Mezi představiteli veřejné moci v habsburské monarchii druhé poloviny 19. století nalézáme i jméno muže, který sice nepatřil k naprosté špičce coby teoretik některého z právních odvětví, ba ani se do dějin nezapsal jako vůdčí politická osobnost, ale přesto patřil k důstojným reprezentantům rakouské právnické obce. Vrcholem jeho působení ve veřejné správě se stalo jmenování ministrem spravedlnosti, kterému však předcházela léta strávená ve státních službách i na parlamentním kolbišti. Právě na osobě JUDr. Bedřicha hraběte Schönborna, c.k. komořího a tajného rady, tak lze sledovat úřednickou kariéru rakouského aristokrata z českých zemí, jehož osudy se v mnohém podobaly životním peripetiím jiných příslušníků jeho stavu, aby přesto nesly pečeť jedinečnosti vlastní každému lidskému individuu...

In statu nascendi

Bedřich Ervín Schönborn se narodil 11. září 1841 ¹ nikoli na rodovém zámku v Dlažkovicích u Lovosic, jak uvádí některé nekrology², nýbrž přímo v známém Schönbornském paláci v Praze³, a to sice jako druhorozený syn z celkem 10 dětí Ervínu Damianu Hugovi hr.Schönbornovi (1812-1881) a jeho manželce Kristině M. Josefě roz. hraběnce von Brühl (1817-1902).⁴ Z matčiny strany tak byl spřízněn s výraznou osobností české státoprávní šlechty, volající po federalizaci habsburské monarchie a odmítající centralistický liberalismus stejně jako dualistické řešení rakouské otázky, hrabětem Lvem Thunem.⁵ Postavení druhorozeného syna mu zaručovalo, že nebude nucen věnovat se správě rodinného fideikomisu v Dolních Lukavicích na Plzeňsku⁶. Přesto lze říci, že se do historie výrazněji než nejstarší z bratrů⁷ zapsal právě Bedřich a jeho mladší sourozenci - František (1844-1899) se stal pražským arcibiskupem (1885) a nakonec i kardinálem (1889)⁸, Vojtěch (1854-1924) byl dlouhá léta poslancem zemského sněmu (1885-1913), kde reprezentoval stranu konzervativního velkostatku, přičemž vrcholem jeho kariéry se stalo jmenování presidentem zemské správní komise v roce 1913.⁹ Jako věc nikoli samozřejmou nutno zmínit i skutečnost, že Vojtěch byl schopen přinejmenším kratšího bezchybného písemného projevu i v českém jazyce.¹⁰

Mladý Bedřich, za jehož charakteristické - pochopitelně pozitivní - vlastnosti pamětní spis vydaný po jeho smrti¹¹ označuje oduševnělost, zbožnost, lásku k umění¹² a toleranci k názorům druhých, vyrůstal v době, kdy v podunajské monarchii vládnoucí duch bachovského absolutismu začal jevit známky odumírání a kdy na scénu vystupují konzervativní aristokraté, do nemalé míry právě příslušníci v Čechách usedlých rodů. Během studií na pražské právnické fakultě jej ovlivnili nejvíce Habětínek, Brinz, Esmarsch a Randa, kontroverzní profesor filosofie Löwe razící nutnost pozitivistického přístupu ke katolictví přispěl k formování vytříbenějšího uvažování o duchovních záležitostech a zároveň posloužil později Schönbornovi v jeho uchopení kritiky antisemitismu. O úhlu pohledu na politickou a státoprávní problematiku své vlasti v období, kdy se završují jeho studia, svědčí vybrané these, jejichž veřejná obhajoba byla předpokladem získání titulu doktora práv. Narozdíl od německých studentů, kteří je tiskem publikovali pouze v jednom ze zemských jazyků, je Schönborn uveřejňuje ve stejné podobě jako čeští studenti - tedy jak v jazyce německém, tak i českém...¹³

Z celkem 10 právních odvětví¹⁴ jsou zde sentence, které hraběte Bedřicha odhalují jako stoupence státoprávní šlechty („Ústava, která nezakládá se na historickém vývoji státu, nemá trvání.", „Spravedlivé řády volební jsou základní podmínkou ústavního principu." či „Neobmezená dělitelnost pozemků jest nebezpečná i z příčin národního hospodářství i sociálních i politických."), přesvědčeného katolíka, jemuž je blízký duch konkordátu z r. 1855 („Zavedení civilního manželství pro katolíky odporuje učení katolickému"), konzervativce obávajícího se i ekonomického liberalismu („Zakládání společností akciových nemá se díti bez svolení správy státní.") a v neposlední řadě též muže, který nepovažuje za nezbytné z důvodu zajištění jazykové rovnoprávnosti rozdělovat pražskou universitu na dvě samostatné vysoké školy („Provedení rovného práva obou jazyků zemských na nynějších vysokých školách Pražských sluší pokládati za příhodnější než zřízení dvojí oddělené university.").¹⁵ 30.ledna 1869 se hrabě Bedřich ve Vídni oženil s Terezií hraběnkou Czerninovou z Chudenic (1843-1910), avšak jejich manželství zůstalo bezdětné. Po ukončení studií cestoval a připravoval se na vstup do státních služeb.

Brožury z let sedmdesátých...

Oblíbenou formu a způsob, jak sdělit veřejnosti svou představu o uspořádání poměrů vezdejších, představovaly po celé 19. století politické brožury. Ani hrabě Schönborn nezůstal v tomto ohledu výjimkou. První ze tří brožur, do nichž vtělil své politické i odborné juristické přesvědčení a které vyšly v letech 1870-1878, byl spisek „Böhmen und Oesterreich" (Prag 1870), v němž prezentoval vlastní představu o nejvhodnějším mocenském uspořádání v Rakousku a o postavení, které má v tomto celku mít Království české. Publikace sotva třicetiletého aristokrata se nám zdá obecnější než precizní a dosti konkrétní v letech 1859-1860 uveřejněné představy hraběte Clam-Martinice o samosprávě¹⁶, ale na druhou stranu realističtější, co do obecných vědomostí erudovanější a historické předpoklady více zohledňující než brožura „Sustine et abstine" z roku 1859 a publikace „Zwischen Stamm und Rinde" z roku 1862, obě od sedmačtyřicetiletého (1859) Vincence Karla Auersperga. Při srovnávání je ovšem zapotřebí vzít v úvahu nejen případné zkušenosti a vyzrálost ve vazbě na věk autorů, ale také proměnu politických a společenských poměrů, umožňujících v 60. letech snazší recepci nových podnětů a myšlenek. Právě v 60. letech hrabě Bedřich studoval, zatímco Clam-Martinic i Auersperg byli příslušníky starší generace státoprávní šlechty.

V podobě, jež je v mnohém dosti vzdálená pozdější politice, kterou Schönborn prováděl ve funkci ministra spravedlnosti i poté, co tuto funkci opustil¹⁷, se zde profiluje jako představitel historické šlechty par excellence. Členění brožury do 4 částí naznačuje rozdělení do vzájemně se prolínajících tematických okruhů. V prvém oddílu, jakémsi historizujícím úvodu, probírá postupnou přeměnu habsburské personální unie v rakouskou reálnou unii korunních zemí, pro niž je charakteristická a přirozená společná zahraniční, vojenská a finanční politika i unifikace právního řádu, přičemž symbolem jednoty je osoba panovníka. Podle něj nelze důsledně odlišovat spojení zemí pod žezlem panovníka z rodu habsburského (Hausmacht) od vzniku velké monarchie a tvrdit, že to druhé vzniká až za vlády Marie Terezie popř. Josefa II., nebo dokonce až s formálním vyhlášením Rakouského císařství v roce 1804. Mnozí sice tvrdí, že rakouské vlastenectví a vědomí sounáležitosti (staatliches Bewußtsein) nikdy nevzniklo¹⁸, že existuje pouze německé, české, maďarské atd. vlastenectví, ale s tím Schönborn nesouhlasí s poukazem na vypjaté dějinné momenty, kdy se národy monarchie semkly a neuposlechly lákavého „volání krve". Naposledy se tak stalo památného roku 1866, předtím kupříkladu v roce 1848. Suverenita jednotné a silné říše ale neznamená zároveň nutně zánik státoprávní individuality jejích součástí.¹⁹ Rakousko navíc není a ani nemůže být jednotným státem (Einheitsstaat) v moderním „francouzském" slova smyslu, protože není státem národním, ba dokonce není ani státem, kde by některá národnost měla předpoklady stát se jednoznačně hnací silou svazku národů. Jakékoli pokusy podrobit si jiné národy monarchie, o což se podle Schönborna již dříve výrazně snažili Němci, následováni posléze i Maďary, nevedly nikdy k úspěchu a stabilitu státu naopak vždy podkopávaly. Pro zachování podunajské monarchie i do budoucnosti je zapotřebí federalistické reformy, protože centralizace stejně jako dualistický model²⁰ podle něj nemohou uspokojivě vyřešit problém mnohonárodnostního státu. Nastíněná typicky federální koncepce Rakouska je pak doplněna i voláním po respektování tradic a privilegií korunních zemí včetně požadavku korunovace rakouského císaře českým králem. Liberální centralisté mu jsou trnem v oku nejen pro své opovrhování státoprávními tradicemi korunních zemí, ale i svým antiklerikalismem. Kritizuje i sobecké motivy jejich jednání, které se skrývají za velkolepými frázemi, nelíbí se mu ani přemíra ekonomického liberalismu popouštějící uzdu spekulantům a karieristům ani zvyšování celkové daňové zátěže.

