Přes hluboké změny v myšlení v oblasti státního práva, přes fenomén sekularizace společnosti, přetrvávají v evropských právních řádech neustále mnohé normy, mající kořeny v kanonickém právu3. Ponechejme nyní stranou otázku, jestli a do jaké míry vyrůstalo státní právo z kanonických kořenů, a věnujme se otázce, jakým způsobem aplikují státní orgány kanonické právo. Aby mohl být podán přehled o tomto tématu, jeví se jako záhodné shrnout příklady možné aplikace do skupin a ty skupiny, které mají největší význam, ilustrovat několika příklady.
Nejprve se věnujme předpisům, které státní zákonodárce formuloval vědomě v souladu s kanonickým právem tak, aby bylo postavení katolíků upraveno způsobem odpovídajícím církevnímu právu.
1.1 Manželské právo ABGB
V mnoha arabských státech se řídí normy rodinného a manželského práva podle náboženské společnosti, které dotyčný náleží. Přitom tomu není vždy tak, že by státní právo zcela jednoduše odkazovalo na ustanovení církví a náboženských společností. V mnoha zemích byly pro jednotlivé náboženské společnosti vydány různé státní právní předpisy, které se řídí podle interního práva té které společnosti nebo církve.
V Rakousku byly ve všeobecném občanském zákoníku (1811) ve své době formulovány pro katolíky normy manželského práva po vzoru kanonického práva6. Vedoucí činitelé státní správy (místodržící, zemští presidenti) byli nadáni pravomocí udělovat pro jednotlivé korunní země dispens. Ti tak za časů monarchie činili jen tehdy, pokud i církev udělovala dispens. Tj. v jednotlivých případech bylo právní postavení podle státního práva přibližováno právnímu postavení podle církevního práva.
Po konci monarchie porušil tuto tradici nejprve zemský hejtman Dolního Rakouska a po něm i další zemští hejtmani, kteří udělovali dispens od překážky manželského svazku, který by církev nikdy neudělila. Tak se stávalo, že po udělení dispensu od překážky manželského svazku byla uzavírána nová manželství, která nebyla církevně platná.
Soudy neuznávaly takováto "Sever"- manželství, byly-li s nimi konfrontovány (např. při manželsko-majetkoprávních sporech). Řídily se tedy kanonickým chápáním právní úpravy udělování dispensu ze strany vedoucích zemských představitelů. Takto vyřešený zmatek ohledně manželství přispěl ke snaze řešit otázky manželství v součinnosti s církví a dospělo se k tomu, že spolkový kancléř Schober, počítaný do nacionálně - liberálního tábora, navázal koncem 20. let styk se Svatým stolcem ohledně jednání na přípravě konkordátu7. Konkordát z 6. června 1933 , který vstoupil v platnost 1. května 1934, tuto otázku v církevním smyslu vyřešil, ale jen o několik let později po obsazení Rakouska Německem byl zaveden obligatorní civilní sňatek, který platí ve státním právu dodnes. Zatímco ostatní konkordátní normy jsou ze strany státu - i před soudy - aplikovány, jsou ustanovení konkordátu upravující manželství ve stáním rakouském právu považována za zrušená zákonem z roku 1938.
1.2 Dědická nezpůsobilost profesů
Další normou ABGB, která se řídila kanonickým právem je norma o dědické nezpůsobilosti řeholníků se slavnými sliby8. V zákonodárstvích různých států hrála v minulosti mort civil9 profesů svou roli. V Rakousku se až do dnešních dnů zachovala norma tohoto druhu. § 358 všeobecného občanského zákoníku prohlašuje, že ten, kdo se "vymyká právu něco nabývat", pozbývá dědického práva. Tato norma se aplikuje na členy řádů se slavnými sliby na základě článku 8 uvozovacího patentu k ABGB10, podle kterého zůstávají v platnosti nařízení omezující soukromá práva11.
Zákonodárství různých států , jež se označuje termínem mort civile, sice bere v potaz kanonické postavení profesů se slavnými sliby a prohlašuje je za nezpůsobilé dědit, ale nikoliv ve formě, že by jejich dědický díl přecházel na klášter, nýbrž tak, že při dědění ze zákona není na ně brán ohled vůbec a díl, který by jim jinak připadal, připadne ostatním dědicům. Tímto způsobem se mělo zabránit tomu, aby se majetek šlechty a velkoburžoazních rodin ztenčoval v každé generaci o část přecházející na nějaký klášter. Tento důvod, podíváme-li se na dnešní počet vstupů do klášterů, již není aktuální, přesto je citovaná norma v Rakousku stále platná.
