Právní řád demokratického státu na rozdíl od právního systému církve nikdy nemůže upravovat předávání určité nauky. Musí naopak občanům zajišťovat náboženskou a světonázorovou svobodu. Proto se státy ve svých ústavách definují jako konfesně a ideologicky neutrální3. Ve vztahu státu k předávání náboženských a světonázorových učení nacházíme tedy především negativní sebevymezení úlohy státu: nezasahování do činnosti církví a náboženských společností i představitelů jednotlivých filozofických a světonázorových směrů4. Stát má ovšem v této oblasti také pozitivní úlohu. Ta nespočívá v ingerenci do samotného obsahu nauk, jež jsou hlásány a předávány, nýbrž v poskytnutí institucionálních záruk jejich skutečného předávání. Většina strukturálních prvků náboženské svobody odkazuje na pozitivní úlohy státu. Jako projev svobody svědomí klade náboženská svoboda na demokratický stát tyto požadavky:

1. ponechat každému možnost svobodné volby nebo změny náboženského vyznaní nebo být bez vyznání5,
2. poskytnout občanům svobodu veřejného výkonu náboženských úkonů a obřadů (svobodu kultu)6,
3. zajistit občanům svobodu sdružovací i shromažďovací za náboženskými účely7,
4. umožnit náhradní vojenskou službu těm, kdo odpírají službě ve zbrani z důvodů svědomí8. Všechny tyto pozitivní úlohy státu při zajištění úplného výkonu náboženské svobody občanů směřují k vytvoření jejích vnějších podmínek9. Samotný doktrinální obsah je pak věcí jednotlivých církví a náboženských společností.

Již podle samotného titulu De Ecclesiae munere docendi náleží podle CIC/1983 úkol učit celé církvi. Nový kodex ani v nejmenším nepopírá úlohu učitelského úřadu v nauce (srov. cc. 749 - 755) a v hlásání Božího slova - c. 756 § 1: "Úkol hlásat evangelium pro celou církev je svěřen hlavně (praecipue) papeži a sboru biskupů." ( § 2: " V místní církvi plní tento úkol jednotliví biskupové, kterým byla svěřena a kteří v ní řídí (sunt moderatores) celou službu slova..." Učitelský úřad církve získává v této normativě vnitřní rovnováhu a je uveden do vnějšího kontextu. Vnitřní rovnováha je vyjádřena integrací učení II. Vatikánského koncilu o biskupské kolegialitě14 do kanonické normy. Zatímco CIC/1917 uvádí v c. 1327 § 1 jako hlasatele víry především papeže pro univerzální církev a biskupy pro církve partikulární (diecéze), c. 756 CIC/1983 sem vkládá velmi důležitou zmínku o biskupském sboru - kolegiu, jež vykonává úkol hlásat evangelium pro celou církev společně s papežem15. Navíc je služba magisteria uvedena do vnějšího kontextu. Při hlásání nauky není magisterium samo: c. 757 uvádí kněze jako spolupracovníky biskupů v tomto úkolu, c. 758 členy společností zasvěceného života a c. 759 připouští možnost spolupráce laiků, neboť ti "jsou skrze křest a biřmování svědky evangelijní zvěsti slovem i příkladem křesťanského života". "Z toho plyne, že před jakýmkoli dalším pověřením hovořit nomine Ecclesiae má každý věřící mocí svátosti křtu - která ho začleňuje do společenství svědků - hlásat nikoli sebe sama, nýbrž Ježíše Krista (2 Kor 4,5)..."16

