Revue pro církevní právo číslo 12/99

Církevní restituční vykřičník

JUDr. Antonín Ignác Hrdina


Byl jsem požádán o stanovisko ke kontroverznímu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 404/96 ze dne 29,5, 1997, který učinil tečku (či spíše vykřičník) za sporem meyi Českou provincií Řádu sv. Augustina se sídlem v Praze a Národní galerií v Praze o vydání sedmnácti obrazů, jež do r. 1950 patřily ( a podle názoru navrhovatele dosud patří) augustiniánům a jež byly za minulého režimu na Národní galerii převedeny Náboženskou maticí. Než se budu zabývat vlastním odůvodněním tohoto rozsudku, považuji za nutné alespoň v největší stručnosti (a většinou bez obvyklých odkazů na prameny a literaturu) pojednat o faktickém i (proti)právním vývoji vlastnických poměrů k majetku řeholních společností, který od roku 1950 spravovala náboženská matice.

1.Species facit

Když československý komunistický stát v roce 1950 u nás násilně zlikvidoval /alespoň ve svých představách/ mužské a částečně i ženské řeholní společnosti, musel nějakým způsobem naložit s jejich nemovitým i movitým majetkem. Protože v případě záboru klášterů /cca 850 objektů/ a internace řeholníků šlo i podle tehdejšího práva o akt nikoli zákonný, nýbrž třídně represivní, nebylo možno zvyvozovat z něj bez dalšího důsledky pro právní dispozice s majetkem postižených řeholních společností, které formálně nebyly zrušeny a jako právnické osoby nepřestaly existovat. Stát, který chtěl budit alespoň zdání legality, volil různé "zákonné " i polozákonné (tj. ve skutečnosti nezákonné) metody, mezi nimiž nejfrekventovanější byla metoda etatizace tohoto majetku za zprostředkování náboženského fondu (pozdější Náboženská matice), zřízeného vyhláškou tehdejšího Státního ústavu pro věci církevní (dále jen "SÚC") sloučením náboženských fondů českého a moravskoslezského a náboženské základiny na Slovensku. Postup byl přitom typizovaný: majetek násilně okupovaný (tedy uloupený) řeholním společnostem byl státem svěřen do "správy" této nestátní organizaci, která jej pak zpětně darovacími smlouvami převáděla na stát , resp. na nějakou státní organizaci. Formálně ovšem měly výnosy z majetku takto svěřeného Náboženské matici zůstat zachovány pro náboženské účely katolické církve (ut infra).

Důsledkem politických změn po listopadu 1989 bylo i vydání zákona tehdejšího Federálního shromáždění ČSFR č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jímž bylo řeholním společnostem navráceno 57 položek (objektů) nevýdělečného charakteru (vesměs klášterních budov). Zákon doslova "prohlašoval za vlastnictví" řeholních společností majetek uvedený ve své příloze. Zákonem č. 338/1991 Sb. se pak řeholním přes odpor politické levice navrátilo dalších 113 položek rovněž nevýdělečného charakteru a za jejich vlastnictví byl nadto prohlášen i movitý majetek, který byl ke dni přepadení mužských klášterů (tj. k 10.4. 1950) umístěn v nemovitostech navracených oběma uvedenými zákony, ovšem za předpokladu, že existuje a že je známo, kde se nachází. K další restituci církevního majetku, ač zákonodárcem fakticky přislíbené v tzv. blokačních paragrafech některých zákonů, do dnešního dne nedošlo, takže církevním právnickým osobám mnohdy nezbylo nic jiného, než se svého majetku domáhat soudní cestou. To byl také případ augustiniánů, jejichž sedmnáct obrazů nebylo ke kritickému datu umístěno v navraceném objektu.

