Tento příspěvek byl základem přednášky pronesené dne 11. 9. 1998 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci mezinárodní konference Konfesní a konkordátní právo zemí středovýchodní Evropy.

Právní systémy všech zemí, které se v posledním desetiletí vymanily z područí komunistického totalitního režimu, procházejí dlouhodobým formováním nového, demokratického právního řádu. K tomu patří nové uspořádání právního postavení církví a náboženských společností.

Dříve než přistoupíme k popisu současného konfesněprávního systému v České republice a k úvahám o alternativách jeho dobudování v nejbližších letech, dovolte, abych nejprve popsal ve stručném přehledu jak dřívější vývoj konfesního práva na území českých zemí, tak charakteristiku zvláštností potlačování církví a náboženské víry za komunistické totality v Československu.

Po vítězství habsburské dynastie nad povstáním české protestantské šlechty v roce 1620 byl dosavadní systém několika uznávaných vyznání zaměněn za systém katolického konfesijního státu. Církevní struktury kališnické a protestantské byly zlikvidovány. Katolická církev byla od té doby jedinou církví, kterou veřejná moc podle říšské zásady "cuius regio, eius religio" uznávala. Vůči židovství byl zachován určitý stupeň tolerance.

Trestní postih vůči povstalcům zahrnoval konfiskaci pozemkového majetku, k němuž patřily i pozemky, které byly původně v církevním vlastnictví a které byly rozchváceny za husitských bouří. Až na ojedinělé výjimky však nedošlo k restituci tohoto pozemkového vlastnictví. Tehdejší český panovník Ferdinand II. konfiskovanou půdu raději rozdával svým šlechtickým spojencům. Rozhodl se nahradit církvi utrpěnou škodu formou stálé renty ve formě solní daně. V konkordátě z roku 1630 se zavázal odevzdávat pražskému arcibiskupství 15 krejcarů z každé bečky soli do Čech dovezené.

Dynastický absolutismus 17. století se v průběhu 18. století změnil v přísnější formu absolutismu, v absolutismus tzv. osvícenský. České království ztratilo tehdy zbytky své dosavadní státní autonomie, které až do té doby mělo v rámci rakousko-česko-uherského soustátí. Také Katolická církev ztratila za tohoto přísnějšího typu absolutismu podstatnou část své autonomie. Karel VI. omezil od roku 1723 právo církve nabývat nemovitosti. Marie Terezie zatížila církevní nadace povinností odvádět svůj výtěžek ve prospěch státu. Josef II. podřídil všechny církevní instituce přísnému státnímu dozoru a zrušil většinu klášterů v předlitavské části monarchie. Z jejich majetku vytvořil v každé zemi náboženský fond (náboženskou matici) na podporu nově založených farností.

Roku 1781 vydal Josef II. toleranční patent, kterým povolil také v předlitavských zemích založení evangelických církví augsburského a helvetského vyznání a Církve pravoslavné. V českých zemích se tehdy přihlásila k evangelickým církvím asi 2 % obyvatel, nedošlo však k ustavení žádné pravoslavné obce. Obě evangelické církve byly podrobeny řadě omezení, šlo o pouhou toleranci jako akt panovnické milosti.

Až rokem 1848 začíná období emancipace církví ze státního područí. Poměr rakouského státu a Katolické církve byl v letech 1855 - 1870 upraven konkordátem. Protestantským církvím bylo zaručeno císařským patentem č. 41 z roku 1861 postavení rovnoprávné s Katolickou církví, v následujících letech získali rovnoprávné postavení také pravoslavní a židé. Nekatolické církve a náboženské společnosti měly ovšem jen tolik svobody, kolik měla Katolická církev. Poměr státu a církví na území českých zemí lze v období let 1861 - 1948 charakterizovat jako systém koordinace státu a státem uznaných církví, při zachování jejich rovnoprávného (paritního) postavení.

V návaznosti na záruku náboženské svobody danou v Ústavě z roku 1867 byl vydán roku 1868 první obecný mezikonfesní zákon, přiznávající všem občanům po dosažení věku 14 let svobodnou volbu náboženství nebo příslušnosti ke stavu bez vyznání. Uvedený zákon byl v českých zemích nahrazen roku 1925 mezikonfesním zákonem platným pro celé území Československa, v němž byla hranice svobodné volby náboženské příslušnosti nebo příslušnosti ke stavu bez vyznání zvýšena na 16 let.

