čl. 53 ústavy, který obsahuje:

1) záruky náboženské svobody v pozitivním aspektu, tj. svobody každého navenek projevovat své náboženské a světonázorové přesvědčení v soukromém i veřejném životě (odst. 1-4);

2) záruky svobody v negativním aspektu, tj. svobody od donucení projevovat své přesvědčení ve veřejném životě (odst. 5-6), které stanoví, že nikdo nesmí nikoho nutit, aby plnil či neplnil náboženské úkony v rozporu se svým svědomím, a obsahují i zákaz zavazovat jiné k tomu, aby projevovali své přesvědčení ve vztahu k veřejné moci (odst. 7);

3) záruky práva rodičů na výchovu a morální a náboženské vzdělání dětí ve shodě sjejich přesvědčením; tato záruka se týká vyučování náboženství na školách (čl. 25, odst.3 a čl. 48, odst. 1);

4) možnost omezovat zákonnou formou svobodu veřejného projevu náboženského přesvědčení (čl. 53, odst. 5).

Normy formulované v konkordátu jsou tedy upřesněním ústavních záruk náboženské svobody věřících veřejně projevovat jejich náboženské přesvědčení.

1. 4 Účinnost konkordátu ve vnitrostátním právním systému

Podle ustanovení čl. 29 konkordátu, konkordát "bude uveden v život" po uplynutí doby jednoho měsíce od výměny ratifikačních listin. K této výměně došlo 25. března 1998, proto konkordát nabyl účinnosti 25. dubna 1998.

Vzniká tedy otázka, jaké jsou důsledky "uvedení konkordátu v život". Chceme-li objasnit tento problém, měli bychom si nejprve připomenout ústavní principy realizace mezinárodních smluv, ratifikovaných parlamentní většinou. Konkordát je totiž jednou z takových smluv. Tyto principy jsou definovány v čl. 9, 87 a 91 polské ústavy.

V čl. 9 stojí: "Polská republika dodržuje mezinárodní právo, ke kterému se zavázala". Toto ustanovení vytváří předpoklad automatické - i když zprostředkované - inkorporace mezinárodních právních norem do právního systému státu. Z toho plyne, že stát je povinnen respektovat konkordát na svém území, tedy používat na vnitřní úrovni normy definované v konkordátu jako zákony, které jsou pro něj závazné na mezinárodní úrovni.

Dále bychom si měli všimnout principů týkajících se hierarchie psaných pramenů práva. V souladu s čl. 87, odst. 1 ústavy bychom měli říci, že konkordát - jako každá mezinárodní smlouva - je "pramenem všeobecně závazného práva Polské republiky." Vzniká tedy problém, jaké je postavení konkordátu v hierarchii pramenů obecně závazného práva. Za tím účelem je nutno zdůraznit čl. 8 a 91 ústavy.

Čl. 8, odst. 1 deklaruje primát ústavy přede všemi jinými prameny psaného práva. Čili konkordát jako mezinárodní smlouva se v hierarchii pramenů práva nalézá níže než ústava. Z toho plyne požadavek souladu konkordátu s ústavou.

Dále bychom si měli všimnout, že v čl. 91 se polský ústavodárce rozhodl, že mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány parlamentní většinou a které vyšly v úředním věstníku, jakým je "Sbírka zákonů", jsou automaticky inkorporovány do právního systému státu a mají přednost před zákony. Proto mají být aplikovány bezprostředně.

Princip bezprostřední aplikace konkordátu jako mezinárodní smlouvy se týká všech adresátů norem. To znamená, že k aplikaci konkordátu jsou oprávněny a povinny orgány státu a církve, jakož i fyzické a právnické osoby, které se ocitnou v konkrétní situaci adresátů normy definované v konkordátu. Tato oprávnění zahrnují rovněž právo na soudní ochranu, neboli právo vznášet žalobu u soudu, bude-li se někdo cítit poškozen z důvodu porušení záruk obsažených v konkordátu, např. rodiče v případě, že se ředitel mateřské školy proviní proti čl. 12, odst. 1, konkordátu, který zaručuje vyučování náboženství pro jejich děti.

Avšak bezprostřední aplikace konkordátu není vždy možná. Ne každá norma obsažená v konkordátu se totiž hodí k takové aplikaci. To je možné tehdy, pokud ustanovení konkordátu obsahuje komplexní úpravu. Pokud je ale úprava obsažená v daném ustanovení konkordátu neúplná, musí být doplněna zákonnou cestou (čl. 10, odst. 6), případně novou smlouvou mezi Apoštolským stolcem a představiteli Polské republiky, anebo smlouvou mezi Polskou biskupskou konferencí a příslušnými vládními orgány (např. čl. 22, odst. 2).

Poté, co byl konkordát uveden v život, je třeba vyjasnit následující problémy:

- které formulace obsažené v konkordátu potvrzují dříve schválené a aktuálně závazné normy;

- které formulace obsažené v konkordátu lze okamžitě aplikovat;

- které závazné zákony je nutno novelizovat, aby tak mohli být naplněny povinnosti plynoucí z konkordátu.