Druhá část spisu je věnována poměrům v Čechách²¹, kde předmět jeho zájmu představuje v prvé řadě soužití obou národností. Narozdíl od jiných západních slovanských kmenů Češi odolali německému náporu i přes výhodné postavení, které Němcům nabízela jejich početnost i civilizační vyspělost. V Čechách se často měnily jazykové hranice, docházelo k vzájemnému ovlivňování i asimilaci. Slované byli často nazíráni pouze jako vhodný objekt kultivace a germanizace, přičemž mnohé vlády toto zvrácené nazírání (verkehrte Anschauung) podporovaly. V souvislosti s husitskými válkami, jimiž se prolíná silný národnostní akcent, Němcům Schönborn vytýká nedostatek ochoty k nalezení smíru s umírněnými Čechy skrze odlišení fanatismu od potřeby odstranit v církvi i společnosti panující zlořády. Klid zemi přineslo podle něj až vítězství konzervativních sil panské jednoty nad radikálními husity v bitvě u Lipan, kdy došlo k odstranění „tyranie fanatiků". Je si vědom neradostných důsledků Bílé Hory vč. germanizačních a centralizačních snah, jež nabývají povahy plánovitých opatření zejména v 18. století. Ferdinand II., jinak „vladař velkého charakteru", podlehl patrně vlivu příliš horlivých rádců a odchýlil se od správné cesty, když se valnou část materie zemských privilegií rozhodl odhodit a vydal Obnovené zřízení zemské. Jak se asi museli cítit ti obyvatelé království, kteří Habsburkům zachovali ve stavovském povstání věrnost! V důsledku konfiskací a prodeje těchto statků do země navíc přišla cizí šlechta, která pochopitelně zpočátku „nemohla mít pochopení pro české poměry", což by v dané době České království velice potřebovalo.

Třetí oddíl se věnuje stávající situaci v zemích Koruny české. Samotný český národ označuje hrabě Bedřich za houževnaté a talentované společenství, s nímž je třeba počítat a zajistit mu rovnoprávnost na půdě historické autonomie Království českého. Pokračující všeobecný vzestup českého národa je dle něj úžasný, vyznává se i z obdivu k typicky českým vlastnostem, za něž považuje hlubokou religiozitu, lásku k vlasti a rodině, pohostinnost a dobromyslnost. Co však hyzdí podobu jeho užší vlasti (pojmem „engeres Vaterland" často označuje Království české) jsou neuspořádané národnostní vztahy. K překonání nastalé situace je zapotřebí odhodit vzájemnou nevraživost a nedůvěru panující mezi Čechy a Němci. Vlastní niterné přesvědčení o roli, kterou má sehrát historická šlechta (a také tedy on sám jako její příslušník) odhaluje ve svém tvrzení, že smírčí úlohu může hrát na politické scéně právě konzervativní aristokracie, která respektuje národnosti jako v průběhu historického vývoje vykrystalizované entity, přičemž sama se v prvé řadě cítí být vázána pevným poutem k zemi tak, jak to vyplývá z historického práva a tradic, a zároveň je povinna zachovávat věrnost panovníkovi. Sám označuje takovou pozici za „politickou národnost" Čecha (Böhme) a Rakušana in una, bez potřeby prohlašovat se za Slovana či Němce.²² Závěrem - ve čtvrté části spisu - sděluje čtenáři svůj optimismus ohledně další existence Rakouska, který je podle něj plně oprávněný vzhledem k esenciální potřebě existence takového celku pro další poklidný rozvoj dané oblasti²³, a odvolává se přitom i na známá Palackého slova z roku 1848. Bude-li dostatek dobré vůle na všech stranách, nemusí se české země i Rakousko bát budoucnosti, přičemž upomíná na výrok rakouského kameralisty Hornigka: „Österreich über alles, wenn es nur will.".

Publikace „Randglossen zum Entwurfe eines neuen Strafgesetzes" (Prag 1878) má už odborný charakter a představuje soubor statí, které autor vydal, jak sám upozorňuje, v podobě brožury jen „z nouze", protože by jim dle něj více slušela podoba samostatných novinových příspěvků. Reaguje v nich na Glaserův návrh reformy trestního zákona, resp. na některé části tohoto návrhu. Jeho kritika se dotýká nejrozličnějších nedostatků předlohy - vytýká např. předkladateli některé systematické nedostatky, přílišnou inspiraci německou jurisprudencí a nepřihlédnutí k specifikům rakouské tradice trestního práva, chybějící definici zločinu i věcné odlišení zločinů a přečinů, nedostatečně řešenou problematiku subjektivní stránky trestného činu atd. Za nelogické považuje odůvodnění, s nímž přichází návrh v souvislosti s výrazným omezením skutkových podstat zločinů, u nichž by bylo možno uložit trest smrti, a to sice skutečnost, že uložený trest smrti byl ve skutečnosti vykonán jen u 105 z celkem 901 v letech 1853-1873 vynesených rozsudků odsuzujících pachatele k absolutnímu trestu.²⁴ Dále se věnuje i jiným sankcím a skutkovým podstatám deliktů obsažených v zmíněném Glaserově návrhu.Ve sféře policejních deliktů upozorňuje na specifika jednotlivých zemí a navrhuje rozšíření pravomocí zemských sněmů v této oblasti.²⁵ V oblasti trestního práva procesního již dříve dal najevo své „sympatie" k trestnímu řádu soudnímu z roku 1850.²⁶

Stranou naší pozornosti by neměla zůstat publikace „Wirkungen der Neuschule" (Prag 1880) reagující na stížnosti, které se ozývaly z katolických kruhů a které směřovaly proti důsledkům separace kléru od obecného školství tak, jak ji realizovaly liberální školské zákony z 25.5.1868 a 14.5.1869. Hrabě Schönborn, jenž se těmto otázkám věnoval i později²⁷, zde jako aktivní člen Katolického politického zemského spolku Království českého vyvozuje závěry z ankety, kterou Spolek uspořádal. Podstatou ankety, která může badateli sloužit i k zachycení praktické podoby vztahu státu a církve ve školské oblasti a jejího vnímání v katolických kruzích²⁸, bylo zaslání celkem 9 otázek na jednotlivé vikariáty Království českého. Dvě třetiny vikariátů na otázky, týkající se vztahu duchovních a učitelů resp. na snahy omezovat katolickou výchovu žáků ze strany učitelů, odpovědělo a příslušné odpovědi byly i s otázkami v brožuře publikovány. Duchovní správci považovali za největší problém spíše než dosti řídké ustanovování nekatolických (tj. protestantských a židovských) učitelů obsazování učitelských míst nábožensky indiferentními nebo církvi nepřátelskými osobami, které mají na děti negativní vliv. Vikáři upozorňují na případy odstraňování krucifixů ze tříd, omezování modliteb ve škole či jednotlivé případy zakazování „katolických pozdravů". Samotné narušování vyučování náboženství nebylo většinou zaznamenáno. Závěrem Schönborn výsledky ankety shrnuje s tím, že na základě vlastních zkušeností s personálním obsazením ministerstva kultu a vyučováni popř. některých dalších vrcholných institucí daného resortu se nelze zaznamenaným jevům příliš podivovat, poněvadž dle jeho názoru nedostatečná ustanovení školského zákona o náboženském charakteru výuky danou praxi vpodstatě legalizují.

...a skutečná podoba vysoké politiky

Za vlády hraběte Taafeho byl hrabě Bedřich povolán do panské sněmovny (18. ledna 1881), 6. listopadu 1881 je jmenován moravským místodržitelem a tento post si udrží až do roku 1888. Platformu otevřenou pro projevy jeho konzervativního přesvědčení tehdy představoval list „Vaterland", na jehož vzniku i další existenci měli lví podíl právě aristokraté z českých zemí. V roce 1884 byl sice zvolen na Uherskohradišťsku v kurii venkovských obcí do moravského zemského sněmu, avšak po dosti bouřlivé debatě o regulérnosti voleb se mandátu vzdal.²⁹ Jeho někdejší liberální protivníci později oceňovali smířlivost a určitou noblesu, která umožňovala otupit ostří politických rozporů³⁰, stejně jako všeobecné znalosti a přehled, s nimiž byl schopen se bavit o „novém obrazu, zachování staré katedrály, francouzských memoárech, Napoleonu I. i anglických ústavních dějinách"³¹. Tyto vlastnosti dokládají ale až přivyknutí novým poměrům, když byl k 11. říjnu roku 1888 jmenován relativně mladý Schönborn ministrem spravedlnosti. Předchozí působení v místodržitelském úřadě totiž poznamenalo vícero sporných momentů. Kromě vysloveně skandálního ovlivňování procesu s podvodníkem Williamem svob. pánem von Pawel-Remmingenem šlo především o obsazování správních úřadů českými úředníky, což vyvolávalo nelibost německého živlu, který Schönborna obviňoval z „čechizace" veřejné správy.