Rakouská konference vyšších řeholních představených usilovala o to, aby tato zastaralá norma byla z všeobecného občanského zákoníku odstraněna. Jelikož se jí to nepodařilo, vymohla si časově omezený, doposud několikrát prodloužený reskript Kongregace pro náboženství, podle kterého v Rakousku profesové se slavnými sliby jsou ohledně majetkoprávních účinků postaveni na roveň profesům s věčnými prostými sliby. Na profese s prostými sliby se nevztahují žádná dědická omezení rakouského civilního práva.
Další skupinu norem představuje právo smluvené mezi církví a státem, tedy v první řadě konkordátní právo. Konkordátní právo nespadá jen do sféry mezinárodního práva veřejného, rozumíme jím rovněž partikulární církevní právo pro dotčenou zemi a zároveň , pokud se dotčený stát konkordátem vážně zabývá a transformuje jej do národního práva, státní právo této země12.
Jak jsou jednotlivá ustanovení mezinárodních smluv zakomponována do právního řádu státu, jak jsou transformována do státních norem, je určováno právním řádem toho kterého státu. V Rakousku má konkordátní právo vnitrostátní postavení jako běžné spolkové zákony a s jako takovými je s nimi zacházeno ze strany rakouských státních orgánů. Jednotlivá ustanovení konkordátu , která při vstupu konkordátu v platnost dne 1. května 1934 byla transformována do rakouského právního řádu jako ústavněprávní, byla zbavena roku 1945 svého ústavněprávního charakteru13, nadále však platí jako normy běžného zákonodárství. Transformace do rakouského právního řádu měla za následek, že normy obsažené v konkordátu jsou rakouskými státními orgány aplikovány jako bezprostředně platné právo.
2.1 Odvolání profesora teologie podle konkordátu
Když tedy např. příslušný biskup označí za nezpůsobilého pro výuku teologie profesora katolické teologické fakulty, který vůči státním místům deklaroval své vystoupení z církve, bude tento profesor podle čl. V, § 4 konkordátu14 ze svého učitelského působení odvolán a podle dodatkového protokolu ke konkordátu též penzionován, pokud pro něj nebude možno nalézt jiné uplatnění ve státních službách.
Příslušné spolkové ministerstvo použilo opakovaně zmiňovanou normu konkordátu. Správní soud, na který se obrátil profesor penzionovaný na základě výše zmíněného ustanovení, shledal aplikaci čl. V, § 4, odst. 1 konkordátu jako správnou.
2.2 Státem uznaná právní subjektivita církevních právnických osob
V této souvislosti je třeba zmínit tu normu konkordátu, která stanoví, že právnické osoby podle kanonického práva požívají stejné právní subjektivity v státním rakouském právu. Subjekty práv, které měly při vstupu konkordátu v platnost dne 1. května 1934 církevní právní subjektivitu, se považují pro oblast státního rakouského práva za právnické osoby. Ty, které získaly církevní právní subjektivitu po 1. květnu 1934, mají právní subjektivitu v oblasti státní jen tehdy, jsou-li přihlášeny diecézním biskupem u ministerstva kultu. Není vyžadováno žádné státní povolení. Jestli tedy mají právní subjektivitu v oblasti státní, závisí na tom, zda biskup učiní oznámení státu či nikoliv.
Pokud jde o církevní právnické osoby, vzniklé před 1. květnem 1934, neexistuje žádný jejich seznam. Pokud tedy nějaký takový subjekt práv podá návrh na zahájení řízení k rakouskému soudu, musí doložit, že získal církevní právní subjektivitu podle kanonického práva před vstupem konkordátu v platnost. Na okraj poznamenejme, že CIC/1983 přinesl zmatek do oblasti právní subjektivity církevních právnických osob ve vztahu k státu. Rakouské právo rozlišovalo již dlouho před rokem 1983 mezi právnickými osobami veřejného a soukromého práva. Církevní právnické osoby byly ze strany spolkového ministerstva financí posuzovány zásadně jako veřejnoprávní15, což se projevovalo, mj. z daňového hlediska, velmi výhodně16. I v judikatuře lze nalézt doklady o uznání církevních právnických osob jako osob veřejného práva. Např. ústavní soudní dvůr považuje "Chorherrenstift Klosterneuburg" podle čl. II konkordátu za korporaci veřejného práva17.
