Friedrich Karl von Savigny
( 21.2.1779-25.10.1861)
Jiří Georgiev
Slovo úvodem
Počínaje tímto číslem, bude se čtenář Revue na stránkách
tohoto časopisu setkávat namísto Portrétů kanonistů s rubrikou
Portréty. Po zralé úvaze se tak redakční rada rozhodla ke kroku,
který rozšiřuje akční rádius, v němž se můžeme pohybovat, rovněž
na právníky, kteří zasáhli svou činností i do jiných právních
odvětví než jen do kanonistiky. Taktéž nám tato změna umožní věnovat
se osobnostem, které stricto sensu za kanonisty vůbec označit
nelze, přičemž však do této kategorie spadají i osoby, jejichž
působení bez významu a konkrétního dopadu pro oblast práva církevního
nezůstalo. To je také případ muže, jehož široká paleta zájmů,
jeho znalosti i rozhled a v neposlední řadě i odkaz, přežívající
vedle publikovaných děl patrně nejzřetelněji v souvislosti s nadací
a časopisem nesoucími jeho jméno, vzbuzují naši pozornost a obdiv
podnes.
I. Život a dílo
V době, kdy se v důsledku změn, které s sebou přináší Francouzská revoluce, jeví, že přirozenoprávní koncepce se svým důrazem na práva Člověka a občana, na Svobodu a Rovnost, doprovázená vírou ve všeobjímající schopnost lidského rozumu dosáhnout ideálního uspořádání poměrů vezdejších, jednoznačně vítězí a nezdá se, že by její vedoucí postavení mohl kdokoli ohrozit, objevuje se v německém prostředí právní škola, která oproti optimistickému směru přirozenoprávního myšlení doufajícího v rozumovou poznatelnost a určitelnost práva odmítá racionalistickou spekulaci a tvrdí, že idea univerzální kodifikace vycházející z přirozeného práva platná pro jakýkoli novověký stát bez ohledu na jeho tradice a historický vývoj je vpodstatě zcestná. Nelze říci, že takovýto způsob uvažování by byl zcela něčím novým a neobvyklým - na potřebu respektování odkazu minulosti ještě v průběhu revolučních let upozorňoval na Britských ostrovech konzervativní whig Edmund Burke ve svých Úvahách o revoluci ve Francii, na Kontinentě to pak byl kupříkladu Charles-Louis de Montesquieu, jehož stěžejní práce O duchu zákonů akcentuje skutečnost, že konkrétní podoba státního zřízení v každé zemi nutně odráží peripetie jejího historického vývoje, přírodní, společenské a kulturní poměry v dané oblasti. Nyní se však objevuje směr, který těmto úváham dává systematický rámec a který vzhledem ke svým teoretickým i ryze praktickým výsledkům zůstává inspirací a oporou i novodobého právního pozitivismu a má blízko i k některým tendencím sociologicky orientovaných právních škol. Jedná se o historickoprávní školu, v jejímž rámci se někdy také vzhledem k výraznému přínosu v oboru právní systematiky a pojmosloví hovoří o škole pojmové jurisprudence ("Begriffsjurisprudenz") či německé pandektistice navazující na zkoumání a oživení odkazu římskoprávního dědictví v rámci tzv. usus modernus pandectarum o 2 století dříve. Její počátky jsou spojovány se jménem Georga Arnolda Heiseho (1778-1851), popřípadě profesora Gustava Huga (1764-1844) a dalších představitelů tzv. göttingenské školy odmítající ahistorický přístup k právu. Nejvýraznějšího představitele této školy ale bezesporu představoval Friedrich Karl von Savigny...
Tento význačný právní teoretik se narodil 21. února 1779 ve Frankfurtu nad Mohanem někdejšímu falcko-zweibrückenskému vládnímu radovi a poté tajnému radovi v isenbursko-birsteinských službách Christianu Karlu Ludwigovi von Savignymu (1726-1791) a jeho choti Henriette Philippine roz. Groosové. Jak už příjmení napovídá, jednalo se o rod cizího původu. Předkové Savignyho patřili k rytířskému stavu hornolotrinského vévodství, kde se prvá osoba tohoto jména připomíná již v 90. letech 12. století - jakýsi Andreas von Savigny se tehdy účastnil 3. křížové výpravy do Svaté země po boku anglického krále Richarda. Za přímého předka "německých" Savignyů s doložitelnou posloupností je však považován až Varry de Parroye de Savigny (1353), jehož potomci v Lotrinsku drželi statky i zastávali nejrozličnější úřady a důstojenství v rámci státní i církevní správy. Samotný zámek Savigny leží jižně od Nancy u říčky Colon poblíž Charmes. Později se ale Savignyové stali stoupenci reformovaného vyznání, což ve svých důsledcích nakonec vedlo k tomu, že se r. 1630 osiřelý osmiletý Paul de Savigny se svým poručníkem Filipem hrabětem von Leiningen -Westerburg rozžehnali s rodnými Metami a odebrali se do Německa, kde rodina zapustila nové kořeny. Rodové statky v Lotrinsku přešli na pošlosti Bassompierrů a Choiseulů, přičemž jakousi náhradou se pro savignyovský rod stal zámek Trages u Gelnhausenu získaný Pavlovým vnukem, falcko-zweibrückenským kabinetním ministrem Ludwigem von Savigny, který byl i dědem nejznámějšího představitele rodiny...
