Manželství patří mezi instituce, jež jsou pro svou mimořádnou důležitost předmětem zájmu jak státu, tak církve (v terminologii konkordátního práva jde o tzv. “causae mixti fori”). Po dlouhá staletí upravovalo oblast manželských vztahů pouze právo katolické církve, tedy právo kanonické. Teprve od období státních absolutismů se objevuje paralelní regulace manželství prostřednictvím státního zákonodárství, které ovšem hojně čerpalo (a ani nemohlo nečerpat) z práva kanonického. Bez jakékoli nadsázky lze mluvit o recepci kanonického práva sekulárním právem manželským, a to jak pokud jde o formu uzavírání manželství, tak pokud jde o stanovení manželských překážek a požadavků kladených zákonodárcem na kvalitu manželského souhlasu. Novum sekularizované manželskoprávní legislativy představuje zejm. možnost zrušení manželské smlouvy rozvodem (resp. rozlukou), třebaže někdy bývala - alespoň u katolických křesťanů - nerozlučitelnost manželství respektována i ze strany státu.¹

V důsledku tzv. recepční normy² byl při vzniku Československé republiky recipován i právní řád rakousko-uherské monarchie včetně práva manželského a rodinného, jež bylo obsaženo zejm. v Obecném zákoníku občanském z roku 1811. Tato právní úprava, doplněná a pozměněná prvorepublikovou legislativou, platila v tehdejší ČSR až do l. l. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, zpracovaný v rámci tzv. právnické dvouletky.

V souvislosti s rozsáhlou rekodifikací československého práva, probíhající u nás od počátku šedesátých let,³ byl zákon o právu rodinném nahrazen zákonem o rodině č. 94/1963 Sb., účinným od l. 4. 1964. Tento zákon, po jediné nepříliš zásadní novelizaci z r. 1982,⁴ platil i v době po listopadu 1989 a v roce 1992 byl dílčím způsobem novelizován,⁵ zvl. pokud šlo o (znovu)zavedení církevní formy uzavírání manželství, rovnocenné s formou občanskou. Díky tzv. druhé recepční normě⁶ přežil zákon o rodině i rozpad ČSFR a odolal i v roce 1995 ohlašované rekodifikaci občanského zákoníku, do nějž měly být inkorporovány i rodinněprávní normy. Tento legislativní podnik skončil fiaskem, a proto Parlament České republiky přikročil v roce 1998 alespoň k rozsáhlé novelizaci zákona o rodině, nazývané též “velkou manželskou novelou”.⁷

Zákon o rodině (dále jen “zákon”) je rozdělen na čtyři části: první pojednává o manželství, druhá o vztazích mezi rodiči a dětmi, třetí o výživném a čtvrtá část obsahuje závěrečná ustanovení. V dalším textu se budu zabývat pouze částí první, tj. právními normami upravujícími manže1ství , přičemž pro srovnání bude alespoň v hrubých rysech zmíněna úprava kanonickoprávní. Nadpisy odstavců v tomto článku přitom sledují systematiku první části zákona.

Před vlastní právní úpravu uzavírání manželství předesílá zákonodárce legální definici manželství a deklaruje jeho hlavní účel. Manželství je tedy trvalým společenstvím muže a ženy založeným zákonem stanoveným způsobem, přičemž jeho hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Jde o novum velké manželské novely z loňského roku, která touto (faktickou) preambulí nahradila do té doby platné, avšak co do výpovědní hodnoty slabé tzv. základní zásady zákona.⁸ V této souvislosti je zajímavé porovnat, jak začíná kanonická manželskoprávní úprava v platném Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. z roku 1983 (dále jen “kodex”): manželská smlouva (foedus) je definována jako svazek, jímž muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství (consortium) celého života, přičemž tento svazek je svou přirozenou povahou zaměřen na dobro manželů a na zplození a výchovu dětí (kán. 1055 § 1).