Jelikož ale od 27. listopadu 1983 sama církev rozlišuje mezi personae iuridicae publicae a privatae18, vzniká otázka, jestli rakouská státní správa zůstane u svého zásadního zařazování církevních subjektů práv mezi veřejnoprávní subjekty. Tak není vůbec jisté pojetí, podle kterého jsou církevní právnické osoby jako takové, i když jsou podle kanonického práva soukromoprávní, považovány v oblasti státního rakouského práva vždy za personae publicae.
Ze strany sekretariátu Rakouské biskupské konference bylo u ministerstva příslušného pro otázky kultu uloženo vyjádření v tomto smyslu: když v budoucnu bude založena nová církevní právnická osoba soukromého práva, tak bude soukromoprávní charakter zmíněn výslovně v ohlášení státnímu úřadu pro oblast kultu. Pokud při ohlášení nového právního subjektu taková zmínka chybí, jedná se o církevní právnickou osobu veřejného práva.
Nezbývá než očekávat, jak budou rakouské soudy rozhodovat, bude-li mít takováto otázka význam pro soudní řízení. Jestli tedy budou vycházet z kanonických kritérií pro kvalifikaci veřejné právní popř. soukromé právní osoby nebo spíše budou vycházet z jiných kritérií.
Další skupinu případů aplikace kanonických norem rakouskými orgány představuje mezinárodní právo soukromé, zejm. mezinárodní právo soukromé týkající se manželských otázek, nebo-li právní oblast, ve které dochází na základě mezinárodního práva soukromého k aplikaci zahraničního práva. Tak se např. způsobilost k uzavření manželství u cizinců, kteří chtějí uzavřít manželství uznané rakouským státem, řídí právem jejich vlasti. Kdyby chtěl občan státu Vatikán uzavřít manželství v Rakousku a před církevní formou uzavření manželství by jej chtěl uzavřít i civilně, byla by jeho způsobilost uzavřít manželství posuzována ze strany státu podle práva jeho vlasti - a tím je ve státě Vatikán u katolických manželství kanonické právo. Takovýto případ se vyskytne jen stěží, neboť je jen málo občanů státu Vatikán, kteří by nebyli kněžími, ale může to být praktické u občanů těch států, které v oblasti manželského práva odkazují na kanonické právo. Tak tomu bylo dříve v případě Španělska a dnes je tomu v případě katolických občanů Izraele.
Ještě před nedávnou dobou musel španělský státní příslušník, když chtěl uzavřít v Rakousku civilní sňatek, předložit osvědčení o způsobilosti k uzavření manželství vystavené farářem. Pokud byl žadatel rozveden s ženou patřící do církve, bylo mu uzavření civilního manželství odepřeno, neboť se jeho způsobilost posuzovala podle práva jeho vlasti, tedy podle španělského práva, které se řídilo katolickým církevním právem19. Dokonce mu byla zapovězena možnost uzavřít civilní sňatek i tehdy, pokud jeho dřívější manželství bylo rozvedeno podle státního rakouského práva. Od té doby se však právní situace změnila jak ve španělsku, tak částečně i v Rakousku.
Stejně jako v minulosti i v současnosti odkazuje rakouské právo, pokud jde o zjištění způsobilosti k uzavření manželství, na právo příslušné vlasti: Podmínky pro uzavření manželství, jakož i nicotnost a zrušení manželství se posuzují podle osobního statutu každého snoubence20. Na jeho základě se tak i dnes posuzuje způsobilost k uzavření manželství vatikánského státního občana nebo katolického občana Izraele, pokud chce uzavřít manželství v Rakousku, podle katolického církevního práva, protože v těchto případech právo vlasti odkazuje na katolické církevní právo.
Posuzování způsobilosti k uzavření manželství podle práva vlasti je ovšem omezeno v tom směru, že podle zákona o mezinárodním právu soukromém z roku 1978 nemůže být nové uzavření manželství "odepřeno jen proto, že rozhodnutí, kterým se manželství prohlašuje za nicotné, zrušené nebo rozvedené a které je podle rakouského práva účinné, není uznáno právním řádem, odpovídajícím osobnímu statutu jednoho nebo obou snoubenců, resp. manželů"21. Jako doplnění dodejme, že právě citovaný zákon, zavedl novinky i v tom směru, že se rakouská norma upravující prohlášení za mrtvého nebo důkazní řízení o úmrtí aplikuje i na ty případy, kdy se způsobilost k uzavření manželství posuzuje podle zahraničního práva.