Friedrich Karl již ve 13 letech osiřel, jsa také jediným ze 13 dětí, které se dožilo dospělosti. Jeho poručníkem se stal blízký otcův přítel von Neurath, přísedící říšského soudu ve Wetzlaru, u kterého pobýval až do svých 16 let, přičemž v rámci domácího vyučování se mu dostalo slušného vzdělání. O Velikonocích r. 1795 se mladý Savigny odebral na universitu do Marburgu, kde navštěvoval Erxlebenovy a Weisovy přednášky římského práva, německé soukromé právo u Bauera a civilní proces u Erxlebena a Roberta. Nejvíce jej pravděpodobně upoutal holandskou jurisprudencí ovlivněný polyhistor Weis, jehož široký rozhled, filologické i literárně-historické znalosti a záliba ve starých rukopisech a tiscích z něj činily osobností převyšující obvyklý průměr. Zimní semestr r. 1797 strávený na göttingenské universitě se oproti tomu z hlediska odborného růstu nezdá být tak přínosným. Vzhledem ke zdravotním obtížím navíc Savigny musel studia dvakrát přerušovat - poprvé r. 1797 a podruhé v roce 1799, kdy také podniká cestu do Saska a do Čech. Následující období věnuje soukromému studiu naplněnému několikaměsíčním pobytem v Lipsku, Halle a Jeně, přičemž právě tam se opět setkává se starým přítelem z Frankfurtu Klementem Brentanem, jehož sestru Kunigundu ("Gundel") později pojal za choť, a nově se seznamuje s von Obergem, Heisem, Lichtensteinem, Klingemannem a Griesem. 31. října 1800 obdržel Savigny od marburské právnické fakulty doktorský titul na základě úspěšné obhajoby disertační práce "de concursu delictorum formali", a již v zimním semestru téhož roku zde zahajuje svou učitelskou dráhu.
Nejprve se věnoval v návaznosti na zmíněnou práci problematice trestního práva, ale již v následujícím roce se jeho pozornost přesouvá směrem k civilistice, které zasvětí podstatnou část své vědecké a publikační činnosti. Jeho výuka se inspiruje Hugovým vzorem, přičemž se především zaobírá otázkami metodologickými, právněhistorickými, vykládá Ulpiana a deset posledních knih Pandekt, právo závazkové a dědické. K jeho první studentům patřili i bratři Grimmové, z nichž Jakob nám zanechal stejně jako sestra Savignyho manželky Bettina hodnotné vzpomínky plasticky zachycující obraz osobnosti Friedricha Karla i tvář jeho domácnosti v marburském "Forsthofu". 13. března 1803 je jmenován mimořádným profesorem a krátce nato vydává ve svých 24 letech po 5 měsících přípravy a 6 týdnech vlastní práce spis "Das Recht des Besitzes, eine civilistische Abhandlung von Friedrich Karl von Savigny", která mu zajistila renomé uznávaného odborníka. Nedlouho poté se ale musel s Marburgem rozloučit. Odebral se do Heidelbergu, kde poznává filosofa Jacoba Friedricha Friese a představitele přirozenoprávní školy v Německu Antona Friedricha Justa Thibauta (1772-1840), který už v první polovině 19. století vystupuje s myšlenkou sjednocení Německa jakožto národního státu a hájí potřebu vypracování jednotné kodifikace občanského práva. Následně za účelem shromáždit materiál k poznání středověkých právních dějin podniká Savigny cestu po knihovnách a archivech, navštěvuje Stuttgart, Tübingen, Strassburg a Paříž, kde také r. 1805 jeho žena porodila dceru (tu následovalo v následujících letech několik synů). Na zpáteční cestě se zastavuje v Koblenzi a Metách, přičemž krátce po návratu do Marburgu se rozhodl podniknout další cestu - tentokrát však na východ, kde svou přítomností poctil Norimberk, Altdorf, Erlangen, Mnichov a Vídeň. Osud tomu chtěl, aby se již nikdy nevrátil na marburskou universitu vyučovat. R. 1808 totiž začíná přednášet v Landshutu, kde je zároveň obdařen titulem dvorského rady. Zdejší prostředí jej však neuspokojovalo, a tak o dva roky později z tohoto místa odchází a podniká cestu do Salcburku a Vídně, přičemž se zastavuje i v Čechách, kde příbuzní jeho ženy vlastnili zámek Bukovany ležící jižně od Prahy. Na doporučení Wilhelma von Humboldta nastupuje od 10. října 1810 na berlínskou universitu, kde se zaměřuje nikoli na výuku pruského, nýbrž obecného (tj. recipovaného římského) práva. 29. dubna 1811 je přijat za řádného člena historicko-filosofické třídy Akademie věd. V hlavním městě vzmáhajícího se pruského státu se seznamuje s Niebuhrem a Eichhornem, k jeho žákům patří Goeschen, Dirksen, von Rönne i von Gerlach a v letech 1812-13 se stává dokonce rektorem university. S přesvědčením, že kvalitní výuku lze provozovat pouze s kvalitními vyučujícími, ovlivňoval personální politiku university, kde začínají působit i jeho žáci (Puchta a další). Během napoleonských válek se podílel na činnosti zemského branného výboru (Ausschuss zur Errichtung von Landwehr und Landsturm), za což obdržel státní vyznamenání - Železný kříž.