Abychom dostatečně objasnili tyto problémy, podrobíme srovnávací analýze normy obsažené v konkordátu s platnými zákony, přičemž přihlédneme k pořádku přijatému v konkordátu.

2. 1 Diplomatické vztahy

Čl. 2 konkordátu konstatuje existenci diplomatických vztahů mezi Apoštolským stolcem a Polskem. Tato norma nemá ekvivalent v zákonu, ale ve výměně nót mezi prezidentem Polské republiky a Apoštolským stolcem z 17. července 1989 o obnovení stálých diplomatických vztahů.

2. 2 Náboženská svoboda v rovině institucionální

V čl. 5 konkordátu se ze strany státu "zajišťuje katolické církvi, bez ohledu na ritus, svobodné a veřejné plnění jejího poslání, jakož i výkon jurisdikce, řízení a spravování vlastních záležitostí na základě kanonického práva." Jedná se o potvrzení čl. 1-3 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 3 Církevní právnické osoby a jejich orgány, zřizování a rušení církevních právnických osob, obsazování církevních funkcí, udělování právní subjektivity

Této problematiky se týkají následující garance:

1) Uznání právní subjektivity katolické církve v Polsku jako celku v oblasti vnitrostátního právního systému. Toto uznání bylo obsaženo v ústavě z roku 1921, ale po druhé světové válce bylo popřeno. V současné době čl. 4 odst. 1 konkordátu bylo znovu potvrzeno.

2) Uznání soukromoprávní subjektivity církevních organizačních jednotek, jejichž prostřednictvím může být církev subjektem právních vztahů na území státu. Toto uznání zahrnuje "všechny církevní teritoriální i personální instituce, které získali takovou subjektivitu na základě ustanovení kanonického práva". Nezbytnou podmínkou pro získání soukromoprávní subjektivity je uvědomit skrze kompetentní církevní autoritu "kompetentní státní orgány" (čl. 4, odst. 2 konkordátu). Je to obecné potvrzení principů definovaných v čl. 5-14 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

3) Získání právní subjektivity také prostřednictvím jiné církevní instituce rozhodnutím kompetentní církevní autority "na základě polského práva" (čl. 4, odst. 3). Jedná se o takové instituce, jako je "katolický spolek" nebo "církevní nadace". V platnosti zůstává právní regulace definovaná v zákoně o vztahu církve ke katolické církvi (čl. 10).

4) Potvrzení garancí plynoucích ze zákona, které se týkají svobody církve v oblasti zřizování, změny, rušení teritoriálních a personálních církevních struktur, jako: církevních provincií, arcidiecézí, diecézí, uspořádání duchovenské služby v armádě, apoštolských administratur, personálních i územních prelatur, opatství, farností, institutů zasvěceného života a společností apoštolského života a jiných církevních právnických osob (čl. 6). Novinkou je závazek Apoštolského stolce, který do jisté míry omezuje jeho svobodu působení tím, že:

a) Žádná část polského území nebude inkorporována do diecéze nebo církevní provincie, která má své sídlo na území jiného státu;

b) žádná část diecéze nebo církevní provincie nebude přesahovat hranice polského státu;

c) biskup, který je členem Polské biskupské konference, nebude členem biskupské konference jiné země;

d) biskup, který není občanem Polské republiky, s výjimkou papežského legáta, nemůže uplatňovat svou jurisdikci v Polsku.

5) Svobodné jmenování a odvolávání biskupů Apoštolským stolcem, v souladu s ustanoveními kanonického práva (čl. 7, odst. 1). Novým prvkem ve vztahu k zákonu je závazek Apoštolského stolce, že:

a) uvědomí vládu Polské republiky o jménu kandidáta na diecézního biskupa v dostatečné době před jeho nominací (čl. 7, odst. 2);

b) nebude v Polsku jmenovat biskupy duchovní, kteří nemají polské občanství (čl. 7, odst. 3).

2. 4 Veřejný kult

V této otázce konkordát garantuje církvi:

1) Svobodné organizování veřejného kultu "podle ustanovení kanonického práva v souladu s odpovídajícími ustanoveními polského práva" (čl. 8, odst. 2). Svobodu církve omezuje závazek ze strany církve, že bude respektovat odpovídající ustanovení polského práva. Týká se to respektování ustanovení definovaných v čl. 15-16 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2) "Nedotknutelnost míst kultu, určených k tomuto účelu církevní autoritou, a katolických hřbitovů." Tato nenarušitelnost zakazuje užívat těchto míst ke světským účelům. Tento zákaz neplatí absolutně, neboť klauzule předpokládá možnost takového užití "z vážných důvodů a se souhlasem kompetentní církevní autority", dokonce i vyvlastnění za "zachování standardů mezinárodního práva".

Během debat o ratifikaci konkordátu se objevily snahy mystifikovat veřejné mínění mylnou interpretací, že "nedotknutelnost katolických hřbitovů" znamená zákaz pohřbívání nekatolíků na katolickém hřbitově. Aby učinil jasno v této otázce, schválil předchozí parlament 26. června 1997 zákon o změně zákona o hřbitovech a pochovávání zemřelých, podle něhož správa katolického hřbitova má povinnost pochovávat na katolickém hřbitově i nekatolíky, pokud v dané lokalitě není veřejný hřbitov (opakování čl. 45, odst. 3 zákona o vztahu státu ke katolické církvi) nebo nekatolík má místo v rodinné hrobce.

