REVUE 14 3/99

Autonomie církví v Evropě

Prof. Roland Minnerath

Text osnovy přednášky proslovené prof. Rolandem Minnerathem ze Štrasburku na Druhé euroamerické konferenci o náboženské svobodě "Církevní autonomie a náboženská svoboda" konané v Trevíru ve dnech 27.-29. května 1999.

Slovo - nikoli samotný pojem - autonomie vztahující se k institucionálnímu vztahu církví k právním řádům států, v nichž působí, je novodobý. Požadavek autonomie nebyl vyjádřen v téže intensitě všemi církvemi nebo náboženskými společnostmi. Některé z nich snášely lépe než jiné břímě někdejší kontroly ze strany státu. Narozdíl od Ameriky se v Evropě vztahy státu a církve vyvíjely velmi diferencovaně, což přetrvává až do dnešních dnů. V krátké historii Spojených států prostý princip prvního dodatku Ústavy nebyl nikdy zpochybněn a svou existencí dále zaručuje soužití náboženských organisací v společném rámci právní rovnosti pro všechny subjekty. Pro evropské státy byl charakteristický systém státních nebo oficiálních církví s určitými poměrně důležitými odchylkami: silně se se státem identifikovaly národní pravoslavné církve, dále též anglikáni a luteránské církve. Katolická církev zastávala s větším úspěchem princip zásadního rozlišení dvou odlišných právních řádů. Od 11. století se pro ni stal rozhodujícím požadavek libertatis Ecclesiae, požadavek svobodné samosprávy.

V novější době změny, jež zasáhly světskou společnost, spolu s postupující sekularizací západní civilizace vedly ve většině států k zvětšení odstupu mezi společností a náboženstvím, mezi církví a státem. Nebyla to Velká francouzská revoluce, která církvi poskytla autonomii. Ve stejném roce (1791), kdy byl ve Spojených státech amerických přijat první dodatek k Ústavě, došlo ve Francii k naprostému postátnění katolické církve skrze Civilní ústavu duchovenstva (Constitution civile du clergé). Proto můžeme již nyní konstatovat, že není divu, jestliže různorodé dějinné faktory včetně sebeidentifikace církví a vlivu národních právních tradic tak silně zasahují i do současné církevní legislativy evropských států.

Jakou autonomii církve hledají?

Ačkoli všechny evropské státy podepsaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 a Evropskou úmluvu o lidských právech z roku 1950, ústavy jednotlivých evropských států ukazují, jak rozdílný je jejich přístup k náboženství a následně pak i k náboženským institucím. V některých případech je ústava v souladu s očekáváními církví, ať už jsou státní, státem uznané či naopak veřejnou mocí neuznané. V jiných případech je ústavní právo svědkem soupeření mezi státem a církví a jednostranně ukládá, jakou podobu náboženství má či jakou by mělo mít. I když v současnosti lze pozorovat určitý soulad mezi církvemi požadujícími autonomii, ne všechny církve nebo náboženské organisace vyjádřily tu samou potřebu či přání institucionální autonomie vzhledem ke státu.

Požadavek samosprávy vychází z vlastního chápání specifické identity církve ve srovnání se světskou společností a jejím právním vývojem. Takové chápání se může lišit s ohledem na historický a právní kontext. Dlouhá debata mezi katolickou církví a protestanty ohledně právního pojetí církví táhnoucí se od 17. století až do dnešních dnů pokračuje s tím, že na obou stranách se uchovává vlastní pojetí domény výlučné kompetence. Katoličtí kanonisté bránili přesvědčení, že Církev přijala od svého Zakladatele všechny prostředky nezbytné k udržení její nezávislosti na státu. Luteránští teologové ospravedlňovaly volbu jejich církví podřídit vnější správu právních záležitostí politické moci. Katolíci tvrdili, že Církev je organisací sui iuris, požívající naprosté institucionální autonomie vzhledem ke státu, zatímco protestanté trvali na tom, že všechna právní pravidla v církvi jí udělil stát, což ale bylo koherentní s luterskou naukou o dvou vládách. Avšak zatímco katolická církev bojovala o institucionální autonomii s absolutistickým i liberálním státem, jinou výzvu samosprávě učinily evangeličtí nonkonformisté v Anglii a USA. Tyto náboženské společnosti neměly vůbec žádný moment, který by je se státem poutal. Nebojovaly narozdíl od katolické církve za naprosté organisační sebeurčení, nýbrž žádaly svobodu pro jednotlivce ve více a více pluralitní společnosti. Právě nonkonformistické křesťanské skupiny v Novém Světě stály u zrodu amerického pojetí náboženské svobody, jež v mnohém ovlivnilo vývoj právních instrumentů v dané oblasti v mezinárodním měřítku po roce 1948.