Roku 1874 byly jednostranným aktem ze strany státu - zákonem č. 50 ř.z. - upraveny "vnější poměry" Církve katolické. Církev mlčky na tuto úpravu přistoupila, neboť se příliš nelišila od dřívější úpravy konkordátní. Téhož roku byla zákonem č. 68 ř.z. stanovena pravidla pro uznání dalších církví a náboženských společností státem. Při splnění stanovených povinností vznikl žádající církvi nárok na uznání.

Nedostatečné vlastní finanční zdroje církví i nedostatečné zajištění platů katolických duchovních ze strany zemských náboženských matic vedlo rakouský stát k doplácení kongruy, tj. výživného ve prospěch duchovních některých církví, a poměrných státních dotací ve prospěch ostatních státem uznaných církví.

Na základě nových zákonných předpisů byl také pozemkový majetek církevních právnických osob po roce 1880 důsledně zapsán do pozemkových knih.

Po vzniku Československé republiky roku 1918 došlo v českých zemích k rozsáhlému odklonu části obyvatelstva od Katolické církve, pro skutečné či domnělé spojení této církve s padlým mocnářstvím. Asi jedna desetina příslušníků českého národa zůstala bez vyznání, jedna desetina přestoupila do Církve československé, založené v lednu 1920 na schůzi spolku reformního katolického duchovenstva. Tato nová církev získala státní uznání v září 1920. Něco málo přes jedno procento Čechů přestoupilo do Českobratrské církve evangelické, utvořené sjednocením českých evangelíků helvetského vyznání a augsburského vyznání již v prosinci roku 1918. Také němečtí evangelíci augsburského a helvetského vyznání se sjednotili v září 1919 do Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Uvažovalo se o odluce církve a státu, ať již podle přísnějšího francouzského vzoru z roku 1905 nebo podle mírnějšího brazilského vzoru z roku 1890. Opatrnost a politické důvody způsobily, že odluka realizována nebyla. Přes protikatolické nálady v počátečním období republiky byl vytvořen v návaznosti na rakouské a uherské zákonodárství systém, který znamenal pro všechny církve osvobození z přílišného státního poručnictví. Zákon o vnějších poměrech Katolické církve č. 50/1874 ř.z. zůstal nadále platným, ale některé jeho normy církev příliš svazující nebyly uplatňovány a staly se obsolentními.

Rovněž Ústava ČSR z roku 1920 deklarovala svobodu svědomí a zaručila rovnost všech státem uznaných církví před zákonem. Zákon o obřadnostech smlouvy manželské z roku 1919 zrušil prioritu církevního sňatku katolíků v českých zemích a obligatornost civilního sňatku na Slovensku; zavedl na celém území státu fakultativnost formy uzavírání sňatku. Výuka náboženství na všech školách byla pro děti členů církví a náboženských společností povinná. Církevní školství zůstalo zachováno.

V pozemkové reformě bylo katolickým církevním právnickým osobám odňato 28 % pozemkového vlastnictví, které zbylo od dob jeho (rozsáhlejšího) omezení za doby josefínské. Zákon z roku 1926 nově upravil poskytování kongruy a dotací církvím a náboženským společnostem. Na konci roku 1927 byl podepsán s účinností od února 1928 modus vivendi, kterým se Apoštolský stolec zavázal dotazovat se vlády republiky před jmenováním sídelních biskupů, zda nemá proti kandidátovi námitek rázu politického. Šlo o to, aby biskupové nepodporovali separatistická hnutí. Tak byl i formován slib, který katoličtí biskupové napříště skládali.

V době limitované demokracie v mezidobí let 1945 - 48 zůstal konfesněprávní systém první republiky zachován. Pro svůj protinacistický postoj za druhé světové války získaly v českých zemích všechny církve značný kredit.