3) Vykonávání aktů veřejného kultu na jiných místech, než jak je to uvedeno v odst. 3 konkordátu nevyžaduje povolení státních úřadů, s výjimkou případů, kdy odpovídající ustanovení polského práva stanoví jinak, zvláště "z důvodů bezpečnosti a veřejného pořádku". Podle zákona o vztahu státu ke katolické církvi se tato dohoda s příslušným orgánem veřejné správy vyžaduje v případě určení trasy a doby procesí nebo poutě na veřejných cestách.

4) Stát si vyhrazuje právo, aby orgány veřejné správy měly možnost přistoupit k "nezbytným opatřením na místech definovaných v odst. 3 rovněž bez předchozího uvědomění církevních úřadů". Podmínkou intervence těchto orgánů v daných lokalitách je naléhavá nutnost ochrany jedné ze tří základních hodnot: života, zdraví a majetku.

2. 5 Garance zachovávání neděle a svátků jako dnů pracovního klidu

Konkordát obsahuje následující seznam dnů pracovního klidu: neděle a sedm svátků 1) 1. ledna - Slavnost Matky Boží, Panny Marie (Nový rok); 2) Pondělí velikonoční; 3) Slavnost Těla a Krve Páně; 4) 15. srpna - Slavnost nanebevzetí Panny Marie; 5) 1. listopadu - Slavnost Všech svatých; 6) 25. prosince - Slavnost Narození Páně; 7) 26. prosince - druhý den vánočního oktávu. Jedná se o potvrzení čl. 17, odst. 1 zákona o vztahu státu ke katolické církvi. Novým prvkem je záruka, že "rozšíření uvedeného seznamu je možné po dohodě smluvních stran".

2. 6 Manželství a rodina

Ustanovení polského konkordátu v otázce ochrany manželství a rodiny se týkají následujících otázek:

1) V čl. 10 konkordát garantuje uznání civilních účinků kanonického manželství, tedy manželství uzavřeného kanonickou formou. Jedná se o zcela nový prvek v poměru k dosud platným úpravám. Toto uznání předpokládá splnění následujících podmínek:

a) mezi novomanžely neexistují překážky z hlediska polského práva;

b) manželé při uzavírání kanonického manželství potvrdí ochotu respektovat civilní účinky;

c) o skutečnosti uzavření manželství bude na návrh učiněn zápis v občanských matrikách doručený úřadu vedoucímu matriky ve lhůtě pěti dnů, pokud "vyšší moc" nezpůsobí prodloužení uvedené lhůty.

Uvedenou formulaci konkordátu nelze aplikovat bezprostředně. Stát se zavázal učinit odpovídající změny v polském právu. Vykonání tohoto závazku se naplnilo zákonem z 24. července 1998. Tento zákon obsahuje nové požadavky, jmenovitě:

- povinnost duchovního správce informovat vedoucího matričního úřadu o skutečnosti uzavření manželství formou, která je definována v církevním právu;

- povinnost osob uzavírajících manželství, aby před uzavřením církevního sňatku předložily duchovnímu správci osvědčení vedoucího matričního úřadu, že mezi nimi neexistují překážky z hlediska světského práva.

Na základě tohoto zákona byla rozšířena instituce uznání civilních účinků také na sňatky uzavřené formou, která je definována v partikulárním zákonodárství jiných církví a náboženských společností, jejichž status je uznán formou zákona.

2) Konkordát nezavádí zákononné změny, které se týkají výroků v otázkách rozvodů a prohlášení manželství za neplatné, tzn. že:

- výroky církevního soudu v otázce neplatnosti kanonického manželství nebudou mít žádný vliv na půdě státu (čl. 10, odst. 4);

- pokud jde o civilní sňatek, který byl uzavřen formou záznamu v občanské matrice o uzavření kanonického manželství, strany mohou podat podat žalobu k civilnímu soudu za účelem prohlášení manželství za neplatné nebo rozvodu ve shodě s principy polského práva.

3) Závazek obou stran, tzn. církve i státu, k "spolupráci při ochraně a respektování instituce manželství a rodiny, která je základem společnosti". Apoštolský stolec ze své strany potvrzuje katolické učení o důstojnosti a nerozlučitelnosti manželství. Stát pak nemění svůj postoj v otázce trvalosti manželství ani neakceptuje principy nerozlučitelnosti svátostného manželství, je tak tedy potvrzen sekulární charakter státu v této otázce.

2. 7 Respektování práva rodičů na náboženskou výchovu dětí

Konkordát v této otázce garantuje následující principy:

1) Potvrzuje právo na vyučování náboženství v základních a středních školách a veřejných mateřských školách. Toto vyučování má být podle čl. 12, odst. 1 organizováno školami, řízenými orgány veřejné správy, a má být ve shodě s vůlí zainteresovaných stran (čl. 12, odst. 1). Tento princip je potvrzením čl. 12 zákona ze 7. září 1991 o systému osvěty a v souladu s nařízením ministra školství ze 14. dubna 1992 o podmínkách a způsobech vyučování náboženství na státních školách. Novým prvkem v konkordátu je garance vyučování náboženství ve veřejných mateřských školách.