Světová rada církví potvrdila roku 1948 a poté i v roce 1961, že článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv je v souladu s křesťanským chápáním svobody. Katolíci dokumentem Dignitatis humanae přijatým na Druhém vatikánském koncilu uznali, že všeobecné právo na náboženskou svobodu garantované mezinárodním právem i ústavami států pokrývá potřebu církevní svobody tak, jak jí byla Církev obdařena svým Zakladatelem. Navíc Druhý vatikánský koncil zdůraznil všeobecné pravidlo, že "každý ve své vlastní sféře, stát a církev jsou na sobě nezávislé a autonomní" a volal po vytvoření "zdravé spolupráce" (pastorální konstituce Gaudium et spes čl. 76 odst. 3). Srovnáme-li ústavy států a církevní dokumenty, stáváme se pravděpodobně svědky paralelních ne vždy se překrývajících tvrzení o tom, co je náboženství a kolektivní náboženská svoboda: dvě pojetí, jež jsou daleka toho nalézt pro obě strany přijatelnou definici. Zvláště evropské ústavy a zákony nabízejí širokou škálu rozdílných právních přístupů k této materii.

Normy ústavního práva zaručující náboženskou svobodu při pojednávání o tomtéž předmětu nepostupují zdaleka jednotně. V prvé řadě málokdy kvalifikují fenomén náboženství jako takový. Často ani neexistuje uznání náboženství jako zvláštní kategorie odlišné od spřízněných pojmů - přesvědčení, svědomí a myšlení. Během neúspěšných diskusí o projektu smlouvy o náboženské svobodě (1987) byl učiněn pokus o definici zahrnutelnou pod ekvivalentní pojem "náboženství nebo přesvědčení" v následující podobě: "přesvědčení, teista, non-teista, ateista". Zde jde o vynikající ukázku osvíceneckého chápání náboženství jako formy individuálního přesvědčení, smýšlení a víry, o nichž rozhoduje jednotlivec stejně jako o svém pohledu na kteroukoli jinou otázku. Tento přístup nalezneme i ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, v článku 10, který praví: "Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, včetně náboženských, nenarušuje-li jejich projevem veřejný pořádek ustanovený zákonem". A tak náboženská svoboda není nic jiného, než jednou z podob svobody přesvědčení a je ve své podstatě svobodou individuální. Přitom ale většina věřících v odpovědi na otázku, co je náboženská víra, odvětí, že jde o vztah mezi Bohem a člověkem a věrnost jeho Zjevení, nikoli vlastní pílí vytvořený názor.

Nahlédneme-li do evropských ústav, můžeme vypozorovat, že Francie, Španělsko i Německo explicitně spojují náboženství v každém případě s něčím trochu odlišným: ať už s názorem (Francie, už citováno), náboženským či světonázorovým vyznáním (Německo, čl. 4 odst. 1 Základního zákona, dále ZZ), příslušnost či nepříslušnost k vyznání nebo světonázoru (Německo, čl. 33 odst. 3 ZZ). Článek 16 španělské ústavy z roku 1978 spojuje potom ideologii, náboženství a víru. Více homogenní pohled na náboženství pak poskytují jiné ústavy, například nizozemská a polská (skupina náboženství a víra, viz čl. 6 nizozemské ústavy z roku 1983 a čl. 53 polské ústavy z roku 1997).

Od roku 1948 mezinárodní právo zaručuje právo na náboženskou svobodu jako individuální právo, které může být realizováno ve společenství s jinými. Takové je pojetí článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv a článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966. Článek 9 Evropské úmluvy z roku 1950 obsahuje podobné znění. V těchto základních normách ale nejsou náboženské společnosti zmiňovány. Ba ani netvoří oddělený a ohraničený organisační celek, hovoří-li se o těch, kteří "projevují své náboženství nebo víru vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů". Náboženská sdružení nejsou nijak právně kvalifikována. Vyjádření a úprava právní struktury a norem náboženských společností se ponechává na bedrech zákonodárství jednotlivých států, kde dějinné faktory a specifické právní tradice sehrávají rozhodující úlohu při vytváření příslušných norem. Lze vysledovat, že mezinárodní právo si ve stávající podobě výborně rozumí s původně americkým experimentem: žádné státní či uznávané církve, žádná omezení svobodného výkonu náboženského vyznání, žádné náboženské společnosti v pozici partnera v právních otázkách. V právním řádu státu pak náboženské společnosti mohou nabývat právních forem tak jako jakékoli jiné korporace. V následujícím výkladu se zaměříme na skutečnost, že evropské ústavy pojímají náboženské instituce velmi rozličnými způsoby.

Právní formy institucionální autonomie

Klasické třídění evropského konfesního práva zpravidla rozlišuje mezi zeměmi se státními církvemi (anglikáni a luterské církve ve Skandinávii), státy s právně uznanými církvemi plnícími za určitých podmínek i veřejnoprávní funkce, tedy typicky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a jižní Evropě, zeměmi, kde veřejná moc kontroluje církve a kde se setkáme s relikty napoleonské právní tradice (Belgie, Lucembursko, Alsasko) a státy, v nichž je náboženství považováno za soukromou aktivitu občanů (Francie, Nizozemí).