Zdařilé je telogicko-právní uspořádání tematiky církevního hlásání v rámci celého kodexu. Kniha III logicky správně předchází knihu IV o udílení svátostí. Základní biblický výrok pro takto vytčené pořadí lze spatřovat v Mt 28, 19: "Jděte ke všem národům, (1.) získávejte mi učedníky a (2.) křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého". Důsledné dodržení této posloupnosti bylo jedním z hlavních požadavků reformace a Katolická církev na něj pozitivně zareagovala, byť s odstupem staletí, na Druhém vatikánském koncilu. CIC/1983 normativně fixuje výsledky koncilu, zatímco CIC/1917 zachovává ve své knize III - De rebus opačné pořadí. Její první část pojednává o svátostech, zatímco magisteriu je věnována až její čtvrtá část. Na obranu CIC/1917 je třeba pochopit záměr jeho zákonodárce. Hlava III je věnována nesmírně široce vymezené tematice "věcí" - c. 726 CIC/1917: "Věci, o nichž se jedná v této knize a jež jsou tolik co prostředky k dosažení účelu Církve, jsou jednak duchovní, jednak časné, jednak smíšené". Řazení věcí má spíše jiné priority. Zákonodárce chtěl uvést nejprve ty z nich, které jsou nejvznešenější, nejryzeji duchovní, a to jsou bezesporu svátosti.

Velmi četné jsou také obsahové změny nové úpravy služby slova oproti CIC/1917: "Zrušena je např. celá otázka zákazu knih( pojednání o misijní činnosti bylo rozšířeno( byly objasněny a rozšířeny úlohy laiků v kázání, v katechezi, v evangelizaci a v užívání hromadných sdělovacích prostředků( poprvé v zákonném textu zaujaly velmi významné místo hromadné sdělovací prostředky( obzvláště jsou zdůrazněna práva a zodpovědnost rodičů při výchově vlastních dětí"17.

Kniha III CIC/1983 obsahuje celkem 86 kánonů, z toho 9 úvodních a 77 dalších, rozdělených do pěti titulů: I - Služba Božímu slovu, II - Misijní činnost církve, III - Katolická výchova, IV - Hromadné sdělovací prostředky a zvláště knihy, V - Vyznání víry. 37 kánonů je zcela nových, nemajících obdobu v předcházejícím kodexu. Z toho plyne, že kromě CIC/1917 čerpá nový kodex ještě z jiných pramenů a těmi jsou především dokumenty II. vatikánského koncilu, konkrétně Lumen gentium, Dignitatis humanae, Gravissimum educationis, Dei verbum, Apostolicam actuositatem, Ad gentes a navíc také z některých dalších pokoncilních dokumentů. Naopak specifická tematika kněžských seminářů, tedy výchovy kleriků, kterou CIC/1917 zařadil do části o učitelském úřadu církve (cc. 1352 - 1371), vyjímá CIC/1983 z normativy De Ecclesiae munere docendi a vkládá ji do knihy II o Božím lidu, titulu III De ministris sacris seu de clericis. Tam získala tematika výchovy (formace a vzdělání) kleriků svoje pravé místo v logickém sledu: vzdělání duchovních (cc. 232 - 264), jejich inkardinace (cc. 265 - 272), jejich povinnosti a práva (cc. 273 - 289) a případné pozbytí duchovního stavu (cc. 290 - 293).18

Je zřejmé, že právní úprava církevního zvěstování se nevyčerpává pouze v kánonech III knihy kodexu. V samotném CIC/1983 nalezneme ještě mnoho významných norem, týkajících se dané problematiky:

c. 211 o právu a povinnosti všech křesťanů spolupracovat na evangelizaci
c. 218 o studiu posvátných věd
c. 225 o apoštolátu laiků
c. 229 o právu laiků získat znalost křesťanské nauky
cc. 232 - 264 a c. 279 o vzdělání duchovních
c. 386 o povinnostech biskupa v oblasti služby slovu
c. 519 a 528 o obdobných povinnostech faráře
c. 673 o apoštolátu řeholníků
c. 1032 o náležité studijní přípravě kandidátů kněžství,
c. 1364 a 1369 o deliktech proti víře19.