2) Potvrzení práva na uspokojování náboženských potřeb na letních osadách a táborech pro děti a mládež (čl. 13).

2. 8 Církevní školství a osvětově výchovná činnost

V této oblasti konkordát zaručuje:

1) Respektování práva církve zakládat a řídit "osvětová a výchovná zařízení, mj. mateřské školy a školy všech stupňů, v souladu s ustanoveními kanonického práva, stejně tak zaručuje dotace pro tato zařízení podle principů stanovených příslušnými zákony" (čl. 14). Konkordát zavazuje tyto školy zachovávat "programové minimum" definované státem, stejně jako dodržovat předpisy polského práva o vydávání tisku. Jedná se o potvrzení garancí formulovaných v čl. 20 zákona o vztahu státu ke katolické církvi a v zákonu o systému osvěty z roku 1991. Novým prvkem je záruka, že budou respektována ustanovení kanonického práva.

2) Právo církve "svobodně zakládat a řídit vysoké školy, včetně univerzit, zvláštní fakulty a vyšší bohoslovecké semináře, stejně tak i vědecké a výzkumné instituty" (čl. 15). Jedná se o potvrzení čl. 23 zákona o vztahu státu ke katolické církvi. V otázce právního statusu vysokých škol zřízených církví, způsobu a rozsahu uznávání klasifikací a akademických titulů, jakož i právního statusu katolických teologických fakult, konkordát odkazuje na normy obsažené ve smlouvách mezi vládou Polské republiky a Polskou biskupskou konferencí.

3) Dotace ze státního rozpočtu pro dvě církevní vysoké školy:

Papežskou teologickou akademii v Krakově a Katolickou univerzitu v Lublinu (KUL). Pokud jde o KUL, jedná se o potvrzení zákona ze 14. září 1991 o financování Katolické univerzity v Lublinu ze státního rozpočtu. Novým prvkem je závazek finanční podpory Papežské teologické akademie. Konkordát navíc počítá s možností finanční podpory pro jiné vysoké školy a bohoslovecké semináře, ale bez výraznějšího závazku.

2. 9 Duchovní služba v armádě

Konkordát garantuje:

1) Pastorační péči o vojáky katolického vyznání v aktivní vojenské službě, včetně vojáků z povolání, v rámci vojenského ordinariátu v čele s vojenským biskupem (čl. 16). Jedná se o potvrzení struktury vojenského ordinariátu polské armády,, kterou ustanovil papež Jan Pavel II. se souhlasem polské vlády na základě čl. 25-28 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2) Právo vojáků konajících vojenskou prezenční službu svobodně navštěvovat bohoslužby v neděle a svátky, pokud to není v rozporu s důležitými služebními povinnostmi.

3) Uvolnění duchovních z povinné vojenské služby, protože není slučitelná s povinnostmi duchovního nebo řeholníka (čl. 16, odst. 3), stejně tak i odklad vojenské služby na dobu studia seminaristům, novicům a řeholníkům s časnými sliby (čl. 16, odst. 3).

4) Možnost povolání duchovních k duchovní službě v armádě buď v případě války jako zdravotní služby, nebo v civilní obraně (čl. 16, odst. 5). Tato ustanovení naplňují čl. 25-29 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 10 Duchovenská péče ve vězeních, výchovných ústavech a ve střediscích zdravotní a sociální péče

Konkordát zajišťuje, že osobám dlícím v uzavřených zařízeních (nápravných, výchovných, resocializačních) nebo v domovech zdravotní a sociální péče budou vytvořeny podmínky k uspokojování náboženských potřeb a že budou moci využívat duchovních služeb kněží, které tímto úkolem pověří místní biskup (čl. 17, odst. 1). Tato zařízení mají povinnost uzavírat s duchovními příslušné dohody (čl. 17, odst. 3). Tato ustanovení naplňují čl. 31 a 32 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 11 Duchovní péče o národnostní menšiny

Konkordát zajišťuje, že diecézní biskupové zorganizují pastorační péči pro příslušníky národnostních menšin v jejich řeči (čl. 18). Jedná se o nový prvek v polském zákonodárství.

2. 12 Církevní organizace, laické spolky

Konkordát "respektuje právo věřících shromažďovat se v souladu s kanonickým právem za účelem jím stanoveným" (čl. 19). Pokud tyto spolky vstupují do oblasti, která podléhá polskému právu, podléhají rovněž tomuto právu. Jedná se o naplnění čl. 33-37 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 13 Kultura, hromadné sdělovací prostředky, ochrana památek, muzea a archivy

Konkordát garantuje církvi právo na přístup k hromadným sdělovacím prostředkům pokud to souvisí s jejím posláním (čl. 20 a 25). Tato garance zahrnuje:

1) Právo církve "vlastnit a užívat vlastní sdělovací prostředky, jakož i právo na vysílání pořadů ve veřejném rozhlase a televizi, podle principů definovaných v polském právu". Jedná se o naplnění čl. 46-49, odst. 1-3 zákona o vztahu státu ke katolické církvi. V duchu čl. 48, odst. 1 tohoto zákona je způsob realizace přístupu církve k veřejným sdělovacím prostředkům upraven formou dohody mezi sekretariátem Polské biskupské konference a zástupci veřejného rozhlasu a televize.