1) Státní církve

Existence státního náboženství neznamená nutně ztrátu autonomního postavení církve, přičemž pojem státního náboženství je nutno odlišovat od pojmu oficiální, ustavené (established) církve. Možná pro někoho paradoxně právě druhý pojem poskytuje ve většině případů "zvýhodněným" církvím obecně menší prostor pro institucionální samosprávu, zatímco ústavně zakotvené postavení katolictví jako státního náboženství v Itálii do roku 1984 nebo ve Španělsku před rokem 1976 nestálo v rozporu s jinou normou ústavního práva deklarující nezávislost a suverenitu katolické církve ve sféře jejích vlastních záležitostí (italská ústava z roku 1946 i bývalý španělský konkordát z roku 1953).

Církve Anglie a Skotska jsou oficiálními, ustavenými církvemi plnícími pochopitelně i ceremoniální funkce v úzké součinnosti se státem. Jde o jediné uznané náboženské společnosti ve Spojeném království, jejichž autonomie je omezena. Tak kupříkladu v čele Anglické církve (Church of England) stojí královna. Na druhé straně klérus není financován přímo státem, poněvadž platy pocházejí z prostředků církevních fondů. Ustavené církve nemají ani monopol na náboženskou výuku ve školách.

Snad jedinými fyzickými osobami, jejichž náboženská svoboda není zaručena, jsou panovníci. Tak Švédský zákon o nástupnictví z roku 1810 předepisuje, aby panovníci náleželi k augsburskému vyznání (čl. 4). Norská ústava z roku 1814 stále platí, přičemž podle jejího článku 2 představuje evangelicko-luteránské vyznání oficiální náboženství státu a navíc všichni luteráni jsou povinni vychovávat své děti v tomto náboženství. nejen panovník, ale více jak polovina ministrů musí náležet k oficiálnímu náboženství (čl. 12,2). Oficiální církev nemá zaručenu právní autonomii. Článek 16 zmocňuje krále rozhodovat o veřejných církevních záležitostech a bohoslužbách, poskytuje mu nejvyšší rozhodovací moc na shromážděních týkajících se náboženských záležitostí a přisuzuje mu i kontrolu nad učiteli náboženství.

Řecká pravoslavná církev požívá zvláštní právní ochrany jakožto "převažující náboženství v zemi" (řecká ústava z roku 1975, čl. 3 odst. 1). Článek 3 ústavy má deklaratorní podobu, přičemž obsažená kanonicko-teologická prohlášení mohou být interpretována jako vymezení rámce církevní autonomie ve sféře ústavního práva. Pravoslavná církev je prohlášena za "autokefální, vykonávající svá suverénní práva nezávisle na jiných církvích", což nám však nic neříká o její závislosti či nezávislosti na státu. Ústava dokonce zakazuje překlady Písma svatého bez povolení autokefální církve. Základní princip uplatňující se ve vztahu církve a státu je tzv. synallelia (rozlišování a reciprocita), která znamená organisační samostatnost a funkční solidaritu. V mnoha ohledech pravoslavná církev vystupuje jako orgán státu, například ve sféře záležitostí manželských, vzdělávacích či co do náboženských svátků.

2) Státem kontrolované uznané církve:

Druhým modelem, s nímž se v Evropě setkáváme, je systém státem kontrolovaných církví. Své kořeny má ve francouzském zákoně o organisaci kultovních věcí z dubna roku 1802, který uváděl do vnitrostátního právního řádu konkordát uzavřený s papežem a normy konfesního práva sjednotil pod pojem organických článků, zvlášť upravujících v jedné části problematiku katolické církve, v druhé pak "protestantské kulty". Později došlo k přijetí jednostranného ustanovení dotýkajícího se "kultu židovského" (1844). Zvolený pojem implicitně zahrnuje takové pojetí náboženství, jež do popředí staví otázku vnějších náboženských úkonů. Tento typ právní úpravy stále platí v Alsasku, Belgii a Lucembursku, kde se rozšířil prakticky v té samé době. Organické články představují právní normy jednostranně vytvořené státem, regulující vnitřní fungování příslušných kultů. Ve Francii byly články jednoduše připojeny ke konkordátu bez předchozí dohody či ujasnění dané věci s církví. Katolická církev články nikdy nepřijala, ale musela se naučit s nimi žít. Konkordát sám o sobě přiznal hlavě státu právo vybírat biskupy stejně jako tomu bylo za "starého režimu". Došlo tak k zakonzervování prostředků kontroly nad duchovenstvem a církevními aktivitami, aniž by se sám stát vázal na církev nějakým zvláštním poutem. Oficiální ideologie vyjádřená prefektem Portalisem spočívala na přesvědčení, že náboženství je užitečné k udržení morálních standardů mezi lidmi a k šíření loajality vůči státu. V Napoleonově Francii legislativa na církvích požadovala, aby, pokud chtějí být "partnery" státu a hrát svěřenou společenskou roli, získaly oficiální povolení. V Alsasku, kde zmíněná právní úprava stále plně platí, se počet uznaných "kultů" od počátku 19. století nezvýšil, zatímco v Belgii došlo k změnám, umožňujícím, aby za stávajícího právního rámce dnes působilo již 7 církví.