Vyskytují se tedy případy, ve kterých rakouské orgány na základě mezinárodního práva soukromého musejí aplikovat kanonické právo, ale ve dvou bodech týkajících se fundamentálních požadavků manželské morálky nepřijde kanonické právo ke slovu. Je povolen nový sňatek po rozvodu a k prohlášení za mrtvého postačují méně přísné požadavky státního práva. Podobným směrem se odebral vývoj v Německu, kde judikatura posledních let přiřazuje právo na uzavření nového manželství po rozvodu k ordre public, takže prolamuje omezení způsobilosti k uzavření manželství právem vlasti.
4.1 Zaměstnanci v duchovní službě a rakouské pracovní právo
Duchovní služba a pověření k ní je plně v rozhodovací pravomoci církve. Přitom působí církev v té sféře náboženského života, která předchází stát a do níž stát nijak neingeruje. V této oblasti jsou před státními soudy uznávána rozhodnutí učiněná církvemi podle církevního práva. Jinak je tomu ohledně pracovněprávních a sociálněprávních nároků osob působících v církevních službách. Zde dochází k aplikaci státního práva. Podle těchto zásad se také postupovalo, když se jeden evangelický farář soudil se svou církví před rakouskými pracovněprávními soudy kvůli svým pracovněprávním a sociálněprávním nárokům.
4.1.1 Výpověď "pastorační asistentky"
V procesu, který se týkal jedné katolické pastorační asistentky (laické spolupracovnice placené církví), byl rakouskými soudy služebnímu poměru pastorační asistentky připsán soukromoprávní charakter. Není popírán nárok na právní ochranu, ale výpověď daná pastorační asistence církevním zaměstnavatelem je v souladu s právem, pokud "je služební poměr ukončen smluvní cestou bez námitek stran za dodržení zákonných lhůt pro výpověď"22. Nejvyšší soudní dvůr (OGH) se přitom výslovně vyjádřil, že na takovéto rozhodnutí se nevztahuje právo zaměstnanců na spolurozhodování ve smyslu zákoníku práce (ArbVG). Podle rozhodnutí 14 OB A 29/87 je " jedinečnost konfesního provozu nebo podnikání ... v rozporu s aplikací ustanovení ArbVG tehdy, když jsou práva zaměstnanců na spolupůsobení neslučitelná se zvláštními konfesními účely nebo když spolupůsobení zaměstnanců vede církev k neudržitelným nebo neúčelným výsledkům. Neudržitelný výsledek může pro církev spočívat např. v tom, že by právo zaměstnanců na spolurozhodování zabránilo opatřením zaměstnavatele nebo je na nějaký čas oddálilo. Zvláště praktický význam má klauzule o relativním omezení aplikace ArbVG především v personálních záležitostech, které se týkají každého zaměstnavatele, jehož úkolem je bezprostředně uskutečňovat konfesní cíle. ... Zaměstnavatel nesmí být nucen, aby vedl s podnikovou radou rozhovory o tom, jestli je zaměstnanec akceptovatelný ve funkci, která slouží bezprostředně konfesním cílům. Spolupůsobení zaměstnanců přestává již v okamžiku, kdy je takovýto ,tendenční pracovník' osobně dotčen opatřením zaměstnavatele, a nikoliv až tehdy, kdy se opatření z tendenčních důvodů uskuteční. Mezi tendenčními důvody (např. odlišné náboženské zaměření) a neutrálními důvody (např. určité porušení povinností nebo nevhodné vyjádření pošpiňující čest) se vyskytují často souvislosti, takže musí být církvím a náboženským společnostem umožněno, aby samy posoudily vhodnost pro funkci ,tendenčního' pracovníka církevního úřadu". O otázce, jestli nastane výpověď , tj. jestli tu je důvod k výpovědi, rozhoduje církevní autorita podle kanonického práva, otázka výpovědní lhůty, odstupného apod. je upravena státním právem.