2) Právo církve a jejích právnických osob zakládat a spravovat vlastní archivy, muzea a knižní sbírky. Toto právo bylo garantováno v č. 50-51 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

Konkordát v čl. 25, odst. 1, zavazuje biskupa každé diecéze, aby ustanovil zvláštní komisi, která bude spolupracovat s příslušnými státními orgány při ochraně "historicky a umělecky vzácných archivních dokumentů".

2. 14 Charitativní a pečovatelská humanitární činnost

Konkordát garantuje, že:

1) církevní instituce mají právo organizovat humanitární, charitativní a pečovatelskou činnost; za tím účelem mohou vytvářet organizační struktury a vyhlašovat veřejné sbírky (čl. 21, odst. 1). Jedná se o naplnění norem definovaných zvlášť v čl. 38-40 zákona o vztahu státu ke katolické církvi, v nichž je církvi zaručeno právo provozovat tuto činnost prostřednictvím vlastní organizace Caritas na dvou hierarchických úrovních: Caritas pro celé Polsko a Caritas jednotlivých diecézí;

2) právo církve vytvářet vlastní struktury pro misijní a humanitární činnost;

3) právo výše uvedených církevních institucí organizovat veřejné sbírky pro uvedené účely (čl. 21, odst. 1). Tyto garance jsou naplněním konkrétních principů obsažených v čl. 57, odst. 1-2 zákona o vztahu státu ke katolické církvi;

4) zrovnoprávnění "humanitární, charitativně pečovatelské, vědecké a osvětově výchovné činnosti provozované církevními právnickými osobami s činností sloužící analogickým cílům, které se věnují státní instituce" (čl. 22, odst. 1).

Uvedená záruka je novým prvkem. V zákonu o vztahu státu ke katolické církvi nebyl odkaz týkající se humanitární činnosti církevních právnických osob. To bylo příčinou překážek ze strany státních orgánů, zejména co se týče daňových úlev a osvobození od cel. Tato garance má důležité praktické důsledky. Od nynějška všechny církevní právnické osoby, které se věnují činnosti pro dobro společnosti stejně jako státní instituce, mají právo, aby s nimi bylo ze strany státních orgánů zacházeno stejně jako s obdobnými státními institucemi. Tento princip nenarušuje sekulární charakter státu, ale je aplikací ústavního principu kooperace státu a církve pro dobro člověka a země.

2. 15 Veřejné sbírky

Konkordát stanoví, že "Předpisy polského práva o veřejných sbírkách nelze aplikovat na shromažďování peněžních darů pro náboženské účely, církevní charitativní a pečovatelskou, vědeckou, osvětovou a pedagogickou činnost, stejně jako na podporu duchovních a řeholníků, pokud k nim dochází na území chrámů, kaplí nebo na místech a za okolností obvykle přijatých v dané lokalitě tradičně ustáleným způsobem" (čl. 21, odst. 2). Tento princip je identický s čl. 57, odst. 1 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 16 Finanční záležitosti institucí, církevního majetku, jakož i duchovních

Finanční záležitosti církevních institucí a odměňování duchovních tvoří neuralgický bod v oblasti vztahů mezi státem a církví. Konkordát v této záležitosti stanoví dva principy:

1) "Vycházejíce ve finančních otázkách institucí, církevního majetku, jakož i duchovních z platného polského zákonodárství a církevních ustanovení, smluvní strany vytvoří zvláštní komisi, která se bude zabývat nezbytnými změnami. Nová úprava zohlední potřeby církve s přihlédnutím k jejímu poslání a k dosavadní praxi církevního života v Polsku" (čl. 22, odst. 2).

2) "Státním orgánům bude oznámena církevní instituce nebo více církevních institucí, které jsou kompetentní v záležitostech uvedených v odstavci 2" (čl. 22, odst. 3).

V otázkách, které se týkají financování církevních institucí a principů odměňování duchovních, konkordát tedy uznává status quo, tedy úpravu, jaká existovala v době podpisu konkordátu. V platnosti tedy zůstaly normy obsažené v čl. 55-57 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

Neznamená to, že tyto otázky nevyžadují novou úpravu. Proto konkordát předpokládá vytvoření zvláštní komise s paritním zastoupením smluvních stran, která se bude zabývat nezbytnými změnami v dosud platných ustanoveních v této oblasti. Tyto změny mají zohlednit potřeby církve, které plynou z jejího poslání, jakož i dosavadní praxi církevního života v Polsku (čl. 22, odst. 3). Tato komise by se měla zabývat stanovením principů, které se týkají: odlišení hospodářské a nehospodářské činnosti církevních právnických osob; postavení a fungování církevního fondu; sociálního zabezpečení duchovních a odměňování duchovních, kteří pracují v pastoraci.