Po odchodu z berlínské university se v l. 1826-42 věnuje takřka výhradně vědecké a publikační činnosti, pomineme-li soukromou výuku práva pro bavorského korunního prince r. 1830/31 a kontakty se svými žáky - zejm. Puchtou, Rudorffem, Bunsenem či von Bethmann-Hollwegem. Už r. 1815 založil s Eichhornem a Goeschenem Zeitschrift für geschichtliche Rechtswissenschaft (v l. 1815-50 vyšlo celkem 15 svazků), vedle jiných funkcí je od r. 1817 členem právního oddělení pruské státní rady a od r. 1819 vrchním tajným radou Revizního a kasačního soudního dvora pro oblast rýnsko-francouzského práva. Postupně vycházejí jeho zásadní díla jako"Recht des Besitzes"(1806, za života celkem šestkrát vydané) a několikasvazková (7) práce "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter". Řada pojednání věnovaných klasickému období vývoje římského práva se objevovala v Zeitschrift für geschichtliche Rechtswissenschaft, přínosem byly i jeho přednášky v Akademii. Během ozdravných pobytů v Itálii (1825, 1826/27) vznikly pak práce "Ueber den Rechtsunterricht in Italien" a "Ueber Wesen und Werth der deutschen Universitäten" obhajující tradiční svobody universit, jejíž znovuvydání v r. 1850 vzhledem k nastalé politické situaci svědčilo o skutečnosti, že Savignyho konzervativní politické krédo nebylo postojem jakéhosi stoupence autoritářského státu, nýbrž konzervatismem v nejlepším slova smyslu. V Rankeho Historisch-politische Zeitschrift publikuje r. 1832 pojednání o městském právu v Prusku a r. 1836 se objevují "Rechtsgeschichte des Adels". Citelně jej zasáhnuvší smrt jediné dcery v r. 1835 neznamenala přerušení práce na jeho největším díle - ba právě naopak lze říci, že tento podnět jej stimuloval k ještě většímu vzepětí sil a pohroužení se do vědecké činnosti, a tak na přelomu let 1840/41 spatřilo světlo světa prvních 5 svazků "System des heutigen Römischen Rechts" (1840-49, 8 sv.). To se však stalo na relativně dlouhou dobu posledním větším dílem vzešlým ze Savignyho pera.
28. února 1842 totiž na základě rozhodnutí pruského krále Friedricha Wilhelma IV., někdejšího Savignyho žáka, vzniká oddělením od ministerstva spravedlnosti nové ministerstvo pro zákonodárství (Ministerium für Gesetzgebung), do jehož čela je povolán právě on. Nelze říci, že by mu toto jmenování bylo nepříjemné či jej dokonce nový post odpuzoval, neboť patřil vždy k těm, kteří zdůrazňovali potřebu úzkého sepětí teorie a praxe a již dříve se otázce reformy zákonodárství věnoval ve studiích "Vom Beruf unserer Zeit für Gesetzgebung und Rechtswissenschaft" a "Vorschläge zu einer zweckmässigen Einrichtung der Gesetzrevision". Tato teoretická pojednání polemizující s Thibautovými názory vyjadřovala plně přesvědčení historickoprávní školy, že namísto unifikující racionalistické kodifikace (srov. Code civil ve Francii, ABGB v Rakousku či Allgemeines Landrecht v Prusku) je vhodnější novelizace stávajících norem, "protože doba ještě není zralá natolik, aby bylo možno vytvořit skutečně kvalitní kodifikaci." Stejně tak jako však soukromoprávní velké kodifikace 2. poloviny 18. století a první poloviny 19. století dokázaly, a to i přes nedokonalou systematiku neschopnou v zásadě odlišit závazkové právo od práva vlastnického a dělící soukromé právo na právo osob a věcí (dle Gaiova členění římského práva personae, res, actiones), víceméně formulovat některé moderní principy - zejm. svobodu a rovnost občanů před zákonem, pojem subjektivního práva jakožto oprávnění vyplývající z práva objektivního a především nedotknutelnost soukromého vlastnictví, kdy pojem vlastnictví či obecně majetkových práv jednotlivce je středobodem celé právní úpravy, tak i historickoprávní škola ukázala, že "pouhé" novelizace mohou znamenat poměrně radikální řez do stávajícího systému práva. Výhodou tohoto směru oproti přirozenoprávní škole pak byl i nepochybně systematičtější přístup a hlubší znalost propracovaných institutů práva římského. Odmítnutí teoretických postulátů iusnaturalismu a programový historismus neznamenaly tedy v žádném případě zavržení osvícenských metodologických přístupů k problematice. Savignyho ministerstvo v l. 1842-48 připravilo několik dosti zásadních novel, přičemž nelze opominout, že po boku ministra stály osobnosti formátu G.L. von Gerlacha, Eichhorna, Puchty, von Bethmann-Hollwega, Hendemanna, von Alvenslebena, Voswinkela či von Dresberga, jejichž přítomnost úroveň ministerstva pozvedla na úroveň takřka akademické instituce. Zatímco novela manželského práva svěřená k vypracování von Gerlachovi byla nakonec ve značně okleštěné podobě, zúžena takřka jen na procesní otázky, přijata, Savignyho návrh reformy civilního procesu vypracovaný společně s Voswinkelem, v prvé verzi o 282 a ve druhé o 404 paragrafech, narazil na odpor ministerstva spravedlnosti, kde v tomto směru negativní roli sehrál rada Bornemann, osobní Savignyho rival. Toto ministerstvo nakonec prosadilo návrh svůj, a tak své plány zveřejnil ministr zákonodárství pouze v literární formě. Zatímco po formální stránce by bylo možné leccos namítat proti novele, která se fakticky blíží zcela novému civilnímu soudnímu řádu, ponechávajíc ze starší úpravy jen trosky, po obsahové stránce je nutno uznat, že předpis je nesen zásadami bez jakéhokoli přehánění charakteristickými pro moderní proces - ať už jde o princip ústního jednání nebo zásadu volného hodnocení důkazů, z právních institutů je důkladně propracováno např.povinné zastoupení. Právě tento poslední bod narazil v dané době na odpor soudů poukazujících na praktické potíže s okamžitou realizací tohoto opatření. Stejně tak, jako si při přípravě návrhu reformy civilního procesu Savigny vyžádal odborné vyjádření předsedy městského soudu v Halle Wentzela, při