REVUE 13 2/99

Manželský souhlas v současném kanonickém právu

Mgr. Jiří Palla

poznámky jsou uvedeny za textem článku

Úvod Kanonické manželské právo je neodmyslitelnou součástí práva katolické církve. Utvářelo se mnohá staletí a za tuto dobu se vypracovalo k vysokému stupni dokonalosti. Svým významem přesahuje i hranice katolické církve. V určitém dějinném období dokonce náležely manželské záležitosti do kompetence církve, přičemž světská moc tuto pravomoc uznávala a respektovala. Z tohoto důvodu kanonické manželské právo do značné míry ovlivnilo i novodobé právní úpravy světského manželského práva.

V současné době je právní úprava manželského práva katolické církve obsažena v sedmé stati páté knihy Kodexu kanonického práva z roku 1983 (CIC 1983). Tato část Kodexu obsahuje také velice důležitou hlavu čtvrtou, která upravuje problematiku manželského souhlasu. Právní normy, které jsou v ní obsaženy, mají značný praktický význam. Kanonické právo totiž stanoví pro uzavření manželství určité podmínky, které vycházejí ze zjeveného či přirozeného božského a pozitivního církevního práva.1 Pokud nejsou tyto podmínky splněny, manželství je uzavíráno neplatně.

Právo upravuje tři skupiny důvodů neplatnosti manželství. Jedná se o: existenci vylučující překážky, podstatnou vadu kanonické formy a vadu manželského souhlasu. Případy, které se týkají posledně jmenované skupiny, se v praxi církevních soudů vyskytují nejčastěji a jsou považovány za nejsložitější. Je to způsobeno tím, že se nedá jednoduše a bez pečlivého zvážení zjistit, zda taková vada skutečně existuje, či nikoliv.

Čtvrtá hlava doznala v novém kodexu četných změn, které navazují na dokumenty přijaté během II. vatikánského koncilu.2 Tyto změny byly vyvolány hlubším pochopením manželství a manželského souhlasu ve světle nových poznatků společenských věd. Je nutno poznamenat, že některé kanonické právní normy, které upravují problematiku manželského souhlasu, jsou formulovány dosti obecně. Plného významu tak nabývají postupně až při aplikaci v rozhodování církevních soudů u konkrétních případů. Nová právní úprava však není natolik odlišná, aby znemožnila použití starší vědecké literatury a judikatury církevních soudů. Právě tyto prameny do značné míry ovlivnily přípravu příslušných částí Kodexu z roku 1983.

Problematika manželského souhlasu je velice závažná i inspirativní, a proto jsem si ji zvolil za téma své diplomové práce. Jelikož domácí odborné literatury z tohoto kanonického právního oboru není mnoho, čerpal jsem i z cizojazyčných pramenů, většinou z anglicky psaných knih a komentářů. Diplomová práce je rozdělena do tří tématických okruhů, které se však plně neshodují s členěním do jednotlivých částí. Nejprve se pokusím definovat pojem manželského souhlasu, poté se budu zabývat různými druhy jeho vad, nakonec uvedu všechny náležitosti, které právo požaduje pro jeho vnější vyjádření.

I. část
Manželský souhlas - obecná charakteristika

Can. 1057, § 1 stanoví, že manželský svazek vzniká souhlasem obou stran, zákonně projeveným mezi osobami, které k tomu mají právní způsobilost, přičemž žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že manželství je smlouva. Je to svou povahou oboustranná dohoda mezi mužem a ženou, jejímž cílem je vytvoření celoživotního společenství, zaměřené na dobro manželů a na plození a výchovu dětí (srov. can. 1055, § 1). Často se označuje jako "manželská smlouva". Je to smlouva naprosto výjimečná, kterou není možné přirovnat k žádné jiné smlouvě. Při jejím uzavření nemůže žádná strana určovat její předmět, obsah, podmínky ani následky, protože podstatné náležitosti této smlouvy jsou vymezeny na základě přirozeného práva. Smluvní strany mohou pouze rozhodovat o tom, jestli manželský svazek uzavřou a kdo bude druhou smluvní stranou.3

Zvláštní a výjimečná povaha této smlouvy vyžaduje, aby obě strany uzavíraly manželství na základě svého vlastního rozhodnutí. Z tohoto důvodu manželský souhlas musí být projeven pouze svobodnou vůlí stran. Manželský souhlas tedy nemůže dát nikdo jiný. Ani rodiče, ani církev, ani stát nemají právo učinit takové rozhodnutí místo nupturientů.4 Tento požadavek vyplývá rovněž z přirozeného práva.

Jestliže pro platné uzavření jakékoli smlouvy právo stanoví určité požadavky, pak se tato skutečnost musí o to více vztahovat na manželskou smlouvu. Pro platné uzavření manželství je především zapotřebí, aby byl manželský souhlas zákonně vyjádřen. Manželský souhlas nemůže být vyjádřen pouze skrze nějaké vnější znamení, jako jsou slova nebo určitá gesta, ale s pomocí náležité zákonné formy při použití určitých, právem předepsaných formulí.5 Právo tím deklaruje společenský a církevní zájem na manželském svazku.

Manželský souhlas je úkon vůle, kterým se muž a žena neodvolatelnou smlouvou sobě navzájem dávají a přijímají za účelem vytvoření manželství (srov. can. 1057, § 2). Tomuto úkonu vůle musela předcházet určitá rozumová činnost a poznání budoucích práv a povinností. Souhlas vyžaduje shodu mezi vnějším vyjádřením a vnitřním postojem. Pokud taková shoda neexistuje, souhlas je neplatný. Jakmile je souhlas vydán, nemůže už být nikdy odvolán.

Toto chápání podstaty manželského souhlasu jako podmínky pro vznik manželského souhlasu vyplývá i z pastorační konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes. Tento dokument v článku 48 prohlašuje: "Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou úmluvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká stav, který z nařízení Božího má stálost i před společností." 6

Okamžik vzniku manželství

Tvrzení, že manželství vzniká pouze výměnou souhlasu, není až tak jednoznačné a bezproblémové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Starý zákon považuje manželský svazek za pohlavní jednotu mezi manželi. První kniha Mojžíšova praví: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2, 24). Z tohoto důvodu v minulosti některé právní řády považovaly za definitivní vznik manželství až okamžik, kdy mezi stranami došlo k pohlavnímu styku. Takto na tuto otázku nahlíželo germánské právo.7 Naproti tomu římské právo stálo jasně na stanovisku, že manželství vzniká souhlasem, nikoli souloží.8

Kanonická právní věda řešila tento spor ve středověku. V této době existovaly dvě teologické školy, které vystoupily s odlišným názorem na okamžik vzniku manželství. Pařížská škola, ovlivněná římským právem, byla jednoznačným zastáncem teorie, že vznik platného manželství způsobuje výlučně manželský souhlas.9 Naopak boloňská škola byla toho názoru, že manželský souhlas sám o sobě nevede k existenci manželství, nýbrž k jeho vzniku v plném slova smyslu je zapotřebí vykonat soulož.10 Tento spor nakonec rozhodl papež Alexandr III. kompromisem, když vyhlásil, že ke vzniku manželství postačí výměna manželského souhlasu, nicméně k jeho absolutní nerozlučitelnosti je nezbytné jeho dokonání manželským stykem.11

Toto řešení se zdá uspokojivé, protože vcelku vyjadřuje podstatu manželství. Těžko si lze představit, že by manželství vznikalo pouze na základě uskutečnění pohlavního styku, který může být vykonán jen kvůli potěšení z rozkoše, a ne z touhy po vytvoření celoživotního společenství. Na druhou stranu je nutno uznat, že manželství už ze své podstaty představuje intimní společenství mezi mužem a ženou, přičemž právě tělesná stránka výrazně odlišuje manželství od jiných lidských vztahů mezi osobami různého pohlaví, a proto je třeba tuto skutečnost zohlednit.

Za existence současných právních norem však lze ustanovení o nutnosti dokonání manželství uplatnit velmi obtížně. Je to způsobeno tím, že platná právní úprava neúměrně ztěžuje zrušení nedokonaného manželství. Podle can. 1142 může takový manželský svazek zrušit výhradně papež, a to navíc pouze ze spravedlivého důvodu. Má-li tedy mít toto ustanovení nějaký větší význam, bude nutné, aby se de lege ferenda manželům poskytla možnost zrušit takový svazek, a to ihned po spolehlivém prokázání absence pohlavního styku. Dále bude nezbytné, aby se upustilo od dodatečného souhlasu církevní autority a hledání spravedlivého důvodu.

Zákonné požadavky pro platné uzavření manželství

Právo uzavřít manželství patří nepochybně mezi základní lidská práva. Nejedná se však o právo absolutní, které by se mohlo realizovat kdykoliv, bez jakýchkoliv podmínek. Kanonické právo totiž pro dobro stran, jejich budoucích dětí i pro dobro společnosti a církve stanoví určité základní požadavky pro platné uzavření manželství. Jedná se o požadavky jak přirozeného práva, které církev musí respektovat a které nemůže měnit, tak i o požadavky práva pozitivního, které církev s ohledem na určité okolnosti může zavést, změnit nebo zrušit.

U osob, které vstupují do manželství, nesmí existovat žádná vylučující překážka.12 Pro uzavření manželství jsou právem stanoveny určité formální náležitosti, které je třeba dodržet.13

Kanonické právo dále vyžaduje, aby nupturienti měli určité duševní, poznávací a volní schopnosti, které jsou nezbytné pro vytvoření celoživotního intimního společenství. Pokud při výměně manželského souhlasu některá z výše uvedených schopností schází, jedná se o vadu manželského souhlasu.14

Vady, které při výměně manželského souhlasu vznikají, se tedy dají podle uvedených kritérií rozdělit na vady duševní schopnosti, vady poznávací schopnosti a vady volní schopnosti. Jedná se o ustanovení přirozeného práva, které se vztahuje na všechny lidi, bez ohledu na to, jestli jsou vázáni kanonickou formou uzavření manželství, či nikoliv. Manželský souhlas musí být také nějakým vhodným způsobem dán najevo, a proto kanonické právo stanoví také požadavky pro jeho vnější vyjádření. 15

Jednotlivými vadami manželského souhlasu, jakož i podmínkami pro vnější vyjádření manželského souhlasu se budu více zabývat v dalších částech této diplomové práce.

Důsledky nesplnění zákonných požadavků

V případě, že manželský souhlas je postižen jakoukoliv vadou či nebyl-li vyjádřen v souladu právem, potom takto uzavřené manželství je neplatné a jeho účinky vůbec nevznikají. O případné neplatnosti manželství rozhodují církevní soudy.16 V případech, kdy soud uzná konkrétní manželský svazek za neplatný, mají osoby z takto zneplatněného manželství možnost uzavřít nový sňatek.17 Manželství však požívá výsady práva, a proto je považováno za platně uzavřené, dokud církevní soud nevysloví jeho neplatnost.