Problémy definování principů týkajících se organizování zdrojů financování potřeb církve, a zvlášť zavedení "církevní daně" od fyzických osob na potřeby církevních institucí, jakož i odměňování duchovních, pracujících v pastoraci, se mají stát předmětem jednání v rámci zvláštní konkordátové komise na návrh Apoštolského stolce a vlády Polské republiky po ratifikaci konkordátu.

2. 17 Ochrana památek

V majetku církve se nacházejí sakrální objekty a k nim připojené budovy, které mají hodnotu národních kulturních památek. Ochrany těchto objektů se týkají následující principy:

1) Stát "v rámci možností poskytuje materiální pomoc na restaurování a opravy památkových sakrálních objektů a k nim připojených budov, rovněž tak uměleckých děl, která jsou součástí kulturního dědictví" (čl. 22, odst. 4). Tato garance naplňuje principy definované v čl. 43, odst. 3 a v čl. 51 zákona o vztahu státu ke katolické církvi. Konkordát nezavádí nové finanční příspěvky ze strany státu ve prospěch oprav a restaurování kulturních památek, které jsou ve vlastnictví církevních právnických osob, ale pouze slibuje finanční podpory "v rámci možností".

2) V otázkách týkajících se ochrany kulturních památek národního významu, které se nacházejí v sakrálních a chrámových objektech, stejně jako historicky a umělecky cenných archiválií, má být v každé diecézi vytvořena zvláštní komise (zřizuje jí biskup), která má spolupracovat se státními orgány (čl. 25, odst. 1).

3) "Kompetentní státní orgány a Polská biskupská konference vypracují normy pro zpřístupnění kulturních památek, které jsou ve vlastnictví nebo ve správě církve" (čl. 25, odst. 2). Otázky související s ochranou kulturních památek budou tedy předmětem dalšího jednání na státní úrovni.

2. 18 Majetková práva církevních právnických osob

Konkordát proklamuje obecný princip: "Církevní právnické osoby mohou ve shodě s ustanoveními polského práva nabývat, vlastnit, užívat i pozbývat nemovitý i movitý majetek, jakož i nabývat i pozbývat majetková práva" (čl. 23). Konkordát obsahuje klauzuli, že tato práva mají být uplatňována "v souladu s ustanoveními polského práva". Znamená to, že Apoštolský stolec "kanonizuje" normy polského civilního práva.

Tento princip není novým prvkem, ale potvrzením čl. 52, 54 a 59 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 19 Sakrální a církevní stavby a hřbitovy

Pravomoci katolické církve stavět, dostavovat a rekonstruovat sakrální a církevní objekty a hřbitovy, jakož i postup při realizaci těchto pravomocí upravuje čl. 24 konkordátu. V konkordátu jsou obsaženy tři zásady:

1) Uznání práva církve vlastnit sakrální a církevní objekty a hřbitovy;

2) Uznání práva kompetentních orgánů církve, tj. diecézních biskupů nebo jiných ordinářů , rozhodovat o potřebách těchto objektů a vyvíjet iniciativu za účelem jejich výstavby, dostavby a rekonstrukce;

3) Nutnost dohodnout stavební místo s kompetentními orgány po obdržení příslušných administrativních rozhodnutí od kompetentních státních úřadů týkajících se schválení architektonických projektů, stavebního místa atd. Tyto principy potvrzují zvláštní normy obsažené v čl. 41-45 zákona o vztahu státu ke katolické církvi.

2. 20 Církevní nadace

Církevní právnické osoby mají právo zakládat nadace. Čl. 26 konkordátu naplňuje čl. 58 zákona. Způsob zakládání těchto nadací upravují příslušné zákony.

2. 21 Způsob úpravy záležitostí, které vyžadují nová řešení

Konkordát neupravuje všechny problémy z oblasti vztahů mezi státem a církví. Proto čl. 27 konkordátu předvídá možnost nových nebo dodatečných řešení ve formě uzavírání nových smluv na dvou hierarchických úrovních: 1) mezi Apoštolských stolcem a polským státem; 2) mezi vládou Polské republiky a Polskou biskupskou konferencí, která k tomu musí být zmocněna Apoštolským stolcem.

2. 22 Způsob řešení pochybností

Při interpretaci norem obsažených v ustanoveních konkordátu a jejich aplikac se mohou objevit pochybnosti a názorové rozdíly. Proto se obě strany při uzavírání konkordátu v čl. 28 dohodly, že tyto pochybnosti budou řešeny formou diplomatických rozhovorů, tedy cestou jednání mezi kompetentními představiteli obou stran.

Shrneme-li uvedené úvahy, můžeme konstatovat, že v období 1989 až 1998 došlo v Polsku ke stabilizaci vztahů mezi státem a katolickou církví. Hlavní principy těchto vztahů byly definovány nejvýznamnějšími právními normativními akty z hlediska státu i z hlediska mezinárodních vztahů, jimiž jsou ústava a konkordát. Vezmeme-li v úvahu obsah těchto principů a způsob úpravy těchto vztahů, můžeme říci, že v Polsku byl zaveden určitý typ sekularizovaného státu, který uplatňuje systém koordinované odluky.