vypracování novely trestního procesního řádu za účasti Hefftera a Bischoffa se obrátil na berlínský trestní soud. Ani tato plánovaná reforma však nedošla uskutečnění - panovníkovým okamžitým požadavkům po zavedení státního zastupitelství a akusačního procesu, které Savigny považoval za prvky, jež by se do pruského právního řádu měly dostat na základě celkové důkladné novelizace a nikoli jako určitý provizorní institut nezapadající do stávající struktury trestního práva, vyhověl bezprostředně návrh ministerstva spravedlnosti. Zatímco na revizi relativně vyspělé úpravy občanského práva hmotného popř. na změny v právním řádu jednotlivých provincií Pruského království se nedostávalo dostatku času ani energie, přičemž tato odvětví si razantnějších změn ani nevyžadovala, změny v rámci obchodního práva na sebe nedaly dlouho čekat, i když výsledný návrh byl přijat až po odchodu Savignyho z ministerské funkce r. 1848. Obdobně se vyvíjela situace na poli trestního práva hmotného, kde už r. 1843 připravený návrh pruského trestního zákona byl publikován až 14. dubna 1851. V důsledku bouřlivých událostí roku 1848 museli stávající ministři včetně Savignyho, který si již dříve svým dobrozdáním napadajícím závazek vlády každoročně svolávat lidové shromáždění vysloužil pověst ultrakonzervativce, podat demisi k 18. březnu 1848. S jeho odchodem končí i samostatná existence ministerstva zákonodárství, které opět splynulo s ministerstvem spravedlnosti.
Následující období využívá Friedrich Karl k práci na dalších svazcích díla "System des heutigen Römischen Rechts", ukončuje práci na "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter" (r. 1851), u příležitosti padesátého výročí udělení doktorátu pak vydává 5 svazků sebraných spisů - "Vermischte Schriften" a svou literární činnost prakticky završil vydáním dvou svazků díla "Obligationsrecht" (1851, 1853). Za své celoživotní zásluhy byl r. 1856 jmenován členem panské sněmovny a dočkal se i propůjčení nejvyššího pruského státního vyznamenání - Řádu Černé orlice. 3. října 1860 ještě oslavil u svého syna Karla Friedricha, tehdy vyslance v Drážďanech, šedesáté výročí udělení doktorátu a 25. října 1861 se v 83. roce svého života v Berlíně za přítomnosti manželky, početného potomstva i dvou žáků (Jakoba Grimma a Rudorffa) rozloučil s tímto světem. Své rukopisy vyznačující se systematičností, věcným a uměřeným stylem po formální a širokou pramennou základnou po obsahové stránce odkázal královské knihovně v Berlíně, zatímco správou své literární pozůstalosti pověřil právě Rudorffa. Na počest slavného právního teoretika vzniká ještě r. 1863 při pruské akademii věd Savignyho nadace, založená za účelem podpory právní vědy, zvláště pak komparatistických a právněhistorických studií, přičemž Zeitschrift für Rechtsgeschichte (1861-78 vycházel pod tímto jménem) se počínaje 14. svazkem stává orgánem nadace a nese název Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Tento sborník, kterému se věnujeme v následující kapitole, vycházející od r. 1880 v řadě romanistické a germanistické a od r. 1910 i kanonistické redigovaly osobnosti formátu H. Brunnera, H.E. Feineho, E. Lewyho, H. Mitteise či U. Stutzea a tak není divu, že si v průběhu času získal renomé vůdčího periodika na poli studia právních dějin.
Ztrátu, kterou utrpěla historickoprávní škola úmrtím patrně největšího romanisty 19. století nebylo možno zajisté nahradit, avšak na druhou stranu nelze ani říci, že by Savignyho skon znamenal zánik tohoto směru, který vpodstatě připravoval cestu vítěznému nástupu moderního právního pozitivismu. Právě Savignymu ale náleží zásluhy za zformování právní historie jako řádného vědního oboru, byl to také on, kdo přispěl k systematickému osvětlení řady římskoprávních institutů a výrazně ovlivnil studium recepce římského práva ve středověku. Ne nadarmo se o řadě Ius Romanum Medii Aevi (IRMA) vycházející od r. 1951 v Miláně a navazující na jeho "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter" někdy hovoří jako o "novém Savignym". Zde je však nutno poznamenat, že Savignyho zájem o římské právo se převážně koncentruje na justiniánské právo (tj. Corpus Iuris Civilis) a v rámci procesu obnovení římskoprávní kultury ve středověku na školu glosátorskou, přičemž následující vývoj recepce římského práva už je poněkud opomíjen a nedoceněn. Sám Savigny, zakládající si na empirickém přístupu, na němž je zapotřebí vybudovat určitou pramennou základnu a teprve poté teoreticky abstrahovat s použitím induktivní metody, a odmítající úvahy o existenci jakéhosi dokonalého jednotného a vyděleného Rozumu, na jehož základě (podle Savignyho vpodstatě dle libovůle) lze formovat právní řád, tvrdí, že vždy je nutno přihlédnout k tradicím a historickému vývoji národa a státu, organické evoluci objektivního práva ovlivněné jak mimoprávními faktory, tak i střetáváním jednotlivých na sebe navzájem působících právních institutů, přičemž v souladu se svými předchůdci Hugem a Möserem zavádí do právní teorie pojem "duch národa" (Volksgeist) umožňující pochopit specifika jednotlivých právních řádů. Do popředí staví historicko-systematickou metodu bádání, zdůrazňuje, že pokud při úvahách o reformě práva v německé oblasti hledá inspiraci v římském právu, nelze v tom spatřovat vzhledem k "organické" recepci římského práva již ve středověké Svaté říši římské žádný rozpor s naukou o "národním duchu". Předmět studia německých právních dějin pak dělí do tří oblastí - v prvé řadě stojí římské právo jako základ tzv. práva obecného od svých počátků po justiniánské kodifikace, v druhé je pak německé/germánské právo v původní podobě a ve třetí modifikace, kterými oba zmíněné právní systémy v průběhu svého vývoje prošly.