Kánon 747 § 1, který uvádí celou knihu III, má ráz teologické proklamace. Pro CIC/1983 je příznačné, že usiluje o formulaci teologických důvodů, kterými se řídí dílčí úseky kanonickoprávní regulace. Pokoncilní kanonická jurisprudence se nerodila snadno - musela nacházet své místo prohloubenou teologickou reflexí. Okružní list Kongregace pro katolickou výchovu o vyučování kanonického práva pro kandidáty kněžství z 2. 4. 1975 o tom poznamenává: "Při vyučování je třeba uvést teologické základy kanonického práva ve všeobecnosti a každého právního institutu zvláště. Takové způsoby a zásady ozřejmí, jakým duchem žije právo církve: odlišným od jiných druhů práva a naplňujícím jeho pastorální funkci"20.

Pro zákonodárce CIC/1917 znamenalo sice právo církve nepochybnou danost, avšak i on vyjadřuje teologický princip, který řídí jeho úpravu v našem konkrétním případě církevního zvěstování, a to ne příliš odlišně od CIC/1983: "Kristus Pán svěřil poklad víry Církvi, aby za stálé pomoci Ducha svatého zjevenou nauku svědomitě uchovávala a ji věrně podávala" (c.1322 CIC/1917). Nový kodex v c. 747 § 1 začíná pojednání o téže tematice obdobnými slovy: "Kristus Pán svěřil církvi poklad víry, aby za stálé pomoci Ducha svatého posvátně uchovávala zjevené pravdy, hlouběji je zkoumala, věrně sdělovala a vykládala". Teologický pokrok je zřetelný v tom, že zjevená pravda má být podle CIC/1983 nejen uchovávána a podávána (vykládána)21, nýbrž také hlouběji zkoumána (intimius perscrutaretur). Poklad víry - depositum fidei - zde není chápán staticky, jako něco již hotového a definitivně ukončeného. Současně však poklad víry není něčím, co by sama církev vytvořila vlastní mocí. Proto c. 747 § 1 říká, že Kristus svěřil poklad víry církvi22.

Přestože dnes chápeme poklad víry jako její objektivní naukový základ, zpočátku se nemohl projevovat jinak, než skrze dílčí subjektivní zkušenosti apoštolů a prvních křesťanských generací. Vyjádření "za pomoci Ducha svatého" (Spiritu Sancto assistente) chce teologicky zdůvodnit legitimitu procesu objektivizace a fixace dílčích "pravd" pokladu víry v závazných dogmatických vyjádřeních církve23.

Ústřední výpovědí v. 747 § 1 však není vznik, vnitřní struktura a záruka "pravosti" pokladu víry, nýbrž zákonné stvrzení povinnosti a práva církve hlásat evangelium všem národům. CIC/1917 hovoří v c. 1322 o tom, že církev má právo a povinnost učit všechny národy nauce evangelia - evangelicam doctrinam docendi. Zde bylo evangelium chápáno jako ustálená nauka, doktrína, nikoli jako živá a stále aktuální událost. Povšimněme si také obrácení slov právo (ius) a povinnost (officium). Pro zákonodárce CIC/1917 bylo důležité vytyčit především právo církve předávat svoji nauku, a až na druhém místě uvedl totéž jako povinnost církve. Pro CIC/1983 je evangelizace především povinností církve, neboť plyne z Kristova příkazu24, a teprve následně se církev domáhá vůči světské moci práva hlásat evangelium. Toto právo je .vrozené a nezávislé:

"- vrozené, neboli původní, protože není odvozeno od jakéhokoli povolení státu, jiné lidské autority nebo od dějinného uznání (ius aquisitum), nýbrž je úzce spjato s povahou a posláním Církvi vlastním
- nezávislé na jakékoliv lidské moci, takže nikdo nemůže zakazovat, omezovat nebo podmiňovat jeho výkon"25.

C. 747 § 1 zmiňuje také možnost, využívat při evangelizaci hromadné sdělovací prostředky. Konkretizace tohoto ustanovení je obsažena v titulu IV knihy III, cc. 822 - 832. V této věci reaguje zákonodárce na faktický vývoj techniky, kterou církev může užívat pro účely jí vlastní, a proto "pokládá za povinnost, spjatou s jejím úkolem, kázat poselství o spáse i pomocí hromadných sdělovacích prostředků a poučovat lidi o jejich správném používání" (dekret Druhého vatikánského koncilu o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica26).