4.1.2 Penzijní příspěvky za léta strávená v kněžské službě
Dva v diecézi vysvěcení kněží, kteří byli činni jako učitelé náboženství na gymnáziích, se stali po řadě let, kdy působili jako kaplanové, státními zaměstnanci23 - gymnaziálními profesory. Jelikož byli v této době již starší, byla jim nabídnuta možnost, aby po doplacení penzijních příspěvků za uplynulou dobu měli z hlediska důchodového práva takové postavení, jako by byli již od mlada gymnaziálními profesory, tj. státními zaměstnanci.
U osob, které přijdou ze soukromého sektoru do státního, je třeba doplatit penzijní příspěvky, které platí státní zaměstnanci, a to prostřednictvím pojišťovny, u které byl zaměstnanec během své pracovní činnosti v soukromém sektoru obligatorně pojištěn. Duchovní a členové řádů, kteří jsou ve službách církve, popř. řádu, nejsou obligatorně pojištěni v systému důchodového pojištění zaměstnanců. Zabezpečení ve stáří čerpají od církve. Faráři a kanonisté atd. dostávají ve stáří důchod od diecéze, členové řádů jsou zabezpečeni v klášteře.
Oba kaplanové doplatili penzijní příspěvky, aby mohli později dostávat důchod v odpovídající výši jako státní zaměstnanci. Chtěli ovšem, aby je diecéze uhradila s odůvodněním, že diecéze, která je povinna ke congrua sustentatio, ušetřila na platbách důchodů, jelikož congrua sustentatio je beztak zajištěna státní penzí. Diecéze jim sice - dobrovolně - poskytla příspěvek na doplacení penzijních příspěvků, zdráhala se ale proplatit jejich plnou výši. Soud se postavil za názor, že diecézní biskup tím, že vysvětí kněze - směrodatná je zde právní úprava CIC/1917 - , přebírá závazek zaručit congrua sustentatio, včetně zdravotního a důchodového zabezpečení. S ohledem na tento závazek jsou kněží, kteří nepůsobí jako jmenovaní ve státních službách, osvobozeni od povinného sociálního pojištění a jejich povinnost doplatit penzijní příspěvek podle § 314 (1) ASVG je dána jen tehdy, když se kněží svého církevního úřadu vzdají.
Nárok kněží na congrua sustentatio vyplývá z diecézního platového řádu. Ten je předepsán církevněprávně a nelze z něj, ani z ostatních ustanovení partikulárního práva vyčíst nic o doplacení penzijních příspěvků. Na místo diecézního platu nastupuje v případě obou učitelů plat státní. Jinak církevněprávní nárok obou učitelů vůči diecézi na poskytování penze zcela nezanikl a mohl by vyvstat v ne příliš pravděpodobném, ale přesto možném případě zastavení výplat důchodů/penzí ze strany státu24. Za tento názor se postavil Zemský soud pro věci civilní v Grazu25.
4.2 Civilněprávní význam kanonického požadavku souhlasu při zcizování
Podle nauky a soudní praxe se rozumějí pod společenstvími zmíněnými v § 867 ABGB, jimž je ze strany veřejné správy věnována zvláštní péče, i církevní právnické osoby26. Co je nezbytné pro smlouvu uzavřenou s těmito osobami, je třeba vyvozovat z kanonického práva27.
4.2.1 Kanonické požadavky na platnost právních úkonů
Kanonické požadavky, jimž podléhají právní úkony orgánů církevních právnických osob28, jsou státním právem uznány i pro právní úkony v oblasti státního práva. Podle ustanovení církevního práva je k účinnosti zcizení při překročení určité hodnoty zcizované věci zapotřebí souhlasu biskupa nebo představeného řádu a při překročení tzv. římské hranice hodnoty věci je zapotřebí povolení Svatého stolce. Chybí-li toto svolení stanovené církevním právem, je zcizovací právní úkon učiněný církevním orgánem neplatný (nicotný) a nemůže vyvolávat účinky právního úkonu29.
Zmiňme zde především právo dát souhlas a právo vyjádřit se k určitým právním úkonům, která jsou předepsána ad validitatem (kupř. podléhají právní úkony faráře nad určitou výši uzavírané jménem farnosti požadavku povolení nadřízeného orgánu).