Samotná historickoprávní škola se posléze rozdělila
do dvou směrů, z nichž germanistický proud představovali Karl
Friedrich Eichhorn (1781-1854), Georg Beseler (1809-1888), Carl
Joseph Anton Mittermaier (1787-1867) a Otto von Gierke (1841-1921),
romanistický směr (německou pandektistiku) pak Georg Friedrich
Puchta (1798-1846), vlastní zakladatel tzv. Begriffsjurisprudenz,
dále Heinrich Dernburg (1829-1907), Karl Adolf von Vangerow (1808-1870)
či Bernhard Windscheid (1817-1870). Jejich zásluhou dochází např.
k důslednému rozlišování práv absolutních a relativních a do sféry
soukromého práva proniká nové členění vyplývající z tzv. pandektního
systému, s jehož prvky se setkáme u Heiseho i Savignyho, kdy
je ohromná materie justiniánského práva rozdělena na obecnou část
a vedle ní na část zvláštní slouženou z věcného, závazkového (obligačního),
rodinného a dědického práva v tomto pořadí. A tak nezbývá, než
na tomto místě alespoň konstatovat, že kodifikace soukromého práva,
které se poté objevují koncem 19. a na začátku 20. století (např.
německý BGB nebo švýcarský ZGB) a z nichž vycházejí i pozdější
předpisy v témže odvětví přijaté po celé Evropě, už nestojí pouze
pod vlivem zásad, na nichž stojí starší, tzv. přirozenoprávní
kodifikace, ale jejich podoba je do značné míry ovlivněna právě
výsledky německé pandektistiky, která zprostředkovala římskoprávní
vzdělanost i pro dobu nejnovější a doplnila ji co do systematiky,
pojmosloví a dogmatických konstrukcí...
II. Savigny a kanonické právo
Již bylo výše naznačeno, že kanonické právo jako vědní disciplína nebylo předmětem samostatného vědeckého zájmu tohoto předního německého civilisty a romanisty. Avšak vzhledem k formátu Savignyho osobnosti se lze jen těžko domnívat, že se při své vědecké erudici omezoval jen na na určitou oblast práva a jiná právní odvětví zcela opomíjel. Nezapomínejme, že jeho disertační práce se obírala ryze trestněprávní problematikou (konkrétně ideální konkurencí, tj. otázkou jednočinného souběhu trestných činů) a počátky jeho učitelské dráhy na universitě v Marburgu se pojí s výukou trestního práva. Navíc se k odkazu Savignyho velmi hrdě hlásí i tak relativně mladé samostatné právní odvětví, jakým je mezinárodní právo soukromé, které připisuje tomuto mysliteli vedle Wächtera výrazný podíl na odbourání zastaralé statutární teorie a pokládá jej za zakladatele moderního směru mezinárodního práva soukromého pro důraz, který Savigny kladl na volbu práva jako speciálního kolizního kritéria. Předmětem vědeckého bádání se stává i vztah Friedricha Karla k výzkumu germánského práva. V prvé řadě však pochopitelně Savignyho dílo ovlivnilo další vývoj romanistiky i civilistiky, a to jak ve sféře systematiky právního odvětví, tak i v pojímání jednotlivých právních institutů. Tato kapitola se nechce obírat možným vlivem názorů frankfurtského rodáka na chápání některých těchto institutů v kanonickém právu popř. případným odrazem jeho teorií ve velkých kodifikacích kanonického práva r. 1917 a 1983. Chce spíše nastínit, kde se lze u Savignyho - tj. v jeho publikovaných pracích - setkat s určitými závěry dotýkajícími se kanonického práva, a nahlédnout letmo i do historie nadace vydávající časopis nesoucí jeho jméno, jehož význam je pro romanistiku, civilistiku a kanonistiku nedocenitelný...