2. Nemo dat, quod non habet

Přesněji: "Nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet" (nikdo nemůže převést na druhé více práva, než má sám). Zdálo by se, že stačí sáhnout k této římskoprávní moudrosti klasika římské právovědy Paula, aby bylo zřejmé, že pouhý správce ( a tedy nevlastník ) nemůže na nikoho převádět vlastnické právo k věcem, jež takto spravuje. Tak alespoň uvažovala řada soudců na okresních (obvodních) soudech, když poprvé obdržela žaloby na určení vlastnického práva či na vydání majetku, který byl zašantročen Náboženskou maticí. Mluvily pro to dobré důvody: už prostá úvaha, že lupič nemůže nabýt vlastnického práva k uloupené věci tím, že ji svěří do "správy" třetí osobě a pak si ji od ní nechá darovat, se zdála dostatečnou a odpovídající zákonu. Oprávnění k převodu vlastnického práva mimo to vybočuje z pojmu správy cizího majetku a je naopak pojmovým znakem výkonu vlastnických práv vlastníkem (ius disponendi, aliendi). Mimo to sám § 2 zmíněné vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. stanoví, že "výnosy z těchto majetkových podstat plynoucí zůstávají zachovány pro náboženské účely církve římskokatolické a použije se jich zejména k úhradě osobních a věcných potřeb řádů a kongregací". Jestliže tedy Náboženská matice měla povinnost zachovat pro církev i výnosy, tím spíše i majetkovou podstatu, z níž tyto výnosy plynuly či spíše měly plynout. A jestliže v rozporu s tím tento majetek "darovala" státu, pak šlo o právní úkon in fraudem legis, na jehož základě nemohlo vlastnictví k věci na stát přejít. Mimo to celá tato podzákonná úprava právní úprava byla protiústavní (contra constitutionem), protože už § 9 Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) dovoloval omezení soukromého vlastnictví toliko zákonem a nikoli sekundárním (či dokonce terciárním) právním předpisem. Pokud tedy k takto pochybenému převodu církevního majetku na stát tehdy došlo, byl takový (proti)právní úkon i podle tehdy platného práva nulitní, což v roce 1992 výslovně potvrdil i odbor církví MK ČR. V tom smyslu rozhodl i soud první instance ve sporu augustiniánů s Národní galerií v Praze a odpůrci přikázal, aby předmětné obrazy navrhovateli vydal.

Překvapení bylo značné, když odvolací soud prvoinstanční rozsudek změnil a reivindikační žalobu navrhovatele zamítl. Podle názoru odvolacího soudu bylo rozhodující, že církevní majetek byl druhem veřejnoprávního vlastnictví a proto mu nepříslušela ochrana vlastnictví soukromého. Obecné předpisy soukromého práva prý lze na dispozice s tímto majetkem vztáhnout jen tehdy, není-li jiné zákonné úpravy nebo rozhodnutí státního úřadu k tomu oprávněného. Odvolací soud přitom vycházel z (dnes již zrušeného) § 10 jinak doposud platného zákona č. 218/1949 Sb., který zakotvuje státní dozor nad majetkem církví a jeho zcizení či zatížení podmiňuje předchozím souhlasem státní správy. Dále rozsudek - nikoli příliš k věci - zmiňuje § 1 zák. č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, dále § 2 nařízení vlády č. 228/1949 Sb. o působnosti a organizaci téhož úřadu a přes vyhlášku č. 351/1950 Ú. l. dospívá k závěru, že podle čl. V. statutu Náboženské matice byla tato (se souhlasem SÚCu) oprávněna činit veškerá majetkoprávní opatření účelná k řádnému vedení této správy, tedy i majetek zcizovat, a to ať za úplatu nebo bez ní. Tedy darovací smlouvy Náboženské matice jsou platné a na jejich základě přešlo vlastnictví uměleckých děl na Československý stát - Národní galerii v Praze, takže navrhovatel se nemůže úspěšně domáhat jejich vydání.

Upozorňuji zde, že statut Náboženské matice není právním předpisem, a znovu obracím pozornost na výše zmíněný § 2 vyhl. č. 351/1950 Ú. l., podle nějž i výnosy z tohoto majetku mají zůstat pro církev zachovány. Podle odvolacího soudu však mezi řádné vedení této správy patří i případy d a r o v á n í tohoto majetku třetím subjektům (zde státu), které je v rozporu nejen s i tak dost diskriminační vyhláškou SÚCu, ale i se zákonem, resp. ústavou. Přitom samo polistopadové vedení Náboženské matice protiprávnost takových úkonů uznávalo a na žádost navrhovatelů i písemně osvědčovalo.