Trvání manželského souhlasu

I když bylo manželství uzavřeno neplatně z důvodu vylučující překážky nebo vadné formy, kanonické právo stanoví domněnku, že daný souhlas trvá, dokud není známo jeho odvolání (srov. can. 1107). Jedná se o prostou právní domněnku, která připouští opačné důkazy. Platnost či neplatnost manželství závisí na tom, jestli souhlas ve skutečnosti dosud existuje či nikoli. Když byl souhlas jednou dán, musí se jeho případné odvolání dokázat, a to svědectvím důvěryhodných svědků nebo okolnostmi, které by znemožnily užití právní domněnky. Zásada vyslovená v této normě umožňuje konvalidaci nebo sanaci neplatného manželství.18

Problematika retroaktivity právní úpravy manželského souhlasu

Kanonické právo, stejně jako právo světské, se drží zásady, že platnost právního úkonu se posuzuje podle práva platného v okamžiku jeho vzniku. V takovém případě tedy právo zakazuje retroaktivitu pozdějšího právního předpisu. Jak již bylo uvedeno výše, doznala nová právní úprava v oblasti manželského souhlasu několika změn, které vycházejí z hlubšího pochopení přirozeného práva. Z tohoto důvodu soudní praxe uznala za přípustné prolomení zákazu retroaktivity, a to v případech, které jsou uvedeny v can. 1095.19 Prozatím nebylo mezi kanonisty dosaženo shody o tom, zda-li se má principu retroaktivity použít i na ostatní vady manželského souhlasu. Všechny důvody vady manželského souhlasu jsou podle mého názoru určeny na základě přirozeného práva, které je postupně více chápáno, a proto nová právní úprava, která hlouběji než doposud upravuje problematiku vad manželského souhlasu, může se vztahovat v plném rozsahu i na manželství uzavřená před účinností Kodexu kanonického práva z roku 1983.

II. část
Vady duševní schopnosti

Člověk může být schopen žít manželským životem pouze tehdy, když disponuje dostatečnými duševními schopnostmi. Pokud takové schopnosti nemá, nemůže na sebe převzít závazky, které z manželského svazku vyplývají, a proto není schopen uzavřít manželství. Duševní schopnosti bývají narušeny určitými duševními poruchami, které zahrnují širokou škálu různých odchylek chování a prožívání u postiženého jedince. Tyto duševní poruchy jsou charakterizovány poruchou odrazu vnějšího světa, poruchou sebehodnocení, narušením vztahů k vnějšímu světu a poruchou chování. Mohou být způsobeny úrazem, onemocněním mozku, dědičnou chorobou, nebo jako následek onemocnění jiných orgánů. Duševní porucha může být vyvolána i použitím návykových látek. Na vzniku duševních poruch se podílejí i následky různých životních událostí, jako jsou traumata nebo zážitky z mládí. Duševní porucha může mít různou délku trvání. Například epileptický záchvat může trvat několik vteřin, naopak schizofrenie i několik let.20

Rozdělení duševních poruch

Duševní poruchy lze rozdělit do těchto skupin: neuróza, psychóza, psychopatie, oligofrenie a sexuální odchylky.21

Neuróza je porucha vyšší nervové činnosti. Hlavní příčinou tohoto onemocnění je nevyřešený konflikt, který vzniká střetnutím protichůdných přání, tendencí a potřeb. Projevuje se porušením adaptace na okolí. Doprovázejí ji duševní příznaky (úzkost, pocit napětí, vnitřní neklid, neschopnost odpočinku, fobie, hysterické příznaky atd.). Kromě toho se při ní mohou objevit poruchy tělesných funkcí (např. bolesti hlavy, nespavost, obtíže při trávení).

Psychóza je skupinové označení pro psychické anomálie, které se projevují těžkými poruchami vnímání (halucinace), emocí (těžké deprese), myšlení (bludy) a nápadně nepřizpůsobeným chováním vůči okolí. Psychiatři rozdělují různé formy psychóz do tří skupin. Je to organická psychóza způsobená změnami v centrálním nervovém systému (např. epilepsie, senilita), funkční psychóza vyvolaná příčinou psychologického charakteru a toxická psychóza vznikající z nadměrného požití alkoholu a drog. Nejčastějšími formami jsou schizofrenie, paranoia a cyklothymie. Schizofrenie se projevuje rozpolcením osoby v její mentální, citové a volní sféře. Způsobuje velkou změnu schopnosti komunikovat, přičemž postižený člověk se uzavírá do sebe. Paranoia je chronická psychóza, charakterizovaná pocitem pronásledování, megalománií a přehnaným vyzdvihováním sexuálního pudu. Cyklothymie je porucha, při níž člověk upadá střídavě do stavu nadšení a hluboké deprese. Nejčastěji se vyskytuje u žen.

Psychopatie je soubor povahových odchylek trvalého charakteru, který se týká buď mnoha složek osobnosti, nebo pouze jedné složky. Nejde o mentální chorobu. Projevuje se v povahové nevyrovnanosti, nezralosti, pocitu nejistoty, nestálosti, impulzívnosti, přecitlivělosti, fanatismu, egocentrismu, přičemž inteligence zůstává nezasažena.

Oligofrenie je porucha inteligence a projevuje se snížením rozumových schopností s následnými poruchami psychického vývoje jedince. Jedná se o poruchu, která je vrozená, nebo se získává v časném věku. Dělí se na lehkou (debilita), střední (imbecilita) a těžkou (idiocie).

Sexuální odchylky se vyznačují rozdílným sexuálním chováním osoby od většiny populace. Sexuologie rozeznává několik skupin těchto odchylek. Patří mezi ně například hypererotismus, což je přílišné zdůrazňování sexu. U muže se nazývá satyriáza a u ženy nymfomanie. Homosexualita je sexuální anomálie, při které hledá člověk sexuální uspokojení u osoby stejného pohlaví. U žen se nazývá lesbismus. Masochismus je sexuální perverze, která se projevuje touhou poníženě se podřídit druhé osobě za doprovodu bolesti. Fetišismus je sexuální porucha, při níž postižená osoba soustřeďuje svůj zájem na předměty, které vlastní její partner, zejména na součásti jeho oděvu. Transvestitismus a transsexualismus jsou choroby, při nichž osoba touží po změně svého pohlaví.

V can. 1095 jsou upraveny tři způsoby neschopnosti psychického rázu, které zabraňují uzavřít platné manželství, přičemž každá z nich představuje samostatný důvod neplatnosti manželství. Nezpůsobilí pro uzavření manželství jsou:

  1. kdo nemají dostatečné užívání rozumu (srov. can. 1095, bod 1);
  2. kdo mají závažnou poruchu soudnosti, co do podstatných práv a povinností manželských, které se předávají a přijímají (srov. Kán 1095, bod 2);
  3. kdo z psychických důvodů nejsou schopni převzít podstatné manželské povinnosti ( srov. can. 1095, bod 3).

Dokazování existence vady duševní schopnosti

Mezi poruchami, které narušují duševní schopnosti člověka, existují značné rozdíly, co se týče intenzity a stupně postižení. Proto nestačí pouze dokázat existenci poruchy, ale především to, že tato porucha měla vliv na jeho duševní schopnosti. Dosáhnout toho není nikterak snadné. U církevních soudů se však již ustálila určitá pravidla, podle kterých lze o těchto případech rozhodovat.22

  1. Veliká pozornost musí být věnována přesnému určení nemoci, tzn. určení podstaty, počátku, vývoje a následků, které přináší, což je úloha lékařů. Zvýšená pozornost náleží těm nemocem, které se vyvíjejí pomalu, a těm, u kterých zůstává poznávací schopnost. Je třeba přesně určit, ve kterém okamžiku duševní nemoc nastala.
  2. Jestliže byla existence poruchy dokázána v období kolem uzavření manželství, předpokládá se, že existovala i během uzavření manželství, a to i přes vnější zdání, kterým postižená strana působila v okamžiku uzavření manželství.
  3. Jestliže se nemoc projevila už před uzavřením manželství, předpokládá se, že přetrvávala i v okamžiku jeho uzavření.
  4. Jestliže se projevila až po jeho uzavření, předpokládá se, že osoba měla dostatečné duševní schopnosti, ledaže by uplynula velmi krátká doba od svatby do okamžiku, kdy se začala choroba projevovat.
  5. V případě oligofrenie, schizofrenie a každé mentální choroby trvalého rázu se vylučuje existence tzv. jasné chvíle.
  6. Je třeba brát v úvahu, že mnoho duševních nemocí se neprojevuje po celý čas stejným způsobem a stejnou intenzitou. Proto musí být pozornost upřena ani ne tak k jednotlivým činům osoby, jako spíše k celému souboru jejího jednání, myšlenek, slov a písemných projevů.

Při dokazování existence duševní poruchy se soud neobejde bez velkého množství svědků, kteří mohou podat důležitá svědectví buď o normálním jednání dotyčné osoby, anebo naopak o jejím neobvyklém chování.

1. Nedostatečné užívání rozumu

Kanonické právo požaduje, aby osoby vstupující do manželství měly dostatečné užívání rozumu (srov. can. 1095, bod 1). Bez dostatečného užívání rozumu tedy není možné uzavřít manželství. Jestliže člověk tuto schopnost v okamžiku uzavření manželství postrádá, není možné takový souhlas považovat za platný. Užívání rozumu se nabývá za normálních okolností ve věku sedmi let (srov. can. 97, § 2). Od této doby je člověk morálně odpovědný za své činy. Přesto však na něho mohou působit určité okolnosti, které přímo napadají jeho vůli, aniž by poškozovaly jeho intelektuální schopnosti. Užívání rozumu je při výměně manželského souhlasu nezbytné, protože jde o svobodný a zodpovědný čin. Proto jeho absence nebo nedostatek způsobují neplatnost manželství.

Kanonisté měli v minulosti různý názor na to, co lze považovat za dostatečné užívání rozumu. Jedna skupina tvrdí, že postačí takové užívání rozumu, které dostačuje ke spáchání těžkého hříchu. Toto užívání mají podle nich už děti po dosažení sedmého roku života. Jiná skupina považuje takový stupeň užívání rozumu za nedostatečný a k platnému uzavření manželství požaduje vyšší rozumovou zralost.23 Mínění této druhé skupiny se dnes všeobecně uznává. Pro řádné fungování manželství je totiž nezbytné, aby manželé pochopili předmět manželské smlouvy, což se u sedmiletých dětí nedá předvídat.

Nedostatečná schopnost užívání rozumu může být trvalého rázu, jenž je způsoben nemožností náležitého duševního rozvoje, popř. dozrání osobnosti, nebo přechodného rázu, jenž je zapříčiněn dočasnými poruchami psychické nebo fyzické povahy, jako je opilost, stav pod vlivem drog a epilepsie.24

Porucha musí být natolik vážná, aby zabránila užívání rozumu. Člověk trpící duševní poruchou je vždy pokládán za neschopného učinit vnitřní úkon vůle. To však neplatí u osob postižených dočasnou poruchou. Ta může zabránit užívání rozumu na určitý čas, ale nikoliv nastálo. Nupturient však musí mít ponětí o tom, co činí v okamžiku svatby. Naprosto nestačí, aby měl teoretickou možnost učinit vnitřní úkon vůle, ale musí být také schopen svůj souhlas projevit. Ti, kteří jsou v okamžiku svatby ve stavu nedostatku vědomí, uzavírají neplatné manželství, ačkoli měli před obřadem úmysl sňatek řádně uzavřít.25

Při posuzování jednotlivých případů je zapotřebí zjistit, zda porucha je natolik vážná, že způsobila u nupturienta neschopnost pochopení toho, co v okamžiku svatebního obřadu činí. Určení správné lékařské diagnózy je až druhořadá záležitost. Jestliže člověk skutečně nechápe, co činí, je platný souhlas naprosto vyloučen.