Vládní funkce se měla stát prubířským kamenem jeho schopnosti realizovat v praxi příslušné změny právního řádu a ukázat, zda je schopen učinit více, než jen příslušné problémy uchopit v teoretických pojednáních, jak se stalo v zmíněných brožurách. Zvláště v staročeských kruzích bylo jmenování přijato s příznivým ohlasem³² a obecně bylo chápáno jako ústupek české konzervativní šlechtě. Hned na počátku jeho působení čekala ministra obtížná zatěžkávací zkouška - musel v poslanecké sněmovně obhajovat ministerské nařízení z 1. srpna 1888 k potírání „socialistických deliktů", nahrazující zákon č. 98/1886 říš. zákoníku, jehož platnost byla omezena na 3 roky. Podstatou nařízení byla snaha omezit pravomoci porotních soudů ve prospěch soudců z povolání. Při sněmovní debatě nový ministr spravedlnosti obratně uklidňoval rozbouřené emoce upozorňováním na potřebu skloubení preventivních a represivních opatření a zejména na nutnost přijímat kroky k zmírnění chudoby nižších vrstev společnosti, což prý povede k tomu, že podobných norem nebude v praxi vůbec zapotřebí.³³

První krok, který nový ministr učinil v personálním obsazení ministerstva tím, že si za své nejbližší spolupracovníky zvolil Steinbacha a Kleina³⁴, byl rozhodnutím šťastným. I přes určité rozpaky nad jmenováním relativně mladého a nezkušeného aristokrata do tak odpovědné funkce se mu podařilo poměrně záhy rozptýlit pochybnosti ohledně svého jmenování. Vedle odborných kvalit se totiž hrabě Schönborn prosazoval i jako politik schopný komunikovat s parlamentní levicí, zatímco ve vládě udržoval nejužší kontakty s Bacquehemem a Gautschem. Nepopiratelnou zásluhou právě hraběte Bedřicha v procesu přípravy nové legislativy pak zůstává předložení návrhu úpravy civilního procesu, bez ohledu na to, že k schválení těchto norem říšskou radou došlo až během funkčního období Schönbornova nástupce. Neúspěšné naopak zůstaly pokusy o reformu trestního práva, s nimiž se také pojí počátky přátelského vztahu ministra s předním odborníkem v tomto právním odvětví, Dr. Josefem Koppem. K Schönbornovým úspěchům naopak patří prosazení zákonů o konsulárním soudnictví a o odškodnění protiprávně odsouzených osob, stejně jako příprava autorského zákona a vypracování návrhu právní úpravy splátkových obchodů. Některé právní normy ministerstvem postoupené zákonodárnému sboru (např. zákon o potlačování opilství) v říšské radě neprošly. Ve své ministerské funkci se projevoval mnohdy až puntičkářsky jako pravý byrokrat, přičemž toto slovo nemusí být zde nutně chápáno jen v negativním kontextu. Na překážku tomuto označení Schönborna nemusí být ani fakt, že své působení ve státní službě a svou loajalitu vnímal vždy v úzké relaci na osobu panovníka. V dualistické monarchii s ne zcela ujasněným vnitřním státoprávním uspořádáním představoval koncept oddané služby vlasti a státu tak charakteristický pro byrokratický ethos úřednického aparátu, systematicky vytvářený a postupně se vyvíjející již od doby panování císaře Josefa II., rozhodně více rozporuplný moment než - u příslušníka rakouské aristokracie o to více - jednoznačná loajalita k vladaři.³⁵ Jako ministr se hrabě především snažil působit apoliticky, zejména při jmenování soudců dbal na zachování nestrannosti a důraz kladl v prvé řadě na odborné a morální kvality adeptů. Byl si vědom odpovědnosti soudcovského rozhodování a s maximální obezřetností a pečlivostí se snažil přistupovat k věci i tam, kde šlo o spolupůsobení ministerstva při výkonu práva milosti náležejícího císaři.

O tom, že přijetí funkce ve státním aparátu může ovlivnit politické názory, svědčí - a nutno dodat, že nejde o jev zcela ojedinělý a výjimečný vztahující se pouze k Schönbornově osobnosti³⁶ - události z let 1890 a 1892. Rok 1890 patří k časovým mezníkům, které do obecného povědomí vstupují v souvislosti s pokusem o česko-německé vyrovnání, s tzv. punktacemi. Bedřich Schönborn, ačkoli nepatřil k osobám, které by se samotného procesu vyjednávání aktivně účastnili³⁷, se přesto do historie událostí spojených s touto nezdařenou epizodou politických dějin habsburské monarchie v 19. století zapsal nesmazatelným písmem. Od počátku 90. let dochází k definitivní roztržce mezi rakouským ministrem spravedlnosti a českou politickou reprezentací, zvláště pak jejími radikálnějšími představiteli, přičemž kořeny tohoto rozkmotření je nutno hledat právě v roce 1890. S hrabětem Schönbornem coby ministrem spravedlnosti totiž jednali čeští předáci zúčastnění na jednáních zvlášť o otázce, kterou považovali ve vypjaté atmosféře houstnoucí i v důsledku jednání českých Němců veřejně prezentujících dosažené výsledky jako vítězství německého živlu v Čechách³⁸, za mimořádně důležitou. Šlo o zavedení češtiny jako vnitřního úředního jazyka v soudnictví. Ministr, jenž se zjevně nechtěl pouštět na příliš tenký led, slíbil, že se nechá o věci informovat. Později se nechal slyšet, že stávající praxe užívání češtiny toleruje a legislativních kroků tedy není zapotřebí. Snaha nenechat se zatáhnout příliš daleko a neztratit pevnou půdu pod nohama, přišla prakticky vniveč v důsledku jiného Schönbornova kroku, který mu nebyl českými předáky nikdy zapomenut.

Ve snaze realizovat předběžnou dohodu vyplývající z punktací vydává 3.2.1890 ministerstvo spravedlnosti 2 nařízení. Jejich samo o sobě nevinné znění vyburcovalo mladočeské koryfeje z jejich nedůvěřivého postávání stranou jednání, k nimž nebyli přizváni, a stalo se momentem, na kterém mladočeši mohli postavit svou hru vedoucí k definitivnímu vytlačení staročeské politické reprezentace do pozadí a převzetí vůdčí role v české politice. V čem spočívalo tedy jádro ministerských nařízení. Dle druhého z nich se mělo při přijímání soudních úředníků a personálu soudů prvé instance a státního zastupitelství v Čechách přihlížet i k potřebě znalosti českého jazyka, přičemž znalost českého jazyka „nemůže být na újmu". První nařízení vedle otázky disciplinárního senátu Vrchního zemského soudu v Praze řešilo i problém znalosti českého jazyka ze strany soudních radů. Podle daného nařízení se z celkového počtu soudců vyžadovala znalost obou jazyků jen u 26 z nich, zatímco u zbývajících 15 mělo postačovat ovládání němčiny.³⁹ Ze strany hraběte Schönborna pochopitelně nešlo o žádný projev zavilého němectví, jak by se mohlo zdát z projevů oponentů s odporem reagujících na zmíněné rozhodnutí, spíše se nedovedl vcítit do pozice představitelů radikalizující se české politické scény a předvídat jejich reakce. Asi ani nebylo v jeho silách a možnostech rozumět národnostně vyhraněnému přístupu k danému problému. Jeho uchopení celé záležitosti bylo přísně věcné - věděl, že beztak všichni soudní radové u Vrchního zemského soudu v Praze češtinu neovládají. Již dříve přiznal, že touží po tom, aby co nejvíce obyvatel znalo oba zemské jazyky, ale zároveň kriticky přiznává, že ani on sám nemá tak dobré znalosti češtiny, jak by si přál.⁴⁰ Ještě roku 1891 jsme svědky pokračujících slovních přestřelek mezi mladočeskými poslanci a Schönbornem na parlamentní půdě.⁴¹