C. 747 § 2, který nemá obdoby v CIC/1917, přináší více než pouze formální novinku. Rozšiřuje úlohu církve do oblasti, která překračuje bezprostřední rámec zvěstování evangelia a výkladu nauky obsažené v pokladu víry. Jedná se o potvrzení kompetence církve hlásat všeobecně platné morální zásady a pronášet soudy o "lidských záležitostech", týkajících se základních lidských práv nebo spásy. V pozadí normativní deklarace c. 747 § 2 stojí dva významné texty Druhého vatikánského koncilu. V otázce výslovně zmíněného sociálního učení byla inspirací pastorální konstituce Gaudium et spes o církvi v dnešním světě: "vždy a všude jí (církvi) má být dovoleno opravdu svobodně hlásat víru, učit svou společenskou nauku (= sociální učení), bez překážek plnit svůj úkol mezi lidmi a posuzovat z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší"27. Také deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae zdůrazňuje právo církve "vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu, vyplývající z lidské přirozenosti"28

Zatímco v oblasti hlásání evangelia má výlučnou pozici církev (rozšiřme zde v ekumenickém duchu pojem církve na všechny křesťanské církve), v oblasti "společenského pořádku" a "posuzování kterékoliv lidské záležitosti" je církev pouze jednou z mnoha instancí. Bezprostřední úlohou církve není nabízet konkrétní "technická" řešení společenských problémů a již vůbec ne vměšovat se do politiky. Církev formuje svědomí věřících, kteří vnášejí do světa evangelního ducha: "(Laici) mají ještě zvláštní povinnost, aby každý podle svého postavení ovlivňoval a zdokonaloval pozemský řád duchem evangelia a tím zvláště v péči o tyto věci a v plnění svých úkolů ve světě vydávali svědectví Kristu"29. V tomto ohledu není současná pozice Katolické církve příliš vzdálená od tradičního luterského učení o dvojím regimentu (Zwei-Reiche Lehre).

Zde se nejvýrazněji projevuje to nové a specifické, co přinesl Druhý vatikánský koncil. Předkoncilní pojetí, které formuluje CIC/1917, staví do středu svého zájmu pravdu Krista a jeho církve. Jedině tato pravda má právo. Koncil se však zajímá o člověka, který má právo na pravdu30, a tím ovšem také povinnost ji hledat31. Vnější příznivé podmínky, které k tomu potřebuje, nejsou ničím jiným, než podmínkami náboženské svobody: "Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci"32.

Sama církev se ze své strany zříká jakéhokoli nátlaku ve věcech přijetí víry, jak v deklaraci Dignitatis humanae, tak v CIC/1983 c. 748 § 2: "Proti svému vlastnímu svědomí nesmí být lidé nikým nuceni k přijetí katolické víry". Nejedná se pouze o vnější fyzické donucení, známé z některých historických případů, nýbrž také o svobodu od jakéhokoli psychologického nátlaku, který by jednotlivci odejmul možnost volby a odpovědnost za vlastní rozhodnutí33. V c. 748 § 2 vyjadřuje Katolická církev princip svobody svědomí sama za sebe. Jistě by bylo možno nahradit "přijetí katolické víry" formulací "přijetí jakékoli víry". Katolická církev však chtěla sama před sebou i před světem definitivně vyjasnit nejednoznačnosti ve vztahu dvou pro ní určujících principů: hlásání evangelia a respektování svobody svědomí.