Kanonická právní věda se s velikou intenzitou soustřeďuje na případy, kdy došlo k výměně souhlasu v tzv. jasné chvíli, což je období, kdy nemoc načas ustoupí. Kodex nedává přímou odpověď na to, zda manželství uzavřená v tomto období jsou platná či nikoliv, a přímou odpověď nedávají ani samotní kanonisté. Někteří učí, že taková manželství platná jsou. Jejich odpůrci s odkazem na can. 1322 a 1323, bod 6, podle nichž nemohou spáchat delikt ani ti, kteří mají jasnou chvíli, analogicky vyvozují stanovisko o neplatnosti takto uzavíraných manželství.26

2. Závažná porucha soudnosti o podstatných manželských právech a povinnostech

Osoba vstupující do manželství musí být dostatečně schopna správně ohodnotit a rozlišit podstatná manželská práva a povinnosti. Projev vůle uzavřít manželství totiž musí vycházet z dostatečného a kritického zhodnocení smyslu tohoto úkonu, a to v okamžiku, kdy člověk vyslovuje souhlas se vstupem do manželství. Člověk totiž činí v tomto okamžiku rozhodnutí, které do značné míry ovlivní jeho další život, stejně jako i život jeho budoucího partnera. Proto musí mít alespoň minimální schopnost zhodnotit své pohnutky pro uzavření manželství, uvědomit si přednosti i nedostatky své a svého partnera a odpovědně zvážit podstatné úkoly, které ho v manželském svazku čekají. Pokud existuje vážná neschopnost toto zhodnocení učinit, potom takový souhlas může být považován za neplatný (srov. can. 1095, bod 2).

Tento kritický úsudek závisí na schopnosti pochopit, co manželský svazek znamená. Osoba vstupující do manželství musí být tedy schopna postihnout manželství jako abstraktní jev a uvědomit si to, co v jeho konkrétní situaci přináší. Kritický úsudek je závislý na momentálním citovém a duševním stavu a zhodnocení poznatků, získaných životními zkušenostmi. To vyžaduje svobodu od duševního zmatku, tlaku nebo strachu při zvažování o vstupu do manželství.

Tato soudnost musí být dostatečná a přiměřená k následkům rozhodnutí, které osoba činí, a k požadavkům mezilidského vztahu, potřebného k vytvoření a udržení celoživotního společenství. Člověk je schopen učinit správný úsudek v jiných oblastech lidského života, ale přitom si může vytvořit zcela nesprávný úsudek o podstatě křesťanského manželství.

Nedostatek hodnotícího rozlišování může mít různou intenzitu. Neschopný k uzavření manželství je pouze ten, u koho se projevuje velký nedostatek v této oblasti. Velikost tohoto nedostatku se posuzuje podle zjištěných okolností. Pro uzavření manželství je potřebný takový stupeň rozumového poznání, který je větší, než se vyžaduje pro rozlišení těžkého hříchu a pro uzavření jiných smluv, protože manželská smlouva je jedinečná. Vytváří totiž celoživotní společenství mezi manžely, přináší nové povinnosti a je neodvolatelná.

Uzavření manželství je provázeno výměnou práv a povinností, a proto manželé musejí mít schopnost pochopit jejich existenci a podstatu. Někdo je schopen pochopit podstatu manželství a učinit přiměřený úkon vůle, zatímco ve stejném okamžiku není schopen posoudit povinnosti, které z manželského života vyplývají. Mezi právy a povinnostmi neexistuje nějaká pevná hranice, protože práva jednoho manžela současně znamenají povinnosti pro druhého manžela. Není jednoduché vytvořit seznam těchto podstatných práv a povinností, protože ty jsou závislé na existenci různých obyčejů a zvyků mezi jednotlivými národy a sociálními skupinami.

Existují však určité povinnosti, které mají obecnou povahu a vztahují se na všechny manželské páry. Nejdůležitější z nich je vytvoření celoživotního nerozlučitelného společenství života, které se skládá nejen z intimní sféry, ale i z dalších oblastí, které napomáhají vzájemnému zdokonalování manželů a vytvoření duchovní jednoty mezi nimi. Mezi podstatné povinnosti dále patří vzájemná věrnost a trvalost manželství a také otevřenost k plození dětí a jejich výchově.

Nedostatek úsudku je způsoben duševními poruchami, které vylučují potřebný stupeň svobody a následné odpovědnosti pro uzavření manželství. Tyto poruchy mohou být stálé nebo přechodné. Musejí být natolik vážné, že v okamžiku uzavření manželství postižený člověk není schopen učinit odpovídající manželský souhlas. Samotná existence poruchy ještě sama o sobě nevede k závěru o nedostatku potřebné soudnosti. Je třeba určit závažnost stavu a jeho aktuální dopad na schopnost vytvoření dostatečného úsudku.

3. Psychická neschopnost převzít podstatné manželské povinnosti

Může se stát, že někdo má dostatečné užívání rozumu, dokonce i dostatečný úsudek o podstatných manželských povinnostech, nicméně nemá potřebnou schopnost je uskutečnit. Jedná se o neschopnost zachovat předmět manželského souhlasu.

Ve chvíli uzavření manželství mohla existovat upřímná vůle, osoba mohla chápat podstatu křesťanského manželství, a přesto nebyla schopna převzít plnou zodpovědnost za úkoly, které ji v manželském životě čekají. Tato osoba tudíž neměla požadované duševní schopnosti, a proto takto uzavřené manželství je neplatné (srov. can. 1095, bod 3).

Není jednoduché určit, kdy se jedná skutečně o neschopnost, která má za následek neplatnost manželství, anebo pouze o těžkost, která nemá žádný právní význam. Podle kanonické právní vědy musí být tato neschopnost jistá, vážná, trvalá a musí existovat už před svatbou.27

  1. Neschopnost musí být jistá, protože pochybná neschopnost nemůže překazit uzavření manželství.
  2. Neschopnost musí být vážná, protože kdyby nebyla, jednalo by se pouze o těžkost.
  3. Neschopnost musí existovat před uzavřením manželství, protože pokud by se projevila až po jeho uzavření, manželství by bylo platné, ledaže by se tato neschopnost projevila za velmi krátkou dobu po jeho uzavření, takže by se dalo předpokládat, že už tehdy existovala.
  4. Neschopnost musí být trvalá, protože přechodná by neměla žádný podstatný vliv na plnění manželských povinností.

C. Ferrio v Tractato di psichiatria clinica eforense, Torino 1970, vysvětluje trvalost chorobných stavů takto: "Nenormální osobností se člověk nestává, ale takovou se rodí, žije a umírá. Jde o určitý druh existence, který je subjektu daný zrozením, dostal jej z rodinného dědictví přenesením chromozómu dvou zárodečných buněk, otcovské a mateřské, v okamžiku početí, tedy dědičně. Jde tedy o onemocnění dědičné."28

V sedmdesátých letech řešila praxe otázku, zdali se podle tohoto ustanovení dají posuzovat případy neslučitelnosti povah manželů. V tomto období začaly holandské církevní tribunály prohlašovat taková manželství za neplatná, avšak ústřední církevní soudy tento postup brzy zastavily s odůvodněním, že neslučitelnost povah činí sice manželské soužití obtížným, ale nezpůsobuje neschopnost převzít podstatné manželské povinnosti.29

Právo výslovně neurčuje, které druhy poruch mohou manželství učinit neplatným, ani nepodává jejich demonstrativní výčet. Diagnóza poruchy je klinická, nikoli právní záležitost. Neschopnost převzít podstatné manželské povinnosti může dokonce vyplývat z abnormality, která se sice nedá označit za nemoc, ale zabraňuje postižené osobě převzít podstatné manželské povinnosti.

Církevní soudy nezkoumají v první řadě psychickou poruchu, ale to, jaký vliv měla tato porucha na meziosobní vztah. Z velkého množství projevů chování je třeba poznat, zda porucha zabraňuje vytvořit manželské společenství. Příležitostné známky neodpovědnosti, ať už lehké nebo těžké, ještě nedávají jasný důkaz o existenci duševní poruchy, i když obvykle o ní svědčí.

III. část
Vady poznávací schopnosti

K řádnému uzavření manželství je nezbytně nutné, aby dotyčná osoba měla dostatečné poznání o těch skutečnostech, které mají rozhodující význam pro vytvoření celoživotního vztahu. Poznání získává člověk různými způsoby. Nejčastějším zdrojem poznání je pozorování určitých jevů, které se získávají při každodenním styku se sociálním prostředím, v němž osoba žije. Na základě těchto poznatků si člověk utváří své názory, které ovlivňují jeho postoje k různým skutečnostem. Procesy poznání bezpochyby ovlivňují i další faktory, jako jsou individuální duševní schopnosti, vlohy, dispozice a ideály. Všechny tyto skutečnosti utvářejí u nupturienta postoj k manželství i vnímání vlastností druhého partnera.

Pro platné uzavření manželství je nezbytné, aby osoba, která uzavírá sňatek, měla dostačující představu o tom, co manželství znamená a jaké jsou vlastnosti tohoto svazku. Jelikož se manželství vždy uzavírá s určitou konkrétní osobou, je také zapotřebí, aby každá z obou stran dostatečně znala partnera, se kterým uzavírá manželství, a jeho podstatné vlastnosti. Jestliže kontrahent nemá dostatečné poznání o některé z těchto skutečností, nemůže uzavřít platné manželství. Bez takového poznání totiž nemá možnost získat dostatečnou představu o tom, co ho po uzavření sňatku čeká.

Kanonické právo zná tři formy vady manželského souhlasu z důvodu vady poznávací schopnosti. Jedná se o neznalost podstaty manželství (can. 1096), omyl (can. 1097, 1099, 1100) a podvod (can. 1098).

1. Neznalost podstaty manželství

Obecná charakteristika vady

K tomu, aby člověk mohl uzavřít jakoukoliv smlouvu, musí poznat nejprve podstatu toho, co uzavírá. To se týká také manželské smlouvy. Nelze neznat podstatu manželství a současně ho uzavírat. Chtít vstoupit do manželství znamená být srozuměn s tím, co tento čin znamená. Pokud má někdo v okamžiku výměny manželského souhlasu neznalost o podstatě manželství, má to za následek jeho neplatnost. Taková neznalost je způsobena nedostatkem poznání a je nutno ji odlišovat od neznalosti způsobené duševními poruchami, podle can. 1095.

Základní znalost podstaty manželství je požadována přirozeným právem, protože nikdo bez takové znalosti nemůže vstoupit do manželského svazku. Právo však nemůže požadovat nějakou podrobnou a hlubokou znalost manželské problematiky, neboť i lidé, kterým se nedostalo takové schopností, mají právo uzavřít platný sňatek. Je však bezpodmínečně nutné mít alespoň určitou minimální znalost o podstatě manželství. Proto je ke vzniku manželského souhlasu nutné, aby obě strany alespoň věděly, že manželství je trvalé společenství mezi mužem a ženou, zaměřené k potomstvu, které vzniká na základě nějaké sexuální součinnosti (srov. can. 1096, § 1). Toto ustanovení vychází z pastorační konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes. Tato konstituce v čl. 48 prohlašuje: "A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká stav, který z nařízení Božího má stálost i před společností, tento posvátný svazek z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti nezávisí na lidské libovůli... Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí a v nich nacházejí své vyvrcholení... Tato důvěrná jednota dvou osob, které se sobě vzájemně odevzdávají, jakož i dobro dětí, vyžadují úplnou manželskou věrnost a požadují jejich nerozlučnou jednotu."30

Společenství ve smyslu can. 1096, § 1 není chápáno pouze jako pohlavní jednota, ale zahrnuje i vzájemnou spolupráci, podporu a pomoc. Lidé vstupující do manželství musejí také vědět, že uzavírají trvalý svazek, který nemohou svévolně zrušit.31

Neznalost podstaty manželství má příčinu ve snížené poznávací schopnosti, způsobené zpožděním ve vývoji. Osoba může být tak vážně narušena, že se jí nepodaří pochopit význam mezilidského vztahu, trvalost manželství nebo souvislost mezi plozením a sexuální aktivitou. Neznalost se však více vyskytuje u těch, kdo sice mají schopnost pochopit podstatu manželství, ale nemají dostatek možností, jak potřebné znalosti získat.