Belgická ústava obsahuje detailnější ustanovení ohledně právního postavení uznaných církví. Článek 21 zakazuje státu zasahovat do ustavování duchovních jednotlivých církví. Stát jim nesmí zabraňovat v kontaktu s představenými či ve zveřejňování jejich aktů. Tato ustanovení ruší souběžné právní normy obsažené v organických článcích ve smyslu zajištění autonomie církví. Potvrzuje se pouze přednost civilního obřadu před církevním sňatkem. Duchovní uznaných náboženství stejně jako reprezentanti sekulárních obecně prospěšných morálních aktivit mají nárok na zabezpečení ze strany státu (čl. 181).

Lucembursko si také zachovalo povinnost přednosti civilního sňatku před náboženským obřadem (čl. 21 ústavy z roku 1868). Ústava počítá s uzavíráním smluv s dalšími církvemi, zachovávajíc přitom práva vtělená do francouzských organických článků (článek 22).

V těchto třech územních oblastech nikoli samotné církve, nýbrž administrativní celky sloužící i jako finanční struktura požívají právního uznání - diecéze, farnosti, semináře, uznané církevní řády atd. V roce 1981 získala lucemburská diecéze soukromoprávní subjektivitu.

3) Odluka bez právního uznání či institucionální spolupráce

Francouzská ústava z roku 1958 církve vůbec nezmiňuje a náboženské otázky přenechává ustanovení obsaženému v již citovaném článku 10 Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Republika se pak označuje jako "laická", což je v přímé návaznosti na zákon o odluce církve od státu z roku 1905, který zrušil předchozí legislativu a rozhodl se neuznávat náboženské společnosti a aktivity ani v soukromoprávní sféře. Od této doby právo pochopitelně ignoruje i pojmy církev a církevní autonomie. Náboženským organisacím se nabízelo uznání v rámci obecného spolčovacího zákona z roku 1901. Při zaručení svobody přesvědčení a spolčovací svobody se občané sdílející shodné náboženské vyznání mohli sdružovat stejně jako členové jiných nevýdělečných organisací. Každé setkání (např. běžná bohoslužba) muselo být předem ohlášeno a obdržet zvláštní povolení. Daná forma sdružování ovšem zůstala pro katolickou církev nepřijatelná, což se projevilo jejím výslovným odmítnutím. Postupně došlo k určitému vývoji, při němž stát upravil podobu spolčovacího práva tak, aby více vyhovovala hierarchické struktuře katolické církve.

Nedostatek institucionální autonomie církví je stále více zřetelný s ohledem na právní uznání církevních řádů, které závisí na zvláštním rozhodnutí státního orgánu. Členové těchto řádů jsou navíc diskriminováni ve svých občanských právech, protože se jim upírá možnost vykonávat některé veřejné funkce jako například vyučovat na veřejných školách. Vyučování náboženství pochopitelně není předmětem školních osnov. Rodičům, kteří si přejí posílat děti na hodiny náboženství v jednotlivých farnostech, je poskytován jeden volný půlden v týdnu.

Objeví-li se nové náboženské společnosti, orgány veřejné moci požadují vytvoření reprezentativních orgánů jako institucionálních partnerů k jednání. V nejnovější době se takovýto přístup ukázal dosti obtížným v případě muslimské komunity, přičemž se v této souvislosti hovoří i o zasahování do jejich náboženské autonomie.

4) Autonomní a spolupracující náboženské společnosti

Ústava tzv. Výmarské republiky (konkrétně čl. 137 ústavy z roku 1919) obsahuje první ustanovení tohoto druhu, na jehož základě si lze představit kompletní sadu právních norem zaručujících institucionální autonomii náboženských společností (Religionsgemeinschaften). Šlo opravdu o novinku v porovnání s předešlým stavem, kdy protestantské církve mnohdy v Německu požívaly postavení státních církví, oproti kterým si více svobody uchovávala církev katolická. Nyní se obě hlavní církve nalézají ve stejné pozici a stejně jako i jiné organisované společnosti požívají status korporací veřejného práva (K(rperschaft des (ffentlichen Rechts). Podle ústavy náboženské společnosti poskytující určitou záruku trvání s ohledem na jejich uspořádání a počet členů mohou zmíněný status získat. Náboženské i světonázorové organisace si svobodně určují vnitřní strukturu i společenské cíle. Je jim zaručeno tzv. právo na sebeurčení (Selbstbestimmungsrecht) představující klíčový pojem německého konfesního práva. Korporace veřejného práva mají oprávnění získávat daně od svých členů s pomocí státních berních úřadů. Platnost článků 136-139 a 141 ústavy z roku 1919 potvrdil článek 140 Základního zákona (Grundgesetz) SRN z roku 1949. Vztah státu a církve se zakládá na dvou principech. První z nich spočívá na skutečnosti, že v Německu neexistuje státní církev a církev je od státu oddělena. Druhá zásada říká, že náboženské společnosti regulují a spravují své záležitosti samostatně (Selbstbestimmungs- und Selbstordnungrecht) v rámci pro všechny platného zákona. Žádný orgán státní moci nesmí zasahovat do ustanovování duchovních. Princip institucionální autonomie pokrývá nejen náboženskou výuku na školách, jak ji zaručuje článek 7 odst. 2-4 Základního zákona v rámci práva rodičů poskytovat dětem náboženskou výchovu, ale i otázky sdružování, pořádání bohoslužeb, dobročinných aktivit, pracovních vztahů a ochrany dat. SRN uznává i soudní autonomii církví. Jediným limitem je respektování obecných právních norem. Církev ani stát nemohou zasahovat do vnitřních záležitostí druhého subjektu. Na druhou stranu určitá omezení lze nalézt v ustanovení konkordátů v oblasti veřejného zájmu, přičemž v praxi se jedná zpravidla o takové záležitosti jako vytváření popř. změna hranic územních jednotek náboženských společností, kdy se vyžaduje souhlas vlády (srov. čl. 11 Říšského konkordátu), popř. závazek jmenovat biskupem pouze státního příslušníka té které země (tento požadavek zaznívá ve většině evropských konkordátů).