Pokud jde o vlastní právní úpravu uzavírání manželství, zákon se zde co do formy (a to už od své novely z roku 1992) vrátil ke stavu v roce 1919, kdy tzv. rozlukový zákon postavil na roveň sňatek občanský a sňatek církevní. Jak je všeobecně známo, od účinnosti zákona o právu rodinném (od r. 1950) až do novely zákona o rodině v roce 1992 platila obligatorní civilní forma uzavírání manželství, přičemž následně tolerované náboženské sňatkové obřady byly právně bezvýznamné. Věřící snoubenci (zvl. z řad katolíků, ale i nesjednocených východních křesťanů a příslušníků církve československé, starokatolické a snad i dalších) byli tedy nuceni k dvojímu sňatku: civilnímu a následně církevnímu.⁹ Za sezdání nupturientů, kteří ještě neabsolvovali sňatek na národním výboru, mohl být duchovní potrestán až jednoročním trestem odnětí svobody.¹⁰

Dnes si tedy mohou snoubenci (opět) zvolit, zda uzavřou manželství před obecním úřadem pověřeným vést matriky (tzv. občanský sňatek) nebo před příslušným orgánem registrované církve či náboženské společnosti (tzv. církevní sňatek). Novinkou manželské novely z roku 1998 je zavedení povinného tzv. předsňatkového řízení na matričním úřadu, jež musí absolvovat snoubenci hodlající uzavřít církevní sňatek. Výsledkem tohoto řízení (spočívajícího v předložení stanovených dokladů a učinění předepsaných prohlášení) je vydání osvědčení o tom, že snoubenci jsou právně způsobilí k uzavření manželství. Bez tohoto osvědčení, v době sňatku ne staršího tří měsíců, by církevní manželství bylo z hlediska českého právního řádu neplatným.¹¹ Zákon umožňuje také tzv. konzulární sňatky (tj. manželství českých občanů uzavřená v cizině před zastupitelským úřadem České republiky) a manželství uzavřená prostřednictvím zástupce na základě plné moci. Speciální normy zákona pak usnadňují uzavření manželství v přímém ohrožení života některého ze snoubenců.

Jestliže prohlášení o uzavření manželství činí snoubenci veřejně slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků před starostou (primátorem) nebo pověřeným členem obecního či městského zastupitelstva matričního úřadu, v jehož obvodu má jeden z nich trvalý pobyt, pak nejde o nic jiného, než o sekularizovanou tzv. tridentskou formu uzavření manželství,¹² která je v katolické církvi dodnes platná. Tak podle kodexu se manželství zásadně uzavírá před oddávajícím místním ordinářem nebo farářem a před dvěma svědky, a to ve farnosti, v níž má jeden ze snoubenců trvalé nebo přechodné bydliště (kán. 1108 § 1 a 1115). Tedy: manželský souhlas vyjádřený veřejně před úředním svědkem a dvěma dalšími svědky. Také kanonické zákonodárství umožňuje uzavření manželství prostřednictvím zástupce (na rozdíl od zákona o rodině zde mohou být zastoupeny obě strany) a zohledňuje případy “krajní nouze”, kdy jeden ze snoubenců je v nebezpečí smrti a není dosažitelný příslušný duchovní anebo kdy po dobu alespoň jednoho měsíce není možno obrátit se na kompetentního oddávajícího, popř. by to bylo možné jen se závažnými nesnázemi (tak zejm. v misijních územích, kde je kněz obtížně dostupný): v těchto případech lze platně a dovoleně uzavřít sňatek pouze před dvěma svědky.

Zákon rozlišuje případy, kdy manželství sice (v jakési podobě) vznikne, ale pro nějakou vadu je od počátku (ex tunc) neplatné, od případů, kdy je sice učiněn jakýsi pokus o uzavření manželství, ale vada, která je zde na překážku, je tak závažná, že manželství vůbec nevznikne - ani jako neplatné.

1. se ženatým mužem nebo vdanou ženou, tj. v rozporu s principem monogamie;
2. mezi předky a potomky (tj. v linii přímé) nebo mezi sourozenci (tj. ve druhém stupni linie kolaterální), což platí nejen pro příbuzenství pokrevní, nýbrž i pro vztahy založené osvojením, dokud toto osvojení trvá (jde o tzv. legální příbuzenství);
3. nezletilým starším šestnácti let, leda by mu soud z důležitých důvodů uzavření manželství povolil;
4. osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, osobou ve své způsobilosti k právním úkonům omezenou a konečně osobou, která je stižena takovou psychickou poruchou, jež by měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům;
5. v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se buď totožnosti jednoho ze snoubenců (tzv. error in persona) nebo povahy právního úkonu uzavírání manželství (tzv. error in negotio).¹³

Neplatnost takových manželství prohlašuje soud - v některých případech i bez návrhu, v jiných případech jen na návrh jednoho z manželů. Dokud se tak nestane, pohlíží se na ně jako na platná, avšak po pravomocném prohlášení nulity se na taková manželství hledí jako na neuzavřená. Pokud však odpadne překážka, která uzavření manželství bránila (je-li to z povahy věci vůbec možné), pak soud neplatnost takového manželství nevysloví a toto manželství se stává platným, tj. automaticky (ipso facto) konvaliduje.