Proces této normalizace však není definitivně ukončen, ale bude pokračovat cestou jednání založených na principu partnerství obou stran. Nutnost dalších jednání souvisí s finanční situací církve, jmenovitě se zabezpečením hmotných prostředků (zavedením církevní daně) a definováním statutu církevního fondu.

Z polštiny přeložil Jaroslav Šubrt

Resumé

Aktuální problémy polského konfesního práva

V Polsku existoval v období první republiky (966-1795) a druhé republiky (1918-1939) stát, který poskytoval v individuální i v kolektivní rovině záruky náboženské svobody, založené na principu rovnosti všech uznaných církví a náboženských společností s prioritním postavením Katolické církve. V období lidového Polska (1945-1989) existoval sekularizovaný stát prosazující církvím nepřátelskou odluku. Za existence třetí republiky (od r. 1989) je budován světský stát prosazující kooperativní systém ve vztahu k církvím a náboženským společnostem. V letech 1989-1993 došlo k normalizaci vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi schválením běžných zákonů. Stabilizace vztahů státu a Katolické církve je založena na dvou svrchovaných normativních aktech: Ústavě Polské republiky z roku 1997 a Konkordátu mezi Apoštolským stolcem a Polskou republikou, který byl podepsán v roce 1993 a ratifikován v roce 1998. Tyto právní normativní akty obsahují principy rovnoprávnosti církví, nestrannosti státu k náboženskému a světonázorovému přesvědčení a zaručení možnosti projevů tohoto přesvědčení ve veřejném životě, princip autonomie a nezávislosti Katolické církve a státu v oblastech jim příslušejícím a princip jejich spolupráce v zájmu obecného dobra.

Abstract

Topical Problems of the Polish Law on State-Church Relations

During the periods of the so-called First Republic (actually a somewhat limited monarchy, 966-1795) and Second Republic (1918- 1939), the State guaranteed religious freedoms, both individual and corporate, on the principle of equality of all the churches and religious communities it recognized, with the Catholic Church enjoying a priority position. The Polish People's Republic (1945- 1989) shaped itself into a secularized state that enforced a separation hostile to the churches. Under the Third Republic (since 1989) a secular state is being built, promoting a cooperative system in its relations with the churches and religious communities. During the years 1989-1993 a normalization of the State-Church relations was achieved through adoption of appropriate laws. The present stabilized state of relations between the State and the Catholic Church rests on two sovereign normative acts: the Constitution of the Polish Republic of 1997 and a Concordat between the Apostolic See and the Polish Republic, which was signed in 1993 and ratified in 1998. These normative legal acts embody the principles of equality of the churches, impartiality of the State towards religious convictions and world-outlook, guaranty of freedom for public expression of these convictions, autonomy and independence of the Catholic Church and the State in their respective areas, and their cooperation in the interest of the common good.

Zusammenfassung

Aktuelle Probleme des polnischen Staatskirchenrechts

Polen war in der Zeit der ersten (966-1795) und der zweiten (1918-1939) Republik ein Staat, der, aus dem Prinzip der Gleichheit aller anerkannten Kirchen und Religionsgesellschaften mit der privilegierten Stellung der Katholischen Kirche ausgehend, die Religionsfreiheit auf der individuellen, als auch der kolektiven Ebene gewährleistet hat. In der Zeit der Volksrepublik (1945-1989) war Polen ein sekularisierter Staat, der die kirchenfeindliche Trennung durchgesetzt hat. Während der dritten Republik (seit dem Jahr 1989) wird ein profaner Staat mit dem kooperativen System der Beziehung zu den Kirchen und Religionsgesellschaften aufgebaut. In den Jahren 1989-1993 hat sich eine Normalisierung der Beziehungen zwischen dem Staat und den Kirchen und Religionsgesellschaften durch die Verabschiedung der einfachen Gesetze vollzogen. Die Stabilisierung der Beziehungen zwischen dem Staat und der Katholischen Kirche beruht auf zwei souveränen normativen Akten: der Verfassung der Polnischen Republik von 1997 und dem Konkordat zwischen dem Apostolischen Stuhl und der Polnischen Republik, der 1993 zur Unterschrift gelangt und 1998 ratifiziert worden ist. Diese normativen Rechtsakte beinhalten die Prinzipien der Gleichheit der Kirchen, der Unparteilichkeit des Staates zur religiösen und weltanschaulichen Überzeugung, Prinzip der Gewährleistung der Äußerungsmöglichkeit dieser Überzeugung im öffentlichen Leben, Prinzip der Autonomie und der Unabhängigkeit der Katholischen Kirche und des Staates in den ihnen untergeordneten Bereichen, Prinzip der beidenseitigen Zusammenarbeit zugunsten des Gemeinwohles.