Z toho, co bylo uvedeno, je možné říci, že manželství uzavírají neplatně ti, kteří tento svazek nepokládají za trvalé společenství, ale pouze za společenství přátelské, dočasné, obchodní nebo pracovní. Manželství je neplatné také tehdy, pokud osoba nemá ponětí o tom, že manželství je společenství sloužící k plození dětí, nebo to sice ví, ale není jí známo, že k zplození dětí je třeba sexuální spoluúčasti, a mylně se domnívá, že početí je výsledkem líbání, projevů náklonnosti, hluboké lásky nebo zásahu vyšší moci.

Domněnka o schopnosti poznat podstatu manželství

Can. 1096, § 2 předpokládá, že všichni lidé po skončení puberty mají schopnost poznat podstatu manželství. Puberta je období pohlavního dospívání, která se u chlapců pohybuje mezi 13 a 17 lety a u děvčat mezi 12 a 16 lety, avšak není možné ji posuzovat pouze podle věku, ale spíše individuálně.32

Skutečnost, že právo stanovilo domněnku o znalosti podstaty manželství po skončení puberty, vyvolává značné pochybnosti. Dá se předpokládat, že většina osob uzavírající sňatek dobře ví, že v manželství dochází k jakési sexuální součinnosti a že manželství je zaměřeno k potomstvu. Vzniká však otázka, jestli stejnou znalost mají také o tom, že manželství je trvalý svazek. Odpověď na ni asi bude záporná. Mladí lidé totiž v současné době vyrůstají ve společnosti, tvořené z velké části těmi, kteří pokládají manželství za rozlučitelnou smlouvu. Navíc neustále přibývá počet rozvodů a neúplných rodin. Tyto skutečnosti způsobují, že mnoho lidí nemá možnost získat správnou představu o podstatě manželství.

Z těchto skutečností lze tedy vyvodit závěr, že tato zákonná domněnka příliš neodpovídá současné realitě.

Dokazování existence vady

Při aplikaci této právní normy musejí církevní soudy posuzovat, zdali znalost podstaty manželství byla dostatečná, či nikoli. Při tomto posuzování zjišťují existenci určitých okolností, které naznačují, že osoba vstupující do manželství tuto znalost neměla. Jedná se především o tyto okolnosti:33

  1. nedostatečná nebo bigotní výchova v rodině,
  2. narušené prostředí, ve kterém osoba vyrůstala,
  3. mylné názory bezprostředního okolí na podstatu manželství,
  4. nenormální chování v době dokonání manželství, jako je hrůza z pohlavního styku, jeho odmítání nebo snášení proti vlastní vůli,
  5. přesvědčení, že vykonáním pohlavního styku se dopouští těžkého hříchu.

2. Omyl

Obecná charakteristika vady

Přirozené právo si žádá, aby osoba, která vstupuje do manželství, znala osobu svého partnera a jeho vlastnosti, protože pouze na základě těchto znalostí se může zodpovědně rozhodnout o založení celoživotního vztahu, který podstatně určí podobu jejího dalšího života. Pokud člověk takovou základní znalost postrádá, nachází se ve stavu omylu. Can. 126 stanoví, že právní úkony vykonané z neznalosti nebo omylu co do podstatného prvku jednání jsou neplatné. Toto ustanovení se týká také manželské smlouvy. Omyl se v právní teorii definuje jako nesprávný úsudek o něčem nebo o někom, přičemž na jeho základě si člověk vytváří názor založený na chybných předpokladech.34

Omyl o osobě Manželská smlouva se může uzavírat pouze mezi určitým mužem a určitou ženou, přičemž na tomto individuálním určení záleží v první řadě. Člověk totiž neuzavírá manželství s nějakou abstraktní osobou, ale výhradně s takovou osobou, s kterou se na základě své úvahy rozhodl prožít celý život. Can. 1097, § 1 proto stanoví, že omyl, který se týká osoby, činí manželství neplatným. Jestliže tedy nastane případ, že někdo uzavře manželství s určitou osobou, kterou považuje za tu, s níž spojuje manželství, zatímco ve skutečnosti si bere jinou, dochází k záměně v osobě a manželství je neplatné. Omyl se v tomto případě vztahuje na podstatný předmět smlouvy, protože souhlas je zaměřen na jinou osobu než tu, s kterou se manželství fakticky uzavírá. Tento druh omylu se v praxi příliš často nevyskytuje. Může se občas objevit u manželství uzavíraných prostřednictvím zástupce.

Omyl o přímo vyžadovaných a především vyžadovaných vlastnostech osoby

Daleko častěji se vyskytuje jiný druh omylu, který je definován v can. 1097, § 2. Podle tohoto ustanovení omyl, který se týká vlastnosti osoby, jež je příčinou smlouvy a jež byla přímo a především vyžadována, zneplatňuje manželství. Vlastnost je určitá charakteristika člověka, která ho blíže určuje a odlišuje od ostatních lidí. Jedná se o různé druhy fyzických, morálních, psychických, náboženských a jiných vlastností, jako je například bezúhonnost, určité sociální postavení, výchova, fyzický vzhled nebo příslušnost k určité církvi.35

Jelikož manželský souhlas se vyměňuje s osobou, a nikoli s jejími vlastnostmi, právo vytvořilo domněnku, že navzdory omylu o vlastnostech je manželství platné. Člověk může vstoupit do manželství s druhou osobou kvůli některým jejím vlastnostem, které se mu zdají být přitažlivé, dokonce i nezbytné. Jestliže se však zmýlil a tato vlastnost neexistuje, manželství je i přes tuto skutečnost platné. Jestliže by se mýlil v té vlastnosti, kterou především a přímo zamýšlel a která zapříčinila uzavření manželství, souhlas může být neplatný. V takovém případě totiž dává člověk souhlas výhradně a pouze kvůli určitým požadovaným vlastnostem druhého partnera.

V případě, že člověk přímo a výhradně zamýšlí vlastnost, která je důvodem pro vstup do manželství, výslovně podmiňuje jeho existenci s podmínkou existence této požadované vlastnosti. Jestliže taková vlastnost neexistuje, vzájemný vztah je narušen a vytvoření celoživotního společenství se nedá uskutečnit.

Ustanovení o tomto druhu omylu se dá použít na řadu konkrétních případů. Za neplatně uzavřené se v praxi považuje takové manželství, v kterém si muž bere ženu pouze z toho důvodu, protože se domníval, že s ním žena čeká dítě, a později se ukáže, že vůbec těhotná nebyla. Dalším častým případem je omyl ženicha o předpokládaném panenství nevěsty, které je přímo a přednostně vyžadováno.

Pokud druhá strana úmyslně zatají určitou podstatnou vlastnost nebo druhou stranu oklame a přesvědčí ji, že má požadovanou vlastnost, potom se nejedná o omyl, ale o podvod podle can. 1098.

Dokazování existence vady

Kanonická právní věda na základě judikatury církevních soudů vypracovala několik pravidel, které mají řešit problém aplikace tohoto ustanovení na konkrétní případy. Je potřebné sledovat: 36

  1. všechny okolní vlivy působící na osobu, která se ocitla v omylu, jako například rodinné prostředí, sociální a kulturní zvyky,
  2. jaké cíle osoba manželství přikládá a s jakými představami do něho vstupuje,
  3. chování obou stran před okamžikem objevení pravdivého stavu věcí a po něm,
  4. reakce a pocity osoby bezprostředně po objevení pravdivého stavu věcí,
  5. vliv, který mělo zjištění pravého stavu věcí na další manželské soužití.

Omyl o podstatných vlastnostech manželství

Zvláštním druhem omylu je omyl týkající se podstatných vlastností manželství. Osoba totiž může vstoupit do manželství s nesprávným úsudkem o tom, jaké jsou základní vlastnosti manželského společenství. Tento druh omylu vychází z nesprávné nebo neúplné představy o křesťanském manželství. Avšak je-li omyl takového charakteru, že způsobuje odmítnutí některé podstatné vlastnosti, potom se jedná o zdánlivý manželský souhlas podle can. 1101.

Can. 1099 stanoví, že omyl co do jednoty, nerozlučitelnosti a svátostné důstojnosti manželství činí manželský souhlas vadným v případě, že determinuje vůli k uzavření manželství. Tento omyl tedy vychází z poznání a musí se odlišit od omylu, který ovlivňuje vůli. Někteří kanonisté jsou však toho názoru, že takové dělení není vůbec možné. 37

Omyl týkající se jednoty a nerozlučitelnosti nemá zneplatňující účinek, jestliže převažuje vůle vstoupit do takového manželství, jak jej chápe církev. Jestliže je omyl natolik zásadní, že znemožňuje přijmout základní podstatu manželství, je možné, že člověk volí takový model manželství, který je v rozporu s křesťanskými principy. Takový souhlas je neplatný.

Omyl týkající se svátostné povahy manželství nemá za následek neplatnost manželství, pokud ji kontrahent svým úkonem vůle přímo neodmítá. Z tohoto důvodu tedy mohou platně uzavírat manželství i osoby, které stojí mimo katolickou církev.

Omyl týkající se jednoty se nejčastěji projevuje v názoru, že svazek s více osobami je přípustný a možný, nebo v představě, že povinnost k manželské věrnosti není absolutní. Častou příčinou omylu týkající se nerozlučitelnosti je naproti tomu přesvědčení, že manželství je možno ukončit, jakmile se ve vzájemném vztahu již nevyskytuje láska, nebo v názoru, že světská moc má pravomoc manželství rozloučit.

Omyl o neplatnosti manželství

Omyl se může týkat také neplatnosti uzavřeného manželství. Tento případ nastává tehdy, když jedna nebo obě strany jsou mylně přesvědčeny o platnosti manželství objektivně neplatného, stejně jako tehdy, když jsou přesvědčeny, že uzavřely neplatné manželství, které je však ve skutečnosti platné. Can. 1100 stanoví, že vědomost nebo domněnka o neplatnosti manželství nevylučuje nutně manželský souhlas. Manželství může být neplatné buď kvůli existenci zneplatňující překážky, nebo z důvodu vady formy, avšak manželský souhlas je možno vyjádřit bez ohledu na tyto okolnosti. Takto uzavřené manželství tedy není neplatné kvůli vadě manželského souhlasu, ale z jiných důvodů.

3. Podvod

Obecná charakteristika vady

Podvod je úmyslný úkon, při kterém někdo zatají významnou skutečnost, aby dosáhl určitého cíle. Podle can. 1098 neplatně uzavírá manželství ten, kdo byl oklamán podvodem za účelem dosažení souhlasu, když se podvod týká nějaké vlastnosti druhé strany a tato vlastnost může ze své povahy vážně narušit společenství manželského života. V takovém případě dochází k tomu, že jedna strana úmyslně oklame druhou stranu tím, že jí zatají existenci nebo absenci určité důležité vlastnosti, která má takovou důležitost, že poté, kdy se tento podvod odhalí, je manželský svazek tak vážně narušen, že je nadále nemožné nebo obtížné žít se svým partnerem.

Znění tohoto kánonu představuje výjimku oproti can. 125, § 2, jenž obecně prohlašuje jednání vykonané na základě podvodu za platné. Je nutno říci, že se jedná o nové ustanovení, které v minulé právní úpravě nebylo obsaženo, a je výrazem hlubšího pochopení osobní důstojnosti osob, postižených podvodem druhé strany.

