K Husovu odvolání ke Kristu jako k dílčímu tématu se vyjadřuje - více nebo méně podrobněji - v dnešní době už téměř nepřehlédnutelná literatura, zabývající se Husovou osobností či dějinami husitství. Samostatně se odvoláním zabývaly dvě studie: Flajšhansova, uveřejněná v Českém časopisu historickém, ročník 39, z roku 1933, a pak studie Amedea Molnára, uveřejněná v Husově sborníku z roku 1966. K nim je nyní třeba připočíst - na místě nikoli posledním - studii Jiřího Kejře.

Jiří Kejř je erudovaným právním historikem, s celoživotní specializací právě na husitské období. V souvislosti s Husovým odvoláním připomeňme zvláště jeho práci o Husově právním poradci a obhájci M. Janu z Jesenice, uveřejněnou v roce 1965, příspěvek Právo a právní prameny v Husově díle v již zmíněném Husově sborníku z roku 1966, či studii Jan Hus jako právní myslitel ve sborníku Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, vydaným v roce 1995, shrnujícím příspěvky, zaznělé na mezinárodním sympoziu v Bayreuthu v roce 1993. V těchto pracích postupně krystalizovala Kejřova charakteristika Husova pojetí práva, zvláště pak práva kanonického.

Ve své studii se Kejř - vedle stručného vylíčení předchozích událostí, které k vydání Stephaneschiho klatby vedly - zabývá možnostmi právního (kanonického) postupu, které mohl Hus ještě použít. Bylo jich hned několik - bylo možno podat odvolání k lépe informovanému papeži, k budoucímu papeži či k budoucímu koncilu. Ani jedné z této možností Hus nevyužil. Místo toho zvolil odvolání ke Kristu, odvolání, které v kanonickém procesu, proti němu vedeném, nemělo pražádný význam a stalo se naopak jedním z článků obžaloby na Kostnickém koncilu. Jak autor píše v závěru studie: "V čem je hlavní rozpor mezi Husovým pojetím právním, jak je jeho bytostným projevem právě apelace ke Kristu, a mezi pravidelnou aplikací kanonického práva? Hus se dovolává právních pramenů často ne proto, aby se opřel o jejich normativní autoritu, ale aby argumentoval jejich morální závazností. To bylo možné i proto, že řada předpisů kanonických právních sbírek obsahovala původně morální a etické příkazy a juristický charakter jim byl vtisknut sekundárně. Hus se tedy dovolává kanonů jako autority teologické či morální, často v odporu proti jejich juristickému obsahu, s odvoláním na jedinou a nejvyšší normu, tj. Boží zákon, který je směrodatný. Odtud pochází i jeho odvolání ke Kristu. Je to tedy v jeho pojetí nejen teologicky zdůvodněný, nýbrž i oprávněný právní akt při instanční cestě." (s.52) Hus nepostupuje ve svém procesu jako obviněný, využívající ke svému prospěchu procesních prostředků kanonického práva, ale jako kritický teolog, snažící se prosadit své "právněteologické pojetí práva a zákona" (Kejř, J.: Jan Hus jako právní myslitel, in Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995, s. 200).

Kejřova studie, ač poměrně útlá, je bezesporu cenným příspěvkem k poznání Husovy osobnosti a díla. Činí tak z pohledu, který je v literatuře více než opomíjený - z pohledu kanonistického a právněfilozofického (právněteologického). Snad jediná výtka by mohla být vznesena, a to, že studie není doplněna o edici textu Husova odvolání. Mimo rámec odborného přínosu je třeba vyzdvihnout skutečnost, že studie vychází v rámci činnosti Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci a je opatřena předmluvou pražského arcibiskupa, kardinála Miloslava Vlka.

Stanislav Pšenička,