1. pod vynucením manželského souhlasu muže či ženy za pomoci fyzického násilí (vis physica či absoluta);¹⁴
2. nezletilým mladším šestnácti let;
3. bez dodržení základních podmínek stanovených v zákoně, tj.

• pokud by manželství mělo být uzavíráno mezi osobami téhož pohlaví;
• pokud by manželství bylo uzavíráno před jiným než kompetentním orgánem (municipálním či církevním);
• pokud by snoubenci (v případě církevního sňatku) neměli platné osvědčení matričního úřadu o způsobilosti k uzavření manželství, jež se předkládá oddávajícímu;
• pokud by (v případě manželství uzavíraného prostřednictvím zástupce) v plné moci nebyl označen druhý snoubenec, s nímž má být manželství uzavřeno.

1. Pro absenci nebo kvalifikovanou vadu kanonické (tridentské) formy; jde o jeden z nejčastějších případů kanonické neplatnosti manželství, v nichž alespoň jedna strana je katolická, jestliže toto manželství bylo uzavřeno pouze občanskou formou.
2. Pro existenci některé z tzv. manže1ských překážek (impedimentum).¹⁵ Kodex jich vypočítává dvanáct. Některé z nich jsou obdobné těm, které obsahuje i zákon o rodině (příbuzenství, věk, vázanost trvajícím manželským svazkem), některé jsou specifické pro kanonické právo (impotentia coeundi, přijatá svátost svěcení, složení doživotního veřejného slibu čistoty v řeholní společnosti, švagrovství v přímé linii atd.); nejfrekventovanější manželskou překážkou (dispenzovatelnou) je tzv. různost náboženství (disparitas cultus), tj. případ, kdy jedna strana je katolická a druhá nepokřtěná. Některé překážky jsou dispenzovatelné, pokud pramení z práva ryze církevního (např. švagrovství), jiné dispenzovatelné nejsou, nakolik je jejich zdrojem právo božské (např. příbuzenství v přímé linii). Dispenzační pravomoc je zásadně rozdělena mezi Apoštolský stolec a místního ordináře.

Je-li manželství neplatné pro existenci manželské překážky, po jejím případném odpadnutí či dispenzování manželství automaticky nekonvaliduje (tj. nestává se ipso facto platným, jako je tomu v českém rodinném právu), nýbrž zásadně je třeba obnovy manželského souhlasu (jde o tzv. prostou konvalidaci). Spíše ve výjimečných případech a za podmínky faktického trvání manželského souhlasu lze manželství takto zplatnit administrativní cestou, tj. reskriptem Apoštolského stolce nebo diecézního biskupa s účinky ex tunc (jde o tzv. sanaci manželství). Je evidentní, že snoubenci, kteří hodlají uzavřít (katolický) církevní sňatek, musí vyhovět oběma právním řádům, tj. jak českému, tak kanonickému; jinak řečeno: musí být prosti překážek, které stanoví jak zákon o rodině, tak kodex kanonického práva.

3. Pro právně relevantní vadu manželského souh1asu (konsenzu). Může jít o případy, kdy manželství je uzavíráno:

• osobami, které buď nemají dostatečné užívání rozumu nebo trpí závažnou poruchou soudnosti co do podstatných manželských práv a povinností nebo z psychických důvodů nejsou schopni převzít podstatné manželské povinnosti;

• s podmínkou do budoucna (tj. s pravou podmínkou, conditio de futuro):

• pod vlivem násilí nebo vážného (tzv. kanonického) strachu; patří sem i případy (dnes ovšem stále řidší), kdy úcta k rodičům dítěti nedovoluje uzavření manželství s jinou osobou než s tou, kterou mu rodiče vybrali, ačkoli by s ní jinak manželství neuzavřel (jde o tzv. metus reverentialis).