Další kritický okamžik přinesl rok 1892. Zejména mladočeši považovali za těžký prohřešek proti zájmům českého národa skutečnost, že ministr povolil vytvoření okresního soudu v Teplicích nad Metují a přičlenění obce Hony do působnosti okresního soudu v Broumově, což znamenalo skutečně krok objektivně nepříznivý české straně, vezmeme-li v úvahu odlišné národnostní složení Náchodska a Broumovska. Tiskem vyšla dokonce brožura⁴² zachycující projednávání obžaloby, vznesené převážně mladočeskými⁴³ poslanci, před čtyřiadvacetičlenným výborem poslanecké sněmovny říšské rady.⁴⁴ Obžaloba - posléze příslušnou většinou zamítnutá - kladla ministrovi za vinu, že porušil ustanovení zákona č. 59/1868 ř.z., podle něhož ministr spravedlnosti smí měnit hranice soudních okresů až poté, co si k tomu opatří dobrozdání příslušného zemského sněmu. O to ministr sice požádal, avšak v důsledku procedurálních tahanic je nakonec v náležité formě neobdržel. Projednávání v říšské radě bylo opět zejména pro poslance Vašatého vhodnou příležitostí ukázat nejen své řečnické umění, ale prezentovat i odpor vůči národu se odrodivší šlechtě. K tomu měla posloužit i citace z Schönbornových brožur⁴⁵ a zejména pak připomenutí výroků hraběte Bedřicha pronesených v průběhu volební kampaně roku 1880, kdy se ucházel o křeslo poslance říšské rady na Plzeňsku za kurii venkovských obcí,⁴⁶ a jejich srovnání s ministrovou současnou politikou. Vrcholem pak bylo obvinění, které zaznělo z úst Vašatého, když ministrovi předhodil, že nařízení z 22. dubna 1892 o zřízení okresního soudu v Teplicích nad Metují vydal „z úmyslné antipatie a z nepřátelství k českému národu."⁴⁷

Po pádu Taafeho kabinetu hodlal hrabě Bedřich ze své funkce odstoupit a následovat tak kolegiálně ministerského předsedu a přítele, ale nakonec si ministerský post v nově nastoupivší koaliční vládě Windisch-Graetzově ponechal (12.11.1893 - 19.7.1895).⁴⁸ Nikoli však nadlouho. Roku 1895 celý kabinet padl a Schönborn byl za své zásluhy vyznamenán velkokřížem Řádu Leopoldova. Nadále potom mohl legislativní práce ovlivňovat a spolupůsobit na jejich formování již jen jako člen panské sněmovny říšské rady. Zde působil postupně v čele několika výborů a jeho činnost se odvíjela v duchu charakteristickém pro styl práce jemu vlastní i v předchozím období. Ačkoli mu nescházely politické ambice, nebyl ani typem politického vůdce s nekompromisními postoji. Na druhou stranu neztrácel přehled o politické situaci a dle dostupných svědectví nebyl ani bez řečnického talentu.⁴⁹

Bez zajímavosti není, že v únoru roku 1893 se - ještě v ministerském úřadě - veřejně presentoval jako stoupenec obnovení papežské suverenity nad Církevním státem, což vyvolalo odpor v italském parlamentu. V zahraničně politickém směřování Rakouska vystupoval na podporu zachování Trojspolku, ale zároveň požadoval i sblížení s Ruskem a Francií. Za protivníka (sic!) a konkurenta zájmů evropských mocností považuje Spojené státy americké, dle něj navíc šiřitele nebezpečných republikánských tendencí, jejichž politická a hospodářská síla v posledních letech neustále roste. Upozorněme ještě, že slepá a výlučná orientace na Německo u něj nenacházela podporu, pangermánské ideje a hnutí „Los von Rom" pak vysloveně odmítal a označoval je za velezrádné. Jako člen delegace říšské rady na budapešťském zasedání v květnu 1902 rovněž zdůrazňoval, že Rakousko se nemusí před Německem stydět ani co do úrovně svého právního řádu. Tak např. v sociálním zákonodárství, na jehož vyspělosti si Německo tak zakládá, měla dle něj habsburská monarchie alespoň zprvu navrch. V souvislosti s návštěvou německých vojenských jednotek ve Vídni, oslavovanou jako „rodinný svátek" sbratřených národů, upozorňuje na netaktnost takového kroku vůči těm obyvatelům monarchie, kteří slouží věrně v rakouské armádě a zároveň se hrdě hlásí k jiné než německé národnosti.⁵⁰ Samostatná zahraniční politika habsburské monarchie však vyžadovala, aby Rakousko-uherská říše byla konsolidovaným a vnitřně nerozpolceným státem. Schönborn známý již z dřívějška svým negativním postojem k dualistickému uspořádání sice musel reálnou situaci respektovat a ve funkci ministra spravedlnosti i obhajovat, ale další rozmělňování pravomocí úřadů a institucí společných pro obě poloviny monarchie odmítal. To se koneckonců odrazilo v jeho veřejně prezentovaných postojích, kdy na již zmíněném budapešťském zasedání vystoupil proti požadavku části uherského sněmu na zřízení vlastní armády a rozpuštění fungující celní unie. Též se postavil za zachování němčiny jako jednotného jazyka armádního velení.⁵¹

Aktuální otázkou posledních let existence Rakousko-Uherska se stal problém demokratizace politického života v monarchii a s tím související snahy o uzákonění všeobecného a rovného hlasovacího práva v Předlitavsku. Samotný Schönborn se ještě v prosinci roku 1905 vyslovil proti Gautschově volební reformě, ale následující rok Beckův návrh⁵² volebního řádu akceptoval.⁵³ Hlubší sondu do zákulisí jeho rozhodování v tom či onom případě však torzovitost archivního materiálu nedovoluje.⁵⁴ Schönbornův příspěvek do diskuse nad druhým návrhem volební reformy, který pronesl v prosinci r. 1906 na půdě panské sněmovny, je, jak sám upozorňuje s odkazem na časovou tíseň v projednávání návrhu a pozdní hodinu, v které na něj došla řada, pouze dílčím zamyšlením nad touto otázkou. Spíše než pevné rozhodnutí šlo o určitou formu resignace spojenou navíc s přesvědčením, že ani sebelepší volební reforma nepomůže tam, kde vládne obstrukce a neschopnost shodnout se na věcných řešeních problémů. Přiznává se, že „čistě teoreticky" patří spíše k těm, kteří myšlenku všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva odmítají. Co jej tedy nyní přimělo k tomu, aby stál na opačné straně a hlasoval pro zmíněnou předlohu, když se mu nelíbí ani pouhá dvě kritéria (zmiňuje věk a bezúhonnost) pro připuštění k volebnímu právu? Nad „vnitřními momenty" prý u něj v danou chvíli převážily „momenty vnější" nesené úvahou, že podstatou politického jednání je učinit to, co je v danou chvíli správné a nezbytné. Nesporně existují otázky, v nichž musí jít pragmatismus stranou (Schönborn zde výslovně jmenuje základní zásady jako věrnost císaři a vlasti, náboženské přesvědčení⁵⁵, a vedle toho i daný slib). V daném případě však o dilema takovéhoto druhu nejde. Rovné volební právo je navíc dle něj ve velkých evropských kulturních státech na vítězném pochodu a je jen otázkou času, kdy ovládne i rakouské poměry. Není tedy třeba kvůli věci, která je v podstatě rozhodnuta předem, ztrácet čas a nechat situaci zbytečně vyhrotit. I když sám si autora vládní předlohy (dvorního rady Lammasche) osobně váží, považuje za lepší belgickou právní úpravu volebního systému a více se mu zamlouvá i Tollingerův návrh. Osobně by prý preferoval vyšší věkovou hranici i vazbu volebního práva na plně vykonanou vojenskou službu. Odpovědnost v této věci ale padá na hlavu vlády, která ponese důsledky svého jednání.⁵⁶

Následující část jeho projevu reaguje na výrok knížete Auersperga, podle něhož minulé vlády svými kroky úmyslně poštvávaly národy Rakouska proti sobě. Toto tvrzení Schönborn, upomínaje na své zkušenosti z ministerské funkce, rozhodně odmítá. Veškeré snahy o národnostní vyrovnání byly prý vedeny upřímnou snahou po dosažení a udržení klidu v monarchii. Jinou věcí zůstává - a zde vzpomíná i na svůj díl odpovědnosti za události roku 1890 - nešťastná volba prostředků a nevhodné způsoby provedení těchto plánů. Zvážíme-li znovu jeho účast na událostech roku 1890, uvědomíme si, že ani tehdy nijak osobně nepodporoval plány oddělit od sebe národnosti podle stanovení oblastí s odlišnou úpravou úředního jazyka. Také nyní zastává přesvědčení, že odtržení obyvatel jednotlivých zemí monarchie od sebe na základě národnostního principu, jak se nově objevuje i ve federalistických plánech Aurela von Popovici, nevede k vyřešení národnostní otázky Rakouska. Vyrovnání tedy ano, ale v rámci korunních zemí a nikoli jejich roztržením na národnostní ostrovy. Tento způsob nového - čistě národnostními hranicemi strukturovaného - uspořádání Rakouska by zmíněné problémy nevyřešil, ba naopak by situaci zhoršil. Provincie vytvořené na základě realizovaného národnostního rozdělení by totiž v touze posílit své postavení v monarchii mohly podlehnout pokušení hledat spojence v zahraničí mezi svými soukmenovci, přičemž konce takovýchto pokusů lze snadno dohlédnout. Namísto federace se souputníky ze své bývalé korunní země by raději vstupovaly do svazku se svými soukmenovci mimo dnešní hranice Rakouska.⁵⁷

