Česká biskupská konference na svém velehradském zasedání (3. až 4. července 1998) schválila "Směrnice o smíšených manželstvích na základě nového Ekumenického direktáře".1 Protože se tato partikulární manželskoprávní norma týká především kanonické formy uzavření manželství (její závaznosti a možnosti dispenzování), stojí za to ohlédnout se při této příležitosti do minulosti, v níž tato kanonická forma byla stanovena jako conditio sine qua non k platnému uzavření manželství: touto církevně historickou minulostí je 24. zasedání tridentského sněmu r. 1563, z nějž vzešlo slavné "Decretum de reformatione matrimonii" čili dekret Tametsi . 2
Předtridentský právní stav
Tvorba kanonického manželského práva představuje komplikovaný proces, který kulminoval ve středověku. Ucelené systémy kanonického manželského práva nalézáme u Burcharda z Wormsu, Ivona z Chartres a přirozeně u Graciána;3 (ten cituje z dekretu papeže Hormizdase (514-523), podle nějž žádnému věřícímu, ať by byl jakéhokoli postavení, není dovoleno uzavírat manželství tajně, nýbrž má vstupovat do manželství veřejně "in Domino" poté, co obdrží požehnání kněze).4 Tedy nejpozději od 6. stol. církev zavrhuje tzv. klandestinní (tj. tajně uzavíraná) manželství a trvá na veřejné formě sňatku za aktivní účasti5 kněze, který má nupturientům udělit požehnání. Tajně uzavírané sňatky byly totiž (jakožto in foro externo nedokazatelné) zdrojem nepořádků a právní nejistoty, a to zejména v konkurenci s dalším manželstvím, uzavřeným veřejnou formou. Ale teprve za Innocence III. došlo na 4. lateránském sněmu r. 1215 k závažné normativní obecné úpravě formy uzavírání manželství (přejaté i Dekretály Řehoře IX.),6 kdy: 1) byla zcela zapovězena klandestinní manželství, 2) byly nařízeny veřejné manželské ohlášky v kostele (čímž byl tento partikulární úzus rozšířen na celou církev), 3) děti zrozené z klandestinních sňatků byly prohlášeny za nelegitimní a 4) faráři, který by opomenul zakázat takové sňatky, bylo pohrozeno tříletou suspenzí, popř. i těžším trestem. Klandestinní sňatky byly tedy zakázány a trestány, ale poslední krok k jejich vymýcení učinil až tridentský sněm, když ani kodifikace Bonifáce VIII. a Klementa V. ani dekretály dalších papežů nic podstatného do manželskoprávní úpravy nevnesly.7
Tridentská právní úprava
Tridentský koncil se nezabýval jen formou uzavírání manželství, nýbrž pojednal o manželství komplexně jak z dogmatické, tak z disciplinární stránky. Hlavním podnětem zde byly ataky reformátorů na sakramentalitu manželství. Na zmíněném již 24. zasedání v posledním roce konání koncilu, dne 11. listopadu 1563, byl přijat dogmatický dekret o svátosti manželství ("Doctrina de sacramento matrimonii"), podle prvních slov nazvaný "Matrimonii perpetuum", který v dvanácti kánonech (tzv. anathematismatech) vymezuje nauku církve o svátosti manželství. Bezprostředně na něj navazuje reformační dekret o manželství, podle prvního svého slova nazývaný "Tametsi", který v deseti hlavách8 upravuje disciplínu svátosti manželství. A hned první hlava se věnuje formě uzavírání manželství, jež do právních dějin vstoupila jako tzv. tridentská forma. Dekret (ve výslovné návaznosti na 4. lateránský sněm) nařizuje: "Propříště, než se bude uzavírat manželství, bude vlastním farářem snoubenců třikrát po sobě jdoucí svátky v kostele při slavení mše veřejně ohlášeno, mezi kým má být manželství uzavřeno; a po vykonání těchto ohlášek, nebude-li bránit žádná zákonná