Za domnělé (putativní) manželství se v kanonickém právu považuje takové objektivně neplatné manželství, které bylo uzavíráno v dobré víře alespoň u jednoho z partnerů, a to až do doby, kdy se obě strany s jistotou dovědí o jeho neplatnosti.

Další ustanovení zákona pojednávají o společném uspokojování potřeb rodiny, o zákonném zastupování mezi manžely a o solidární zavázanosti manželů.

Obdobně mluví i kodex kanonického práva: každý z obou manželů má stejnou povinnost i právo na to, co patří ke společenství manželského života. Rodiče mají nejzávažnější povinnost a prvotní právo starat se ze všech sil o výchovu dětí, jak fyzickou, společenskou a kulturní, tak mravní a náboženskou (kán. 1135n.); manželé jsou povinni a oprávněni zachovávat manželské soužití, pokud je neomlouvá zákonný důvod (kán. 1151).

Toto manželské soužití však někdy není možné (nebo by bylo velmi obtížné) pro odsouzeníhodné jednání jednoho z manželů (cizoložství, týrání druhého manžela nebo dětí atd.). V takovém případě může místní ordinář svým dekretem povolit oddělené bydlení manželů; v dikci starého kodexu z roku 1917 šlo o tzv. odloučení od lože, stolu a bydlení. V tomto případě však manželský svazek nezaniká, nýbrž se pouze určitým způsobem uvolňuje - zpravidla do doby, dokud trvá důvod odluky. Týž právní institut znal i rakouský Obecný zákoník občanský, u nás platný do roku 1950; v něm se však toto “odloučení od stolu a lože” nazývalo rozvodem , zatímco rozvod v dnešní terminologii (tj. zrušení manželského svazku) byl nazýván roz1ukou . Teprve zákon o právu rodinném, účinný od l. 1 1950, toto odloučení odstranil. Stejně tomu bylo i v jiných zemích bývalého tzv. východního bloku. Dnes se o (znovu)zavedení institutu manželské odluky (separace) jedná z podnětu křesťanských poslanců v polském sejmu.

Jakkoli to zní paradoxně, smrt jednoho z manželů (popř. obou současně) je “ideálním” způsobem zániku manželství, který s konečnou platností dotvrzuje, že manželství bylo skutečně trva1ým společenstvím muže a ženy, jak to předpokládá § 1 odst. 1 zákona. V některých případech však smrt manžela nelze prokázat předepsaným způsobem, tj. vydáním úmrtního listu, třebaže jeho smrt je bezpečně prokázána jinak. V takových případech soud na návrh prohlásí manžela za mrtvého a manželství zaniká dnem, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Pokud by však vyšlo najevo, že manžel navzdory rozhodnutí soudu žije, soud by své rozhodnutí revokoval a právní status onoho manžela by “obživl” ex tunc, tj. jako by k prohlášení za mrtvého nedošlo. Pokud však “pozůstalý” manžel, který se prohlášením svého partnera za mrtvého stává “právně volným”, uzavře nové manželství, původní manželství se neobnoví, ani kdyby se objevil první manžel.

Institut prohlášení za mrtvého zná přirozeně i kanonické právo. Z procesního hlediska je rozdíl pouze v charakteru řízení: zde nerozhoduje soud v řízení soudním, nýbrž ordinář v řízení správním. Závažný rozdíl, který pramení z principu nerozlučitelnosti manželství, je však v hmotněprávní úpravě: rozhodnutí o prohlášení za mrtvého (tak jako ostatně žádné rozhodnutí o osobním stavu křesťana) se nikdy nestává pravomocným. Proto “obživne-li” manžel prohlášený mylně za mrtvého, obživne i jeho původní manželství, a to i kdyby mezitím druhý z manželů uzavřel další manželství; takové druhé manželství by bylo považováno za neplatné (putativní). V kanonickém právu je tedy pro zánik manželství v tomto případě konstitutivní právní skutečností smrt manžela (jakkoliv pouze předpokládaná), zatímco správní akt ordináře tuto skutečnost pouze deklaruje.