Age eamus, amici, quo nos fata vocant

Umírněný konzervativec, inteligentní a vzdělaný, národnostně neutrální rakouský patriot loajální k trůnu představoval muže, který ideálně splňoval předpoklady k jmenování do funkce prvního presidenta Správního soudního dvora po odchodu Richarda hr. Belcrediho. K tomu skutečně došlo 27. října 1895. Nepřijal tento úřad lehkomyslně - byl si vědom vlastních limitů a zejména si uvědomoval svůj hlavní nedostatek, který spatřoval v tom, že sám jako právník nikdy neparticipoval na řízení ve správních věcech. Jako předsedající naštěstí nemusel zaujímat jasná stanoviska vyplývající z pregnantní znalosti materie správního soudnictví, ale spíše mohl užívat intuice tehdy, kdy byl v určité kauze jeho hlas jazýčkem na vahách při rovnosti hlasů pevně přesvědčených členů soudního senátu v duchu zásady juris prudentia est divinarum atque humanarum rerum notitia. Pro jeho postoje byl chrarakteristický respekt k přesvědčení jednotlivého soudce a k jeho stanovisku v určité záležitosti. Důraz na právní jistotu, jednotu judikatury a snaha po zajištění spravedlivého rozhodování se staly stěžejními pilíři, o které se správní soudnictví pod Schönbornovým předsednictvím opíralo. Došlo k početnímu rozmnožení stavu soudců a v srpnu roku 1907 byl také přijat nový jednací řád soudu.

Své uplatnění našel hrabě Bedřich i za hranicemi monarchie jako člen rozhodčího soudu v Haagu. Ve svém příspěvku publikovaném 14 dní před započetím haagské mírové konference v Berliner Tageblattu⁵⁸ se čtenářům listu dosti otevřeně vyznal nejen ze své upřímné touhy po dosažení pokroku v kvantitativním i kvalitativním (odstranění námořních min aj.) odzbrojení, ale i ze své skepse vyplývající z postojů zastávaných evropskými státníky. Pod výmluvným mottem⁵⁹ pudet castos, de castitate loqui se věnuje i jímavému vystoupení říšského kancléře a pruského ministerského předsedy v jedné osobě Bernharda kn. von Bülow, které předcházelo zahájení konference. S lehce ironickým nádechem pak podotýká, že nikoli záznamy projevů profesionálních řečníků, nýbrž dohoda o odzbrojení je nejprůkaznějším dokumentem o opravdovém usilování o mír. Ví však, že od dob považovaných jeho současníky za barbarský středověk neučinilo lidstvo v tomto směru žádný pokrok, a pokud došlo k určitému vývoji, tak dle jeho mínění spíše opačným směrem. I tak ale považuje uspořádání konference za smysluplné, když na ní bude přijat alespoň dílčí krok směřující k zmírnění utrpení civilního obyvatelstva i zraněných vojáků.

Nedlouho poté se završila životní pouť muže, který dokázal zaujímat vyspělá a dobře odůvodněná stanoviska ve svých vystoupeních k ožehavým problémům právně politické praxe i spolehlivě řešit otázky odborného charakteru, avšak snaha o obratný pohyb v kalných vodách národnostními vášněmi zmítané politické scény Předlitavska jej sváděla k opatrnictví, ba až oportunismu. Jeho oblíbený „postoj ve středu" mu od 80. let bránil přiklánět se k politice české reprezentace, s níž nikdy neudržoval takové vztahy jako jiní významní šlechtičtí konzervativci (Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, Jiří Kristián Lobkovic, Jan Harrach), ale na druhou dále zastával myšlenku rovnoprávnosti jednotlivých národností v monarchii. Ač stoupenec silné ústřední moci a jednoty Rakouska, nikdy nepopíral státoprávní individualitu korunních zemí. Postoje ministra, jež byly mladočechy chápány posléze jako vysloveně protičeské a asi ani pro staročechy, kteří je srovnávali s jeho slovy z let sedmdesátých, nepředstavovaly důvod k oslavám, neopouštěly zásadně půdu racionálního rozhodování vycházejícího z politické reality. Opatrnické lavírování mu však obecně vyneslo pověst politika měnícího názory častěji než je zdrávo. Vzpomínka v Czedikových pamětech, podle nichž na něj Schönborn dělal dojem člověka, kterému „v mnoha ohledech nešlo odepřít vážnost přesvědčení", dělá dojem pouze velmi skromné obhajoby.⁶⁰

Poslední období svého života setrvával hrabě Schönborn v Dolních Rakousích, i když na své rodné město nezapomínal a často se do něj v myšlenkách vracel. Ze své lásky k Praze se vyznává i v tiskem publikované⁶¹ půlhodinové přednášce. Upozorňuje, že Praha pro něj není pouze městem, které by znal z knih - připomíná práce Neuwirtha, Rutha, Tomka, Schallera, Schottkyho i Ambrose, ale své zkušenosti získával především z osobních setkání s ní. Jak říká, prožil zde nemalou část svého dětství a i později se sem rád vracel. Ještě jako malý trávil prý čas tím, že při pobytu v rodovém paláci v Praze hleděl z okna a představoval si jednotlivé „pražské" epizody třicetileté války. Připomíná i skutečnost, že mistrovská díla českých, německých i italských architektů, sochařů a malířů lze v zajímavé symbióze obdivovat takto snad jen v Praze. Po hraběti Františku Thunovi navíc kdysi nějakou dobu předsedal spolku pro dostavbu svatovítské katedrály, takže nemalou část svého projevu věnuje právě tomuto obyvatelům Království českého posvátnému místu. Nezapomíná však ani na ostatní pražské pamětihodnosti, prochází Malou Stranou i Starým Městem. I přes některé omyly⁶² si vybavuje a plasticky líčí jednotlivá památná místa a přiznává, že Praha jej fascinuje zejména svou schopností při každé návštěvě upoutat pozornost něčím novým, byť třeba jen některým půvabným zákoutím. Historické centrum ve srovnání například s Vídní pokrývá navíc velmi rozsáhlou plochu, úžasné je i množství zachovaných gotických - a nejen sakrálních - staveb a architektonických detailů. Za jeden z nejkrásnějších zážitků v životě osobně považuje procházku po liduprázdném Karlově mostě při měsíčním svitu...

Hrabě Bedřich, který trpěl arteriosklerózou, začátkem listopadu roku 1907 vyměnil pobyt na svém venkovském sídle v Neuwaldeggu u Vídně za pohodlnější vídeňský palác (Innere Stadt, Tuchlauben 13). I přes zhoršující se zdravotní stav se snažil nadále nezanedbávat jednání panské sněmovny říšské rady. Ve středu 18. prosince přišel okolo dvanácté hodiny na sněmovní schůzi, ale již okolo paté hodiny se mu udělalo nevolno a musel odejít domů. Lékař panské sněmovny Dr. Pokorný jej vyšetřil a zjistil, že hrabě trpí horečkou a je proto bezpodmínečně nutné, aby zůstal v klidu na lůžku. Při podrobnějším vyšetření vyšlo najevo, že vedle zápalu plic došlo i k silnému zhoršení stavu srdečního svalu.⁶³ V pátek večer se zdravotní stav nemocného poněkud stabilizoval, ale následujícího dne, v sobotu 21. prosince roku 1907, poté, co byl zaopatřen posledním pomazáním od faráře svatopetrského kostela, Bedřich Schönborn ve Vídni umírá.