Vedle toho všechny náboženské společnosti mohou nabývat právní subjektivity v souladu s obecnými ustanoveními soukromého práva. Dále mohou získat status korporace veřejného práva či zůstat společností soukromého práva, přičemž se jim i tak zaručuje vnitřní autonomie. Světonázorovým organisacím se právě tak jako náboženským společnostem může dostat veřejnoprávního statutu.

V Rakousku Základní zákon o všeobecných právech státních občanů z roku 1867 zůstal i po pádu monarchie součástí ústavního pořádku státu. Jeho článek 15 pojednává o právech církví a náboženských společností. Církve uznané zákonem upravují a spravují své vnitřní záležitosti samostatně. Ostatní náboženské společnosti taktéž požívají vnitřní svobody. Zejména spravují fondy a finanční prostředky určené k zajištění bohoslužeb popř. jiných aktivit.

Ústava Švýcarského spříseženstva z roku 1874 neobsahuje žádná pravidla vztahující se k vnitřnímu uspořádání církví. Pouze stanoví, že zřizování nových biskupství na území Spolku musí předcházet souhlas vlády (článek 50 odst. 4). Schvalování konfesněprávních předpisů náleží do samostatné kompetence každého z 26 kantonů, z nichž některé jsou z historického hlediska katolické, jiné protestantské či smíšené. Nelze pominout, že zde každá konfese výrazně ovlivňovala podobu kantonálních ústav. Tak protestantské kantony v duchu Zwingliho tradice udržovaly evangelické státní církve, u nichž není možné hovořit o institucionální samosprávě. Koneckonců i dnes si kantony Zürich, Bern a Waadt udržují silnou státní kontrolu nad svými reformovanými církvemi. Protestanští duchovní jsou zde placeni státem. Pouze kantony Ženeva a Neuch(tel vytvořily jakýsi model odluky státu od církve. Ale většinou i tam si hlavní náboženské společnosti uchovaly status korporace veřejného práva. Církevní daň se vybírá od členů církve i od právnických osob včetně firem. Stát navíc může církevní aktivity financovat přímo. Současným trendem je posílení rovnosti církví navzájem vzhledem k jejich postavení vůči kantonu. K oblastem, v nichž platí ve švýcarských kantonech omezení institucionální autonomie církví, patří účast v místních volbách, vytváření nových územních jednotek či užívání výnosu církevních daní k ne výlučně náboženským aktivitám. Zde se zpravidla vyžaduje povolení. Některé kantony uznaly i netradiční náboženské organisace s určitým počtem členů, jasnou vnitřní strukturou a zárukou trvalejší existence. V roce 1980 Spolkové shromáždění odmítlo návrh směřující k důsledné odluce státu do církve.

5) Nezávislost a spolupráce

Nová španělská ústava vylučuje státní náboženství. Veřejná moc ale bere v úvahu náboženské přesvědčení občanů, a proto vytváří odpovídající vztahy s katolickou církví a ostatními denominacemi. Katolická církev je uznaným právním subjektem se zaručenou vnitřní autonomií (článek 16 ústavy z roku 1976). Podle zákona o náboženské svobodě z roku 1980 všechny náboženské společnosti požívají právní subjektivity poté, co jsou registrovány. To také znamená, že poté se uznává i jejich vnitřní samospráva.

Portugalská ústava z roku 1976 zcela jasně stanoví, že církve a náboženské společnosti jsou odděleny od státu a těší se svobodnému výkonu svých aktivit a bohoslužeb (článek 41 odst. 4). Ustanovení o odluce státu od církve je ustanovením ústavy, které nemůže být předmětem změny (článek 288 písm. c).

Polská ústava z roku 1997 se věnuje konfesnímu právu v obsáhlém článku 25, který přiznává církvím rovná práva. Odstavec 3 ujišťuje, že vztah státu a církví "se zakládá na zásadě uznání jejich autonomie a vzájemné nezávislosti každého subjektu ve své vlastní sféře a také na principu spolupráce pro individuální i společné blaho" (článek 25 odst. 3). Posléze se odkazuje na úpravu vztahů s katolickou církví v mezinárodní smlouvě (konkordát podepsaný roku 1993 byl ratifikován v roce 1998), přičemž vztahy k ostatním církvím upravují zákony. Obsažené formulace kombinují ustanovení článku 7 italské ústavy z roku 1946 se zněním článku 76 odst. 3 pastorální konstituce Gaudium et spes z roku 1965. Jde takřka o ideální příklad akceptování současné katolické doktríny o vztahu státu a církve založené na autonomii, nezávislosti a spolupráci, přičemž všechny tyto podmínky zavazují oba partnery a zaručují jejich svobodnou spolupráci. Podle článku 53 polské ústavy jsou všechny právem uznané náboženské organisace oprávněny vyučovat na školách náboženství.