Mimo to odvolací soud opomenul, že tehdejší právní řád znal pouze vlastnictví socialistické, osobní a soukromé (viz § 100 až 106 "středního" občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.). Skutečnost, že vlastníkům (tj. jednotlivým církevním osobám) bylo na základě zákona č. 218/1949 Sb. dispoziční právo k jejich majetku omezeno, z tohoto majetku ještě nedělá jakési "veřejnoprávní vlastnictví". K tomu srovnejme např. stanovisko tehdejší Generální prokuratury ČSR z roku 1954: "Majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím... Vlastnictví církví, popřípadě církevních institutů trvá a stát na majetek toliko dozírá. Nemůže proto jít o žádnou z forem socialistického vlastnictví. Osobním vlastnictvím nemůže být rovněž, protože je to povahou tohoto druhu vlastnictví vyloučeno. Jde tedy o vlastnictví soukromé...". Jestliže sám třídně represivní orgán ochrany "socialistické zákonnosti" v padesátých letech církevní majetek považoval jednoznačně za soukromý a alespoň teoreticky mu přiznával právo na ochranu, je - velmi mírně řečeno - na pováženou, jestliže dnes je toto právo zpochybňováno. Argumentovat v této věci kabinetním listem Josefa II. ze 17.3. 1782, jak to učinil odpůrce, sotva může nevzbudit úsměv.

3. "Specialita" Nejvyššího soudu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Argumenty byly skutečně silné (viz výše). Ještě překvapivější než rozsudek druhoinstanční (fakticky "posvěcující" komunistické bezpráví) byl však rozsudek soudu dovolacího, který do judikatury vstoupil pod následujícím shrnutí: "Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není." Nejvyšší soud sice zrekapituloval předchozí odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí, ale k závěru, proč augustiniánům nic nevrátit, dospěl vlastní cestou; a to je cesta pozoruhodná. Nejvyšší soud zpochybnil stanovisko soudu prvoinstančního, podle nějž "není-li určitá problematika řešena zákonem speciálním, posuzuje ji (soud) podle předpisů obecných", přičemž zákon č. 298/190 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb. na souzené právní poměry nemá vliv, neboť jeho smysl spočívá "především v zjednodušení a urychlení převodu majetku do soukromých rukou", takže bez těchto zákonů "posuzovaly by se přechody a převody vlastnického práva podle předpisů obecných, což by prakticky předpokládalo řešení každého jednotlivého případu soudem a bylo by důkazně i právně podstatně náročnější". S tímto stanoviskem se Nejvyšší soud neztotožnil a poukázal přitom na specifičnost restitučních metod v obou rehabilitačních zákonech; zde je třeba citovat: " ... Je logicky nevyhnutelné vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý majetek, jenž byl uvedenými typickými a obecnými způsoby odňat, ve výčtu majetku prohlášeného zákonem č. 298/1990 Sb. za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací figuruje.... a jiný nikoli... Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy jen některého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem (v konečné fázi darováním Náboženskou maticí), pak - jde-li o zákon speciální - to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (vůči majetku vypočtenému) ohledně tohoto jiného (nevyčteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není... Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů (darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, jak uvažovaly oba soudy, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle § 1 zákona č. 298/1990 Sb. .... Jestliže ...odvolací soud žalobu zamítl, je tímto rozsudek z hlediska uvedeného právního závěru správný (§243b odst. 1 o.s.ř.), i když k němu odvolací soud dospěl jinak."