¹ Jde o nejčastěji uváděné datum, i když v literatuře se objevují i 10. (Almanach českých šlechtických rodů, Praha 1999, s. 331) a 14. září 1841 (Fremden-Blatt č. 350 z 21.12.1907). Datum 11. září obsahuje i genealogický přehled s tabulkou z roku 1867 tvořící součást „souhrnného záznamu o fideikomisu" české linie Schönbornů. Viz fond Fideikomisní spisy, 1564-1953, SÚA - 2. odd., inv.č. 22, svazek 43.
² Např. Fremden-Blatt č. 350 z 21.12.1907, Das Vaterland č. 350 z 21.12.1907 nebo Reichspost z 22.12.1907. Též G. Kolmer, Das Herrenhaus des österreichischen Reichsrats (Wien-Leipzig 1907, s. 297)
³ Friedrich Graf Schönborn, Ein Spaziergang durch Prag, Wien s.d., s. 23.
⁴ Schönbornové jsou porýnskou šlechtickou rodinou, jejíž historie začíná již ve 13. století. V roce 1663 byli povýšeni do říšského stavu svobodných pánů, říšský hraběcí titul pak užívají od r. 1701. Prostřednictvím synů hraběte Huga Damiana (1738-1817) se rozdělili do tří dosud existujícíh linií - vídeňské (Buchheim), wiesentheidské a české, z níž také pocházel hrabě Bedřich a jejíž někteří příslušníci v Čechách žili i po druhé světové válce. K rodové genealogii a historii viz kupř. E.H.Kneschke, Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon, VIII, Leipzig 1930, s. 288-292, I. von Schönfeld, Adels-Schematismus des oesterreichischen Kaiserstaates, I, Wien 1824, s. 103-110, C. von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, XXXI, Wien 1876, s. 130-142 a svazky gothajských almanachů (Gothaisches Genealogisches Taschenbuch, Hofkalender) do roku 1942. Nejnověji viz Almanach českých šlechtických rodů, Praha 1999, s. 325-333.
⁵ V Schönbornově torzovité písemné pozůstalosti zachovaný Thunův dopis z října 1870 svědčí o vzájemném písemném kontaktu. Fond Sbírka Schönborn, SÚA - 6. odd., kart. 1, inv.č. 5a.
⁶ Celý fideikomis zahrnoval vedle panství Lukavice a Dlažkovice i statky Přeštice, Příchovice, Malesice, Kozolupy a domy v Praze. Srov. fond Fideikomisní spisy, 1564-1953, SÚA - 2. odd., inv.č. 22, svazek 43.
⁷ Prvorozený Karel Bedřich Josef (1840-1908) spravoval nejen rodový majetek, ale také zabezpečil pokračování rodu - jeho prapravnuk Christoph hr. Schönborn (*1945) je současným vídeňským arcibiskupem. Karlova veřejná činnost se tak vzhledem k péči o rodový majetek logicky promítala spíše spíše do plzeňského regionu. Srov. např. M. Lišková, Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách v letech 1861-1913, Praha 1994, s. 277-278.
⁸ Kardinál Schönborn byl obecně v Rakousku znám především jako zapřísáhlý odpůrce Luegera a jeho křesťanskosociální strany. Viz H. Rumpler, Eine Chance für Mitteleuropa (Bürgerliche Emanzipation und Staatsvefall in der Habsburgermonarchie), řada Österreichische Geschichte, sv. VIII (1804-1914), Wien 1997, s. 493.
⁹ K němu viz M. Lišková, c.d., s. 278 a úvod k inventáři fondu Sbírka Schönborn, 1860-1918, SÚA - 6. odd, zpracovaný Jaroslavem Vrbatou v Praze roku 1965. Tento fond zahrnuje ve 2 kartonech o 106 inventárních jednotkách písemnou pozůstalost bratrů Vojtěcha a Bedřicha. Větší část písemností se vztahuje k Vojtěchovi, resp. jeho činnosti za první světové války a představuje poměrně důležitý zdroj informací o politice konzervativního velkostatku v tomto období. Písemnosti archiv zakoupil v roce 1958 od n.p. Kniha, antikvariátu v Karlově ulici v Praze. V této souvislosti je asi třeba zmínit skutečnost, že prodavačem v tomto antikvariátu byl po druhé světové válce právě Vojtěchův syn Ervín Karel (1899-1984). Stručné biografie Bedřichových sourozenců i jeho samého srov. Österreichisches biographisches Lexikon, Bd. XI, Wien 1999, s. 56-58.
¹⁰ Srov. 3 drobné vzkazy profesoru Zeithammerovi zachované v pozůstalostním fondu Zeithammer, SÚA - 6. odd., kart. 2, inv.č. I. 43 .
¹¹ Friedrich Graf Schönborn, Separatabdruck a.d. Allg. österr. Gerichts-Zeitung 1/1908 od neznámého autora.
¹² Udržoval si přehled o literatuře německé, francouzské i anglické, dle svědectví současníků s nadsázkou tvrdíval, že se zmýlil v povolání. Jeho ctižádostivé sny by prý plně uspokojilo, kdyby se stal divadelním kritikem (přesněji kritikem Burgtheatru) v některém významném periodiku. Viz Das Vaterland. Morgenblatt. č. 351 z 22.12.1907.
¹³ Celý název publikace zní „Věty vybrané z věd právních i státních, o nichžto Bedřich hrabě Schoenborn, rodem z Prahy, kandidát veškerých práv, odbyv čtvero přísných zkoušek, aby dosáhl hodnosti doktora veškerých práv na c.k. vysokých školách Karlo-Ferdinandských v Praze, v sobotu dne 18. května 1872 o 12. hodině polední ve velké síni koleje Karlovy veřejné hádání podstoupí, k čemuž uctivě zve." Praha 1872.
¹⁴ Právní filosofie, státní a mezinárodní právo; trestní právo; římské právo; církevní právo; manské právo; civilní právo; obchodní a směnečné právo; civilní soudní řízení; vědy politické a statistika.
¹⁵ Je určitým paradoxem, že sám Schönborn, který politiku rozdělování na základě národnostního principu veřejně odmítal i později (srov. např. Stenographisches Protokoll. Herrenhaus. XVII. Session, 66. Sitzung, am 21. Dezember 1906, s. 1453), se jako ministr spravedlnosti účastnil pokusu o česko - německé vyrovnání (punktace) z r. 1890, jenž do značné míry stál právě na zmíněném principu. Navíc po svém povolání do panské sněmovny jako zpravodaj menšiny komise pro rozdělení university v Praze (od února 1882) vystoupil veřejně na obhajobu posléze přijaté předlohy návrhu menšiny komise, byť rozlukové řešení nepovažoval za ideální. V prvém případě jistě vědomí spoluodpovědnosti člena vlády a jemu vlastní loajalita, v druhém potřeba nalézt východisko z nouze, v obou pak vědomí, že politika je uměním možného, ne realizací vysněných ideálů, mu snad pomohly tyto kroky obhájit i před sebou samým.
¹⁶ Ponecháme-li stranou otázku možného autorství některých dalších brožur, za nesporné je třeba považovat původcovství tehdy v Kristových letech se nacházejícího Clama u spisu „Die wesentlichen Gebrechen des Gemeindegesetzes" a veřejně nepublikovaných, ale v pozůstalostech jeho šlechtických přátel (Lev Thun, Karel Schwarzenberg) se nalézajících „Ideen des Grafen Heinrich Clam-Martinitz". Blíže k tomuto srov. J. Havránek, Česká poltika, konzervativní aristokraté a uspořádání poměrů v habsburské říši v letech 1860-1867, In: Sborník historický 17/1970, s. 67-95.
¹⁷ V pravém slova smyslu konciliantní rakouská politika, kterou praktikoval, vedla v pozdějším období jeho života i k smíření s vídeňskými liberálními kruhy, což mu kupříkladu křesťanští sociálové neodpustili ani po smrti. (Srov. nekrolog v Reichspostu z 22.12. 1907: „Unangenehmes Aufsehen in katholischen Kreisen erregte es in den letzten Jahren, daß der Verstorbene allzuhäufig seine ausgezeichnete Feder jüdisch-liberalen Blättern zur Verfügung stellte.")
¹⁸ Již před rokem 1848 se snahy o vytvoření nadnárodního rakouského vědomí potýkaly s nezdarem, o čemž svědčí mnohé dobové prameny, jejichž autoři - mnohdy vzdělaní a nikoli nevýznamní reprezentanti rakouského úřednického aparátu, kteří by k takovémuto nazírání na rakouskou otázku měli mít teoreticky nejblíže - danou koncepci nezřídka přímo odmítají. Srov. W. Heindl, Gehorsame Rebellen (Bürokratie und Beamte in Österreich 1780 bis 1848), Wien-Köln-Graz 1991, s. 194-200.
¹⁹ „...die Reiche wurden zu einem Reiche, ohne deshalb ihre staatsrechtliche Individualität zu verlieren.", s. 7 c.d.
²⁰ Dualistické uspořádání nazývá societas leonina a považuje je zřetelně za tragédii: „Was die Staatskunst vergangener Zeiten mühsam aufgebaut, was durch Ströme des edelsten Blutes verkittet, durch des letzten Habsburgers Vermächtniss dem Schutze Europas feierlich übergeben worden war, des Reiches Einheit, wurde ohne Noth und zwingende Gewalt zur Beute zweier herrsüchtigen und rücksichtslosen Parteien gemacht." Ibidem, s. 9.
²¹ Schönborn již v předmluvě upozorňuje, že hovoří-li o Čechách (Böhmen), má na mysli země Koruny české, které pro něj představují státoprávní celek. Ibidem, s. 3.
²² Ibidem, s. 24.
²³ „Der jetzigen Sachlage zufolge hat Böhmen nur mehr in einem auf historischer Basis reorganisierten, kräftigen Oesterreich eine glückliche Zukunft zu hoffen." Ibidem, s. 28.
²⁴ Dr. Friedrich Graf Schönborn, Randglossen zum Entwurfe eines neuen Strafgesetzes, Prag 1878, s. 14.
²⁵ Ibidem, s. 9.
²⁶ Poněkud krkolomný celý název tiskem vydaného přehledu obhajovaných sentencí viz pozn. 13, věta druhá z práva trestního.
²⁷ Srov. jeho projev ve funkci moravského místodržitele, kdy obhajuje legitimitu tvrzení, že žactvo by měla vyučovat osoba, která je shodného vyznání jako většina žáků. Erziehungs- und Unterrichts-Zeitung des „Mähr.-schles. Correspondent", Brünn 23.2.1883. Viz též Brünner Morgenpost č. 240 z 20.10.1882.
²⁸ Zajímavý je i přehled katolických soukromých škol v jednotlivých vikariátech na s. 18 brožury.
²⁹ Již roku 1880 se pokoušel „prorazit" na Plzeňsku po zesnulém Dr. Braunerovi v kurii venkovských obcí za skupinu okresů plzeňského, královického, blovického, přešťického, nepomuckého, klatovského a plánického (tehdy ovšem do říšské rady), ale jeho rival z mladočeských řad dr. Steidl se ukázal být ve volebním klání úspěšnějším.
³⁰ Už ve funkci moravského místodržitele se snažil vyvarovat zostření národnostních třenic umírněným přístupem, který se odráží i v jeho prvním projevu proneseném zčásti v jazyce německém a zčásti i v jazyce českém při zahájení zasedání moravského zemského sněmu v září 1882. Viz Brünner Morgenpost č. 220 z 27.9.1882.
³¹ Viz pozn. 11, c.d., s. 3.
³² Srov. Dr. Josef Trakal, Dr. Bedřich hrabě Schönborn, nový ministr spravedlnosti. Separát bez bližšího určení provenience. Fond Sbírka Schönborn, SÚA - 6.odd., kart. 1, inv.č. 18.
³³ Stenographisches Protokoll. Haus der Abgeordneten. 283. Sitzung der X. Session am 19. Dezember 1888, s. 10377.
³⁴ V době Schönbornova úmrtí již jako rakouský ministr spravedlnosti Klein vzpomíná na svého někdejšího nadřízeného v nedělním Neues Wiener Tagblatt č. 351 z 22.12.1907.
³⁵ K těmto otázkám srov. např. W. Heindl, c.d, zvl. s. 59-60.
³⁶ Obdobný proces, byť zrcadlově obráceně a vyhroceněji lze spatřovat u Jindřicha Jaroslava hr. Clam-Martinice, který poté, co opustil roku 1859 kariéru umírněného státního úředníka a začal bojovat za práva „historicko-politických individualit" korunních zemí, zůstával trvale v císařově nemilosti. Viz A. Schäffle, Aus meinem Leben, II, Berlin 1905, s. 7.
³⁷ Srov. Karel Mattuš, Paměti, Praha 1921, s. 125.
³⁸ K.Kramář, Z.V.Tobolka, Česká politika, III, Praha 1909, s. 482-483.
³⁹ Adolf Srb, Politické dějiny národa českého od roku 1861 až do nastoupení ministerstva Badenova r. 1895. Praha 1899, s. 781-782 s textem nařízení.
⁴⁰ Viz jeho projev v poslanecké sněmovně říšské rady zachycený v Neue Freie Presse z 10.5.1889.
⁴¹ Srov. např. výroky pronesené na půdě sněmovny 11. prosince 1891 poslancem Vašatým a ministrovy reakce na ně. Fremden-Blatt č. 341 z 12.12.1891.
⁴² Návrh na obžalobu Jeho Excell. hr. Bedřicha Schönborna, c.k. ministra spravedlnosti a jednání o návrhu tom v říšské radě dne 4. a 5. května 1892. Edice Politické besedy, sv. 4 a 5, Praha 1892.
⁴³ Navrhovatel prof. Tilscher, podepsáni mj. Eim, Herold, E. Grégr, Kaizl, Kounic, Kramář, Masaryk, Pacák, Šíl, Sokol, Trojan, Vašatý, též 2 moravští a 4 jihoslovanští poslanci.
⁴⁴ Srov. § 12 zákona č. 101/1867 ř.z.
⁴⁵ Poslanec Vašatý vyvolal obecnou veselost svým výrokem: „Je pro ministry nehodou, psali-li v mladých letech brožury, které pak ve starších letech musí skutky desavuovati." Návrh na obžalobu..., s. 33.
⁴⁶ „Chci, zároveň s ostatními poslanci českými pracovati k tomu, aby samospráva, zvláště zemská samospráva, rozšířena byla. Musíme hleděti k tomu, aby státního, historického práva koruny české bylo vždy šetřeno, a aby patřičná platnost naší vlasti byla navždy zajištěna. Třeba též, aby národní rovnoprávnost, a práva české národnosti vůbec, zvláště ve školách a úřadech ve skutečnost uvedena byla, aby samospráva v záležitostech obecních a okresních se lépe než dosud vyvinula." Citace Schönbornova projevu z roku 1880 dle Návrhu na obžalobu..., s. 32.
⁴⁷ Návrh na obžalobu..., s.69.
⁴⁸ Kníže Alfréd Windisch-Graetz nezapomněl na svého ministra ani po letech a krátce po jeho smrti publikoval svou vzpomínku na něj v listě rakouské konzervativní šlechty Das Vaterland (A.W.G., Ein Palmenzweig, Vaterland 24.12.1907)
⁴⁹ Srov. svědectví Dr. Karla hr. Lanckoronského, Einiges zur Charakteristik des Grafen Friedrich Schönborn, publikované krátce po Bedřichově smrti v rakouském tisku (fond Sbírka Schönborn, SÚA - 6. odd., kart. 1, inv.č. 52). Též Die Presse č. 49 z 18.2.1893 přinášející průběh parlamentní diskuse o otázce úředního jazyka v Království českém, jejímiž hlavními aktéry (a ostrými protivníky) byli na jedné straně mladočeský poslanec Vašatý a na druhém pólu ministr Schönborn neváhající poukazovat i na konkrétní s jeho pohledem na věc korespondující místa Obnoveného zřízení zemského, kterého se česká strana s oblibou dovolávala.
⁵⁰ K zahraničně-politickým konsekvencím viz jeho projev z 28.5.1902. Stenographisches Protokoll. Delegation des Reichsrathes. XXXVIII. Session. 4. Sitzung. Budapest, am 28.5. 1902, s.152-154, 156.
⁵¹ Ibidem, s. 155.
⁵² Návrh předložila Beckova vláda, skutečným autorem byl profesor Lammasch.
⁵³ Das Vaterland č. 350 z 21.12.1907
⁵⁴ Jinak velice prínosná Kolmerova práce (G. Kolmer, Parlament und Verfassung in Oesterreich, Bd. I-VIII, Wien-Leipzig 1902-1914) koncí navíc výklad rokem 1904.
⁵⁵ Toto velmi výrazne ovlivnovalo po celý zivot jeho postoje - at uz ve školských otázkách, nebo pri vystoupení proti pusobení svobodných zednáru v Rakousku roku 1874 ci pri jeho aktivitách v tzv. protisoubojové lize.
⁵⁶ Stenographisches Protokoll. Herrenhaus. XVII. Session. 66. Sitzung, am 21. Dezember 1906, s. 1449-1452.
⁵⁷ Ibidem, s. 1453.
⁵⁸ Berliner Tageblatt č. 273 z 1.6.1907
⁵⁹ Zde se opět projevuje jeho záliba v prokládání projevů latinskými citáty.
⁶⁰ A. Freiherr von Czedik, Zur Geschichte der k.k. österreichischen Ministerien 1861-1916, I, Teschen-Wien-Leipzig 1917, s. 354.
⁶¹ Ein Spaziergang durch Prag. Vortrag, gehalten am ersten Gesellschaftsabend österr. Kunstfreunde, 5. Dezember 1905, von Friedrich Grafen Schönborn. Wien s.d.
⁶² Malostranské náměstí nesoucí tento název od roku 1869 označuje jako Karlovo (s. 16), za nejvýznamnější představitele vladislavské gotiky označuje Benedikta Rieda a Beneše z Loun (s.9).
⁶³ Srov. nekrolog ve Fremden-Blattu č. 350 z 21.12.1907.

