REVUE 14 3/99

Grocholewski, Zenon.:
Morálna istota ako kĺúč na čítanie noriem procesného práva


Spišská Kapitula, Spišské Podhradie 1999, s. 31.

Autor, titulární biskup akropolský a od roku 1998 prefekt Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury, se ve své stati snaží poukázat na některé aspekty zásady morální jistoty v kanonickém procesním právu. Zásada morální jistoty, jakožto vodítko pro rozhodování soudce, se poprvé vyskytuje již v 16. století, legislativního vyjádření se však dočkala až v CIC/1917. C. 1608, §1 CIC/1983 obsahuje legální definici této zásady téměř shodnou s předešlým kodexem: "Pro vynesení jakéhokoli rozsudku se vyžaduje, aby měl soudce v sobě morální jistotu ve věci, kterou je třeba rozsudkem rozhodnout". Přestože se konstituovala převážně s ohledem na soudní řízení ve věci prohlášení manželství za neplatné, je považována za všeobecnou procesní zásadu, která se aplikuje i na procesy trestní či administrativní. Autor se snaží o interpretaci této zásady zejména na základě Slavnostní řeči Pia XII. k Římské rotě z 1.10. 1942 a Slavnostní řeči Jana Pavla II. z roku 1980. Vymezuje ji negativně vůči absolutní jistotě a větší či menší míře pravděpodobnosti. Charakterizuje ji jako pojem střední, který "vylučuje každou a podloženou pochybnost", ale "ponechává absolutní možnost existence opaku" (str. 12). Jde o objektivní jistotu s objektivními důvody "ex actis et probatis". Předmětem morální jistoty je "věc, ve které má soudce rozhodnout" (c. 1608) nebo-li jednak materiální stránka, tj. podstata zákona, jednak skutečnosti, které je třeba dokázat. Stupeň morální jistoty může být vyšší nebo nižší. Kritéria pro tuto kvalifikaci spočívají v povaze věci , kterou je třeba dokázat, a v její způsobilosti být dokázána, dále pak ve vážnosti materie, nebo-li dobra, které je případným vydáním nespravedlivého rozsudku ohroženo. Předpoklady pro dosažení morální jistoty o věci, kterou je třeba rozhodnout, jsou zejména osobní kvalita soudce a jeho erudice, úsilí zachovávat procesní zákony ze strany soudce, úsilí hodnotit důkazy podle svého svědomí a spolupráce soudců se záměrem dosáhnout morální jistoty. Jednota cíle a neomezená povinnost vůči pravdě vede k tomu, že i ostatní osoby zúčastněné na procesu, jako jsou obhájce svazku, ochránce spravedlnosti, advokáti, notář či znalci jsou zásadou morální jistoty vázáni v tom směru, že mají svou činností přispívat k takovému stavu, ve kterém je možno konstatovat morální jistotu u osoby soudce. V morální jistotě spatřuje autor centrální bod kanonického procesu, tj. jednak určitou temporální fázi procesu, v které soudce dospívá k meritornímu rozhodnutí, jednak určité institucionalizované sepětí s hodnotami hmotného práva, k jejichž ochraně je procesní právo určeno.

Nejpozoruhodnější se jeví náznakově vyřčená konfrontace s právem světským, které stanoví své procesní zásady různým způsobem v závislosti na typu právní kultury a druhu toho kterého procesu. Polemizováno je zejména s pravděpodobnostním (formálním) pojetím pravdy, které nalézá svůj odraz v principu, podle kterého je pravdivé to, o čem strany podaly "lepší" důkaz. Kritizován je v obecné rovině též právní formalismus. Argumentuje se citovanou Slavnostní řečí Pia XII.: "Není proto přijatelné, když soudce vyhlásí, že v sobě má morální jistotu na základě soudních spisů ohledně věci, a zároveň to z procesních důvodů popře" (str. 28).

Význam kanonického procesního práva tak výrazně přesahuje význam, který je v současné době připisován kanonickému právu jako celku směrem vůči nekatolickému světu. Může být velmi dobrým předmětem, popř. podnětem pro právní komparatistiku při vymezování jednotlivých procesněprávních principů, institutů, dokonce i jemných právních rozlišení.

Štěpán Hůlka