Třebaže tento rozsudek Nejvyššího soudu je konformní i s usnesením Ústavního soudu ČR v obdobné věci, lze k logice, jíž se odůvodnění výroku zaštiťuje, mít určité připomínky. Logiku tohoto typu ostatně rozstříleli M. Kindl a J. Kavka v článku na příbuzné téma s názvem "Malé zamyšlení nad restituční tečkou v soudní praxi (k otázce míry speciality restitučních zákonů)", který tímto doporučuji laskavé pozornosti čtenářů. Zde chci jen upozornit, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR podsouvá zákonodárci (jakožto původci obou rehabilitačních zákonů) vůli nevydat (alespoň prozatím) všem oloupeným církevním právnickým osobám žádný jiný majetek než ten, který je vyjmenován v příloze obou těchto zákonů, popř. (u movitostí) který se ve vypočtených objektech ke kritickému datu nacházel. Zdá se však, že vůle zákonodárce byla jiná, a nasvědčuje tomu i důvodová zpráva k zákonu č. 338/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb.; zde se píše: "Předkládaná novela představuje u řeholního majetku i majetku církví poslední v řadě, kterou se vrací pouze určitý vybraný souhrn objektů, a pokud nebude možnost mimosoudních rehabilitace církve v obecné poloze, pak znamená tato novela uzavření rehabilitačního procesu vůbec" (bod 4, odst. 2 DZ). Podle toho tedy zákonodárce:

1. považuje tento zákon za poslední normu, která výčtovým způsobem vrací řeholním společnostem jejich majetek a

2. pro případ, že nebude přijat zákon umožňující těmto subjektům vrácení majetku nárokovou metodou, považuje cestu k navrácení majetku v procesu mimosoudní rehabilitace za uzavřenou.

Z toho ovšem a contrario vyplývá, že zákonodárce nepovažuje za uzavřenou soudní cestu k domáhání se majetku, který těmto subjektům nebyl vydán oběma rehabilitačními zákony.

V této souvislosti lze zmínit i argumentum e ratione legis, tak jak vyplývá už z první věty důvodové zprávy k zákonu č. 298/1990 Sb.: "Účelem předloženého zákona je umožnit zahájení činnosti řádů a kongregací...", a nikoli tyto řády a kongregace jednou pro vždy zatlačit do 57 objektů vypočtených pro Českou republiku v příloze zákona - vždyť k rozšíření počtu objektů zákonem č. 338/1991 Sb. vůbec nemuselo dojít! Tak uvažoval i soud první instance, jak bylo výše uvedeno.

Konečně nechme promluvit i argument reductione ad absurdum: Do vydání prvního rehabilitačního zákona (tedy zhruba v prvním pololetí r. 1990) se řeholní společnosti mohly nepochybně soudně domáhat navrácení veškerého svého protiprávně odňatého majetku; po vydání tohoto "speciálního" zákona, jímž bylo navráceno 57 položek, se už nemohou domáhat žádného dalšího svého majetku. Ale co kdyby příloha tohoto zákona nevracela 57 objektů, nýbrž třeba jen deset nebo dokonce jeden jediný? Stále by přitom šlo - oproti obecným občanskoprávním předpisům - o lex specialis! Na první pohled absurdní.

Se vztahem obecného a zvláštního je třeba zacházet opatrně: platí sice, že "lex specialis derogat legi generali", ovšem jen v tom (a právě v tom), v čem je vůči tomuto obecnému zákonu speciálním.

4. Závěrem

Mluví-li preambule k zákonu č. 298/1990 Sb. o protiprávním odnímání majetku (tam ovšem nemovitého) a mluví-li důvodová zpráva k § 1 téhož zákona o odnímání majetku "vynuceným darováním Náboženskou maticí", pak se mohlo zdát, že vlastnické právo augustiniánů k oněm obrazům trvá; tak aspoň uvažoval obvodní soud. Městský soud ovšem za pomoci konstrukce jakéhosi "veřejnoprávního vlastnictví" (jejíž základy ovšem položil výrazem "zvláštní druh veřejného jmění" už soud obvodní) dospěl k závěru, že darovací smlouvy takto (na straně dárce nevlastníkem) sjednané jsou platné a že tedy ten, kdo měl vlastníkovi majetek spravovat, mohl ho o něj připravit, aniž by jednal contra legem; pravomocný rozsudek tedy svědčí vlastnickému právu Národní galerie v Praze. Nejvyšší soud pak s konečnou platností nerozhodl, kdo je vlastníkem, nýbrž že navrhovatel se nemůže úspěšně domáhat vydání v zákoně "nevypočtené" věci a že vlastnické poměry se tedy nemění, ať byl tento majetek odňat platně či neplatně.