K nedostatkům týkajícím se podmínek účinnosti alienace se v oblasti státního práva přihlíží z úřední povinnosti. Omezení způsobilosti k právním úkonům dotčených církevních orgánů, obsažená v ustanoveních upravujících zcizování jsou účinná (stejně jako omezení způsobilosti k právním úkonům starosty) vůči třetím osobám.
4.2.2 Otázka ochrany důvěry
Ochrana důvěry ve vnější stav skutečnosti v případě právního úkonu učiněného bez potřebného svolení nepřipadá vůbec v úvahu30. Pokud jde o požadavek svolení k právnímu úkonu, který má vliv na platnost právního úkonu (jako v případě kanonického práva, který není smluvním partnerům církevních právnických osob znám), odkazujeme na usnesení OGH z 8. května 1974 (1 Ob 68/1974)31. Ochrana dobré víry stanovená v soukromém zájmu nemůže učinit neplatným ochranné opatření (§ 867) v podobě sankce nicotnosti učiněné ve veřejném zájmu. Důvěra ve vnější stav skutečnosti nepostačuje, když smluvní partner (např. farář) podléhá z důvodu výše zmíněného veřejného zájmu požadavku svolení k právnímu úkonu a toto svolení mu nebylo dáno. Stav, na který se smluvní partner může spolehnout, by měl být stanoven nejen ze strany církevního nositele úřadu, který sám o sobě není způsobilý zavazovat (např. tedy farářem, který se nemůže zavázat bez potřebného svolení), ale zároveň i ze strany představeného, který je na základě církevního práva oprávněn vydat svolení.
4.2.3 Platnost § 867 ABGB ve vztahu k církevním subjektům práv
I když se judikatura neodebírala vždy tímto směrem, přihlásil se OGH 18. května 197832 v procesu, týkajícím se subjektu, který je součástí Katolické církve, k tomu, že je třeba mezi společenství dle § 867, jimž je ze strany orgánů veřejné správy věnována zvláštní péče, počítat i církevní právnické osoby a že to, co je zapotřebí k platnosti smlouvy s těmito subjekty, vyplývá z vnitrocírkevního práva33.
I když by mohlo být sporné, jestli se § 867 ABGB i nadále vztahuje na církevní právnické osoby34, musíme si všimnout, že - co se týče právnických osob Katolické církve - bezpochyby platný čl. XIV, § 2 konkordátu z roku 1933 považuje za rozhodující pro oblast církevní správy majetku, do níž patří i požadování svolení k některým úkonům (při zcizování a zatěžování církevního majetku), kanonické právo35. Tak má kanonické právo určitý význam i v oblasti státního práva, a sice při uzavírání občanskoprávních smluv s církevními právnickými osobami.
Melichar poukazuje - s ohledem na to, že se u církevních subjektů jedná o právnické osoby veřejného práva - na praxi nejvyšších soudů, vztahující se k oprávnění zastupovat orgány společenství36. Skutečně se setkáváme s postavením na roveň církevních subjektů a společenství, kterým "je věnována zvláštní péče ze strany veřejných orgánů" (ve smyslu § 867 ABGB).
Nejvyšší správní soudní dvůr (VwGH) zastával v nejrůznějších nálezech37 ohledně právně účinného zastupování právnických osob (zejm. společenství ve smyslu § 867 ABGB) navenek názor, že ne všechna vnitřní omezení, týkající se jednání orgánů (oprávnění k vedení společenství), jsou rozhodující pro posuzování platností právních úkonů v právním styku. Rozhodující jsou jen ta omezení, která se týkají zastupování navenek. Vychází se z toho, že je třeba zohlednit omezení jednatelského oprávnění zastupujících osob, stanovená řádně oznámenými organizačními normami právnických osob, třebas i veřejného práva. Jelikož ale normy hovoří jen o zastupování navenek, nelze se odvolávat na jiné normy, upravující vytváření vůle ve vnitřních vztazích38. VfGH a OGH tento názor nezastávaly39. OGH40 ovšem rozhodl, že záleží na tom, jestli oprávnění orgánu k zastupování bylo omezeno stanovami s účinky vůči třetím osobám, nebo jestli se jedná o právně nepodstatné rozlišení mezi právní možností a právním dovolením41. OGH je si též vědom toho, že je jen otázkou interpretace, zda se jedná o pouhé omezení oprávnění k vedení společenství nebo zda jde o limitaci oprávnění k zastupování.