Manželský souhlas není pouze výměnou určitých práv, ale je to také vzájemné odevzdání, a proto je pro zdárný průběh manželství důležitá bezúhonnost manželů, která zahrnuje citovou a psychologickou stránku obou stran. Proces, v kterém se dvě osoby stávají osobou jednou, je vážně narušen existencí nebo neexistencí určité důležité vlastnosti. Podvod v tomto slova smyslu znemožňuje vzájemné odevzdání a přijímání obou stran, protože se v důsledku jeho odhalení stává druhý partner v očích postižené osoby jiným člověkem, než s kterým chtěla uzavřít manželství.38

Toto ustanovení vychází z poznání, že utváření manželského společenství závisí na psychologických, intelektuálních a fyzických vlastnostech obou osob. Podvod týkající se podstatných vlastností mění celkovou charakteristiku člověka takovým způsobem, že se dá předpokládat odmítnutí manželského souhlasu druhou osobou, kdyby o existenci či absenci takové vlastnosti věděla.

Podmínky existence vady

K tomu, aby manželství z důvodu podvodu mohlo být prohlášeno za neplatné, je třeba prokázat tyto čtyři okolnosti.39

  1. Podvod je předem nachystaný za účelem získání souhlasu. Podvádějící se přitom domnívá, že by druhá strana nedala souhlas, kdyby byla znala pravdu. Pravda přitom nemusí být nutně zatajena ze zlého úmyslu, protože podvádějící může natolik milovat svého podváděného partnera, že věří v odstranění svých problémů, které jsou příčinou podvodu. Není ani vyloučena možnost, že podvádějící osoba si neuvědomí vážnost a důsledek svého podvodu.
  2. Vlastnost je skutečná, závažná a existující v okamžiku výměny souhlasu. Tato vlastnost musí mít dlouhodobou povahu, která ohrožuje společenství manželského života, a nemůže se tedy jednat pouze o jev krátkodobý. Vlastnost musí být natolik objektivně a subjektivně závažná, že je nepřiměřeně tvrdá a těžko snesitelná pro druhou stranu. Taková vlastnost musí existovat nebo absentovat v okamžiku uzavření manželství.
  3. Podvod se musí týkat vlastností, a nikoli skutků, okolností nebo událostí, které se netýkají vlastností. Vlastnost se nesmí také týkat jiných osob (např. rodičů druhé strany), nýbrž pouze osoby s kterou se uzavírá manželství.
  4. Vlastnost nebo její absence musí být druhé straně neznáma.

Příkladem existence nebo absence takové vlastnosti je například homosexualita, alkoholismus, existence předchozího manželství, neplodnost nebo duševní porucha.

Dokazování existence vady

K dokazování neplatnosti manželského souhlasu z důvodu podvodu se používají stejné důkazy jako u omylu podle can. 1097. Kromě nich je potřebné zjistit:

  1. důvěryhodnost a poctivost obou stran,
  2. skutečnost, zdali lest byla zaručeně takové povahy, že další soužití bylo nemožné.

IV. část

Vady volní schopnosti

Předpokládá se, že osoba, která dává souhlas s uzavřením manželství, skutečně zamýšlí uzavřít s druhým partnerem sňatek a je připravena přijmout všechny důsledky spojené s tímto rozhodnutím. Z vnějšího vyjádření manželského souhlasu se tedy přirozeně usuzuje na vůli nupturienta uzavřít manželství. Přesto však mohou nastat určité okolnosti, které vážně narušují volní schopnosti kontrahenta, a tak je mu znemožněno uzavření manželství. Tyto vady volní schopnosti mohou existovat buď nezávisle na jeho vůli, nebo jsou způsobeny jeho volním aktem. Tento nesoulad mezi vnějším úkonem a vnitřním postojem nupturienta postihuje kanonické právo sankcí neplatnosti takového aktu.

Vůle je psychický vztah jednajícího člověka k zamýšlenému následku.40 Shoda mezi projevem vůle uzavřít manželství, vyjádřeným při svatebním obřadu, a vůlí sňatek skutečně zamýšlet je tedy nezbytným předpokladem ke vzniku platného manželského souhlasu. Není možno zároveň uzavřít manželský svazek (ovlivňující zásadně další život člověka) a zároveň se svou vůlí stavět proti manželství nebo vyloučit některou z jeho podstatných vlastností.

Kanonické právo zná tři případy vad manželského souhlasu z důvodu vady volních schopností. Jedná se o: zdánlivý manželský souhlas (can. 1101), podmíněný manželský souhlas (can. 1102) a násilí nebo vážný strach (can. 1103).

1. Zdánlivý manželský souhlas
Obecná charakteristika vady

Obecně se předpokládá, že nikdo nezamýšlí vyjádřit opak toho, co si vnitřně přeje, ať se to týká jakéhokoliv projevu vůle. Proto can. 1101, § 1 stanovuje domněnku, že vnitřní souhlas odpovídá slovům nebo znamením použitým při uzavření manželství. Předpokládá se, že osoba jedná rozumně a že využívá vnějších znamení k vyjádření svých vnitřních úmyslů. Může ale nastat případ, při kterém daný vnitřní souhlas neodpovídá jeho vnějšímu vyjádření a potom se jedná o předstírání neboli simulaci.

Manželství začíná výměnou manželského souhlasu, jenž se zároveň stává vnitřním úkonem vůle.

Svůj závazek manželé vyjadřují v manželském slibu, jenž je vyjádřen určitými slovy. Právo předpokládá, že tento vnější souhlas je opravdový, že manželé plně zamýšlejí se navzájem jeden druhému odevzdat, přijímajíce manželské povinnosti, ačkoli obřad používaný v současnosti se o těchto povinnostech podrobněji nezmiňuje.41

Manželský souhlas je předstírán, jestliže existuje rozpor mezi jeho vnějším vyjádřením a vnitřním úmyslem. K simulaci dochází, je-li si alespoň jedna ze stran zároveň vědoma podstaty manželství, chápajíc povinnosti vyplývající z uzavření sňatku, a zároveň vědomě odmítá manželství jako celek nebo jeho podstatné vlastnosti a prvky. Kontrahent může také zároveň vyjádřit manželský souhlas, avšak zamýšlí uskutečnit takový druh manželství, který je v rozporu s principy křesťanského manželství. Také může nastat případ, při kterém nupturient zamýšlí uzavřít manželství pouze kvůli určitému zištnému cíli.

Kanonická právní věda rozlišuje úplnou a částečnou simulaci. Úplná simulace znamená, že člověk odmítá manželství jako celek. Částečná simulace se vyznačuje tím, že člověk sice vstupuje do manželského svazku, avšak zároveň odmítá některou podstatnou vlastnost nebo některý podstatný prvek manželství.

Úplná simulace

Úplná simulace vylučuje samotnou existenci manželství. Je to opak toho, co je vyjadřováno navenek manželským souhlasem. Neplatné manželství, formou úplné simulace, uzavírá ten, kdo do něj vstupuje pouze a výhradně za nějakým vnějším účelem, jenž nemá nic společného s podstatou manželství. Manželství uzavírá neplatně například ten, kdo ho uzavírá pouze kvůli dědictví, snazšímu získání státního občanství nebo získání významnějšího společenského postavení. Vyloučení samotné existence manželství formou úplné simulace vyplývá z přesvědčení osoby, že po dosažení vnějšího cíle se u něho nic nezměnilo, takže stav po uzavření manželství považuje za stejný jako před jeho uzavřením.

Částečná simulace

Při částečné simulaci sice strany neodmítají samotnou existenci manželství, ale odmítají některou podstatnou vlastnost či prvek manželství.

Podstatné prvky manželství

Podstatné prvky manželství jsou především právo na vytvoření životního společenství a právo na manželský styk.

Společenství manželského života je tvořeno vzájemným doplňováním a zdokonalováním ve všech oblastech vzájemného vztahu. Pouze v úplném celoživotním společenství se může rozvíjet manželská láska. Je obtížné uvést podrobný výčet toho, co pojem společenství manželského života znamená, protože každý takový vztah je jedinečný. Avšak obecně se dá říci, že zahrnuje vzájemnou spolupráci, vzájemnou podporu, respekt jednoho partnera k druhému a další faktory, podmíněné sociálně kulturními vlivy. Vytvořit skutečné životní společenství znamená dobrovolně přijmout plnění vzájemných práv a povinností. Kdo vylučuje pozitivním úkonem vůle přijmout povinnosti celoživotního společenství manželského života nebo tyto povinnosti odmítá přijmout od svého partnera, uzavírá neplatné manželství.

Společenství manželského života se dá charakterizovat určitými skutečnostmi. Jestliže tyto skutečnosti chybějí, je obvykle manželský vztah vážně narušen. Jedná se především o tyto jevy:42

  1. Rozvážnost a znalost požadovaná v chování partnera, která zahrnuje např. zralost chování ve vzájemném vztahu, sebeovládání, stálost a schopnost reagovat na nové okolnosti.
  2. Mezilidské a heterosexuální přátelství, projevující se v obětavé lásce, která není zaměřená pouze na vlastní uspokojení, ale také na štěstí druhého partnera. Dále se vyznačuje respektem k druhé osobě a jejímu citovému zaměření, jakož i na způsobilosti k vzájemnému vztahu.
  3. Ochota dostatečně napomáhat zdokonalení manželského vztahu, jež se projevuje v úctě ke křesťanské morálce a k odpovědnosti v sexuálních vztazích, odpovědnost při vytváření přátelství mezi manžely, ovládání impulsů a iracionálních reakcí, které by mohly narušit porozumění v manželství.
  4. Vědomí odpovědnosti ohledně materiálního zabezpečení rodiny, které se projevuje rozumným hospodařením s hmotnými prostředky, snahou o stabilní zaměstnání, vzájemnou starostí a uvážlivým rozhodováním v důležitých společných záležitostech, které se týkají manželského života, realismem při stanovení cílů manželství a střízlivou představou ve výběru a určení prostředků vedoucích k jejich dosažení.
  5. Schopnost podporovat dobro dětí, která se projevuje odpovědností za potomstvo a starostí o výchovu dětí.

Vyloučením práva na manželský styk znamená vyloučení podstatného dobra manželství. Toto podstatné dobro manželství zahrnuje právo a povinnost zavazující obě strany k vykonání manželského styku, k plození a výchově dětí. Právem na manželský styk se rozumí poskytnutí trvalého a výlučného práva na vlastní tělo a na manželské úkony, konané přirozeným způsobem a vedoucí k plození. Tomuto právu odpovídá podstoupení příslušné povinnosti. Toto právo velice napomáhá vzájemnému vztahu mezi manželi a umožňuje jim zdokonalovat jejich lásku.

Pohlavní styk a plození je nejintimnější vyjádření manželské lásky jako "zcela zvláštní způsob osobního přátelství, v němž se manželé velkodušně podílejí na všem bez nepatřičných výhrad nebo sobecké vypočítavosti." (Humanae vitae, čl. 9). 43

Právo na manželský styk trvá po celou dobu manželství, tudíž nemůže být omezeno pouze na určité časové období. Toto právo je odepřeno tehdy, když jej jedna strana zamýšlí omezit takovým způsobem, že pohlavní styk buď vůbec odmítá, nebo ho zamýšlí poskytnout pouze na určitou etapu manželského života. Manželé mají samozřejmě právo odložit narození dítěte na pozdější dobu nebo se rozhodnout už žádné další dítě nemít, a tak zabránit početí.