Režim totalitní vlády komunistické strany, který se v ČSR dostal k moci 25. února 1948, nastolil systém priority tzv. vědeckého, tj. marxistického světového názoru, a tak i zde de facto vytvořil podle sovětského vzoru nový typ konfesijního státu. Církve a náboženské společnosti byly organizacemi, které státní mocí upřednostněný světový názor nehlásaly. Komunistická státní moc nepřistoupila však k jejich přímému zákazu, ale zvolila taktiku jejich postupného zatlačování s cílem konečné likvidace. Používala kombinaci vydávání právních předpisů, jimiž omezovala náboženskou svobodu jednotlivců i církví, s používáním prostředků, které byly v rozporu i s vlastním komunistickým právním pořádkem.

V průběhu roku 1948 státní orgány zastavily většinu církevního tisku, odňaly církvím pozemkový majetek a v průběhu následujících dvou let zlikvidovaly církevní školství.

Proti jednotlivcům i celým skupinám byl použit teror a zastrašování. O vánocích 1948 byli zatčeni a posléze mučeni představitelé katolické tělocvičné organizace Orel. Zatčeni byli také pracovníci Katolické akce, tj. instituce, která měla na starosti činnost katolických laiků v oblasti kultury i katecheze. V květnu 1949 se komunisté pokusili vytvořit jinou, necírkevní Katolickou akci pod jejich kontrolou, což se jim nepodařilo, stejně jako neuspěli s podněcováním k odtržení českých a slovenských katolíků od Říma a vytvoření "národní" katolické církve. Následkem toho bylo nastolení ještě "tvrdšího kursu": od června 1949 byli postupně uvězněni nebo internováni všichni katoličtí biskupové v ČSR, v říjnu 1949 byly přijaty tzv. "nové církevní zákony" č. 217 a 218/1949 Sb., zavádějící zpřísněný státní dozor nad církvemi a poskytující církvím státní hospodářské zabezpečení. Byl zaveden institut státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti pro každého jednotlivého duchovního a církvím vnuceny přímé státní platy duchovních (na hranici životního minima). Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti byl udělován zpravidla jen pro určité místo (lokalitu) a mohl být kdykoli i bez odůvodnění příslušnými státními orgány odvolán.

K prvnímu lednu 1950 byl zaveden povinný civilní sňatek (v českých zemích poprvé v dějinách) a církvím zabaveny knihy matrik. Výuka náboženství ve školách, do té doby povinný předmět pro všechny děti v církvích zapsané, se stala nepovinným předmětem. Běžné postihování dětí, které rodiče dali do náboženství zapsat, odmítáním jejich přijetí na další studia, začalo až o několik roků později. Školství bylo po téměř celou dobu komunistické vlády zneužíváno jako prostředek násilné ateizace. Proto tak jen zřídka byl věřící připuštěn ke studiu pedagogického oboru.

Diplomatický styk s Apoštolským stolcem byl přerušen a modus vivendi přestal být používán. V letech 1949 a 1950 byly inscenovány procesy proti biskupům, řeholním představeným a některým aktivním zástupcům nižšího duchovenstva. Za své údajné spiknutí s cizí mocí, tj. s tak řečeným "Vatikánem", byli odsuzováni k dlouholetému či doživotnímu trestu odnětí svobody.

Ve dvou nocích v dubnu 1950 byly bez jakéholiv právního podkladu přepadeny všechny mužské řeholní komunity. Akce byla svěřena stranickým bojůvkám, zvaným lidové milice. Řeholníci byli odvezeni do centralizačních táborů, odtud byli po několika měsících převedeni na civilní nucené práce nebo do pracovně technických praporů Čs. lidové armády.

Komunity řeholnic byly sice zachovány, ale i ony byly bez právního podklady vyvezeny od srpna 1950 v několika etapách ze svých klášterů a převedeny do práce převážně ve výrobě. V "charitních domovech", v nichž byly ubytovány, byly pod stálou kontrolou příslušníků Státní bezpečnosti. Ti jim znemožnili přijímat nové členky.

V dubnu 1950 byla - na právně neplatném tzv. prešovském soboru - zlikvidována Řeckokatolická církev a mnozí její členové nuceni přejít k pravoslaví. Teprve od června 1968 mohla být činnost této církve postupně obnovena. Od roku 1950 začalo také omezování protestantských církví. Protestantské náboženské spolky byly rozpuštěny, státní souhlas duchovním odnímán.