Resumé

Nástin životních osudů českého šlechtice a politika, který v relativně nízkém věku usedl do křesla rakouského ministra spravedlnosti v Taafeho a Windisch-Graetzově vládě, do značné míry odráží peripetie vztahů české politické reprezentace a vídeňského mocenského centra od 70. let 19. století až do počátku „nového věku", kdy po pádu starého mocnářství a vzniku národních států ve střední Evropě dědičná aristokracie definitivně odchází z výsluní politického života. Loajalita vůči panovníkovi, vědomí sounáležitosti s „užší" i „širší" vlastí, pevné zakotvení v katolické víře jako stálé konstanty oproti proměnám, ba až zvratům v jeho postojích k otázkám národnostního a sociálního uspořádání (rozdělení pražské university, rozšíření volebního práva, problém tzv. vnitřního úředního jazyka atd.) ukazují obtížné přizpůsobování se hodnotového světa konzervativní šlechty postulátům liberálního státu. Bedřich Schönborn (1841-1907) jako ministr rakouské vlády pochopil význam politického kompromisu. Srovnání jeho názorů vyhraněně státoprávní povahy (ve smyslu historického českého státního práva) vyjádřených zejm. v brožuře „Böhmen und Oesterreich" (Prag 1870) s faktickou činností ve vídeňském kabinetu vyvolávalo u mnoha Schönbornových současníků přesvědčení o jeho názorové nestálosti. Na straně mladočechů se pak objevují přímo ostrá obvinění ze zrady českých zájmů. Smířlivé postoje ministra ale ve skutečnosti znamenaly výrazný posun od počátečního vypjatého konzervatismu směrem do středu politického spektra a představovaly jednu z možností řešení nelehké situace, v níž se nalézali představitelé politického konzervatismu v habsburské monarchii v poslední čtvrtině 19. století.