Italská ústava poprvé zaručila kvalifikaci "nezávislý a svrchovaný" jako ustanovení vztahující se jak ke státu tak i ke katolické církvi (článek 7 ústavy z roku 1946). Lateránské dohody z roku 1929 zůstaly po druhé světové válce i nadále platné. Je vhodné připomenout, že právě v jejich preambuli se o Svatém Stolci hovoří jako o "zcela a zjevně nezávislém", přičemž se mu zaručuje "absolutní nezávislost pro výkon jeho misijního poslání ve světě". Článek 8 italské ústavy pak zaručuje stejnou autonomii i ostatním náboženským společnostem, které mají právo "organisovat se podle vlastních statutů, pokud tyto neodporují italskému právnímu řádu". Dále se jim přiznává oprávnění uzavřít se státem dohodu o vzájemných vztazích, která se stává součástí právního řádu země, je-li poté schválena zákonem. Možnost uzavřít se státem smlouvu týkající se i institucionálního postavení je charakteristická právě pro náboženské společnosti a odlišuje je od občanských sdružení.

Slovo autonomie se po roce 1984 objevuje ve smlouvách uzavřených s valdenskými a pěti dalšími náboženskými společnostmi. Ústavní soud (rozhodnutí číslo 44) v roce 1988 rozhodl, že tento pojem znamená záruku institucionální autonomie, s níž stát zakazuje sám sobě zasahovat do utváření vnitřních norem církví. V roce 1989 ústavní soud potvrdil zásadu autonomie i princip "laicita", který znamená nikoli lhostejnost či nepřátelství vůči náboženství, nýbrž představuje záruku náboženské svobody. Během rozhodování o uznání nových náboženských společností státní rada oznámila, že se bude zajímat pouze o institucionální strukturu, nikoli o jejich doktrínu či aktivity. Znamená to, že zde bude respektovat "sebekvalifikaci" náboženských společností a nebude zde provádět zvláštní samostatná šetření. V nejnovější době kasační soud nepotvrdil rozhodnutí ignorující specifickou podstatu náboženských společností. Dokonce i ty církve, které nepodepsaly se státem smlouvu požívají vnitřní autonomie a řídí se svými statuty.

Irská ústava z roku 1937 je v mnoha směrech pozoruhodná. Vyjadřuje pohled katolické společenské doktríny, aniž by akceptovala výlučnost tradiční katolické nauky o konfesním státě. Stát uznává svou odpovědnost vůči Bohu Všemohoucímu, od něhož pochází všechna moc (preambule ústavy) a jemuž je odpovědná veřejná správa. V zemi ale není žádné státní náboženství: "Stát zaručuje, že nebude zavádět žádné náboženství." (článek 44 odst. 2.2). Stát financuje školy všech náboženských denominací. Každá církev se těší plné vnitřní samosprávě: "Každá náboženská společnost má právo řídit své vlastní záležitosti, vlastnit, nabývat a spravovat majetek, movitý i nemovitý, a udržovat zařízení pro náboženské a dobročinné cíle." (článek 44 odst. 2.5). Ústava dokonce zakazuje zcizování majetku náboženských a vzdělávacích institucí (čl. 44 odst. 2.6).

Autonomie jako obecný trend

Specializované zákony o náboženské svobodě a právní věda se často zabývají autonomií církví v některých citlivých oblastech, jakými jsou např. víra a vnitrocírkevní řád, církví zřízené obecně prospěšné společnosti, vyučování náboženství na školách nebo ustanovování duchovních.

Patrně největší výzvou církevní autonomii je otázka práva na svobodné šíření svého učení, své víry. Tento fakt není zase až tak samozřejmý, pokud je určitá náboženská doktrína nějakým způsobem zakotvena v ústavě státu. Případné ekumenické úsilí po spojení s jinou církví by tak kupříkladu mohlo být ustanoveními ústavy vyloučeno. V Británii či Dánsku by nemohlo dojít ke sloučení oficiální církve s jinou náboženskou společností beze změny norem ústavního práva. V Řecku je dle ústavy tamější pravoslavná církev podřízena konstantinopolskému patriarchovi, církevní orgány jsou stanoveny a potvrzeny ústavou (čl. 3) a případný pokus o jejich reformu či změnu by se neobešel bez revise základního zákona.