V roce 1952 byla administrativním opatřením Státního úřadu pro věci církevní zastavena činnost Církve adventistů Sedmého dne. Obnova činnosti této církve byla připuštěna roku 1956, bez navrácení majetku, který byl státem této církvi odcizen.

Komunistický režim v ČSR neprovedl odluku církví od státu. Dále je nutno zdůraznit, že uznával právní subjektivitu některých církevních právnických osob. Uznával i vlastnické právo církví, a to jako "nejvýznamnější ukázku zbytků třetí formy vlastnictví - nazývané soukromým vlastnictvím" (vedle tak řečeného vlastnictví socialistického a tak řečeného vlastnictví osobního). Církevní právnické osoby měly i za komunistického režimu nezpochybňované vlastnické právo ke kostelům, k farám a někdy i k některým jiným farním budovám, ke stavebním pozemkům, na nichž byly církevní budovy vystavěny, k farním zahradám i k finančním prostředkům. "Služné" duchovních hradil sice stát, ale oni sami byli považováni za zaměstnance církví. Laičtí pracovníci církví (např. kostelníci) byli zaměstnanci církví na základě pracovních smluv uzavíraných s církevními právnickými osobami; jejich plat byl hrazen zpravidla z prostředků, které církev získávala kostelními sbírkami.

Mezi první důsledky převratu na konci listopadu 1989 patří osvobození církví ze státního područí. Ještě v prosinci 1989 parlament odstranil z trestního zákoníku proticírkevní ustanovení (náboženské trestné činy) jako první předpoklad přechodu od konfesijního marxistického státu ke státu nábožensky neutrálnímu.

Konfesněprávní zákonodárné činnosti z ledna 1990 předcházelo jednání mezi federální vládou a Apoštolským stolcem. Při tomto jednání bylo konstatováno, že Modus vivendi z roku 1928 je považován za překonaný, a to podle zásady mezinárodního práva o zániku platnosti smlouvy při podstatné změně okolností (clausula rebus sic stantibus). V červnu 1990 byl obnoven diplomatický styk mezi československým státem a Apoštolským stolcem na úrovni nunciatury a velvyslanectví.

Zákonem č. 16/1990 Sb. z 23. 1. 1990 byl zrušen § 7 zákona č. 218/1949 Sb. o státním souhlasu k výkonu duchovenské funkce. Stát již do vnitřních záležitostí církví ani do ustanovování jakéhokoliv církevního funkcionáře nezasahuje. Také ke zřízení nové diecéze není třeba státního souhlasu. Tak byly od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 založeny na jejím území dvě římskokatolické diecéze (1993 a 1996) i řeckokatolický apoštolský exarchát (1996).

Hospodářské zabezpečení církví ze státního rozpočtu bylo podle uvedeného zákona zajišťováno do konce roku 1990. Od 1.1.1991 došlo ke změně v tom smyslu, že dotace na platy duchovních a částečně i na věcné náklady jsou poskytovány státem přímo ústředím jednotlivých církví a v případě Katolické církve jednotlivým diecézím.

Důležitým zdrojem příjmů církví však zůstávají sbírky a dary. Dárci (fyzické i právnické osoby) mohou využívat výhody, stanovené zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů ve znění každoročně prováděných novelizací, a žádat odečtení hodnoty těchto darů z daňového základu v přesně stanoveném rozmezí. Od zdanění jsou osvobozeny výnosy kostelních sbírek, příjmy za církevní úkony a příspěvky členů registrovaných církví a náboženských společností.

Podle zák. ČNR č. 357/1992 Sb. ve znění pozdějších novelizací jsou osvobozena od daně dědické a daně darovací bezúplatná nabytí majetku státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Podle vyhl. MF č. 93/1993 Sb. ve znění novelizací jsou od dovozního cla osvobozeny náboženské předměty.

Zákonem č. 298/1990 Sb. bylo ke dni 19. 7. 1990 vráceno řeholním řádům a kongregacím 72 objektů z celkového počtu přibližně 800 nejrůznějším způsobem odňatých budov, z toho ... na území ČR. Budovy teologického semináře v Olomouci byly tímto zákonem vráceny Olomouckému arcibiskupství.