Důležitá otázka je současný postoj většiny partnerů k vyloučení dětí z manželského života, protože antikoncepční prostředky umožňují vyloučit početí dítěte dokonce po celý život. Model bezdětného manželství se stal přitažlivým pro mnoho lidí. Avšak kanonické právo v důsledku věrnosti na křesťanskému pojetí manželství musí hájit zásadu, že povinnost k plození a výchově dětí je nezbytná pro platnost manželského souhlasu. Ti, kteří uzavírají manželství s cílem odmítnout či vyloučit děti, způsobí, že na jejich manželství je pohlíženo jako na neplatné.

Právo na manželský styk je svou povahou výlučné a je možné jej podstoupit pouze svému partnerovi. Kdo by zamýšlel podstoupit toto právo jiné osobě, ať už předem známé nebo předem neznámé, uzavírá manželství neplatně.

Předpokládá se, že odepřel právo a povinnost na manželský styk ten:44

  1. kdo nejen vylučuje děti, ale také povinnost je mít;
  2. kdo zamýšlí uzavřít manželství bez dětí;
  3. kdo by se raději vzdal uzavření manželství, než aby přijal děti;
  4. kdo zamýšlí omezit manželský styk jen na období neplodnosti;
  5. kdo po uzavření sňatku soustavně a tvrdošíjně odmítá manželský styk způsobilý k plození;
  6. kdo zamýšlí omezit pohlavní styk pouze na určité období manželského svazku;
  7. kdo se rozhodne, že po narození určitého dítěte ukončí intimní život.

Podstatné vlastnosti manželství

Za podstatné vlastnosti manželství označuje kanonická právní věda jednotu, nerozlučitelnost a svátostnost.45 Bez těchto vlastností je křesťanské manželství nemyslitelné. Podstatné vlastnosti vyplývají z novozákonního pohledu na manželství. "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19, 5 - 6).46 Pastorační konstituce Gaudium et spes k tomu v čl. 48 dodává: "A tak muž a žena, kteří manželským svazkem ‚nejsou už dva, ale jedno tělo' (Mt 19, 6), prokazují si hlubokou jednotu svých osobností a činů, vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji ji dosahují. Tato důvěrná jednota dvou osob, které se sobě vzájemně odevzdávají, jakož i dobro dětí vyžadují úplnou manželskou věrnost a požadují jejich nerozlučnou jednotu." 47

Manželská jednota znamená, že manželství se uzavírá pouze mezi jedním mužem a jednou ženou. Jedná se o princip monogamie. Manželská jednota se vždy chápala v souvislosti s manželskou věrností. Kdo vstupuje do manželství s úmyslem žít s více než jedním partnerem, odporuje požadavku jednoty manželského svazku. Odmítání manželské věrnosti znamená, že nupturient předem zamýšlí intimní styk také s jinou osobou, čímž vylučuje povinnost výhradního vztahu k vlastnímu partnerovi. Manželská věrnost nezasahuje pouze do intimní sféry, protože manželský vztah není závislý pouze na pohlavním styku. Jednota je určena také citovými, psychologickými a duchovními faktory.

Věrnost v právním slova smyslu však nevylučuje ten, kdo s ohledem na svoji poznanou slabost nebo na svůj předešlý nevázaný pohlavní život předvídá mimomanželské soužití. Proto mimomanželské vztahy samy o sobě ještě nejsou důkazem odmítnutí věrnosti při výměně manželského souhlasu. Předpokládá se, že vyloučil povinnost věrnosti ten:48

  1. kdo by se při rozhodování mezi dvěmi možnostmi - zanechat mimomanželských vztahů nebo zanechat manželství - raději vzdal manželství;
  2. kdo uzavírá sňatek s úmyslem, neopustit svou milenku či svého milence nebo kdo považuje za svou společenskou povinnost udržovat poměr s jinou osobou;
  3. kdo považuje za nemožné zachovávat věrnost;
  4. kdo vyloučí věrnost určitým formálním úkonem;
  5. kdo bezprostředně před uzavřením manželství udržuje intimní vztahy s jinými osobami;
  6. kdo považuje zhýralost a necudnost za své nezcizitelné právo;
  7. kdo při uzavírání sňatku je poután jinými vztahy, kdo odmítá je zanechat nebo odmítá napravit nezřízený život, kdo je nucen vzít si osobu, kterou nemiluje.

Princip nerozlučitelnosti znamená, že manželský svazek trvá po celý život a nemůže být nikdy svévolně přerušen ani ukončen. Platné a dokonané manželství je rozloučeno toliko smrtí jednoho z manželů. Jednou vyjádřený manželský souhlas už nemůže žádná strana odvolat. Manželství nemůže být rozloučeno ani žádnou veřejnou autoritou.

Nerozlučitelnost vylučuje ten:49

  1. kdo je rozhodnut, že manželství za určitých okolností ukončí;
  2. kdo uzavírá "manželství na zkoušku", které pak za určitých okolností zamýšlí zrušit.
Vyloučením nerozlučitelnosti manželství je vždy způsobena jeho neplatnost. Avšak předběžné rozhodnutí kontrahenta žádat rozvod nebo mylné přesvědčení, že manželství je rozlučitelné, ještě nečiní manželství neplatným pokud nedeterminuje jeho vůli.

Vyloučení nerozlučitelnosti manželství je možno prokázat především u osob, které jsou nuceny uzavřít sňatek pod vlivem velkého strachu, nebo u těch kteří manželství uzavírají s krajní lehkomyslností. Simulaci je třeba prokázat doznáním simulanta nebo zjištěním příčin a okolností simulace. Jeho chování může být často nejjasnějším důkazem.

Podle učení katolické církve je manželství svátostí. Odráží a symbolizuje jedinečný vztah Krista a jeho církve. Tuto svátostnou povahu popírá ten, kdo ji vlastním úkonem vůle vylučuje a takovou smlouvu si vůbec nepřeje uzavřít.

2. Podmíněný manželský souhlas

Obecná charakteristika vady

Jelikož manželství vzniká uzavřením smlouvy mezi dvěmi stranami, je principiálně možno při jeho uzavření, stejně jako u kterékoliv jiné smlouvy, stanovit podmínku. Podmínka je dohoda o určité okolnosti, na jejímž splnění či naopak nesplnění závisí platnost smlouvy. Smlouva může být zrušena při nesplnění této podmínky nebo pozastavena do jejího splnění.

Opravdová podmínka je okolnost, která přímo ovlivňuje manželský souhlas a manželské společenství. Podmíněný souhlas je takové povahy, že manželé přikládají větší důležitost této okolnosti než manželství samotnému. Za opravdu důležitou je pokládána taková okolnost, která se vztahuje k manželskému svazku. Tato okolnost může být pro konkrétní osobu natolik důležitá, že fungování manželství je závislé právě na této okolnosti.

Kanonické právo rozlišuje podmínky založené na okolnostech v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Podmínka do budoucnosti

Podmínka do budoucnosti se vztahuje k takové okolnosti, která se musí splnit po výměně manželského souhlasu. Není snadné se o takové podmínce dozvědět, protože zůstává často skryta. Kanonické právo zakazuje uzavření manželství s touto podmínkou. Podle can. 1102, § 1 nemůže být platně uzavřeno manželství s podmínkou do budoucna. Podle tohoto ustanovení také nezáleží na tom, jestli se taková podmínka splnila či nikoli.

I přes tento zákaz se však podmínky do budoucnosti nepochybně připojují. Je to obvykle způsobeno tím, že strany mají pochybnost o svém vztahu a úspěchu svého manželství. Nezanedbatelný vliv má i na manžele působící okolí, v jehož představách je existence manželství závislá na určitých podmínkách.

Znění can. 1102, § 1 je dosti nedokonalé a především snadno zneužitelné. Jestliže se některý z kontrahentů obává nestability uzavíraného manželství a chce se pojistit proti jeho ztroskotání, může zcela jednoduše učinit nějaké věrohodné prohlášení (např. u světského notáře), v kterém stanoví podmínku do budoucnosti. Později se může dovolat neplatnosti manželství u církevního soudu, přičemž ten by mu podle stávající právní úpravy musel vyhovět.

Podmínka do minulosti a přítomnosti

Manželství uzavřené s podmínkou do minulosti či přítomnosti je platné nebo neplatné podle toho, zda se tato podmínka splnila či nesplnila (srov. can. 1102, § 2).

Podmínka do minulosti je okolnost, která se vztahuje na minulou dobu do okamžiku uzavření manželství. Tato okolnost ovlivňuje nějakým způsobem vnímání, hodnocení a identitu osoby druhého partnera. Podmínka do minulosti se vztahuje k existenci nebo absenci určitého faktu, který má subjektivní význam pro osobu vstupující do manželství.

Podmínka do přítomnosti je založena na něčem, co se stalo v minulosti nebo se stane v budoucnosti, ale za okolností přímo se vztahujících k okamžiku výměny souhlasu. Tyto podmínky vznikají vlivem nějakého očekávání, jež se může vztahovat k různým okolnostem: např. psychické vyrovnanosti, výchově v dobré rodině nebo příslušnosti k určitému náboženství. Stanovení takových podmínek může být vyvoláno určitou zkušeností z předešlého období nebo očekáváním něčeho zvláštního od manželství. Platnost manželství uzavřených s podmínkou do minulosti či přítomnosti závisí na tom, jestli skutečnost pro takovou podmínku existovala či nikoli.

Jestliže nupturient na stanovení takové podmínky trvá, musí se obrátit na místního ordináře (srov. can. 1102, § 3). Tento požadavek je určitě moudrý, protože znemožňuje stanovení podmínek z lehkomyslnosti. Takto stanovené podmínky by totiž mohly být nečestné, nejisté a nemožné. Stanovení podmínky se může povolit pouze písemným dokladem, což velmi usnadňuje případné dokazování neplatnosti manželství u církevního soudu.

Dokazování existence vady

Při dokazování podmínky je zapotřebí získat doznání toho, kdo dal souhlas v době, kdy případ ještě nebyl aktuální, a také svědectví hodnověrných svědků o tom, co bylo příčinou podmínky. Kromě toho se také musejí zjistit okolnosti, které podmínku předcházely a provázely nebo z ní vyplývaly. Církevní soud musí také prověřit, zda měl kontrahent v době před uzavřením manželství pochybnost ohledně skutečnosti, ke které se podmínka vztahovala.50

3. Násilí a vážný strach

Obecná charakteristika vady

Církev musí za každou cenu chránit svobodu těch, kteří se rozhodují vstoupit do manželství, a proto stanovuje právně účinné prostředky, které člověka chrání od důsledků úplného nebo částečného zbavení užívání svobodné vůle. Na základě toho can. 1103 stanoví, že je neplatné manželství uzavřené pod vlivem násilí nebo vážného strachu způsobeného z vnějšku, a to dokonce i neúmyslně, když je dotyčný nucen zvolit manželství, aby se tohoto násilí nebo vážného strachu zbavil. Manželství není pouze obyčejná smlouva, ale je to úkon, kterým se manželé svobodně rozhodují k úplnému odevzdání sebe samých tomu druhému. Z tohoto důvodu není možné, aby do manželství vstupovali pod vlivem násilí nebo strachu, protože souhlas by v tomto případě nebyl dostatečný, a tak celoživotní společenství manželů by nemohlo být vůbec vytvořeno.