Zusammenfassung

Böhemischer Adler und österreichischer Minister

Die Skizze der Lebensschicksale eines böhmischen Adeligen und Politiker, der sich im relativ niedrigen Alter in Sessel des österreichischen Justitzministers niedergesetzt hat, nicht wenig spiegelt irgendwelche Peripetien der Verhältnisse zwischen der tschechischen politischen Repräsentation und dem Wiener Machtszentrum von siebziger Jahren des 19. Jahrhunderts bis zum Beginn der „neuen Zeit", als die erbliche Aristokratie nach dem Verfall der alten Monarchie und der Entstehung neuer Nationalstaaten definitiv die Sonnenseite der politischen Szene verläbt. Loyalität zum Kaiser, Bewubtsein einer Zuständigkeit zum „engeren" und „breiteren" Vaterland und feste Verankerung im katholischen Glauben als unveränderliche Momente stehen gegen Verwandlungen, erst Umwälzungen in seiner Haltung zu Fragen der Nationalitäten- und Sozialproblematik in der Habsburgermonarchie (die Einteilung der Prager Universität im Jahre 1882, die Frage der innerlichen Amtssprache im Jahre 1890 usw.). Alles zeigt die Beschwerlichkeit einer Anpassung der Wertswelt konservativer Aristokratie den Postulaten eines liberalen Staates. Friedrich Schönborn (1841-1907) hat als Minister in Kabinetten Taafe und Windisch-Graetz die Bedeutung eines Kompromises kennengelernt. Im Vergleich seiner Ideen augeprägter konservativen Orientation, die offentlich ausgesagt in der Broschüre „Böhmen und Oesterreich" (Prag 1870) worden sind, zu seiner wirklichen Tätigkeit im Sessel des Justitzministers scheinte es seinen Zeitgenossen, dab der Meinungsumschwung bei ihm zu häufig ist. Auf der Seite der Jungtschechen zog er sich die heftigsten Angriffe wegen der Erignisse der Jahre 1890 (der Kampf um die innerliche Amtssprache) und 1892 zu. Seine versöhnliche Haltung wirklich bedeutete eine ausdrucksvolle Verschiebung vom anfänglichen Konservatismus zur Mitte der politischen Szene und stellte eine mögliche Lösung der schwierigen Lage des politischen Konservatismus im Habsburgerreich in letzten Jahrzehnten des 19. Jahrhunderts.

Summary

The Bohemian Nobleman and Austrian Minister

The outline of the destiny of a Bohemian nobleman and politician, who took a seat of Austrian Minister of Justice at a relative early age, reflects problems of relations betweeen Czech civic political representation and the real power centre in Vienna to a large extent. This story takes place from the seventies of 19. century to the beginn of „new age", when - after the decline of old Habsburgian Empire and the creation of new national states - the hereditary aristocracy steps back from the sunny side of policy. Loyalty to the sovereign, consciousness of unity with „narrower" (Bohemia) and „wider" (Austria) homeland, firm affiliation with the catholic belief like strong constants against changes and turns in his attitude to the questions conected with national or social development of non-noble classes (the division of Prague University in the year 1882, problem of internal official language in the year 1890 and so on) show us difficulties ot the process of accommodation of Austrian nobility to requirements of different nations and other groups in liberal society. Friedrich Schönborn (1841-1907) as a minister of Austrian governments (cabinets of Taafe and Windisch-Graetz) understood the importance of political compromises. In comparison of his conservative ideas concerning constitutional situation of the Kingdom of Bohemia in the frame of the Austrian Empire incorporated in the pamphlet „Böhmen und Oesterreich" (Bohemia and Austria, Prague 1870) with his activity in the rank of Austrian minister, it could be drawn a conclusion that he is very shifty in his opinion. Representatives of the Czech radical liberal circles spoke in conection with the events of the year 1890 about the betrayal of Czech national interests. His political placatory standpoints meant really important shift from his early conservatism to the middle of the political scene. They showed one of possible solutions of the difficult situation of representatives of conservative powers in Habsburgian Monarchy of the last decades of 19. century who wanted to participate in political life of their country.

Riassunto

Bedřich Schönborn

Un abbozzo delle vicissitudini biografiche di un nobile e politico ceco, il quale in un’etŕ relativamente bassa occupň la sede del ministro della giustizia austriaco nei governi di Taafe e di Windisch-Graetz, rispecchia in una misura considerevole le complessitŕ dei rapporti tra la rappresentazione politica ceca e il centro viennese del potere a partire dagli anni 70 dell’ottocento fino all’inizio di un’"etŕ nuova", quando, dopo la caduta del vecchio Impero e dopo la nascita degli Stati nazionali nell’Europa centrale, scompare l’aristocrazia ereditaria dall’apogeo politico. La lealtŕ verso il Sovrano, la coscienza dell’appartenenza alla patria "stretta" e "ampia", un solido ancoraggio nella fede cattolica, intesa come una costante ferma contro i cambiamenti, fino al rovesciamento delle posizioni riguardanti un assetto nazionale e sociale (la divisione dell’Universitŕ di Praga, l’ampliamento del diritto elettivo, il problema della cosiddetta lingua ufficiale interna, ecc.) rendono evidente un adattamento arduo di un mondo della nobiltŕ conservatore ai postulati di uno Stato liberale. Bedřich Schönborn (1841 – 1907) nell’incarico del ministro del governo austriaco comprese il valore di un compromesso politico. Un paragone delle sue opinioni di un carattere esasperatamente favorevole al diritto allo Stato (nel senso di un diritto storico ceco allo Stato), espresse soprattutto nell’opuscolo „Böhmen und Oesterreich" (Praga 1870), con la sua effettiva attivitŕ nel consiglio dei ministri suscitava in molti suoi contemporanei un’impressione dell’instabilitŕ delle sue opinioni. Nel partito dei cosiddetti cechi giovani appaiono perfino le accuse del tradimento degli interessi cechi. Le posizioni concilianti del ministro significarono, in realtŕ, uno spostamento dall’iniziale conservatorismo esasperato verso la direzione al centro dello spettro politico e rappresentarono una delle possibilitŕ di soluzione di una situazione difficile in cui si trovavano i rappresentanti del conservatorismo politico nell’Impero Absburgo negli ultimi decenni dell’ottocento.

O autorovi

Mgr. Jiří Georgiev se narodil 2.6.1976 v Praze. V letech 1995-2000 absolvoval Právnickou fakultu UK. Dále studuje historii a archivnictví na Filosofické fakultě UK. Předmětem jeho zájmu v této oblasti jsou právní a správní dějiny a politika konzervativního velkostatku v 19. století. Je členem pracovního výboru Společnosti pro církevní právo a členem redakční rady Revue církevního práva. Také vytvořil některá hesla v encyklopedii DIDEROT.

Mgr. Jiří Georgiev was born on the 2nd June of 1976 in Prague. He graduated in law from the Faculty of Law of the Charles University. He still studies History and Law at the Philosophical Faculty of the Charles University in Prague. He is a member of Commitment of the Prague Church Law Society and an member of Editorial Council of the its Review. He is author of several entries in The Encyclopaedia DIDEROT. .

Mgr. Jiří Georgiev wurde am 2. Juni 1976 in Prag geboren. Er promovierte in Jura von der Rechtsfakultät der Karlsuniversität und noch studiert Geschichte und Archivwissenschaft an der Philosophischen Fakultät der Karlsuniversitä in Prag. Er befasst sich vor allem mit Fragen der Rechts- und Verwaltungsgeschichte und mit der Parteipolitik des konservativen Grossgrundbesitzes im 19. Jahrhundert. Er ist Mitglied des Arbeitskomitees der Gesellschaft für Kirchenrecht und Mitglieder des Redaktionrates der Revue für Kirchenrecht. Auch ist er Verfasser irgendwelcher Stichworte in der Enzyklopädie DIDEROT.

Mgr. Jiří Georgiev č nato il 2. 6. 1976 a Praga. Negli anni 1995 – 2000 si č laureato nella Facoltŕ di giurisprudenza dell’Universitŕ di Carlo a Praga. Continua a studiare la storia e la scienza sugli archivi nella Facoltŕ filosofica dell’Universitŕ di Carlo. Il suo interesse in quest’ambito lo concentra alla storia giuridica e amministrativa nonché la politica del latifondo conservatore nell’ottocento. E membro del comitato lavorativo della Societŕ per il Diritto Canonico e membro del consiglio di redattore della Rivista di Diritto Canonico. E inoltre autore di alcune voci nell’enciclopedia DIDEROT.