Druhá etapa, navrácení dalších 198 budov, byla ukončena přijetím zákona č. 338/1991 Sb., kterým se předešlý zákon mění a doplňuje. Omezení, týkající se vyklizení tohoto majetku, pokud slouží k poskytování služeb zdravotnických, sociálních, pro školství nebo kulturní či osvětovou činnost, bylo rozšířeno i na archivnictví, a stanoveno, že nedojde-li k dohodě, lze takové instituce vypovědět až po uplynutí deseti let ode dne účinnosti tohoto zákona.

K základním normám konfesního práva patří na prvním místě odpovídající ustanovení ústavního práva České republiky. Podle čl. 112 Ústavy České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.) tvoří součást ústavního pořádku ČR též Listina základních práv a svobod, publikovaná pod č. 2/1993 Sb. 

Podle čl. 10 Ústavy ČR jsou "ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem". Mezi ně patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, pro ČSSR závazný od 23. 3. 1976 (byl publikován pod vyhl. č. 120/1976 Sb.). Součástí českého konfesního práva je tedy čl. 18 Paktu, zakotvující svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Česká republika však dosud neuzavřela s Apoštolským stolcem žádnou mezinárodní smlouvu (konvenci, konkordát, modus vivendi).

Dvě specializované normy jsou:

1. zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění zák. 16/1990 Sb. a dalších novelizací,

2. zákon č. 308/1991 Sb. ze dne 4. 7. 1991 o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.

Tento zákon má 25 paragrafů a v jeho příloze je uveden seznam devatenácti církví a náboženských společností, které ze zákona nebo na základě souhlasu státu působí na území ČR.

Ve své první části zákon podrobně v návaznosti na ústavní předpisy vymezuje právo každého projevovat své náboženství nebo víru sám i společně s jinými, měnit je, být bez náboženského vyznání, šířit některé z těchto přesvědčení, nebýt k žádnému nucen.

Podle § 3 zákona rozhodují o náboženské výchově dětí do dovršení 15 let jejich zákonní zástupci. Mohou také rozhodovat o přihlášení svých dětí do církevních škol a škol náboženských společenství zřizovaných podle vyhl. č. 452/1991 Sb.

V druhé části je specifikováno právní postavení registrovaných církví a náboženských společností. Obsahem třetí části jsou především pravidla registrace církví a náboženských společností. Podle zák. ČNR 161/1992 Sb. je v ČR pro registraci podmínkou, že k církvi (náboženské společnosti), žádající o registraci, se hlásí nejméně deset tisíc zletilých osob, které mají trvalý pobyt na území ČR. Jde-li o členskou církev Světové rady církví, stačí pět set takových osob.

V § 5 odst. 2 se stanoví, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech, zejména nezávisle na nich ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují (zakládají) řeholní a jiné instituce.

Rozhodování o právní subjektivitě jednotlivých útvarů církve (náboženské společnosti), jejím rozsahu a také o tom, kdo je oprávněn jménem těchto právních subjektů jednat, je záležitostí příslušné církve (náboženské společnosti), jak vyplývá z § 13 odst. 1 lit. g) zákona.

Novela zákona o rodině č. 234/1992 Sb. obnovila s účinností od 1. 7. 1992 na území Československa tradiční fakultativnost formy uzavření manželství. Sňatky, uzavírané před orgány registrovaných církví a náboženských společností, mají civilněprávní účinnost.

Perspektivy českého konfesního práva.

Pro budoucnost se počítá s nahrazením zák. č. 218/1949 Sb. a zák. č. 308/1991 Sb. novým předpisem. Bezesporu je zapotřebí, aby navrhovatelé projednali připravovanou konfesněprávní úpravu se zástupci registrovaných církví a náboženských společností. Je třeba uvážit, zda stačí toto projednání nebo zda je vhodné také u nás pro upevnění stability vztahu státu a církví nejprve uzavřít konkordát s Apoštolským stolcem a analogické smlouvy s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi.

