Profesor Urfus, emeritní vedoucí katedry právních dějin na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se jako odborník zabývá historickým procesem, který se (ne zcela přesně) nazývá "recepce římského práva". Recenzovaná kniha je zamýšlena jako učební text, ačkoliv autorův styl se značně vymyká tradičnímu učebnicovému pojetí. Každá kapitola učebnice je koncipována spíše jako propojená série na sebe navazujících úvah, opatřená hned na počátku seznamem literatury. Chybí zde instruktivní výčty, dělení a schematizace, o to je kniha čtivější.

Čtenáře naší Revue budou asi nejvíce zajímat styčné i třecí plochy recepčního procesu s kanonickým právem. Počátky obnovy zájmu o římské právo v Bologni na přelomu 11. a 12. století souvisí se skutečností, že boloňská univerzita byla na rozdíl od jiných, rovněž velmi starých vysokých škol, méně spojena s církevními kruhy a jejich potřebami. "Pokud to lze v této době, kdy středověk vrcholil, vůbec tvrdit, je možno o boloňské univerzitě říct, že byla více světským, než církevním zařízením..."(str. 15). Autor oceňuje přínos metody distinkcí, vypracované středověkými teology, pro práci prvních generací právníků, kteří recipovali římskoprávní dědictví, tzv. glosátorů (srov. zejména str. 17 - 18).

Vztahu církve a římského práva ve středověku se autor věnuje podrobněji v celé kapitole (str. 23 - 27). "Na sklonku 12. stol., tedy zhruba necelých sto let po obnově římskoprávních studií v Bologni, se v papežském táboře objevuje názor, že římské právo platí, ne však z projevené vůle císařovy, nýbrž proto, že bylo aprobováno církví a potvrzeno papežem" (str. 23, doloženo v poznámce citací ze summy Huguccia z Pisy).

Autor dále osvětluje vznik kanonického práva a označuje římsko-kanonický proces za typický projev propojení římského a kanonického práva (str. 24 - 25). Co se týče aplikace hmotného práva středověkými církevními soudy, "římské právo bylo uplatňováno při řešení takových případů, kdy církevní právo kanonické z nějakého důvodu selhávalo, nebo kdy se to jevilo jinak účelným" (str. 25). Bullu papeže Honoria III. "Super speculam", kterou bylo kněžím zakázáno studovat římské právo na pařížské univerzitě, vysvětluje autor ne jako projev odporu církve proti římskému právu, nýbrž jako disciplinární opatření proti dlouhodobým pobytům kněží na univerzitě a zanedbávání duchovní správy (str. 26). V kapitole o církvi a římském právu nechybí ani dělení středověkých právníků na dekretisty a legisty, vysvětlení zásady "Ecclesia vivit lege Romana", titulu doctor iuris utriusque i pojmu "učená práva".

Kanonické právo autor zmiňuje také v kontextu práva smluvního. Ukazuje vliv morální teologie na formování přesvědčení o všeobecné závaznosti smluv (pacta sunt servanda) a zdůrazňuje význam přísahy pro platnost smluvních závazků před církevními soudy (str. 44). Další souvislost, v níž autor se zmiňuje o vlivu kanonického práva, je kanonická usurární doktrína, která zprvu i zcela nepatrný úrok kvalifikovala jako lichvu (usura). Středověké římskoprávní školy však uměly díky scholastickým distinkcím zdůvodnit úrok i přes tuto zdrženlivost církve, aniž riskovaly konflikt se striktní církevní doktrínou (str. 47 - 48). Podobně příznivě se k braní úroků stavěli i pozdější právní humanisté, operující s přesvědčením, že úroky jsou "dovolenou náhradou škody (,interesse')" (str. 68).

Pozoruhodné je také autorovo ocenění tzv. druhé scholastiky jako myšlení, které je nepřímým předchůdcem racionalistického pojetí přirozeného práva: "Navíc za prokazatelné lze dnes považovat zjištění, že španělská pozdní scholastika působila přímo i na osobnost takové velikosti, jakou byl Hugo Grotius" (str. 70).

V souvislosti s novověkým recepčním obdobím v Německu, zvaným "usus modernus pandectarum", je zmíněna tzv. "lotharská legenda", podle níž "platnost římského práva zavedl v říši svým zákonným opatřením římsko-německý císař Lothar III. (1125 - 1137)" (str. 81). Jejím šiřitelem, ne-li snad autorem, má být sám německý lutherský reformátor a humanista Filip Melanchton (str. 82).

Je zřejmé, že čím déle v novověku pokračoval proces recepce římského práva, tím nezávislejší byl na vlivu kanonické jurisprudence a jurisdikce. Recepce poté ovlivnila velké občanskoprávní kodifikace mezi 2. polovinou 18. stol. a 1. polovinou 20. stol. Tento proces naopak zpětně ovlivnil církevní snahy o kodifikaci, dovršené Kodexem kanonického práva z roku 1917. Tím se však již autor nezabývá, neboť sleduje, jak napovídá titul knihy, novodobé soukromé právo. Proto jeho výklad směřuje k civilněprávním kodifikacím - německému BGB (1900) a švýcarskému ZGB (1912) a k právu obchodnímu a směnečnému (str. 125 - 130).

Stanislav Přibyl