1. O tematické struktuře kanonistické publikační produkce bezprostředně po vydání CIC/1983 píše prof. García Martín: "Některé matérie, jako např. učitelská úloha církve nebo obecné normy, upoutaly menší pozornost kanonistů." (García Martín J., Le norme generali del Codex Iuris Canonici, 2. vyd., Roma 1996). Proto se nyní učitelskému úřadu a zvěstování věnujeme.
2. Oficiální český překlad zní: Učitelský úřad církve, i když "učitelský úřad" znamená doslovně pouze magisterium, nikoli komplexně chápanou službu zvěstování v církvi.
3. Listina základních práv a svobod, ú. z. 23/1991 Sb. uvádí v čl. 2 (1): " Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání".
4. Listina v čl. 16 (2): "Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech".
5. Listina v čl. 15 (1): "…Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání".
6. Listina v čl. 16 (1): "Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu".
7. "Věřící mají právo se sdružovat a tyto církve a náboženské společnosti zakládat…" – z. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, § 5 (1).
8. Listina v čl. 15 (3): "Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon."
9. Podrobný seznam práv, vyplývajících z náboženské svobody, je obsažen v poselství papeže Jana Pavla II. signatářům helsinského závěrečného aktu z 1. 9. 1980.
10. CIC/1917, kniha III De rebus, část čtvrtá, cc. 1322 - 1408.
11. Viz A. G. Urru, La funzione di insegnare, in: Il diritto nel mistero della Chiesa, díl II, vyd. Italské sdružení vyučujících církevního práva, Roma 1990, s. 595.
12. Citace z CIC/1917 jsou převzaty z českého překladu od JUDr. Františka Kopa a kol. - Pracovní text komise pro překlad Kodexu při CMB fakultě v Praze, pobočka v Olomouci, II část, s. 295.
13. Právní regulace řízení církve je rozptýlena v celém kodexu, zejména je však obsažena v knize II - De populo Dei. Viz o tom: L. Chiapetta: Il Codice di Diritto Canonico. Commento giuridico – pastorale II, 2. vyd., s. 1.
14. Viz II. Vatikánský koncil, dogmatická konstituce Lumen Gentium, 22 - 23, 25.
15. Rovnost obou subjektů vyjadřuje v c. 756 § 1 souřadná spojka et: Romano Pontifici et Collegio Episcoporum.
16. E. Corecco, L.Gerosa, Il diritto della Chiesa, Milano 1995, s. 74 -75.
17. A. G. Urru: La funzione di insegnare della Chiesa. Un breve commento al libro III del Codice di Diritto Canonico, Roma 1989, s. 16.
18. Srov.: A. G. Urru: La funzione di insegnare della Chiesa. Un breve commento, s. 16.
19. Srov. A. G. Urru, La funzione di insegnare della Chiesa. Un breve commento, s. 17.
20. Cit podle: A. G. Urru, La funzione di insegnare della Chiesa. Un breve commento, s. 21 -22.
21. Z dokumentů Druhého vatikánského koncilu pojednávají o této problematice zejména Lumen gentium 25 a Dei verbum 10.
22. Formule "poklad víry" má biblický základ v 1 Tim 6,20 a v 2 Tim 1,14.
23. Viz J 16, 13: "Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy".
24. Srov. Mt 28,19( Mk 16,15.
25. L. Chiappetta, Il Codice di Diritto Canonico, s. 3.
26. Viz Inter mirifica 3.
27. Gaudium et spes 76.
28. Viz Dignitatis humanae 14.
29. CIC/1983, c. 225 § 2.
30. Proto vkládá c. 748 § 1 CIC/1983 oproti c. 1322 CIC/1917 do textu slovo právo: "…poznanou pravdu mají na základě božského zákona právo a povinnost přijmout a zachovávat".
31. Morální teolog Helmut Weber vyjadřuje obrat v mentalitě církve takto: "Po staletí v této problematice platné myšlení, podle něhož omyl nemá žádné právo, bylo nahrazeno myšlenkou vycházející od osoby, že byla porušena její důstojnost, jestliže je jí odmítáno právo na náboženskou svobodu.". In: Weber H., Všeobecná morální teologie, Praha 1998, s. 153.
32. Viz Dignitatis humanae 2.
33. Srov. A. G. Urru, La funzione di insegnare della Chiesa. Un breve commento, s. 27. Týž autor uvádí biblické příklady, svědčící pro svobodu volby: Mt 19, 17 - "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání", J 6,67: "I vy chcete odejít?".