Posudek ve své historické části velice důkladně popisuje vývoj právních norem, jež v 19. a 20. století omezovaly církev, resp. jednotlivé církevní právnické osoby v nakládání s majetkem, který vlastnily. Ve stručnosti šlo jednak o omezení z důvodů sakrální povahy věci, např. vysvěceného kostela či kaple, jednak z důvodu účelového hospodářského určení, např. výnos z určité nemovitosti - pole nebo jiného kapitálu - byl určen na údržbu stavby kostela, jiné na plat místního duchovního.

Omezení v dispozici s těmito věcmi vzniklo recepcí samotného církevního, chcete-li kanonického, práva do práva konfesního. Praktický rozdíl mezi těmito různými druhy právních norem spočívá v tom, že církevní (statutové) právo upravuje podmíněnost dispozičních právních aktů nakládání s majetkem souhlasem vyšších církevních představitelů, a to v závislosti na velikosti nebo zejména kulturní cennosti věci, zatímco konfesní právo podmiňovalo jmenované dispoziční právní akty schválením státního orgánu. Z ústavněprávního pohledu spočívá rozdíl v tom, že církev je samozřejmě oprávněna si vytvářet právní normy, jak spravovat své záležitosti včetně správy nějakého majetku, zatímco stát opsáním takových norem do svých zákonů zasahoval do svobod církví a do jejich samostatnosti.

Omezení v dispozici se mohlo jevit i jako výhodné - stát se choval vůči církvi jako určitý nucený opatrovník, jehož schválení dispozičního právního aktu bylo třeba k jeho platnosti . Druhá tvář tohoto vztahu státu a církví byla státním dirigismem nad církvemi. Výše popisované omezení vlastnického práva církví stát rozhodně nemůže v současnosti z ústavněprávních důvodů jednostranně zavádět či obnovit.

Zatímco k historickému popisu výše uvedených norem, které tvoří většinu obsahu posudku, nelze nic namítat, zarážející jsou stručné půlstránkové souhrnné závěry posudku, které celé téma manipulují jedním směrem. Poslední bod závěru posudku je potom již pouze nepovedený pokus zpochybnit dokonce již provedenou restituci církevního vlastnictví k některým klášterům a řeholním domům. Autoři se vyjadřují o pochybnostech ohledně restituce majetku, který "sice" patřil církvi, "ale" byl zatížen dohledem státu nad dispozicí s tímto jměním. Ostatně vždyť žádná poskomunistická restituce neměla charakter úplné restituce in integrum. Přitom se zákonodárci spíše omlouvaly bývalým obětem (obnoveným spolkům, jejichž činnost byla komunistickým režimem násilím ukončena či potomkům fyzických osob), že není možné restituci provést zcela. U provedených církevních restitucí snad autorům posudku schází nová výše popsaná veřejnoprávní ochrana účelu církevního majetku. Doufám, že nejde o absenci "ochrany církevního majetku" ve smyslu omezování svobody církví a potlačení jejich nezávislosti. Taková ochrana by dnes naštěstí nebyla v souladu s ústavněprávně zakotvenými právy a svobodami a Ústavní soud by ji zrušil.

Jak by rozhodl kterýkoliv soud v České Republice o žalobě proti povinné osobě dle restitučního zákona, která by nechtěla osobě oprávněné vydat pozemek a namítala by pouze následující? Ve prospěch vlastníků okolních pozemků bylo v době před zestátněním zřízeno věcné břemeno k vodnímu zdroji umístěném na tomto pozemku. Na okolních pozemcích byly po zestátnění vyhloubeny studny a věcné břemeno zatěžující pozemek bylo zrušeno. Jedná se zde přitom o omezení, které je v souladu s dnešními ústavními normami.

Posudek nezaujme pouze jeho závěry, na které jsem poukázal, ale i zvláštní tendenční rétorikou.

Přestože pojednává o omezení nakládání církve se svým majetkem, v nadpisu je uveden "tzv." katolický církevní majetek. Snad se ovšem "tzv." vztahuje pouze k přívlastku "katolický".V závěru (bod 2), jak již výše uvedeno, se píše o "sice vlastnictví ....., ohledně jejího majetku, ale ... ."

Ve druhé části posudku je pojednáno rovněž o možném nebezpečí restituce majetku církevního řádu historického jména Řádu německých rytířů soudní cestou. V závorce je přece jen uvedeno, že se dnes řád jmenuje Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie Jeruzalémské. Podle posudku jsou právní názory rozhodnutí soudů značně sporné - jedná se o určení, zda bylo rozhodnuto o konfiskaci dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Pro objektivitu je dodáno, že "přitom nebylo objasněno, zda majetek řádu, který mu byl ‚údajně' konfiskován Německou říší ve čtyřicátých letech, mu byl po II. Světové válce opět vrácen." Doufejme přece, že se jedna z konfiskací podařila!

Snad bych byl dokonce srozuměn s výsledkem takového státního vměšování se do záležitostí církve, kdyby stát chránil původně církví určený účel konkrétního majetku tak, že by v případě nabytí klášterního komplexu do státního vlastnictví tento opět nadal některé církevní komunitě. Ať šíří po zapadlém okolí kulturu a zbožnost namísto privatizace spojené např. se zřízením hotelů nebo příhraničního nevěstince. Takový přístup ovšem od státu očekávat nelze. Můžeme proto jen spoléhat na právní řád založený na zásadách spravedlnosti, základních právech a svobodách, ve kterém jsou upraveny i takové důležité právní instituty jako ochrana vlastnického práva. Spoléhat na dobrou politickou vůli státu znamená být na státu závislý. Funkčnost různých společenských složek, a to nejen církve, se musí intenzivně opírat a dovolávat právního státu.

Historická veřejnoprávní ochrana církevního majetku odpovídající stejné ochraně obecně užitečných nadací nijak nepopírala samotný institut vlastnictví právnických osob zřízených podle církevního práva. Skutečnost, že obdobná státní ochrana dnes upravena není, je dána nejen negativními zkušenostmi působení státní moci v této oblasti, ale i obecným vývojem práva a zakotvením práv a svobod v právních řádech. Není zřejmě vyloučeno, že by církve samy mohly přistoupit na určitou obdobnou právní úpravu konfesního práva. Režim ochrany by však již nemohl být zaveden pouze jednostranným aktem státu.