Ve svém stěžejním díle "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter" sleduje Savigny mimo jiné prvky římskoprávní vzdělanosti obsažené ve sbírkách a jiných pramenech středověkého kanonického práva včetně příslušných odkazů vyskytujících se v korespondenci papežů a dokládá tak úroveň právního povědomí v tomto prostředí. Zajímavé je chápání Církve jako "zvláštního, po celé Evropě rozšířeného státu" a duchovenstva coby specifické sociální skupiny formované jednak svou příslušností k univerzální Církvi a jednak svou příslušností k národnímu celku (Volksabstammung). Pojednávaje o středověkých universitách, nezapomíná na zdůraznění oddělení vyučování římského práva od práva kanonického, ale zároveň připomíná zájem, který legisté vyučující právu římskému věnovali Graciánovu dekretu. Zde v polemice se starší Sartiho pracívyvrací domněnku, že Gracián sám svou sbírku nijak nenazval, a to s odkazem na rukopis mohučské knihovny z 13. století obsahující jakousi sumu k dekretu, jejíž autor o Graciánovi píše:"...universo operi titulum praescribit Discordantium canonum Concordiam."Ze středověkých právních škol a směrů přikládá Savigny, jak je obecně známo, jednoznačně největší význam glosátorům ("Der nunmehr abzuhandelnde Zeitraum wird nur zur kleineren Hälfte von der Schule der Glossatoren ausgefüllt, allein durch inneren Werth ist diese Schule so überwiegend, daß die Einrichtungen und Gewohnheiten der späteren Zeit oft mehr durch das Licht, welches sie über die frühere Zeit verbreiten, als um ihrer selbst willen unser Interesse auf sich ziehen.").
Další Savignyho rozsáhlá, ale vpodstatě nedokončená práce "System des heutigen Römischen Rechts" je zajímavá pro kanonistiku hned z několika důvodů. Autor v ní mimo jiné objasňuje rozdíl mezi sakrálním právem ve starém Římě a církevním právem křesťanského světa, který podle něj spočívá ve skutečnosti, že zatímco římské ius sacrum stojí v rámci práva státního celku, tvoří církevní právo samostatné právní odvětví nespadající ani do veřejného ani do soukromého práva státu.Upozorňuje na přínos kanonického práva pro ustálení pojmu res iudicata ne k rozsudku jako takovému, ale až k rozhodnutí pravomocnému, na původně biblickou inspiraci (Žalm 90,10) u domněnky smrti nastupující tehdy, kdy se osoba starší 70 let vzdálí a neobjeví se v průběhu následujících 5 let, na úpravu neplatnosti manželství v papežských dekretálech a na omezení vztahující se už dle Graciánova dekretu na osoby stižené infamií, pokud chtějí zastávat veřejné funkce. Více pozornosti pak věnuje otázce vztahu právní subjektivity Církve jako celku a jednotlivých církevních právnických osob a s tím související problematiky nabývání majetku. Upozorňuje, že v pohanském Římě byl každý z bohů nadán právní subjektivitou, která se přenášela i na chrámy, v nichž se tato božstva uctívala. Chrámy tak disponovaly vlastním majetkem a byly obdařeny i rozličnými výsadami. Myšlenka univerzální monoteistické Církve pak nutně navozuje představu, zda nelze tuto jednotu převést i na vlastnické vztahy k církevnímu majetku. Situace je komplikována samotnými zřizovateli nadací, kteří leckdy za vlastníky majetkové podstaty nadace označují Ježíše Krista, Církev nebo přímo papeže. Savigny upozorňuje na neúnosnost takovéhoto pojetí vlastnických vztahů s tím, že za jedinou přijatelnou koncepci lze stricto iure považovat teorii jednotlivých církevních právnických osob jako skutečných vlastníků majetku Církve. Již v justiniánském právu se setkáme s ustanovením určujícím pro případ, kdy zůstavitel stanoví dědicem Ježíše Krista, právní domněnku, že dědictví připadá kostelu v jeho bydlišti. Je-li dědicem ustanoven archanděl či mučedník, připadá majetek kostelu zasvěcenému tomuto v bydlišti zůstavitele, není-li, pak kostelu tohoto zasvěcení v hlavním městě provincie. Vznikne-li spor, kterému z vícero kostelů má majetek připadnout, má přednost kostel, který byl zůstaviteli zvláště blízký, popř. kostel nejchudší. Subjektem dědického práva může být i církevní obec jakožto společenství křesťanů příslušejících k určitému kostelu.
Takřka shodně v období před reformací i po ní, u příslušně vzdělaných katolíků (např. G.Tellez) i protestantů (J.H.Böhmer aj.) obírajících se těmito otázkami zaznívá znovu a znovu přesvědčení, že vlastníky církevního majetku je nutno nejčastěji hledat na úrovni farností. Připisovat veškerý majetek církvi či diecézi nemá náležité opodstatnění a je zcestné. A to i z důvodu, že oprávnění z vlastnického práva vyplývající vykonávají jednotlivé farnosti, mezi kterými lze uvažovat o majetkových dispozicích, o promlčení i vydržení navzájem, což je poměrně obtížně představitelné, pokud bychom tento majetek považovali za vlastnictví diecéze. Tato individualizace majetku je podle Savignyho společná protestantům i katolíkům, jejichž církve se pak pochopitelně odlišují co do jednotlivých forem jednotek obdařených v rámci těchto církví právní subjektivitou a disponujících majetkem. Zvláštní pozornost pak věnuje dobročinným nadacím, které také v Církvi požívaly od nejstarších dob právní subjektivity a vztahovala se na ně privilegia, jimiž byl církevní majetek obecně obdařen.