Násilí

Násilí je vnější přinucení, kterému nelze uniknout a které vyvolává strach. Je způsobeno fyzickým nebo morálním přinucením, kterému se nelze účinně ubránit. V takovém případě volí člověk raději manželství, aby se vyhnul velkému zlu.51

Násilí může mít podobu fyzického násilí, které zahrnuje škodu na těle, nebo morálního nátlaku, jako je např. hrozba ublížení na zdraví osoby nupturienta nebo jeho příbuzných, hrozba soudní pře, uvěznění, ztráty pověsti nebo zaměstnání. Kvůli tomuto násilí je svoboda člověka tak vážně narušená, že se mu volba manželství jeví jako jediný možný způsob, jak se tohoto nátlaku zbavit. Ustanovení vycházející z can. 125, § 1, stanoví, že jednání, vynucené vnějším násilím na osobě, která mu nemohla účinně čelit, se považuje za nevykonané.

Strach

Strach pochází zevnitř a je způsoben vnějším nátlakem, který sice zmenšuje svobodu jednání, ale zcela svobodnému jednání nebrání.52 Má-li být strach považován za vážný, musí splňovat některá kritéria. Toto ustanovení představuje výjimku oproti can. 125, § 2, podle něhož je jednání vykonané pod vlivem vážného strachu platné.

Těžký strach nutí člověka dát souhlas, který by za normálních okolností nikdy nedal. Je zapříčiněný těžkým zlem, které působí na jedince a vzniká ze zdroje, který může zastrašit každého člověka, jako je ztráta života, cti, svobody, životní a majetkové existence. V takovém případě se jedná o absolutně velký strach. O relativně velký strach se jedná tehdy, když následky, kterými se vyhrožuje, samy o sobě nejsou tak vážné, ale kvůli určitým okolnostem vyvolávají velký strach u určité konkrétní osoby. Relativně velký strach se objevuje především u mladých dívek.

Původce strachu musí být vnější, což znamená, že pochází z vůle jiné osoby než osoby kontrahenta. Může být způsoben ze strany druhého partnera, rodičů nebo jiných osob. Musí bezpodmínečně směřovat ze strany nějakého člověka. Nepostačí takový strach, který vychází zevnitř a existuje pouze v představě kontrahenta. Za strach, který by způsobil vadu manželského souhlasu, se nepovažuje ani takový druh strachu, který je způsoben nepříznivou situací kontrahenta. Zneplatňující účinek však může mít vnitřní strach použitý jako prostředek nátlaku. Vnější strach může být také nerozvážně způsoben, bez jakéhokoliv úmyslu vynutit souhlas.

Strach musí být skutečným důvodem pro uzavření manželství, má-li být toto prohlášeno za neplatné. Kdyby existovaly ještě další důvody, musí se pečlivě dokázat skutečný motiv rozhodnutí.

Strach musí být takového rázu, že kontrahent nevidí jinou možnost k odstranění existujícího strachu než uzavření manželství, přičemž se jedná o hodnocení situace subjektivní, uskutečněné rozhodujícím vlivem ze strachu, i když by bylo lze objektivně najít i jiná vhodná řešení. Kdyby existovala subjektivně jiná možnost, jak se nátlaku ubránit, manželský souhlas musí být považován za platný.53

Uctivý strach

Strach může být obyčejný nebo uctivý. Strach uctivý je způsoben tak, že určité blízké osoby, jako jsou rodiče nebo poručníci, vyvíjejí na kontrahenta nátlak, aby uzavřel manželství s určitou osobou. V každém vztahu mezi rodičem a dítětem existuje potenciální možnost strachu ze strany dítěte, který může být zapříčiněn určitým chováním rodiče. Tento strach se projevuje v obavě, že rozhněvá, urazí nebo znechutí ty, kteří nad ním mají nějakou moc. Klíčovými faktory, důležitými pro určení toho, zda strach zmenšuje svobodu při uzavření manželství, jsou:

  1. podstata vztahu mezi nadřízeným a podřízeným,
  2. způsob, jakým byl strach vyvolán,
  3. síla výsledného nátlaku.

O vážný strach se jedná tehdy, kdy nátlak je vytrvalý, těžký a provázený různými hrozbami.

Smíšený strach

Jestliže mezi aktivním a pasivním subjektem strachu existuje současně vztah úcty i hrozba velkého zla, jedná se o strach smíšený. Jde o kombinaci obyčejného a uctivého strachu. Smíšený strach vyplývá z existence dvojího zla, totiž ze zla, kterým se výslovně hrozí, a z obavy ze ztráty úcty. V běžném životě jej vytvářejí ti, na nichž jsou kontrahenti závislí. Při smíšeném strachu je jeho intenzita umocněna a obrana vůči němu je obzvláště ztížena.54

Nepřímý strach

Termín nepřímý strach označuje strach způsobený bez úmyslu vynutit manželský souhlas. Jedná se o těžký strach, který se sice neprojevuje nátlakem na uzavření manželství, ale má takovou povahu, že osoba nevidí jiného východiska, jak se jej zbavit, než uzavřít manželství. V takovém případě sice osoba vykonávající nátlak není příčinou vynuceného manželského souhlasu, ale je původcem strachu.

Má-li mít nepřímý strach zneplatňující účinek, musí mít osoba odpor k uzavíranému manželství, musejí existovat hrozby od nějaké osoby a těmto hrozbám nelze uniknout jinak než uzavřením manželství. Strach zapříčiněný nepříznivými vnějšími okolnostmi, jako je neutěšené rodinné prostředí, které lze změnit pouze skrze uzavření manželství, nezpůsobuje neplatnost manželství.55

Strach zapříčiněný výhrůžkou sebevraždy

Ne každá výhrůžka sebevraždy je způsobilá vyvolat vážný strach. O vážný strach se jedná pouze tehdy, když sebevraždou vyhrožují rodiče nebo příbuzní. Naopak pouhý strach ze sebevraždy snoubence není důvodem neplatnosti manželství. Často se totiž sebevraždou vyhrožuje, ale jen málokdy se uskuteční.

Zlo pocházející z výhrůžky vykonání sebevraždy může způsobit vážný strach pouze tehdy, kdyby v důsledku výhrůžky vznikla ztráta dobré pověsti u osoby, které se vyhrožuje. Vážný strach může vzniknout také tehdy, kdyby se příbuzní vyhrožujícího pravděpodobně mstili nebo kdyby druhá osoba pouze s velkými obtížemi nalezla další příležitost k uzavření manželství.56

Odpor

Nepřímý důkaz strachu je odpor k vynucovanému nebo nechtěnému manželství. Odpor je nechuť, ošklivení si, nenávist nebo vzpouzení se proti osobě nebo věci. Významný je odpor k manželství, které se má uzavřít, protože takovým odporem je převážně, i když ne nezbytně, doprovázen odpor k osobě, s kterou má člověk uzavřít manželství. Naopak může existovat odpor k osobě, ale ne odpor k manželství. Odpor a přinucení jsou důkazy, které obyčejně vytvářejí domněnku o vyvolání strachu. Odpor a přinucení však nemusejí existovat společně, protože něco jiného je uzavřít manželství bez radosti a něco jiného je uzavřít manželství z přinucení. Snoubenec může i dobrovolně uzavřít manželství poté, kdy v sobě překonal odpor. Všeobecně však lze říci, že láska a strach jsou dva neslučitelné stavy duše.57

Dokazování existence vady

Při dokazování existence násilí nebo vážného strachu je třeba pečlivě zkoumat tyto okolnosti:

  1. celkové klima v rodině postižené osoby,
  2. závislost postižené osoby na rodičích nebo jiných osobách
  3. způsob, jakým si rodiče nebo jiné nadřízené osoby vyžadovali poslušnost,
  4. charakter, závažnost a intenzita výhrůžek, které byly na postiženou osobu použity,
  5. povahové rysy postižené osoby, zejména její odvahu a schopnost vzdorovat nátlaku.

Při dokazování se musí soud snažit vcítit do celkového ovzduší rodiny, k čemuž mu mohou pomoci výpovědi těch osob, které nátlak prováděly, a také sourozenců a příbuzných postižené osoby.

V. část
Vnější vyjádření manželského souhlasu

Obecné požadavky

Při uzavření manželství nestačí pouze učinit vnitřní souhlas, ale je nutno, aby se tento akt vůle kontrahenta projevil i navenek. Tento požadavek vyplývá z přirozeného práva. Proto zákonodárce na základě svého uvážení stanovil určité náležitosti pro vnější vyjádření manželského souhlasu.

Za normálních okolností se manželský souhlas projevuje za osobní přítomnosti obou stran. Pouze ve výjimečném případě, který je dostatečně odůvodněn, se jejich projev vůle může uskutečnit prostřednictvím zástupce (srov. can. 1104, § 1). Tohoto způsobu se používá tehdy, kdy jedna nebo obě strany nemohou být osobně přítomny u svatebního obřadu.

Manželé nebo jejich zástupci musejí uzavřít manželství v jednom okamžiku a v rámci jednoho obřadu. Souhlas proto nemůže být vydán jednou stranou v určitém časovém okamžiku na určitém místě a přijímán druhou stranou v jiném časovém okamžiku na jiném místě.58

Manželé musejí vyjádřit svůj souhlas slovy, jestliže jsou schopni mluvit. Jestliže nejsou schopni mluvit, potom souhlas vyjádří rovnocennými znameními (srov. can. 1104, § 2). Jestliže jedna nebo obě strany jsou němí, hluchoněmí, koktaví nebo neschopní vyjadřovat se slovy, je možno souhlas vyjádřit úklony hlavy, posunky, napsanými poznámkami nebo jiným vhodným způsobem tak, aby jejich úmysl vstoupit do manželství byl zřejmý.

Svatební obřad obvykle obsahuje určité formule, používané při výměně manželského souhlasu.59 Znění těchto formulí nemá vliv na platnost manželství a právo je dovoluje přizpůsobit v závislosti na různém kulturním prostředí, z kterého kontrahenti pocházejí. Manželé mohou dokonce požádat o to, aby směli použít své vlastní formule. Toto povolení se může vydat pouze s podmínkou, že slib bude obsahovat základní náležitosti potřebné pro výměnu souhlasu, především základní podstatu a vlastnosti manželství.60

Uzavření manželství prostřednictvím zástupce

Zástupce je osoba, která vyjadřuje vůli svého zmocnitele poté, co jím k tomu byla náležitě určena. Uzavření manželství prostřednictvím zástupce je dovoleno tehdy, když jedna nebo obě strany nemohou být přítomny uzavření manželství a vyskytne se náhlá potřeba pro uzavření manželství. Jedná se většinou o případy uzavření manželství vojáků během válečného konfliktu nebo manželství imigrantů. Takto uzavřené manželství vzniká nikoli na základě projevu vůle zástupce, nýbrž zmocnitele. Zástupce pouze sděluje projev vůle zastoupeného.

Kanonické právo nestanoví žádný speciální způsob pro uzavření takového manželství. Postačí to, když církví pověřený svědek obdrží souhlas od zástupce, a ten ho přednese ve jménu zastoupeného. Zástupci mohou být stejného pohlaví, protože neuzavírají smlouvu s druhou osobou nebo mezi sebou navzájem, a tudíž platnost manželství není závislá na jejich úmyslu.

Požadavky kanonického práva týkající se zastoupení jsou určující pro platnost manželství. Jestliže je zastoupení neplatné, manželství je také neplatné.

Podmínky pro platné zastoupení jsou uvedeny v can. 1105, § 1. Pro uzavření platného manželství prostřednictvím zástupce se vyžaduje zvláštní pověření, v němž je zástupce dostatečně identifikován. Určení místa uzavření manželství není důležité. Zmocnitel si musí určit zástupce zvláštním pověřením. Předpokládá se, že zástupce bude pouze jeden.

Má-li být pověření platné, musí být podepsáno zmocnitelem a farářem nebo ordinářem místa, v němž se zmocnění uděluje, nebo knězem od faráře nebo ordináře zmocněným, nebo alespoň od dvou svědků, nebo musí být vyhotovena listina podle norem světského práva (srov. can. 1105, § 2).