4.2.4 Výsledky judikatury
Melichar42 shrnuje výsledky judikatury nejvyšších soudů následovně:
Nejvyšší správní soudní dvůr: Z judikatury VwGH vyplývá:
I. Je-li oprávnění k zastupování nějakého orgánu stanovené organizačními předpisy vymezeno "rámcově" bez současného stanovení jeho rozsahu, týkají se všechna vyhrazená omezení jen vedení společenství. Orgány určené k zastupování mají tedy v zásadě plné oprávnění k zastupování, i když překročí své oprávnění k vedení společenství.
II. Jsou-li tyto výhrady zabezpečeny klauzulí o neplatnosti, omezují jednoznačně i oprávnění k zastupování.
III. Když relevantní právní prameny nedávají jednoznačnou odpověď na to, je-li vyhrazeným omezením dotčeno jednatelské oprávnění nebo oprávnění k vedení společenství, je třeba případ řešit s ohledem na ochranu důvěry ve vnější stav skutečnosti.
IV. Melichar se kloní k tomu, že tyto zásady se aplikují i na organizační normy těch právních subjektů, na které se vztahují organizační normy podle CIC. To může mj. vést ke složitým interpretačním problémům. Pro partikulární úpravy a statuty vyplývá z této judikatury požadavek, aby byly formulovány tak, že z nich bude možno odvodit při soudní aplikaci jednoznačnou úpravu oprávnění k zastupování navenek.
Ústavní soudní dvůr: Pro VfGH nemá, vzhledem k jeho jurisdikci, rozlišování mezi oprávněním k zastupování a oprávnění k vedení společenství žádný význam, neboť při podání ústavní stížnosti vyžaduje doložení oprávnění k vedení společenství, jehož omezení chápe i jako omezení legitimace k podání stížnosti. Právní situace tu ale také není zcela bez problémů. Tak se mj. může objevit otázka, jestli je oprávnění k zastupování vůbec nějak omezeno nebo jestli se jedná jen o směrnici. Judikatury k této problematice je zrovna tak málo jako k problematice posuzování předběžných otázek.
Nejvyšší soudní dvůr: Rozdíl v pojetí OGH a VwGH spočívá v tom, že posledně zmíněný při absenci výslovného omezení oprávnění k zastupování považuje za směrodatnou úpravu zastupování navenek, zatímco OGH, nevplývá-li něco jiného výslovně ze zákona, chápe ze zákona vyžadované souhlasy a povolení jiných orgánů jako omezení oprávnění k zastupování, čímž se výrazně blíží pojetí VfGH43.
Recepce církevních omezení: S názorem, který zpochybňuje, že by měly normy o příslušnosti, týkající se dotčeného právního subjektu, a jim podobné zneplatňující účinky, je v rozporu s pojetím jasně formulovaným Schnizerem, alespoň pokud jde o opravdová dispoziční omezení, podle kterého nemůže být proti sobě staveno "omezení oprávnění k zastupování recipované § 867 ... a princip důvěry - zejména § 1029". Odhlédneme-li od argumentace pomocí textu konkordátu (v případě Katolické církve), poukazuje Schnizer také na ABGB: Zplnomocnění zákonného zástupce se zakládá na zákoně, jehož neznalost nikoho neomlouvá (§ 2 ABGB). Není rovněž dána "vnější skutečnost, která by byla s to vzbudit důvěru hodnou ochrany"44. Skutečnost, jež má být výsledkem přenesení určitých oprávnění, stanovených právním řádem, si zaslouží důvěru jen v rámci těchto oprávnění.
Ale i kdybychom nenásledovali úvahy, zakládající se na ABGB, a chtěli použít na církevní právnické osoby Melicharem rozvinutou analýzu Nejvyššího správního soudního dvora, museli bychom na základě čl. XIII., § 2, odst. 2 konkordátu u právnických osob Katolické církve vzít na zřetel kanonická omezení zcizování při posuzování jeho platnosti v civilněprávní oblasti. Tato omezení jsou ostatně oznámena ve stejném církevním dokumentu, v jakém je stanoveno oprávnění k zastupování církevních orgánů navenek, totiž v Codex iuris canonici.