Již v předcházející kapitole jsme naznačili, že i
po Savignyho smrti lze s jeho jménem spojovat velké množství práce
odvedené na poli kanonistiky. Jedná se nejen o příspěvky a studie
vycházejíci v kanonistické řadě časopisu Savignyho nadace, ale
také o díla popř. edice, jejichž publikování umožnily granty poskytované
nadací. První úvahy i první krok směřující k ustavení nadace,
která by pečovala o bohatý odkaz předního německého romanisty
a civilisty a umožňovala další postup v práci, kterou Savigny
započal, se objevují již na smuteční slavnosti konané v Berlíně
29. listopadu 1861 u příležitosti jeho úmrtí. Za přítomnosti příslušníků
královské rodiny, ministrů von Auerswalda, von Bernutha, von Bethmann-Hollwega,
prof. Wächtera z Lipska i presidenta Právnické společnosti hr.
von Wartenslebena došlo k zformování přípravného výboru o 17 členech
(von Bethmann-Hollweg, hr. Schwerin, Brunns, Gneist, Rudorff a
další pod předsednictvím hr. Wartenslebena). Finančně podpořili
nadaci panovníci Pruska, Rakouska, Saska, Bádenska či Portugalska,
města Lübeck, Hamburk a Brémy a nespočet jednotlivců i institucí
z prostoru táhnoucího se od Ruska po Latinskou Ameriku... Definitivně
se nadace ustavila 27. března 1863 a v červenci obdržela královské
povolení k činnosti. Pod vedením prof. Duranda se objevuje Savignyho
výbor ve španělské Barceloně usilující o začlenění do Savigny-Stiftung.
Jednání však skončila krachem, protože sporný §16 statutu nadace
umožňující podporu prací publikovaných pouze v některém z oficiálních
jazyků nadace (tj. latinsky, německy, anglicky, francouzsky a
italsky) nedošel požadované změny. Rozhodující vliv na určování
vědeckého rozměru činnosti nadace si udržely akademie ve Vídni,
Berlíně a Mnichově, a to v souladu s účelem stanoveným nadačním
statutem (§1 - na základě potřeb zákonodárství a praxe podporovat
bez ohledu na národní příslušnost vědecké práce zvl. v oblasti
práva římského a germánského, dokončit bádání započatá Savignym
a financovat studijní pobyty badatelů v zahraničí), který jim
umožnil rozhodovat o použití úroků k poskytování cestovních stipendií,
vydávání vědeckých prací a vypisování soutěží. Dohled nad hospodařením
nadace, která ke konci roku 1879 disponovala částkou přesahující
75.000 marek, vykonávalo šestičlenné kuratorium obsazované vždy
po 2 osobách Královskou akademií věd v Berlíně, Právnickou fakultou
berlínské University Fridricha Viléma a Právnickou společností.
Finanční situace nadace umožnila r. 1880 převzetí Časopisu pro
právní dějiny (Zeitschrift für Rechtsgeschichte) spojené i se
změnou statutu nadace (1887), jeho vydávání v řadě germanistické
a romanistické a od r. 1911 (tj. od 32. resp. 45. svazku) i kanonistické.
Sám Savigny, vyznáním protestant, byl dle dostupných svědectví
člověkem niterně hluboce zbožným, jeho kontakty a orientaci v
katolickém prostředím mu pak ulehčovala nejen jeho badatelská
činnost, ale také skutečnost, že manželka byla katolického vyznání.
Jako doklad Savignyho konfesní tolerance, nikoli však indiferentnosti,
bývá uváděna katolická výchova jeho potomků. Vrátíme-li se k dalším
osudů nadace, nezbývá než závěrem konstatovat, že přes všechnu
nepřízeň osudu - zvláště pak finanční krizi let dvacátých - přetrvala
Savigny-Stiftung i nadále a spolu s ní také její časopis navazující
na někdejší Zeitschrift für geschichtliche Rechtswissenschaft,
který nesl pečeť Savignyho erudice přes tři desítky let. Zeitschrift
der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte redigoval zprvu Hugo
Böhlau (1880-1886), bratr známého výmarského nakladatele Hermanna
Böhlaua, později od 19. svazku (1897) jej dlouhá léta vedl Ulrich
Stutz, jehož příchod znamenal především oživení germanistické
řady a důraz na práci s prameny v pozitivistickém duchu. Stutzovou
osobní zásluhou je pak počátek vydávání kanonistické řady od r.
1911. R. 1935 se vyčleňuje redakční rada romanistického oddělení
(od 1936 poté, co z rasových důvodů nuceně odcházejí Ernst Levy
a Ernst Rabel, pod taktovkou Paula Koschakera), zatímco germanistickou
řadu vedl od r.1937 Hans Planitz. V poválečném období po krátké
přestávce převzal r. 1947 otěže vydávání všech tří oddělení Heinrich
Mitteis. Vedle již klasického Zeitschrift der Savigny-Stiftung
für Rechtsgeschichte (ZSSRG) se r. 1979 navíc objevuje i Zeitschrift
für Neuere Rechtsgeschichte (ZNR, vydavatelé W. Brauneder, P.
Caroni, B. Diestelkamp, C.Schott, D.Willoweit). V současné době
(1998) tvoří užší redakční kolektiv kanonistické řady ZSSRG profesoři
Nörr, Becker a Heckl, jejichž působení je zárukou vysoké odborné
úrovně časopisu.
Bibliografie Savignyho díla:
(převzato, upraveno a doplněno z E.Wolf, Grosse Rechtsdenker der deutschen Geistesgeschichte, Tübingen 1944, s. 501-504)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn.: - takto v textu označené práce vyšly r.1850 v některém z 5 svazků Savignyho "Vermischte Schriften".