překážka, má se přikročit k slavení sňatku před tváří církve. Tehdy farář, po dotazu muže a ženy a po jejich vzájemném souhlasu, buď řekne: ,Spojuji vás v manželství ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého' nebo ať použije jiných slov podle obvyklého ritu každé z provincií."9 Koncil mluví - v duchu tzv. farního přímusu - nikoli už o knězi, nýbrž o faráři, a to o vlastním faráři (parochus proprius) snoubenců. Kompetentního oddávajícího pak precizuje nulitní klauzule zasahující nejen budoucí klandestinní manželství, ale i všechna ostatní manželství uzavřená jinak, než jak stanoví tridentský sněm: "A ty, kdo by se pokusili uzavřít manželství jinak než za přítomnosti faráře (nebo jiného kněze se souhlasem faráře samého či ordináře) a dvěma či třemi svědky, činí svatá synoda k takovému sňatku zcela nezpůsobilými (inhabiles) a rozhoduje, že takovéto manželské smlouvy jsou neplatné a nicotné, jak je i tímto dekretem zneplatňuje a anuluje." To je tedy tridentské novum, pokud jde o formu uzavření manželství: její přítomnost je nadále nutná nejen ad liceitatem, nýbrž také ad validitatem manželské smlouvy. Specialitou první hlavy dekretu "Tametsi" byl způsob její promulgace: tu měli na pokyn místního ordináře co nejdříve provádět jednotliví faráři formou zveřejnění dekretu farní obci, přičemž účinnost dekretu nastávala (v každé farnosti jednotlivě) po třiceti dnech počítaných ode dne zveřejnění. Jinou otázkou bylo odmítání akceptace tridentských dekretů ze strany některých světských vrchností; v těchto tzv. "netridentských místech" se jejich účinnost někdy i značně pozdržela.10 Teprve vlastně dekret Pia X. "Ne temere" z r. 1907 formálně prohlašuje tridentskou formu za celosvětově nezbytnou pro platné uzavření manželství křesťanů, ovšem (na rozdíl od dekretu Tametsi) vyjímá z povinnosti dodržení této formy sňatky uzavírané dvěma nekatolíky. A ačkoli to s kanonickou formou uzavírání manželství přímo nesouvisí, je třeba zmínit, že dekret "Tametsi" se v IX. hlavě velmi důrazně zasazuje o svobodu manželského souhlasu, když veškeré světské vrchnosti jakéhokoli stupně pod hrozbou samočinně nastupující klatby zakazuje jakékoli, ať přímé či nepřímé, omezování této svobody u poddaných. V 16. století, kdy se dokonce prosadilo "ius reformandi", jde o ustanovení mimořádného významu.
Závěr
Pevně stanovená forma uzavírání manželství, tak jak ji pod sankcí neplatnosti manželského kontraktu uzákonil tridentský sněm, byla nejen významným instrumentem právní jistoty v oblasti manželskoprávních vztahů, ale v posledku (zejména obligatorním právním institutem manželských ohlášek) směřovala k posílení základního principu manželství, a sice k jeho monogamii. Není proto divu, že ji (mutatis mutandis) přejala většina civilizovaných právních řádů kontinentální i angloamerické právní kultury, ano (s výjimkou určitých excesů) i právní řády bývalých socialistických zemí.11 Manželství se zásadně uzavírá za aktivní účasti kvalifikovaného svědka (tj. kompetentní úřední osoby, ať duchovní nebo světské) a za pasivní účasti dvou, popř. více dalších svědků. Je dobré připomenout si to v době, kdy se u nás i z odborné veřejnosti ozývají hlasy znevažující kanonické právo (zejména to recentní). Vždyť i letošní velká novela zákona o rodině (č. 91/1998 Sb.) nic nezměnila na požadavku civilně upravené "tridentské formy" (viz § 3 zákona o rodině) a je tak jedním z četných svědků recepce kanonického práva moderním právem sekulárním.