4.3 Klauzule ordinářů v případě právních úkonů obligatorně intabulovaných
Podle dodatkového protokolu k čl. XII., § 2 konkordátu, který je stejně právně závazný jako samotný konkordát, bude Svatý stolec po diecézních ordinářích vyžadovat, aby u právních úkonů obligatorně intabulovaných přidali do listiny po předchozím přezkumu klauzuli, že není ohledně oprávnění nebo povinností, jež mají být civilněprávně zaknihovány, ze strany církví námitek a že zástupci církevních právních subjektů, kteří právní úkon učinili, k tomu byli pověřeni. To platí i v jiných záležitostech řeholníků, vyňatých z jurisdikce diecézního biskupa45.
Podle jednoho z nálezů OGH46 jsou právní úkony církevních právních subjektů, u nichž je vyžadována intabulace, právně účinné až po odsouhlasení diecézním ordinářem, který je na základě zmíněné klauzule o právním úkonu informován. Chybí-li tato klauzule, nemůže být zaknihování vynuceno. A to se přitom jedná, podle výše zmíněného nálezu nejvyššího soudu o záležitost vnitrocírkevní autonomie, takže proti odepření klauzule nejsou žádné opravné prostředky k státním orgánům, nýbrž jen k církevním orgánům47. Zde je tedy další postup soudu závislý na aktu provedeném v souladu s kanonickým právem. V této souvislosti musí být zmíněna ještě jedna skupina případů:
4.4 Dispoziční omezení na základě soukromé autonomie
Kromě toho, co bylo řečeno o profesech se slavnými sliby, je v literatuře kladena otázka, jestli dispoziční omezení stanovená pro členy řádů nemohou být relevantní i ve státním právu. To by mohlo vyplývat ze soukromé autonomie, z dobrovolného podřízení se vnitrocírkevním ustanovením pro členy příslušného řádu formou slibu, ale i z čl. 15 státního základního zákona o všeobecných právech státních občanů (záruka svobodného uspořádání vnitřních záležitostí zákonem uznaných církví a náboženských společností. Pokud všeobecné státní zákony, popř. výslovné státní normy nestanoví něco jiného, můžeme podle Preea48 připustit účinnost vnitrořádových omezení i v oblasti státní (např. skutečné užívání určité věci jen se souhlasem představeného). Ve vztahu vyplývajícím z řádové profese49 je podle Preea obsažena, neboť profese implikuje dohodu o obživě, "civilněprávně závazná smlouva"50. I když je možno na základě výše řečeného vznést civilněprávní žalobu (která se samozřejmě může vztahovat jen na necírkevní zájmy života řádu, jako např. na obživu), je nutno poznamenat, že "si nelze vymiňovat jednostranně kvalifikaci poměru k řádu jako služebněprávního na základě vlastní struktury a účelu toho kterého společenství"51. Pracovní poměr tohoto druhu musí být posuzován - přičemž není popřena možnost smluvních ustanovení - na pozadí autonomie těchto společenství52. Doposud není znám žádný případ právního sporu z této oblasti; zjevně se nedostala žádná věc z této oblasti před soud, ale přesto kdyby se tak stalo, musel by soudce judikovat na základě ustanovení řeholního práva.
Z němčiny přeložil Štěpán Hůlka
Emeritní Prof. Dr. Hugo Schwendenwein , nar. 5.11. 1926 v Klagenfurtu, vystudoval právo, katolickou teologii a kanonické právo. Doktorem práv se stal na universitě ve Vídni, doktorem kanonického práva v Římě. Od roku 1969 působil jako univerzitní docent, od roku 1973 jako řádný profesor kanonického práva na univerzitě v Grazu. V letech 1976-1979 byl děkanem Katolické teologické fakulty této univerzity. Po mnoho let zastupoval Svatý stolec v řídícím výboru pro právní spolupráci ve Štrasburku v rámci Rady Evropy. Je rovněž konsultorem Papežské rady pro výklad textů zákonů. Od roku 1995 je řádným členem Rakouské akademie věd. Jako autor je znám obsáhlým komentářem "Nové církevní právo"( Graz 1983, 2. vyd. Graz 1984), vydaném po promulgaci nového církevního kodexu z roku 1983. V roce 1992 mu vyšlo "Rakouské konfesní právo", čítající 882 stran. Jeho habilitační práce "Formace kněží při přerodu/zlomu církevního práva" byla vyznamenána cenou kardinála Innitzera. Za zmínku stojí soubor jeho článků "Ius et iustitia. Církevněprávní a konfesněprávní stati" (Freiburg, Švýcarsko 1996, 922 str.).