Luteránské církve ve Skandinávii jsou řízeny svými parlamenty, které rozhodují o otázkách víry a řádu v církvi. Pastoři těchto denominací nemají právo odmítnout křest dítěte nepraktikujících rodičů. Proceduru volby biskupů a duchovenstva upravuje zákon. Také Church of England potřebuje potvrzení ze strany parlamentu pro některá vnitřní rozhodnutí jako například změnu základní knihy modliteb (Prayer Book 1927, 1928) nebo v otázce svěcení žen. Stojí za pozornost, že Švédsko se rozhodlo zrušit počínaje rokem 2000 postavení luterské církve jako církve státní a udělit všem církvím rovné postavení s uznáním jejich rozhodovací autonomie. Ostatní státy přiznávající některé církvi postavení státního náboženství ponechávají takové náboženské společnosti plnou vnitřní svobodu ve věcech věrouky a vnitřního uspořádání. Uváděným důvodem bývá spíše indiferentní postoj státu než explicitní zvažování náboženských problémů.

Svobodné jmenování duchovních je takřka klasickým testem fungujícího práva na sebeurčení církví. V novější historii si právo na svobodné ustanovování duchovních vybojovaly nejprve nonkonformistické církve. V zemích s oficiálním náboženstvím si právo vybírat biskupy zpravidla osoboval panovník či vláda, což se dodnes v zásadě nezměnilo. Například Church of England předkládá seznam se jmény dvou kandidátů na úřad biskupa vládě, která jednoho z nich vybere a postoupí návrh na jeho jmenování panovníkovi. V Řecku se volba athénského arcibiskupa Svatým synodem odehrává v přítomnosti vládního zmocněnce.

V katolických zemích prerogativu hlavy státu zasahovat do obsazování biskupských úřadů zrušily až konkordáty z doby po Druhém vatikánském koncilu (Španělsko, Monako, Lucembursko). V konkordátech uzavíraných po první světové válce se objevovala povinnost informovat vlády příslušných států před vlastním ustanovením do funkce tak, aby mohly být vysloveny případné námitky proti obsazení úřadu určitou osobou. Od Druhého vatikánského koncilu se obecně počítá pouze s úředním oznámením obsazení církevního úřadu. Alsasko je dnes jedinou oblastí na světě, kde jsou biskupové uváděni do úřadu rozhodnutím hlavy státu, přičemž ostatní duchovní ustanovuje vláda. V jižní Evropě již omezení svobodného obsazování církevních úřadů neexistují.

Více spletitý je vztah státu a církve v oblastech, kde církve zajišťují širokou škálu veřejných služeb, jakými jsou kupř. školy, nemocnice, mateřské školy, teologické fakulty na státních universitách apod. Náboženské společnosti se pak stávají partnerem státu v sociálních aktivitách. V Německu obě hlavní církve patří mezi největší zaměstnavatele v zemi. Zde vyvstává problém pracovního zákonodárství a specifického zaměření činnosti církví zřízených sociálních zařízení, přičemž zmíněnou specifičnost respektují a podporují i zákony. Zaměstnanci akceptují závaznost kritérií určených církvemi pro přijetí do pracovního vztahu i pro případné rozvázání tohoto vztahu. Církve jsou však vtaženy tak těsně do sítě sociálních služeb, že jsou de facto zkráceny ve své autonomii. Sebeurčovací práva jak církví tak i státu jsou ale navzájem nezávislá, což platí i pro jejich aktivity v sociální sféře. Na jedné straně církve sledují své sociální a vzdělávací aktivity náležející k jejich misijnímu poslání a tedy i do sféry jejich organisační autonomie. Na druhé straně stát musí i zde zachovávat princip pozitivní aplikace náboženské svobody.

V Německu, Rakousku a Švýcarsku se setkáváme s ústavním zakotvením vazby mezi církvemi a civilněprávním institutem korporace s nikoli nevýznamnými důsledky. Poněvadž církevní daně jsou povinné pro všechny členy těchto korporací, ti občané, kteří nechtějí platit církevní daň, musejí oznámit své vystoupení z církve, lhostejno zda z přesvědčení či z nezbytnosti. To samozřejmě představuje zásadní omezení autonomie církve jako společenství víry. Potud španělský a italský model vylučuje případné interference mezi státní příslušností a příslušností k církvi. Každý si může svobodně vybrat, zda věnuje svůj příspěvek v podobě určitého procenta z daně církvi nebo na jiný účel, aniž by taková volba měla nějaké důsledky ve sféře církevního nebo vnitrostátního práva.

V západní Evropě nově přijaté ústavy směřují zpravidla sice k zásadní, avšak přátelské odluce státu od církve. Například Nizozemsko v roce 1983 zrušilo stávající ustanovení vztahující se k církvím, ale rozhodlo se ponechat na přechodnou dobu v platnosti normy zaručující poskytování finančních prostředků náboženským společnostem popř. duchovním, dokud nebude přijata nová úprava (kapitola 9, článek 4). Ve skutečnosti až do roku 1972 byli všichni duchovní placeni státem. V roce 1981 stát vykompenzoval své poslední závazky zřízením fondu spravujícího peněžní prostředky pro podporu kněžstva různých církví. Od této chvíle bude s náboženskými společnostmi jednáno jako s jinými společnostmi soukromého práva bez jakýchkoli fiskálních úlev.