Jestliže ale šlo o úkony neplatné (jak bylo nejméně v několika obdobných případech pravomocně rozsouzeno), pak nepromlčitelné vlastnické právo řeholních společností k takto "darovanému" majetku zásadně trvá. Otázkou však je, do kdy? Pokud oba rehabilitační zákony k "vypočteným" věcem vlastnické právo znovu zakládají, kdy předtím toto právo a na základě jakého právního titulu zaniklo? A pokud jde o majetek "nevypočtený": vlastnické právo k němu by zaniklo kdy? snad ne účinností zákona č. 298/1990 Sb., resp. zákona č. 338/1991 Sb. ? To by přece znamenalo, že by tyto zákony legislativní cestou zhojily neplatnost úkonů, jimiž byl protiprávně odňat řeholní majetek neuvedený v jejich přílohách! Nic takového se mi ovšem z těchto zákonů nepodařilo vyčíst.

Budiž mi dovoleno zakončit svou úvahu citací ze závěru posouzení právní povahy církevního vlastnictví Ústavem státu a práva Akademie ČR : "Majetek církví tedy je nutno považovat za majetek soukromý a za takový byl ostatně považován po celou dobu trvání socialistického zřízení u nás. Pokud jde o úkony Náboženské matici, bylo k nim již opakovaně konstatováno, že byla toliko správcem církevního majetku, nikoli však subjektem oprávněným s ním nakládat...".

Popřejí nezávislé soudy sluchu hlasu této naší vrcholné vědeckovýzkumné instituce v oblasti právní vědy?

Resumé

Autor článku komentuje jednak rozsudek Městského soudu v Praze, podle nějž nevlastník (Náboženská matice) mohl bezplatně darovat majetek augustiniánů státu, daný mu v padesátých letech do správy právě tímto státem, jednak rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který se vyhnul otázce platnosti takového převodu a s odvoláním na specialitu výčtových církevních restitučních zákonů dovodil, že dalšího "nevypočteného" majetku se řeholní společnosti nemohou úspěšně domáhat. Jestliže však tyto převody činěné Náboženskou maticí byly skutečně protiprávní a tím i nulitní (jak u nás bylo nejednou rozhodnuto), pak vlastnické právo řeholních společností k takovému majetku trvá a měla by zůstat otevřena možnost domáhat se jeho ochrany.

Abstract

The Church Restitutional Exclamation Point

Firstly, the author of this article comments on the ruling of the City Court in Prague, which declared that a nonowner (the Church Fund = Náboženská Matice) could gives the property of the Augustinian Order to the state which had entrusted this property to the Church Fund in the 50´s. Secondly, the author comments on the verdict of the Supreme Court of the Czech Republic, in which the court ignored the validity of this sort of transfer and concluded with reference to the particularity of the legislation relating to church restitution that religious societies cannot demand other, "non-enumerated" property. If these transfers of the Church Fund were illegal and therefore null and void (as it was often decided), then the ownership of these religious societies continues and it should be possible for them to claim this right.

Zusammenfassung

Das Ausrufezeichen hinter der Rückgabe des kirchlichen Eigentums

Der Autor komentiert einersiets das Urteil des Gerichts der zweiten Instanz, nach dem der Nicht-besitzer (Religionsfond) unentgeltlich das ihm in den 50. Jahren in die Verwaltung vertraute Eigentum der Augustinianer dem Staat schenken konnte, anderseits das Urteil des Obersten Gerichts der Tschechischen Republik, das das Problem der Gültigkeit solcher Übergabe ganz vermied und mit der Berufung auf die Spezialität der Restitutionsgestze mit der Aufzählung des zu übergebenden kirchlichen Eigentums zum Schluß kam, daß die Ordensgemeinschaften Anspruch an das in dem Gesetz nicht auferzählte Eigentum nicht erfolgsreich erheben können. Wenn aber die vom Religionsfond durchgeführten Übergaben tatsächlich rechtswidrig waren und deshalb auch nichtig (wie schon bereits mehrmals entschieden wurde), dann aber das Eigentumsrecht der Ordensgemeinschaften zu diesem Eigentum immer besteht und die Möglichkeit, dessen Schutz zu beanspruchen, ganz offen sein solle.