ZGRW - Zeitschrift für geschichtliche Rechtswissenschaft
Literatura (výběr):
Resumé
Nejvýznamnějším představitelem historickoprávní školy,
která je v mnohém považována za předchůdkyni moderního právního
pozitivismu, byl německý romanista a civilista Friedrich Karl
von Savigny (1779-1861). Svými pracemi, mezi nimiž čestné místo
náleží spisům "System des heutigen römischen Rechts"
a "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter",
položil základy nového nazírání na problematiku soukromého práva
i na způsob studia právních dějin. Přináší množství nových poznatků,
které produktivně zúročila i generace jeho nástupců a které závažným
způsobem poznamenaly kodifikační práce přelomu 19. a 20. století.
Na odkaz muže, jehož význam pro právní vědu bývá srovnáván s postavením
Goetheho mezi evropskými básníky, pak navazuje programově Savignyho
nadace pro právní dějiny vydávající periodikum Zeitschrift der
Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Autor stati se ve svém
příspěvku soustředil mj. na otázku možného přínosu F.K. von Savignyho
k problematice studia kanonického práva, přičemž za pozornost
stojí rozpracování teorie individualizace církevního majetku jako
majetku jednotlivých církevních právnických osob.
Abstract
German romanist and civilist, Karl von Savigny (1779-1861),
was the most important member of the so-called school of historical
jurisprudence, which is held as the predecessor of modern legal
positivism in many ways. He built the foundations of the new conceptof
civil law issues and methods for studying the history of law
with his works, primarily with "System des heutigen römischen
Rechts" and "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter".
He introduced a lot of new knowledge, which is used by the generation
of his successors and which had great importance for codification
efforts at the turn of the 19th and the 20th century. The heritage
of the man, whose importance for jurisprudence is compared with
the position of Goethe between European poets, is preserved by
the Savigny's Foundation for the History of Law, which publishes
the periodical Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte.
The author of the article focused, among others things, on the
question of Savigny's possible contribution to the problems of
canonical law studies.
Zusammenfassung
Der bedeutsamste Representant der historischen Rechtsschule,
die meistens als der Vorläufer des modernen Rechtspositivismus
betrachtet wird, war der deutsche Romanist und Zivilist Friedrich
Karl von Savigny (1779-1861). Mit seinen Werken , unter denen
die Ehrenstelle die Schriften "System des heutigen römischen
Rechts" und "Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter"
nehmen, baute er die Grundlagen der neuen Auffassung der Problematik
des Privatrechts und der Unterrichtsweise der Rechtsgeschichte
auf. In diesen Arbeiten bringt er eine Menge von neuen Erkenntnissen,
die fruchtbar von der Generation seiner Nachfolger entwickelt
wurden und die auch stark den Einfluß auf die Kodifikationsarbeiten
der Wendezeit des 19. und 20. Jahrhunderts ausübten. An das Vermächtnis
des Mannes, dessen Bedeutung für die Rechtswissenschaft mit der
Stellung Goethe´s unter den europäischen Dichtern verglichen wird,
knüpft weiter Savigny - Stiftung für Rechtsgesschichte an, u.a.
auch Herausgeber der Zeitschrift für Rechtsgeschichte. Der Autor
des Artikels konzentrierte sich auf die Frage des beziehungsweisen
Beitrags von F.K. von Savigny für die Problematik des kanonischen
Rechts und seines Studiums.
Il rappresentante piů notabile della scuola storica
di diritto - considerata per molti versi predecessore del positivismo
giuridico - č stato uno studioso tedesco del diritto romano e
civile Friedrich Karl von Savigny (1779 - 1861). Nei suoi scritti
tra i quali il posto d'onore appartiene al "System des heutigen
römischen Rechts" e "Geschichte des römischen Rechts
im Mittelalter", Savigny ha concepito le fondamenta di una
nuova visione della problematica del diritto privato e del modo
di studiare la storia di diritto. Nei suoi scritti ha presentato
molte cognizioni nuove delle quali si č servita anche la generazione
dei suoi successori. Queste hanno notevolmente influenzato le
codificazioni dallo scorcio del 19. - 20. secolo. Il patrimonio
scientifico dell'uomo paragonato nell'ambito della scienza giuridica
a Goethe nel campo della poesia europea trova una sua continuazione
programmatica nella Fondazione di Savigny per la storia del diritto
che pubblica il periodico "Zeitschrift der Savigny-Stiftung
für Rechtsgeschichte". L'autore del contributo si č inoltre
concentrato sulla questione di un possibile contributo del F.
K. von Savigny alla problematica dello studio di Diritto Canonico.
___________________________________________________________________________________________________
O autorovi
Jiří Georgiev se narodil2.6.1976 v Praze .
Studuje historii a archivnictví na Filosofické fakultě UK a právo
na Právnické fakultě UK. Je členem pracovního výboru Společnosti
pro církevní právo a redaktorem Revue církevního práva.
Jiří Georgiev was born in 1975 in Prague
. He studies History and Law at the Charles University in Prague.
He is a member of Commitment of the Prague Church Law Society
and an editor of this Review.
Jiří Georgiev wurde im Jahre 1975 in Prag geboren.
Er studiert Geschichte und Jura an der Karlsuniversität. Er ist
Mitglied des Arbeitsausschußes der Gesellschaft für Kirchenrecht
und Redakteur der Revue für Kirchenrecht.
Jiří Georgiev č nato nel 1976 a Praga . Alla
facoltŕ filosofica dell' Universitŕ Carlo studia la storia, alla
facoltŕ di giurisprudenza studia le scienze guiridiche. Č membro
del comitato della Societŕ di Diritto Canonico e redattore della
Rivista di diritto canonico.