“I když naše rodinné právo chápe manželství jako celoživotní společenství muže a ženy, netrvá bezpodmínečně na jeho zachování tam, kde manželství nemůže už plnit svou společenskou funkci. Vycházejíc ze zásady rozlučitelnosti manželství umožňuje za podmínek stanovených zákonem zrušení manželství rozvodem. Zákon o rodině předpokládá rozvod manželství jen na základě soudního rozhodnutí. Právní úprava rozvodu manželství je budována na principu objektivního rozvratu manželství, jehož existenci zjišťuje vždy soud. Jiné rozvodové důvody náš právní řád nezná.”¹⁸

Rozsudku o rozvodu manželství musí od loňské novely zákona předcházet rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Pokud by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody, nemůže být manželství rozvedeno vůbec. Manželství rovněž nelze rozvést, nesouhlasí-li s rozvodem manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, jestliže mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, leda by spolu manželé již nežili po dobu delší tří let.

Naproti tomu značný krok k liberalizaci rozvodové praxe představuje nový § 24a, který stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že manželství je irreverzibilně rozvráceno, jestliže trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se připojí i druhý manžel. V takovém případě, dohodnou-li si manželé písemně “modus vivendi” pro dobu po rozvodu (vypořádání majetku, otázky bydlení a výživného) a je-li pravomocně schválena dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, soud vůbec nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede. Tato nová právní úprava se nebezpečně blíží švédské koncepci přiznávající manželům právo na rozvod. Faktická dohoda manželů o rozvodu je zde sice oděna do taláru soudního rozhodnutí, soud však nemá na vybranou: jsou-li splněny shora uvedené podmínky, musí manželství rozvést.

Kanonické zákonodárství vychází z opačného principu, a sice ze zásadní nerozlučitelnosti manželství; a je-li uzavřeno platné manželství mezi pokřtěnými (i nekatolíky!),¹⁹ tedy manželství svátostné, stává se tato nerozlučitelnost absolutní: “Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje!” (Mt 19, 6). Jedinou výjimku potvrzující pravidlo, že svátostné manželství není žádnou lidskou mocí rozlučitelné (srv. kán. 1141 kodexu) představuje případ, kdy takové manželství nebylo dokonáno (konzumováno) manželským stykem, kdy se tedy ti dva ještě nestali “jedním tělem” (srv. Mt 19,5; Gen 2,24): takové manželství může podle práva katolické církve na žádost obou manželů nebo i jen jednoho z nich rozloučit papež.

Církev má zájem na tom, aby pokud možno každé manželství, i nesvátostné (tj. takové, kde alespoň jedna strana není pokřtěna), bylo svazkem stabilním a celoživotním. Nicméně v určitých závažných případech, v nichž by se uzavřením nového manželství mohla posílit víra křesťanské strany, dává církev přednost této víře před formálním trváním ztroskotaného nesvátostného manželství a umožňuje křesťanské straně uzavření nového svazku. Jde o dva případy označované jako privilegia podle jmen apoštolů Petra a Pavla. Protože i málokomu z věřících jsou tato privilegia známa, zastavme se u nich podrobněji:

Nejprve jde o tzv. pavlovské privilegium (privilegium Paulinum), týkající se případů tzv. přirozeného manželství, uzavřeného mezi dvěma nepokřtěnými, kdy jedna strana následně přijala křest a druhá strana od ní odešla. Právní úprava zde vychází z l. listu apoštola Pavla Korinťanům (7,12-15) - odtud pavlovské privilegium (též privilegium “ve prospěch víry”). K platnosti uzavření nového manželství se vyžaduje, aby nepokřtěná strana byla zásadně úředním způsobem (tj. jménem místního ordináře) interpelována, zda i ona nechce přijmout křest anebo alespoň s pokřtěnou stranou pokojně spolužít “bez urážení Stvořitele”. V případě negativní odpovědi na tento úřední dotaz je pokřtěná strana oprávněna uzavřít nový sňatek, a to zásadně s katolíkem. K novému sňatku se v praxi vyžaduje, aby toto oprávnění bylo úředně konstatováno ordinářem (běžně se užívá výrazu “dovolení k využití pavlovského privilegia”). Nicméně původní přirozené (naturální) manželství nezaniká v důsledku tohoto přivolení (jež má spíše charakter osvědčení), nýbrž uzavřením nového manželství, tedy ipso facto.