Součástí připravované konfesněprávní úpravy má být zrušení dosavadních státních dotací na platy duchovních a jejich nahrazení zvýšenými daňovými úlevami ve prospěch církví (náboženských společností) i jejich sponzorů. Uzavřena není ani otázka nápravy a zmírnění majetkových křivd, způsobených církvím a náboženským společnostem po únoru 1948 (v případě židovských obcí již od října 1938).

Dotace a subvence. Financování se sbírek. Poměr přímých dotací a výnosu se sbírek a darů činí v případě Katolické církve asi 1 : 1. Schopnost aktivizace : projevila se při záplavách na Moravě.

Nevolalo se po uzavření konkordátu u vědomí, že v konkordátech bývají omezení pokud jde o ustanovování nejvyšších představitelů církví. Církve jsou spokojeny s dosavadním stavem, kdy jim není toto omezení předepisováno. Chomout státního souhlasu byl příliš silný a z jakéhokoliv poskytování souhlasu je strach.

Příklady dohod:

Právo každého projevovat své náboženství nebo víru sám i společně s jinými se týká i osob ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, jak upravují vyhlášky MS č. 109 a 110/1994 Sb. 7. 1. 1994 byla uzavřena dohoda mezi Vězeňskou službou České republiky na jedné straně a ERC ČR a Římskokatolickou církví na straně druhé o zřízení Vězeňské duchovní péče.

Dohoda o duchovních v armádě, uzavřená v červnu 1998 mezi MO, ERC a ČBK.

Resumé

Postavení církví a náboženských společností v právním řádu České republiky

V první části své přednášky autor poukázal na historické kořeny vztahů mezi církvemi a státem na území území českých zemí jak v soustátí rakouském, tak československém. V druhé části se dotýká specifik likvidační politiky československého komunistického státu vůči církvím v letech 1948 - 1989. V třetí části charakterizuje současnou právní úpravu koordinace vztahů církví a státu na území České republiky od prosince 1989 do současné doby. Zabývá se zajištěním náboženské svobody jednotlivce i celých náboženských společenství a uznáním jejich právně autonomního postavení. Nastiňuje problematiku hospodářského zabezpečení náboženských společenství, jejich uznání státem (registrace), jejich účastí ve veřejném školství, zdravotní a sociální péči. Probírá dohody uzavřené mezi státem a církvemi o duchovní péči ve vězeňství (1994) a v armádě (1998). Na závěr otevírá perspektivu dokončení úprav postavení náboženských společenství v českém státě. Poukazuje na dvojí cestu: na mezinárodní a smluvní úrovni (konkordát a smlouvy s církvemi) nebo na vnitrostátní úrovni (vydání nového zákona, vytvořeného po dohodě s církvemi).

Abstract

The Position of the Churches and Religious Communities in the Legal System of the Czech Republic

In the first part of his lecture the author retrospects the historical roots of relations between the churches and State as they evolved in the territory of the Czech Lands in the confederative states of both Austria-Hungary and Czechoslovakia. In the second part, he outlines the specific features of the liquidation policy of the Czechoslovak communist State towards the churches in 1948-1989. The third part characterizes the contemporary legal arrangement for the coordination of Church-State relations in the Czech Republic (coextensive with the Czech Provinces); the period covered extends from 1989 up to the present, i. e. it includes the post-communist period prior and after the division of Czechoslovakia into the Czech Republic and the Slovak Republic in 1993. The topics it covers are: provisions for the religious freedom of the individual and religious communities and recognition of their legally autonomous position; the problems of economic security of religious communities, their recognition (registration) by the State, their participation in public education and health and social care; the agreements concluded between the State and churches concerning spiritual care in the penal system (1994) and the army (1998). In conclusion, the author opens the perspective of finalization of the legal basis for the position of religious communities in the Czech Republic. He touches on the two aspects involved: the international and contractual level (the concordat and other agreements with churches) and the inland level (issuance of a new act prepared in agreement with the churches).