Riassunto

Il punto esclamativo delle restituzioni dei beni ecclesiastici

L'autore dell'articolo commenta la sentenza del Tribunale della Cittŕ di Praga secondo cui il soggetto non proprietario (Fondazione Religiosa) poteva gratuitamente donare la proprietŕ degli Agostiniani allo Stato, la proprietŕ cioč, affidata alla gestione della Fondazione dallo stesso Stato. Inoltre si esamina la sentenza della Corte Suprema della Repubblica Ceca che si č sottratta alla questione della validitŕ di una tale cessione richiamando una certa specificitŕ delle leggi tassative sulla restituzione dei beni ecclesiastici e argomentando che gli istituti religiosi non potranno rivendicare con successo i diritti agli ulteriori beni non "annoverati" nella legge. Nel caso che tali cessioni effettuate dalla Fondazione erano veramente illegali e quindi nulle (come era deciso giŕ piů delle volte) il diritto proprietario degli istituti religiosi persiste e dovrebbe aprirsi una nuova possibilitŕ di rivendicare la sua tutela.

___________________________________________________________________________________________________

O autorovi

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem; nar. 6.3.1953. V roce 1970 byl tajně přijat do strahovské kanonie řádu premonstrátů; v letech 1972-1975 studoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1977 byl v Krakově vysvěcen na kněze. V letech 1982-1987 vystudoval práva na Právnické fakultě UK v Praze, kde v roce 1988 získal titul doktora práv. Od roku 1990 působí jako farář v Praze na Strahově. V roce 1991 byl jmenován provizorem strahovského kláštera. Od roku 1995 přednášel civilní právo na teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, od roku 1996 je odborným asistentem kanonického práva na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem, was born in 1953. In 1970 he joined the Premonstratensian Order of the Strahov Abbey. In 1972-1975 he was studying theology at the Cyril-Methodeus Faculty of Theology in Litoměřice. In 1977 he was ordained in Krakow. In 1982-1987 he was studying law at the Faculty of Law of Charles University in Prague. In 1988 he was given the degree of Doctor of Law. Since 1990 he has worked as a parson in Strahov, Prague. In 1991 he was appointed as the provisor of the Strahov abbey. From 1995 he gave lectures on civil law at the Faculty of Theology of the South Bohemian University in České Budějovice. Since 1996 he has been an assistant-professor of canon law at the Faculty of Law of the West Bohemian university in Plzeň.

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, Opraem; geb.6.3.1953. 1970 geheim in die Kanonie des Prämonstratenserordens in Prag - Strahov aufgenommen. In den Jahren 1972-1975 studierte er die Theologie an der Cyrillomethodischen theologischen Fakultät in Litoměřice. 1977 Priesterweihe in Krakau. In den Jahren 1982-1987 absolvierte er die Juristische Fakultät in Prag. 1988 Verteilung des Doktorats. Seit 1990 wirkt er als Pfarrer in Prag - Strahov. 1991 wurde er zum Provosor des Klosters Strahov gennant.Ab 1995 gab er die Vorlesungen des Zivilrechts an der Theologischen Fakultät der Südböhmischen Universität in Budweis, seit 1996 unterrichtet er kanonisches Recht an der Juristischen Fakultät der Westböhmischen Universität in Pilsen.

JUDr. Ignác Antonín Hrdina, OPraem; nato il 6. 3. 1953. Nell'anno 1970 č stato assunto clandestinamente nella canonia premonstratense, negli anni 1972 - 1975 ha studiato teologia nella Facoltŕ Teologica dei SS. Cirillo e Metodio a Litoměřice. Nel 1977 e stato ordinato sacerdote a Cracovia. Negli anni 1982 - 1987 ha studiato diritto nella Facoltŕ Teologica dell'Universitŕ di Carlo dove ha conseguito il titolo di dottore di diritto nel 1988. Dal 1990 svolge la funzione di parroco a Praga - Strahov. Nel 1991 č stato nominato provvisore del monastero di Strahov. Dal 1995 teneva le lezioni su Diritto Civile nella Facoltŕ Teologica della Boemia meridionale a České Budějovice, dal 1996 espleta l'incarico dell'assistente di Diritto Canonico nella Facoltŕ di Giurisprudenza dell'Universitŕ della Boemia dell'Ovest a Pilsen.