Riassunto

I problemi attuali del Diritto Ecclesiastico polacco

Nei tempi della Prima Repubblica (966 - 1795) e della Seconda Repubblica (1918 - 1939) vi era uno Stato che concedeva le garanzie individuali nonché collettive della libertŕ religiosa fondata su un principio della paritŕ di tutte le Chiese e le Societŕ Religiose legalmente riconosciute, insieme ad una posizione privilegiata della Chiesa Cattolica. Nei tempi della Repubblica Popolare (1945 - 1989) esisteva uno stato che imponeva un sistema di separazione ostile verso le Chiese. Durante lesistenza della Terza Repubblica si sta costruendo uno Stato secolarizzato che propone un sistema di cooperazione nel rapporto alle Chiese e le Societŕ Religiose. Negli anni 1989 - 1993 si č giunti ad una normalizzazione dei rapporti tra lo Stato e le Chiese oppure le Societŕ Religiose tramite unapprovazione delle leggi correnti. La stabilizzazione dei rapporti tra lo Stato e la Chiesa Cattolica viene fondata su due atti normativi sovrani: Costituzione della Repubblica Polacca del 1997 e Concordato tra la Sede Apostolica e la Repubblica Polacca firmato nel 1993 e ratificato nel 1998. Questi atti normativi esprimono i principi dellequiparazione dei diritti delle Chiese, dellimparzialitŕ dello Stato nei confronti di una convinzione religiosa o filosofica e la garanzia delle possibilitŕ delle manifestazioni di questa convinzione nella vita pubblica, il principio dellautonomia e dellindipendenza della Chiesa Cattolica dallo Stato negli ambiti della loro propria competenza e il principio della loro cooperazione nellinteresse del bene comune.

__________________________________________________________________________________

O autorovi

Prof. Dr. Józef Krukowski je řádným profesorem právní vědy Katolické univerzity v Lublinu a Akademie katolické teologie ve Varšavě. V letech 1978-1987 byl děkanem Fakulty kanonického a světského práva Katolické univerzity v Lublinu. Je poradcem Papežské rady pro výklad textů zákonů v Římě. Byl zástupcem polských biskupů v ústavněprávní komisi Národního shromáždění Polské republiky, znalcem zvláštní komise Sejmu ustavené za účelem přípravy zákona o ratifikaci Konkordátu mezi Apoštolským Stolcem a Polskou republikou. Je autorem více než 150 publikací, např. Církevní správa, Lublin 1985, Církev a stát - základy právních vztahů, Lublin 1993, Současné konkordáty - výklad - texty (1964-1994), Warszawa 1995.

Professor Dr. Józef Krukowski holds the Chair of Jurisprudence at the Catholic University at Lublin and at the Academy of Catholic Theology in Warsaw. During 1978-1987 he was Dean of the Faculty of Canon and Secular Law at the Catholic University at Lublin. Professor Krukowski is a Counsellor of the Papal Council for the Interpretation of Law Texts, Rome. He acted as representative of the Polish Episcopate in the Constitutional Commission of the National Assembly of the Polish Republic, and as an expert of the Special Commission of the Parliament set up to prepare the bill for ratification of the Concordat between the Apostolic See and the Polish Republic. Professor Krukowski authors over 150 publications, e.g. Ecclesiastic Administration, Lublin, 1985; Church and State - The Basis of Legal Relations, Lublin, 1993; Contempo- rary Concordats - Interpretation - Texts (1964-1994), Warsaw, 1995.

Prof. Dr. Krukowski ist Professor der Rechtslehre an der Katholischen Universität in Lublin und der Akademie der katholischen Theologie in Warschau. In den Jahren 1978-1987 wirkte er als Dekan der Fakultät des kanonischen und weltichen Rechts an der Katholischen Universität in Lublin. Er ist Berater des Päpstlichen Rates zur Interpretatin der Kirchengesetze. Er war Berater der polnischen Bischöfe in der verfassungsrechtlichen Kommission der Nationalversammlung der Polnischen Republik, als auch Spezialist der Sonderkommission derselben Versammlung für die Vorbereitung des den Konkordat zwischen dem Apostolischen Stuhl und der Polnischen Republik ratifizierenden Gesetzes. Er ist Autor von mehr als 150 Publikationen, z.B. Die kirchliche Verwaltung, Lublin 1985, Kirche und Staat - die Grundlagen der Rechtsverhältnisse, Lublin 1993, Die zeitgenössischen Konkordaten - Die Texte (1964-1994), Warszawa 1995.

Il prof. Dr. Józef Krukowski č professore ordinario di giurisprudenza nellUniversitŕ Cattolica a Lublino e presso lAccademia Cattolica a Varsavia. Negli anni 1978 - 1987 era decano della facoltŕ di Diritto Canonico e Civile dellUniversitŕ Cattolica a Lublino. Č consultore del Pontificio Consiglio Commissione dellinterpretazione dei testi legislativi a Roma. Era rappresentante incaricato dai vescovi polacchi nella commissione costituzionale dellAssemblea Nazionale della Repubblica Polacca e perito della commissione speciale del Parlamento constituita per lo scopo di approvazione di una legge sulla ratifica del Concordato tra la Sede Apostolica e la Repubblica Polacca. Lautore di oltre 150 pubblicazioni, per esempio Lamministrazione ecclesiastica, Lublino 1985, Chiesa e Stato - fondamenti delle relazioni reciproche, Lublino 1993, I concordati attuali - esposizione - testi (1964 - 1994), Varsavia 1995.