Zusammenfassung

Stellung der Kirchen und Religionsgesellschaften in der Rechtsordnung der Tschechischen Republik

Die Entwicklung der Beziehung zwischen den Kirchen und dem Staat auf dem Gebiet der historischen Länder Böhmens kann man im Zusammenhang mit einzelnen geschichtlichen Staatsformen wie die des Österreichs, der ersten Tschechoslowakischen Republik oder des kommunistischen Staates betrachten. Von großer Bedeutung ist besonders die spezifische Liquidationspolitik in den Jahren 1949-1989. Die Veränderungen nach der Wende in 1989 - insgesamt der heutigen Rechtsregelungen: Die Religionsfreiheit auf der individuellen und der kolektiven Ebene, als auch die rechtlich autonome Stellung der Religionsgesellschaften ist gewährleistet. Weitere Elemente und problematische Fragen der Beziehung Kirche (Religionsgesellschaften) - Staat stellen dar: die wirtschaftliche Versorgung der Religionsgesellschaften, ihre Anerkennung (Registrierung) durch die Behörde, die Teilnahme der Religionsgesellschaften am öffentlichen Dienst (Schulwesen, Gesundheitswesen und Sozialversorgung). Auf dem Gebiet der Vereinbarungen zwischen dem Staat und den Kirchen sind es : Die Vereinbarung über die Gefangenenseelsorge (1994) und Militärseelsorge (1998). Die Tschechische Republik hat zwei Möglichkeiten, wie die Stellung der Religionsgesellschaften zu lösen. Entweder vertragsweise auf der völkerrechtlichen Ebene (Konkordate und andere Vereinbarungen), oder auf der innerstaatlichen Ebene durch die Erlassung eines neuen Gestzes mit

Riassunto

La posizione delle Chiese e delle Societŕ Religiose nellordinamento giuridico della Repubblica Ceca

Nella prima parte della sua lezione lautore accenna alle radici dei rapporti tra le Chiese e lo Stato sul territorio delle Terre Boeme cosě nella unione di stati austriaca come in quella cecoslovacca. Nella seconda parte menziona gli specifici della politica liquidatore delle stato communista cecoslovacco contro le chiese negli anni 1948 - 1989. Nella parte terza caratterizza un regolamento attuale della coordinazione dei rapporti Chiese - Stato sul territorio della Repubblica Ceca dal dicembre 1989 fino ai nostri giorni. Si occupa delle garanzie della libertŕ religiosa di un singolo nonché di intere comunitŕ religiose e di riconoscimento della loro posizione giuridica autonoma. Abbozza la problematica dellassicuramento economico delle comunitŕ religiose, di un loro riconoscimento da parte dello stato (la registrazione), della loro partecipazione ai sistemi di istruzione pubblica, sanitario e sociale. Si occupa degli accordi conclusi tra lo Stato e le Chiese concernenti la cura spirituale castrense (1994) e carceraria (1998). Alla fine apre una prospettiva di compimento delle

__________________________________________________________________________________

O autorovi

Doc. JUDr. Jiří R. Tretera se narodil v roce 1940 v Praze. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde roku 1967 získal doktorát v oboru mezinárodní právo. Do roku 1990 pracoval jako právník zejména v oborech hospodářského a občanského práva. Od roku 1984 vyučoval církevní právo na podzemně působícím Generálním studiu dominikánů, kde také vystudoval v letech 1987-91 teologii. Od roku 1990 vyučuje církevní právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1990-1993 spolupracoval na přípravě konfesněprávní legislativy. V roce 1993 se v oboru církevního práva habilitoval. Je předsedou Společnosti pro církevní právo, šéfredaktorem Revue církevního práva a ředitelem právní sekce České křesťanské akademie.

Docent JUDr. Jiří R. Tretera, born in Prague in 1940, graduated from the Faculty of Law, Charles University, Prague, obtaining his doctor's degree in international law in 1967. Up to 1990 he worked as a lawyer, mainly in the fields of economic and civil law. From 1984, under communism, he taught for several years ecclesiastical (canon) law at the underground Dominican Studium Generale, where in 1987-91 he also studied theology. Since 1990 he has been teaching ecclesiastical law at the Faculty of Law, Charles University. In 1990-93 he participated in the preparation of the legislation regulating state-church relations. He habilitated as a docent in ecclesiastical (canon) law in 1993. At present, he is also Chairman of the (Czech) Church Law Society, Chief Editor of the Revue církevního práva (Church Law Review), and Director of the Law Section of the Czech Christian Academy.