Jestliže zmocnitel nedovede nebo nemůže psát, musí to být poznamenáno v pověření a je třeba přibrat dalšího svědka, který listinu také podepíše. Podpisy musejí být vlastnoruční (srov. Kán 1105, § 3).

Pokud před uzavřením manželství zmocnitel odvolal své zmocnění nebo byl zasažen duševní poruchou, je manželství neplatné, i když ani zástupce, ani druhá strana o tom nevěděla (srov. can. 1105, § 4). Jestliže je ověření časově omezené, ztrácí svou platnost uplynutím stanovené doby.

Uzavření manželství s pomocí tlumočníka

Jestliže církví pověřený svědek uzavření manželství nerozumí jazyku stran, může použít tlumočníka, který přeloží smluvním stranám slova úředního svědka a úřednímu svědkovi přeloží slova nupturientů (srov. can. 1106). Tlumočník musí být čestný, důvěryhodný a musí ovládat jazyk kněze i jazyk osob uzavírajících manželství. Je vhodné, aby tlumočník přísežně prohlásil, že splní řádně svůj úkol. Tlumočník na sebe nebere žádné závazky vůči osobám vstupujícím do manželství.

Závěr

Když se zamyslím nad předcházejícími částmi této diplomové práce, nemohu se ubránit dojmu, že většina v současnosti uzavíraných manželství je zasažena nějakou vadou manželského souhlasu.61 Jako důkaz tohoto tvrzení mohu uvést skutečnost, že současné chápání pojmu manželství ve vědomí mladé generace se dosti výrazně vzdaluje od křesťanských principů. Krize manželství a rodiny zasahuje do života celé společnosti. Mnoho lidí už dokonce manželství principiálně odmítá a dává přednost volnému soužití bez jakýchkoliv závazků. Bude proto nezbytné, abychom si zvykli na skutečnost, že vedle sebe budou existovat dva modely manželství. Křesťanský model, vycházející z nerozlučitelnosti a jednoty manželství, a sekulární model, pohlížející na manželství jako na smlouvu, která by sice měla mít určitý trvalejší charakter, ale od které je možno kdykoli odstoupit.

Křesťanský model manželství se tak stává ideálem pro všechny ty, kteří touží po celoživotním a bezpodmínečném vztahu, založeném na vzájemné úctě mezi manželi. Je však zapotřebí, aby církev daleko pečlivěji než doposud zkoumala připravenost na život v manželském svazku u těch osob, které chtějí uzavřít sňatek kanonickou formou, a především nepřipustila křest dětí, u kterých není dán předpoklad jejich následné náboženské výchovy. Kanonické právo totiž zavazuje všechny osoby pokřtěné v katolické církvi povinností uzavřít manželství kanonickou formou.

Není pochybností o tom, že současná krize manželství a rodiny doléhá také na upřímně věřící katolíky. I mezi nimi vzrůstá počet rozvodů před civilními soudy a zesiluje ochota vstupovat do nových svazků. Dá se předpokládat, že tato tendence bude i nadále pokračovat. Je třeba proto počítat s tím, že řada navrhovatelů i přesto, že jejich předcházející manželství nebude církevním soudem prohlášeno za neplatné, uzavřou civilní formou nový sňatek, neboť nebudou schopni či ochotni prožít celý zbytek života v celibátu. Katolická církev by měla na tyto osoby pohlížet s porozuměním a pomoci jim v jejich nelehkém údělu.

Z výše uvedených skutečností musíme také vycházet při hodnocení významu právních norem Kodexu kanonického práva, které se týkají manželství. Jejich vliv na jednání osob nemusí být příliš velký, protože lidem, kteří budou chtít uzavřít nový manželský svazek, v tomto úmyslu nezabrání žádné zákazy právních předpisů ani rozhodnutí církevních soudů.

Institut manželského souhlasu v kanonickém právu však má i přes tyto skutečnosti značný význam. Napomáhá totiž právními prostředky chránit základní principy křesťanského pojetí manželství a zabraňuje uzavírání sňatků těch osob, u nichž nejsou dány základní předpoklady pro vytvoření šťastného a spokojeného manželství.

Po zkušenostech, které jsem při zkoumání této problematiky získal, mohu navíc konstatovat, že studium právních norem institutu manželského souhlasu v kanonickém právu je také vhodnou příležitostí pro rozvíjení právnického myšlení.


POZNAMKY:

1 O dělení objektivního práva viz J. R. Tretera : Církevní právo, str. 77 - 78.
2 Problematika manželského souhlasu byla dříve upravena v Can. 1081 - 1093 Kodexu kanonického práva z roku 1917 (CIC 1917).
3 Viz J. Krajči : Veľké tajomstvo, str. 18 - 19.
4 Tento princip, vycházející z učení církve, byl po právní stránce vyjádřen v několika dekretech papeže Alexandra III. z 12. století. Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 742.
5 Viz V. část diplomové práce.

6 Viz Gaudium et spes, str. 62.
7 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 742.
8 Viz J. Kincl, V. Urfus : Římské právo, str. 177 - 180.
9 Nejvýznamnějším představitelem pařížské školy byl Petr Lombardský.
10 Nejvýznamnějšími představiteli boloňské školy byly Hincmar z Rheims a Gracián.

11 Příslušný právní předpis byl vydán v roce 1181.
12 Viz Can. 1073- 1094.
13 Viz Can. 1108- 1123.
14 Viz Can. 1095 - 1103. 15 Viz Can. 1104 - 1107.

16 Církevní soudy postupují při rozhodování o neplatnosti manželství podle první, druhé a třetí části knihy sedmé.
17 Viz Can. 1684.
18 Viz Can. 1156 - 1165.
19 Jedná se o vady duševní schopnosti.
20 Viz Ilustrovaný encyklopedický slovník, III. díl, str. 45.

21 Viz V. Filo : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa Can. 1095, str. 79 - 82.
22 Viz Documentation II on Marriage Nullity Cases, str. 171 - 173 a V. Filo : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa Can. 1095, str. 73.
23 Viz F. Polášek : Církevní manželství podle kanonického práva, str. 44 - 45.
24 Viz V. Filo : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa Can. 1095, str. 71 - 72.
25 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 776.

26 Viz V. Filo : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa Can. 1095, str. 72 - 73.
27 Viz Manželské právo, str. 55.
28 Viz Manželské právo, str. 55.
29 Dopis nejvyššího soudu Apoštolské signatury ze dne 30. prosince 1971 kardinálovi J. Alfrinkovi. Viz V. Filo : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa Can. 1095, str. 79.
30 Viz Gaudium et spes, str. 62.

31 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 779.
32 Viz J. Krajči : Veľké tajomstvo, str. 101.
33 Viz Manželské právo, str. 57.
34 Viz Občanské právo hmotné, str. 98 - 99.
35 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 780.

36 Viz Documentation II on Marriage Nullity Cases, str. 72.
37 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 782 - 783.
38 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 781.
39 Viz Manželské právo, str. 59 - 60. ,
40 Viz Trestní právo hmotné, str. 70 - 71.

41 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 784.
42 Viz Documentation II on Marriage Nullity Cases, str. 131 - 132.
43 Viz Humanae vitae, str. 13.
44 Viz Manželské právo, str. 65 - 66.
45 O podstatných vlastnostech manželství viz J. Krajči : Veľké tajomstvo, str. 28 - 35.

46 Viz Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Nový zákon, str. 29
47 Viz Gaudium et spes, str. 62.
48 Viz Manželské právo, str. 67 - 68.
49 Viz tamtéž, str. 68 - 69.
50 Viz Manželské právo, str. 71 - 72.

51 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 789.
52 Viz tamtéž.
53 Viz Manželské právo, str. 73.
54 Viz Manželské právo, str. 75.
55 Viz Manželské právo, str. 75.

56 Viz tamtéž, str. 76.
57 Viz Manželské právo, str. 73 - 74.
58 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 791.
59 Tyto formule jsou obsaženy v liturgických knihách.
60 Viz The Code of Canon Law, A Text and Commentary, str. 791.
61 Jedná se především o zdánlivý manželský souhlas podle Can. 1101.


Literatura, dokumenty a právní předpisy:
  1. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona - přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon, ZVON, Praha 1991
  2. Documentation II on Marriage Nullity Cases ,- zpracoval J. E. Hudson, Saint Paul University- Faculty of Canon Law, Ottawa 1979
  3. Filo Vladimír : Prirodzené podmienky manželského súhlasu podľa can. 1095, přednáška uskutečněná na sympóziu kanonického práva v Spišskom Podhradí (sympózium proběhlo ve dnech 17 - 20 září 1991) a uveřejněná ve sborníku Ius et iustitia, Acta I symposii iuris canonici anni 1991, RKCMBF UK, Bratislava 1991
  4. Funczik Emil : Katolícke manželské právo, Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1936
  5. Gaudium et spes - pastorální konstituce II. vatikánského koncilu, Vyšehrad, Praha 1969
  6. Humanae vitae - encyklika papeže Pavla VI., SCRIPTUM, Praha 1991
  7. Ilustrovaný encyklopedický slovník - I.- III. díl, Academia, Praha 1980 - 1982
  8. Katechismus katolické církve - české vydání, ZVON, Praha 1995
  9. Kincl Jaromír, Urfus Valentin : Římské právo, Panorama, Praha 1990
  10. Kodex kanonického práva - úřední znění textu a překlad do češtiny, ZVON, Praha 1994
  11. Komentarz do kodeksu prawa kanonicznego z 1983 r. - sestavili P. Hemperek, W. Góralski, F. Przytula, J. Bakalarz, svazek 3., Katolicki uniwersytet Lubelski, Lublin 1986
  12. Krajči Jozef : Veľké tajomstvo, TA SR Pressfoto, Bratislava 1993
  13. Manželské právo - skripta CM bohoslovecké fakulty v Olomouci, podle F. Borsiniho zpracoval E. Škurka, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1993
  14. Občanské právo - učebnice (V. Knapp, M. Knappová, J. Švestka, A. Macková, S. Radvanová, J. Dvořák, J. Mikeš), svazek I., Codex, Praha 1995
  15. Polášek František : Církevní manželství podle kanonického práva, Česká katolická charita, Praha 1990
  16. The Code of Canon Law, A Text and Commentary - komentář k CIC 1983, sestavila The Canon Law Society of America, Paulist Press, New York 1985
  17. Trestní právo hmotné - učebnice (O. Novotný, A. Dolenský, J. Jelínek, M. Vanduchová), I. obecná část, Codex, Praha 1992
  18. Tretera Jiří Rajmund : Církevní právo, Jan Krigl, Praha 1993


Resumé

Práce je zaměřena zejména na vady manželského souhlasu, které jsou důvodem více než poloviny prohlášení manželství za neplatné před církevními soudy. Po obecné charakteristice manželského souhlasu se autor zaobírá vadami duševní schopnosti, vadami poznávací schopnosti (neznalost podstaty manželství, omyl, podvod), vadami volní schopnosti (zdánlivý manželský souhlas, podmíněný manželský souhlas, násilí a vážný strach) a vnějším vyjádřením manželského souhlasu. Autor bere v potaz společenskou realitu, krizi manželství a rodiny a dochází k subjektivnímu závěru, že "většina v současnosti uzavíraných kanonických manželství je zasažena nějakou vadou manželského souhlasu".


O autorovi

Mgr. Jiří Palla, narozen 14.3. 1973, je absolventem PF UK v Praze a doktorandem na téže fakultě. Je členem Společnosti pro církevní právo, v současnosti působí jako soudní čekatel.