Dalším privilegiem ve prospěch víry je tzv. privilegium Petrinum , podle něhož papež jakožto nositel nejvyšší moci v katolické církvi a nástupce apoštola Petra (odtud název) může ze závažných důvodů a na žádost jednoho z manželů rozvázat každé nesvátostné manželství, tj. jak manželství nepokřtěných (nelze-li užít pavlovského privilegia), tak tzv. polokřesťanská manželství (kde pokřtěná je jen jedna strana, zatímco druhá je prokazatelně nepokřtěná), a to i manželství katolíka s nepokřtěným uzavřená kanonicky s dispenzí ordináře; v takovém případě papežské rozhodnutí jako by “lámalo” biskupskou dispenz. Na rozdíl od pavlovského privilegia zde nedochází k zániku původního manželství uzavřením manželství nového, nýbrž na základě udělené papežské milosti. Platnou právní úpravu používání tohoto privilegia nenalezneme v kodexu, nýbrž v dosud platné instrukci kongregace pro nauku víry z roku 1973, která podrobně stanoví hmotněprávní podmínky i procesní postup při rozvázání manželství ve prospěch víry; podmínkou mj. je, že pro úplný a nenapravitelný rozvrat manželství nelze obnovit manželský život a že ztroskotání manželství nezavinil ani žadatel ani třetí strana, s níž má být nové manželství uzavřeno.

Je smutnou skutečností, že rodina a manželství procházejí na sklonku druhého křesťanského tisíciletí (alespoň u nás v Čechách) vůbec nejhlubší krizí od doby, kdy naše země přijetím křesťanství “vstoupila do Evropy” a kdy její místo v civilizované Evropě bylo trvale garantováno zřízením samostatné církevní správy, pražského biskupství v roce 973. Již druhý pražský biskup, svatý Vojtěch, se mimo jiné pro “nepořádná manželství” svých krajanů “rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy”.²⁰ A tak, když Čechové pod vedením knížete Břetislava roku 1039 chtěli (poněkud svévolně) vyzdvihnout tělesné pozůstatky tohoto světce a přenést je do Čech, museli nejprve před jeho tumbou přísahat, že budou dodržovat Boží přikázání: “...Toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži...”²¹ - tak to zachytila jedna z nejstarších českých právních památek, tzv. Dekreta Břetislavova. Posuďme sami, jak v tomto punktu plníme hnězdenskou přísahu svých předků.

Asi nikomu z nejvyšších představitelů veřejného života neleží dnes na srdci dobro rodin tak, jako nynějšímu papeži Janu Pavlu II. A tak závěrem nechme k sobě promlouvat slova z úvodu k jeho apoštolské adhortaci z roku 1981 o úkolech křesťanské rodiny v současném světě: “Církev, osvícená vírou, zná velkou cenu manželství a rodiny, celou jejich pravdu a hluboký význam. Proto cítí znovu a znovu naléhavost hlásat evangelium, «radostnou zvěst», všem bez rozdílu, zvláště pak těm, kdo jsou povoláni k manželství a připravují se na ně, i všem manželům a rodičům na celém světě. Je hluboce přesvědčena, že jenom přijetí evangelia umožňuje plné uskutečnění všech nadějí, které právem vkládá člověk do manželství a do rodiny... V přítomném dějinném okamžiku, kdy je rodina cílem útoku četných sil, které se snaží ji rozbít nebo alespoň zdeformovat, je si církev dobře vědoma, že blaho společnosti i její vlastní je úzce spjato s příznivou rodinnou situací. Tím silněji a naléhavěji pociťuje své poslání hlásat všem, jaký má Bůh plán s manželstvím a s rodinou, aby jim zajistila plnou životnost a lidský i křesťanský rozvoj, a tak přispěla k obnově společnosti a Božího lidu.”²²

Na pozadí systematiky první části zákona o rodině, rozsáhle novelizovaného v roce 1998, autor jednak seznamuje se základní hmotněprávní úpravou manželství v České republice, jednak poukazuje na zásadní rozdíly mezi kanonickým a českým manželským právem. V první kapitole se zabývá podmínkami pro vznik platného manželství, v druhé kapitole pojednává o důvodech neplatnosti manželství, v třetí kapitole popisuje právem upravené vztahy mezi manžely, ve čtvrté kapitole zmiňuje zánik manželství v důsledku prohlášení manžela za mrtvého a konečně v páté kapitole srovnává rozvod podle rodinného práva se způsoby rozloučení manželského svazku podle práva kanonického.