Při pohledu na ústavy přijaté v postkomunistických státech střední a východní Evropy po roce 1990, zdá se, že zakotvují model právního uznání církví a staví na principu spolupráce státu a náboženských společností. Státní církve se neobjevily, ale v některých případech požívají "národní církve" zvláštního zacházení. Článek 14 ruské ústavy z roku 1993 v odstavci druhém a třetím stanoví, že žádné náboženství nemůže být určeno za státní nebo povinné a že všechna náboženská sdružení jsou oddělena od státu a jsou si před zákonem rovna. Dále se zaručuje náboženská svoboda včetně práva na šíření náboženské víry. Nově přijatý zákon o náboženských společnostech z roku 1997 se však zdá být v rozporu s druhým odstavcem článku 14 ústavy ve své snaze zkomplikovat registraci náboženských společností nepůsobících v Rusku alespoň po dobu padesáti let. Na druhou stranu se ani zde nesetkáváme s pokusy určovat vnitřní strukturu náboženských organisací.

Za určitou kvintesenci současných trendů v konfesním právu lze považovat v Evropě sdílené směřování k modelu skutečné autonomie církví, a to i přes zásadní rozdílnost jejich právního postavení. Církve historicky se vyvíjející v silné vazbě k určitému národu a právnímu řádu často nemají více náboženské svobody než nová náboženská hnutí s nepropracovanou vnitřní strukturou, leč o to silnějším evangelizačním nábojem. Státy pochopitelně berou v úvahu vzrůstající lhostejnost svých občanů k náboženským institucím. Ačkoli se zdá být pravděpodobným tvrzení, že v Evropě vykrystalizuje určitá konvergence v právním přístupu k církvím, lze se domnívat, že historie evropských zemí ukazuje nemožnost uniformního řešení jako dostatečně přesvědčivého. A tak asi i nadále bude převažovat odkaz regionální a národní zkušenosti.

Z angličtiny přeložil Jiří Georgiev.


Resumé

Koncepci autonomie církví je třeba chápat v právním a historickém kontextu té které církve a toho kterého národního zákonodárství. Spojené státy americké se zrodily spolu se snahou o oddělení církví od státu, tj. s myšlenkou autonomie vnitřní organizace náboženského života na úrovni common law, která je nepřímo potvrzena i v prvním dodatku Ústavy. V Evropě se všechny církve vyznačovaly nebo se ještě vyznačují úzkým propojením s civilněprávní legislativou. V současnosti je tendencí načrtnout určitou homogenitu, pokud jde o právní rovnost v oblasti organizace náboženství ze strany státního práva. Ne všechny církve si přejí stejný typ autonomie. Nabízí se jistá typologie:

a) Církve působící v Anglii a Skandinávii jsou zcela řízeny státním právem, totéž platí ve větší míře o ortodoxní církvi v Řecku.
b) V Evropě se vyskytuje též legislativa poznamenaná napoleonským modelem kontroly církví uznaných státem, který se prohlašuje nábožensky neutrální či indiferentní.
c) Germánský model zavádí na ústavní rovině autonomii církví a stanoví jednotlivé modality institucionální spolupráce církví se státem.
d) Francie a Nizozemsko neuvažují o institucionální existenci církví. Pojem autonomie zde nemá žádný význam. Spíše se stát snaží zařadit fenomén náboženství do oblasti obecného práva upravující sdružování, svobodu mínění, atd.
e) Nejnovější tendence, ilustrovaná na příkladech Itálie, Španělska, Polska a Chorvatska, se inspiruje katolickou doktrínou o vzájemné nezávislosti a nezbytné spolupráci mezi církví a státem, doktrínou reprezentovanou nedávnými konkordáty. Je jasné, že současný vývoj státního práva směřuje k uznání vnitřní autonomie organizace náboženského života. Toto uznání vychází z dvou principů: náboženské neutrality státu a z kolektivní dimenze práva na náboženskou svobodu. Tyto principy se přizpůsobují místním právním úpravám tak, aby vyhovovaly právní tradici a specifickým požadavkům různých církví.


O autorovi

Mons. Roland Minnerath, nar. 1946. Studia absolvoval na Sorbonně, Paříž IX a na Gregoriánské universitě v Římě. Získal státní doktorát v oborech správní vědy a katolické teologie. Je doktorem kanonického práva. Vysvěcen na kněze byl v roce 1978. Působil v diplomatických službách u Svatého stolce (1980-1989), v Brazílii, v SRN a u státního sekretariátu Svatého stolce. Od roku 1989 je profesorem na Teologie fakultě University ve Štrasburku. Publikoval 8 knih o počátcích křesťanství a o vztahu církve a státu. Je poradcem státního sekretariátu, členem Mezinárodní teologické komise a Papežské akademie společenských věd. Základními publikacemi jsou: Právo Církve na svobodu. Ze sylabu k II. vatikánskému koncilu ( Le droit del´Eglise ŕ la liberté. Du Syllabus ŕ Vatican II. Le point théolgique 39), Beauchesne, Paris 1982; Církev a konkordátní státy. Duchovní suverenita (1846-1981),(L´Eglise et les Etats concordataires. La souveraineté spirituelle), Cerf, Paris 1983; Od Jeruzaléma k Říma. Petr a jednota církve v době apoštolů. (De Jérusalem ŕ Rome. Pierre et l´unité de l´Eglise apostolique. Théologie historique 101), Beauchesne, Paris 1995.